O jednom obrácení...JAK JEDEN ŽID NAŠEL MESIÁŠE
o jednom obrácení...
JAK JEDEN ŽID NAŠEL MESIÁŠE
„Ukřižuj ho! Ukřižuj ho! To opravdu správně křičeli naši otcové tam v Jeruzalémě nad tím Nazarejcem, který naše otce sváděl a vydával se za Mesiáše.“
To si polohlasem říkal Adam Silber a zaťatou pěstí přitom udeřil na stůl, u něhož seděl. Co jen ho pro všecko na světě mohlo tak rozčilit, toho jinak tak klidného muže, když tady tak sám, jako častokrát seděl opuštěný ve svém pokoji, hluboko pohřížený v myšlenky?
Příčinou nebyl nikdo jiný, než jeho dceruška Deborka, dítě na kterém lpěl celou svojí bytostí. Miloval ji nade všecko, vždyť byla jeho jediným potěšením, když mu smrt tak krutě vyrvala jeho mladou ženu. Čím ho vlastně to dítě tak strašně pobouřilo? Pouze tím, že se ho dnes zeptala, když mu přála dobrou noc svým milým dětským hláskem: „Papa, máš také rád PÁNA JEŽÍŠE, toho dobrého Pastýře, který tak dobře s lidmi smýšlí a kterého i já mám ráda?“ Tak ráda by potěšila milovaného tatínka, který je od maminčiny smrti stále smutný, když sama našla útěchu u PÁNA JEŽÍŠE.
Dívala se při tom na něho svýma čokoládovýma očima tak, že na ten pohled nemohl zapomenout. Přesto ji od sebe drsně odstrčil. Tatínkova nevůle vyvolala u dívenky trpké slzy a ty ho hluboko v srdci pálily jako oheň. Ačkoliv svoji holčičku nade všecko miloval, nedokázal přemoci to rozčilení, které v něm její slova vyvolala. Znovu a znovu mumlal to nenávistné „Ukřižuj, ukřižuj!“ proti tomu svůdci, který svedl i to jeho milované dítě. Trpce si vyčítal, že dovolil svému jedinému dítěti, aby navštěvovalo ve městě misijní školu. Ale svého času to byla pro něho jediná možnost. Krátce po smrti své manželky musel na delší dobu odcestovat do ciziny jako zástupce významné firmy. Komu měl svěřit své jediné dítě, které zůstalo bez maminky? Jeho šéf, také Izraelita, který se však až tak o otcovské tradice nezajímal, mu radil, ať ji dá do misijní školy, které se v Bukurešti hned tak jiná nevyrovná. Co prý tam Debora uslyší o křesťanství, není až tak významné, uklidňoval šéf svého zástupce. Děti přece takovým věcem stejně nerozumí. A konec konců, co může komu vůbec uškodit nějaký mrtvý, ukřižovaný před dvěma tisíciletími?
Tak se Adam pod vlivem takových představ odvážil svěřit své dítě křesťanské škole. Dnes však při té otázce svého miláčka mu bylo, jako by se jejíma očima na něho díval ten Ukřižovaný. Jak se vyděsil, když po návratu ze svých cest shledal, že se jeho dítě nakazilo tím nenáviděným a proklínaným křesťanstvím! Samozřejmě Deboru hned ze školy vezme, ať si roní sebetrpčí slzičky. Byla tam tak šťastná!
Nastal svátek nekvašených chlebů. V Adamově domě to vždycky býval veliký svátek. Adamova zesnulá manželka vždycky s velikou péči důkladně uklízela celý dům od sklepa po půdu. On sám při tom uklízení ještě večer se svíčkou v ruce a smetákem prošel celý dům, aby nikde nezbyl ani prášek z něčeho kvašeného nebo kynutého. Pro Deborku to byl vždycky úžasný zážitek, všude chodila s tatínkem a prstíky vesele ukazovala na drobečky, které maminka tajně někam natrousila, aby měl tatínek co zamést.
I toho roku chtěl Adam Silber dodržet staré slavnostní zvyklosti. Ba právě tento rok se mělo slavit obzvlášť skvěle, aby ty vlivy z misijní školy smazala staroslavná bohoslužba otců. Tak v předvečer svátku slavnostně procházel pán domu celým domem a Deborka ho tiše a zamyšleně následovala, avšak bez té někdejší jásavé radosti z každého drobku. Když pak otec všechny nalezené drobky obřadně vhodil do ohně, dívala se za nimi snivě zamyšlená. Podíval se na ni a zeptal se mimoděk: “Nač myslíš, Deborko?“
Maličká k němu obrátila zamyšlenou tvářičku s tím pohledem, co už jednou se ho tak hluboce dotkl a řekla s podivuhodně hlubokým duchovním pochopením u tak malého dítěte: „Nemyslíš, papa, že bychom měli vyčistit i kvas ze svých srdcí, pokud bychom chtěli přijít jednou do nebe?“
Otec leknutím ustrnul: „Jak to myslíš?“ otázal se prudce.
„Naše srdce je přece zlé a plné hříchů. Naše učitelka ve škole nám říkala, že ten kvas znamená hřích a všecko zlé, a že nás od toho chce očistit PÁN JEŽÍŠ.“
„Mlč“, okřikl ji otec tvrdě. „Nechci nic o těchto věcech poslouchat.“
S nevolí se od ní odvrátil. A přece! V jeho srdci se ozvala odpověď na Deborčinu poznámku: „To dítě má pravdu! Leží určitě hlubší smysl v tom jednání, které se nám stalo mrtvou formalitou. Gruntujeme a očišťujeme své domy a nádobí, ale jak to vypadá v našich srdcích?“
Na večeři byli sezváni hosté, protože jen ve dvou by to nebylo dost slavnostní. Všecko bylo podle tradice. Stůl slavnostně prostřený, rozsvícené svíce a v jejích záři slavnostní jídla. Podávaly se předepsané číše vína, nezapomnělo se na tu jednu pro očekávaného Eliáše, jako předchůdce Mesiášova, také se pro něho nechaly pootevřené dveře. Zpívaly se děkovné žalmy a vyprávělo se o exodu z Egypta za dávných časů na úsvitu dějin Izraele.
Avšak i tentokrát proběhlo všecko stejně jako pokaždé. Prorok Eliáš nepřišel a také ten pozdrav na rozloučenou na konci večeře „Příští rok v JERUZALÉMĚ“ zněl stejně tak málo povzbudivě, jako v uplynulých letech.
Jen Deborka zde seděla se zářícíma očima. Viděla více, než ostatní, kteří hledali pokoj srdcí jen ve starozákonních symbolech svátků. Věděla, že Mesiáš už dávno přišel a myslela jen na Něho.
Otec od ní nebyl s to odtrhnout zrak. Což tu nesedí, jako by patřila do jiného světa? Vlastně v hloubi srdce tušil: „To dítě ví víc, než já.“ Vždyť v jeho srdci panovala temnota, ačkoliv byl pokoj jasně osvětlený.
Jeho nálada se nezlepšila ani na bohoslužbě v synagoze, kam se hned po večeři odebral. Smysl toho, co se tam četlo, mu unikal. Následující ceremonie byly spíš únavné a umrtvovaly ducha. Jistě, šeptal s plným zaujetím podle toho, co se předčítalo: „Vzpomeň, PANE, duše mé manželky, podle množství darů, které Ti zde předkládám.“ Leč opravdovou naději na věčný život si nemohl vykoupit sebevětšími dary, které by s radostí pro svoji milovanou manželku ochotně obětoval. Kde se teď nachází její duše, nevěděl, a ta jeho byla v zajetí temnoty.
Jak zcela jinak se cítila Deborka! Její vřelé srdíčko přetékalo svatou radostí. To osamělé dítě bez maminky bylo šťastné, protože jako svůj největší poklad mělo PÁNA JEŽÍŠE. Deborka byla ještě malá, ale On byl její radostí. Netušila, že z ní proudí tichá moc, které se nemůže vyhnout ani ten její křesťany tolik nenávidící otec. Poslechla ho a už nikdy s ním o PÁNU JEŽÍŠI nehovořila, ale to štěstí, kterým ten velký Přítel dětí naplnil její srdíčko, zřetelně zářilo z jejích temných očí. Ten moudrý muž vedle ní cítil, že jeho dceruška má něco, o čem on nemá nejmenšího tušení. Dával si však dobrý pozor, na něco se zeptat, protože se obával, že by znovu u něho mohl zaklepat ten nenáviděný Nazarejec.
Deborka náhle onemocněla těžkým zápalem plic. Velice rychle slábla a lékař téměř nedával naději na uzdravení. Její utrpení bylo často veliké, ale ta malá nemocná všecko snášela s neuvěřitelnou trpělivostí. Když byla při vědomí, byla nadšená, přímo naplněná rozkoší. Zarmoucený otec trávil každou volnou chvilku u lůžka nemocného miláčka. Když nyní viděl, že jeho milované dítě už asi dlouho nebude žít, docela rád by jí položil stovky otázek o tom, o čem jí zakázal hovořit. Bylo zřejmé, že Deborka hodně přemýšlí o nebi. Často sepjala ručky a šeptala“ „To je krása! Ach, to je nádhera!“ Očka jí při tom zářila, jako by už slávu nebe uviděla.
Když opět jednou byla tak radostná a šťastná, už to otec nevydržel a zeptal se: „Proč jsi tak šťastná, miláčku?“ „Protože PÁN JEŽÍŠ žije!“ zněla prostá odpověď a otec nenašel, jak by odpověděl. Co také mohl říkat? Copak nějaká pouhá představa by mohla tak obšťastnit jeho dítě tváří v tvář smrti? To nebylo možné. Zde vítězila vyšší moc věčného života nad smrtí.
Když se blížil konec – a to netrvalo dlouho - zeptal se Deborky s nejvroucnější otcovskou láskou, jestli by jí ještě mohl splnit nějaké přání? „Ano, papa“, zašeptala. „Tolik bych si přála, abys také miloval PÁNA JEŽÍŠE. A pak… pak bych si přála ještě jednou uvidět svoji učitelku z misijní školy, abych jí řekla, že jdu k NĚMU. Přivedeš ji, prosím?“ Jak by mohl odmítnout poslední přání svého umírajícího dítěte? Hned pro učitelku vzkázal a brzy na to vstoupila do tichého pokoje. Bledý Deborčin obličejík se rozzářil radostí, když spatřila svoji milovanou učitelku. Ta ji něžně pozdravila, posadila se u její postýlky a začala jí povídat o tom slavném životě, který ji čeká u milovaného Spasitele.
„Ty se přece nebojíš smrti?“ zeptala se jí pak. Deborka potřásla hlavičkou. „A pročpak?“ „Protože jsem ovečka PÁNA JEŽÍŠE.“ A pak poprosila učitelku: „Zazpívala byste mi ještě tu moji oblíbenou písničku?“
Učitelka přikývla; věděla, kterou dítě myslí. Tóny známé Gellertovy písně se sladce linuly tichým pokojem:
JEŽÍŠ žije, s Ním i já: smrti, kde tvé strachování?
JEŽÍŠ žije, On mi dá Svojí silou z mrtvých vstání.
ON mi světlem přispěje, v tom je moje naděje!
Adam Silber stál u nohou Deborčiny postýlky hluboce v nitru zasažený. Už nemohl dále unikat tomu mocnému vlivu tak často jím proklínaného a tupeného Nazarejce. To veliké soužení obměkčilo jeho srdce a zúrodnilo je.
Když učitelka odešla, kývla Deborka na tatínka, aby se k ní sklonil. Když uviděla v jeho očích slzy, zašeptala: „Nemusíš pro mne plakat, papa. PÁN JEŽÍŠ mne vezme k sobě do nebe. On za mne zemřel a pro mne vstal z mrtvých. Pravda, tatínku, ty tam také za mnou přijdeš? Pak budeme zase všichni spolu!“
„A co maminka?“ ptal se ten velký muž chvějícím se hlasem. S posledními silami objala Deborka tatínka kolem krku a zašeptala: „Maminka také znala PÁNA JEŽÍŠE. Úplně vespod jejího košíčku se šitím je schovaný Nový zákon. Tam něco pro nás podtrhla.“
Za hodinu v otcově náručí malá Deborka zesnula. Její osvobozená dušička opustila křehkou schránku, aby vešla do věčné blaženosti. Na bledých líčkách spočíval odlesk jitřních červánků věčného dne, který vzešel blaženému dítě v údolí stínů smrti a jeden paprsek zasvítil i do temné duše zoufalého otce, který klečel u postýlky a hořce oplakával svého miláčka.
Toho osiřelého muže mnozí litovali. Sám si však až tak politování hodný nepřipadal, protože právě začínal žít. Poslechl prosbu svého dítěte a obrátil se k životodárnému Slunci. Hledal a našel Nový zákon po své milované manželce. Bylo to pro něho nejvzácnější dědictví. Našel tam také ta podtržená slova: „Já žiji i vy budete žít!“ Byl to pro něho klíč k osobnosti a dílu JEŽÍŠE KRISTA. Začal Ho poznávat jako toho zaslíbeného Mesiáše, Krále Izraele. A ještě něco mnohem většího. Poznal, že příchod Božího Syna na tuto zem měl ještě daleko vyšší cíl, než znovu zřídit izraelské království. S velkým zármutkem teď vnímal, že jeho národ místo aby toho Pomazaného přijal, přibil Ho na kříž a s hlubokou bolestí se musel ptát sám sebe, jaký je jeho vlastní podíl na KRISTOVĚ zástupné oběti jako Božího Beránka, která naplňuje a dostatečně nahrazuje veškeré oběti v Chrámu. Což se sám ne tak dávno nepřidával k tomu vášnivému volání před dvěma tisíciletími: „Ukřižuj, ukřižuj HO!“?
Čím víc však vnímal vinu vlastní a svého lidu, tím víc ho dojímala a uchvacovala skutečnost odpouštějící lásky JEŽÍŠOVY a Jeho úžasná moc vykoupení.
Za nedlouho stál Adam Silber jednoho dne u hrobu svých drahých, o nichž teď věděl, že dlí v nebeské slávě. A právě zde to bylo, kde působením Ducha svatého poznal, že JEŽÍŠ KRISTUS zemřel a vstal z mrtvých také kvůli němu. Právě tady, na místě smrti pronikla do jeho srdce dosud nikdy nepoznaná radost, takže mimoděk zaznělo z jeho rtů jásavé: „JEŽÍŠ žije, s Ním i já!“ (Z „Dem Licht entgegen“ - Vstříc světlu)
JAK JEDEN ŽID NAŠEL MESIÁŠE
„Ukřižuj ho! Ukřižuj ho! To opravdu správně křičeli naši otcové tam v Jeruzalémě nad tím Nazarejcem, který naše otce sváděl a vydával se za Mesiáše.“
To si polohlasem říkal Adam Silber a zaťatou pěstí přitom udeřil na stůl, u něhož seděl. Co jen ho pro všecko na světě mohlo tak rozčilit, toho jinak tak klidného muže, když tady tak sám, jako častokrát seděl opuštěný ve svém pokoji, hluboko pohřížený v myšlenky?
Příčinou nebyl nikdo jiný, než jeho dceruška Deborka, dítě na kterém lpěl celou svojí bytostí. Miloval ji nade všecko, vždyť byla jeho jediným potěšením, když mu smrt tak krutě vyrvala jeho mladou ženu. Čím ho vlastně to dítě tak strašně pobouřilo? Pouze tím, že se ho dnes zeptala, když mu přála dobrou noc svým milým dětským hláskem: „Papa, máš také rád PÁNA JEŽÍŠE, toho dobrého Pastýře, který tak dobře s lidmi smýšlí a kterého i já mám ráda?“ Tak ráda by potěšila milovaného tatínka, který je od maminčiny smrti stále smutný, když sama našla útěchu u PÁNA JEŽÍŠE.
Dívala se při tom na něho svýma čokoládovýma očima tak, že na ten pohled nemohl zapomenout. Přesto ji od sebe drsně odstrčil. Tatínkova nevůle vyvolala u dívenky trpké slzy a ty ho hluboko v srdci pálily jako oheň. Ačkoliv svoji holčičku nade všecko miloval, nedokázal přemoci to rozčilení, které v něm její slova vyvolala. Znovu a znovu mumlal to nenávistné „Ukřižuj, ukřižuj!“ proti tomu svůdci, který svedl i to jeho milované dítě. Trpce si vyčítal, že dovolil svému jedinému dítěti, aby navštěvovalo ve městě misijní školu. Ale svého času to byla pro něho jediná možnost. Krátce po smrti své manželky musel na delší dobu odcestovat do ciziny jako zástupce významné firmy. Komu měl svěřit své jediné dítě, které zůstalo bez maminky? Jeho šéf, také Izraelita, který se však až tak o otcovské tradice nezajímal, mu radil, ať ji dá do misijní školy, které se v Bukurešti hned tak jiná nevyrovná. Co prý tam Debora uslyší o křesťanství, není až tak významné, uklidňoval šéf svého zástupce. Děti přece takovým věcem stejně nerozumí. A konec konců, co může komu vůbec uškodit nějaký mrtvý, ukřižovaný před dvěma tisíciletími?
Tak se Adam pod vlivem takových představ odvážil svěřit své dítě křesťanské škole. Dnes však při té otázce svého miláčka mu bylo, jako by se jejíma očima na něho díval ten Ukřižovaný. Jak se vyděsil, když po návratu ze svých cest shledal, že se jeho dítě nakazilo tím nenáviděným a proklínaným křesťanstvím! Samozřejmě Deboru hned ze školy vezme, ať si roní sebetrpčí slzičky. Byla tam tak šťastná!
Nastal svátek nekvašených chlebů. V Adamově domě to vždycky býval veliký svátek. Adamova zesnulá manželka vždycky s velikou péči důkladně uklízela celý dům od sklepa po půdu. On sám při tom uklízení ještě večer se svíčkou v ruce a smetákem prošel celý dům, aby nikde nezbyl ani prášek z něčeho kvašeného nebo kynutého. Pro Deborku to byl vždycky úžasný zážitek, všude chodila s tatínkem a prstíky vesele ukazovala na drobečky, které maminka tajně někam natrousila, aby měl tatínek co zamést.
I toho roku chtěl Adam Silber dodržet staré slavnostní zvyklosti. Ba právě tento rok se mělo slavit obzvlášť skvěle, aby ty vlivy z misijní školy smazala staroslavná bohoslužba otců. Tak v předvečer svátku slavnostně procházel pán domu celým domem a Deborka ho tiše a zamyšleně následovala, avšak bez té někdejší jásavé radosti z každého drobku. Když pak otec všechny nalezené drobky obřadně vhodil do ohně, dívala se za nimi snivě zamyšlená. Podíval se na ni a zeptal se mimoděk: “Nač myslíš, Deborko?“
Maličká k němu obrátila zamyšlenou tvářičku s tím pohledem, co už jednou se ho tak hluboce dotkl a řekla s podivuhodně hlubokým duchovním pochopením u tak malého dítěte: „Nemyslíš, papa, že bychom měli vyčistit i kvas ze svých srdcí, pokud bychom chtěli přijít jednou do nebe?“
Otec leknutím ustrnul: „Jak to myslíš?“ otázal se prudce.
„Naše srdce je přece zlé a plné hříchů. Naše učitelka ve škole nám říkala, že ten kvas znamená hřích a všecko zlé, a že nás od toho chce očistit PÁN JEŽÍŠ.“
„Mlč“, okřikl ji otec tvrdě. „Nechci nic o těchto věcech poslouchat.“
S nevolí se od ní odvrátil. A přece! V jeho srdci se ozvala odpověď na Deborčinu poznámku: „To dítě má pravdu! Leží určitě hlubší smysl v tom jednání, které se nám stalo mrtvou formalitou. Gruntujeme a očišťujeme své domy a nádobí, ale jak to vypadá v našich srdcích?“
Na večeři byli sezváni hosté, protože jen ve dvou by to nebylo dost slavnostní. Všecko bylo podle tradice. Stůl slavnostně prostřený, rozsvícené svíce a v jejích záři slavnostní jídla. Podávaly se předepsané číše vína, nezapomnělo se na tu jednu pro očekávaného Eliáše, jako předchůdce Mesiášova, také se pro něho nechaly pootevřené dveře. Zpívaly se děkovné žalmy a vyprávělo se o exodu z Egypta za dávných časů na úsvitu dějin Izraele.
Avšak i tentokrát proběhlo všecko stejně jako pokaždé. Prorok Eliáš nepřišel a také ten pozdrav na rozloučenou na konci večeře „Příští rok v JERUZALÉMĚ“ zněl stejně tak málo povzbudivě, jako v uplynulých letech.
Jen Deborka zde seděla se zářícíma očima. Viděla více, než ostatní, kteří hledali pokoj srdcí jen ve starozákonních symbolech svátků. Věděla, že Mesiáš už dávno přišel a myslela jen na Něho.
Otec od ní nebyl s to odtrhnout zrak. Což tu nesedí, jako by patřila do jiného světa? Vlastně v hloubi srdce tušil: „To dítě ví víc, než já.“ Vždyť v jeho srdci panovala temnota, ačkoliv byl pokoj jasně osvětlený.
Jeho nálada se nezlepšila ani na bohoslužbě v synagoze, kam se hned po večeři odebral. Smysl toho, co se tam četlo, mu unikal. Následující ceremonie byly spíš únavné a umrtvovaly ducha. Jistě, šeptal s plným zaujetím podle toho, co se předčítalo: „Vzpomeň, PANE, duše mé manželky, podle množství darů, které Ti zde předkládám.“ Leč opravdovou naději na věčný život si nemohl vykoupit sebevětšími dary, které by s radostí pro svoji milovanou manželku ochotně obětoval. Kde se teď nachází její duše, nevěděl, a ta jeho byla v zajetí temnoty.
Jak zcela jinak se cítila Deborka! Její vřelé srdíčko přetékalo svatou radostí. To osamělé dítě bez maminky bylo šťastné, protože jako svůj největší poklad mělo PÁNA JEŽÍŠE. Deborka byla ještě malá, ale On byl její radostí. Netušila, že z ní proudí tichá moc, které se nemůže vyhnout ani ten její křesťany tolik nenávidící otec. Poslechla ho a už nikdy s ním o PÁNU JEŽÍŠI nehovořila, ale to štěstí, kterým ten velký Přítel dětí naplnil její srdíčko, zřetelně zářilo z jejích temných očí. Ten moudrý muž vedle ní cítil, že jeho dceruška má něco, o čem on nemá nejmenšího tušení. Dával si však dobrý pozor, na něco se zeptat, protože se obával, že by znovu u něho mohl zaklepat ten nenáviděný Nazarejec.
Deborka náhle onemocněla těžkým zápalem plic. Velice rychle slábla a lékař téměř nedával naději na uzdravení. Její utrpení bylo často veliké, ale ta malá nemocná všecko snášela s neuvěřitelnou trpělivostí. Když byla při vědomí, byla nadšená, přímo naplněná rozkoší. Zarmoucený otec trávil každou volnou chvilku u lůžka nemocného miláčka. Když nyní viděl, že jeho milované dítě už asi dlouho nebude žít, docela rád by jí položil stovky otázek o tom, o čem jí zakázal hovořit. Bylo zřejmé, že Deborka hodně přemýšlí o nebi. Často sepjala ručky a šeptala“ „To je krása! Ach, to je nádhera!“ Očka jí při tom zářila, jako by už slávu nebe uviděla.
Když opět jednou byla tak radostná a šťastná, už to otec nevydržel a zeptal se: „Proč jsi tak šťastná, miláčku?“ „Protože PÁN JEŽÍŠ žije!“ zněla prostá odpověď a otec nenašel, jak by odpověděl. Co také mohl říkat? Copak nějaká pouhá představa by mohla tak obšťastnit jeho dítě tváří v tvář smrti? To nebylo možné. Zde vítězila vyšší moc věčného života nad smrtí.
Když se blížil konec – a to netrvalo dlouho - zeptal se Deborky s nejvroucnější otcovskou láskou, jestli by jí ještě mohl splnit nějaké přání? „Ano, papa“, zašeptala. „Tolik bych si přála, abys také miloval PÁNA JEŽÍŠE. A pak… pak bych si přála ještě jednou uvidět svoji učitelku z misijní školy, abych jí řekla, že jdu k NĚMU. Přivedeš ji, prosím?“ Jak by mohl odmítnout poslední přání svého umírajícího dítěte? Hned pro učitelku vzkázal a brzy na to vstoupila do tichého pokoje. Bledý Deborčin obličejík se rozzářil radostí, když spatřila svoji milovanou učitelku. Ta ji něžně pozdravila, posadila se u její postýlky a začala jí povídat o tom slavném životě, který ji čeká u milovaného Spasitele.
„Ty se přece nebojíš smrti?“ zeptala se jí pak. Deborka potřásla hlavičkou. „A pročpak?“ „Protože jsem ovečka PÁNA JEŽÍŠE.“ A pak poprosila učitelku: „Zazpívala byste mi ještě tu moji oblíbenou písničku?“
Učitelka přikývla; věděla, kterou dítě myslí. Tóny známé Gellertovy písně se sladce linuly tichým pokojem:
JEŽÍŠ žije, s Ním i já: smrti, kde tvé strachování?
JEŽÍŠ žije, On mi dá Svojí silou z mrtvých vstání.
ON mi světlem přispěje, v tom je moje naděje!
Adam Silber stál u nohou Deborčiny postýlky hluboce v nitru zasažený. Už nemohl dále unikat tomu mocnému vlivu tak často jím proklínaného a tupeného Nazarejce. To veliké soužení obměkčilo jeho srdce a zúrodnilo je.
Když učitelka odešla, kývla Deborka na tatínka, aby se k ní sklonil. Když uviděla v jeho očích slzy, zašeptala: „Nemusíš pro mne plakat, papa. PÁN JEŽÍŠ mne vezme k sobě do nebe. On za mne zemřel a pro mne vstal z mrtvých. Pravda, tatínku, ty tam také za mnou přijdeš? Pak budeme zase všichni spolu!“
„A co maminka?“ ptal se ten velký muž chvějícím se hlasem. S posledními silami objala Deborka tatínka kolem krku a zašeptala: „Maminka také znala PÁNA JEŽÍŠE. Úplně vespod jejího košíčku se šitím je schovaný Nový zákon. Tam něco pro nás podtrhla.“
Za hodinu v otcově náručí malá Deborka zesnula. Její osvobozená dušička opustila křehkou schránku, aby vešla do věčné blaženosti. Na bledých líčkách spočíval odlesk jitřních červánků věčného dne, který vzešel blaženému dítě v údolí stínů smrti a jeden paprsek zasvítil i do temné duše zoufalého otce, který klečel u postýlky a hořce oplakával svého miláčka.
Toho osiřelého muže mnozí litovali. Sám si však až tak politování hodný nepřipadal, protože právě začínal žít. Poslechl prosbu svého dítěte a obrátil se k životodárnému Slunci. Hledal a našel Nový zákon po své milované manželce. Bylo to pro něho nejvzácnější dědictví. Našel tam také ta podtržená slova: „Já žiji i vy budete žít!“ Byl to pro něho klíč k osobnosti a dílu JEŽÍŠE KRISTA. Začal Ho poznávat jako toho zaslíbeného Mesiáše, Krále Izraele. A ještě něco mnohem většího. Poznal, že příchod Božího Syna na tuto zem měl ještě daleko vyšší cíl, než znovu zřídit izraelské království. S velkým zármutkem teď vnímal, že jeho národ místo aby toho Pomazaného přijal, přibil Ho na kříž a s hlubokou bolestí se musel ptát sám sebe, jaký je jeho vlastní podíl na KRISTOVĚ zástupné oběti jako Božího Beránka, která naplňuje a dostatečně nahrazuje veškeré oběti v Chrámu. Což se sám ne tak dávno nepřidával k tomu vášnivému volání před dvěma tisíciletími: „Ukřižuj, ukřižuj HO!“?
Čím víc však vnímal vinu vlastní a svého lidu, tím víc ho dojímala a uchvacovala skutečnost odpouštějící lásky JEŽÍŠOVY a Jeho úžasná moc vykoupení.
Za nedlouho stál Adam Silber jednoho dne u hrobu svých drahých, o nichž teď věděl, že dlí v nebeské slávě. A právě zde to bylo, kde působením Ducha svatého poznal, že JEŽÍŠ KRISTUS zemřel a vstal z mrtvých také kvůli němu. Právě tady, na místě smrti pronikla do jeho srdce dosud nikdy nepoznaná radost, takže mimoděk zaznělo z jeho rtů jásavé: „JEŽÍŠ žije, s Ním i já!“ (Z „Dem Licht entgegen“ - Vstříc světlu)