Kdokoli v mravenčí honbě za bohatstvím a slávou promění svůj život v trýzeň, je blázen a nic víc.
Kdokoli v mravenčí honbě za bohatstvím a slávou promění svůj život v trýzeň, je blázen a nic víc.
Sebevíc majetku člověka před ničím nechrání. Neboť majetek přitahuje zlo a přivolává utrpení. I kdyby člověk po sobě zanechal tolik zlata, že by podepřelo klenbu nebeskou, lidským přičiněním se stejně stane jen zdrojem bolesti. Nic z toho, po čem touží oči pošetilých, nemá skutečnou cenu. Největší kočáry, nejtlustší koně, šperky ze zlata a drahého kamení — kdo má jen trochu zdravého rozumu, snadno prohlédne ten klam. Zlato budiž pohřbeno v horách, drahé kamení svrženo do propasti. Nejméně rozumu má ten, kdo se nechá zaslepit bohatstvím.
Člověk by měl dbát pouze o to, aby si zachoval dobré jméno i po smrti. Lze snad zvát vynikajícím člověkem toho, kdo dosáhl skvělého postavení? Leckterý budižkničemu a omezenec dokáže získat vysoké postavení či pohádkové jmění jen díky původu nebo šťastné náhodě. Ale nejosvícenější z mudrců se často po celý život spokojovali s podřadným postavením a mnozí z nich zemřeli, aniž se pokusili těžit ze šťastných náhod. Takže úporná snaha dosáhnout za každou cenu vysokého postavení je co do nerozumnosti hned na druhém místě.
Ale jak je to s přáním zanechat po sobě pověst duchovní a intelektuální výjimečnosti? Kdo miluje pocty, čerpá vlastně potěšení z toho, co o něm soudí druzí. Jenomže ani jeho obdivovatelé, ani jeho pomlouvači tu nejsou navěky a zrovna tak ty, kteří jim popřávají sluchu, pohltí oheň co nevidět. Tak jaký to má smysl? Kým být uznáván a čího pohrdání se obávat? Věhlas je pouze kořenem pomluv. Posmrtná sláva? Není k ničemu. Pachtit se za ní je pošetilost hned další v řadě.
Jošida Kenkó (1283–1350); Psáno z dlouhé chvíle ( Curezuregusa ) /v Zápisky z volných chvílích /; př. Petr Geisler
il. Tsukioka Yoshitoshi (1839 – 1892)
Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.
Matouš 6,24
Sebevíc majetku člověka před ničím nechrání. Neboť majetek přitahuje zlo a přivolává utrpení. I kdyby člověk po sobě zanechal tolik zlata, že by podepřelo klenbu nebeskou, lidským přičiněním se stejně stane jen zdrojem bolesti. Nic z toho, po čem touží oči pošetilých, nemá skutečnou cenu. Největší kočáry, nejtlustší koně, šperky ze zlata a drahého kamení — kdo má jen trochu zdravého rozumu, snadno prohlédne ten klam. Zlato budiž pohřbeno v horách, drahé kamení svrženo do propasti. Nejméně rozumu má ten, kdo se nechá zaslepit bohatstvím.
Člověk by měl dbát pouze o to, aby si zachoval dobré jméno i po smrti. Lze snad zvát vynikajícím člověkem toho, kdo dosáhl skvělého postavení? Leckterý budižkničemu a omezenec dokáže získat vysoké postavení či pohádkové jmění jen díky původu nebo šťastné náhodě. Ale nejosvícenější z mudrců se často po celý život spokojovali s podřadným postavením a mnozí z nich zemřeli, aniž se pokusili těžit ze šťastných náhod. Takže úporná snaha dosáhnout za každou cenu vysokého postavení je co do nerozumnosti hned na druhém místě.
Ale jak je to s přáním zanechat po sobě pověst duchovní a intelektuální výjimečnosti? Kdo miluje pocty, čerpá vlastně potěšení z toho, co o něm soudí druzí. Jenomže ani jeho obdivovatelé, ani jeho pomlouvači tu nejsou navěky a zrovna tak ty, kteří jim popřávají sluchu, pohltí oheň co nevidět. Tak jaký to má smysl? Kým být uznáván a čího pohrdání se obávat? Věhlas je pouze kořenem pomluv. Posmrtná sláva? Není k ničemu. Pachtit se za ní je pošetilost hned další v řadě.
Jošida Kenkó (1283–1350); Psáno z dlouhé chvíle ( Curezuregusa ) /v Zápisky z volných chvílích /; př. Petr Geisler
il. Tsukioka Yoshitoshi (1839 – 1892)
Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.
Matouš 6,24