Církev je apoštolská
katechismus katolické církve:
„To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou.“ Tyto čtyři znaky, nedílně navzájem spojené, označují podstatné rysy církve a jejího poslání. Církev je nemá sama od sebe; je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své církvi, aby byla jedna, svatá, katolická (všeobecná) a apoštolská; on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků.
Jen vírou lze poznat, že tyto charakteristické rysy církve pramení z jejího božského původu. Nicméně jejich dějinné projevy jsou znameními, jež jasně mluví k lidskému rozumu. „Církev,“ připomíná 1. vatikánský koncil, „pro svou vynikající svatost … pro svou všeobecnou jednotu, neotřesitelnou stálost je sama sebou velkým a trvalým důvodem věrohodnosti a nezvratným důkazem svého božského poslání.“
Církev je apoštolská, protože je založena na apoštolech, a to v trojím smyslu: — byla a zůstává vybudována na „základě apoštolů“ (Ef 2,20), svědků, které s misijním posláním rozeslal sám Kristus; — s pomocí Ducha, který v ní přebývá, střeží a předává učení, cenný poklad, zdravá slova, která slyšela od apoštolů; — až do návratu Krista je i nadále poučována, posvěcována a vedena apoštoly, díky jejich nástupcům v pastorálním poslání: biskupskému sboru, „jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem církve“. „Ty … Pastýř věčný: svůj lid nikdy neopouštíš a skrze svaté apoštoly jej ustavičně chráníš; vždyť v pastýřích, kteří podle tvé vůle vedou tvou církev, je uprostřed nás tvůj Syn.“
Ježíš je poslán Otcem. Na začátku své veřejné činnosti „zavolal k sobě ty, které sám chtěl … A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,13-14). Od té chvíle budou jeho „poslaní“ [to je význam řeckého termínu „apostoloi“]. V nich Ježíš pokračuje ve svém poslání: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21). Jejich služba je tedy pokračováním jeho poslání: „Kdo vás přijímá, mne přijímá,“ říká Dvanácti (Mt 10,40).
Ježíš připojuje apoštoly k poslání, které dostal od Otce. Jako „Syn nemůže sám ze sebe konat nic“ (Jan 5,19.30), ale dostává všechno od Otce, který ho poslal, tak ti, které Ježíš posílá, nemohou bez něho dělat nic, od něho dostávají příkaz k misijnímu poslání a moc je vykonat. Kristovi apoštolové tedy vědí, že Bůh je učinil způsobilými „sloužit nové smlouvě“ (2 Kor 3,6), že je učinil „Božími služebníky“ (2 Kor 6,4), „Kristovými vyslanci“ (2 Kor 5,20), „Kristovými služebníky a správci Božích tajemství“ (1 Kor 4,1).
V poslání apoštolů je jeden nepřenosný prvek: být vyvolenými svědky Pánova vzkříšení a základy církve. V jejich poslání je však i jeden prvek trvalý. Kristus jim totiž slíbil, že s nimi zůstane až do skonání věků. „Božské poslání, které svěřil Kristus apoštolům, bude trvat až do konce světa, neboť evangelium, které mají předávat, je pro církev ve všech dobách zdrojem veškerého života. Proto se apoštolové v této hierarchicky uspořádané společnosti postarali o ustanovení svých nástupců.
„Apoštolové měli při své službě nejen různé pomocníky, nýbrž — aby poslání, které jim bylo svěřeno, pokračovalo i po jejich smrti — odkázali jakoby ve formě závěti svým bezprostředním spolupracovníkům úkol dobudovat a upevnit dílo, které započali. Doporučili jim, aby dbali o celé stádo, v kterém je Duch svatý ustanovil, aby pásli Boží církev. Ustanovili tedy takové muže a navíc jim dali příkaz, aby po jejich smrti převzali službu jiní osvědčení muži.“
„Jako trvá úřad, který svěřil Pán zvlášť Petrovi, prvnímu z apoštolů, a který má přecházet na jeho nástupce, tak trvá i úřad apoštolů pověřený pasením církve, který má stále vykonávat posvátný biskupský stav.“ Proto církev učí, že „biskupové nastoupili z Božího ustanovení na místo apoštolů jako pastýři církve; kdo tedy poslouchá je, poslouchá Krista, kdo však pohrdá jimi, pohrdá Kristem a tím, kdo Krista poslal“.
Celá církev je apoštolská, neboť zůstává ve společenství víry a života se svým původem, skrze nástupce svatého Petra a apoštolů. Celá církev je apoštolská, neboť je „poslaná“ do celého světa; všichni členové církve se podílejí na tomto poslání, i když různým způsobem. „Křesťanské povolání je svou povahou také povolání k apoštolátu.“ „Apoštolátem se nazývá“ „veškerá činnost tajemného Těla“ zaměřená na „šíření Kristova království všude na světě“.
„Protože Kristus, poslaný Otcem, je zdroj a počátek veškerého apoštolátu církve, je zřejmé, že plodnost apoštolátu“, jak posvěcených služebníků, tak „laiků, závisí na jejich živém spojení s Kristem.“ Podle povolání, dobových požadavků, různých darů Ducha svatého, nabývá apoštolát různých forem. Avšak „duší veškerého apoštolátu“ zůstane vždycky láska čerpaná především z eucharistie.
Církev je jedna, svatá, katolická a apoštolská ve své nejhlubší a konečné totožnosti, protože právě v ní už existuje a na konci časů se dovrší „nebeské království“, „Boží království“, které přišlo v osobě Krista a které v srdci těch, kteří jsou k němu přivtěleni, tajemně roste až do svého plného projevení navenek při konečném Kristově příchodu. Tehdy všichni jím vykoupení lidé, kteří se v něm stali „svatí a bez poskvrny“ před Bohem „v lásce“ (Ef 1,4), budou shromážděni jako jediný Boží lid, „choť Beránkova“, „svaté město“, které sestupuje „z nebe od Boha a září Boží vznešeností“ (Zj 21,10-11); má „hradby s dvanácti základními kameny a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů“ (Zj 21,14).
„To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou.“ Tyto čtyři znaky, nedílně navzájem spojené, označují podstatné rysy církve a jejího poslání. Církev je nemá sama od sebe; je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své církvi, aby byla jedna, svatá, katolická (všeobecná) a apoštolská; on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků.
Jen vírou lze poznat, že tyto charakteristické rysy církve pramení z jejího božského původu. Nicméně jejich dějinné projevy jsou znameními, jež jasně mluví k lidskému rozumu. „Církev,“ připomíná 1. vatikánský koncil, „pro svou vynikající svatost … pro svou všeobecnou jednotu, neotřesitelnou stálost je sama sebou velkým a trvalým důvodem věrohodnosti a nezvratným důkazem svého božského poslání.“
Církev je apoštolská, protože je založena na apoštolech, a to v trojím smyslu: — byla a zůstává vybudována na „základě apoštolů“ (Ef 2,20), svědků, které s misijním posláním rozeslal sám Kristus; — s pomocí Ducha, který v ní přebývá, střeží a předává učení, cenný poklad, zdravá slova, která slyšela od apoštolů; — až do návratu Krista je i nadále poučována, posvěcována a vedena apoštoly, díky jejich nástupcům v pastorálním poslání: biskupskému sboru, „jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem církve“. „Ty … Pastýř věčný: svůj lid nikdy neopouštíš a skrze svaté apoštoly jej ustavičně chráníš; vždyť v pastýřích, kteří podle tvé vůle vedou tvou církev, je uprostřed nás tvůj Syn.“
Ježíš je poslán Otcem. Na začátku své veřejné činnosti „zavolal k sobě ty, které sám chtěl … A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,13-14). Od té chvíle budou jeho „poslaní“ [to je význam řeckého termínu „apostoloi“]. V nich Ježíš pokračuje ve svém poslání: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21). Jejich služba je tedy pokračováním jeho poslání: „Kdo vás přijímá, mne přijímá,“ říká Dvanácti (Mt 10,40).
Ježíš připojuje apoštoly k poslání, které dostal od Otce. Jako „Syn nemůže sám ze sebe konat nic“ (Jan 5,19.30), ale dostává všechno od Otce, který ho poslal, tak ti, které Ježíš posílá, nemohou bez něho dělat nic, od něho dostávají příkaz k misijnímu poslání a moc je vykonat. Kristovi apoštolové tedy vědí, že Bůh je učinil způsobilými „sloužit nové smlouvě“ (2 Kor 3,6), že je učinil „Božími služebníky“ (2 Kor 6,4), „Kristovými vyslanci“ (2 Kor 5,20), „Kristovými služebníky a správci Božích tajemství“ (1 Kor 4,1).
V poslání apoštolů je jeden nepřenosný prvek: být vyvolenými svědky Pánova vzkříšení a základy církve. V jejich poslání je však i jeden prvek trvalý. Kristus jim totiž slíbil, že s nimi zůstane až do skonání věků. „Božské poslání, které svěřil Kristus apoštolům, bude trvat až do konce světa, neboť evangelium, které mají předávat, je pro církev ve všech dobách zdrojem veškerého života. Proto se apoštolové v této hierarchicky uspořádané společnosti postarali o ustanovení svých nástupců.
„Apoštolové měli při své službě nejen různé pomocníky, nýbrž — aby poslání, které jim bylo svěřeno, pokračovalo i po jejich smrti — odkázali jakoby ve formě závěti svým bezprostředním spolupracovníkům úkol dobudovat a upevnit dílo, které započali. Doporučili jim, aby dbali o celé stádo, v kterém je Duch svatý ustanovil, aby pásli Boží církev. Ustanovili tedy takové muže a navíc jim dali příkaz, aby po jejich smrti převzali službu jiní osvědčení muži.“
„Jako trvá úřad, který svěřil Pán zvlášť Petrovi, prvnímu z apoštolů, a který má přecházet na jeho nástupce, tak trvá i úřad apoštolů pověřený pasením církve, který má stále vykonávat posvátný biskupský stav.“ Proto církev učí, že „biskupové nastoupili z Božího ustanovení na místo apoštolů jako pastýři církve; kdo tedy poslouchá je, poslouchá Krista, kdo však pohrdá jimi, pohrdá Kristem a tím, kdo Krista poslal“.
Celá církev je apoštolská, neboť zůstává ve společenství víry a života se svým původem, skrze nástupce svatého Petra a apoštolů. Celá církev je apoštolská, neboť je „poslaná“ do celého světa; všichni členové církve se podílejí na tomto poslání, i když různým způsobem. „Křesťanské povolání je svou povahou také povolání k apoštolátu.“ „Apoštolátem se nazývá“ „veškerá činnost tajemného Těla“ zaměřená na „šíření Kristova království všude na světě“.
„Protože Kristus, poslaný Otcem, je zdroj a počátek veškerého apoštolátu církve, je zřejmé, že plodnost apoštolátu“, jak posvěcených služebníků, tak „laiků, závisí na jejich živém spojení s Kristem.“ Podle povolání, dobových požadavků, různých darů Ducha svatého, nabývá apoštolát různých forem. Avšak „duší veškerého apoštolátu“ zůstane vždycky láska čerpaná především z eucharistie.
Církev je jedna, svatá, katolická a apoštolská ve své nejhlubší a konečné totožnosti, protože právě v ní už existuje a na konci časů se dovrší „nebeské království“, „Boží království“, které přišlo v osobě Krista a které v srdci těch, kteří jsou k němu přivtěleni, tajemně roste až do svého plného projevení navenek při konečném Kristově příchodu. Tehdy všichni jím vykoupení lidé, kteří se v něm stali „svatí a bez poskvrny“ před Bohem „v lásce“ (Ef 1,4), budou shromážděni jako jediný Boží lid, „choť Beránkova“, „svaté město“, které sestupuje „z nebe od Boha a září Boží vznešeností“ (Zj 21,10-11); má „hradby s dvanácti základními kameny a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů“ (Zj 21,14).