Pařez je pro mne taky člověk, který je objektivní.Hlavně to není ani Monk a ani Jovana přátelé.Jsou to tři různí lidé.Co mne tady přímo překvapilo reakce zina na Jovanu.
zina — 14.4.2013 14:03:24: Jovanko , dostaneš na hýždě jak se nebudeš umět chovat k duchovním osobám.

Tak to zrovna napsal někdo od koho to sedí!!Pardon, ale je to tak.

Je potřeba rozlišovat to souhlasím.Jsme chrámy Ducha svatého, tak můžeme i napsat, že ho chválime i ve svém chrámu svého těla pokud Duch svatý v nás je přítomen.Nechválime a neoslavujeme sebe, ale přítommost Boží v nás.To už je rozdíl.A pak samozřejmě, že Pána chválim v Jeho přítomnosti v kostele, kde je přítomen ve Svátosti Oltářní.

Přítomnost Ducha svatého, jak se pozná.Já už dnes se snažím rozlišovat podle ovoce Ducha svatého.Pokud člověk neroste v ovoci Ducha svatého, tak tam té přítomnosti Ducha moc nebude.Po ovoci se pozná strom.Může mít kde kdo jakékoliv znalosti písma a tvrdit, že je křesťanem, ale pokud Duchu Božímu nedovolujeme růst v Jeho ovoci, tak je něco špatně.

Jen jsem to tu prolétla.Pane rehek

rehek — 9.4.2013 04:43:27:
Tak ještě jednou, evelino:

rehek — 9.4.2013 02:50:34:
Ale to se netýká Tebe osobně, pokud vidím dobře. Tak proč se toho chytáš? A s kostelníkem, který chce oslavovat a vzývat Boha ve vlastním těle, což je těžká hereze, to taky kontextově nesouvisí. Ostatně - jak se může prach, kterým každý křesťan je, považovat za něco výjimečného nebo dokonce za svatyni, ve které má chválit Boha? To mi vysvětli, ať mohu uznat svůj případný omyl.

Zaujalo mne, jak píšete, jak se člověk může považovat za svatyni.Myslím, že spousta nedorozumění je v nepochopení druhých, co tím chtěli říci.Třeba kosteleník.Tady je z písma o svatyni, kterou máme být.

1.Korintským 3,16-17
Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh,neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.

Pane Rehek katolickou církev bych nikdy neměnila.Z toho článku si vemte k srdci hlavně toto

Kdo je tedy 'Opravdový křesťan'? Jaké srdce hledá Bůh, v jakém má zalíbení? Odpověď známe:

Bůh shlíží na 'pokorného, zkroušeného srdcem', žádá velkodušné srdce, dává odpověď srdci věřícímu, uzdravuje zlomené srdce.
Konečně srdce 'Opravdového křesťana' dnešních dní je zlomené - zlomené, neboť je otevřené druhým.
Je probodené tak, jak bylo Božské Srdce probodené hříchy a utrpením lidstva. Je zlomené nejednotou křesťanů a křikem duší, toužících po Slově Božím. Srdce 'Opravdového křesťana' dnešních dní je jako Srdce Kristovo - hoří ohněm lásky pro Boha a pro duše. Je to srdce, které obepínají trny odmítání, nepochopení a soucitu, ale které tluče a žije radostí uprostřed zármutků, nadějí uprostřed utrpení, vírou v temnotě a láskou ve světě, který se stává pouští.

Znáte někoho takového? Jste takoví?
P. John Abberton

Okopírovala jsem tu úvahu celou, aby to dávalo smysl.Tím nikomu nechci nahrávat, že nepotřebuje k životu církev.Určitě ano a i svátosti.Každý dorůstá jinak v poznání a ani nebylo záměrem pohanit církev katolickou.To už vůbec ne!! Jen si máme uvědomit, co je podstatné a jaké srdce by měl křesťan mít.Abychom pak nedopadli, jak kněz, který se sice modlil a určitě všechno zbožně konal,ale pak obešel zbitého člověka a Samaritán věděl, jak se zachovat.Toto jsem chtěla naznačit tou úvahou.

Toto je na zamyšlenou.Sice je to ze stránek Opravdového života v Bohu, ale psal to duchovní.Mně se to líbilo.

'OPRAVDOVÝ KŘESŤAN'
(Úvaha Otce Johna Abbertona z 20. 7. 2007)

'Skutečným Křesťanem je ten, kdo je Křesťanem ve svém nitru. Skutečná Jednota je a bude v srdci. Jednotu netvoří litera, ale duch.

Jestliže Mě miluješ, Má dcero, jak říkáš, obejmi Kříž, který jsem ti dal - tvé nohy pak nebudou klopýtat. Nic ve světě se Mu nevyrovná. Ať tvůj pohled nikdy neopustí Můj Pohled. Žačko? Pojď, následuj Mě...' (Poselství z 13. října 1991)

Zatímco probíhá debata o tom, kde je 'Opravdová Církev', můžeme se ptát, kdo je 'Opravdový křesťan'? Odpověď je dána v uvedeném poselství. Ale co znamená tato odpověď? Jistě to neznamená, že by křesťan neměl být aktivní nebo měl skrývat své dobré skutky. Ne, to by bylo v rozporu s listem sv. Jakuba. Musíme uvádět ve skutek to, co říkáme. Ale tato slova a činy musí být opravdové; mají vycházet ze srdce. 'Opravdový křesťan' možná nebude mít dokonalé poznání o tom, co 'Církev' je a snad také nebude plně chápat, co je třeba k tomu, aby byla 'Pravá'. 'Opravdový křesťan' možná nebude schopen mluvit květnatou řečí o různých biblických knihách a možná nebude znát ani jména všech křesťanských myslitelů a teologů Východu a Západu. 'Opravdový křesťan' možná nebude schopen debatovat na různá teologická témata a citovat přesně verše z Bible. 'Opravdový křesťan' se možná bude cítit nedostatečně vybaven k tomu, aby vedl semináře, aby mluvil o víře nebo napsal dojímavý duchovní článek. 'Opravdový křesťan' bude vidět potřebu studia, ale možná bude ubohým studentem.

Tak kdo vlastně je 'Opravdový křesťan'? Činí z nás 'Opravdové křesťany' to, že jsme katolíci, protestanté, anglikáni nebo evangelikálové nebo cokoliv jiného?
Zkusme se na tyto věci podívat tak, jak se na ně dívá Bůh - ne pohledem rouhavým ani takovým, který by odpovídal naší představě. Prosme Pána, aby On očistil naše vidění a naučil nás, jak se dívat, jak posuzovat a jak konat.
Víme, že Bůh se dívá do srdce (tak to řekl Samuelovi, když spatřil Davida). Co Bůh vidí? Co chce vidět? Odpovědi nalezneme v Písmu
Svatém a v poselství Opravdového Života v Bohu. Ti, kteří mají víru, budou bez dlouhého hledání vědět, co v nás Bůh chce vidět; naše svědomí nám to řekne.

Člověk může být zahalen do různých rouch - rudých, zlatých, do církevních výhod všeho druhu, může být široko daleko známý jako věhlasný evangelikální kazatel a 'spasitel duší', může být slavným zpěvákem duchovních písní nebo stavitelem kostelů. Může znát Bibli od a do z a je schopen citovat téměř cokoliv s přesným označením kapitoly a verše.

Kdo je tedy 'Opravdový křesťan'? Jaké srdce hledá Bůh, v jakém má zalíbení? Odpověď známe:

Bůh shlíží na 'pokorného, zkroušeného srdcem', žádá velkodušné srdce, dává odpověď srdci věřícímu, uzdravuje zlomené srdce.
Konečně srdce 'Opravdového křesťana' dnešních dní je zlomené - zlomené, neboť je otevřené druhým.
Je probodené tak, jak bylo Božské Srdce probodené hříchy a utrpením lidstva. Je zlomené nejednotou křesťanů a křikem duší, toužících po Slově Božím. Srdce 'Opravdového křesťana' dnešních dní je jako Srdce Kristovo - hoří ohněm lásky pro Boha a pro duše. Je to srdce, které obepínají trny odmítání, nepochopení a soucitu, ale které tluče a žije radostí uprostřed zármutků, nadějí uprostřed utrpení, vírou v temnotě a láskou ve světě, který se stává pouští.

Znáte někoho takového? Jste takoví?
P. John Abberton

Osobní a živý vztah ke Kristu je jeden z nejjistějších projevů pravé zbožnosti, která se vyskytuje jen u křesťanů. Touha po osobním vztahu ke Kristu si našla různé formy vyjádření v modlitbách. Jednou z nich je i úcta k Ježíšovu Srdci, která vyplývá z úcty k trpícímu Ježíšovi na kříži a z úcty k Eucharistii, v které Pán zpřítomňuje svoji oběť a zároveň je v ní přítomný i s oslavenými ranami svého umučení. Základy této úcty pramení z Písma Svatého. Jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda. (Jan 19, 34).

Úcta k Ježíšovu Srdci vznikla jako reakce proti abstraktnímu, přehnanému, studenému chápání Boha, které se šířilo mezi evropskými vzdělanci v 17. století. Náznaky této úcty nachází však již u středověkých mystiků. Osobní úcta k Ježíšovu Srdci začala ve 12. století. V pravém slova smyslu se však začíná až zjevením sv. Markétě Marii Alacoque (1648-1690), řeholnici v Paaray-le-Monial. V červnu roku 1675 se ji zjevil Ježíš, ukázal ji svoje srdce se slovy: “Podívej se na to srdce, které lidi tak milovalo, které nevynechalo nic, vyčerpalo se a zničilo, aby tím dosvědčilo svoji lásku. Dostávám však místo uznání jen nevděčnost, neúctu, svatokrádež, chlad, pohrdání. Tak se chovají ke mně v této svátosti lásky. Víc mě trápí ale to, že se tak chovají i osoby, které se mi zasvětily. Proto žádám, aby se zasvětil první pátek v měsíci po oktávě Nejsvětější svátosti a stal se zvláštním svátkem na počest mého Srdce, aby se smiřujícím svatým příjímáním podala náhrada za všechny urážky, kterých se mi dostalo v Oltářní svátosti.“
Úcta k Ježíšovu Srdci se zpočátku setkávala s těžkostmi. Nedovedli ji pochopit už spolusestry sv. Markéty, které jí odporovaly a vyhrožovaly. I proto byla velmi dlouhá, těžká a trnitá cesta od prvních veřejných, velmi skromných projevů úcty k Ježíšovu Srdci po dnešní rozšíření. Později se však rozšířila do celého světa. Církev ji přijala za svoji a doporučila ji i v několika encyklikách. Bylo však třeba vysvětlit celistvý výraz Božského Srdce. Teologové proto přidávají několik objasnění.
Srdce je na prvním místě tělesný orgán, který se všeobecně považuje za hlavní zdroj tělesného života. Probodnutí Kristova srdce na kříži mělo úředně dosvědčit, že se definitivně skončil Spasitelům pobyt na zemi a jeho činnost; že se dokončila oběť. V Kristově Srdci tedy vzdáváme úctu jeho tělu, které se stalo zdrojem posvěcení. Proto je úcta k Božskému Srdci spojena s Eucharistii, adorací, návštěvami svatostánku a zvláště s tzv. smiřujícím přijímáním v první pátek v měsíci.
Ježíšovo Srdce však není mrtvá relikvie, ale živý nástroj Bohočlověka, střed celé jeho osobnosti. Sv. Markéta Marie často říkala: „ Božské Srdce mi povídalo…“ Je to stejné, jako kdyby povídala: „Pověděl mi to Ježíš…“ Úcta k Božskému Srdci je tedy úctou k osobě vtěleného Božího Syna, který je bránou k Otci, jediný prostředník mezi Bohem a lidmi (1 Tim 2,5).
Bijící srdce je symbolem života a činnosti. V Ježíšovu Srdci tedy obdivujeme všechnu práci, všechny námahy, které vykonal a podstoupil za nás. Nechceme patřit k těm, kteří se mu za to odplácejí jen nevšímavostí a nevděkem.
V Písmu svatém je srdce symbolem vnitřního života, toho, který možná na venek zůstat bez povšimnutí. Bůh zkoumá srdce člověka. V Písmě srdce „rozvažuje“,“myslí“, „rozhoduje se“, shrnuje se tu to, o čem dnes hovoříme jako „duchovní život“. V srdci spravedlivého potom přebývá Bůh, srdce je chrámem Ducha Svatého; srdce je tedy středem duchovního úsilí. Úcta k Božskému Srdci proto klade důraz na vnitřní Ježíšův život, do kterého se toužíme vžít. Přejeme si pochopit jeho smýšlení, sklony, city, rozhodnutí, ctnosti, milost. Bohočlověk měl totiž plný lidský život i z psychologické stránky. Vnitřní život je pochopitelně důležitější než vnější viditelné skutky.
V úctě k Božskému Srdci je tedy několik cenných prvků. Myšlenka smíření za hříchy jiných nás přivádí k tématu kolektivní viny, která je dnes tak časová. Vřelý poměr ke Kristu nám pomáhá k tomu, abychom se povznesli nad mrtvý legalismus předpisů a nařízení, abychom dali přikázáním ten smysl, který mají: být výrazem lásky a cestou k Otci. Dnešní člověk se cítí silný a mocný při organizování vnějšího světa, ale za to si víc uvědomujeme svoji vnitřní, psychologickou a mravní slabost. Nemáme už pocit humanitního ideálu silného a dokonalého jedince, obdivovaného všemi. V úctě k Božskému Srdci se klade důraz na svátostný prvek našeho posvěcení a na sílu Božího milosrdenství, které vždy a za každých okolností pomůže tomu, kdo na svoji úlohu nestačí.
Podle zjevení sv. Markétě Marii Alacoque se vypočítává dvanáct přislíbení Ježíšova Srdce, které dal Ježíš těm, kteří uctívají jeho Srdce.

1) Dám jim všechny milosti potřebné jejich stavu
2) Udělím pokoj jejich rodinám.
3) Potěším je v utrpení
4) Budu jim útěchou v životě zvlášť ve smrti
5) Vyleji hojné požehnání na jejich práci
6) Hříšníci najdou v mém srdci pramen, nesmírný oceán milosrdenství
7) Vlažní se stanou horlivými
8. Horliví dospějí k velké dokonalosti
9) Požehnám všechna místa, kde bude vystavený a uctívaný obraz mého srdce
10) Kněžím dám milost pohnout i nejzatvrzelejším srdcem
11) Jména těch, kteří budou rozšiřovat tuto pobožnost, budou zapsány v mém srdci a nikdy se z něho nevymažou.
12) Z hojnosti milosrdenství mého srdce uštědří moje všemohoucí láska milost pokání na konci života těm, kteří přistoupí ke svatému přijímání v první pátek v měsíci a po devět dalších měsíců. Nezemřou v mojí nemilosti bez přijetí svatých svátostí.

Moje Srdce jim bude záštitou a pevným útočištěm v poslední hodině.
Dvanácté přislíbení pro milost, kterou slibuji, se nazývá Velké přislíbení. Vztahuje se na konání devíti prvních pátků. Hlavní úkon, který vyžaduje velké přislíbení, je svaté přijímání. Kontext zjevení sv. Markétě říká, i když nepřímo: “Přijímání na první pátek mají být přijímané jako úkon úcty k Ježíšovu Srdci, v tom stejném duchu úmyslu a zadostiučinění, jakým se slaví i samotný svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. „Takto je v duchu zjevení v Paray-le-Moniale každý první pátek jakoby malým svátkem Ježíšova Srdce. Podmínky, které se vysloveně žádají pro uskutečnění velkého přislíbení jsou:Devět přijímání v devíti prvních pátcích, které musí být nepřerušené.
Podle dnešních směrnic o svaté liturgii je jasné, že pokud je to možné, třeba svaté přijímání přijmout v čase sv. liturgie. Počet devět není nějakou magií, ale umožňuje, aby se někdo naučil věrně přistupovat k svatému přijímání v delším období a tak se stal lépe disponovaným příjmout větší milosti a duchovní dary. Nejlepší zárukou jsou tu Ježíšova slova:“Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den… Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“(Jan 6,54;58)…
Podstata a cíl pobožnosti k Ježíšovu Srdci znamená úplně se dát k dispozici lásce Ježíšově, dovolit, aby si nás získala a přes nás působila, abychom se i mi samy stali plamenem v jeho ohni. Podle Matky Lujzy-MargityJežíšovo Srdce je tím místem, ve kterém se střetneme s láskou. Tato mystická duše, kterou tak mocně unášela nesmírná láska k Božskému srdci, napsala: “ Ježíšovo Srdce kopím otevřené na kříži, je brána,kterou můžeme přijít k pochopení věčné a nesmírné Boží lásky, kterou je sám Bůh, a kterou lidstvo strašně málo zná“. Správné pochopená úcta k Ježíšovu Srdci není překážkou, ale nejlepší cestou k osobnímu setkání s Ježíšem Kristem. Aby úcta k Božskému Srdci byla účinná, ve svých knihách zdůrazňuje, že pobožnost k Ježíšovu Srdci má neomylně vést k Eucharistii.“Pobožnost k Božskému Srdci neomylně vede k Eucharistii…pobožnost k Eucharistii nevyhnutelně zjevuje duším tajemství nekonečné lásky, kterou je Ježíšovo Srdce orgánem a symbolem“. „Samotná úcta k Ježíšovu Srdci je stará, jako křesťanství samo. Její základy se nacházejí v Písmě svatém, jako i ve spisech svatých otců a nejstarších světců a mystiků.“
Úcta k Nejsvětějšímu Srdci nabízí skomírajícímu světu to, co je nejpotřebnější: zjevuje mu milosrdného Boha.“Proto “nezbývá nám jiné, než abychom jsme si tato zjevení obnovili ve své paměti a oživili ve svém srdci. Každé lidské vysvětlení tu selhává.“
převzato: www.fatym.cz

www.maticecm.cz/index.php

Světlo č. 9 3.3 2013 na straně 4.Úžasný příběh současnosti ,,Světlo na svícnu kříže".Příhěh Chiary Corbelli Petrillo.

Žena oděná sluncem
Benedikt XVI. u mariánského sloupu na Španělském náměstí, při slavnosti Neposkvrněné Panny Marie mj. řekl:
Na vrcholu sloupu, který jsme obstoupili, je Maria ztvárněna sochou, která částečně odkazuje k úryvku z apokalypsy, který jsme právě slyšeli: „Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy“ (Zj 12,1). Jaký je význam tohoto obrazu? Představuje zároveň Matku Boží a církev.
„Žena“ z apokalypsy je totiž samotná Maria. Objevuje se jako „oděná sluncem“, tj. oděná Bohem: Panna Maria je totiž cele prostoupena světlem Božím a žije v Bohu. Tento symbol zářivého šatu zřetelně vyjadřuje celkový stav Mariina bytí: Ona je „milostiplná“, naplněná Boží láskou. A „Bůh je světlo“, říká také svatý Jan (1 Jan 1,5). Takto pak „milostiplná“, „Neposkvrněná“ odráží celou svojí osobou světlo „slunce“, kterým je Bůh.
Tato žena má pod svýma nohama měsíc, symbol smrti a smrtelnosti. Maria, je totiž plně přidružena k Ježíši Kristu, svému Synu, který zvítězil nad hříchem a smrtí; je svobodná od jakéhokoli stínu smrti a plná života. Stejně jako smrt nemá žádnou moc nad zmrtvýchvstalým Ježíšem (srov. Řím 6,9), tak ji také Maria prostřednictvím milosti a zvláštní výsady Všemohoucího Boha nechala za sebou a překonala. V jejím životě se to projevuje dvěma velikými tajemstvími. Nejprve byla počata bez prvotního hříchu, což je tajemství, které slavíme dnes, a na sklonku svého života byla přijata do nebe s duší a tělem, ve slávě Boží. Avšak i veškerý její pozemský život byl vítězstvím nad smrtí, protože se dala cele do služeb Bohu, plným sebeodevzdáním se Jemu a bližnímu. Maria je tedy sama o sobě hymnem na život: je stvořením, ve kterém se uskutečnilo Kristovo slovo: „Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti“ (Jan 10,10).
Apokalyptická vize ukazuje další detail: nad hlavou ženy oděné sluncem je „koruna z dvanácti hvězd“. Toto znamení připomíná dvanáct kmenů Izraele a znamená, že Panna Maria je středem Božího lidu, celého společenství svatých. Tento obraz koruny nás tak přivádí k druhé interpretaci nebeského znamení „ženy oděné sluncem“. Kromě Matky Boží zosobňuje toto znamení církev, křesťanské společenství všech dob. Je v požehnaném stavu, ve svém lůně nosí Krista, jehož má přivést na svět; představuje soužení pozemské církve, která mezi útěchami od Boha a pronásledováním světa přináší lidem Krista.
Právě proto, že přináší Krista, setkává se církev s odporem krutého protivníka, jehož v apokalyptické vizi představuje „veliký ohnivě rudý drak“ (Zj 12,3). Tento drak se marně snažil pozřít Ježíše – „syna, chlapce, toho, který má vládnout všem národům“ (12,5); marně proto, že Ježíš svou smrtí a zmrtvýchvstáním vystoupil k Bohu a usedl na Jeho trůn. Proto drak, který byl jednou pro vždy poražen na nebi, obrací své útoky proti ženě – církvi – v poušti světa.
V každé době je však církev podporována světlem a mocí Boha, který ji na této poušti sytí chlebem svého Slova a posvátnou Eucharistií. Církev tak v každém soužení uprostřed všech zkoušek, které ji během staletí v různých částech světa potkávají, trpí pronásledováním, ale vychází z něj vítězně. A právě tímto způsobem je křesťanské společenství přítomností a zárukou Boží lásky proti všem ideologiím nenávisti a egoismu.
Jedinou léčkou, před níž církev může a má mít obavy, je hřích jejích vlastních členů.
Zatímco Maria je Neposkvrněná, svobodná od jakékoli poskvrny hříchu, církev je svatá, ale zároveň poznamenaná našimi hříchy. Proto se lid Boží putující v čase obrací ke své nebeské Matce a prosí o její pomoc; prosí ji, aby doprovázela putování víry, aby povzbudila nasazení křesťanského života a dala oporu v naději. Je nám to zapotřebí, zejména v této chvíli tak obtížné pro Itálii, pro Evropu a další části světa. Pomoz nám Maria, abychom viděli světlo, které je nad příkrovem mlhy, která jakoby zastírá realitu. Proto také my, zvláště při této příležitosti, nepřestáváme s dětskou důvěrou prosit o její pomoc: „Maria, počatá bez poskvrny hříchu, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme!“
Přeložil Milan Glaser
alimdul.signaly.cz/1112/zena-odena-sluncem

pařez — 7.3.2013 22:57:03:
Už hodně dlouho se Církev modlí růženec s tzv. "Fatimským dodatkem":
"Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které Tvého milosrdenství nejvíce potřebují."
To, že se modlíme za "všechny duše" (všechny lidi) neznamená, že všichni lidé dosáhnou spásy; znamená to, že spása je nabídnuta všem lidem a všem lidem vyprošujeme milosti potřebné k přijetí spásy.

Ke zvýrazněné větě ve vlastním článku:
"Ježíš nezemřel za všechny, ale jen za ty, které mu Otec dal."
Tento výrok je v rozporu s učením Církve - viz přehled dogmat:
vendee.cz/texty/dogmata.html

IV. O BOHU VYKUPITELI
22. Kristus nezemřel pouze za predestinované.
37. Kristovo zadostiučinění se nevztahuje na padlé anděly.
48. Kristovo zástupné dostiučinění je nadbytečné, tj. pozitivní hodnota smíru je větší, než negativní hodnota hříchu.
51. Kristus neumřel pouze za věřící, nýbrž za všechny lidi bez výjimky.

Věta v článku "Ježíš nezemřel za všechny, ale jen za ty, které mu Otec dal." vychází z toho, že Bohu je známo od věčnosti, kdo bude spasen, a proto Kristus mohl podat dostiučinění pouze za tyto lidi.
Církev však učí, že Kristus přinesl svou oběť za všechny lidi bez výjimky - proto také můžeme prosit za spásu všech lidí. To, zda konkrétní člověk dosáhne spásy ale závisí na jeho spolupráci s Božím milostí, která je mu vyprošována - jeho svobodu mu nikdo vzít nemůže.

Pařez to napsal dobře.

P.Montfort Okaa má pravdivá kázání.Loni na podzim nám říkál.Pokud se nestanete svatými žili jste zbytečně.Vždy zdůrazňuje svatost života a naše posvěcení.Jak důležité je děti vést k Bohu.Káže o pekle, ale i o naději se modlit za druhé.Děkuji Bohu za tohoto obětavého kněze.Pane odpusť těm,co špiní jeho jméno, aniž by jej znali.

1 Timoteovi 2,3-7

3To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce,
4aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.
5Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš,
6který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas.
7Byl jsem ustanoven hlasatelem a apoštolem tohoto svědectví – mluvím pravdu a nelžu – učitelem pohanů ve víře a v pravdě.

1 Timoteovi 4,10

10Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících.

Modlit se za všechny duše je v pořádku.To jak se každý z lidí rozhodne neovlivníme.Víra, láska, naděje.Božské ctnosti.

Jan 17,20-21

20Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří;
21aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.

ADRESA:
Contact:Rev.Fr.Montfort Okaa (LOVE SHL)
Catholic Society of the Two Hearts of Love of Jesus and Mary
Universal Centre for the Hearts of Love
P.O.Box 1500.Orlu-Nigeria

Catolic Diocese of Ilorin
Sisters of the Two Hearts of Love Novitiate
P.M.B.1550, Ilorin, Nigeria

Letáčky o modlitbě Dvou Srdcí Lásky jsou k dispozici i s přihláškou v Koclířově.Věřím, že by poslali.

Kontakt:
Světový apoštolát Fatimy v ČR, č.p.195, Koclířov u Svitav 56911