Ruský maršál Georgij Konstantinovič Žukov.
Věrolomný útok Hitlera na Sovětský svaz byl strašným úderem pro „židy na pozicích“. Jak je známo, v Kremlu ani nechtěli věřit této neočekávané zprávě, která znamenala nevyhnutelnou smrt všem východním židům, a dokonce ne z rukou Hitlera, ale všech národů obývajících sovětské Rusko. Zatímco ve starém Rusku byl takzvaný „antisemitismus“ zjevem sporadickým a neměl takové ostré formy, tak nyní, podle svědectva samotných židů, všechno obyvatelstvo státu mělo k nim postoj nepříznivý, s výjimkou „disidentů“, samozřejmě. Paradox prohry války, kterou mělo Německo už téměř vyhranou, doposud zůstává záhadou. Němci po vzoru Napoleona nyní často obviňují mrazy, které je zahubili pod Moskvou. Sovětští historici až do „odvěnčení“ Stalina připisovali vítězství „géniovi“ generalissimovi, a nyní ho připisují komunistické straně jak celku.
Pokusme se najít částečné objasnění chodu událostí v charakteru těch dvou osob, na kterých závisela nejdůležitější rozhodnutí v souvislosti s vedením grandiózní operace. Jak píše Koestler ve své knize o Chazarech, jejich bek, a ne kagan, se v době válečných událostí stavěl do čela ozbrojených sil státu. V souladu s tímto zvykem byl bek Stalin vyhlášený Nejvyšším za hlavního velitele všech armád SSSR.
Kdo jmenoval maršála Georgije Konstantinoviče Žukova do funkce náčelníka Generálního štábu, nám není známo. Nejpravděpodobněji to byl výběr samotného Stalina, výběr výjimečně úspěšný. Žukov byl ve vojenských kruzích známý jako „antisemita“, a proto jeho jmenování do této funkce nemohlo vyjít ze Stalinova „židovského“ okruhu.
V prvních dnech války byli všichni židé v úplné panice a zmatku a jak ti jen bylo možné, dávali přednost neupozorňování na sebe. Stalin, který podle svědectví samotného Žukova vůbec nebyl nějakým pologramotným hlupákem neschopným číst ani zeměpisné mapy, úplně rozumně odevzdal celé vedení válečných událostí svému náčelníkovi štábu a pouze podporoval jeho rozhodnutí svou autoritou. Sovětský svaz vyhrál válku, navzdory jejímu úplně tragickému začátku, protože vlastenectví ruského národa je nezdolatelné, a proto, že nad hlavou amatéra Stalina vojenské události řídil výjimečně talentovaný profesionál maršál Žukov. Žukov, tak jako Suvorov, vynikajícím způsobem chápal psychologii vojáka. Samozřejmě, chápal, že duch armády je silně podlomený procesem stínání hlav jejích náčelníků před válkou. Když už byli Němci nedaleko od Moskvy, mnohé intendatské sklady města byly rozkradené obyvatelstvem, protože jejich ochranka se rozutíkala. V této chvíli Žukov vydal příkaz, pod kterým byl podepsaný pouze on, o okamžitém odvolání viníků z funkcí a jejich zastřelení. Všechna jména zastřelených byla bez výjimky židovská - Rosenberg, Blumenthal, a tak dál. Všeobecné pravidlo bylo také to, že o podobných zastřeleních sovětské agentury nikdy neinformovaly. Bylo jasné, že Žukov tímto příkazem, uveřejněným na jeho osobní nařízení, chtěl podtrhnout, že židé nyní úlevy mít nebudou a žádné nemístné shovívavosti jim projevovat nebude. Je bez jakýchkoliv pochybností, že tento příkaz ihned vysoce zdvihl jeho prestiž a zajistil důvěru vojáků a důstojníků vůči němu. Bez Žukova by nebyly zavedeny nárameníky, některé nové řády, otevřené některé chrámy. Všechno to ohrožovalo nadvládu židů, ale v době války, od jejíhož výsledku závisela celá jejich budoucnost i samotný život, se museli smiřovat se situací. Kromě toho, pokud „klíč k moci“, tajná policie, byl v jejich rukou, tak k obavám z budoucnosti neměli zvláštní příčiny. Berija byl navíc náčelníkem sovětské vojenské kontrarozvědky a přes ní držel celou armádu pod svou kontrolou. Zvěrské vyvraždění polských důstojníků v Katyni, které se nejdříve připisovalo Němcům, potom Rusům ve skutečnosti organizoval Berija a jeho židovští agenti kontrarozvědky. Dříve uvedená Clair Sterlingová nazvala v svém článku polský antisemitismus „klasickým“. Polští důstojníci byli právě nositeli tohoto „klasického antisemitismu“, a oni byli zničeni jako potenciální nepřátelé židů. Zničení sovětských vojenských kádrů před válkou a vražda polských důstojníků v Katyni jsou projevy téhož „pořádku“.
Vítězství, rozhodující o údělu světa, stálo neuvěřitelné oběti a vyžádalo
si desítky milionů lidských životů. Ze všech etnických skupin SSSR nejvíce
utrpěli Rusové - velkorusové, Malorusové i Bělorusové - a nejméně židé, kteří obsadili funkce rezervistů v týlu, oddílech ochranky, v řadách tajné policie, která rozšířila svojí činnost zahrnutím vojenské rozvědky. Ale, jak to vždy bývá po vyhraných válkách, v masách obyvatelstva se bouřlivou vlnou zdvihl cit vlastenectví a národní hrdosti, anebo - jak to pojmenovává Deutscher - cit „šovinismu“. Zde je možno poznamenat že západní tisk tímto jménem nikdy nenazývá divoké vystoupení sionistů, ale nikdy nevynechá příležitost nazvat ruské vlastenectví „šovinismem“.
Střet ruského „šovinismu“ s židovským „internacionalismem“ byl pouze otázkou času. Zadušující nadvláda „Židů na pozicích“ se stávala nesnesitelná
a Rusové, začínající si uvědomovat svoji sílu, oduševnění vítězstvím nad nepřítelem vnějším, se vážně pustili do svržení nepřítele vnitřního.
Shrnutí - situace na jaře 1953
Sjednocená moc Ameriky a Sovětského svazu byla plnou zárukou bezpečnosti židů před všemi potenciálními nepřáteli.
Pouze tyto dva státy měly v těch letech jaderné zbraně a výroba této „ultimativní“ zbraně se nacházela v rukou židů - Strausse v USA a Beriji v SSSR.
Amerika je dokonale uchvácena vnitřním nepřítelem - židovskou klikou
Ozbrojené síly SSSR - sice plné „šovinistů“ - avšak přeplněné až do krajnosti „tajnými“ nemohly být využité pro boj s židy.
Nebezpečné elementy byli vyčištěny po likvidaci generalissima Stalina.
Obzor byl úplně čistý a bezoblačný. Zůstávalo pouze zahájit perestrojku světa na nový židovský pořádek a sklízet plody kolosálního vítězství v průběhu nadcházejících staletí.
S plným právem a bez jakýchkoliv námitek a nebezpečí mohli židovští
vladaři zvolat: „Car přinesený jako oběť - carství je zničeno!“
Ale celosvětovému chazarsko-židovskému kaganátu nadešel náhlý konec: 27.6.1953 najednou svět šokoval ruský maršál Žukov.
Likvidace židovského kaganátu
Začátek byl velmi jednoduchý a nenápadný. Nadešla sezóna obvyklých letních manévrů a maršál Žukov požádal, aby mu dovolili přesunout k Moskvě dvě tankové divize rozmístěné na Uralu. Souhlas byl dán a brzy dvě divize přijely k hlavnímu městu. Tyto tankové divize rozložené u Moskvy po jejich přesunutí z Uralu posloužili Žukovovi jako „hlavná oporná sila“ při likvidaci centra židovské moci v Sovětském svazu - štábu tajné policie na Lubjance. Bez této reálné síly by žádné pokusy povstání proti hegemonii židů jednoduše nebyly možné.
Pro ty, kteří nemají ponětí, jaká síla byla soustředěná v Berijových rukou, je třeba aby si přečetli a zamysleli se nad následujícími řádky, které brzy po jeho pádu uveřejnil americký tisk. Ve vydání židovského časopisu Newsweek z 20. července 1953 bylo řečeno, že ve chvíli Berijova pádu jeho „státu ve státě“ neboli Ministerstva vnitra, jej tvořil 1 milion lidí, z kterých polovina byla organizována jako skutečná armáda s vlastním dělostřelectvem, tanky, letectvem. Berija byl jediným a úplným vlastníkem této armády. Zajmout takového člověka holýma rukama bylo jednoduše nemožné.
Ačkoliv už přešlo více než čtvrtstoletí od krachu judaisticko-sionistického
jařma v Sovětském svazu, a svět zažívá ve stále ostřejší podobě přímé následky tohoto strašného úderu na kaganát, nikdo ještě nezná všechny podrobnosti moskevského převratu.
Je zvláštní přestavit si, že my se všemi podrobnostmi víme o násilné smrti imperátora Pavla Prvního, zabitého v Petrohradu 1.3.1801 v Michajlovském zámku, tedy před téměř dvěma staletími, ale to, co se událo za našeho života, nevíme přesně. Kdosi se úmyslně snaží zaretušovat a vymazat z lidské paměti tuto velmi vážnou událost.
Verzi, kterou autor slyšel od jednoho zahraničního „očitého svědka“, a podle které bylo centrum Moskvy po několik dnů odříznuto od světa Žukovovými tanky, které prý stály těsně u Bulvárního okruhu, je třeba považovat za vymyšlenou, založenou na nevelkém množství pravdy.
V americkém časopisu Time z 20. července 1953 článek s titulkem „Rusko“ začíná takto:
„Čistka toho, kdo čistil. Po Sadovém okruhu, živém širokém průjezdu
v severní Moskvě, projel oddíl sovětských tanků a náklaďáků s vojáky...“
Čas: pět hodin odpoledne, 27. června
Podobné obrázky jako ty tanky nejsou obvykle v Moskvě vidět, a proto
si toho zahraniční diplomaté všimli „se zájmem“. Dále časopis informuje o tom, že večer toho dne se uskutečnilo parádní představení nové opery „Děkabristé“ v Bolšom těatre, na kterém byla přítomná nejvyšší „šlechta“ Kremlu - všechna, s výjimkou Beriji. Z toho se činí závěr, že cílem této kolony tanků byla Berijova likvidace. O několik dní předtím Prezidium Nejvyššího Sovětu formálně uvolnilo Beriju ze všech funkcí a vydalo příkaz postavit ho před soud. Obvinění - zrada Vlasti. Ale všechny podrobnosti zůstávaly ukryté před zraky široké veřejnosti, a až 6. července Izvěstije krátce oznámily, že jeden z členů vlády dostal zasloužený trest za odklonění se od linie strany.
Časopis Newsweek z toho samého dne popisuje moskevské události
takto: „27. června odpoledne, tanky a náklaďáky s ozbrojenými vojsky
přehřměly po Sadovém okruhu v Moskvě...Tanky bylo vidět z oken nové budovy amerického velvyslanectví. Směřovaly ke Kremlu. Nedaleko od Kremlu a několik čtvrtí od Sadového okruhu se nachází Lubjanské náměstí. Na jedné jeho straně je rozložená masivní a pochmurná budova štábu Ministerstva vnitra. Kdesi uvnitř budovy měl Lavrentij Berija svou oficiální rezidenci - dobře zařízený být s 16 místnostmi...“ Dále se taktéž uvádí představení opery „Děkabristé“, na které byla zpozorována nepřítomnost Beriji. Potom následuje věta: „Je plně opodstatněné předpokládat, že Berija byl uvězněný 27. června a že Sovětské armádě byl dán příkaz odvrátit odpor vojsk Ministerstva vnitra.“
Posléze, v nejvlivnějších amerických novinách New York Times, které
patří židovským spříbuzněným rodinám Ochs-Dreyfuss-Sulzberger, z 11.
července 1953, se objevil článek, který napsala samotná hlava klanu Sulzberger, kde bylo uvedeno následující:
„Předpokládá se, že zatčení Beriji se událo 27. června, když se tanky objevily v Moskvě. V průběhu několika hodin odpoledne bylo vidět vojáky v ten den, kdy byla zpozorována nepřítomnost Beriji na operním představení.“
Nutno poznamenat, že všechny tyto vedoucí orgány amerického tisku měly v té době v Moskvě své vlastní korespondenty. V těch samých novinách ze 14. července je významná věta o tom, že Sovětská armáda v Moskvě, tedy maršál Žukov, „je klíčovým faktorem Berijova pádu“.
Londýnské Večerní Noviny z 29. července 1953 psaly, že moc v Moskvě se nachází v rukou vojenského triumvirátu, v jehož čele se nachází maršál Žukov. Podle oficiálních sovětských údajů byl Berija kdesi a kýmsi uvězněný za zradu, souzený po několika měsících a potom popraven.
Jeden z rakouských žurnalistů autorovi řekl, že Berija byl uvězněný 27. června v Moskvě přímo v Kremlu, převeden podzemní chodbou do Butyrského vězení a tam byl večer v ten samý den zabit. Podle jiných údajů Beriju kdosi zabil v Kremlu, zřejmě 27. června a celá jeho kolosální organizace se po ztrátě svého vůdce rozpadla sama od sebe, bez jakéhokoliv tlaku zvenku. To se zdá být málo pravděpodobné.
Věci se zpočátku udály jinak. Žádné velké spiknutí nebylo, a ani být nemohlo. Jinak by ho ihned odhalili Berijovi agenti a zlikvidovali by všechny jeho účastníky.
Je očividné, že do Žukovových plánů bylo zasvěceno pouze několik vyšších důstojníků dvou tankových divizí, které zavolal z Uralu. Někdo z nich, a možná i samotný Žukov, zastřelil Beriju v době zasedání Politbyra v Kremlu. To se mohlo stát mezi 16. 00 a 16. 30 odpoledne. Ihned po jeho zabití Žukovovi důstojníci obsadili telefonní stanici v Kremlu a na příkaz Žukova se oddíl tanků a obrněných transportérů s pěchotou vypravil na Lubjanku. Objevení se této ozbrojené síly bylo natolik neočekávané a bleskové, že nikdo z vedení Ministerstva vnitra nestihl a ani se neosmělil organizovat odpor, a celý Berijův štáb byl zajatý v okamžiku, včetně Berijovy pravé ruky - Izraeloviče, který se pouze nedávno vrátil ze sibiřského tábora, kde proseděl mnoho let.
Jak je známo, nikdo z obyvatel Moskvy neslyšel na ulicích města v ten
den střelbu, nenastaly žádné nepořádky, ba ani premiéra opery „Děkabristé“
nebyla zrušena. Jinak řečeno - „Velká ruská revoluce“ si nebrala příklad z „Velké kulturní revoluce“ Maa, která trvala léta za velkého hluku a třesku, ale
vkradla se do historie jako „zloděj v noci“, a ačkoliv její výsledky jsou viditelné ve všech koutech světa, téměř všechno obyvatelstvo planety nechápe její význam, dokonce ji ani nechce uznat za skutečnost, která se udála.
Jestliže moc židů v SSSR neměla hluboké kořeny a zakládala se na holém teroru tajné policie, tak zničení jejího lubjanského centra za pomoci Žukovových tanků znamenalo okamžité a nevyhnutelné rozložení této moci a postupné vytlačení židů ze všeho administrativního aparátu státu. Je možno s přesvědčením říci, že Berija byl zabit na místě a soud s ním, který se konal několik měsíců později, byl pouze inscenovaný. Neobyčejně opatrný a předvídavý maršál Žukov nemohl nechat naživu takového nebezpečného nepřítele, jakým byl Berija.
Je nepochybné, že při náhlém útoku na lubjanské centrum tajné policie se Žukovovi důstojníci zmocnili nejtajnějších archivů této z hlediska složitosti obskurní organizace, včetně korespondence se sionistickými organizacemi mimo SSSR. V letech předtím, když jako hlavní důstojníci spojení mezi sovětskými sionisty a sionisty Evropy sloužili Molotov a jeho žena, známá „Žemčužnaja“, která byla židovka, rodným příjmením Karpová. Zdali proto jí dali rybářskou funkci? („Karp“ je rusky kapr. Karpová byla jmenována ministriní rybného průmyslu SSSR). Mimochodem, v Americe měla mnoho bohatých židovských příbuzných, taktéž Karpů, které měla ve zvyku často navštěvovat. Zde je vhodné uvést jednu zajímavou podrobnost. Ihned po likvidaci Beriji a po zlomení židovského centra v Moskvě na Lubjance se Molotov objevil v Americe. Jeho první návštěva mířila k Baruchovi, se kterým dlouho mluvil. Baruch si těsně předtím zlomil nohu a nemohl se hýbat. Ale když dostal podrobnou informaci o strašné novině - Berijově smrti - ihned si dal přistavit auto a vyrazil k Eisenhowerovi, který byl tehdy prezidentem a dlouho s ním o samotě rozmlouval.
Znovu k zajímavé otázce: Jak mohl Berijův aparát tajné služby nezpozorovat
„spiknutí“ maršála Žukovova a nezlikvidovat jeho i všechny jeho účastníky, jak se to nejednou stalo v minulosti? Odpověď na tuto otázku, jak bylo výše uvedeno, je úplně jednoduchá: všudypřítomní tajní neodhalili spiknutí jen proto, že, v podstatě, žádné spiknutí nebylo.
V Chruščovových memoárech vydaných v USA se toto „spiknutí“ uvádí, ale tyto „memoáry“ byly vyfabrikovány, o čemž není pochybností, newyorští židé, kteří si ani nedali námahu seznámit se, jak by bylo třeba, problematikou toho, o čem psali. Například Stalinovi hosté si „dochutnávají“ servírovaného sledě a samotný Chruščov sedí za stolem vedle Naděždy Allilujevové, která v té době už byla dávno v mohyle!
Brzy po Stalinově smrti v západním tisku probleskly zprávy, že v některých vojenských posádkách na Sibiři bylo povstání a rozšiřovaly se zvěsti o tom, že „otec národů“ nezemřel přirozenou smrtí, ale byl zabit.
Tato povstání byla, samozřejmě, rychle potlačená. Je zajímavé, že když se
Světlana Allilujevová-Stalinová objevila ve „svobodném světě“, ihned na setkání s ní nakomandovali jistého žida Gribauma, který ji přivítal v Londýně. Poté co dostala instrukci, o čem je možné mluvit, a o čem je třeba mlčet, omezila se pouze na to, že nazvala Beriju „zlým duchem“ svého otce, který ho naváděl k rozmanitým zločinům. Ve skutečnosti tento „zlý duch“ Berija nenaváděl Stalina, ale rozkazoval mu a odevzdával mu příkazy hlavního šéfa - kagana Kaganoviče a jeho židovského okolí, které bek Stalin musel přesně plnit.
Světlana navíc trochu přehnala svou horlivost v lahodění židům, když
popisovala poslední hodiny svého otce, „umírajícího na infarkt“. Říkala, že
Stalinova tvář byla celá pokrytá černými pijavicemi. Je možné si představit, že by nejlepší lékaři v Moskvě léčili diktátora způsobem středověkých holičů, kteří na vývěskách holičství často psali: „Střiháme, holíme a vypouštíme
krev“? A navíc, kde tito moskevští doktoři dokázali za okamžik v zimě nalovit takové množství pijavic, aby jejich bylo dost na celou Stalinovu tvář? Anebo je měli už dopředu speciálně připravené v Kremelské nemocnici kvůli obsluze diktátora? Takovíto drobná prořeknutí někdy odhalují pravdu ne méně jako přímé důkazy.
Zvyk napojit mentory z řad židů k těm gójům, kteří mohou být pro ně
užiteční anebo nebezpeční, jako například Světlana Stalinová, praktikují
židé od nepaměti. I Solženicyn, který se stal „známým a bohatým“ z milosti
sionistických protektorů, má za svého tajemníka-mentora žida Ginsburga.
Na prvý pohled by se zdálo, že nic z tohoto nemá zvláštní vztah k Žukovově revoluci. Ale, ve skutečnosti, když budeme nadále věřit těm, kteří se nachází pod kontrolou židovských mentorů, nikdy nedokážeme odhalit pravdu. Proto je potřebné, aby čtenář vyvinul zvláštní úsilí a snažil se vyhodit ze svého vědomí všechno to, co mu za poslední desetiletí vtloukali do hlavy židovské prameny a podívat se na historické události pod jiným úhlem pohledu. Pouze tehdy bude moci pochopit pravdu a postupovat tak, jak mu přikazuje rozum a svědomí, a ne tak, jak mu našeptává zamaskovaný žid skrytý pod svobodným zednářstvím. Výsledky možná budou ty nejneočekávanější.
Georgij vítězoslavný
Nyní se v mysli přeneseme do Moskvy časově opět o něco zpět a představme si, že jsme na místě maršála Žukova, spolubojovníka generalissima Stalina, jeho nejbližšího spolupracovníka, známého „antisemity“, který, se samozřejmě, plně ztotožňoval s přáními Ždanova, Rjumina, Ignatěva a mnohých stovek tisíců dalších ruských „šovinistů“, kteří se toužili zbavit všemi nenáviděného židovského jařma.
I samému Žukovovi i mnohým dalším důstojníkům Rudé armády bylo úplně jasné, že v nejbližší době nastane další, ještě radikálnější čistka vojenských kádrů, jak jaká byla za časů Tuchačevského. Po vítězství nad Hitlerem a po smrti Stalina židé nejenže už koneckonců neměli potřebu mít po boku ozbrojenou sílu „jinoplemenných“, ale, jak ukázaly předcházející roky, tato síla byla pro ně krajně nebezpečná. Jak je možno předpokládat, po vytvoření takzvaných „autonomních oblastí“, které měli přispět k úplnému rozčlenění Ruska a likvidaci nejaktivnějších „šovinistů“, se židé chystali vytvořit namísto regulérní armády místní lidovou milici, bezprostředně podřízené orgánům Státní bezpečnosti.
Po tom, co židé zlikvidovali Stalina, Georgij Žukov byl jedním z prvních na řadě k zavraždění a neustále byl pod bdělým dozorem agentů Beriji.
Těžko by se odhodlali soudit ho otevřeně (byl přeci vítěz nad Hitlerem).
Nejpravděpodobnější je, že se plánovalo otrávit ho na jednom z obědů, jako to bylo provedeno s Gottwaldem.
Organizovat nějaké „spiknutí“ v Žukovových podmínkách bylo jednoduše technicky nemožné. I on, a všichni ostatní velmi dobře chápali, že každý z důstojníků a štábních vojáků, se kterými přichází v kontakt, mohl být agentem Beriji a významné procento z nich také bylo. Akce vítězství nad Berijou a jeho štábem se zpočátku udála takto:
Žukov znal osobně velitele dvou tankových divizí a byl přesvědčen, že oni splní jakýkoliv jeho rozkaz. Když se divize připravovaly na manévry, Žukov si zavolal k sobě do štábu velitele a osobně jim předal svůj rozkaz začít útok na Lubjanku okamžitě po návratu k svým oddílům. Riziko bylo obrovské, ale Žukov jednoduše neměl na vybranou: cítil se být člověkem, který je odsouzený k smrti a jasně si to uvědomoval. Je velmi pravděpodobné, že první část programu a zvláště obklíčení Moskvy se udály pod maskou manévrů, což nebylo moc těžké učinit.
Vpád tanků s pěchotou sedící v nich ze vnitřního Bulvárního okruhu na Lubjanku se mohlo uskutečnit bleskurychle. Jeden z velitelů divize byl v
hlavním tanku a přes rádio dával příkazy svojí koloně. Je možné s plným
přesvědčením tvrdit, že do této zlomové chvíle, když „kostky byli vrženy“ a ustoupit nebylo kam, nikdo z nižší velitelské sestavy a z řadových vojáků
neměl ani ponětí, že se účastní na historické události grandiózní a úplně
výjimečné z hlediska důležitosti, která má změnit celý další úděl světa, a ne na obyčejných „letních manévrech“.
Je těžké si i jen představit, jaký vskutku „mýtický“ strach zkoušelo celé
obyvatelstvo Sovětského svazu z Beriji a jeho „orgánů státní bezpečnosti“.
- Oni zlikvidovali starou Leninovu gardu a možná i jeho samotného.
- Oni zlikvidovali velení sovětských ozbrojených sil před začátkem války
s Hitlerem.
- Oni v koncentračních táborech Natana Frenkela zahubili miliony nejlepších
synů Ruska.
- Oni otrávili Ždanova a zlikvidovali tisíce „ruských šovinistů“ v Leningradu.
- Oni si vymysleli svého neporazitelného „generalissima“ a připravili krvavé
jatky pro ty, kteří ho podpořili v boji s židy.
- Oni konec-konců odstranili i samotného „generalissima“, když narazili
na jeho úpornou snahu svrhnout ze sebe židovské jařmo.
Zahlušit tento pocit strachu v masách národa bylo úlohou téměř neřešitelnou,
čemuž geniální vojevůdce Žukov rozuměl velmi dobře. Ale vojenské masy přivyklé na jeho železnou disciplínu slepě šly za hlavním tankem, podpořili ho, když vtrhl do lubjanské pevnosti a začali drtit Berijovy ochránce.
Když tedy útok byl úplně nečekaný, pak „orgány“ nestihly projevit žádný
organizovaný odpor. Když velitelé tanků pochopili, že vítězství nad berijovci bylo dosaženo jedním úderem, přepadem, dali se, samozřejmě, do dorážení svých pradávných nepřátel s velkou horlivostí a uspokojením. Tento proces neprobíhal pouze v hlavním městě, ale i na periférii...
Ruské impérium se budovalo v průběhu 300 let a svobodní zednáři ho
zničili v průběhu šesti měsíců. Židovské jařmo v Sovětském svazu vybudované „na kostech a krvi“ se upevňovalo 35 let a tanky maršála Žukova ho smetly doslova za několik hodin.
Žukov uskutečnil převrat sám. Jeho vítězství bylo možné proto, že za jeho zády stály miliony „ruských šovinistů“. Proto je „mesiánská“ nenávist namířená na Rusko jak celek, což je stále vidět v tisku, v televizorech.
Zločinný žid Kissinger, který dostal Nobelovu cenu míru, vyzval Američany, aby skoncovali s Ruskem bez vyhlášení války, masivním úderem jaderných zbraní.
Když tedy moc židů neměla hluboké kořeny v řadách obyvatelstva a byla založená pouze na široce rozvětveném represivním aparátu, úder Žukovových ocelových strojů zaměřený do samotného srdce tohoto aparátu okamžitě ukončil jeho tlukot a způsobil pád všemocného židovského kaganátu.
„Lubjanská pevnost“ byla silně opevněná, schopná vydržet útok vzbouřených
mas v průběhu dlouhého času. Ale židé nepočítali s tím, že je možný náhlý útok tanků, a že tanky se mohou nečekaně objevit v samotném centru Moskvy.
Lubjanské vítězství je svým globálním významem neporovnatelně vyšší
než znamenité vítězství svatého knížete Alexandra Něvského, který zničilo
tužbu německých rytířů zotročit Slovany, neboť Žukov nerozdrtil pouze tužbu, ale už uskutečněný fakt zotročení celého světa sionisty. Po Berijově smrti se po nějakém čase pokoušeli obnovit svou moc přes stranu, ale ten samý maršál Žukov ji přetnul u kořene, když vojenskými letadly dopravil do Moskvy poslance z provincií, kteří hlasovali proti židům a jejich pomocníkům na plénu strany a překazili tak tento pokus.
Po rozdrcení Lubjanky postavil Žukov Kreml před uskutečněný fakt a navrhl „šovinistům“, kteří ještě zůstali naživu, aby vytvořili novou vládu.
Nový bek - Berija, který nahradil Stalina, byl zabitý. Všemocný kagan -
Lazar Kaganovič, byl vyhnán do nějakého závodu jako ředitel (Na světlo byl Kaganovič vytažen jako zasloužilý stařík komunista vlastizrádcem Gorbačovem během „perestrojky“ naplánované již za Andropova - Erenštejna. Perestrojka způsobila otevření Ruska rothschildovským intervencím a jeho vydrancování židovskými „oligarchy“ (s izraelským státním občanstvím). Po nástupu Vladimíra Putina se ovšem situace naštěstí začala významně měnit..)
Molotova, který bezchybně plnil funkci sionistické figurky, vypravili do Mongolska. Protože drtivá většina sovětské administrace sestávala ze židů a jimi dosazených lidí, proces jejich vytlačení se odehrával poměrně pomalu, zvláště na nižší úrovni, v provinciích.
Ať tak nebo tak, v důsledku Žukovova vítězství byl grandiózní aparát
tajné policie, který byl vytvořený zvláště díky úsilí Kaganoviče a Beriji a který svého času založil žid Urickij, zničený, přebudovaný od shora až dolů. A je jasné, že nynější KGB je pouze bledým stínem té strašné instituce, v jejíž čele stál nejnenáviděnější člověk v Sovětském svazu – Lavrentij Berija. Například ve známých Frenkelových táborech, kde se za „starých, dobrých časů“ Berijovy vlády počet uvězněných vyšplhal na 20 milionů, se nyní snížil na několik desítek tisíc.
„Mesiánská“ nenávist
Úder, který dostalo světové židovstvo, byl natolik tvrdý, že „věrchuška“ na čas ztratila hlas a nevěděla, jak má reagovat na všechny změny. „Dole“ ještě dobře nechápali tuto pro ně strašnou tragédii, která se stala „nahoře“ a mnozí nadále s nadšením hovořili o státě, který porazil Hitlera.
Je možno bez pochyb říci, že v prvních letech krachu židovstva v Sovětském svazu mezinárodní síly sionismu využívaly všechny možnosti na jeho znovuobnovení, a až když se přesvědčili, že věc je prohrána, byly nuceny vyhlásit Rusku „studenou válku“. Je zajímavé poznamenat, že světový tisk nacházející se pod kontrolou sionistů nyní téměř vždy nazývá Sovětský svaz „Ruskem“, tedy tím jménem, které podle starých zvyků vyvolává přímo reflex nenávisti v jejich duších. 18. července 1957, čtyři roky po začátku „Žukovovy revoluce“, Ben Gurion, rozený žid z Vilniusu, původním jménem David Griin, řekl následující velevýznamná slova, která uveřejnila agentura United Press:
„Ačkoliv na začátku svojí existence měl Izrael morální podporu
Ruska a materiální podporu Československa, nyní, k našemu velkému
žalu a rozhořčení, se oba tyto státy, bez jakéhokoliv důvodu, změnili na nejhorší nepřátele Izraele.“
Toto krátké, ale úplně jasné vysvětlení, jak židé nyní hledí na Sovětský
svaz, bylo za dva roky, v říjnu 1959, doplněno dlouhým úvodníkem v londýnských Times - jak je v těchto novinách zvykem, bez podpisu - ve kterém se podrobně a přesně objasňovalo, že situace židů v Sovětském svazu se úplně změnila. V článku je, například, tato věta:
„Není pochyb o tom, že vliv židů v sovětské hierarchii, významný
už v letech bezprostředně po revoluci v roce 1917, nyní zmizel.“
Několik let předtím známý americký spisovatel James Mitchener řekl větu, jejíž plný význam on sám těžko chápal:
„Židé celého světa nenávidí sovětskou moc mesiánskou nenávistí.“
Ani Hitler se nestal důstojným takové „cti“ jako sovětská moc. Kde se
vzala taková nenávist?
Jak je známo, pogromy v Sovětském svazu nejsou. Židé nejsou vysídlováni
do Birobidžanu, jak se to chystal udělat Stalin. Neokrádají je a neutlačují. Bez jakékoliv pochybnosti je to, že oni žijí v Sovětském svazu mnohem lépe než Rusové-Chazaři nebo Semité-Arabové v Izraeli. Nejenže židy nevyhánějí ze státu, jak se to mnohokrát stalo v dějinách židovského národa, ale naopak, brání jim v emigraci - jak je možné, že v jejich se duších zrodila „mesiánská“ nenávist, a k tomu k vlasti, ve které se cítí jako doma? Vysvětlení tohoto zvláštního jevu může být pouze jedno: Objekt „mesiánské“ nenávisti se opovážil uskutečnit akt, který způsobil nenapravitelnou škodu „mesiánské misi“ židovského „národa“ jako celku. Tato mise, čili vláda nad světem, vybojovaná s takovými těžkostmi současným židovským „mesiášem“ Berijou, byla tak nelítostně a nečekaně svržená ruským mužikem v maršálské uniformě - Georgijem Žukovem.
Žukov uskutečnil převrat sám, ale jeho úžasné vítězství bylo dosáhnuto pouze proto, že za jeho zády stáli miliony „ruských šovinistů“. Právě z tohoto důvodu je plamen „mesiánské nenávisti“ namířený na Rusko jak celek a jeho odraz lze nyní každodenně vidět na stránkách mezinárodního tisku, na obrazovkách televizorů a často je slyšet z úst vůdců „svobodného světa“. Intenzitu této nenávisti nelze dokonce porovnávat s tou, kterou židé v minulosti projevovali vůči carskému Rusku. Je to nenávist iracionální, která se může projevit různými způsoby. Ne nadarmo všem dobře známý zločinný žid Kissinger, který dostal Nobelovu cenu míru, ve své knize „Nevyhnutelnost volby“, o které se nyní nepovažuje za vhodné hovořit, vyzval Američany, aby skoncovali s Ruskem bez jakéhokoliv vyhlášení války, masivním úderem jaderných raket. „Time“ psal, že tuto knihu se musí pozorně učit generálové Pentagonu a, je třeba předpokládat, že sovětský Generální štáb taktéž!
Na to se stala ještě jedna úplně neuvěřitelná věc, které doposud chybí
jakýkoliv logický základ. Je třeba poznamenat, že post ministra obrany se v USA považuje za třetí nejdůležitější. Najednou si v jeden překrásný den prezident Ford pozve k sobě, do Bílého domu, ministra obrany, velmi bezohledného, sebevědomého a hrubého žida Schlesingera, žida (!), a vyhazuje ho ze sestavy členů vlády. Americký tisk byl úplně zmatený a nevěděl si vymyslet nic jiného, než vyslovit nesmyslný dohad, že dva židé se pohádali mezi sebou a Kissinger přinutil Forda vyhnat Schlesingera.
Podobný případ neměl procedens v celé historii Ameriky a všechny
tiskové orgány dali přednost dat na něj „pečeť mlčenlivosti“. A přitom celá
kauza spočívala v tom, že Schlesinger, vyplňující vůli svých skutečných pánů příliš přímočaře, hrubě, a sám, vydal příkaz všechny rakety dalekého doletu, dříve namířené na obývané objekty v Sovětském svazu, „přezaměřit“
na raketová zařízení.(Velmi důležitá součást US výzbroje právě a jen a pouze pro tento úder je nyní (cca 30 let od napsání této Uškujnikovy knihy) mj. US radar v Brdech u Prahy…)
Admirál Elmo Zumwald, žid, ženatý s Ruskou, který byl svého času jedním z náčelníků štábů Ameriky a znal celou „podšívku“ válečných operací na Blízkém východě, říkal v knize, kterou vydal, že Sovětský svaz svými hrozbami aktivního zasahování do válečných záležitostí nejednou vyrval z rukou Izraele zasloužené vítězství nad Araby...
V kauze Schlesingera je těžké mít podezření na bezprostřední sovětské
zasahování..., ale spíše nepřímé. Připusťme, že rozumný, rozhodný a chrabrý generál Brown se dozvěděl, že jeho bezprostředně nadřízený žid Schlesinger je skutečně připraven rozpoutat jadernou válku, výsledek které samotný Brown už dříve předpovídal, když prohlásil, že v současné válce vítězů nebude, ale budou pouze poražení. Ford, člověk krátkozraký, byl pouze pěšákem v rukou židovského okolí a spoléhat se na něj nebylo možné. Když Brown získal podporu svých kolegů ve štábu, odevzdal Fordovi ultimátum: ihned, bez jakýchkoliv ceremonií vyhnat Schlesingera ze služby. Ultimátum bylo posíleno hrozbami, o jejichž podstatě si je možno dělat pouze dohady. Avšak tyto hrozby byly takového rozhodného charakteru, že si Ford pozval k sobě, do Bílého domu, nic netušícího ministra obrany a ihned ho vyhodil z postu... Kvůli pozlacení takovéto hořké pilulky židé později donutili umem nevynikajícího Jimmyho dát jim příslib, že za jejich podporu ve volbách udělá z potupně vyhnaného Schlesingera nic víc a nic míň než nekorunovaného „krále“ Ameriky, což se také stalo. Jak známo, byl pro něj vytvořen předtím neexistující, nikomu nepotřebný a po odchodu Jimmyho Cartera ihned zrušený úřad - ministerstvo energetiky, s kolosálním rozpočtem a obrovským počtem sloužících zaměstnanců odpovídajícímu „královskému“ postavení židovského představitele. V tisku bylo dokonce zvlášť podtrženo, že na svém postu bude mít Schlesinger plnou možnost ovlivňovat Pentagon a pro posílení tohoto vlivu židé donutili jmenovat do funkce ministra obrany newyorského žida Harolda Browna.
Další případ. V době karibské krize, když americké vojenské síly už směřovaly na Kubu, v židovském okolí prezidenta Kennedyho propukla divoká panika a donutili ho, aby ihned zastavil účast na této avantuře. Kennedymu oznámili, že sovětské letectvo zaútočí na Izrael přibližně tak silně, jak silný úder se americké letectvo chystá zasadit Kubě. Kennedy nikdy nemohl židům odpustit toto ponížení, což se zčásti stalo příčinou jeho vlastní záhuby.
Žukov a Rusko
Rozruch celosvětových rozměrů, který vyvolali židé v souvislosti s kauzou Ščaranského, nestabilita Izraele na Blízkém Východě, plná závislost prezidentů slabé vůle na židovských kaganech nezvěstují nic dobrého. Spíše to vypadá tak, že svět se blíží ke svému tragickému rozuzlení.
Dnes není známo, jestli je dnes v Sovětském svazu vojevůdce takového
formátu, jakým byl zesnulý maršál Žukov. Je zajímavé poznamenat,
že ani doma, ve vlasti, ani mimo ni, nikdo nikdy neudělal plné ocenění bojové činnosti tohoto zcela výjimečného vojvůdce, kterému v historii není rovného. To není omyl ani zveličení. Žukovova vítězství radikálně změnila chod historie a třikrát úplně rozprášila tři zakořeněné mýty:
- První mýtus - o neporazitelnosti skvělé japonské armády. Byla rozdrcená
v krvavých bojích pod Chalkin-Golem a ve Východním Mongolsku.
- Druhý mýtus - o neporazitelnosti železných legií hitlerovského wehrmachtu.
Byly rozdrcené pod Moskvou.
- Třetí mýtus - to je strašný, mnohasetletý mýtus o tom, že jednou, dobyjíce celý svět, budou židé samotným osudem vybraní mu věčně vládnout.
Tento mýtus rozbil Žukov v době „lubjanského pogromu“.
Vítězství nad Německem bylo přímým důsledkem bitvy na řece Chalkin-
Gol v roce 1936. Tato úplně klasická bitva podle záměru i uskutečnění stojí mnohem výše než významné vítězství Hannibala nad Římany. Ale kdo si na ni vzpomenout nyní, po 40 letech? Hannibal svým vítězstvím dosáhl pouze taktický úspěch, ale Žukov dosáhl strategický. A Japonsko, pamatujíc na mongolské poučení, se neopovážilo začít ani nevelkou diverzní akci proti Sovětskému svazu při útoku na SSSR, a to zamíchalo všechny Hitlerovy karty.
Žukov v nejtěžší situaci pro stát šel do rizika, přesunul pod Moskvu sibiřské pluky a nimi zlomil útok Němců pouze proto, že Japonsko zůstávalo pasivní, a přes elementárnímu zdravý smysl tak nepodpořilo Hitlera z východu.
V mongolských bojích Japonsko ztratilo 50 000 svých nejlepších vojáků. Japonci, jak mají ve zvyku, se bili do konce; obrovské tisíce mezi nimi byli zabity. Urny s prachem zabitých vojáků a důstojníků vozili přes Charbin do vlasti po nocích, aby před obyvatelstvem utajili ztráty. Sovětská armáda ztratila 10 000 vojáků, ze kterých byli mnozí ranění a potom se vrátili na svoje místa. Podstata, samozřejmě, nespočívala ve ztrátách, ale v samotném faktu rozdrcení a úplného zničení nejlepších částí japonské armády za srovnatelných podmínek boje v terénu. Byl to manévrovací boj, ve kterém Žukov prokázal svoje mistrovství vojevůdce... Japonsko dostalo tvrdé poučení, které mělo silný vliv na psychologii japonského velitelského sboru.
Kdyby měl Žukov v povaze nějaké „napoleonské rysy“, jaké měl Tuchačevskij,
mohl by úplně změnit chod historie. Možnosti na to měl, ale on je nevyužil. Nová poberijovská vláda, která za svoji existenci vděčila pouze a výlučně Žukovovi, se mu brzy odměnila zradou, když byl odvolán ze své funkce „za zády“ - v době jeho cesty na Balkán. To slouží jako přímý důkaz toho, že se ho „nahoře“ báli a pro svou bezpečnost se rozhodli sebrat mu jeho rukou tu zbraň, tedy ozbrojené síly státu, kterou tak mistrovsky ovládal. Sionistická mafie se po lubjanském rozdrcení vzpamatovala a po několika letech, když si upevnila svoje postavení ve stranickém a sovětském aparátu, uskutečnila nekrvavý sionistický převrat.
Nyní jméno maršála Žukova potichoučku vymazávají ze stránek historie
na Západě i v Rusku. Na Západě se snaží vypálit jméno Žukova z lidské paměti plamen „mesiánské“ nenávisti. Pokud se on na stránkách sionisty kontrolovaného amerického tisku i uvádí, tak jako krutý velitel, jakýsi vyvrhel, který pro nic za nic naháněl své vojáky na minová pole, krutý ve styku s důstojníky... V Rusku prosionisticky naladění historici, spisovatelé a publicisti všemožně zmenšují a falzifikují zásluhy Žukova, často zaměňují jeho jméno jmény jemu podřízených generálů a připisují jim Žukovova vítězství. Lze
předpokládat, že jméno člověka, který radikálně změnil chod historických
událostí, bude úplně zapomenuté a vymizí ze stránek oficiální sovětské
historie. Ale vojáci, kteří útočili na pevnost judaismu na Lubjance, kteří drtili Japonce v Mongolsku a kteří pod vedením Žukovova dobíjeli Berlín, odevzdají svým dětem a vnukům legendu o současném „Vítězoslavném
Georgijovi“, pod vedením kterého sloužili a vítězili.
Pouze na živelnost se v boji proti dobře organizované mafii spoléhat nelze. Ruský národ přinejmenším musí mít správnou představu o základních centrech nepřátel Ruska a chápat jejich cíle a strategii. Je nutné přinést k národu naše znalosti o mezinárodním sionismu a varovat ho před hrozícím velkým nebezpečím zotročení Ruska „světovou vládou“ a následné úplné genocidy všech Slovanů.
V.Uškujnik, Kaga a jeho bek (výňatky)