Z těchto úryvků je zřejmé, že Boha uctíváme už tím, že jsme v pravdě. Stojíme v pravdě, jsme pravdomluvní, upřímní, snažíme se jednat přirozeně spravedlivě, poctivě a prokazujeme i skutky milosrdenství (není nám lhostejné, že někdo trpí).

v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.

Duch svatý může na člověka sestoupit ještě před samotným křtem. Katechismus mluví o tzv. křtu touhy to je právě tento případ:

Skutky 10, 44-48
Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil: „Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?“ A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve jméno Ježíše Krista. Potom jej pozvali, aby u nich zůstal několik dní.

Ostriku, Cíl cesty je jen jeden, ale ta cesta vede mnoha různými spletitými křižovatkami života. Ne každý zdědí poklad naší víry, někteří se k tomu musí těžce a složitě dopracovat. Myslím, že i někteří konvertité na glorii by mohli povídat. Každý má jinou startovní čáru a jiné překážky. Cíl ovšem pro každého zůstává stejný. Máš vždy 2 možnosti, buď hledat tento cíl a nebo si jezdit jak se ti zlíbí.
Pokusím se uvést příklad. Bůh (skrze hlas našeho svědomí) je navigační systém, který se nás snaží dovést k danému cíli. Můžu se podle té navigace řídit, ale nemusím, v tom mám svobodu. Celý náš život je složený z nespočet různých malých a velkých křižovatek (pokušení, zkoušky, klíčové životní rozhodnutí). Sami bychom neměli šanci ve stanoveném čase (náš lidský život) dojet do cíle (do Nebe - do náruče našeho Pána). Pokud ovšem nastane situace, kdy na některé z křižovatek zabočím špatně (selžu skrze hřích), tak tím navigace nepřestane fungovat, ale hledá opět další nejkratší vzdálenost, aby mě navedla na stanovenou trasu. To samozřejmě může nastat ještě mnohokrát, ale prozíravý je ten, kdo hledá cestu zpět (kdo naslouchá "navigaci"). Sice pak do cíle dojedu s nějakým zpožděním, ale i to se počítá. Pokud, ale ignoruju navigaci a jezdím si po svých vlastních cestách (Bible tyto lidi nazývá svévolníci), může nastat situace, že mi dojde benzín (hřích proti Duchu svatému) a nakonec do cíle nedojedu vůbec.

Další nekatolické? Není problém. Stačí když se podíváme přímo do Bible (Nového zákona). Petr a jeho parťáci byli ti ortodoxní, ale kolem Ježíše byli i lidé, kteří tak úplně nezapadali do předem určené formy. Byla to například kananejská žena a dokonce byla vyznamenána Ježíšem za svoji velkou víru.

Matouš 15, 22-28
A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.

Další případ je vyslyšení prosby setníka. Asi tušíte, proč říká " Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu". Tomuto člověku dokonce říká, že se s tak velkou vírou ještě v Izraeli nesetkal, to se asi i ti nejbližší (Petr a spol) zastyděli.

Matouš 8, 5-13
Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“ Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.

Dál je tady samařská žena. Samařené se s židy nestýkali (řekněme dnes něco jako katolíci a pravoslavní, nebo katolíci a evangelíci) a Ježíš to vůbec neřeší. Zmiňuje důležitou skutečnost "přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě".

Jan 4, 7-27
Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl ‚nač se ptáš?‘ nebo ‚proč s ní mluvíš?‘

Další krásný příklad může být setník - pohan Kornélius. Nebudu uvádět celý úryvek ze Skutků 10, který je hodně dlouhý, ale vypíchnu jen ty nejdůležitější věci

Skutky 10, 1-2
V Cesareji žil nějaký muž jménem Kornélius, důstojník pluku, zvaného Italský. Byl to člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu.

Zde je vidět, že i pohan se může modlit k Bohu a dokonce měl mimořádné zjevení od Boha.

Skutky 10, 15
Ale hlas se ozval znovu: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“
- pohani byli považováni za nečisté, proto židé nesměli navštívit jejich dům. Petrovi byla dána tato vize, aby pochopil, že Boží pohled je jiný, než ten jeho.

Skutky 10, 27-28
Za rozhovoru vešli dovnitř a Petr shledal, že je tam shromážděno mnoho lidí. Promluvil k nim: „Dobře víte, že židům není dovoleno stýkat se s pohany a navštěvovat je. Mně však Bůh ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním poskvrňuje nebo znečišťuje.

Skutky 10, 34-35
A Petr se ujal slova: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.

A samotný závěr je přímo strhující!

Skutky 10, 44-48
Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil: „Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?“ A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve jméno Ježíše Krista. Potom jej pozvali, aby u nich zůstal několik dní.

Ještě by se dalo uvést několik dalších příkladů.

Jsou to ti lidé, kteří poslouchají hlas svého svědomí (svědomí je Boží hlas, který tichým způsobem promlouvá ke každému z nás, někdo ho zašlape a někdo se jím řídí), svědomí je vede cestou stále blíže Bohu, až můžou nakonec nalézt jeho Plnost poznání.

Národy nebo společenství lidí je úplně to stejné. Myslíš, že všichni katolíci (křesťané) budou spaseni, přesto mluvíme o spáse, která je v první řadě připravena pro ně. I Kristova Církev je spojena s lidí a jednotlivců, kteří tvoří celek, Boží národ, stejně to platí i o jednotlivcích, "kterí nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají."

Já Nebe přeju každému a samozřejmě i tobě, ale když někdo zpochybňuje Písmo svaté, tak to řeknu radikálně, a kdyby něco, tak já jsem s tím lhářem nezačal, ty jsi řekl, že mě Duch svatý usvědčí ze lží, ale je to úplně stejné jako kdybys tím řekl, že samotná Bible lže.

alino 18:48
Jakkoli si můžete hledat výmluvy, Duch Svatý vás usvědčí ve vašej lži

Takže ty jsi "Beno" chytřejší než samotné Písmo svaté? Jen Bůh vidí dokonale do srdce člověka. Kdyby všechny cesty k Bohu měly být stejné, tak by stačilo, kdyby nás Bůh "vzal přes kopírák" - naklonoval si nás. Všichni směřujeme k jednomu Cíli, někomu se to daří lépe, někomu hůře a někomu vůbec, ale naše startovací čára je u každého jiná. Nejdeme všichni úplně stejnými cestami, ale měli bychom směřovat (alespoň oklikami, když né přímou cestou svatosti) ke stejnému Cíli. Někdo se narodí jako muslim, někdo jako žid, někdo jako pohan (ateista a tvrdý materialista nevěřící v žádné duchovno) a někdo jako pohan, který skrze prostředí, ve kterém vyrůstal je veden k okultismu a jiným praktikám spolupracujícím s ďáblem. Ovšem ani v jednom případě Bůh neřekne "končím s tebou", jelikož jsem tě zasadil do prostředí, které je v rozporu s křesťanskou vírou. Pokud by Bůh takhle jednal, tak bychom ještě mohli mluvit o spravedlivém Bohu? Díky za to, že není jen spravedlivý, ale i milosrdný.
Každý má jinou startovací čáru, ale my soudíme většinou podle toho co vidíme na první pohled (proto je náš soud zkreslený - vidíš v oku svého bratra třísku a trám ve vlastním oku nepozoruješ?), ale nesoudíme podle toho, jak to vidí Bůh, tzn. "komu bylo dáno více od toho také bude více očekávano"

Lukáš 12, 47-48
Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle jeho vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.

Ovlivní někdo z vás do jakého prostředí se narodí? Jestli do pohanské rodiny nebo křesťanské? Některé věci jsou nám dány a přísněji bude souzen ten, který se narodil do rodiny křesťanské. Náš lidský (a hříšný) pohled nás nabádá, abysme ukazovali prstem na toho nevěřícího a pohrdali jím. To je pohled starozákonních farizeů, proto k nim byl Ježíš tak tvrdý a přísný a také proto řekl, že pokud naše spravedlnost nebude o mnoho převyšovat spravedlnost zákoníků a farizeů, tak do Nebeského království nevstoupíme.

Matouš 5:20
Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

Dobrý postřeh Samsone, tento úryvek jsem opomněl. K tomu uvádím tuto pasáž z Emmerichové, jak Ježíš procházel předpeklím, přesně to do sebe zapadá:

"Potom se společně ubírali do předpeklí praotců, kteří žili před Abrahámem. To místo se podobalo očistci, neboť tu byli mezi nimi i zlí duchové, kteří některé duše rozčileně sužovali a trápili. Andělé zatloukli na bránu a poroučeli otevřít. Zdálo se mi, jako by volali: „Otevřte bránu, otevřte dveře!" Ježíš vítězoslavně vešel dovnitř. Zlí duchové utíkali pryč, křičíce: „Co je ti do nás, co tu chceš? Chceš nás teď ukřižovat?" Andělé je však spoutali a hnali před sebou. Tyto duše však znaly Spasitele jen velmi maličko a jen temně o něm věděly. Proto se jim Pán oznámil, a ony mu začaly prozpěvovat chválu. Potom se duše Páně obrátila vpravo, k vlastnímu předpeklí. Tam před vchodem potkal duši dobrého lotra, provázenou anděly, jak vchází do lůna Abrahámova. Zlý lotr se právě ubíral uprostřed zlých duchů do pekla. Ježíš promluvil na duši dobrého lotra a s ním a s anděly a spasenými vešel do pravého kruhu."

Tím pádem tento úryvek z Písma lže...

Římanům 2,13-16
Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní. Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají (míněno pohani). Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci (v tomto smyslu upřímní lidé), jak dosvědčuje jejich svědomí (hlas Boží v jejich nitru je vede a oni upřímně tomuto hlasu naslouchají, tím konají Boží vůli - tzn. skutky, které vedou k jejich spáse), poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto (ne podle toho jestli jsem říkal "můj Pane mám tě rád", ale bylo to falešné, protože to nebylo vidět na ovoci - praktických skutcích).

Římanům 3,29
"Je snad Bůh toliko Bohem židů? Což není též Bohem pohanů? Zajisté i pohanů!"

Římanům 2, 1
Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe.

Ještě jednou se ptám, zpochybňujete Emmerichovou?

Emmerichová to říká jasně, když popisuje vizi, kdy Ježíš vstoupil do pekel:

Pak jsem viděla vítězný průvod opět vnikat do hlubší sféry, kde dleli zbožní pohané, kteří pravdu tušili a po ní toužili. Byli tu v jakémsi druhu očistce. Zde mezi nimi byli zlí duchové, protože mívali modly. Viděla jsem, jak ďáblové musili i tu vyznat svou šalbu a svůj klam, jak se duše s vroucí radostí klaněly Spasiteli a jak zlí duchové byli spoutáni a odvedeni pryč.

Asi máš namysli tohoto muslima, který byl 10 let v HAMASu, i on má svědomí:
Korán vyzývá k terorismu - syn Hamásu
Mosab Hassan Yousef "Syn Hamasu"

Upřímná vražda neexistuje, maximálně vražda pod vlivem manipulace a to se bavíme o jiné kategorii. Zde má větší hřích manipulátor než zmanipulovaný. Zmanipulovaný je obětí manipulanta, ale i zmanipulovaný má určitou formu svědomí do něhož zasahuje všemohoucí Bůh, viz syn Hamásu.

Kuffa mluví o lidech, kteří neobdrželi ve svém životě poznání Krista, ale v hloubi srdce ho hledají, aniž by ho dokázali pojmenovat. Každý z nás vyšel od Boha a ta touha znovu se k Němu vrátit je vsazena hluboko do našeho srdce.

Emmerichová to říká jasně, když popisuje vizi, kdy Ježíš vstoupil do pekel:

Pak jsem viděla vítězný průvod opět vnikat do hlubší sféry, kde dleli zbožní pohané, kteří pravdu tušili a po ní toužili. Byli tu v jakémsi druhu očistce. Zde mezi nimi byli zlí duchové, protože mívali modly. Viděla jsem, jak ďáblové musili i tu vyznat svou šalbu a svůj klam, jak se duše s vroucí radostí klaněly Spasiteli a jak zlí duchové byli spoutáni a odvedeni pryč.

To mě chceš tvrdit, že všichni lidé ve starém zákoně, kteří se narodili mimo židovský národ, byli předurčeni k záhubě? Myslíš, že Bůh někoho stvořil (poslal na tento svět) jen proto zatracení? Každý člověk je předurčen ke spáse. Ježíš zemřel i za pohany, ale to neznamená, že se každý pohan obrátí podobně jako Šavel, některým ta cesta trvá i desítky let a někteří se obrátí třeba na smrtelné posteli...

Ještě jednou uvedu jen onen úryvek týkající se pohanů:

Pak jsem viděla vítězný průvod opět vnikat do hlubší sféry, kde dleli zbožní pohané, kteří pravdu tušili a po ní toužili. Byli tu v jakémsi druhu očistce. Zde mezi nimi byli zlí duchové, protože mívali modly. Viděla jsem, jak ďáblové musili i tu vyznat svou šalbu a svůj klam, jak se duše s vroucí radostí klaněly Spasiteli a jak zlí duchové byli spoutáni a odvedeni pryč.

HOŘKÉ UMUČENÍ NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA PODLE BL. ANNY KATEŘINY EMMERICHOVÉ:

VSTOUPIL DO PEKEL:

Když Ježíš s hlasitým výkřikem zemřel, viděla jsem jeho nejsvětější duši, obklopenou velikým množstvím andělů, jako světlou postavu u paty kříže sestoupit do země. Jeho božství však jsem viděla právě tak spojeno s duší jako s tělem, visícím na kříži. Jak se to stalo, nedovedu vypovědět. — Viděla jsem, že místo, kam se odebrala duše Ježíšova, je třídílné. Každý díl je okrouhlý, jeden od druhého oddělený prostorem. Před předpeklím byl prostor jasnější, veselejší, řekla bych zelený. Do tohoto prostoru vídám vstupovat duše vysvobozené z očistcového ohně, dříve než jsou zavedeny do nebe.

Předpeklí, kde se nacházeli ti, kdož očekávali spasení, bylo obklíčeno šedou, mlhavou vrstvou a rozděleno v různé kruhy. Zářící Spasitel, veden anděly jako v triumfu, vnikl mezi kruhy a prošel jimi; levý byl kruh praotců až po Abraháma, druhý od Abraháma až po Jana Křtitele. Duše ještě nepoznaly Spasitele, ale všechny byly naplněny radostnou touhou. Proniklo je to jako vzduch, jako světlo a rosa spásy. Stalo se to rychle jako závan větru. Pán pronikl nejprve do mlhavého prostoru, kde bylo místo Adama a Evy, našich prarodičů. Mluvil s nimi, a oni se mu klaněli s nevýslovným nadšením. Potom se společně ubírali do předpeklí praotců, kteří žili před Abrahámem. To místo se podobalo očistci, neboť tu byli mezi nimi i zlí duchové, kteří některé duše rozčileně sužovali a trápili. Andělé zatloukli na bránu a poroučeli otevřít. Zdálo se mi, jako by volali: „Otevřte bránu, otevřte dveře!" Ježíš vítězoslavně vešel dovnitř. Zlí duchové utíkali pryč, křičíce: „Co je ti do nás, co tu chceš? Chceš nás teď ukřižovat?" Andělé je však spoutali a hnali před sebou. Tyto duše však znaly Spasitele jen velmi maličko a jen temně o něm věděly. Proto se jim Pán oznámil, a ony mu začaly prozpěvovat chválu. Potom se duše Páně obrátila vpravo, k vlastnímu předpeklí. Tam před vchodem potkal duši dobrého lotra, provázenou anděly, jak vchází do lůna Abrahámova. Zlý lotr se právě ubíral uprostřed zlých duchů do pekla. Ježíš promluvil na duši dobrého lotra a s ním a s anděly a spasenými vešel do pravého kruhu.

Zdá se mi, že tento prostor leží výše. Bylo to, jako by se šlo nejdříve pod hřbitovem a vystoupilo se pak ze země vzhůru do kostela. Spoutaní zlí duchové se vzpírali tam vejít, ale andělé je mocí přinutili. Tu byli všichni svatí Izraelité, patriarchové, pak Mojžíš, soudcové, králové, dále proroci, předkové Ježíšovi, jejich příbuzní až po Jáchyma, Annu, Josefa, Zachariáše, Alžbětu a Jana. V tomto kruhu nebylo žádných zlých duchů ani žádného trápení, jedině touha po zaslíbení, které se teď naplnilo. Nevýslovná slast a blaženost pronikla všemi dušemi. Pozdravovaly Vykupitele a klaněly se mu. Spoutaní zlí duchové musili vyznat před nimi své zahanbení; byli k tomu přinuceni.

Mnohé duše nyní byly poslány nahoru, aby pozdvihly z hrobu svá těla a vydaly zjevné svědectví o Pánu. To byla chvíle, kdy v Jeruzalémě tak četní mrtví vstali z hrobů, ukázali se jako pohybující se mrtvoly a opět potom složili svá těla v zemi, právě tak jako úředník odkládá svůj plášť, když vykonal své úřední poslání.

Pak jsem viděla vítězný průvod opět vnikat do hlubší sféry, kde dleli zbožní pohané, kteří pravdu tušili a po ní toužili. Byli tu v jakémsi druhu očistce. Zde mezi nimi byli zlí duchové, protože mívali modly. Viděla jsem, jak ďáblové musili i tu vyznat svou šalbu a svůj klam, jak se duše s vroucí radostí klaněly Spasiteli a jak zlí duchové byli spoutáni a odvedeni pryč. — Tak Vykupitel v triumfu prošel velice rychle mnohými místy, kde se zdržovaly duše, a jak ještě mnoho jiného vykonal, ale nemohu to já ubohá vypovědět.

Konečně jsem viděla, jak se Pán s průvodem velice vážně ubíral do samého středu propasti, do pekla. Peklo se mi jevilo jako nepřehledně veliká, strašná, černá, kovově se lesknoucí kamenná stavba, do níž vchody tvořily ohromné černé brány se závorami a zámky, což naplňovalo hrůzou a zděšením. Tak jako obydlí blažených mělo podobu nebeského Jeruzaléma, města, v němž podle nesčíslných stupňů blaženosti byly zámky a zahrady, plné rozkošných květin a sladkého ovoce, tak i peklo se podobalo souvislému světu, v němž stála různá stavení, mezi nimi prostranství a pole. Ale všechno pocházelo z muk a trápení. Příbytky blažených se jevily jako zbudované na základě a v poměru nikdy nekončícího pokoje a věčného souzvuku, peklo však se zjevilo nesouladné, zhotoveno jen z věčného hněvu, sváru a zoufalství. Jako v nebi jsou nevýslovně krásné a průhledné budovy radosti a věčného klanění, tak v pekle jsou nesčíslné, tmavé žaláře a jeskyně muk, zatracení a zoufalství. Jako v nebi jsou nejpodivuhodnější zahrady s ovocem Božího občerstvení, tak v pekle děsí nejpustší pouště a hrozné močály, plné muk a trápení a všeho, co ošklivost a hrůzu jen ještě zvětšuje. Viděla jsem tu chrámy, oltáře, hrady, trůny, zahrady, jezera, proudy zatracení, nenávisti, hrůzy, zoufalství, nepořádku, trápení a muk, v nebi však proudy požehnání, lásky, svornosti, radosti a blaženosti. V pekle věčný svár a nespokojenost proti sobě brojících zatracenců, v nebi blažené obcování svatých. Všechny kořeny a počátky lží a bludů byly patrný na nespočetných zjevech muk a trápení, nikde se nejevila ani nejmenší dobrota, nikde potěšující myšlenka, leč jen vědomí Boží spravedlnosti, že totiž každý zavrženec trpí ta muka a to trápení, která zavinil. Všechno, co se sem sešlo, byla podstata, podoba a zloba hříchu, hada, jenž se obrací proti těm, kdož ho chovají. Viděla jsem tu hrůzná stavení, sloupy, strach a úzkost nahánějící, právě tak jako v říši Boží jsem viděla všechno zbudováno k míru a pokoji.

Když brána byla od andělů vypáčena, bylo možno popatřit do propasti strachu, klení, nadávek, odkud vystupoval řev a bědování. Viděla jsem, jak Ježíš mluvil k duši Jidášově. Andělé shazovali celé zástupy zlých duchů. Všichni musili Ježíše vyznat a klanět se mu, což jim působilo největší trápení. Mnoho jich bylo spoutáno do kruhu okolo jiných, kteří byli stlačeni na menší prostor. Uprostřed zela propast, temná jako noc. Lucifer byl spoután okovy a vhozen do propasti. Kolem něho hučela tma. Stalo se to podle jistých pravidel, a slyšela jsem, že Lucifer, nemýlím-li se, 50 nebo 60 let před rokem 2000 po Kristovu narození má být na nějakou dobu propuštěn na svobodu. Někteří jiní zlí duchové mají býti vypuštěni o něco dříve k potrestání lidí a k jejich svádění. Myslím, že v současné době byli již propuštěni, jiní budou uvolněni brzy po této době.

Je nemožné, abych vypověděla všechno, co mi bylo ukázáno. Je toho mnoho, a já nejsem s to, abych vše srovnala do pravého pořádku. A jsem také tolik nemocná, a když o tom mluvím, staví se mi to všechno znovu před oči, a při takovém vidění člověk může umřít.

Viděla jsem však, jak vykoupené duše z předpeklí a z očistce provázely duši Kristovu na utěšené místo pod nebeským Jeruzalémem. Je to tam, kde jsem před nedávném viděla blaženého přítele. Sem přišla také duše kajícího lotra a uzřela Pána v ráji podle daného příslibu. Zde bylo připraveno duším radostné občerstvení u nebeských stolů.

Nemohu určit, jak dlouho vše trvalo, a také nejsem s to, abych pověděla, co jsem viděla a slyšela, protože tomu teď skoro sama nerozumím, nebo by tomu jiní špatně porozuměli. Viděla jsem Pána na velmi rozličných místech, ba i na moři. Bylo to, jako by osvobozoval všechno stvoření. Všude před ním zlí duchové prchali a vrhali se do propasti. Také na mnohých místech v zemi jsem viděla duši Páně. Tak se ubíral s Adamem a Evou k jejich hrobu pod Golgotou, a tam s nimi mluvil. Pak chodil pod zemí různými směry k hrobům proroků, jejichž duše se k němu přidávaly. Mnohé jim tam vysvětlil. Pak jsem viděla, jak Pán s vyvolenými, mezi nimiž jsem spatřila i Davida, zjevoval se na místech svého života a utrpení, a tam jim s nevýslovnou láskou vysvětloval předobrazy, co znamenaly a jak se na něm všechny vyplnily. Také na místě svého křtu jim dal pochopit milost svatého křtu. Rozjímala jsem přitom vroucně neskončené milosrdenství Ježíšovo, jako by všem udělil milost křtu.

Je nevýslovně dojemné vidět duši Páně, obklopenou těmito blaženými a potěšenými duchy, jak jako světlá zář prochází temnou zemí, skalami, vodou i vzduchem a pokojně se vznáší nad zemí.

Kromě tohoto časného obrazu o sestoupení Páně do pekel viděla jsem i věčný obraz jeho milosrdenství vůči duším. Viděla jsem, jak každoročně v tento den popatří do očistce skrze Církev záchranným pohledem a jak i dnes na Bílou sobotu vysvobozuje z očistce jednotlivé duše; dnes v rozjímání jsem viděla mnohé neznámé i známé duše, kterak jsou spaseny, ale nechci je jmenovat.

Prvé sestoupení do předpeklí je vyplněním předobrazů a ovocem toho je dnešní spasení. Sestoupení do pekel, které jsem viděla, je obraz z uplynulé doby, ale dnešní spása je trvající pravda; neboť sestoupení do pekel je zasazení stromu milosti a zásluh a dnešní spasení je ovocem tohoto stromu milosti v zahradě církevního roku. Církev bojující musí strom pěstovat a ovoce trhat a Církvi trpící je věnovat, protože ta nemůže sama od sebe učinit nic. Tak je to se všemi zásluhami Kristovými: musíme sami spolupůsobit, chceme-li se jich účastnit. V potu tváře si musíme dobývat svůj chléb. Všechno, co za nás Kristus učinil v čase, přináší věčné ovoce, ale my je musíme ošetřovat a trhat, jinak bychom ho nemohli na věčnosti požívat. Církev je hospodyní dokonalou, její rok je nejkrásnější zahradou věčného ovoce, podávaného v čase; v jediném roce je ho dost pro všechny. Běda však lenivým a nevěrným zahradníkům, jestliže se jejich vinou ztratí nějaká milost, která by mohla uzdravit nemocného, posilnit slabého, nakrmit lačného. Ti budou v soudný den klást počet nebeskému Hospodáři i z posledního stébla!

I tato přednáška stojí za poslech.

SMRT A POKÁNÍ
www.ulozto.sk/.../marian-kufa-smr…

V jiné přednášce mluví o lidech, kteří se obrací proti Boží milosti a jdou postupnou cestou hříchu proti Duchu svatému. Pokud ten nevěřící člověk nehledá, tak jde stejným směrem, jak popisuje ve své přednášce, ale tito lidé jednají úskočně a nehledají s upřímným srdcem.
Jednoduché, dva lotři na kříži, jeden byl spasen, druhý ne... Dvě skupiny pohanů - upřímně hledající, kteří mají šanci nalézt Ježíše a ti, kteří nehledají a žijí si jen podle své vůle.

Marián Kuffa, smrť je realita života
otec Marián Kuffa,smrť je realita života