Datum Ježíšova narození
Je však taková interpretace správná? Je zapotřebí takové skepse? Výše zmíněná hypotéza, že původ Vánoc je třeba hledat v předkřesťanských oslavách zimního slunovratu, pochází teprve z 18. století (P. E. Jablonský, J. Herdaim). Historické prameny však tuto rozšířenou hypotézu popírají a ukazují, že původ Vánoc není pohanský, nýbrž leží kdesi v tradici, tj. podání, církve prvních staletí. Už samotné propojení Aureliánova svátku „nepřemožitelného Slunce“ s křesťanským narozením Krista, „Slunce spravedlnosti“, jehož ohlašoval prorok Malachiáš, je zavádějící: mezi oběma pojmy neexistuje shoda. Křesťanské spisy pak užívají tohoto oslovení pro Krista již před Aureliánem, jak uvidíme.
Panuje obecná shoda, že nejstarším svědectvím o křesťanském slavení Vánoc je tzv. Chronographus z roku 354. Jde o ilustrovaný kalendář, který si zřejmě nechal pořídit římský křesťan Valentinus. Tento almanach obsahuje mezi jinými seznam římských biskupů a seznam výročních dnů pohřbu římských mučedníků (depositio martyrum). A právě tento prastarý „liturgický kalendář“ začíná následovně: „VIII Kal. Ian. natus Christus in Betleem Iudee“: „8. dne před lednovými kalendami (= 25. prosince): Kristus se narodil v Betlémě judském“. Mohli bychom tedy říci, že v Římě se nejpozději roku 354 Vánoce slavily, ale díky pozorné četbě seznamu papežů, který dokument obsahuje, jej lze datovat již do roku 336. Neznamená to ale, že by církev začala onoho roku v Římě Vánoce slavit, znamená to jen, že již tehdy křesťané Vánoce slavili. Původ Vánoc je třeba hledat ještě dříve. Budeme se však muset vydat mimo město Řím, ten starší svědectví nenabízí.
Hledáme-li ve spisech 3. století, zjistíme s překvapením, že o datu narození Krista hovoří. Tak například jeden z nejstarších biblických komentářů z přelomu 2. a 3. století, připisovaný Hippolytovi, označuje jako den Kristova narození „středu 25. prosince“ (comm. in Dan. 4, 23). Totéž datum pak uvádí i římský historik Sextus Iulius Africanus ve svém díle Chronografiai z roku 221 a spisech de Pascha computus, dochovaný mezi spisy kartáginského biskupa Cypriána, z roku 243.
Zajímavé svědectví o tom, že křesťané slaví Vánoce již před Konstantinovým obratem, se nám dochovalo díky církevnímu schizmatu. Ano, právě nesmiřitelná nevraživost, která vyvstala na začátku 4. století v severní Africe mezi katolíky a donatisty, nám umožňuje říci: ano, křesťané zde slaví Vánoce již před tímto rozkolem, tj. ve 3. století. Ačkoli si totiž obě skupiny vyčítají jakoukoli odchylku od ustavené praxe africké církve, svorně slaví Vánoce (avšak nikoli již Zjevení Páně, které je pozdějšího data), svátek dosud nerozdělené církve. Kdyby je totiž katolíci začali slavit později, stalo by se to hned důvodem k donatistickému útoku na tuto praxi. Vidíme tedy, že – alespoň někde – se Vánoce slavily již ve 3. století, nezávisle na pohanských svátcích.
Proč ale 25. prosinec? Zde existují dvě zajímavé teorie. Historik Louis Duchesne přišel již na konci 19. století s teorií, podle níž u počátku označení 25. prosince za den narození Krista stojí 25. březen coby datum slavení Velikonoc. Starokřesťanské spisy spojují totiž Kristovu smrt i s jeho početím a stvořením světa: právě tento den, 25. 3., přichází devět měsíců před jeho narozením. To lze najít již ve velikonoční homilii Melitona ze Sard, autora 2. století, a stejně tak v pseudo-Cypriánově spisku de pascha computus: „Jak obdivuhodná a božská je Pánova prozřetelnost, že v onen den, kdy bylo stvořeno Slunce, se také narodil Kristus, 5. den před dubnovými kalendami (= 28. března), 4. dne v týdnu (= středa), jak správně pověděl prorok Malachiáš…“ Původ Vánoc by podle této teorie nebyl tedy pohanský a spojený s oslavami zimního slunovratu, byl by ale propojen s dnem početí a umučení Krista.
Původem africký spis de solistitiis et aequinotiis vychází při svém výpočtu z jiného faktu – ze zvěstování narození Jana Křtitele Zachariášovi během jeho služby v jeruzalémském chrámu. Podle tohoto spisu lze Zachariášovu službu zařadit podle jednotlivých kněžských tříd ke svátku 1. tišri, který židé slaví v období podzimní rovnodennosti, tedy na konci září, a kdy si připomínají stvoření Adama a Evy, první hřích, třetí vyslání Noemovy holubice, obětování Izáka a smrt Sáry. Připočteme-li devět měsíců Alžbětina těhotenství, dostaneme se k narození Jana Křtitele na konci června, v období letního slunovratu (pamatujme, že církev dodnes tuto událost slaví 24. června). Když Maria přichází po Gabrielově zvěstování ke své příbuzné Alžbětě, ta je již v šestém měsíci (Lk 1, 36). To znamená, že k tomuto zvěstování podle autora de solstitiis došlo tři měsíce před narozením Jana Křtitele, tedy na konci března. Od tohoto údaje se připočtením devíti měsíců těhotenství opět dostáváme k narození Krista, situovanému do období zimního slunovratu, tedy 25. prosinci: „Náš Pán byl tedy počat 8. dne před dubnovými kalendami v měsíci březnu (= 25. března), což je den utrpení našeho Pána a jeho početí. Neboť v tentýž den, kdy byl počat, byl také umučen.“
Jak vidíme, toto propojení jednotlivých novozákonních událostí je prastaré a jistě sahá až do 2. století. Nelze proto v žádném případě hovořit o Vánocích jako o oblečení pohanských oslav do křesťanského šatu. Tato oslava má bezpochyby původ v ústním podání, jehož počátky nejsme schopni vystopovat.
A na závěr snad jedno překvapení. 25. prosinec nemusí být nutně pouze jakýmsi náhodným či odvozeným datem, jak ho uvádí spis de solstitiis. K. F. Doig ve své New Testament Chronology (1990) tvrdí, že toto datum opravdu může odpovídat skutečnému a historickému datu Kristova narození. Svou domněnku zakládá na analýze esénské knihovny v Kumránu a některých údajích Lukášova evangelia. Archanděl Gabriel oznámil Zachariášovi během chrámové služby Abiovy kněžské třídy, do níž kněz náležel, že se mu narodí syn (Lk 1, 5). Na základě kumránských svitků se přitom podařilo zrekonstruovat kalendář jednotlivých služeb všech kněžských tříd. Abiova třída v chrámu sloužila dvakrát do roka, z toho jednou v posledním zářijovém týdnu, kdy k tomuto poselství mohlo dojít (byzantský liturgický kalendář mimochodem označuje 23. září jako den Janova početí). Jan Křtitel se tak opravdu mohl narodit na konci června a Ježíš, narozený šest měsíců po Janovi, tedy na konci prosince. Možnost, že datum 25. prosince jako oslavy skutečných Ježíšových narozenin pochází z nějaké starobylé tradice, jež měla historicky přesné jádro, tak zůstává otevřena. Zde se však již nacházíme mimo náš „horizont události“, lze jen tušit, že tato tradice může být dokonce apoštolského původu.
Oslava Vánoc tak může stát „důvodem k naději“ pro každého i díky tomu, že netřeba Vánoce spojovat pouze se slunovratem a nadějí, že noci se začnou krátit a světla bude více a více, nýbrž s historickým a doložitelným příchodem Božího Syna na tento svět.
Text převzat ze stránek:
neposeda.signaly.cz/1012/datum-je-ova-narozen-co
Srovnejme také zde:
www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Jezis-se-narodi…
