17. srpen 1959 - pp. Jan XXIII.: ...."závažné sdělení Matky Boží ve Fatimě nezveřejňovat....!!!"

Dramatickou dobu od 13. května 1917 bychom mohli nazvat stoletím vzdoru proti Božímu milosrdenství. Jak je všeobecně známo, Panna Maria Fatimská výslovně žádala, aby třetí část jejího prorockého poselství byla zveřejněna až v roce 1960. Uskutečnit toto historické zveřejnění „Třetího fatimského tajemství“ připadlo papeži Roncallimu. V dokumentu Kongregace pro nauku víry Fatimské poselství z roku 2000 čteme:

„Podle záznamů tajného archivu jeho komisař Pierre Paul Philippe OP se souhlasem kardinála Alfreda Ottavianiho předal obálku s třetí částí fatimského tajemství 17. srpna 1959 papeži Janu XXIII. Po jistém váhání papež prohlásil, že je třeba vyčkat a modlit se, a dodal, že sdělí své rozhodnutí. Nakonec papež rozhodl zapečetěnou obálku vrátit do archivu a závažné sdělení Matky Boží nezveřejňovat.“

Co bylo důvodem papežovo váhání a konečného odmítnutí? Největším kamenem úrazu bylo, že toto tajemství se prorocky týkalo jeho velkého záměru svolat zcela nový typ koncilu. Roncalli nastoupil na papežský trůn právě s touto aspirací, která vzešla z dlouhodobého školení, které mu cílevědomě poskytoval především baron Y. M. A. Marsaudon, svobodný zednář nejvyššího 33. stupně. Poselství fatimské Paní představovalo důrazné varování před takovým krokem a poukazovalo na katastrofální následky pro církev a svět.

Roncalli byl však svým plánem již tak posedlý, že mu dal přednost před mimořádnou výstrahou samotného nebe. Vyrukoval s ním nedočkavě již tři měsíce po svém nastolení. Čím jiným je Roncalliho všeobjímající optimismus, než bezvýhradným a slavnostním přijetím modernismu v jeho nejsvůdnějším balení podpořeným navíc autoritou tzv. „dobrého papeže“.

S třetím tajemstvím nastaly proto takové těžkosti, protože jeho zveřejnění by znamenalo přiznat tragickou skutečnost: koncil nebyl dílem Ducha Svatého, ale plodem satanské masonerie.

Můžeme říci, že v tomto v dějinách neslýchaném případě musela Matka Boží přijmout nejbolestnější odmítnutí své mateřské péče o církev, a to přímo od těch, kteří zde na zemi oficiálně zastupují jejího Syna a současně Syna věčného Otce.

K poodhalení pravé tváře koncilu stačí vzít rukou poslední papežský dokument Misericordiae Vultus. Chvála, jakou pronáší bula papeže Františka na adresu koncilu, ve skutečnosti vyzvedává podstatu jeho zcestného programu: Tři příklady:

1. Byly zbořeny hradby, které bohužel příliš dlouhou dobu uzavíraly církev v privilegované pevnosti, a nadešel čas zvěstovat evangelium nově.

Jaký je skutečný výsledek této zbořené hradby? Výstižně to definuje Žalmista: Teď kdo jde kolem, sbírá na ní hrozny, pustoší ji divoký kanec, kdejaká polní zvěř se na ní pase...

2. Co to znamená zvěstovat evangelium nově? Bula to říká výmluvně: Modernímu světu se od koncilu dostalo proudu sympatií a úžasu. Ano, poukázalo se na omyly, protože si to žádá láska neméně než pravda, ale lidem se dostalo jen povzbuzení, úcty a lásky. Koncil vyslal soudobému světu namísto deprimujících diagnóz povzbuzující pomoc a namísto neblahých předpovědí poselství důvěry. Jeho hodnoty nejenom respektoval, ale ctil, jeho snahy podpořil, jeho očekávání očistil a požehnal.

Úžas a sympatie vzdává koncil vládci světa, kterým je ďábel. Jakými církvi požehnanými novými hodnotami se honosí dnešní svět? Do očí bijící je jeho moderní pohanství, nejhrubší nemravnost, potraty, eutanazie, gender-ideologie, rozvody, rozvraty, institucionalizovaná chamtivost a zničující války... S tímto obdivem k světu se do církve stěhují do nebe volající zvrhlosti a hříchy.

3. A není se čemu divit, jestliže Veškeré věroučné bohatství bylo zaměřeno jediným směrem, totiž tak, aby sloužilo člověku. Člověku ve všech jeho situacích, ve všech jeho slabostech a ve všech jeho potřebách.

Nebude toto velebené jubileum vlastně dovršením Wojtylou vychvalované Francouzské revoluce, která namísto Boha posadila člověka? Dosud prvním a hlavním posláním věroučného bohatství byla oslava trojjediného Boha a svrchovaná úcta k jeho nejvyšší Svatosti, Velebnosti a Dobrotivosti. Svým novým koncilním zaměřením však církev doslova zradila své nejvlastnější poslání, takže není divu, že se nejen sama propadá do propasti, ale přivedla svou pseudonaukou do zoufalého stavu i tento svět, za jehož posvěcení a vysvobození z moci Satanovy je před Bohem odpovědná.

Dosavadní milostivá svatá léta nazýval jubilejní, protože byla v prvé řadě oslavou Ježíše Krista, Božího Syna, dárce všech milostí. Konala se vždy ve slavné „jubilejní roky“, tedy „kulatá výročí“ vrcholných událostí lidských dějin: příchodu Božího Syna na svět nebo jeho vykupitelské oběti. V této bule se mluví mnoho jen o „světě“ a „člověku“, ale o Ježíši Kristu jakožto Božím Synu zde není ani zmínky. Velkým jubileem má být výročí nešťastného koncilu.

Dělá reklamu zcela mylně pojatému milosrdenství. S tím, zda Bůh je milosrdný, si nemusíme dělat starosti. Bůh nejvýš svatý a nejvýš dokonalý, nejvýš dobrotivý, nejvýš spravedlivý bude vždy také nejvýš milosrdný. Problém milosrdenství není u Boha. Míra Božího milosrdenství vůči nám závisí především na našem pokání a kajícnosti. Nic z toho není v elaborátu ani jmenováno. Když visel Boží Syn na kříži, prosil Otce také za všechny hříšné, kteří ho na Kalvárii obklopovali, jeho milosrdenství bušilo na všechna jejich srdce, ale jen dvě z nich se dokázala otevřít a využít tohoto největšího Božího daru: lotr po pravici a setník, velitel katanů.

Takto pojatým „jubilejním rokem“ sotva dosáhneme očekávané záplavy Božího milosrdenství, chápaného navíc jako nějaký „generální pardon“, spíše se musíme obávat, že naplníme míru Božího hněvu.

Ani tento jeho hněv nebude popřením jeho milosrdenstvím. Jenomže toto milosrdenství se projeví zcela jinak, než jak si autor buly představuje: Nástrojem Božího milosrdenství je také sekera, která už je přiložena ke kořenu strom, a každý strom, který nenese ovoce, bude poražen a hozen do ohně.

K třetímu fatimskému poselství patří i ono první: zjevení pekla, kam lidé padají jako listí ze stromu. Hlavní cestou k tomuto masovému věčnému zatracení je široká a pohodlná cesta pokoncilního pohodlí, masového odpadu, demoralizace, benevolence, subjektivní relativistické morálky zaměňované rouhavě s milosrdenstvím, neúcty ke všemu svatému, kterou šíří současné duchovenstvo, to nejvyšší nevyjímaje.

Děsný požár světa, který se hrozivě blíží, bude ve skutečnosti projevem svrchovaného Božího milosrdenství, neboť zastaví ďáblovu mašinerii a vytvoří ze zbytku živých novou generaci, která, až se vzpamatuje, se kajícně vrátí na své místo a také Bohu vrátí místo, které mu náleží.

Anebo ještě nepropadla lhůta ke kajícímu přiznání, opravdové lítosti, veřejnému pokání a přijetí všech tak dlouho známých požadavků a podmínek fatimské Paní?

Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně...