Mt 4:1-11

1Tehdy byl Ježíš uveden na poušť od Ducha, aby pokoušen byl od ďábla. 2A postiv se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, potom zlačněl.3I přistoupil pokušitel a řekl jemu: „Jsi-li Syn Boží, rci, ať kamení toto stane se chleby.“4On pak odpověděl: „Psáno jest: Ne samým chlebem živ jest člověk, nýbrž každým slovem, které vychází z úst Božích.“5Tu pojal ho ďábel do svatého města a postavil jej na vrchol chrámu6a řekl jemu: „Jsi-li Syn Boží, spusť se dolů, neboť psáno jest: „Andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe, abys snad neurazil o kámen nohy své.“7Dí jemu Ježíš: „Také psáno jest: „Nepokoušej Pána Boha svého.“8Opět pojal ho ďábel na horu velmi vysokou a ukázal mu všecka království světa i slávu jejich9a řekl: „Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš se mi klaněti.“10Tu řekl mu Ježíš: „Odejdi, satane, neboť psáno jest: „Pánu Bohu svému budeš se klaněti a jemu jedině poctu božskou vzdávati.“11I opustil ho dábel a hle, andělé přistoupili a sloužili jemu.
_______________________________________________________________________________________
Aobubo, kde je v textu setkání s Bohem?

Vidím, že hadr na zakrytí intimních partií může být kamenem úrazu. Omlouvám se za to.
Podstata představy o životě s holýma rukama na pustém ostrově má vést k tomu, aby si čtenář uvědomil, co je k životu na tomto světě nezbytné. Je to vykreslení reality v mezní situaci, ve které se musíme obejít bez hodnot, kterými nás obdarovala civilizace. Pán Ježíš byl čtyřicet dní na poušti a postil se ze stejného důvodu. To byl těžší půst, než terapie, kterou jsem navrhl. Postil se i od lidí.

Kokso 17:25

Co tedy zbývá? Milovati bližního před námi stojícího jakožto obrazu Boha, ale nenávidět všechen blud a hřích, který bližního spoutal.
_____________________________________________________________________________________
Všechen blud, který spoutal všechny lidi. Blud je všechno, co člověka od člověka odděluje, všechno, co brání jednotě v Kristu.

Myslím, že není potřeba výsadek na pustý ostrov s kouskem hadru mezi nohama a jakoby začínat od znova.Myslím, že naopak, nás Bůh ponechává tam kde jsme a je na nás se projevit správně ve společnosti nebo v místě skutkem víry, ke kterému máme dostatek milosti, abychom se poprali se sebou, se svými démony a nakonec i s Božím andělem k získání požehnání a tím dokázali, že nám opravdu jde o Boží věc.
Největší a nejkrutější bitevní pole je naše srdce.Můžeme na míle unikat kontaktu s lidmi, abychom nehřešili nebo nebyli jimi ovlivněni či tak nějak, ale své srdce si stále nosíme se sebou i do těch nejpustších pustin a nikdy neunikneme sami před sebou, tak ani před Bohem.Začátkem je už přijetí Krista a to může nastat kdekoli a kdykoli.Takový luxus se promenádovat skoro nahý není, aspoň ne pro mne zárukou obrácení.
Osobně si myslím, že pokud nás Duch vede do pustiny, tak ne proto, abychom měli na sobě jen kus hadru v rozkroku, ale proto, abychom prošli bitvou pokušení.Poznání sebe a Boha.Tomu,ale podle mne předchází seznámení se s Pravdou nečekaně v běžné životní rutině.
Experimentovat s Boží milostí podle své vůle považuji za těžký hřích.

Protože nenásledujeme papeže, ale Krista. No ostrik. Papež je služebník, Ježíš Pán. Dobrý a nebo špatný služebník už druhá věc. Dnes jsem slyšel pěknou myšlenku z kazání. Evropa by měla projít stejnou terapií, jako kdysi Izrael do zajetí. Vůbec v tom dnešním čtení to bylo aktuelní na naši dobu. Modloslužba, nevěrnost napříč celým spektrem Izraele, kterým posílal proroky, napomínal a pomohlo až vyhnnaství, kde zatoužili po domově, Pravém Bohu. Bůh Kyrovi dal myšleku uctívání Pravého Boha a dal stavět znovu chrám v Jeruzalémě. Prolíná se tam spoustu myšlenek. Třeba, že Bůh použil i pohanského krále ke svým záměrům, nevěrnost potrestána. Touha po obnově, úctě pravému Bohu, když bylo zajetí.