Obrazy „Krista" a evangelium
Bylo to roku 1981, v té době jsem byl ještě knězem, když jsem poprvé bojoval s otázkou obrazů. Mým prvním záměrem bylo dělat to, co o tom říká Bible. Poté, co jsem viděl, že druhé přikázání zakazuje vyrábění rytin, byl jsem usvědčen, že bych měl odstranit čtyři sochy z hlavního kostela, kde jsem sloužil. Arcibiskup si mě zavolal do kanceláře, abych to vysvětlil. Po horlivé debatě mi důrazně řekl, že kánon 188 katolické církve říká: „Praxe zobrazování a spodobnění svatých v církvi k uctívání věřícím zůstává v platnosti.“ Ačkoliv jsem stále nebyl přesvědčen, že katolické kanonické právo je nadřazeno Božímu zákonu, ustoupil jsem, protože mi jeden oddaný katolík hrozil, že by můj život mohl být v nebezpečí, pokud nenavrátím sochy Marie a Svatého Srdce Ježíšova. Mohlo to být několik let předtím, než jsem byl schopen porozumět a skutečně žít podle biblické pravdy.
Modlářství u zlatého telete
Každý ví, že zlaté tele vytvořené Áronem, byla modla. Většina lidí si ale nevšimne, že bylo vytvořeno, aby zobrazovalo Boha (Elohim), který vyvedl lid z Egypta. Písma uvádějí: „Ten (Áron) od nich to zlato přijal, vytvaroval formu a odlil z toho sochu telete. Tehdy zvolali: ‚Toto je tvůj bůh, Izraeli, ten tě vyvedl z Egypta!‘ Když to Áron uviděl, postavil před sochou oltář. Potom oznámil: ‚Zítra bude Hospodinova slavnost!‘“ Boží Slovo také podrobně líčí, že o několik let později se král Jeroboám bál, že by se lid mohl vrátit do Jeruzaléma, vymyslel plán: „Král se tedy poradil a pak nechal zhotovit dvě zlatá telata. ‚Dost jste se nachodili do Jeruzaléma,‘ prohlásil. ‚Toto je tvůj bůh, Izraeli, ten tě vyvedl z Egypta!‘“ Obě pasáže Písma vyjasňují, že lidé, kteří vyrobili a používali tyto obrazy, používali je jako obrazy Pána Boha. Avšak Bible nedává Boží jméno žádnému obrazu. Kontext ukazuje, že ti lidé chtěli používat tyto obrazy, aby jim reprezentovaly Boha (Elohim), který je vyvedl z Egypta. Každý pokus vyrobit napodobeninu Boha tím, že se materiálně představuje, je v podstatě tentýž hřích, jako vyrobení zlatého telete.
Druhé přikázání jasně říká: „Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne, a činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují, a ostříhají přikázaní mých.“
Vyrábění model je předním tématem v Pánově vysvětlení druhého přikázání v Deuteronomiu 4:12-13 a 15 „I mluvil k vám Hospodin z prostředku ohně. Hlas slov slyšeli jste, ale obrazu žádného jste neviděli kromě hlasu, jímž vyhlásil vám smlouvu svou, kteréžto přikázal vám ostříhati, totiž desíti slov, a napsal je na dvou deskách kamenných. Protož pilně pečujte o duše své, (nebo neviděli jste žádného obrazu toho dne, když k vám mluvil Hospodin na Orébě z prostředku ohně)“ Pán varoval svůj lid, aby se vyvarovali hříchu modlářství. Je to hřích, ke kterému by mohli nejvíce tíhnout prostřednictvím tradic okolních národů. Oni sami totiž neviděli žádnou podobu Boha. Všichni viděli oheň, tmu a hustý mrak, ale nic, co by mohlo být zobrazením Boha. Byla to nekonečná Boží moudrost, jíž se Bůh projevil tak, že vyloučil jakékoliv grafické zobrazení.
Obraz jako prostředník
Jelikož je Svatý Bůh naprosto odlišný a oddělený od svého stvoření, zobrazit stvořeného člověka a označit jej jako Stvořitele, znamená vytvořit obraz, který směšuje Stvořitele se stvořením. Obrázky a malby sdělují subjektivní názor tomu, kdo je vidí. A tak oba dva – jak umělec, tak i divák v obrazu směšují Boha a Jeho stvoření. Každý obraz Krista – obrázky, sochy, video, kresby – zaměňují a zastírají rozdílnost a oddělenost Boha od svého stvořeného světa, takže jen klamou.
Každý údajný obraz „Boží“ má tendenci stát se prostředníkem mezi Bohem a člověkem, protože divák si může myslet, že tak dostane více informací o Bohu, nebo Ho přinejmenším nějakou měrou pozná skrze pozorování obrazu. V této domnělé znalosti Krista je diváku dovoleno vést si své myšlenky, jak chce, aniž by narazil na proměňující moc Božího psaného Slova. A tak divákova mysl pokračuje v podřizování se světu skrze vytvořený obraz svou vlastní subjektivitu. V tomto druhu imaginárního poznání Krista obrazy „Ježíše“ tiše působí na divákovy emoce, ale nepůsobí na mysl žádným uvedením do objektivní pravdy o Pánu. Dokonce i v našich moderních médiích jsou obrazy „Ježíše“ vytvořeny tak, aby hlásaly evangelium. Podávají však smíchané informace, protože slova mohou být správná, ale obrazy znázorňující Ježíše, jsou lží. Věc je rozdělena sama v sobě, a tak vytváří zmatek, protože mysl a smysly nejsou v souladu. Nicméně psané Boží Slovo se obrací na mysl, když mluví k lidem skrze jasná tvrzení a pravdy o tom, kdo Ježíš Kristus skutečně je.
Slovo je zcela dostatečné, zatímco vizualizace oklamává
Pán Ježíš Kristus řekl svým učedníkům: „předal jsem vám všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ Povšimněme si, že je zde zdůrazněno nejprve slyšení a poté poznání. On sám sebe zjevuje ve svém Slově tak, že ti, kdo Mu patří, mohou vědět „jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím. Tuto moc dokázal na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích." Boží úžasné dílo je nepřekonatelné a ukazuje nedostatky lidských cest. Tak bohaté je zjevení, kterým Bůh žehná svůj lid. Apoštol Pavel připomněl věřícím, že v Ježíši Kristu, „ jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání," a „je v něm tělesně přítomná veškerá plnost Božství, a tak jste naplněni v Tom, který je hlavou každé vlády a mocnosti."
Tomu, kdo je v Kristu, jsou Jeho vizualizace ohavností, protože nedávají žádné pravé a biblické porozumění o tom, kým Ježíš je a jak pracuje. Jsou to jen smyšlenky o Něm – něco, co při člověku, který Kristu patří, nemůže dlouho setrvávat. Věřící jsou v Kristu „přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil, abychom konali dobré skutky, jež pro nás předem připravil.“ Chodit v dobrých skutcích znamená, že Bůh věřící v průběhu života utváří, protože následují Pána Ježíše Krista tím, že s ním denně chodí po cestách spravedlnosti, které jim On sám připravil. Znají hlas Jeho Slova a hlas Jeho Ducha a budou Jej následovat. Toto je reálný způsob, jakým Krista znají. Skrze pozorování obrazu – představy umělce o Ježíši – nepřichází takovéto poznání založené na zkušenosti.
Apoštol Jan prohlašoval, že Ježíš Kristus je pravým Bohem. Proto tedy nemůžeme užívat obrazů, které by ho symbolizovaly. Také v knize Zjevení Jan ukazuje, jak Bůh nakonec zničí všechny modly a modláře tohoto světa. Apoštol Pavel kázal Aténskému modlářskému lidu, že je ohavností si myslet, že Bůh je takový, jakým si Ho lidské umění představí a zpodobní. Prohlásil: „Když tedy jsme Boží rodina, nemůžeme si myslet, že by se božská bytost mohla podobat zlatu, stříbru nebo kameni, výtvoru lidské zručnosti a důvtipu. Bůh ale přehlédl časy této nevědomosti a nyní ukládá všem lidem všude, aby činili pokání." Pán Bůh trpělivě přehlížel nedodržování Jeho příkazů v časech minulých, ale nyní přikazuje, abych každý činil pokání z takovéhoto modlářství. Tentýž apoštol vysvětlil, jak modlářství porušuje mysl člověka, když pošetile začne užívat obrazů k zpodobení si Boha, jak modláři, stejně jako výrobci model, kazí tento svět: „Prohlašují se za moudré, ale jsou blázni. Slávu nesmrtelného Boha vyměnili za pouhé obrazy smrtelného člověka, ptáků, zvěře i plazů. Bůh je proto vydal nečistotě, po níž v srdci toužili, aby si navzájem prznili těla, když vyměnili Boží pravdu za lež a ctili stvoření a sloužili mu raději nežli Stvořiteli, který je požehnaný na věky. Amen."
Jak můžeme Boha Bible poznat?
Otázkou je, jak tedy můžeme Boha Bible poznat, když všechny cesty k Bohu skrze mysticismus a zobrazování končí v duchovní smrti? „Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte?“ Písmo odpovídá jasně: „Nenechte se formovat tímto světem - raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle - co je dobré, náležité a dokonalé.“
Jan 6:63 podává odpověď našeho Pána Ježíše Krista: „Duch je ten, kdo dává život; tělo na nic nestačí. Slova, která vám mluvím, jsou Duch a jsou život.“ Apoštol Pavel dále objasňuje: „Pokud je naše evangelium pro někoho zahalené, je to pro ty, kdo hynou. Těmto nevěřícím zaslepil bůh tohoto světa mysl, aby jim nezazářilo světlo evangelia slávy Kristovy, který je obrazem Božím." Důraz je zde opět kladen na oslovení mysli spíše, než emocí. Apoštol říká o těch, kteří jsou v Kristu, že „tentýž Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!' ten zazářil v našich srdcích, aby nás osvítil poznáním Boží slávy ve tváři Ježíše Krista. Tento poklad však máme v hliněných nádobách, aby bylo zřejmé, že ta úžasná moc je Boží, a ne z nás.“ Jak by jen obraz zatemnělé lidské představivosti člověka „osvítil poznáním Boží slávy ve tváři Ježíše Krista.“?
Evangelium vysvobozuje slovy, která nesou specifický obsah. Posluchač jim buď uvěří, nebo ne. „Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o němž neslyšeli? A jak uslyší bez kazatele? A jak budou kázat, když nebyli posláni? Jak je psáno: ‚Jak vítaný je příchod poslů pokoje, poslů dobrých zpráv!‘“ A dále: „Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Boží.“
Katolická obhajoba modlářství
Jakým způsobem na mě v roce 1981 arcibiskup naléhal, je nyní vidět v Katechismu katolické církve: „Křesťanská úcta obrazů neodporuje prvnímu přikázání, které zakazuje modly. Vždyť „úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho obraz představuje“, a „kdo uctívá obraz, uctívá v něm osobu, která je na něm namalována“. Čest vzdávaná posvátným obrazům je „zbožná úcta“, a nikoliv klanění, které přísluší jen Bohu.“ ( §2131)
A tak zcela jasně prohlašují, že Bůh nyní povolil uctívání obrazů, protože úcta prokazovaná obrazu je vlastně úctou věnovanou tomu, kdo je na něm nakreslen. Tato pasáž katechismu tvrdí: „Kultovní úkony se neobracejí k obrazům jako takovým, nýbrž nakolik slouží ke zpodobení vtěleného Slova. A tak hnutí mysli, které se obrací k obrazu jako obrazu, se nezastaví u něho, nýbrž směřuje ke skutečnosti, kterou představuje.“
Předpokládají, že užívání obrazů vede lid k Bohu, ale koho ty obrazy znázorňují, když to není pravý Kristus? Ke komu tedy toto náboženské uctívání směřuje? Obraz sám o sobě nemůže odpovědět. Jak se takový obraz – ať už v jakékoliv formě – liší od sochy u oltáře, kterou Athéňané postavili na Martově kopci „NEZNÁMÉMU BOHU“ téměř před 2000 lety? A jak se toto moderní odůvodnění liší od toho, které podávali Izraelité, když uctívali zlaté tele?
Když připustíme, že obrazy pracují jako prostředníci, znamená to, že církev Říma má mnoho prostředníků, nebo ne? „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ Jak tedy může katolická církev nést zprávu o jediném prostředníku, Ježíši Kristu, když své věřící nabádá k úctě k údajným prostředníkům, jimiž se obklopuje. Ačkoliv se dnes namísto dřeva a drahých kovů často používá filmu nebo elektronické podoby, dnešní výrobci obrazů se nijak neliší od tvůrců model ve starozákonní době, o kterých Izajáš řekl: „Kdo se zabývá popelem, toho zavádí bláhovost srdce, ten svůj život nevysvobodí, ani se neptá: ‚Není to, co mám v pravici, pouhý klam?‘“ Jak jsou Římská protibiblická odůvodnění odlišná od těch, která měl Jeroboám, když i oni mají v rukou Písma?
Základ pro římskokatolické tvrzení, že uctívání obrazů neporušuje přikázání zakazující modlářství, je: „… ve Starém Zákoně, Bůh ustanovil a povolil obrazy tak, že symbolicky odkázal na spasení vtěleného Slova: což bylo tím, že nechal učinit bronzového hada a na arše smlouvy nechal vyobrazit cherubíny.“ Odkazem na bronzového hada, archu smlouvy a cherubíny se katoličtí zástupci dopouští závažné chyby – tyto předměty nikdy nebyly obrazem Boha, ani nebyly nabízeny k uctívání. Co se týče bronzového hada, Matthew Henry vysvětluje, že to byl Bůh sám, který navrhnul a předepsal tento protijed proti hadům. Druhé přikázání bylo tehdy jasně vyžadováno a Izraelité nikdy neužívali bronzového hada k modlářskému uctívání, čehož se pozdější generace dopustily, z toho důvodu jej Bůh zničil.
Katechismus přesto pokračuje v rozšiřování myšlenky, že obrazy „Ježíše“ odkazují „symbolicky ke spáse skrze vtělené Slovo“. Avšak tento argument padá, protože nebere v potaz, že Bůh sám sobě neprotiřečí. Takže vytvoření a klanění se – což je ve své podstatě vyjádření pocty neboli „uctívání“ – obrazu Boha zůstává stále zakázáno. Historickou autoritu má tomuto postoji dodat další odstavec:„Sedmý ekumenický koncil v Niceji (v roce 787) na základě tajemství vtěleného Slova prohlásil za oprávněnou — proti obrazoborcům — úctu obrazů: a to Krista, ale i Matky Boží, andělů a všech svatých. Tím, že se Boží Syn vtělil, zahájil novou ‚éru‘ obrazů.“
Tento paragraf katechismu stojí v přímé opozici ke Skutkům 17:29-30, když prohlašuje, že vtělení Krista přineslo „novou éru obrazů“ a povolilo vytvářet si obrazy Krista. Odporuje to kázání apoštola Pavla Aténským na Martově kopci na téma modlářství – události, která se stala roky po vtělení Pána Ježíše Krista. Apoštol prohlašoval: „Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.“ Tito modláři, kteří již žili v době po vtělení, mají litovat svého modlářství a věřit evangeliu. Katolické autority považují své racionální úvahy za vyšší, než Boží psané Slovo. Jak jinak by mohli porušovat toto přikázání? Zůstávají-li neoblomní, co tedy znamená 1 Jana 5:21: „Děti, varujte se modlářství“ – zvláště, když hovoříme o obrazech, které mají reprezentovat Hospodina?
Apoštolové všude chodili a kázali, že Bůh poslal Svého Syna, aby zachránil svět od hříchu, včetně hříchu modlářství a jeho následků. Apoštol Pavel jasně prohlašoval, že Pán Ježíš Kristus již nyní není znám po lidsku – podle těla. Ačkoliv apoštolové byli očitými svědky Pána Ježíše Krista, nikdy nepopisovali, jak vypadal. Hlásali, co On říkal a co činil. Zdůrazňovali Jeho smrt a vzkříšení a vysvětlovali, co tyto události znamenají a že pro spasení je potřeba věřit v Jeho smrt a vzkříšení. Vyučovali lid, že sám Pán Ježíš Kristus, je obrazem Boha v nebesích. Je to tak, protože Bůh sám se zosobnil jen v Pánu Ježíši Kristu, který je „vyjádřením jeho osoby“ . Celá přirozenost a Boží charakter jsou v celé své dokonalosti znázorněny v Pánu Ježíši Kristu. Apoštolové to v církvi zcela jasně vyučovali.
Tvrzení katolické církve staví evangelium stranou a odmítají připustit, že spasení je jen skrze samotnou Boží milost a přijímá se skrze víru samotnou – stejně jako pro starozákonní svaté tak i dnes. „Proto (Abrahám) nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil. Proto mu to 'bylo počítáno za spravedlnost'.“
Abrahám uvěřil, že Bůh splní to, co slíbil, a proto byl zachráněn skrze víru – Bůh mu ji připočetl za spravedlnost. Tímto způsobem jsou věřící spaseni. „To, že mu to 'bylo počítáno', nebylo napsáno jen kvůli němu, nýbrž také kvůli nám, jimž má být započteno, že věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých, Ježíše, našeho Pána, jenž byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění.“
Evangelium je „Boží moc ke spasení pro každého, kdo věří… zjevuje se totiž Boží spravedlnost z víry k víře“ . Přijímáme toto spasení skrze víru samotnou na základě Božího Slova, protože „Víra je tedy ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží.“ Evangelium je mocí Boží ke spasení, když je psáno, čteno a vyprávěno dalšímu člověku. Moc Božího Slova je v tom, že to je objektivní, racionální a konzistentní pravda, spíše subjektivní spekulace. „Neboť Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než každý dvojsečný meč; proniká až k rozdělení duše a ducha, i kloubů a morku v kostech, a rozsuzuje myšlenky i záměry srdce.“ Napříč Starou i Novou Smlouvou nalézáme varování Boží přikázání, abychom si Jej nezpodobňovali. Když Izrael od psaného Slova odpadl, v zemi nastal hlad. Například: „Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Budou vrávorat od moře k moři a ze severu na východ; budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou.“ Když dnes lidé přijímají římskokatolické vysvětlení pro obrazy a videa „Krista“, mohou si myslet, že Ježíše díky nim poznali, nebo že Jej skrze tyto obrazy lépe pochopí a také jejich děti budou moci být tímto způsobem snáze přivedeny ke spasení. Avšak přijetím této obhajoby vstupují do modlářství, které vždy jen lže, a zároveň znesvěcují samotné Boží evangelium.
Modlářství v církvi napříč historií
Křesťané v prvních dvou stoletích obrazy Krista vůbec neužívali. Během těchto počátků by se nikdo z raných křesťanů neklaněl obrazům Césara, ani žádnému dílu lidských rukou. Neměli žádná zobrazení, sochy či obrázky, dobře věděli, že Bůh, kterého uctívali, by nikdy nepřijal takovou urážku, protože jen On jediný je Bůh. Jak se tedy modlářství dostalo do církve? Byl to produkt času, vlažnosti, neznalosti a svodu. Když římský císař Konstantin roku 313 n. l. prohlásil křesťanství za oficiální náboženství říše, rázem se stali z pohanů křesťané – úředním ediktem, ne skrze obrácení. Zaplavili církev, aniž by znali Boha nebo evangelium, přinesli modly ve svých náručích, ve svých domovech, ve svých myslích a srdcích. Věřící se však postavili proti použití obrazů a soch jako reprezentace Krista.
V průběhu několika století se spor střídavě rozněcoval a uklidňoval a celou záležitost doprovázel velký zmatek. Uprostřed bitvy představil papež Řehoř Veliký I (604 n.l.) zdánlivě nevinný a neodolatelně hodnověrný argument ve prospěch obrazů. Napsal biskupu Serenu Marseillskému, který zničil obrazy ve své diecézi. „Čím je kniha pro ty, kdo umí číst, tím je obrázek těm, kdo číst neumí a na obrázek se dívají. Na obrázku dokonce i nevzdělaní mohou vidět, jaký příklad by měli následovat, a z obrázků mohou číst i ti, kteří neznají žádná písmena. Proto zvláště pro barbary má obraz význam knihy.“ Takovéto přízemní odůvodnění odebírá autoritu Božímu Slovu. Ale popravdě, jestliže negramotní nemohou číst, mohou zajisté „slyšet“ a „víra přichází skrze slyšení Slova Božího,“ protože „Bohu se zalíbilo spasit věřící skrze bláznivost kázání.“ Později v roce 754 n. l. velký biskupský koncil prohlásil, že obrazy nejsou biblické, a proto jsou pro církev nepřijatelné. O dvacet-tři let později další biskupský koncil toto učení zcela převrátil. Druhý Nikejský koncil, který se sešel roku 787, vyžadoval užívání obrazů a soch znázorňujících Krista. Toto neomluvitelné modlářství římskokatolické církve vedlo do věků temna. Když přišla reformace a s ní i pravé evangelium, všude kolem bylo i prokletí hříchů modlářství. Velké množství lidí utíkajících z modlářství opustilo katolickou církev a v mnoha zemích vyrůstaly biblicky založené církve. Jan Kalvín, jeden z vůdců tehdejších reformovaných církví prohlásil: „Vše, co se týče Boha a je poznáno skrze obrazy, je neplodné a falešné.“ Jako to byla pravda tehdy, je to pravda i nyní, nevyjímaje ani videa a filmy.
Současnost
Ačkoli dnes mnoho křesťanů tvrdí, že obrazy neuctívají, dávají jim ve skutečnosti hodnověrnost tím, že často navštěvují akce, kde obrazy Krista hrají hlavní roli, že sami vlastní tyto obrazy, aby poukazovaly na jejich zbožnost, nebo jako připomínku Pána Ježíše Krista, a že takové předměty používají, když o Kristu vyučují. Takováto praxe není ani uctíváním Boha „v duchu a v pravdě“ , ani se neosvědčila jako to, „co je dobrá, příjemná a dokonalá Boží vůle.“ , protože se staví přímo proti Bibli. Kdo Boha milují, budou Jej poslouchat a uctívat tak, jak přikázal, a budou používat Jeho způsoby rozšiřování pravého evangelia.
Boží přikázání proti modlářství jsou pro dobro lidstva, protože Boží Zákon je Kristologický, odkazuje na Pána Ježíše Krista. Ve Staré Smlouvě byl Zákon vepsán na kamenné desky. V milosti Nové Smlouvy, je Zákon vepsán do srdcí a myslí lidu Boží smlouvy: „Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“
Obrazoborci a probuzení
Apoštol Pavel byl pohnut spravedlivým hněvem proti užívání obrazů. Mnozí z nejvýznamnějších mužů v probuzeních Izraele, jako byli Mojžíš, Eliáš, Jošiáš a Chizkiáš, byli obrazoborci. Izajáš a Eliáš zesměšňovali obrazy a ty, kteří je vyráběli i užívali. Dále ve svém psaném Slově Bůh židům přikazuje, aby zničili rytiny. Je to i poslední přikázání, které Pán dal skrze apoštola Jana: „Děti, vyvarujte se modlářství.“ Je to sláva evangelia, která dává nejlepší výpověď o pravém Bohu a poskytuje člověku nejlepší pozici pro poznání pravého a živého Boha. Přesto katolická církev udržuje své členy nad propastí věčné temnoty a smrti. Proto pro katolíka neexistuje jednou provždy dokončené vykoupení, na jehož základě člověk činí pokání a věří, a které přináší přímý přístup k Bohu Otci v Ježíši Kristu. Namísto toho má obrazy, sochy, relikvie a obřady. Avšak biblická duchovní moc nikdy nezávisí na něčem, čeho bylo dosaženo pozemským způsobem. Její duchovní síla je jen v Pánu Ježíši Kristu skrze Ducha Svatého. Život biblické víry je v osobní konfrontaci věřícího a jeho přímém usvědčení Duchem Svatým založeným na Ježíši Kristu.
Co s tím máme dělat?
Co by s tím měl upřímný křesťan udělat? Modlářství je jedním z hříchů, za které Pán Ježíš Kristus zemřel. Nabízí odpuštění. Čiňte pokání a hledejte Boží odpuštění. Důvěřujte Bohu a dělejte to, co přikazuje Jeho Slovo. Bible nám říká: „utíkejte od modlářství.“ Hledejte společenství s lidmi, kteří modly nepoužívají. „A také nebuďte modláři jako někteří z nich, jak je psáno: 'Usadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům.'“ Poklad pravého poznání Boha přichází z psaného Slova, Bible, které si člověk zamiluje skrze moc Jeho Ducha. Je důležité svědomitě studovat Bibli a důvěřovat, že Duch Svatý nám dá biblickou znalost Otce, Ježíše Krista i sebe samého.
Jaká bude naše odpověď na božské zjevení osoby Krista? Jistě taková, „aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého“ . Bůh dává svým dětem poznat osobu a vlastnosti Ježíše Krista tím, že do jejich srdcí vepíše to, co jim vírou věnoval. Prací Ducha Svatého je usvědčovat. Jen On může otevřít lidské srdce. Umlčí námitky a předsudky světa o evangeliu. Přiloží Boží pravdy k našemu duchu, abychom tak s jistotou poznali, že jsme hříšníci a způsobí, že cítíme usvědčení z hříchů, které vede k víře. Výsledkem je, že věříme v Ježíše Krista samotného tak, jak je zjeven v Písmech, a že můžeme přijít k Bohu v pravém uctívání, jež nás vystrojí k bližšímu a hlubšímu vztah s Ním. „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo“.
Richard Bennett - Katolicismus - Na východ od Edenu (prokrestany.cz)
Modlářství u zlatého telete
Každý ví, že zlaté tele vytvořené Áronem, byla modla. Většina lidí si ale nevšimne, že bylo vytvořeno, aby zobrazovalo Boha (Elohim), který vyvedl lid z Egypta. Písma uvádějí: „Ten (Áron) od nich to zlato přijal, vytvaroval formu a odlil z toho sochu telete. Tehdy zvolali: ‚Toto je tvůj bůh, Izraeli, ten tě vyvedl z Egypta!‘ Když to Áron uviděl, postavil před sochou oltář. Potom oznámil: ‚Zítra bude Hospodinova slavnost!‘“ Boží Slovo také podrobně líčí, že o několik let později se král Jeroboám bál, že by se lid mohl vrátit do Jeruzaléma, vymyslel plán: „Král se tedy poradil a pak nechal zhotovit dvě zlatá telata. ‚Dost jste se nachodili do Jeruzaléma,‘ prohlásil. ‚Toto je tvůj bůh, Izraeli, ten tě vyvedl z Egypta!‘“ Obě pasáže Písma vyjasňují, že lidé, kteří vyrobili a používali tyto obrazy, používali je jako obrazy Pána Boha. Avšak Bible nedává Boží jméno žádnému obrazu. Kontext ukazuje, že ti lidé chtěli používat tyto obrazy, aby jim reprezentovaly Boha (Elohim), který je vyvedl z Egypta. Každý pokus vyrobit napodobeninu Boha tím, že se materiálně představuje, je v podstatě tentýž hřích, jako vyrobení zlatého telete.
Druhé přikázání jasně říká: „Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne, a činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují, a ostříhají přikázaní mých.“
Vyrábění model je předním tématem v Pánově vysvětlení druhého přikázání v Deuteronomiu 4:12-13 a 15 „I mluvil k vám Hospodin z prostředku ohně. Hlas slov slyšeli jste, ale obrazu žádného jste neviděli kromě hlasu, jímž vyhlásil vám smlouvu svou, kteréžto přikázal vám ostříhati, totiž desíti slov, a napsal je na dvou deskách kamenných. Protož pilně pečujte o duše své, (nebo neviděli jste žádného obrazu toho dne, když k vám mluvil Hospodin na Orébě z prostředku ohně)“ Pán varoval svůj lid, aby se vyvarovali hříchu modlářství. Je to hřích, ke kterému by mohli nejvíce tíhnout prostřednictvím tradic okolních národů. Oni sami totiž neviděli žádnou podobu Boha. Všichni viděli oheň, tmu a hustý mrak, ale nic, co by mohlo být zobrazením Boha. Byla to nekonečná Boží moudrost, jíž se Bůh projevil tak, že vyloučil jakékoliv grafické zobrazení.
Obraz jako prostředník
Jelikož je Svatý Bůh naprosto odlišný a oddělený od svého stvoření, zobrazit stvořeného člověka a označit jej jako Stvořitele, znamená vytvořit obraz, který směšuje Stvořitele se stvořením. Obrázky a malby sdělují subjektivní názor tomu, kdo je vidí. A tak oba dva – jak umělec, tak i divák v obrazu směšují Boha a Jeho stvoření. Každý obraz Krista – obrázky, sochy, video, kresby – zaměňují a zastírají rozdílnost a oddělenost Boha od svého stvořeného světa, takže jen klamou.
Každý údajný obraz „Boží“ má tendenci stát se prostředníkem mezi Bohem a člověkem, protože divák si může myslet, že tak dostane více informací o Bohu, nebo Ho přinejmenším nějakou měrou pozná skrze pozorování obrazu. V této domnělé znalosti Krista je diváku dovoleno vést si své myšlenky, jak chce, aniž by narazil na proměňující moc Božího psaného Slova. A tak divákova mysl pokračuje v podřizování se světu skrze vytvořený obraz svou vlastní subjektivitu. V tomto druhu imaginárního poznání Krista obrazy „Ježíše“ tiše působí na divákovy emoce, ale nepůsobí na mysl žádným uvedením do objektivní pravdy o Pánu. Dokonce i v našich moderních médiích jsou obrazy „Ježíše“ vytvořeny tak, aby hlásaly evangelium. Podávají však smíchané informace, protože slova mohou být správná, ale obrazy znázorňující Ježíše, jsou lží. Věc je rozdělena sama v sobě, a tak vytváří zmatek, protože mysl a smysly nejsou v souladu. Nicméně psané Boží Slovo se obrací na mysl, když mluví k lidem skrze jasná tvrzení a pravdy o tom, kdo Ježíš Kristus skutečně je.
Slovo je zcela dostatečné, zatímco vizualizace oklamává
Pán Ježíš Kristus řekl svým učedníkům: „předal jsem vám všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ Povšimněme si, že je zde zdůrazněno nejprve slyšení a poté poznání. On sám sebe zjevuje ve svém Slově tak, že ti, kdo Mu patří, mohou vědět „jak nepřekonatelně veliká je moc, jejímž mohutným vlivem působí vůči nám věřícím. Tuto moc dokázal na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích." Boží úžasné dílo je nepřekonatelné a ukazuje nedostatky lidských cest. Tak bohaté je zjevení, kterým Bůh žehná svůj lid. Apoštol Pavel připomněl věřícím, že v Ježíši Kristu, „ jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání," a „je v něm tělesně přítomná veškerá plnost Božství, a tak jste naplněni v Tom, který je hlavou každé vlády a mocnosti."
Tomu, kdo je v Kristu, jsou Jeho vizualizace ohavností, protože nedávají žádné pravé a biblické porozumění o tom, kým Ježíš je a jak pracuje. Jsou to jen smyšlenky o Něm – něco, co při člověku, který Kristu patří, nemůže dlouho setrvávat. Věřící jsou v Kristu „přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil, abychom konali dobré skutky, jež pro nás předem připravil.“ Chodit v dobrých skutcích znamená, že Bůh věřící v průběhu života utváří, protože následují Pána Ježíše Krista tím, že s ním denně chodí po cestách spravedlnosti, které jim On sám připravil. Znají hlas Jeho Slova a hlas Jeho Ducha a budou Jej následovat. Toto je reálný způsob, jakým Krista znají. Skrze pozorování obrazu – představy umělce o Ježíši – nepřichází takovéto poznání založené na zkušenosti.
Apoštol Jan prohlašoval, že Ježíš Kristus je pravým Bohem. Proto tedy nemůžeme užívat obrazů, které by ho symbolizovaly. Také v knize Zjevení Jan ukazuje, jak Bůh nakonec zničí všechny modly a modláře tohoto světa. Apoštol Pavel kázal Aténskému modlářskému lidu, že je ohavností si myslet, že Bůh je takový, jakým si Ho lidské umění představí a zpodobní. Prohlásil: „Když tedy jsme Boží rodina, nemůžeme si myslet, že by se božská bytost mohla podobat zlatu, stříbru nebo kameni, výtvoru lidské zručnosti a důvtipu. Bůh ale přehlédl časy této nevědomosti a nyní ukládá všem lidem všude, aby činili pokání." Pán Bůh trpělivě přehlížel nedodržování Jeho příkazů v časech minulých, ale nyní přikazuje, abych každý činil pokání z takovéhoto modlářství. Tentýž apoštol vysvětlil, jak modlářství porušuje mysl člověka, když pošetile začne užívat obrazů k zpodobení si Boha, jak modláři, stejně jako výrobci model, kazí tento svět: „Prohlašují se za moudré, ale jsou blázni. Slávu nesmrtelného Boha vyměnili za pouhé obrazy smrtelného člověka, ptáků, zvěře i plazů. Bůh je proto vydal nečistotě, po níž v srdci toužili, aby si navzájem prznili těla, když vyměnili Boží pravdu za lež a ctili stvoření a sloužili mu raději nežli Stvořiteli, který je požehnaný na věky. Amen."
Jak můžeme Boha Bible poznat?
Otázkou je, jak tedy můžeme Boha Bible poznat, když všechny cesty k Bohu skrze mysticismus a zobrazování končí v duchovní smrti? „Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte?“ Písmo odpovídá jasně: „Nenechte se formovat tímto světem - raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle - co je dobré, náležité a dokonalé.“
Jan 6:63 podává odpověď našeho Pána Ježíše Krista: „Duch je ten, kdo dává život; tělo na nic nestačí. Slova, která vám mluvím, jsou Duch a jsou život.“ Apoštol Pavel dále objasňuje: „Pokud je naše evangelium pro někoho zahalené, je to pro ty, kdo hynou. Těmto nevěřícím zaslepil bůh tohoto světa mysl, aby jim nezazářilo světlo evangelia slávy Kristovy, který je obrazem Božím." Důraz je zde opět kladen na oslovení mysli spíše, než emocí. Apoštol říká o těch, kteří jsou v Kristu, že „tentýž Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!' ten zazářil v našich srdcích, aby nás osvítil poznáním Boží slávy ve tváři Ježíše Krista. Tento poklad však máme v hliněných nádobách, aby bylo zřejmé, že ta úžasná moc je Boží, a ne z nás.“ Jak by jen obraz zatemnělé lidské představivosti člověka „osvítil poznáním Boží slávy ve tváři Ježíše Krista.“?
Evangelium vysvobozuje slovy, která nesou specifický obsah. Posluchač jim buď uvěří, nebo ne. „Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o němž neslyšeli? A jak uslyší bez kazatele? A jak budou kázat, když nebyli posláni? Jak je psáno: ‚Jak vítaný je příchod poslů pokoje, poslů dobrých zpráv!‘“ A dále: „Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Boží.“
Katolická obhajoba modlářství
Jakým způsobem na mě v roce 1981 arcibiskup naléhal, je nyní vidět v Katechismu katolické církve: „Křesťanská úcta obrazů neodporuje prvnímu přikázání, které zakazuje modly. Vždyť „úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho obraz představuje“, a „kdo uctívá obraz, uctívá v něm osobu, která je na něm namalována“. Čest vzdávaná posvátným obrazům je „zbožná úcta“, a nikoliv klanění, které přísluší jen Bohu.“ ( §2131)
A tak zcela jasně prohlašují, že Bůh nyní povolil uctívání obrazů, protože úcta prokazovaná obrazu je vlastně úctou věnovanou tomu, kdo je na něm nakreslen. Tato pasáž katechismu tvrdí: „Kultovní úkony se neobracejí k obrazům jako takovým, nýbrž nakolik slouží ke zpodobení vtěleného Slova. A tak hnutí mysli, které se obrací k obrazu jako obrazu, se nezastaví u něho, nýbrž směřuje ke skutečnosti, kterou představuje.“
Předpokládají, že užívání obrazů vede lid k Bohu, ale koho ty obrazy znázorňují, když to není pravý Kristus? Ke komu tedy toto náboženské uctívání směřuje? Obraz sám o sobě nemůže odpovědět. Jak se takový obraz – ať už v jakékoliv formě – liší od sochy u oltáře, kterou Athéňané postavili na Martově kopci „NEZNÁMÉMU BOHU“ téměř před 2000 lety? A jak se toto moderní odůvodnění liší od toho, které podávali Izraelité, když uctívali zlaté tele?
Když připustíme, že obrazy pracují jako prostředníci, znamená to, že církev Říma má mnoho prostředníků, nebo ne? „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ Jak tedy může katolická církev nést zprávu o jediném prostředníku, Ježíši Kristu, když své věřící nabádá k úctě k údajným prostředníkům, jimiž se obklopuje. Ačkoliv se dnes namísto dřeva a drahých kovů často používá filmu nebo elektronické podoby, dnešní výrobci obrazů se nijak neliší od tvůrců model ve starozákonní době, o kterých Izajáš řekl: „Kdo se zabývá popelem, toho zavádí bláhovost srdce, ten svůj život nevysvobodí, ani se neptá: ‚Není to, co mám v pravici, pouhý klam?‘“ Jak jsou Římská protibiblická odůvodnění odlišná od těch, která měl Jeroboám, když i oni mají v rukou Písma?
Základ pro římskokatolické tvrzení, že uctívání obrazů neporušuje přikázání zakazující modlářství, je: „… ve Starém Zákoně, Bůh ustanovil a povolil obrazy tak, že symbolicky odkázal na spasení vtěleného Slova: což bylo tím, že nechal učinit bronzového hada a na arše smlouvy nechal vyobrazit cherubíny.“ Odkazem na bronzového hada, archu smlouvy a cherubíny se katoličtí zástupci dopouští závažné chyby – tyto předměty nikdy nebyly obrazem Boha, ani nebyly nabízeny k uctívání. Co se týče bronzového hada, Matthew Henry vysvětluje, že to byl Bůh sám, který navrhnul a předepsal tento protijed proti hadům. Druhé přikázání bylo tehdy jasně vyžadováno a Izraelité nikdy neužívali bronzového hada k modlářskému uctívání, čehož se pozdější generace dopustily, z toho důvodu jej Bůh zničil.
Katechismus přesto pokračuje v rozšiřování myšlenky, že obrazy „Ježíše“ odkazují „symbolicky ke spáse skrze vtělené Slovo“. Avšak tento argument padá, protože nebere v potaz, že Bůh sám sobě neprotiřečí. Takže vytvoření a klanění se – což je ve své podstatě vyjádření pocty neboli „uctívání“ – obrazu Boha zůstává stále zakázáno. Historickou autoritu má tomuto postoji dodat další odstavec:„Sedmý ekumenický koncil v Niceji (v roce 787) na základě tajemství vtěleného Slova prohlásil za oprávněnou — proti obrazoborcům — úctu obrazů: a to Krista, ale i Matky Boží, andělů a všech svatých. Tím, že se Boží Syn vtělil, zahájil novou ‚éru‘ obrazů.“
Tento paragraf katechismu stojí v přímé opozici ke Skutkům 17:29-30, když prohlašuje, že vtělení Krista přineslo „novou éru obrazů“ a povolilo vytvářet si obrazy Krista. Odporuje to kázání apoštola Pavla Aténským na Martově kopci na téma modlářství – události, která se stala roky po vtělení Pána Ježíše Krista. Apoštol prohlašoval: „Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.“ Tito modláři, kteří již žili v době po vtělení, mají litovat svého modlářství a věřit evangeliu. Katolické autority považují své racionální úvahy za vyšší, než Boží psané Slovo. Jak jinak by mohli porušovat toto přikázání? Zůstávají-li neoblomní, co tedy znamená 1 Jana 5:21: „Děti, varujte se modlářství“ – zvláště, když hovoříme o obrazech, které mají reprezentovat Hospodina?
Apoštolové všude chodili a kázali, že Bůh poslal Svého Syna, aby zachránil svět od hříchu, včetně hříchu modlářství a jeho následků. Apoštol Pavel jasně prohlašoval, že Pán Ježíš Kristus již nyní není znám po lidsku – podle těla. Ačkoliv apoštolové byli očitými svědky Pána Ježíše Krista, nikdy nepopisovali, jak vypadal. Hlásali, co On říkal a co činil. Zdůrazňovali Jeho smrt a vzkříšení a vysvětlovali, co tyto události znamenají a že pro spasení je potřeba věřit v Jeho smrt a vzkříšení. Vyučovali lid, že sám Pán Ježíš Kristus, je obrazem Boha v nebesích. Je to tak, protože Bůh sám se zosobnil jen v Pánu Ježíši Kristu, který je „vyjádřením jeho osoby“ . Celá přirozenost a Boží charakter jsou v celé své dokonalosti znázorněny v Pánu Ježíši Kristu. Apoštolové to v církvi zcela jasně vyučovali.
Tvrzení katolické církve staví evangelium stranou a odmítají připustit, že spasení je jen skrze samotnou Boží milost a přijímá se skrze víru samotnou – stejně jako pro starozákonní svaté tak i dnes. „Proto (Abrahám) nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil. Proto mu to 'bylo počítáno za spravedlnost'.“
Abrahám uvěřil, že Bůh splní to, co slíbil, a proto byl zachráněn skrze víru – Bůh mu ji připočetl za spravedlnost. Tímto způsobem jsou věřící spaseni. „To, že mu to 'bylo počítáno', nebylo napsáno jen kvůli němu, nýbrž také kvůli nám, jimž má být započteno, že věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých, Ježíše, našeho Pána, jenž byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění.“
Evangelium je „Boží moc ke spasení pro každého, kdo věří… zjevuje se totiž Boží spravedlnost z víry k víře“ . Přijímáme toto spasení skrze víru samotnou na základě Božího Slova, protože „Víra je tedy ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží.“ Evangelium je mocí Boží ke spasení, když je psáno, čteno a vyprávěno dalšímu člověku. Moc Božího Slova je v tom, že to je objektivní, racionální a konzistentní pravda, spíše subjektivní spekulace. „Neboť Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než každý dvojsečný meč; proniká až k rozdělení duše a ducha, i kloubů a morku v kostech, a rozsuzuje myšlenky i záměry srdce.“ Napříč Starou i Novou Smlouvou nalézáme varování Boží přikázání, abychom si Jej nezpodobňovali. Když Izrael od psaného Slova odpadl, v zemi nastal hlad. Například: „Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Budou vrávorat od moře k moři a ze severu na východ; budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou.“ Když dnes lidé přijímají římskokatolické vysvětlení pro obrazy a videa „Krista“, mohou si myslet, že Ježíše díky nim poznali, nebo že Jej skrze tyto obrazy lépe pochopí a také jejich děti budou moci být tímto způsobem snáze přivedeny ke spasení. Avšak přijetím této obhajoby vstupují do modlářství, které vždy jen lže, a zároveň znesvěcují samotné Boží evangelium.
Modlářství v církvi napříč historií
Křesťané v prvních dvou stoletích obrazy Krista vůbec neužívali. Během těchto počátků by se nikdo z raných křesťanů neklaněl obrazům Césara, ani žádnému dílu lidských rukou. Neměli žádná zobrazení, sochy či obrázky, dobře věděli, že Bůh, kterého uctívali, by nikdy nepřijal takovou urážku, protože jen On jediný je Bůh. Jak se tedy modlářství dostalo do církve? Byl to produkt času, vlažnosti, neznalosti a svodu. Když římský císař Konstantin roku 313 n. l. prohlásil křesťanství za oficiální náboženství říše, rázem se stali z pohanů křesťané – úředním ediktem, ne skrze obrácení. Zaplavili církev, aniž by znali Boha nebo evangelium, přinesli modly ve svých náručích, ve svých domovech, ve svých myslích a srdcích. Věřící se však postavili proti použití obrazů a soch jako reprezentace Krista.
V průběhu několika století se spor střídavě rozněcoval a uklidňoval a celou záležitost doprovázel velký zmatek. Uprostřed bitvy představil papež Řehoř Veliký I (604 n.l.) zdánlivě nevinný a neodolatelně hodnověrný argument ve prospěch obrazů. Napsal biskupu Serenu Marseillskému, který zničil obrazy ve své diecézi. „Čím je kniha pro ty, kdo umí číst, tím je obrázek těm, kdo číst neumí a na obrázek se dívají. Na obrázku dokonce i nevzdělaní mohou vidět, jaký příklad by měli následovat, a z obrázků mohou číst i ti, kteří neznají žádná písmena. Proto zvláště pro barbary má obraz význam knihy.“ Takovéto přízemní odůvodnění odebírá autoritu Božímu Slovu. Ale popravdě, jestliže negramotní nemohou číst, mohou zajisté „slyšet“ a „víra přichází skrze slyšení Slova Božího,“ protože „Bohu se zalíbilo spasit věřící skrze bláznivost kázání.“ Později v roce 754 n. l. velký biskupský koncil prohlásil, že obrazy nejsou biblické, a proto jsou pro církev nepřijatelné. O dvacet-tři let později další biskupský koncil toto učení zcela převrátil. Druhý Nikejský koncil, který se sešel roku 787, vyžadoval užívání obrazů a soch znázorňujících Krista. Toto neomluvitelné modlářství římskokatolické církve vedlo do věků temna. Když přišla reformace a s ní i pravé evangelium, všude kolem bylo i prokletí hříchů modlářství. Velké množství lidí utíkajících z modlářství opustilo katolickou církev a v mnoha zemích vyrůstaly biblicky založené církve. Jan Kalvín, jeden z vůdců tehdejších reformovaných církví prohlásil: „Vše, co se týče Boha a je poznáno skrze obrazy, je neplodné a falešné.“ Jako to byla pravda tehdy, je to pravda i nyní, nevyjímaje ani videa a filmy.
Současnost
Ačkoli dnes mnoho křesťanů tvrdí, že obrazy neuctívají, dávají jim ve skutečnosti hodnověrnost tím, že často navštěvují akce, kde obrazy Krista hrají hlavní roli, že sami vlastní tyto obrazy, aby poukazovaly na jejich zbožnost, nebo jako připomínku Pána Ježíše Krista, a že takové předměty používají, když o Kristu vyučují. Takováto praxe není ani uctíváním Boha „v duchu a v pravdě“ , ani se neosvědčila jako to, „co je dobrá, příjemná a dokonalá Boží vůle.“ , protože se staví přímo proti Bibli. Kdo Boha milují, budou Jej poslouchat a uctívat tak, jak přikázal, a budou používat Jeho způsoby rozšiřování pravého evangelia.
Boží přikázání proti modlářství jsou pro dobro lidstva, protože Boží Zákon je Kristologický, odkazuje na Pána Ježíše Krista. Ve Staré Smlouvě byl Zákon vepsán na kamenné desky. V milosti Nové Smlouvy, je Zákon vepsán do srdcí a myslí lidu Boží smlouvy: „Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“
Obrazoborci a probuzení
Apoštol Pavel byl pohnut spravedlivým hněvem proti užívání obrazů. Mnozí z nejvýznamnějších mužů v probuzeních Izraele, jako byli Mojžíš, Eliáš, Jošiáš a Chizkiáš, byli obrazoborci. Izajáš a Eliáš zesměšňovali obrazy a ty, kteří je vyráběli i užívali. Dále ve svém psaném Slově Bůh židům přikazuje, aby zničili rytiny. Je to i poslední přikázání, které Pán dal skrze apoštola Jana: „Děti, vyvarujte se modlářství.“ Je to sláva evangelia, která dává nejlepší výpověď o pravém Bohu a poskytuje člověku nejlepší pozici pro poznání pravého a živého Boha. Přesto katolická církev udržuje své členy nad propastí věčné temnoty a smrti. Proto pro katolíka neexistuje jednou provždy dokončené vykoupení, na jehož základě člověk činí pokání a věří, a které přináší přímý přístup k Bohu Otci v Ježíši Kristu. Namísto toho má obrazy, sochy, relikvie a obřady. Avšak biblická duchovní moc nikdy nezávisí na něčem, čeho bylo dosaženo pozemským způsobem. Její duchovní síla je jen v Pánu Ježíši Kristu skrze Ducha Svatého. Život biblické víry je v osobní konfrontaci věřícího a jeho přímém usvědčení Duchem Svatým založeným na Ježíši Kristu.
Co s tím máme dělat?
Co by s tím měl upřímný křesťan udělat? Modlářství je jedním z hříchů, za které Pán Ježíš Kristus zemřel. Nabízí odpuštění. Čiňte pokání a hledejte Boží odpuštění. Důvěřujte Bohu a dělejte to, co přikazuje Jeho Slovo. Bible nám říká: „utíkejte od modlářství.“ Hledejte společenství s lidmi, kteří modly nepoužívají. „A také nebuďte modláři jako někteří z nich, jak je psáno: 'Usadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům.'“ Poklad pravého poznání Boha přichází z psaného Slova, Bible, které si člověk zamiluje skrze moc Jeho Ducha. Je důležité svědomitě studovat Bibli a důvěřovat, že Duch Svatý nám dá biblickou znalost Otce, Ježíše Krista i sebe samého.
Jaká bude naše odpověď na božské zjevení osoby Krista? Jistě taková, „aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého“ . Bůh dává svým dětem poznat osobu a vlastnosti Ježíše Krista tím, že do jejich srdcí vepíše to, co jim vírou věnoval. Prací Ducha Svatého je usvědčovat. Jen On může otevřít lidské srdce. Umlčí námitky a předsudky světa o evangeliu. Přiloží Boží pravdy k našemu duchu, abychom tak s jistotou poznali, že jsme hříšníci a způsobí, že cítíme usvědčení z hříchů, které vede k víře. Výsledkem je, že věříme v Ježíše Krista samotného tak, jak je zjeven v Písmech, a že můžeme přijít k Bohu v pravém uctívání, jež nás vystrojí k bližšímu a hlubšímu vztah s Ním. „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo“.
Richard Bennett - Katolicismus - Na východ od Edenu (prokrestany.cz)
