Vilém — 2.11.2012 20:41:45:
bratře Marki

OHLEDNĚ VYŠETŘOVÁNÍ - SVĚTSKÉ ZÁLEŽITOSTI MI NENÁLEŽÍ...
-----------------------------------------------------------
Tak jsi tady lhal, nebo jak si to mám vysvětlit ?

----------------------------------------------------------
Vilém — 15.7.2012 16:25:31:

UVEDLA JSTE, ŽE PAN KALOUSEK JE KŘESŤAN A PANÍ PARKANOVÁ KŘESŤANKOU...

MUSÍM VÁS ZKLAMAT, NEBOŤ S VAŠÍM NÁZOREM NESOUHLASÍM. MOHU VÁS OSOBNĚ UBEZPEČIT, ŽE VÁMÍ ZMÍNĚNÍ PAN KALOUSEK A PANÍ PARKANOVÁ JSOU KŘESŤANSKÉHO VYZNÁNÍ POUZE NA PAPÍŘE A JEJICH CHOVÁNÍ, VYSTUPOVÁNÍ A OSOBNÍ CÍLE JSOU TOHO DŮKAZEM.

MOHU VÁS TAKÉ UBEZPEČIT, ŽE TITO LIDÉ JIŽ DLE SPRAVEDLNOSTI A PRÁVA SPADAJÍ POD MOU PRAVOMOC A ZASLOŽENÉ ODMĚNĚ NEUJDOU.

AMEN.

To, co nyní píšete, Viléme, je víceméně pravda - každý z nás má být chrámem pro Boha. Ale je tu další rovina - nejen jako jednotlivci, ale i jako společnost máme být Božím chrámem - i to je třeba mít na zřeteli. Nevím ale, nakolik je tato skutečnost (že jako věřící máme také tvořit Boží chrám) bude pro Vás přijatelná, nicméně o Církvi hovoří i Kristus - nejen sv.Pavel.

Ohledně svátostí - Vilém — 2.11.2012 19:54:43:
zvážil jste možnost, že Bůh sám se mohl rozhodnout ustanovit vnější znamení, prostřednictvím kterých On sám uděluje svou Milost?

Co se týče otcovské lásky, kterou zmiňujete zde ( 2.11.2012 19:48:43:), pak rozhodně nesouhlasím s tím, že "JE TO OTCOVSKÁ LÁSKA, JENŽ NIC NEVYŽADUJE !" - viz podobenství o služebnících, co dostali hřivny do správy, viz. podobenství o soudu, kde jsou odsouzeni ti, kdeří nepomohli svým bližním, viz slova Krista o tom, že se budeme zodpovídat i z každého zbytečného slova.

Říkal jsem si odkud to asi Vilém má : KRISTUS ŘEK : " VSTUPTE DO CHRÁMU - SVÉHO SRDCE A PROSVĚTLETE JEJ DOBRÝMI MYŠLENKAMI, TRPĚLIVOSTÍ A NEOCHVĚJNOU VÍROU, KTEROU JSTE POVINNI SVÉMU OTCI. "
...
Tak třeba na tomto webu
thovtovamoudrost.webgarden.cz/…/jezis-v-indii.h…
Bod 12.
jaká podoba....jsem zvědav kdy se žačne vyučovat o Ježíšovém cestování v jeho letech 12 -30,kde se učil z indických písem několik let,podobně i v Himaláji,také šel odhalit tajemství pyramid, pak studoval athenské filozofie až nakonec došel domů do Izraele,kolem 29-30 roku života,kde vše díky poznání,které na cestách nabyl,mohl posléze konečně takto vybaven vyučovat Izrael . Kdo ví k čemu nás milý Vilém na konec povede svými zoufale prosebnými vzkazy.

Tedy Monku, proč jsi mě smazal?Jen jsem tě doplnila.To jsem si dovolila!Co jsem ti tak zlého udělala?Jen jsem si dovolila všem připomenout, že jsou dnes dušičky a dala odkaz.Co v tom zase hledáš?Narušovalo to snad tu vaši nekonečnou konverzaci Vilém-Monk_Žito?
Tak přidám jednu krásnou báseň a věnuji všem, co se tady přetahují o prostor a mažou druhé:

Jiří Wolker - Těžká hodina

Balada z nemocnice

Dvacet lůžek stojí v síni,
na nich dvacet nemocných,
na tvářích horečné jíní
a na rukou padlý sníh.

V koutě, jenž se věčně stmívá,
od okna nejdál v jizbě té
leží, trpí, odpočívá
člověk, číslo třinácté.

"Pane doktor, slunce svítí
do všech loží mimo mé.
Proč v kout jste dal mě položiti,
když bez slunce hned zemřeme?

Kdyby na hruď svítilo mi
jak jiným denně na pozdrav,
zítra už bych lámal hromy
a byl bych jako ryba zdráv.

Montér jsem a musím žíti,
mám v hlavě velký vynález,
aeroplán chci sestrojiti,
jenž s celou zemí by se vznes

a přeložil ji v kraje jiné,
v okruh laskavějších hvězd,
kde chudák lehko nezahyne.
Nemluví z cesty! Na mou čest!

Proto tam, kde slunce svítí,
dejte mě hned přeložit.
Mám-li stroj ten sestaviti,
musím k tomu přece žít!"

"Dvacet lůžek stojí v síni,
na nich dvacet nemocných.
Jak dát vás tam, kde leží jiní,
když slunce chce mít každý z nich.

Však počkejte, - u okna leží
fthisis gallopans, - to číslo tři,
ač slunce má, přec dýchá stěží
a konec týdne nespatří.

Až umře, dám vás přeložiti,
do jeho slunné postele.
Teď musíte však léky píti.
Jste jako oheň po těle."

Ubíhá noc prvá, druhá,
jitro mdlé se plíží z niv,
chorý hlídá svého druha,
ale ten je ještě živ.

V koutě zatím nemoc tuhá
tiskne víc, než tiskla dřív,
chorý hlídá svého druha,
ale ten je ještě živ.

Ubíhá noc šestá, sedmá, -
v tmavém koutě zved se muž,
v očích oheň, v rukou led má,
čekal strašně dlouho už.

Po síni jde tichým krokem,
všechno spí a všechno spí,
spí i ten, co je mu sokem,
úbytně rychlé, číslo tři.

Ruce na hrdlo mu klade,
ruce stiská ze všech sil.
"Chtěl jsem žíti, kamaráde,
proto jsem tě uškrtil."

Ráno nesou v pytlovině
mrtvé tělo, číslo tři,
soumrak do celé pad síně,
v oknech hvízdá povětří.

Chorý, který ležel v stínu,
přenesen je k oknu blíž.
Bože, ty znáš jeho vinu,
zda mu, bože, odpustíš?

První den bez slunce přešel,
marně čekal chorý naň,
druhý den bez slunce přešel,
chorý smutně sklonil skráň,

třetího dne slunce vstalo,
v okna střáslo zlatý pel,
devatenáct loží hřálo,
mrtvý je už neviděl.