Fatima kulminuje

Úvodem

Kdo se dívá na rusko – ukrajinskou krizi jen brýlemi mocenské politiky, ničeho se nedobere. Vlastním podtextem tohoto konfliktu je skutečnost, že Rusko jakožto prvořadá velmoc se stalo jedinou zemí, která se nezapojila do Satanova genderovského tažení proti rodině a lidstvu. (viz)Je zcela nesporné, že současná světovláda pokládá za nezbytné tuto překážku svého cílevědomého tažení za každou cenu odstranit a ve své ďábelské zaslepenosti si bláhově myslí, že něco takového sama bez větší pohromy přežije.

Z tohoto hlediska s přispěním Ducha Svatého může každý jakoby v novém světle konečně pochopit, proč Panna Maria již před sto lety žádala právě o zasvěcení Ruska svému Neposkvrněnému Srdci a proč Nepříteli tolik záleželo na tom, aby k němu nikdy nedošlo. V době, kdy stojíme tváří v tvář největší světové katastrofě a přitom nevíme dne ani hodiny, vystupuje do popředí významný aspekt tohoto zasvěcení: Země zasvěcená Neposkvrněnému Srdci Panny Marie by nikdy nesáhla ke zbrani hromadného ničení a stejně tak by nikdy taková zbraň nemohla Mariinu zemi zasáhnout. Naopak, Ruko by se stalo velkým a nedobytným zdrojem a příkladem světla a pravdy.

Ale nestalo se tak, a to v důsledku tragické skutečnosti, že došlo k největšímu dějinnému selhání církve, které s sebou přináší radikální obrat v dosavadních lidských dějinách a vede k naprostému konci současné civilizace do všech důsledků a podrobností.

To, co se v současné děje v církvi a ve Vatikánu, je jen počátek trestů za její nevěrnost, zradu a spojenectví s Nepřítelem a jeho spiklenci.

Dnes již není třeba nikoho přesvědčovat o tom, že Vatikán ztratil víru. Množí se i písemné dokumenty o tom, že povstali biskupové proti biskupům a kardinálové proti kardinálům, jak bylo předpovězeno (viz). Proč muselo např. dojít k deformaci liturgie? Aby nový liturgický styl odváděl pozornost od Ukřižovaného a obracel ji k člověku, aby zastíral význam oběti a utrpení a pokání a otevíral cestu k pohodlí a k požitkům, aby zatlačoval pokoru a poslušnost a naváděl svévoli (viz ).

Tomu všemu chtěla Matka Boží předejít, ale odpovědní synové církve ji prostě nepřijali a neuposlechli. A protože právě na toto selhání a ztrátu víry ve svém posledním fatimském varování předem upozorňovala, podlým a hanebným způsobem její poselství zfalšovali a uzavřeli tak, abychom spásné akci Fatimské Panny Marie již dále nevěnovali pozornost. Vraťme se k Fatimě, dokud je čas!

1. Proč se nám Matka Boží zjevuje?

Nikdo z lidí nevytrpěl pro naši věčnou spásu tolik nevýslovných bolestí jako Panna Maria. Ona také nejlépe a nejdokonaleji ví, co pro lidskou rodinu vytrpěl její Syn. Velká, pro nás nepředstavitelná celoživotní dobrovolná oběť této naprosto nevinné bytosti spojila s lidským rodem tím nejtěsnějším poutem tu, která je současně ze všech lidí nejtěsnějším poutem spojena s Bohem v tajemství svého mateřství. Celá její neobyčejná záchranná akce, kterou nazýváme Fatimské zjevení, není nějaká její kratochvíle, ale představuje ustavičné pokračování ve spolupráci na díle spásy. Je to akce Matky Boží, která nemá v dějinách církve obdoby.

Kolem Fatimy zavládlo mezitím až podezřelé ticho. Jakoby všichni spoléhali na závěrečnou větu tohoto poselství: Nakonec moje Neposkvrněné Srdce zvítězí. Ale to bude opravdu až nakonec. Fatima není pasé. Musíme na ni myslet, čím více se blíží 100. výročí - 13. května 2017.

Bylo to skutečné zjevení, žádné vnitřní hlasy ani vidiny a bylo potvrzeno mimořádným způsobem. Nebyla to žádná okrajová událost. Fatimskému poselství nic nekonkuruje, ničím nebylo odvoláno a všechno to, co v bylo něm oznámeno, platí nadále ve svém plném rozsahu a měla mu být věnována ta největší pozornost právě nyní. Za pozornost stojí skutečnost, že celé toto nejvýznamnější proroctví na rozdíl od množství mnohomluvných poselství se vejde na tři stránky.

Jestliže se totiž Matka Boží, nejpřednější a nejvznešenější ze všech tvorů, mimořádným způsobem zajímá o své děti, není to zpestření jejich života, ale znamení mimořádné a naléhavé péče, která musí také okamžitě probudit naši svrchovanou pozornost a zájem. Z Mariina postavení u Boha jasně vyplývá, že zná velmi dobře mimořádnost a naléhavost situace, ve která se nacházíme a která tedy vyžaduje od nás nejvyšší pozornost, svrchovanou vděčnost a dokonalou spolupráci, protože na této spolupráci závisí úspěch poslání, kterým byla od Boha pověřena, aby nám mimořádně a viditelně vyšla vstříc.

Proč nám Maria nabídla mimořádnou pomoc a ochranu? Protože se ovoce díla spásy ocitlo v mimořádném ohrožení a nebezpečí: nastoupili jsme cestu největší historické absurdity: nevěřící církve.

2. O co tedy Svaté Panně na počátku 20. století šlo?

Šlo jí o záchranu víry, jediného reálného pojítka mezi nebem a zemí, víry, která se v důsledku dlouhodobých a podlých útoků Nepřítele ocitla v situaci vážného ohrožení. Spolu s vírou je v sázce základní otázka naší existence, pro kterou jsme byli stvořeni: jde o věčný život, nebo věčnou záhubu lidského rodu.

Aby nám svatá Panna umožnila bezpečně odlišit svůj zásah od všech podvodů a podvrhů, postarala se o tak výrazné a nekompromisní důkazy, které vylučují jakoukoliv pochybnost. Autentičnost svého vystoupení a svých požadavků potvrdila trojím neklamným znamením:

1. Naprosto nesporným velkým slunečním zázrakem 13. října 1917, který byl autentickým potvrzením její zcela konkrétní žádosti týkající se všeobecného pokání, zvláštních modliteb a pobožností a bezpodmínečného zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci přesně stanoveným způsobem.

2. Druhým nesporným předovězeným znamením je propuknutí druhé světové války jako důsledku případného odmítnutí jejích výslovných žádostí.

3. Třetí předpovězené znamení hovoří o katastrofální ztrátě víry vycházející od samotného vedení církve. Nástrojem této ztráty je podřízenost zednářským vlivům. Právě této katastrofě měla zabránit kající poslušnost požadavkům Neposkvrněného Srdce Panny Marie, obsaženým v jejím poselství. (viz)

Maria žádá výslovné zasvěcení Ruska. Tím žádá celou církev, aby před celým světem vyznala svou víru, kterou nemůže ohrozit ani ovlivnit žádná situace a okolnost na tomto světě. Neexistuje situace, která by člověku znemožňovala vyznání víry. Vyznání víry znamená: Jsem úplně oddán Bohu, přijímám jeho slovo a bezvýhradně mu důvěřuji, protože vím, že nemohu být zklamán, a to ani v tom případě, kdy vůbec nechápu, jak Bůh může své slovo splnit. Všichni papežové od roku 1917 se však vyznačovali spíše zbabělostí a neměli opravdovou a přesvědčující víru.

Důvodem tohoto Mariina požadavku byla skutečnost, že svět dvacátého století nezbytně potřeboval toto univerzální vyznání víry jako důkaz její trvalé existence. My jsme však nesdíleli její smýšlení a propadli jsme obavám, že zasvěcení vyprovokuje Rusko k odvetě. Maria věděla něco zcela jiného: Kdyby svět uslyšel jednohlasné zasvěcení ze všech diecézí na celé zeměkouli, byl by u vytržení z úžasu a ohromen silou a mocí, s jakou nikdy nepočítal.

Toto zasvěcení bylo proto tak důležité, protože mělo znamenat zlomení Satanovy moci nad tímto světem. Zlý to velmi dobře ví a na ničem mu proto tak nezáleželo a nezáleží, jako na tom, aby požadovanému zasvěcení zabránil. Používá k tomu všech možných prostředků, i záplavy domnělých „zjevování“ a nepřetržitých „poselství“, do kterých umí přimíchat „autentické“ předpovědi, které se dokonce splní. Vůbec mu nevadí nějaká místní obrácení, jen když odvrací pozornost od toho podstatného: od zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci a jeho velkého obrácení k pravé katolické víře. (Tomuto obrácení stojí nyní v cestě navíc hluboký úpadek víry v katolické církvi, zjevný od hlavy až k patě.)

Odpad od víry nabyl pod Satanovým vedením nové převratné podoby. „Marnotratní synové“ se totiž zařídili tak, aby ani nemuseli opustit otcovský dům. Přímo v otcovském domě mohou předstírat věrnost, ačkoliv ve skutečnosti chodí kolem Otce, jako by ho nebylo, a mohou se tak dokonce nadále těšit dobré pověsti. Zneužívají totiž skutečnosti, že Otec nespěchá s odhalením neposlušných a nezdárných synů ve svém domě.

To je osměluje, aby zneužili svého postavení a „udělali si přátele“ i z Božích nepřátel: vyhlašují jako nový výdobytek „náboženskou svobodu“, ale myslí tím především osvobození od závislosti na Bohu, které potřebují především sami pro sebe. Tato domnělá „svoboda“ je pak obdivuhodně spojuje a sbratřuje s kýmkoliv, i s ďáblem a jeho elitními služebníky.

Aby pro tuto svou „novou víru“ a „novou církev“ získali a zavázali pokud možno všechny, dali ji slavnostně vyhlásit zfalšovaným koncilem přímo nad hrobem Svatého Petra!

3. Co s Fatimou a jejím živým svědkem Lucií?

Zůstala jim však velká starost: Jak sprovodit ze světa ono třetí tajemství, které je usvědčuje ze ztráty víry, onoho neštěstí, proti kterému je zaměřena celá akce svaté Panny? Nabízí se jim jediná možnost: zneužít svého postavení a sáhnout k podvodu a lži.

Zatímco fatimské děti byly připraveny za poselství své Paní položit život, adresáti těchto poselství vynaloží všechno úsilí a vynalézavost, aby si je upravili podle svého obrazu stejně tak jako svou novou víru.

K tomu bylo nezbytné umlčet definitivně sestru Lucii, korunního a autentického svědka fatimských zjevení a skutečných poselství Panny Marie. Výsledkem tohoto úsilí je cílevědomá kolektivní akce nejvyšší církevní hierarchie, která ke svému cíli zneužila náboženského přesvědčení a řeholního postavení Lucie dos Santos, vědomě navedla ke lži a k přetvářce jinou osobu, ale co nejhoršího, představila veřejně zfalšované poselství, které připisuje samotné Matce Boží.

Ani ta nejvyšší autorita nezasluhuje důvěru, jakmile se dopouští podvodu. Stává se vlkem v beránčím rouchu. Může se někdo divit současnému zdivočelému Satanovu působení kdekoliv ve světě od Sýrie, Palestiny, Iráku, Indie atd. až po Ukrajinu, když mu bylo umožněno, aby se vysmíval Bohu a lidem přímo z Vatikánu, jak bylo předpovězeno na jiných místech? Podle zfalšovaného poselství oznámeného v roce 2000, se již údajně fatimské poselství naplnilo a skončilo. Ve skutečnosti jsme ocitli v období, které je bezprostřední předehrou děsivého Božího trestu. Tuto skutečnst naznačil papež Ratzinger a korigoval tak dodatečně svůj tendenční "teologický komentář" z roku 2000.

Kontroverzní odpovědi dvou Lucií

Aby bylo možno diskreditovat průkazné dílo P. Grunera a aby Jan Pavel II. nebyl obtěžován otázkami o „zasvěcení Ruska“, vatikánské autority nejdříve rozšířily apokryfní dopisy Lucie a pak zorganizovaly v Coïmbře 11. října 1992 setkání s falešnou sestrou Lucií. Není pochyb o tom, že kardinál Padiyara a jeho tři kolegové se setkali s osobou, která rozhodně není vizionářkou z Fatimy, sestrou Marií Lucií od Neposkvrněného Srdce.

Existuje totiž také falešná Lucie. To dokládají tyto konfrontace: srovnání výroků těchto dvou osob, jejich zcela odlišná fyziognomie a úředně potvrzené rozdíly v jejich rukopisech . Tato osoba byla představována na veřejnosti jako „Lucie“ počínaje rokrm 1960, tedy od doby, kdy Vatikán rozhodl o zatajení obsahu tajemství, který velmi dobře znala pravá Lucie. Před rokem 1960 není falešné Lucii nic známo.

Původní zápisy a rukopisy autentické sestry Lucie jsou od těch, které se jsou dnes předkládány, natolik odlišné, že je zcela oprávněné položit otázku: nebyla pravá Lucie nahrazena věrolomně římskými úřady jinou postavou? Je – li tomu tak, pak to jen potvrzuje slova, která použil sv. Grignion z Monfortu: »Ohavností je zpustošena celá země (Jer 12,11). Bezbožnost usedla na trůn, tvoje svatyně je znesvěcována, ohavnost pronikla až na svaté místo.« Lucii dos Santos by nikdo nepřiměl k tomu, aby pronášela jednu lež za druhou. Její matka nesnesla, aby její děti pronesly sebemenší lež. Nikdy by neprohlásila, že zasvěcení Ruska bylo provedeno tak, jak si to přála Panna Maria.

Začněme tím, že srovnáme výroky, které pronesla pravá a „nová“ Lucie. Podvod přímo bije do očí.

1. Záležitosti roku 1960

V roce 1946 na otázku, proč je třeba s odhalením třetího fatimského tajemství čekat až do ruku 1960, řekla Lucie Chanoinovi Barthasovi za přítomnosti biskupa z Leiry: „Protože to tak chtěla svatá Panna“

27. dubna 2000 se Mons. Tarcisio Bertone zeptal „sestry Lucie“: Proč byla stanovena lhůta k roku 1960? Tento rok označila svatá Panna? „Lucie“ odpověděla: „To neurčila svatá Panna, ale já jsem uvedla rok 1960, protože podle mého zdání před rokem 1960 by to nebylo pochopeno, pochopit to bylo možné až po roce 1960. Nyní je tomu lépe rozumět.“

2. Zasvěcení Ruska

Sestra Lucie vždy tvrdila, že Naše Paní Fatimská nikdy nepožadovala zasvěcení světa, ale výlučně zasvěcení Ruska. P. Humberto Maria Pasquale, který napsal několik knih o Alexandrině della Costa, chtěl mít slova o zasvěcení potvrzena přímo od Lucie. Napsal jí: „ Mluvila Naše Paní o zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci?“ Sestra Lucie na tuto otázku odpověděla v dopise z 13. dubna 1980: „V odpovědi na Vaši otázku vysvětluji: V žádosti Naší Paní Fatimské je zmínka jen o zasvěcení Ruska. V dopisu, který jsme napsala Svatému Otci Piu XII., jsem na doporučení mého zpovědníka žádala zasvěcení světa s výslovnou zmínkou Ruska, aby byla větší záruka vyslyšení.

A zde je ohromující verze „nové Lucie“ z 12. října 1992 z rozhovoru v Karmelu v Coïmbře. Na otázku kardinála Antony Padiyari: „Bylo toto zasvěcení provedeno Janem Pavlem II. 25. března 1984“? Domnělá sestra Lucie odpověděla: „Ano, ano, ano.“ Další otázka: „Ale nechtěla Naše Paní, aby bylo v zasvěcení výslovně jmenováno Rusko?“

Odpověď: „Naše Paní nikdy nežádala, aby bylo Rusko výslovně jmenováno. Záleží jenom na úmyslu papeže.“

Při druhém rozhovoru 11. října 1993 odpověděla: „My musíme poslouchat Svatého otce. Svatý otec provedl zasvěcení, zasvěcení bylo provedeno. Panna neříkala, aby Svatý otec pronesl slovo Rusko.“

3. Co říkáte na zasvěcení učiněné 13. května 1982? A co na zasvěcení Pia XII. v roce 1942?

Hned na druhý den po tomto zasvěcení navštívili Mons. Hnilica a Don Luigi Bianchi sestru Lucii na Karmelu v Fatimě a ptali, zda zasvěcení odpovídá požadavkům Naší Paní. Lucie se záporným gestem prohlásila: „ Ne, ze dvou důvodů. Biskupové celého světa neprovedli současně jako papež slavnostní zasvěcení každý ve své katedrále. Za druhé, Rusko se zde neobjevilo jako výslovný objekt zasvěcení.“

Potvrdila to také písemně 19. března 1983 apoštolskému nunciovi v Portugalsku: „Rusko se neobjevilo jako předmět zasvěcení a biskupové nezorganizovali ve svých diecézích veřejnou a slavnostní smírnou pobožnost a zasvěcení Ruska (…) Nebylo provedeno zasvěcení Ruska, jak to Naše Paní žádala. Nemohla jsem to říct, protože jsem neměla povolení Svatého stolce“

11. října 1992 falešná Lucie naopak prohlásíla: „V roce 1982 současný papež provedl zasvěcení ve Fatimě, ale u tohoto zasvěcení chyběla spoluúčast všech biskupů. Pak v roce 1984 poslal papež výzvu všem biskupům, aby se spoluúčastnili 25. března zasvěcení, které Naše Paní přijala. Naše Paní nikdy nežádala výslovnou zmínku Ruska. Zasvěcení již prakticky provedl Pius XII. Pius XII. zasvětil svět a v tomto zasvěcení měl úmysl zasvětit Rusko, když řekl: „...ty národy které nejvíce potřebují toto zasvěcení...“ - „Svatá Panna nežádala Svatého otce, aby vyslovil slovo Rusko.“

4. Otázka obrácení Ruska

Fatimský odborník P. Alonso napsal v této věci velmi jasně:„Lucie vždy myslela na úplné obrácení Ruska, nikoli jen na návrat k pravoslavné víře od ateismu a odvržení marxistického ateismu Sovětů. Šlo vždy o úplný a integrální návrat k jediné pravé, římské katolické církvi.

Proroctví o obrácení Ruska neohlašovalo jen obrodu pravoslavné církve ani pouhou svobodu kultu, jak tomu v Rusku je od roku 2001.

Při rozhovoru 11. října 1992 položil Carlos Evaristo „Lucii“ tuto otázku: „Tak tedy obrácení Ruska se již uskutečnilo?“ Odpověď domnělé Lucie zněla:ANO, hovoří o tom nové poměry. Další otázka: Nemělo však být obrácení chápáno jako návrat národa ke katolicismu? Odpověď domnělé Lucie: „To naše Paní nikdy neřekla. Existuje mnoho špatných interpretací o této věci. Skutečnost, že v Rusku vládl komunismus, ztěžoval lidu praktikovat víru. Lidé si nyní mohu zvolit svobodně, zda zůstanou tak, jak jsou, nebo se obrátí. Od nynějška mají svobodu volby....Později 11. října 1993 ještě prohlásila: „Ano, obrácení Ruska již začalo. Musíme správně chápat slovo obrácení. Obrácení znamená změnu (…) Musíme chápat vysvětlení, které nyní dávám. Obrácení je změna od zlého k dobrému. To je význam toho slova. A tato změna se děje, Bohu díky. To, co chce toto slovo vyjádřit, je »mír«, »v míru«, »všechno bude v míru«.

Jsme tedy svědky velkých protiřečení, která tím ovšem nejsou vyčerpána. Výpovědi nepravé Lucie obsahují nehorázné lži týkající se velmi důležitých a závažných otázek.

Provnání rukopisů pravé a nepravé Lucie a fotokopie dokladu o jeho forenzním ověření

Rukopis sesty Lucie de los Santos

Rukopis nepravé Lucie

Kopie forenzního ověření rukopis pravé Lucie

Prameny:
Fatima, merveille du XXème siècle, par le Chanoine C. Barthas. Fatima-éditions leden1952, str. 83. Chanoine Barthas, « De la Grotte au chêne-vert », 1960, str. 108-109. Document officiel du Vatican reproduit dans : « Le Secret de Jean-Paul II » , Aur Miguel, 2000, Mame-Plon, str. 213.
La vérité sur le Secret de Fatima par le R.P. Alonso, Téqui, 1979, str. 51.
Fatima. Soeur Lucia témoigne. Le message authentique » , Carlos Evaristo. Chalet 1999, str. 57, 58 a 59.
Interview z 11. října 1992 zápis, který sestra Lucie potvrdila
Laurent Morlier LE TROISIÈME SECRET DU 26 JUIN 2000 EST UN FAUX

Srovnání zcela odlišné fyziognomie obou těchto osob

Pravá Lucie Nepravá Lucie

Odlišné vzezření dvou tváří

Výrazné rodíly obočí

Zcela odlišné nosy

Široké rty pravé Lucie proti úzkým rtům nepravé

Rozdílný tvar brady

Výrazně odlišný tvar chrupu

Rozdílné profily obou tváří

III. Důvody zásadního odmítnutí publikovaného textu

1. První zásadní nedostatek:

Známe kontext třetího tajemství. V celém tajemství se jedná o frontální jednotu, která byla zjevena najednou 13. července 1917. Lucie mluví nikoliv o třech tajemstvích, ale o „Tajemství“.

V čem spočívá Tajemství?

„Tajemství obsahuje tři rozdílné části, které končí závěrem: Na konec moje Neposkvrněné Srdce zvítězí, Svatý otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí a světu bude dán určitý čas míru“.

Třetí část musí být proto v naprosté linii s předcházejícími a nepochybně je musí konkretizovat závěrečným způsobem.
Zveřejněný text neodpovídá těmto požadavkům ani obsahem ani stylem. Panna Maria v celém svém sdělení dětem nepoužívá symboly, které by vyžadovaly interpretaci.

Je proto zcela nelogické a nepřijatelné, že sama svatá Panna v této údajně třetí části vůbec nemluví.

2. nesrovnalost:

V roce 1941 ve svých pamětech napsala Lucie významnou větu, která tvoří začátek třetí části: Portugalsko vždy zachová dogma Víry, atd. Tato věta musí mít pokračování a je vyloučeno tuto nedokončenou větu napojit na symbolické vidění beze slov.

3. nesrovnalost:

Alberto Cosme do Amaral, biskup diecéze Leira odpovídal 10. září 1984 v aule vídeňské univerzity a řekl:
„Obsah se týká jen naší víry. Spojovat ho s předpovědí katastrof a atomového holokaustu znamená deformovat smysl poselství.
Ztráta víry na jednom kontinentu je horší než zničení jednoho národa.
Je pravdou, že víra v Evropě se soustavně zmenšuje.“

Podle závěrů řady expertů, třetí část tajemství neobsahuje nové předpovědi politicko – válečných katastrof, ale události vnitřně církevní, které představují daleko větší katastrofu.
P. Alonso nakonec napsal: „Kdyby došlo k zveřejnění zjeveného tajemství, velmi by to posílilo tradicionalismus, který věřil, že je provázen fatimským proroctvím, a progresismus by se pak doslova vztekal proti těmto zjevením způsobem tak skandálním, že by to zbrzdilo postup koncilní církve“. Tato závažná slova by P. Alonso nenapsal černá na bílém, aniž by důkladně zvážil jejich důsledky.

4. nesrovnalost: rok 1960

Obsah, který byl zveřejněný v roce 2000, by nebyl v roce 1960 o nic jasnější než v roce 1917 nebo 2000. Zůstává nepochopitelný. Pokud by šlo jen o pronásledování křesťanů, pak by měl Jan XXIII. pravdu, když řekl, že se to netýká jeho pontifikátu.
Kardinál Luciani, budoucí papež, však po dvouhodinové návštěvě u sestry Lucie 11. července 1977 prohlásil: „Tajemství je strašné“.

5. nesrovnalost

Když svatá Panna začínala hovořit o třetí části tajemství, řekla nejdříve dětem: „To nesmíte říct nikomu, Františkovi to říct můžete.“ (František vždy všechno viděl, ale neslyšel doprovodná SLOVA svaté Panny.) Kdyby se jednalo o pouhé vidění beze slov, byla by tato věta bezpředmětná. Šlo o obsah, který nebyl určen pro zrak. Třetí část není symbolická vize, ale slovní sdělení. Při výslechu v roce 1924 mluvila Lucie výslovně o SLOVECH. Řekla, že je zapisovala „slovo za slovem“.

Falešná Lucie naopak řekla kardinálu Bertonemu: „Psala jsem to, co jsem viděla. Interpretace není moje věc, to se týká papeže“. V roce 1982 řekla ještě jednou: Třetí tajemství je symbolické zjevení. (IX. kapitola zápisu)

Co je tedy obsahem 3. části tajemství?

Třetí část tajemství je vyjádřena nikoliv symbolickým viděním, ale slovy Svaté Panny a je to proroctví o trestu: Bude následovat to, co uvádějí již závažná slova druhé části tajemství: „Dobří budou mučeni, Svatý otec bude mnoho trpět a mnoho národů zahyne“. Má se tak stát v období, které začíná rokem 1960 a končí vítězstvím Neposkvrněného Srdce.

Události budou důsledkem odmítnutí žádosti svaté Panny.
Jednotlivé prvky třetí části tajemství:

První prvek: Otec Schweigl, rakouský jezuita (1894 – 1964), profesor na Gregorianě a na institutu Russicum, byl pověřen Piem XII. tajnou misí u sestry Lucie 2. září 1952. Mluvil se sestrou Lucií na Karmelu v Coïmbře. Svaté oficium mu zakázalo cokoliv publikovat. Na dotaz jednoho spolupracovníka řekl: Nesmím sdělit nic, co jsem se dověděl na téma třetího tajemství, ale mohu říct, že má dvě části: Jedna, která se týká papeže. Druhá logicky by měla být pokračováním slov: Portugalsko zachová dogma víry. Na otázku: Papeže současného nebo budoucího?, P. Schweigel neodpověděl.

Druhý prvek: Kardinál Octaviani se setkal se sestrou Lucií v květnu 1955 a zeptal se jí na třetí tajemství. O několik let později, v roce 1960 byl spolu s Janem XXIII. jedním z mála, který četl třetí tajemství. Jeho informace má prvořadou důležitost:
„Svět se zajímá o Luciina poselství. Tato poselství jsou zčásti soukromá, rodinná, z větší části se týkají celého světa a třetí část jsou věci, které svěřila Nejsvětější Panna Lucii nikoliv pro ni, nikoliv pro svět, tím méně pro mne, ale chtěla je říct Svatému otci. A jestliže tento adresát nerozhodne: S tím je třeba seznámit svět, musíme to ponechat na jeho úvaze, že to zůstane tajemstvím“.
Potvrzuje to Abbé Richard: „Kardinál Octaviani mi řekl, že toto tajemství je velmi důležité, ale že je určeno církvi, přesněji řečeno je určeno papeži“.

Bratr Michael od Nejsvětější Trojice k tomu napsal: „Že je určeno výlučně papeži? Zcela jistě ne. A že se týká papeže? Zcela jistě ano.“
22. října 1940 Lucie sdělila, že by náš Pán s povděkem přijal zasvěcení světa, ale toto zasvěcení nenahrazuje zasvěcení Ruska: „Modli se za Svatého otce, obětuj se, aby jeho srdce nepodlehlo hořkosti, která ho tíží. Soužení bude pokračovat a zmnoží se. Budu trestat národy za jejich hřích válkou, hladem a pronásledováním mé církve, které postihne především mého Zástupce na zemi. Jeho Svatost obdrží ujištění, že tato soužení budou zkrácena, jestliže papež uposlechne a vykoná zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie svýslovnou zmínkou o Rusku“. (Fatima Documentos », Père A.-M. Martins, str. 467.)

P. Alonso zdůraznil, že se nejedná o utrpení Pia XII., ale některého z jeho nástupců. Připomeňme si ještě vidění Hyacinty: „Nevím, jak se to stalo, ale viděla jsem Svatého otce klečet před obrazem, hlavu v dlaních a v pláči. Kolem bylo mnoho lidí. Házeli po něm kamením a říkali hrozné nadávky. Ubohý Svatý otec! Musíme se za něho mnoho modlit.“(III. paměti sestry Lucie)

Vezmeme-li na pomoc proroctví Matky Boží z La Sallety 19. září 1846, můžeme číst shodnou předpověď takřka slovo od slova:

1. ZTRÁTA VÍRY: [Lucifer a démoni] zničí postupně víru osob zasvěcených Bohu.(...) »Mnoho řeholních domů zcela ztratí víru a své duše. Pravá víra vyhasne...(...) víra v Boha bude zapomenuta...(...) Řím ztratí víru a stane se sídlem Antikrista...«

2. MUČEDNICTVÍ PRAVÉHO PAPEŽE figuruje ve spojitosti se strašnou krizí: »Náměstek mého Syna bude mnoho trpět, protože církev bude po určitou dobu vystavena velkému pronásledování, bude to doba temnot; Církev se ocitne ve strašné krizi (… ) Svatý otec bude mnoho trpět. Budu s ním až do konce, abych přijala jeho oběť. Zločinci několikrát zaútočí na jeho život, aniž by mohli zkrátit jeho dny; ale ani on ani jeho nástupce nezažijí triumf církve Boží. (…) Církev bude ponořena do temnot...Ale Henoch a Eliáš odsoudí ďábelské bludy Antikrista.«

Je možno vyloučit Jana XXIII. a Jana Pavla I. Zda jde o Pavla VI. a Jana Pavla II. nebo další, je obtížné říct. Má-li to být papež De Gloria Olivae, ten už nebude mít nástupce, protože je na seznamu poslední.
Ze všech předpokladů můžeme bez rizika velkého omylu vyvozovat, že třetí část tajemství obsahuje dva zásadní body:

- ZTRÁTU VÍRY až na nejvyšších stupních (GENERÁLNÍ APOSTAZE předpovězená jako předehra příchodu Antikrista); »Nebezpečí, které hrozí víře a životu křesťanů i světa « »Třetí tajemství koresponduje s tím, co ohlašuje Písmo pro poslední dny (dixit Card Ratzinger): Najde Syn člověka víru, až přijde?« (Luk 18, 8)

- MUČEDNICTVÍ PRAVÉHO PAPEŽE před nástupem antikristovských sil (bude odstraněn PROTIPAPEŽEM, předchůdcem Antikrista) a nástup FALEŠNÉ CÍRKVE. Pak přijde Antikrist. »Je to absolutní tíže historie (…) nástup posledních časů … « ( dixit Card. Ratzinger).(Ratzinger v rozhovoru s Messorim) (viz také 2 Sol 2, 3-4; Zj kap. 8 a 9; XVII 15n )

Je pochopitelné, že takovéto předpovědi naprosto nevyhovovaly současnému oficiálnímu Římu, proto se rozhodl prezentovat jiný, ZFALŠOVANÝ symbolický text. Tím však jen dává najevo a potvrzuje: je si vědom závažné skutečnosti, že je sám objektem autentických, krajně nepříznivých a děsivých proroctví.

IV: Jaké důvody přiměly Vatikán k zveřejnění falzifikovaného tajemství?

Po mlčení, které o třetí části fatimského tajemství zavládlo po roce 1960, se jevilo jako nejpravděpodobnější, že obsah bude prostě promlčen. Novinářům bylo řečeno, že dotyčný text se týká jen samotných dětí.

Důvod? Vatikán zná obsah listu, ale i když církev fatimská zjevení uznala, nechce sama být garantem pravdivosti slov, která třem pasáčkům adresovala naše Paní.

Za těchto okolností bylo velmi pravděpodobné, že obsah tajemství zůstane navěky zamlčen. (Père Alonso : « La vérité sur le Secret de Fatima », Téqui, 1979.)

Proč se objevilo na scéně tzv. 3. fatimské tajemství 26. června 2000?

Odpověď je nesporně mnohoznačná.

1. Bylo třeba jednat, dokud je Lucie naživu. Má už 94 let a po její smrti nebude možno využívat toho, co jí bylo uloženo ve jménu poslušnosti. Navíc, určitá tradicionalistická prostředí nepřestávala tvrdit, že bývá představována místo ní jiná osoba, kdykoliv se má Lucie objevit na veřejnosti.

2. Ustavičné zkoumání specialistů, kritické a sémantické srovnávání textů a různá sdělení činí stále více evidentní, že tajemství obsahuje něco hrozivého: ztrátu víry v církvi, odpad zasvěcených osob a jejich odpovědnost za pohoršení věřících. Lidé se domnívají, že do církve skutečně vnikl Satanův dým, jestliže zlá vůle ukládá vatikánským institucím znásilnit pravdu, která se stále více tlačí na povrch, aby byli věřící odvedeni od správného pohledu. A jak jinak předejít věčným metodám opičení, karikatury, klamání a podvodu?

Jak jinak si vysvětlit cynická slova tiskového mluvčího Vatikánu Mons. Navarro-Valse, než že zveřejnění je taktický manévr proti tradici: „Rozhodnutí zveřejnit tajemství je odpovědí na přesvědčení, že Fatima nemůže zůstat rukojmím partyzánské pozice antiekumenického tradicionalismu, který si neoprávněně přisvojil určité aspekty fatimského poselství a spekuluje o milenaristických perspektivách, které mají být předpokládaným, leč ve skutečnosti nepravdivým obsahem nevydaného textu.“

Takový nápad je opravdu fantastický, když zvážíme propast, která odděluje samotnou událost (slavnostní varování adresované křesťanům skrze Pannu Marii, Matku Boží) od jejího zneužití a instrumentalizace.

Ve skutečnosti to znamená uznání, že církev je v hluboké krizi, znamená to připustit, že tradicionalisté od prvního dne měli pravdu, když souhlasili s kritikou Mons. Lefebvra vůči II. vatikánskému koncilu a vůči církevnímu vedení, které se vzdálilo od pravdy a je kontrolováno služebníky Nepřítele.

3. Ale je tu něco horšího: „Zveřejnění“ bylo především spojeno se záměrem Vatikánu využít této příležitosti k přehnané glorifikaci osobnosti Jana Pavla II., který manifestačně dospěl ke konci svého pontifikátu.

Tento fenomén můžeme označit za kult osobnosti. Portugalský tisk od 13. května 2000 je přímo zaplaven tímto tématem. List „O Dia“ má 28. května 2000 na titulní stránce nápis obrovskými literami: Všeobecný potlesk největšímu papeži Milénia.

Bernard Balayn napsal: „Papež Jan Pavel II. zůstane navždy novým Mojžíšem, který přivedl Boží lid do nové zaslíbené země, do země Civilizace lásky“(Jean-Paul II Le Grand, Prophète du IIIème millénaire)

Italský deník La Repubblica 22. května 2000 naopak zveřejnil článek, který se kriticky podivuje: „Nikdy jsme neviděli papeže, který by si zařizoval průběh svého blahořečení a zázraku své vlastní kanonizace. Představte si! Papež Jan Pavel II., ctitel Madony jako oběť atentátu z 13. května 1981, předpovězeného již v roce 1917, který byl zachráněn mateřskou rukou svaté Panny.“

Sociolog Moisé Espirito Santo píše: „Pro něho je aktuální identifikace s bíle oděným biskupem, o kterém mluví zjevené tajemství, je to projevem kultu osobnosti ze strany Jana Pavla II. Je možné, že vzhledem k věku a z beznaděje se papež ztotožňuje s bíle oděným biskupem v domnění, že je cílem Božího záměru.“ (Portugalský list Diario des Nióticias)

José Jacinto de Farias, profesor teologické fakulty a člen rady katolických univerzit v Lisabonu: „Postoj Jana Pavla II. vzhledem k poselství je třeba chápat v kontextu jeho výrazného pojetí svého vlastního prorockého poslání.“ Podle názoru profesora, Jan Pavel II. vidí sám sebe nejen jako hlavu církve, ale také jako proroka a vykladače historických událostí.“ Řadí se mezi mučedníky 20. století, i když 13. 5. 1981 nezemřel.

To je třeba uvést do kontextu s určitými pasážemi encykliky Pascendi z 8.8.1907 a listu Notre charge Apostolique z 25. 8. 1910, kde papež Pius X. hovoří o mentalitě modernistů a sionistů silně poznamenané určitým druhem „prorockého iluminismu“, který je bludný a škodlivý, je spojený s nenasytnou touhou po novotách a s opovrhováním slavné minulosti církve svaté.“ (Abbé Fabrice Delestre, « Bulletin saint Jean Eudes » červen-červenec 2000, str. 16-17).

Proto se stal Jan Pavel II. mučedníkem pro „novou víru“ zázračně zachráněným svatou Pannou. Tak nějak to prohlásil arcibiskup Stanislaw Diwisz: „Copak neprolil svou krev 13. května 1981 na Náměstí Svatého Petra, v místě vatikánského cirku, kde prolil svou krev Kníže Apoštolů?“ „Myslím, že není přehnané aplikovat v tomto případě starý aforismus: Sanguis martyrum semen christianorum“. Vyhlásil to, když obdržel v Lublinu čestný doktorát. Celý jeho proslov byl projevem určitého druhu vrcholného kultu osobnosti. Podle ‚nového evangelia‘ nového doktora byl atentát 13. května „mysterium vykoupení, ve kterém figuruje ‚Svatý otec‘ jako oběť, jako mučedník.“

Italové v tom směru soutěží s Poláky: L´Osservatore Romano 15. května 2000 píše: „Jan Pavel II. ztělesňuje těmito událostmi, kroky a gesty proroctví o budoucnosti, která bude odhalena po velkém Jubileu. Vtiskuje lidským dějinám intenzivní změnu civilizace.“

Kardinál Bertone to korunoval slovy: „Po dramatických a krutých událostech dvacátého století, nejkrutějšího v dějinách lidstva, nacházímejeho vrcholný bod v krvavém atentátu proti nejmírnějšímu křesťanu na zemi“.

Aby poděkoval, vyhlašuje před celým světem lež, což dává i výraz jeho tváři.

13. května 2000 se po mši ve Fatimě k těmto chválám připojil kardinál Sodano slovy : „Jak víte, účelem návštěvy bylo blahořečení dvou malých pasáčků. Ale je třeba této pouti dát také smysl obnoveného gesta vděčnosti Madoně za ochranu během dvaceti let tohoto pontifikátu. Je to ochrana, která patří k tomu, čemu říkáme ‚třetí část‘ fatimského tajemství.“

V údajně krásném gestu vděčnosti ve skutečnosti vyhlašuje před celým světem lež o nejdůležitější části fatimského tajemství a tuto lež potvrzuje falešná Lucie, když tvrdí, že požadované zasvěcení proběhlo správně. Je to vlastně záměrné, přímo ďábelské úsilí zničit podstatu toho, s čím Madona do Fatimy přišla. Místo květů jí podává kardinál kopřivy. Toto počínání státního sekretáře přímo odpovídá současnému stavu církve.

Matka Boží sledovala ovšem především obrácení Ruska na katolickou víru a nikoliv zavedení celosvětového náboženského synkretismu, který by všechny sbratřil a ponechal jim přitom nadále jejich hereze, jak to učinil polský papež. Z tohoto pohledu je glorifikace Jana Pavla II. naprosto falešná.

Glorifikovat papeže Wojtylu a navíc glorifikovat ho pro jeho novou orientaci víry znamená glorifikovat samotný koncil a podkládat třetímu tajemství něco zcela opačného, než co ve skutečnosti obsahuje, protože toto tajemství je výslovným varováním před tímto koncilem.

Jan Pavel si přivlastňuje vidění malé Hyacinty. V homilii u příležitosti blahořečení fatimských pasáčků říká: „Zde ve Fatimě byly předpovězeny doby utrpení a Madona žádala modlitby a pokání, aby byly zkráceny. A já chci dnes vzdát díky nebi za sílu svědectví, která zjevily tyto životy. Toužím ještě jednou oslavit dobrotu Pána vůči mně, když jsem byl zraněn 13. května 1981 a zachráněn od smrti. Vyjadřuji vděčnost také Hyacintě za oběti a modlitby za Svatého otce, kterého viděla tolik trpět“.

Jaké vidění si Wojtyla zcela přivlastnil?

Hyacinta měla vidět údajně právě jeho, jak „klečí před obrazem, hlavu v rukou, v hořkém pláči a jak lidé po něm házejí kamením a říkají ošklivá slova“. Jenže za dosavadních 22 let po něm lidé neházeli kamením, ale květinami a oslavovali ho. Kromě toho je třeba připomenout, že Madona nežádala modlitby za zkrácení utrpení, ale za odčinění hříchů: Obětujte Bohu oběti a modlitby na odčinění hříchů a urážek a přivoláte tak mír pro svou vlast... Obětujte se za hříšníky...

Závěr

Po uplynutí 14 let od vydání studie Laurenta Morliera jsme se stali svědky událostí, které nám umožňují konkrétněji identifikovat obsah včetně stěžejních osob, o kterých hovoří katastrofální výstrahy a předpovědi třetího fatimského tajemství.

K odůvodnění zděšení, jaké podrobnosti utajovaného textu vyvolaly u těch, kterým se dostalo možnosti se s ním osobně seznámit, nepostačí samotné konstatování, že papež bude trpět a Řím propadne nevěře, ale tito svědkové museli z přečteného textu vyrozumět také konkrétní skandální důsledky tohoto faktického odpadlictví. Tato fakta musíme hledat již v bezprostřední blízkosti data, které je označeno za jejich počátek, tj. rok 1960.

Je to doba, kdy byla vydána převratná encyklika Mater et Magistra, zahájen neméně převratný 2. vatikánský koncil a vydána encyklika Pacem in terris, ohlášena závažná změna Kodexu církevního práva atd. Všechny tyto kroky vedly plánovitě ke ztrátě pravé víry a jejímu nahrazení vírou falešnou. Místo zasvěcení Ruska zavázal se papež prakticky chránit nedotknutelnost jeho zhoubné protináboženské ideologie. (viz)

Co se muselo jevit ještě před půl stoletím pravověrným církevním osobnostem jako opravdu neuvěřitelně „strašné“?

1. Zednářská příslušnost papežů a odevzdání církve masonerii, takže měla v moci všechna konkláve počínaje Janem XXIII. a podstatně určovala všechny zásadní změny přijaté koncilem; (viz) (viz)heretická víra papežů Pavla VI. a Jana Pavla II., skrývaná navíc pod šířenou a populisticky podporovanou zástěrou domnělé svatosti; (viz) (viz)

2. nahrazení pravé tisícileté liturgie rouhavým a více než sporným protestantským falzifikátem; oficiálně přijaté masové hanobení Eucharistie a po celém světě včetně rozšířených trpěné rouhavé karikatury mešních obřadů za účasti kněží i biskupů;(viz) (viz)

3. do nebe volající nemravný život prelátů, kněží a zasvěcených osob a s tím spojené pohoršení;(viz)

4. zpřístupnění nejposvátnějších míst Vatikánu Satanovi k jeho černým obřadům; (viz)

5. proměna univerzit, fakult a seminářů na semeniště bludů v oblasti víry a mravnosti. (viz) (viz)

Zamlčení a podvodné nahrazení původního poselství Panny Marie Fatimské falzifikátem před zraky celosvětové veřejnosti je drastickým příkladem a současně potvrzením nejhlubšího úpadku víry na nejvyšších místech, jaký katolickou církev v jejích dosavadních dějinách postihl.

Vatikán tak hanebně zradil Fatimu a s ní nebem nabízenou pomoc a záchranu. To je velmi závažná skutečnost. Je to svatokrádež vůči Nejsvětější Panně, za kterou těžce zaplatíme dříve nebo později. Sám tento zločin poukazuje na pravý obsah tajemství: je to text nesnesitelný pro modernistický a odpadlý Řím, který se velmi jasně poznává v tomto důležitém proroctví o strašné krizi a nebezpečí, v jakém se nachází církev od roku 1960 a jaká se projevuje i ve světových událostech počínaje tímto rokem. A tato krize je předehrou nástupu Antikrista.

Je třeba být naprostým ignorantem o událostech a dějinách Fatimy, abychom uvěřili verzi třetího tajemství, kterou nám Jan Pavel II. předal 13. tohoto měsíce (…)

Duch Svatý nám říká, že každá ústa, kterou lžou, zabíjejí duši. Dosud nikdy žádný papež neřekl větší lež než tu, kterou sdělil Jan Pavel II. o třetím fatimském tajemství.(Elichar Alesne, Le Figaro 17. května 2000)

Pramen: Laurent Morlier,LE TROISIÈME SECRET DE FATIMA PUBLIÉ PAR LE VATICAN LE 26 JUIN 2000

Není těžšího trestu, který mohl postihnout církev, než všeobecná duchovní slepota. Fyzicky nevidomý si je trvale vědom své slepoty, ale duchovní slepec žije v domnění, že vidí lépe než všichni ostatní, a je tak plně disponován na přijetí přicházejícího Antikrista.

www.lumendelumine.cz