Moc se v tom nevyznám.
Ale připadá mi že tam všichni aš na jednoho pána děsně huhňaj.
Ten jedinej pán to tam prostě zkouší chvílema jet naplno.
Jenže tím, že je sám mezi huhňalkama, tak to celé vyznívá otřesně.
Chtěl jsem jen říci že,
u nás poslední týden v kostele byl člověk z jiné farnosti.
Tak a tento pán všechny mešní písně z té lavice přímo řval.
No bylo to dost rozporuplné a někdy taky otřesné.
Oni nám tam naši věřící taky totiž jen tak ty písně huhňaj.
Takže v tom huhňání převládal ten výrazný hlas onoho týdnového návštěvníka.
Myslím, že nábožné písně a to hlavně v kostele,mněly být spívány dost nahlas,lidé by mněli být rádi, že mohou chválit našeho Pána spěvem.
No zřejmě tomu tak není a tak v tom huhňání lehce převládne jeden s horším hlasem.
Tento pěvec však zřejmě , jediný pochopil, co je to spěvem velebit Pána, a zplna hrdla...
Takže, myslím...
kdo opravdu miluje Pána,takový člověk je při spěvu v kostele slyšet.
Takový člověk chce do nebe vyvřvat svou lásku k Pánu.
Někdy mám takový pocit i u sebe,mám takový hlučnější přednes,že ty písně v kostele řvu.
Ale jsem skoro sám a pak se bojím,že ten můj chabej hlas, je spíše pro ostudu,než chválu našeho milého Pána.
A tak tedy....
lidé řvěte v kostele, ale všichni,né ať je nás jen pár na jeden kostel.
Všichni lidé přece milují,tak ať to v nebí ví všichni andělé,že mi lidé taky umíme velebit našeho Stvořitele.