Slávny život svätej Márie Egyptskej, ako o ňom rozpráva prvá kniha Životov sv. otcov. Keď mala 12 rokov utiekla z otcovského domu do Alexandrie, kde viedla hýrivý život na pohoršenie celého mesta. Po šestnástich rokoch, prežitých v hriechu, prišla náhodou * do Jeruzalema, kde sa práve konala slávnosť sv. kríža.
Viac zo zvedavostí než zo zbožnosti chcela tiež vojsť do chrámu. Ale na prahu chrámu ju akási »« neviditeľná Božia moc odhodila späť.
Aj pri druhom pokuse bola odhodená, podobne aj pri treťom i pri štvrtom. I stúpla si nešťastnica do kúta v predsieni. Božím osvietením poznala, že Boh ju vyháňa z kostola pre jej hriešny život.
Našťastie pozdvihla oči a uvidela obraz Panny Márie. Obrátila sa k nemu a povedala „Ó, Matka Božia, zľutuj sa nado mnou, úbohou hriešnicou!
Padla na kolená a pred jej svätú ikonou, takto sa modliac: Vidím, že za svoje hriechy si nezasluhujem tvoj pohľad. Ale ty si útočisko hriešnikov.
Vládkyňa, Svätá Panna, ktorá si telesne porodila Boha - Slovo! Viem a som hlboko presvedčená, že nebudem ti môcť vzdať česť a chválu, ja nečistá a poškvrnená; som nehodná hoci len hľadieť na tvoju ikonu Vždy panny, čisté telom i dušou. Spravodlivé je, že sa tvoja panenská čistota ma hanbí, a zavrhuje ma, neviestku.
Milujúca Vládkyňa Bohorodička, neopúšťaj ma! Neošklivi sa ti moja modlitba nehodnej ? Sláva Bohu, ktorý na tvoj príhovor prijíma pokánie hriešnikov. Je čas splniť daný sľub.
Buď mi vodkyňou. Rozkáž, Vládkyňa, aby sa aj pre mňa, nehodnú, otvorila brána chrámu, a mohla som sa pokloniť Božskému sv. krížu! Buď mojou vernou vodkyňou k svojmu Synovi, aby som naďalej nepoškvrňoval svoje telo nečistotou smilstva.
Pre lásku k svojmu synovi Ježišovi mipomôž a pusť ma do chrámu, lebo chcem zmeniť svoj život a konať pokánie, tam kde mi určiš“
Zľutuj sa nado mnou, úbohou hriešnicou! Ó, Pani moja, nenechaj ma odísť ! Pani moja, čakám na tvoje rozhodnutie kam chceš, aby som odišla robiť pokánie za svoje hriechy ? Uveď ma na cestu pokánia." Tak som to povedala. Po tejto modlitbe som náhle pocítila, že som bola vypočutá. Ešte som ani neskončila modlitbu, hneď som počula hlas blahoslavenej Panny :Pretože si sa ku mne obrátila a chceš zmeniť svoj život, vojdi do chrámu, už ti nie je brána zatvorená.
Odpovedala: Prekroč Jordán a nájdeš miesto svojho odpočinku. S ľútosťou a vierou a v nádeji na milosrdenstvo Božie, akoby niečím povzbudená, pohla som sa s toho miesta, kde som sa modlila, vmiesila sa opäť do zástupu, ktorý prúdil do chrámu.
Teraz ma nikto nevytlačila a nič mi nebránilo vstúpiť do dverí chrámu. Zmocnil sa ma strach a úžas a celá som sa chvela. Bez námahy som prešla vchodom, ktorý mi bol predtým uzavretá, vstúpila do svätého chrámu a stala sa hodnou uvidieť oživujúci Drevo. Hriešnica sa sa najpr vyspovedala « prijala Ptelo a pánovo sv. Telo, prešla rieku, až došla na púšť, kde mašla miesto svojho pokánia. Prvých sedemnásť rokov na púšti svätá trpela strannými útokmi zlých duchov, ktorí ju chceli znova strhnúť k hriechu.
Čo teda robila? Ustavične sa zverovala Panne Márii Ustavične sa zverovala Panne Márii a ona jej vyprosila, aby mohla víťaziť celých sedemnásť rokov, kým boje konečne prestali. Napokon po päťdesiatich siedmich rokoch na púšti - mala osemdesiatsedem rokov - ju Božím riadením našiel svätý opát Zosimos.
Jemu vypovedala celý svoj život a prosila ho, aby sa k nej o rok zasa vrátil so svätým prijímaním. Svätý opát k nej teda znova prišiel a podal jej sväté prijímanie. Svätá ho poprosila, aby ju znova navštívil. Keď k nej zasa svätý Zosimos prišiel, bola už mŕtva.
Jej telo bolo ožiarené nadprirodzeným svetlom a pri hlave bol nápis: Pochovaj tu telo úbohej hriešnice a pros Boha za mňa.“ I pochoval ju do jamy, ktorú vyhrabal v zemi lev, ktorý tam pribehol. Keď sa opát vrátil do kláštora, rozprával mníchom, aké divy udelil milosrdný Boh tejto šťastnej kajúcnici.
Modlitba ... Matka milosrdenstva, presvätá Panna, viď pôj jich nohách zradcu. ktorý splácal Bohu nevďak za milosti, ktoré si mu vymohla, a zradil teba i Boha.
Vedz však, že moja bieda mi neuberá, ale zväčšuje dôveru v teba. Veď viem, že moiou biedou vzrastá tvoj súcit so mnou. Ukáž, Mária, že si ku mne rovnaká ako ku všetkým. ktorí ťa vzývajú, plni štedrosti a milosrdenstva. Stačí mi, keď sa na mňa pozeráš a máš so mnou súcit. Ak mi tvoje srdce so mnou súcit. iste ma budeš ustavične chrániť.
A ak ma chrániš ty, čoho by tom sa mohol strachovať ? Nie, nebojím sa ničoho. Nebojím sa svojich hnechov, pretože ty môžeš napraviť škodu mimi spôsobenú. Nebojím sa zlých duchov, pretože ty si mocnejlia než peklo, nebojím sa tvojho syna « na mňa rozhnevaného, pretože tvoje jediné slovo ho utíši. Len sa bojím, že sa svojou vinou prestanem zverovať do tvojej ochrany v pokušeniach, a tak zahyniem. Ale dnes ti sľubujem, že sa chcem vždy k tebe utiekať.
Pomôž mi naplniť toto predsavzatie. Pozri, akú máš krásnu príležitosť uspokojiť svoju túžbu a pomôcť mne nešťastnému.
Ó, Matka Božia, mám veľkú dôveru v teba. Očakávam od teba milosť dostatočných slz za svoje hriechy. Očakávam od teba silu, že do nich už neklesnem. Ak som chorý, ty ma môžeš uzdraviť, nebeská Lekárka. Som oslabený svojimi hriechmi, tvoja pomoc mi vráti silu. Panna Mária, všetko očakávam od teba, pretože ty všetko zmôžeš* u Boha. Amen
Sv. Alfonz Mária dé Liguori: z knihy slávna si, P. Mária
Život svätej Márie Egyptskej* Viedla hýrivý život na pohoršenie celého mesta. Po šestnástich rokoch, prežitých v hriechu, prišla náhodou do Jeruzalema, kde sa práve konala slávnosť sv. kríža. Zo zvedavostí chcela tiež vojsť do chrámu. Ale na prahu chrámu ju akási »« neviditeľná moc odhodila späť. Aj pri druhom pokuse bola odhodená, podobne aj pri treťom i pri štvrtom. I stúpla si nešťastnica do kúta v predsieni.
Božím osvietením poznala, že Boh ju vyháňa z kostola pre jej hriešny život. z knihy slávna si, Panna Mária Sv. Alfonz Mária dé Liguori:Zivot svatej Marie Egyptskej
Podrobnejší životopis
(1. dubna) „Je dobré střežit tajemství krále, ale slavné je odhalovat a rozhlašovat Boží skutky.“1 Tak řekl archanděl Rafael Tobiášovi, když se uskutečnilo podivuhodné uzdravení jeho slepoty.
Skutečně, je hrozné a škodlivé nechránit královská tajemství, ale mlčet o věhlasných Božích skutcích je velká ztráta pro duši. "A já, který jsem napsal životopis ctihodné Marie Egyptské, se bojím, abych mlčením nezatajil božské skutky a při vzpomínce na hrozný osud služebníka,2 který zakopal do země od Boha mu danou hřivnu, nemohu, abych nevypravoval svatou zprávu, která se ke mně dostala.
A vzbudí-li tato podivuhodná událost u někoho pochybnost, ať se nedomnívá, že jsem se odvážil popsat věc nepravdivou. Ve svatých věcech se nesmí lhát. Avšak, najdou-li se takoví lidé, kteří při čtení tohoto líčení budou překvapeni veleslavnými událostmi a budou považovat tyto zázračné skutky, které konají lidé, za nemožné, ať je jim Pán milostiv a má na mysli slabosti lidské podstaty. A tak začněme vyprávění o slavných událostech, které se staly v našem pokolení."3 »V jednom palestinském monastýru poblíž Kesareje žil stařec, který se vyznačoval zbožným životem a moudrostí slova, a už od svého mládí žil v mnišské askezi. Jmenoval se Zosima.
Prošel všechny stupně mnišského života a dodržoval všechna pravidla předepsaná největšími askety. I když je všechna plnil, nepřestal se poučovat v božských slovech, a to jak když se ubíral ke spánku, tak při vstávání, při práci, při jídle (možno-li nazvat jídlem to, co jedl v nepatrném množství), a bez ustání zpíval božské písně a hledal poučení v božských knihách. Jako jinoch byl dán do monastýru, kde usilovně žil v postech do svých 53 let. Ale potom si začal v mysli namlouvat, že už dosáhl plné dokonalosti a že není mu třeba pokračovat ve sebezdokonalování.
Tázal se sám sebe: "Najde se na zemi mnich, který mě může poučit a dát příklad takové zdrženlivosti, které bych neokusil? Najde se na poušti člověk, který by mě předstihl?"
Při těchto úvahách se mu zjevil anděl a řekl mu: "Zosimo! Ty nemáš tak špatnou askezi, pokud měříme dle sil člověka. Není však žádného spravedlivého člověka.5 Je askeze, kterou neznáš a která je těžší, než kterou jsi prošel ty. Abys poznal, kolik existuje jiných vyšších cest, jež vedou ke spáse, odejdi ze své země, jako kdysi nejslavnější patriarcha Abraham,6 a jdi do monastýru, který leží při řece Jordán!"
Zosima uposlechl a šel. Vydal se k Jordánu, následovav anděla, až dorazil do toho monastýru.
Sotva zabušil na bránu monastýru, otevřel mu monach, vrátný, a ten ho hned ohlásil igumenu. Igumen pozval starce k sobě. Zosima učinil před ním obvyklou mnišskou poklonu a prosbu o požehnání. Igumen se ho zeptal: "Odkud jsi, bratře, a proč jsi přišel k nám, chudým starcům?" Zosima odvětil: "Odkud jsem přišel, o tom se netřeba šířit. Přišel jsem, já otec, abych hledal, co může přinésti duši užitek, neboť jsem slyšel o vás mnoho velikého a chvályhodného, co může povznést duši k Bohu."
Igumen mu řekl: "Jedině Bůh může uzdravit slabost duše. Ať vede tebe i nás po své cestě ku prospěchu duše, ale člověk člověka nemůže zdokonalovat, nejde-li on sám do sebe a nekoná-li nepřetržitě s Boží pomocí namáhavé duchovní dílo. A tak, jestliže tě vedla láska ke Kristu, abys navštívil nás, bídné starce, zůstaň u nás, chceš-li. Dobrý pastýř, který dal svou duši pro naši spásu, kéž sešle na nás na všechny blahodať (milost) Svatého Ducha!"
Po těchto slovech se Zosima igumenu poklonil, prosil ho o modlitby a požehnání, a zůstal v monastýru. Zde viděl starce, kteří zářili ctnostmi a zbožností, a s horoucím srdcem sloužili Pánu nepřetržitým zpěvem, celonoční modlitbou a vysilujícím půstem. Na jejich rtech byly žalmy, nikdy nebylo slyšet nevhodná slova, nic nevěděli o honbě za dočasnými statky a péčemi světa. Chovali jen jednu stálou touhu: umrtvit vlastní tělo. Hlavním a každodenním jejich pokrmem bylo Boží slovo a tělo sytili jen chlebem a vodou, jak každému kázala láska k Bohu. Spatřiv to Zosima, rozhodl se přiblížit k takovému asketickému životu.
Přiblížily se dny svatého Velikého postu. Brána monastýru byla zavřena a otvírala se jen případě, byl-li někdo vyslán něco zařídit v záležitostech monastýru. To místo byla pravá poušť. Světští lidé nejen že sem nepřicházeli, ale ani nevěděli o tomto obydlí monachů.
V monastýru bylo zvykem (a právě kvůli tomu sem Bůh Zosimu přivedl), že v první týden Velikého postu po liturgii, kdy všichni přijali nejčistší Tělo a Krev Páně, pojedli něco málo postního jídla, a poté se opět shromáždili v chrámě. Zde po vroucí modlitbě na kolenou a mnoha zemních poklonách, uděloval jeden stařec druhému odpuštění. Každý s poklonou prosil igumena o požehnání pro asketický život poutníků, který je nyní čekal. Potom se otevřela brána monastýru a za zpěvu žalmů "Pán je mé světlo a můj Spasitel, koho bych se lekal? Pán je ochráncem mého života, koho se budu báti?"7 mniši překročili Jordán a vyšli na poušť.
V monastýru zůstal pouze jeden nebo dva starci, ne snad k ochraně majetku - ukrást nebylo co - ale aby chrám nezůstal bez bohoslužeb. Každý z poutníků si vzal s sebou trochu jídla, kolik podle vlastní tělesné potřeby mohl nebo chtěl. Jeden vzal kousek chleba, druhý olivy, datle anebo ve vodě máčenou pšenici. Někteří si nebrali nic, kromě oděvu na těle, a živili se, až je hlad donutil, trávou, která rostla na poušti. Za Jordánem se poutníci rozešli různými směry co nejdále, aby nevěděl jeden o druhém, jak se kdo postí a jak asketicky žije. Viděl-li jeden, že druhý mu jde naproti, obrátil se v opačnou stranu a pokračoval v svém životě v osamocenosti za ustavičné modlitby, jedl jen v určitou dobu malé sousto jídla. Tak strávili na poušti celý Veliký půst a vraceli se do monastýru týden před Vzkříšením Kristovým, v neděli (Květnou), kdy církev s ratolestmi8 slavnostně slaví svátek ratolestí. Nikdo se neptal druhého, čím se zabýval na poušti a jaký zápas podstoupil; každý si přinesl plody své askeze a měl za svědka jen své svědomí. Takový byl řád Přijordánského monastýru.
Také Zosima si vzal trochu jídla vzhledem k slabosti těla a šaty, které nosil stále, a překročil Jordán. Bloudil po poušti, konal své modlitební dílo a zdržoval se jídla, jak jen mohl. Kde ho zastihla noc, tam na chvíli usedl a usnul, avšak záhy zrána se probouzel a pokračoval ve své námaze. Chtěl stále hlouběji a hlouběji do pouště, zda tam nenajde nějakého asketu, který by ho mohl poučit. Šel dvacet dní.
Jednou se zastavil, obrátil se na východ a začal zpívat šestou hodinku9 s modlitbami. Jinak zpíval v průběhu své askeze každou hodinku a modlil se. Při zpěvu uviděl po pravé straně jakoby stín lidského těla. Lekl se a domníval se, že je to ďáblovo mámení, a začal na sobě činit znamení kříže. Jakmile strach pominul a modlitba byla skončena, obrátil se směrem, kde zahlédl stín, a uviděl pouští kráčet nahého člověka, sežehnutého sluncem dočerna, se zbytky vlasů bílými jako vlna, které splývaly na ramena. Zosima se s radostí vydal k němu. Po celou dobu ještě nezahlédl ani člověka ani živočicha.
Jakmile ta osoba zdálky uviděla, že se k ní Zosima blíží, dala se na útěk do nitra pouště. Zosima pak, zapomenuv na své stáří a na na únavu z cesty, pustil se za ní, aby ji dohnal. Osoba se rychle vzdalovala, ale Zosima zrychlil krok, ale brzy se pro únavu zastavil u jakéhosi vyschlého koryta potoka a s pláčem zvolal: "Proč ty, služebníku Boží, kvůli Němuž ses hledáš spásu na poušti, prcháš přede mnou, hříšným starcem? Počkej na mne, nehodného a slabého; zastav se, pomodli se za mne a pro Pána Boha, který nikým nepohrdá, dej mi požehnání!"
Prchající se zastavil a aniž by se otočil ke starci, volal: "Avvo10 Zosimo! Odpusť mně, pro Boha, že nemohu přijít k tobě a ukázat se ti! Jsem žena, a jak vidíš, jsem nahá a nemám nic, čím bych přikryla svou tělesnou nahotu. Chceš-li mně, hříšné a bídné, věnovat svou modlitbu a dát požehnání, hoď mi sem svůj plášť, abych se mohla zakrýt. Teprve pak se mohu obrátit k tobě pro požehnání a požádat o tvou modlitbu!"
Jakmile Zosima uslyšel své jméno z úst té, která ho ještě nikdy neviděla a nikdy nic o něm neslyšela, zmocnil se ho strach a úžas. Pomyslel si: "Kdyby neměla dar jasnozření, nemohla by mě volat jménem." Rychle splnil její přání, sňal se sebe svůj starý plášť, obrátil se k ní zády a hodil jí jej. Vzala oděv, zahalila se nakolik bylo možno zakrýt nahotu. Pak se obrátila k Zosimovi s těmito slovy: "Co tě to napadlo, avvo Zosimo, chtít vidět mě hříšnou ženu? Čemu by ses mohl poučit ode mne, a proč jsi nelitoval sil a vydal na tak úmornou cestu?"
Zosima padl na zem a prosil, aby mu dala požehnání. Stejně tak činila i ta žena. Dloho prosili jeden druhého o požehnání. Bylo slyšet stále jen jedno slovo: "Požehnej!"
Po chvíli řekla starci: "Avvo Zosimo! Tobě náleží dát požehnání mně a vykonat modlitbu, protože jsi poctěn kněžskou hodností a mnoho let stojíš před svatým oltářem a vykonáš Božské Tajiny."11
Tato slova vzbudila v starci ještě větší úlek. Řekl jí, sotva strachem dýchaje: "Duchovní matko! Ty ses z nás dvou více přiblížila k Bohu a umrtvila tělesnou slabost. Boží dar se projevuje na tobě mocněji než na druhých. Nikdy jsi mne neviděla a nazýváš mne jménem a víš, že jsem knězem. Proto bude lépe, dáš-li ty mně požehnání, kvůli Bohu, a proneseš svou svatou modlitbu." Dojata neústupností starce, dala mu požehnání těmito slovy: "Blahosloven Bůh, který si přeje spásu všech lidí!" Zosima odpověděl: "Amen," a oba vstali.
Tu se otázala starce: "Člověče Boží! Proč jsi chtěl navštívit mne, (duchovně) obnaženou, neozdobenou ani jedinou ctností? Leč přivedla tě blahodať (milost) Svatého Ducha, aby - až to bude nutné - vykonat jednu službu, potřebnou pro mou duši. Nejprve však řekni mi, otče, jak žijí teď křesťané a daří-li se dobře svatým církvím Božím!"
Zosima odvětil: "Na vaše svaté modlitby daroval Bůh církvi mír.12 Ale vyslyš prosby nehodného starce a pomodli se k Pánu za celý svět a za mne, hříšného, aby mé putování po poušti nezůstalo bez užitku!"
Ona řekla: "Spíše ty, avvo Zosimo, jenž máš posvátnou hodnost kněze, se za mne a za všechny pomodli, neboť k tomu jsi povolán. Ale poněvadž jsem povinna poslušností k Pravdě, ochotně z čistého srdce vyplním tvou vůli."
Po těch slovech se obrátila k východu, pozvedla oči vzhůru a vztáhla ruce. Začala se modlit, ale tak tiše, že jsem nezaslechl a nepostřehl slov té modlitby. Chvěl jsem se a mlčky stál a kýval jen hlavou. Bůh je mi svědkem! Po chvíli jsem vzhlédl a uviděl, jak se vznesla na loket13 od země, takže stála ve vzduchu14 a modlila se.
Když jsem to uviděl roztřásl jsem se strachem, padl na zem a nemohl ze sebe vypravit nic jiného než: "Pane, smiluj se!" Tu zaváhala mysl Zosimy, zda to není duch nebo přízrak, který ho svádí ke klamu.
Ale světice pozdvihla starce a řekla: "Zosimo, proč tvá mysl považuje mne za přízrak, proč si myslíš, že jsem duch, který tě chce oklamat. Prosím tě, blažený otče, věř, že jsem hříšná žena, očištěná jenom svatým křtem. Nejsem duch, ale hlína, prach, popel a tělo, které nepomýšlí, aby bylo duchem."
Po těchto slovech se pokřižovala a pokračovala: "Kéž nás zbaví Bůh od Zlého i jeho osidel, protože veliké jsou jeho úklady proti nám!"
Uslyšev stařec tato slova, padl jí k nohám a s pláčem zvolal: "Jménem našeho Pána Ježíše Krista, pravého Boha, narozeného z Panny, pro Něhož jsi ty, nahá, tak umrtvila své tělo, zapřísahám tě, abys nic netajila přede mnou a vypravovala mi o svém asketickém životě, abys učinila zjevnou Boží velikost. Kvůli Bohu, řekni mi vše, ne pro sebechválu, ale abys poučila mne, hříšného a nehodného! Věřím ve svého Boha, pro kterého ty žiješ, že jsem se vypravil do této pouště zejména proto, aby Bůh oslavil své skutky. Není v našich silách, abychom se vyhýbali Božím cestám. Kdyby se Bohu nelíbilo, abys ty a tvá askeze se staly známými, nebyl by mně ukázal tebe a neposiloval by mne při tak daleké cestě pouští."
Dlouho ji Zosima přesvědčoval těmito a jinými slovy, ale ona ho zvedla a řekla. "Odpusť mi, svatý otče, stydím se vypravovat o svém hnusném životě. Ale když už jsi spatřil mé nahé tělo, obnažím i svou duši, a pak poznáš, kolik je v ní hanby a ohavnosti. A jak jsi podotkl, nebudu se chválit, poněvadž nemám čím, já vyvolená ďáblova nádoba! Začnu-li však vypravovat o svém životě, budeš muset zakrýt své oči, zacpat si uši a utéci ode mne jako od jedovatého hada. Tvůj sluch nesnese výkladu o mé zpustlosti. Řeknu vše a nic ze svých hříchů nezamlčím. Zapřísahám tě však, abys, až poznáš můj život, nezapomněl se za mne neustále modlit, abych nalezla smělost v soudný den."
"Svatý otče! Narodila jsem se v Egyptě. Ve věku 12 let, když ještě byli na živu moji rodiče, zřekla jsem se jejich lásky a odešla do Alexandrie.15 Tam jsem ztratila svou panenskou čistotu a začala se neodolatelně a nenasytně oddávat smilstvu. Na to nemohu ani teď pomyslet bez studu ani dopodrobna se o tom šířit. Řeknu to jen krátce, abys poznal mou nezkrotnou vášeň. Sedmnáct let, možná i více, jsem páchala smilstvo s každým, a to ne kvůli darům nebo platu. Od nikoho jsem nic nebrala, ale lákala je, aby ke mně chodili zadarmo a ukájeli mou vášeň. Nemysli, že jsem byla bohatá, a proto že jsem nic nebrala. Ne, žila jsem v chudobě, často jsem hladová předla koudel, ale tím více jsem prahla ještě hlouběji se ponořit do bahna neřestí. Spatřovala jsem smysl života jen v tělesné vášni. Jednou o žních jsem zpozorovala, že mnoho Egypťanů a Lybijců16 putuje k moři. Tázala jsem se jednoho z nich, kam tito lidé spěchají? Odpověděl mi, že do Jeruzaléma na svátek Pozdvihování ctihodného a oživujícího kříže, který měl brzy nastat. Zachtělo se mi plavit se tam s nimi; ne však kvůli Jerusalem ani kvůli svátku; chtěla jsem jít proto, - odpusť mi, můj otče! - že by tam okolo mě bylo dosti lidí holdujících vášni. Na mou otázku, zda mne vezmou s sebou, mi odpověděl, že mám-li peníze a jídlo, nikdo tomu nebude bránit. Řekla jsem mu: "Ne, bratře, nemám peněz ani jídla, ale přesto půjdu a sednu si s nimi na loď. Však oni mi dají jíst. Jako odměnu jim dám své tělo." Řekla jsem ti, otče Zosimo, abys mě nenutil vypravovat o mé hanebnosti. Bůh je svědek, bojím se, že svými slovy pošpiním samotný vzduch."
Zosima v ustavičném pláči zavolal: "Mluv, matko moje, mluv! Pokračuj ve svém poučném vypravování!"Pokračovala: "Setkala jsem se s mladíkem, který když slyšel mou nestoudnou řeč, zasmál se a odešel pryč. Já pak jsem zahodila přeslici, kterou jsem měla u sebe a spěchala k moři. Přelétla jsem zrakem cestující a zpozorovala jsem mezi nimi deset či více lidí, kteří stáli na břehu. Byli mladí a zdálo se, že sem přišli za zábavou. Ostatní byli už na lodi. Beze studu, jako obyčejně, jsem přistoupila k nim a řekla: "Vezměte mne s sebou, budu vám po vůli!" Smáli se těmto a podobným slovům, a když viděli mou povolnost, vzali mě na loď a my odpluli. Jak ti to říci, člověče Boží, co bylo dále? Který jazyk, který sluch snese vypravování o hnusných skutcích, které jsem páchala na lodi po dobu cesty: sváděla jsem ke hříchu i proti vůli a nebylo ohavných skutků, kterých bych neučila. Věř, otče, dnes žasnu, jak moře strpělo takovou zvrácenost, jak to, že země neotevřela propast a nepohltila mě za živa do pekla za svedení tolika lidí! Myslím si však, že Bůh čekal na mé pokání a nechtěl smrti hříšníka, ale shovívavě čekal na mé obrácení. Tak jsem dorazila do Jeruzaléma a všechny dny, až do svátku, plynuly jako dříve, ne-li ještě hůře. Nejen, že jsem se nespokojovala s mladíky, kteří byli se mnou na lodi, ale lovila jsem k smilstvu i místní obyvatele a cizince. Nadešel svátek Pozdvihování uctívaného kříže a já jako obyčejně jsem se vydala svádět mládež. Uviděla jsem však, jak brzy ráno všichni spěchají do chrámu. Připojila jsem se k nim a vstoupila s ostatními do předsíně chrámu v době, kdy se právě blížila hodina pozdvihování ctihodného kříže Páně. Snažila jsem se s lidem dostat se do chrámu. Chtěla jsem se protlačit, ale zástup mne vytěsnil vně. Posléze s velkou námahou jsem se, já bídná, prodrala až ke dveřím chrámu. Všichni bez překážky vstupovali dovnitř, ale mně to nedovolila jakási Boží síla. Znovu jsem se pokoušela vstoupit, ale opět jsem byla odhozena mimo, až jsem zůstala v předsíni jediná (ze své skupiny). Přemýšlela jsem, co se to stalo, přičítala to mé ženské slabosti, a ještě jednou jsem se vmísila do nového proudu lidí, za pomoci loktů se pokoušela prodrat mezi lidmi do chrámu, ale můj pokus vyzněl naprázdno jako minule. Už se dotýkala má hříšná noha prahu, všechny přijímal chrám bez překážek, jen mně jediné nebylo dovoleno vstoupit. Když se má noha dotkla chrámového prahu, byla jsem zastavena. Jakoby tam byla schválně postavena silná vojenská stráž, tak pevně mě neznámá síla bránila dostat se dovnitř. A hle, zase jsem se ocitla zpět v předsíni. Třikrát, snad čtyřikrát jsem napnula všechny síly, avšak neměla jsem úspěch. Unavena, nemohla jsem se už vmísit do zástupu vstupujících, celé tělo mě bolelo od tlačenice. V zoufalství a se studem jsem ustoupila a zůstala stát v koutu předsíně. Když jsem se poněkud vzpamatovala, dumala jsem, z jakého důvodu mi není dovoleno uvidět oživující dřevo kříže Páně. Světlo spasitelné moudrosti, Boží spravedlnosti, které osvěcuje duševní zrak, dotklo se mého srdce a ukázalo mi, že jsou to mé odporné skutky, které mi brání vstoupit do chrámu. V té chvíli jsem začala hořce plakat, s nářkem se bít do prsou a vzdychat z hloubi srdce. Stála jsem v předsíni a plakala. Najednou jsem zvedla oči a uviděla na zdi ikonu přesvaté Bohorodice. Obrátila jsem k ní své tělesné i duševní oči a zvolala: "Vládkyně, Panno, která jsi tělesně porodila Boha - Slovo! Vím a jsem hluboce přesvědčena, že nebudu ti moci vzdát čest a chválu, já nečistá a poskvrněná; jsem nehodná byť jen hledět na tvou ikonu Vždycky panny, čisté tělem i duší. Spravedlivé je, že se tvá panenská čistota štítí mne, a zavrhuje mne, nevěstku. Slyšela jsem však, že Bůh z tebe narozený se proto vtělil, aby pozval hříšníky k pokání. Přijď na pomoc mně, kterou všichni zavrhli! Poruč, aby mně nebylo bráněno vstoupit do chrámu, ale dopřej mi, abych uviděla uctívané dřevo, na kterém byl tělesně ukřižován ten, který se z tebe narodil a prolil svou svatou krev za vysvobození hříšníků i za mé hříchy! Poruč, Vládkyně, aby se i pro mne, nehodnou, otevřela brána chrámu, a mohla jsem se poklonit božskému kříži! Buď mou věrnou vůdkyní ke svému Synu, abych nadále neposkvrňovala své tělo nečistotou smilstva, leč abych při pohledu na dřevo kříže, zřekla se světa i slastí, a kráčela tam, kam povedeš mě ty, vůdkyně ke spáse!" Tak jsem to řekla. Po této modlitbě jsem náhle pocítila, že jsem byla vyslyšena. S lítostí a vírou a v naději na milosrdenství Boží, jakoby něčím povzbuzena, pohnula jsem se s toho místa, kde jsem se modlila, vmísila se opět do zástupu, který proudil do chrámu. Nyní mne nikdo nevytlačil a nic mi nebránilo vstoupit do dveří chrámu. Zmocnil se mne strach a úžas a celá jsem se chvěla. Bez námahy jsem prošla vchodem, který mi byl dříve uzavřena, vstoupila do svatého chrámu a stala se hodnou spatřit oživující Dřevo. Pochopila jsem Boží tajemství, že Bůh nezavrhuje kající. Padla jsem na zem a poklonila se ctihodnému kříži a s rozechvěním jej políbila. Pak jsem vyšla z chrámu, přistoupila k obrazu mé vůdkyně - Bohorodice, padla na kolena a před její svatou ikonou, takto se modlíc: "Milující Vládkyně17 Bohorodice, neopouštěj mne! Neošklivila se ti modlitba mne nehodné. Sláva Bohu, který na tvoje přímluvy přijímá pokání hříšníků. Je čas splnit daný slib. Buď mi vůdkyní. Uveď mne na cestu pokání." Ještě jsem ani neskončila modlitbu, a v tom jakoby zdáli jsem slyšela hlas: "Překročíš-li Jordán, nalezneš blažený pokoj." Okamžitě jsem uvěřila, že tento hlas byl určen pro mne a s pláčem jsem zvolala: "Paní, Bohorodice, neopouštěj mne, poskvrněnou hříšnici, ale pomáhej mi." Hned nato jsem vyšla z chrámové předsíně a rychle se brala vpřed. Kdosi na cestě mi dal tři mince." Vzala jsem peníze, koupila si tři chleby a ptala jsem se prodávajícího, kudy vede cesta k Jordánu. Dozvěděvši se, kterou branou města se tam dostanu, běžela jsem a nepřetržitě plakala. Celý den jsem šla a cestou se ptala jak dál, až kolem třetí hodiny, kdy jsem uviděla svatý kříž Krista na obzoru, už při západu slunce, jsem se zastavila u chrámu svatého Jana Křtitele při řece Jordánu. Pomodlila jsem se v chrámě, sestoupila k Jordánu a omyla si touto svatou vodou ruce i tvář. Vrátila jsem se pak do chrámu a přijala nejčistší a oživující Kristovy Tajiny.18 Potom jsem snědla polovinu jednoho chleba, napila se vody z Jordánu a usnula na zemi. Brzy ráno jsem nalezla malý člun, přeplavila se na druhý břeh a znovu se obrátila k své vůdkyni Bohorodici s modlitbou, aby mne - jak ona sama bude chtít - chránila. Tak jsem se ocitla na poušti, kde putuji do dnešního dne a očekávám spásu, kterou mi dává Bůh v tělesném i duševním utrpení." Zosima se otázal: "Kolik let, paní, uplynulo od té doby, co ses zde v této poušti usídlila?" Odvětila: "Mám zato, že je tomu 47 let, kdy jsem opustila svaté Město." Zosima se zeptal: "A odkud bereš jídlo, matko?" Odvětila: "Když jsem překročila Jordán, měla jsem dva a půl chleby. Zakrátko však ztvrdly, byly jako kámen a já je po kouscích jedla několik let." Stařec: "Jak jsi mohla bez úhony přežít tak dlouhou dobu? Žádné pokušení tě netrápilo?" Ona: "Otče Zosimo, bojím se odpovědět na tvou otázku. Začnu-li vzpomínat na všechna ta soužení, která jsem musela vytrpět kvůli myšlenkám, které mne mučily, bojím se, aby mne znovu nezachvátily." Zosima: "Paní, nic nevynechávej ze svého vypravování, neboť proto jsem tě prosil, abych znal všechny podrobnosti tvého života." Marie: "Věř mi, otče Zosimo, že 17 let jsem prožila v této poušti za ustavičných bojů s chorobnými vášněmi jako v zápase s divými šelmami. Když jsem se chystala k jídlu, snila jsem o mase a rybách, jaké jsem jedla v Egyptě. Měla jsem chuť pít své milované víno. Když jsem byla ve světě, pila jsem mnoho vína, ale zde jsem často neměla ani obyčejnou vodu. Hynula jsem žízní a krutě mne trápil hlad. Někdy přicházelo ještě něco horšího - zmocňovala se mne nesmírně mučivá touha zpívat oplzlé písně, na něž jsem byla zvyklá. Jako bych je přímo slyšela. Tu jsem prolévala slzy, bila se do prsou a vzpomínala na sliby, které jsem dala, když jsem odcházela na poušť. V duchu jsem stanula před ikonou své vůdkyně, nejčistší Bohorodice, a s pláčem ji prosila, aby odehnala ode mne myšlenky, které trýznily a mátly mou duši. Tak dlouho jsem plakala, silně se bila do prsou, až se naplnila míra pokání, a já uviděla světlo rozlévající se všude kolem mne, a bouři vystřídala veliká tišina. Jak mám, otče, vypovědět smilné myšlenky, které mne ovládaly? Odpusť, otče! Žár vášně se ve mně rozhořel, celou mne spaloval a ponoukal k slasti. Jakmile na mne přišlo takové pokušení, padla jsem na zem, zalévala se slzami a jakoby viděla, že přede mnou stojí samotná má Vůdkyně (Panna Marie), soudí moje přestoupení složeného slibu a hrozí mi těžkými mukami. A nevstávala jsem třeba den a noc, pokud nebylo dokonáno pokání a neozářilo mne blažené světlo, odhánějící temné myšlenky a zmatení. Pak jsem zvedla oči ke své záruce a vroucně jsem ji prosila o pomoc v mém utrpení na poušti, a skutečně, ona mi pomohla a zvedla k pokání. Tak jsem strávila na poušti prvních 17 let v ustavičném utrpení. Temnota následovala temnotu, běda a pokušení byly všude kolem. A pak, až do této chvíle je Bohorodice ve všem mou pomocnicí a učitelkou. Zosima se otázal: "Což jsi vskutku nepotřebovala jídlo a oděv?" Světice odvětila: "Když mi došly chleby, živila jsem se po celých 17 let jen rostlinami, tím, co se dalo najít na poušti. Šaty, které jsem měla na sobě při přechodu přes Jordán, stářím se rozpadly. Mnoho mi bylo dáno vytrpět kvůli horku, když mne spaloval žár, nebo zimou, když jsem se třásla chladem. Častokrát jsem padla na zemi jako mrtvá a ležela tak dlouho, až jsem přestála nesčetné tělesné i duševní bědy a pokušení. Avšak od té doby až dodnes Boží moc nepochopitelně a různorodě chránila mne; přetvořila mou hříšnou duši i mé ponížené tělo, a teď už jen vzpomínám na dřívější nedostatek a nacházím pro sebe nevyčerpatelný pokrm v naději na spásu. Živím se a pokrývám všemocným Božím slovem, které je mi vším, neboť "ne pouze chlebem živ je člověk, ale veškerým slovem Božím."19 Ti, co jsou bez přístřeší, skálou se obléknou.20 A ti, kteří svlékli se sebe hříšný oblek, nemají útulku a ukrývají se ve skalních jeskyních."21 Když jsem vzpomínala, od jakého zla a od kolika hříchů mne Hospodin vysvobodil, nalézala jsem v tom nevyčerpatelný pokrm. Jakmile avva Zosima slyšel, že zpaměti cituje slova svatého Písma z Mojžíše, proroků a žaltáře, otázal se ctihodné, kde se naučila žalmům a jiným knihám.
S úsměvem mu odvětila: "Věř mi, člověče Boží, že jsem od chvíle mého přechodu přes Jordán neviděla jiného člověka než tebe. Ani zvířete ani nic živého jsem neviděla. Knihám jsem se před tím neučila, z žádných úst jsem neslyšela čtení nebo církevní zpěv. Cožpak slovo Boží, živé a tvořivé, nenaučí člověka každému poznání?22 Ono stále a stále osvěcuje rozum a proniká až do mne, o které svět nic neví. Leč to stačí; dosti už jsem ti pověděla o svém životě. Jak jsem začala, tím také skončím: zapřísahám tě při vtělení Božího Slova: Modli se, svatý otče, za mne, velikou hříšníci!" Tak to řekla. Stařec se jí vrhl k nohám a se slzami zvolal: "Požehnaný Bůh, který činí věci veliké a strašné, podivuhodné a slavné, jichž počtu není. Požehnaný Bůh, který mně ukázal, jak se odměňuje těm, kteří se ho bojí! Vskutku, Pane, neopouštíš ty, kteří se k tobě utíkají!" Světice nedovolila, aby se jí stařec klaněl a řekla: "Zapřísahám tě, svatý otče, při Ježíši Kristu, našem Bohu a Spasiteli, nikomu neříkej, cos ode mne slyšel, dokud mne Bůh nevezme se země: Teď jdi v míru! Zase mne za rok uvidíš, bude-li nás chránit Boží milost. Splň však pro Boha to, zač tě prosím: Příštího roku v půstu se nevypravuj přes Jordán, jak je vaším zvykem v monastýru!" Zosima se podivil tomu, že i monastýrský řád je jí znám, ač se o tom nezmínil ani slovem, a tak jen řekl: "Sláva Bohu, který odměňuje ty, kteří ho milují!" Ona pokračovala: "Tak, svatý otče, zůstaň v monastýru, jak ti říkám, protože nebudeš moci odejíti, i kdybys chtěl. Až bude svatý a veliký čtvrtek, den Kristovy tajemné večeře, vezmi do svaté nádoby, k tomu určené, oživující Tělo a Krev Boží, přines mi je na váš břeh Jordánu tam, kde začíná poušť. Tam na mne čekej, abych mohla přijmouti svaté Tajiny! Vždyť už od těch dob, kdy jsem před překročením Jordánu přijímala v chrámě Jana Křtitele, dodnes jsem neokusila svatých Darů. Teď po tom toužím celým srdcem. Ty pak neodřekni mou prosbu a určitě mi přines oživující a božské Tajiny v tutéž hodinu, kdy Pán učinil své učedníky účastníky své svaté večeře. Otci Janovi, igumenu monastýru, v němž žiješ, řekni: "Dávej pozor na sebe i na své stádce,23 v mnohém se musíte polepšit, ale neříkej mu to hned, nýbrž až ti Bůh ukáže!" Po těch slovech znovu poprosila starce, aby se za ni modlil, a vzdálila se do nitra pouště. Zosima se poklonil až do země a líbal k slávě Boží to místo, kde stály její nohy, a hned se vydal na cestu zpět, chválil a velebil Krista, našeho Boha. Do monastýru se dorazil v den, kdy se obyčejně vraceli ostatní bratři. O tom, co viděl, pomlčel, neboť nesměl vypravovat; v duši však prosil Boha, aby mu dal ještě jednou příležitost uvidět drahou tvář asketické ženy. Když opět započal první týden Velikého postu, všichni bratři, jak předpisoval monastýrský řád, se pomodlili a za zpěvu vyšli na poušť. Jen Zosima, který onemocněl, musel zůstat v monastýru. Tu si vzpomněl na prorocká slova světice: "Nebudeš moci odejíti, i kdybys chtěl!" Když po několika dnech nemoc ustoupila, zůstal už v monastýru. Jakmile se před strastným týdnem vrátili bratři a přiblížil se den památky tajemné večeře, učinil vše, co mu bylo poručeno. Vložil do malého kalíšku nejčistší Tělo a Krev Krista našeho Boha, vzal do košíku několik sušených fíků a datlí, trochu pšenice namočené ve vodě, a vyšel za pozdního večera z monastýru. Sedl si na břeh Jordánu a čekal na příchod ctihodné. Světice dlouho nepřicházela. Avva Zosima nespouštěl zraky a neustále se díval směrem k poušti, neuvidí-li snad tu, po které tolik toužil. Řekl si: "Může být, že nejsem hoden, aby přišla ke mně anebo už sem přišla dříve, a když mne nezastihla, vrátila se zpět. Při těch myšlenkách se rozplakal, vzdychnul, zvedl oči k nebi a začal se modlit: "Nezbavuj mne, Vládce, té blaženosti znovu uvidět tu tvář, kterou jsem už jednou byl hoden spatřit!" Najednou ho napadlo něco jiného: "I když světice přijde k Jordánu, není tam loďky, která by ji převezla ke mně, nehodnému. Běda mně, hříšnému, běda! Proč jsem připraven o blaho setkat se s ní?"
Jak tak stařec uvažoval, už přicházela ctihodná k řece. Když ji Zosima uviděl na druhé straně Jordánu, s radostí vstal a děkoval Bohu. Ještě se nezbavil myšlenky, že nepřejde Jordán, když uviděl, že světice, ozářená svitem luny, pokřižovala řeku znamením kříže, sestoupila s břehu na vodu a kráčela k němu rychle po vodě jako po pevné zemi. Když to udivený Zosima viděl, chtěl se poklonit, ale světice, která zrovna byla uprostřed řeky, mu to zakázala, volajíc: "Co to děláš, avvo? Vždyť jsi kněz a neseš božské Tajiny!" Stařec uposlechl. Světice vystoupila na břeh a poprosila ho o požehnání. Užaslý podivuhodným viděním rozechvěle zvolal: "Vskutku Bůh vyplňuje své sliby a činí podobny sobě ty, kteří se očišťují, jak je to jen pro smrtelníky možné! Sláva tobě, Kriste, náš Bože, který jsi mně, skrze svou služebnici, ukázal, jak jsem ještě vzdálen dokonalosti!" Potom světice poprosila, aby přečetl symbol víry a modlitbu Páně, a nato přijala nejčistší a oživující Kristovy Tajiny, a jak bývá mnišským zvykem, políbila starce. Pak vztáhla ruce k nebi a se slzami zvolala: "Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého podle slova svého v pokoji, nebo oči mé viděly spasení tvé!"24 Potom se obrátila k starci a řekla: "Prosím tě, otče, neodepři vyplnit ještě jedno mé přání: Teď jdi do svého monastýru a příští rok přijď k témuž vyschlému potoku, kde jsi se mnou rozmlouval poprvé. Přijď, pro Boha, a znovu mne uvidíš. Tak tomu chce Bůh." Svatý stařec jí odpověděl: "Kdyby to bylo možné, chtěl bych chodit za tebou stále a vidět tvou jasnou tvář. Prosím tě, vyplň ty zase mou prosbu: Okus trochu jídla, které jsem přinesl!" Ukázal, co přinesl v košíku. Světice se dotkla konečky prstů pšenice, vzala tři zrnka, dala je do úst a řekla: "To stačí. Milost duchovního pokrmu, který chrání duši neposkvrněnou, mne nasytí. Znovu tě prosím, svatý otče, modli se za mne k Pánu a vzpomínej na mne, bídnou!" Stařec se znovu poklonil až do země a prosil o její modlitby za církev, za císaře a za sebe samotného. Pak se s ní se zármutkem rozloučil, neboť ji nesměl déle zdržovat. I kdyby chtěl, neměl síly, aby ji zadržel. Světice znovu požehnala Jordán znamením kříže, a jak přišla, tak zase přešla řeku jako po souši. Poté zmizela ve tmě pouště. Stařec se vrátil do obydlí rozechvělý bázní i radostí. Jen si vytýkal, že se ctihodné ženy neotázal na jméno; měl však naději, že se je dozví příštího roku. Uplynul rok. Zosima se zase vydal podle monastýrského zvyku na poušť a s modlitbou dorazil k tomu místu vyschlého potoka, kde se poprvé viděl s pouštní světicí. Uviděl jí tam, jak leží mrtvá. Ruce měla složené na hrudi a obličej obrácený k východu. Rychle k ní přistoupil, padl jí k nohám, zbožně je líbal a smáčel její chodidla svými slzami. Plakal dlouho. Potom pročetl žalmy o odchodu spravedlivých a pohřební modlitby; dumal zda chce cithodná, aby ji pochoval do země. V tom uviděl u hlavy blažené tento nápis, napsaný v písku: "Avvo Zosimo, pohřbi na tomto místě tělo pokorné Marie a dej hlínu hlíně. Pros Boha za mne, která skonala v měsíci, který se jmenuje egyptsky Farmuthij a římsky april /duben/, prvního dne, v noci spasitelných utrpení po přijetí Božské tajemné večeře Páně."25 Když stařec přečetl nápis, nejprve se zamyslil, kdo to mohl napsat. Světice, jak sama se přiznala, neuměla psát. Velmi se však zaradoval, poněvadž se dověděl její jméno. Kromě toho mu bylo jasné, že světice poté, co přijímala z jeho rukou na břehu Jordánu, došla na místo, kde skonala, za chvilku, kdežto on tam musel putovat dvacet dní namáhavé cesty,26 a v tu hodinu tam odevzdala duši Bohu. Zosima si řekl: "Je čas, abych splnit příkaz světice. Jenže jak mám, já bídný, vykopat hrob, když nemám žádné nářadí?" V tom uviděl nedaleko na poušti povalený stromek. Vzal jej a začal kopat. Ale suchá zem se nechtěla poddat. Stařec se zaléval potem a nemohl nic udělat. Z hloubi duše si těžce povzdychl. Zvedl oči a vtom uviděl ohromného lva, jak stojí u těla ctihodné a líže jí nohy. Užasl, a to tím spíše, že si vzpomněl na slova světice, že nikdy neviděla zvířete. Zmocnil se ho strach. Poznamenal se znamením kříže v důvěře, že moc zesnulé světice ho ochrání bez zranění. Lev se tiše blížil k starci a začal se k němu lísat. Tu Zosima řekl šelmě: "Veliká spravedlivá poručila mně, abych pohřbil její tělo. Ale jsem už stár a nemohu vykopat hrob. Nemám nářadí, obydlí je daleko a nemám, odkud bych je rychle přinesl. Vyhlub sám svými drápy hrob a já pohřbím tělo ctihodné Marie!" Lev jakoby porozuměl těm slovům, vyhrabal předními tlapami jámu dostatečně velikou, aby mohlo být tělo sv. Marie odevzdáno zemi. Stařec znovu skropil slzami nohy ctihodné, prosil o její modlitby za celý svět a přikryl její tělo hlínou. Světice byla téměř nahá. Starý roztrhaný šat, který jí hodil při prvém setkání, sotva pokryl tělo. Po vyplnění povelu se oba vzdálili: lev, mírný jako jehně, do nitra pouště a Zosima do svého monastýru. Blahoslovil a velebil Krista, našeho Boha. Jakmile přišel do monastýru, nic už netajil a vypravoval igumenovi a všem mnichům, co viděl a co slyšel od ctihodné Marie. Všichni se divili velikosti Boží a rozhodli se, že budou s bázní, vírou a láskou ctít památku ctihodné a slavit den jejího odchodu. Igumen Jan, jak na to upozorňovala sv. Marie avvu Zosimu, zjistil některé nepořádky v monastýru a s pomocí Boží je napravil. A svatý Zosima po dlouhém, skoro 100 letém životě, zakončil svou pozemskou pouť a odešel do věčného života k Bohu.27 Jeho vypravování o ctihodné Marii si předávali dávní asketi onoho monastýru sv. Jana Křtitele u Jordánu. Zpočátku tato pověst nebyla zapsána, ale předávali ji zbožně svatí starci svým učedníkům.« Svatý Sofronij archiep. jerusalemský, který jako první vyprávění zaznamenal, dodává: "A já, uslyšev toto vypravování, zapsal jsem je. Nevím, ale je možné, že také někdo jiný sepsal život ctihodné a zachytil ho lépe než já, který jsem zachytil, pokud jsem mohl, vše, podávaje jenom pravdu. Bůh, který činí podivné zázraky, ať štědře obdaruje ty, kteří hledají poučení v tomto vypravování a kteří je poslouchají a čtou, i ty jež je nám pověst odevzdali. Kéž jim dá podíl s blaženou Marií a se všemi, kteří se kdykoli zalíbili Bohu svými zbožnými myšlenkami a úsilím." Vzdejme i my chválu Bohu, věčnému Králi, aby nám udělil své milosrdenství v den soudu, pro Ježíše Krista, našeho Pána, jemuž přísluší všechna chvála, úcta, vláda i klanění, s Otcem i nejsvatějším a oživujícím Duchem, nyní i vždycky, až na věky věků. Amen.28 Použito dílo archim. Sávvy: Hvězdy na nebi pravoslavné církve Upraveno dle ruského znění
Život sv. Marie nám zaznamenává sv.Sofron, patriarcha Jeruzalémský (viz 11.3.).
Ve 4. st. žil v jednom z palestinských klášterů už padesát tři let starec, jménem Zosima. Ten dosáhl vysoké duchovní úrovně. A tu jej přivedla do rozpaků myšlenka: „Najde se na zemi mnich, který by mě mohl poučit a ukázat mi příklad takového sebezáporu, kterým jsem ještě neprošel? Najde se v poušti člověk, který mě převyšuje?“ Když tak rozmýšlel, zjevil se mu anděl a řekl: „Zosimo, žil jsi ve velkém sebezapírání, nakolik je to člověku možné. Není však člověk, který by o sobě mohl říci, že dosáhl dokonalosti. Abys poznal, kolik ještě jiných cest vede ke spasení, odejdi odtud a jdi do kláštera, který leží u Jordánu.“ Otec Zosima se tedy odebral na určené místo. V klášteře bylo zvykem, že mnichové odcházeli první neděli Velkého postu do pouště, kde setrvávali celý půst, každý sám. Tak i Zosima přešel Jordán a bloudě pouští, konal své modlitby a podle možnosti se zdržoval jídla. Po dvaceti dnech cesty se modlil šestou hodinku a tu z pravé strany zahlédl jakoby stín lidského těla. Polekal se, protože si myslel, že je to satanův přízrak. Přežehnal se a ukončil modlitbu. Pak se otočil k jihu a uviděl nahého člověka, který byl do černa opálen sluncem. Měl krátké vlasy, bílé jako ovčí vlna. Zosima k němu běžel, ale jakmile jej člověk uviděl, dal se na útěk. Po krátké chvíli vyčerpaný Zosima začal volat se slzami v očích: „Proč přede mnou utíkáš, sluho pravého Boha? Počkej na mě. Zastav se, pomodli se za mne a dej mi požehnání!“ Neznámý mu odpověděl: „Odpusť, otče Zosimo, že se před tebe nemohu postavit. Jsem žena, a jak vidíš, nahá. Ale jestli mně, hříšné, chceš dát své požehnání, hoď mi část svých šatů.“ Zosima rychle splnil přání ženy. Ta se oblékla a po dlouhých prosbách starce se začala modlit. V té chvíli se vznesla do vzduchu na loket od země. Zosima se vrhl k zemi a nebyl schopen říct nic jiného než: „Pane, smiluj se.“ Přišlo mu na um, zda to, co vidí, není přízrak. Žena se obrátila a pravila: „Proč se rmoutíš a myslíš si, že jsem duch? Prosím tě, otče, věř, že jsem hříšnice, očištěná jen svatým křtem.“ Tehdy ji Zosima uprosil, aby mu vyprávěla svůj příběh: „Narodila jsem se v Egyptě, ale ve dvanácti letech jsem opustila rodiče a odešla do Alexandrie. Nemohu ani pomyslet na to, jak jsem ztratila panenství a začala se nenasytně oddávat smilství. Sedmnáct let jsem hřešila se všemi, a to ne kvůli darům nebo penězům, neboť jsem od nikoho nechtěla nic brát. Chtěla jsem, aby ke mně co nejvíce chodili, abych ukojila své choutky. Nemysli si, že jsem byla bohatá. Ne, žila jsem v bídě, často hladověla, živila jsem se jako pradlena. Jednou jsem uviděla množství lidí, kteří jeli do Jeruzaléma na svátek Povýšení svatého kříže. Nastoupila jsem na loď a jela s nimi. Ne kvůli svátku, ale jen ze žádostivosti, abych se měla s kým oddávat neřestem. Tak jsem se dostala do Jeruzaléma. V den svátku jsem viděla, jak všichni odcházejí brzy ráno do chrámu. Šla jsem s nimi a vstoupila do předsíně. Když nastal čas povýšení, chtěla jsem s ostatními vstoupit dovnitř. Jak jsem se o to snažila, dav mě odtlačil. Nakonec se mi podařilo dostat se ke dveřím chrámu. Tu mi jakási božská síla zabránila vstoupit. Znovu jsem se snažila vejít a opět mi bylo zabráněno, takže jsem nakonec zůstala v předsíni sama. Myslela jsem, že to pochází z mé ženské slabosti, a tak jsem se zamíchala do další skupiny, ale mé úvahy se ukázaly liché. Má hříšná noha se již dotýkala prahu, všichni vcházeli do chrámu, mě však zadržovala neviditelná síla a opět jsem zůstala v předsíni. Tak jsem se snažila ještě třikrát nebo čtyřikrát, ale opět bez úspěchu. Se studem jsem odstoupila a stála v rohu předsíně. Když jsem se vzpamatovala, začala jsem uvažovat, co mi brání vidět životodárné dřevo Kristova kříže. Tu se mého srdce dotkla boží pravda a poznala jsem, že je to velikost mých hříchů. Začala jsem hořce plakat a bít se v prsa. Když jsem zvedla oči, uviděla jsem na stěně ikonu Bohorodičky a začala jsem se modlit. Po modlitbě mně už nic nebránilo, abych vstoupila. V chrámě jsem se poklonila Pánovu kříži a vrátila se před ikonu. Prosila jsem Bohorodičku, aby mi ukázala, co mám dělat. Tu jsem zaslechla hlas: „Když přejdeš Jordán, najdeš blažený pokoj.“ Uvěřila jsem, že hlas mluví ke mně a odešla jsem z chrámu. Při západu slunce jsem došla ke chrámu sv. Jana Křtitele, blízko Jordánu. Tam jsem přistoupila ke svátostem. V chrámě jsem přespala na zemi a ráno se přeplavila přes Jordán a odešla do pouště, kde žiji čtyřicet sedm let.“ Nakonec žena své vyprávění ukončila: „Zapřísahám tě, svatý otče, při Ježíši Kristu, Bohu a Spasiteli našem, nikomu nevyprávěj, cos ode mne slyšel, do té doby, než si mě Bůh povolá k sobě. Nyní jdi v pokoji. Za rok mě opět uvidíš, jestliže nás boží milost zachová. Učiň však kvůli Bohu to, co ti řeknu. Příští rok během postu nechoď za Jordán, jak to předpisuje váš mnišský zvyk.“ Zosima se podivil, že ví i o klášterním pořádku, ale byl schopen jen slov: „Sláva Bohu, který odměňuje ty, kteří ho milují.“ Žena pokračovala: „Zůstaň, otče, v klášteře, jak ti říkám, protože i kdybys chtěl, nebudeš moci odejít. Na Velký čtvrtek, v den Kristovy tajemné večeře, vezmi do svaté nádobky životodárné tělo a krev Páně a přines je na jisté místo u Jordánu, kde na mě počkej, abych je mohla přijmout.“ Po těchto slovech se vzdálila do pouště. Zosima se vrátil v obvyklý den do kláštera. O tom, co viděl, mlčel, ale celou dobu se modlil za to, aby ještě někdy uviděl svatou ženu. Když opět nastal první týden Velkého postu, Zosima musel kvůli chorobě zůstat v klášteře. Tehdy si vzpomněl na její slova: „I když budeš chtít odejít, nebudeš moci.“ Když nastal Velký čtvrtek, učinil starec vše, jak mu bylo řečeno, a přišel na určené místo. Svatá žena nepřicházela a otec Zosima se modlil k Bohu, aby jej nepřipravil o setkání s ní. Nakonec ctihodná přišla a zastavila se na druhé straně řeky. Starec se potěšil, vstal a vzdával chválu Bohu. Přišla mu však na um myšlenka: „Jak se dostane bez loďky přes Jordán?“ Ctihodná však požehnala znamením kříže řeku, vstoupila na vodu a přišla k němu přes Jordán jako po pevné zemi. Když to překvapený Zosima uviděl, chtěl se jí poklonit, ale světice zvolala: „Co to činíš? Vždyť jsi kněz a neseš boží svátosti!“ Starec ji poslechl. Po vyznání víry a modlitbě Páně přijala ctihodná svátosti. Pak se slzami v očích pozvedla ruce k nebi a modlila se: „Nyní propouštíš, Pane, svoji služebnici podle svého slova v pokoji, neboť moje oči viděly tvou spásu (L.2.29-30).“ Pak se obrátila ke starci se slovy: „Prosím tě, otče, splň ještě jednu moji prosbu. Nyní jdi do svého kláštera a příští rok přijď na místo, kde jsme se poprvé setkali.“ Pak opět učinila znamení kříže, přešla Jordán po vodě a ztratila se v poušti. Starec se vrátil do kláštera, plný radosti i strachu. Rmoutilo jej však, že se ctihodné nezeptal na jméno, ale doufal, že se ho doví příští rok. Rok přešel. Zosima opět podle klášterního zvyku odešel do pouště. Když došel na místo, kde se poprvé setkali, nalezl ji tam ležet mrtvou. Dlouho nad ní plakal a modlil se pohřební žalmy a modlitby. Pak začal přemýšlet, může-li pochovat její tělo. A tu na zemi u její hlavy uviděl nápis: „Pochovej na tomto místě, otče Zosimo, tělo pokorné Marie. Odevzdej prach prachu. Modli se za mne, zesnulou první den měsíce dubna, v noc spasitelného Kristova utrpení, po přijetí božských svátostí.“ (Ctihodná zemřela r. 522). Když to starec přečetl, podivil se, kdo to mohl napsat, vždyť žena nedovedla psát. Byl však rád, že se nakonec dozvěděl její jméno. Kromě toho pochopil, že svatá po přijetí svátostí přešla v okamžiku dalekou cestu od Jordánu na místo své smrti a pak odešla k Bohu. Nyní bylo třeba splnit její rozkaz. Zosima uviděl nedaleko od sebe kus dřeva, vzal jej a začal kopat. Země však byla tvrdá a starec nebyl schopen nic udělat. Z hlubiny duše vzdechl. Pak zvedl oči a uviděl velkého lva, který stál u těla ženy a lízal její nohy. Starec se ulekl. Přežehnal se s vírou, že jej síla světice ochrání. V té chvíli se k němu začal lev tiše přibližovat a hleděl na něj jakoby s láskou. Tu mu Zosima přikázal, aby vykopal hrob pro tělo sv. Marie. Lev jako by pochopil jeho slova, začal předními tlapami vyhrabávat jámu, která byla dostatečná pro pochování těla. Starec splnil poslední vůli svaté ženy a pochoval ji. Pak se vrátil do kláštera. Tam vyprávěl všem, co viděl a slyšel. Všichni byli překvapeni a s bázní a vírou ustanovili svátek ctihodné Marie. Tak se i k nám od starců slavného kláštera sv. Jana Křtitele u Jordánu dostal příběh o životě ctihodné Marie Egyptské. Starec Zosima žil dále v tomto klášteře, kde zemřel r. 523. Jeho památku slaví Církev 4.1. Poznámky:1. Tob. 12,7 (Zpět do textu)
2. Mat. 25,18, 25 (Zpět do textu) 3. To řekl úvodem svatý Sofronij, který napsal tento životopis ctihodné Marie Egyptské. Byl jeruzalémským patriarchou a světlem celé východní církve od r. 634 do 644. Napsal mnoho obranných spisů proti bludařům a prací náboženského obsahu. Sv. Jan Damašský se na něho často odvolává. Jeho památka je 11. března. (Zpět do textu) 4. To není ten Zosima, bludař. (Zpět do textu) 5. Řím 3,10 (Zpět do textu) 6. Gen 12,1 (Zpět do textu). 7. ž. 26,1 (Zpět do textu) 8. Neděle Květná. (Jan 15,13; Mar. 11,8) (Zpět do textu) 9. Hodinky sestávají ze tří žalmů, několika veršů a modliteb a vztahují se ke každé čtvrtině dně, kdy Spasitel prožíval svá utrpení. Na 6. hodince se vzpomíná, jak se Pán ubíral k ukřižování a jak dotrpěl na kříži. (Zpět do textu) 10. Avva (abba), je otec, představený. Od toho je odvozeno slovo "opat" užívané v latinské církvi místo igumen. (Zpět do textu) 11. Služba Božských Tajin (mysterií, svátostí); v daném kontextu se myslí hlavně Božská liturgie a vysluhování svatých Těla a Krve Kristových. (Zpět do textu) 12. To bylo začátkem 6. století, kdy přestalo pronásledování a utichly bludy. (Zpět do textu) 13. Loket je délková míra od hrotu lokte ruky do špičky prostředního prstu, asi 41 a půl centimetru. (Zpět do textu) 14. Podobné podivuhodné jevy překonání přírodních zákonů tíže aj. se vyskytovaly podle vyprávění očividců ještě nedávno (a patrně i dnes) na Svaté Hoře Athos, mnišské republice na severu Řecka. (Zpět do textu) 15. Město v Egyptě na břehu Středozemního moře při ústí řeky Nilu. Založil ji makedonský král Alexandr Veliký. Po Římě bylo prvním městem na světě. (Zpět do textu) 16. Lybijci jsou obyvatelé Lybie, provincie v severní Africe. (Zpět do textu) 17. Tato ikona prý byla podle ruských letopisů přenesena v pozdějších letech do cařihradského chrámu sv. Sofie (velechrám Svaté Boží Moudrosti). (Zpět do textu) 18. Tj. svaté přijímání (Zpět do textu) 19. Deut ,3; Mat 4,4; Luk 4,4 (Zpět do textu) 20. Job 24,11 (Zpět do textu) 21. Kol 3,9; Jan 24,8; Žid. 11,38 (Zpět do textu) 22. Kol 3,16; 2 Petr 1,21; 1 Thes 2,13 (Zpět do textu) 23. Skut 20,23; 1 Tim 4,16 (Zpět do textu) 24. Luk 2,20, 30 (Modlitba sv. Simeona Bohopříjemce) (Zpět do textu) 25. Bylo to roku 522. (Zpět do textu) 26. Není to zdaleka jediný případ, kdy svatý člověk nevysvětlitelnou rychlostí překonával veliké vzdálenosti (i v dobách nedávných či současných se tento jev vyskytuje mezi mnichy na Svaté Hoře Athos). (Zpět do textu) 27. Zemřel v prvé polovině 6. stol. Jeho památka je 4. dubna. (Zpět do textu) 28. Svatá pravoslavná církev ustanovila, aby se ctihodné Marie vzpomínalo mj. vždy pátou neděli velikopostní. Ve čtvrtek 5. týdne Velkého postu na jitřní se čte celý velký kánon sv. Ondřeje Krétského a 18 troparů, věnovaných ctihodné Marii. (Zpět do textu)
Zpět na rozcestník „Životy svatých“
Život naší ctihodné matky Marie Egyptské
Podrobnejší životopis
„Je dobré střežit tajemství krále, ale slavné je odhalovat a rozhlašovat Boží skutky.“1 Tak řekl archanděl Rafael Tobiášovi, když se uskutečnilo podivuhodné uzdravení jeho slepoty.
Skutečně, je hrozné a škodlivé nechránit královská tajemství, ale mlčet o věhlasných Božích skutcích je velká ztráta pro duši. "A já, který jsem napsal životopis ctihodné Marie Egyptské, se bojím, abych mlčením nezatajil božské skutky a při vzpomínce na hrozný osud služebníka,2 který zakopal do země od Boha mu danou hřivnu, nemohu, abych nevypravoval svatou zprávu, která se ke mně dostala.
A vzbudí-li tato podivuhodná událost u někoho pochybnost, ať se nedomnívá, že jsem se odvážil popsat věc nepravdivou. Ve svatých věcech se nesmí lhát. Avšak, najdou-li se takoví lidé, kteří při čtení tohoto líčení budou překvapeni veleslavnými událostmi a budou považovat tyto zázračné skutky, které konají lidé, za nemožné, ať je jim Pán milostiv a má na mysli slabosti lidské podstaty. A tak začněme vyprávění o slavných událostech, které se staly v našem pokolení."3 »V jednom palestinském monastýru poblíž Kesareje žil stařec, který se vyznačoval zbožným životem a moudrostí slova, a už od svého mládí žil v mnišské askezi. Jmenoval se Zosima.
Prošel všechny stupně mnišského života a dodržoval všechna pravidla předepsaná největšími askety. I když je všechna plnil, nepřestal se poučovat v božských slovech, a to jak když se ubíral ke spánku, tak při vstávání, při práci, při jídle (možno-li nazvat jídlem to, co jedl v nepatrném množství), a bez ustání zpíval božské písně a hledal poučení v božských knihách. Jako jinoch byl dán do monastýru, kde usilovně žil v postech do svých 53 let. Ale potom si začal v mysli namlouvat, že už dosáhl plné dokonalosti a že není mu třeba pokračovat ve sebezdokonalování.
Tázal se sám sebe: "Najde se na zemi mnich, který mě může poučit a dát příklad takové zdrženlivosti, které bych neokusil? Najde se na poušti člověk, který by mě předstihl?"
Při těchto úvahách se mu zjevil anděl a řekl mu: "Zosimo! Ty nemáš tak špatnou askezi, pokud měříme dle sil člověka. Není však žádného spravedlivého člověka.5 Je askeze, kterou neznáš a která je těžší, než kterou jsi prošel ty. Abys poznal, kolik existuje jiných vyšších cest, jež vedou ke spáse, odejdi ze své země, jako kdysi nejslavnější patriarcha Abraham,6 a jdi do monastýru, který leží při řece Jordán!"
Zosima uposlechl a šel. Vydal se k Jordánu, následovav anděla, až dorazil do toho monastýru.
Sotva zabušil na bránu monastýru, otevřel mu monach, vrátný, a ten ho hned ohlásil igumenu. Igumen pozval starce k sobě. Zosima učinil před ním obvyklou mnišskou poklonu a prosbu o požehnání. Igumen se ho zeptal: "Odkud jsi, bratře, a proč jsi přišel k nám, chudým starcům?" Zosima odvětil: "Odkud jsem přišel, o tom se netřeba šířit. Přišel jsem, já otec, abych hledal, co může přinésti duši užitek, neboť jsem slyšel o vás mnoho velikého a chvályhodného, co může povznést duši k Bohu."
Igumen mu řekl: "Jedině Bůh může uzdravit slabost duše. Ať vede tebe i nás po své cestě ku prospěchu duše, ale člověk člověka nemůže zdokonalovat, nejde-li on sám do sebe a nekoná-li nepřetržitě s Boží pomocí namáhavé duchovní dílo. A tak, jestliže tě vedla láska ke Kristu, abys navštívil nás, bídné starce, zůstaň u nás, chceš-li. Dobrý pastýř, který dal svou duši pro naši spásu, kéž sešle na nás na všechny blahodať (milost) Svatého Ducha!"
Po těchto slovech se Zosima igumenu poklonil, prosil ho o modlitby a požehnání, a zůstal v monastýru. Zde viděl starce, kteří zářili ctnostmi a zbožností, a s horoucím srdcem sloužili Pánu nepřetržitým zpěvem, celonoční modlitbou a vysilujícím půstem. Na jejich rtech byly žalmy, nikdy nebylo slyšet nevhodná slova, nic nevěděli o honbě za dočasnými statky a péčemi světa. Chovali jen jednu stálou touhu: umrtvit vlastní tělo. Hlavním a každodenním jejich pokrmem bylo Boží slovo a tělo sytili jen chlebem a vodou, jak každému kázala láska k Bohu. Spatřiv to Zosima, rozhodl se přiblížit k takovému asketickému životu.
Přiblížily se dny svatého Velikého postu. Brána monastýru byla zavřena a otvírala se jen případě, byl-li někdo vyslán něco zařídit v záležitostech monastýru. To místo byla pravá poušť. Světští lidé nejen že sem nepřicházeli, ale ani nevěděli o tomto obydlí monachů.
V monastýru bylo zvykem (a právě kvůli tomu sem Bůh Zosimu přivedl), že v první týden Velikého postu po liturgii, kdy všichni přijali nejčistší Tělo a Krev Páně, pojedli něco málo postního jídla, a poté se opět shromáždili v chrámě. Zde po vroucí modlitbě na kolenou a mnoha zemních poklonách, uděloval jeden stařec druhému odpuštění. Každý s poklonou prosil igumena o požehnání pro asketický život poutníků, který je nyní čekal. Potom se otevřela brána monastýru a za zpěvu žalmů "Pán je mé světlo a můj Spasitel, koho bych se lekal? Pán je ochráncem mého života, koho se budu báti?"7 mniši překročili Jordán a vyšli na poušť.
V monastýru zůstal pouze jeden nebo dva starci, ne snad k ochraně majetku - ukrást nebylo co - ale aby chrám nezůstal bez bohoslužeb. Každý z poutníků si vzal s sebou trochu jídla, kolik podle vlastní tělesné potřeby mohl nebo chtěl. Jeden vzal kousek chleba, druhý olivy, datle anebo ve vodě máčenou pšenici. Někteří si nebrali nic, kromě oděvu na těle, a živili se, až je hlad donutil, trávou, která rostla na poušti. Za Jordánem se poutníci rozešli různými směry co nejdále, aby nevěděl jeden o druhém, jak se kdo postí a jak asketicky žije. Viděl-li jeden, že druhý mu jde naproti, obrátil se v opačnou stranu a pokračoval v svém životě v osamocenosti za ustavičné modlitby, jedl jen v určitou dobu malé sousto jídla. Tak strávili na poušti celý Veliký půst a vraceli se do monastýru týden před Vzkříšením Kristovým, v neděli (Květnou), kdy církev s ratolestmi8 slavnostně slaví svátek ratolestí. Nikdo se neptal druhého, čím se zabýval na poušti a jaký zápas podstoupil; každý si přinesl plody své askeze a měl za svědka jen své svědomí. Takový byl řád Přijordánského monastýru.
Také Zosima si vzal trochu jídla vzhledem k slabosti těla a šaty, které nosil stále, a překročil Jordán. Bloudil po poušti, konal své modlitební dílo a zdržoval se jídla, jak jen mohl. Kde ho zastihla noc, tam na chvíli usedl a usnul, avšak záhy zrána se probouzel a pokračoval ve své námaze. Chtěl stále hlouběji a hlouběji do pouště, zda tam nenajde nějakého asketu, který by ho mohl poučit. Šel dvacet dní.
Jednou se zastavil, obrátil se na východ a začal zpívat šestou hodinku9 s modlitbami. Jinak zpíval v průběhu své askeze každou hodinku a modlil se. Při zpěvu uviděl po pravé straně jakoby stín lidského těla. Lekl se a domníval se, že je to ďáblovo mámení, a začal na sobě činit znamení kříže. Jakmile strach pominul a modlitba byla skončena, obrátil se směrem, kde zahlédl stín, a uviděl pouští kráčet nahého člověka, sežehnutého sluncem dočerna, se zbytky vlasů bílými jako vlna, které splývaly na ramena. Zosima se s radostí vydal k němu. Po celou dobu ještě nezahlédl ani člověka ani živočicha.
Jakmile ta osoba zdálky uviděla, že se k ní Zosima blíží, dala se na útěk do nitra pouště. Zosima pak, zapomenuv na své stáří a na na únavu z cesty, pustil se za ní, aby ji dohnal. Osoba se rychle vzdalovala, ale Zosima zrychlil krok, ale brzy se pro únavu zastavil u jakéhosi vyschlého koryta potoka a s pláčem zvolal: "Proč ty, služebníku Boží, kvůli Němuž ses hledáš spásu na poušti, prcháš přede mnou, hříšným starcem? Počkej na mne, nehodného a slabého; zastav se, pomodli se za mne a pro Pána Boha, který nikým nepohrdá, dej mi požehnání!"
Prchající se zastavil a aniž by se otočil ke starci, volal: "Avvo10 Zosimo! Odpusť mně, pro Boha, že nemohu přijít k tobě a ukázat se ti! Jsem žena, a jak vidíš, jsem nahá a nemám nic, čím bych přikryla svou tělesnou nahotu. Chceš-li mně, hříšné a bídné, věnovat svou modlitbu a dát požehnání, hoď mi sem svůj plášť, abych se mohla zakrýt. Teprve pak se mohu obrátit k tobě pro požehnání a požádat o tvou modlitbu!"
Jakmile Zosima uslyšel své jméno z úst té, která ho ještě nikdy neviděla a nikdy nic o něm neslyšela, zmocnil se ho strach a úžas. Pomyslel si: "Kdyby neměla dar jasnozření, nemohla by mě volat jménem." Rychle splnil její přání, sňal se sebe svůj starý plášť, obrátil se k ní zády a hodil jí jej. Vzala oděv, zahalila se nakolik bylo možno zakrýt nahotu. Pak se obrátila k Zosimovi s těmito slovy: "Co tě to napadlo, avvo Zosimo, chtít vidět mě hříšnou ženu? Čemu by ses mohl poučit ode mne, a proč jsi nelitoval sil a vydal na tak úmornou cestu?"
Zosima padl na zem a prosil, aby mu dala požehnání. Stejně tak činila i ta žena. Dloho prosili jeden druhého o požehnání. Bylo slyšet stále jen jedno slovo: "Požehnej!"
Po chvíli řekla starci: "Avvo Zosimo! Tobě náleží dát požehnání mně a vykonat modlitbu, protože jsi poctěn kněžskou hodností a mnoho let stojíš před svatým oltářem a vykonáš Božské Tajiny."11
Tato slova vzbudila v starci ještě větší úlek. Řekl jí, sotva strachem dýchaje: "Duchovní matko! Ty ses z nás dvou více přiblížila k Bohu a umrtvila tělesnou slabost. Boží dar se projevuje na tobě mocněji než na druhých. Nikdy jsi mne neviděla a nazýváš mne jménem a víš, že jsem knězem. Proto bude lépe, dáš-li ty mně požehnání, kvůli Bohu, a proneseš svou svatou modlitbu." Dojata neústupností starce, dala mu požehnání těmito slovy: "Blahosloven Bůh, který si přeje spásu všech lidí!" Zosima odpověděl: "Amen," a oba vstali.
Tu se otázala starce: "Člověče Boží! Proč jsi chtěl navštívit mne, (duchovně) obnaženou, neozdobenou ani jedinou ctností? Leč přivedla tě blahodať (milost) Svatého Ducha, aby - až to bude nutné - vykonat jednu službu, potřebnou pro mou duši. Nejprve však řekni mi, otče, jak žijí teď křesťané a daří-li se dobře svatým církvím Božím!"
Zosima odvětil: "Na vaše svaté modlitby daroval Bůh církvi mír.12 Ale vyslyš prosby nehodného starce a pomodli se k Pánu za celý svět a za mne, hříšného, aby mé putování po poušti nezůstalo bez užitku!"
Ona řekla: "Spíše ty, avvo Zosimo, jenž máš posvátnou hodnost kněze, se za mne a za všechny pomodli, neboť k tomu jsi povolán. Ale poněvadž jsem povinna poslušností k Pravdě, ochotně z čistého srdce vyplním tvou vůli."
Po těch slovech se obrátila k východu, pozvedla oči vzhůru a vztáhla ruce. Začala se modlit, ale tak tiše, že jsem nezaslechl a nepostřehl slov té modlitby. Chvěl jsem se a mlčky stál a kýval jen hlavou. Bůh je mi svědkem! Po chvíli jsem vzhlédl a uviděl, jak se vznesla na loket13 od země, takže stála ve vzduchu14 a modlila se.
Když jsem to uviděl roztřásl jsem se strachem, padl na zem a nemohl ze sebe vypravit nic jiného než: "Pane, smiluj se!" Tu zaváhala mysl Zosimy, zda to není duch nebo přízrak, který ho svádí ke klamu.
Ale světice pozdvihla starce a řekla: "Zosimo, proč tvá mysl považuje mne za přízrak, proč si myslíš, že jsem duch, který tě chce oklamat. Prosím tě, blažený otče, věř, že jsem hříšná žena, očištěná jenom svatým křtem. Nejsem duch, ale hlína, prach, popel a tělo, které nepomýšlí, aby bylo duchem."
Po těchto slovech se pokřižovala a pokračovala: "Kéž nás zbaví Bůh od Zlého i jeho osidel, protože veliké jsou jeho úklady proti nám!"
Uslyšev stařec tato slova, padl jí k nohám a s pláčem zvolal: "Jménem našeho Pána Ježíše Krista, pravého Boha, narozeného z Panny, pro Něhož jsi ty, nahá, tak umrtvila své tělo, zapřísahám tě, abys nic netajila přede mnou a vypravovala mi o svém asketickém životě, abys učinila zjevnou Boží velikost. Kvůli Bohu, řekni mi vše, ne pro sebechválu, ale abys poučila mne, hříšného a nehodného! Věřím ve svého Boha, pro kterého ty žiješ, že jsem se vypravil do této pouště zejména proto, aby Bůh oslavil své skutky. Není v našich silách, abychom se vyhýbali Božím cestám. Kdyby se Bohu nelíbilo, abys ty a tvá askeze se staly známými, nebyl by mně ukázal tebe a neposiloval by mne při tak daleké cestě pouští."
Dlouho ji Zosima přesvědčoval těmito a jinými slovy, ale ona ho zvedla a řekla. "Odpusť mi, svatý otče, stydím se vypravovat o svém hnusném životě. Ale když už jsi spatřil mé nahé tělo, obnažím i svou duši, a pak poznáš, kolik je v ní hanby a ohavnosti. A jak jsi podotkl, nebudu se chválit, poněvadž nemám čím, já vyvolená ďáblova nádoba! Začnu-li však vypravovat o svém životě, budeš muset zakrýt své oči, zacpat si uši a utéci ode mne jako od jedovatého hada. Tvůj sluch nesnese výkladu o mé zpustlosti. Řeknu vše a nic ze svých hříchů nezamlčím. Zapřísahám tě však, abys, až poznáš můj život, nezapomněl se za mne neustále modlit, abych nalezla smělost v soudný den."
"Svatý otče! Narodila jsem se v Egyptě. Ve věku 12 let, když ještě byli na živu moji rodiče, zřekla jsem se jejich lásky a odešla do Alexandrie.15 Tam jsem ztratila svou panenskou čistotu a začala se neodolatelně a nenasytně oddávat smilstvu. Na to nemohu ani teď pomyslet bez studu ani dopodrobna se o tom šířit. Řeknu to jen krátce, abys poznal mou nezkrotnou vášeň. Sedmnáct let, možná i více, jsem páchala smilstvo s každým, a to ne kvůli darům nebo platu. Od nikoho jsem nic nebrala, ale lákala je, aby ke mně chodili zadarmo a ukájeli mou vášeň. Nemysli, že jsem byla bohatá, a proto že jsem nic nebrala. Ne, žila jsem v chudobě, často jsem hladová předla koudel, ale tím více jsem prahla ještě hlouběji se ponořit do bahna neřestí. Spatřovala jsem smysl života jen v tělesné vášni. Jednou o žních jsem zpozorovala, že mnoho Egypťanů a Lybijců16 putuje k moři. Tázala jsem se jednoho z nich, kam tito lidé spěchají? Odpověděl mi, že do Jeruzaléma na svátek Pozdvihování ctihodného a oživujícího kříže, který měl brzy nastat. Zachtělo se mi plavit se tam s nimi; ne však kvůli Jerusalem ani kvůli svátku; chtěla jsem jít proto, - odpusť mi, můj otče! - že by tam okolo mě bylo dosti lidí holdujících vášni. Na mou otázku, zda mne vezmou s sebou, mi odpověděl, že mám-li peníze a jídlo, nikdo tomu nebude bránit. Řekla jsem mu: "Ne, bratře, nemám peněz ani jídla, ale přesto půjdu a sednu si s nimi na loď. Však oni mi dají jíst. Jako odměnu jim dám své tělo." Řekla jsem ti, otče Zosimo, abys mě nenutil vypravovat o mé hanebnosti. Bůh je svědek, bojím se, že svými slovy pošpiním samotný vzduch."
Zosima v ustavičném pláči zavolal: "Mluv, matko moje, mluv! Pokračuj ve svém poučném vypravování!"Pokračovala: "Setkala jsem se s mladíkem, který když slyšel mou nestoudnou řeč, zasmál se a odešel pryč. Já pak jsem zahodila přeslici, kterou jsem měla u sebe a spěchala k moři. Přelétla jsem zrakem cestující a zpozorovala jsem mezi nimi deset či více lidí, kteří stáli na břehu. Byli mladí a zdálo se, že sem přišli za zábavou. Ostatní byli už na lodi. Beze studu, jako obyčejně, jsem přistoupila k nim a řekla: "Vezměte mne s sebou, budu vám po vůli!" Smáli se těmto a podobným slovům, a když viděli mou povolnost, vzali mě na loď a my odpluli. Jak ti to říci, člověče Boží, co bylo dále? Který jazyk, který sluch snese vypravování o hnusných skutcích, které jsem páchala na lodi po dobu cesty: sváděla jsem ke hříchu i proti vůli a nebylo ohavných skutků, kterých bych neučila. Věř, otče, dnes žasnu, jak moře strpělo takovou zvrácenost, jak to, že země neotevřela propast a nepohltila mě za živa do pekla za svedení tolika lidí! Myslím si však, že Bůh čekal na mé pokání a nechtěl smrti hříšníka, ale shovívavě čekal na mé obrácení. Tak jsem dorazila do Jeruzaléma a všechny dny, až do svátku, plynuly jako dříve, ne-li ještě hůře. Nejen, že jsem se nespokojovala s mladíky, kteří byli se mnou na lodi, ale lovila jsem k smilstvu i místní obyvatele a cizince. Nadešel svátek Pozdvihování uctívaného kříže a já jako obyčejně jsem se vydala svádět mládež. Uviděla jsem však, jak brzy ráno všichni spěchají do chrámu. Připojila jsem se k nim a vstoupila s ostatními do předsíně chrámu v době, kdy se právě blížila hodina pozdvihování ctihodného kříže Páně. Snažila jsem se s lidem dostat se do chrámu. Chtěla jsem se protlačit, ale zástup mne vytěsnil vně. Posléze s velkou námahou jsem se, já bídná, prodrala až ke dveřím chrámu. Všichni bez překážky vstupovali dovnitř, ale mně to nedovolila jakási Boží síla. Znovu jsem se pokoušela vstoupit, ale opět jsem byla odhozena mimo, až jsem zůstala v předsíni jediná (ze své skupiny). Přemýšlela jsem, co se to stalo, přičítala to mé ženské slabosti, a ještě jednou jsem se vmísila do nového proudu lidí, za pomoci loktů se pokoušela prodrat mezi lidmi do chrámu, ale můj pokus vyzněl naprázdno jako minule. Už se dotýkala má hříšná noha prahu, všechny přijímal chrám bez překážek, jen mně jediné nebylo dovoleno vstoupit. Když se má noha dotkla chrámového prahu, byla jsem zastavena. Jakoby tam byla schválně postavena silná vojenská stráž, tak pevně mě neznámá síla bránila dostat se dovnitř. A hle, zase jsem se ocitla zpět v předsíni. Třikrát, snad čtyřikrát jsem napnula všechny síly, avšak neměla jsem úspěch. Unavena, nemohla jsem se už vmísit do zástupu vstupujících, celé tělo mě bolelo od tlačenice. V zoufalství a se studem jsem ustoupila a zůstala stát v koutu předsíně. Když jsem se poněkud vzpamatovala, dumala jsem, z jakého důvodu mi není dovoleno uvidět oživující dřevo kříže Páně. Světlo spasitelné moudrosti, Boží spravedlnosti, které osvěcuje duševní zrak, dotklo se mého srdce a ukázalo mi, že jsou to mé odporné skutky, které mi brání vstoupit do chrámu. V té chvíli jsem začala hořce plakat, s nářkem se bít do prsou a vzdychat z hloubi srdce. Stála jsem v předsíni a plakala. Najednou jsem zvedla oči a uviděla na zdi ikonu přesvaté Bohorodice. Obrátila jsem k ní své tělesné i duševní oči a zvolala: "Vládkyně, Panno, která jsi tělesně porodila Boha - Slovo! Vím a jsem hluboce přesvědčena, že nebudu ti moci vzdát čest a chválu, já nečistá a poskvrněná; jsem nehodná byť jen hledět na tvou ikonu Vždycky panny, čisté tělem i duší. Spravedlivé je, že se tvá panenská čistota štítí mne, a zavrhuje mne, nevěstku. Slyšela jsem však, že Bůh z tebe narozený se proto vtělil, aby pozval hříšníky k pokání. Přijď na pomoc mně, kterou všichni zavrhli! Poruč, aby mně nebylo bráněno vstoupit do chrámu, ale dopřej mi, abych uviděla uctívané dřevo, na kterém byl tělesně ukřižován ten, který se z tebe narodil a prolil svou svatou krev za vysvobození hříšníků i za mé hříchy! Poruč, Vládkyně, aby se i pro mne, nehodnou, otevřela brána chrámu, a mohla jsem se poklonit božskému kříži! Buď mou věrnou vůdkyní ke svému Synu, abych nadále neposkvrňovala své tělo nečistotou smilstva, leč abych při pohledu na dřevo kříže, zřekla se světa i slastí, a kráčela tam, kam povedeš mě ty, vůdkyně ke spáse!" Tak jsem to řekla. Po této modlitbě jsem náhle pocítila, že jsem byla vyslyšena. S lítostí a vírou a v naději na milosrdenství Boží, jakoby něčím povzbuzena, pohnula jsem se s toho místa, kde jsem se modlila, vmísila se opět do zástupu, který proudil do chrámu. Nyní mne nikdo nevytlačil a nic mi nebránilo vstoupit do dveří chrámu. Zmocnil se mne strach a úžas a celá jsem se chvěla. Bez námahy jsem prošla vchodem, který mi byl dříve uzavřena, vstoupila do svatého chrámu a stala se hodnou spatřit oživující Dřevo. Pochopila jsem Boží tajemství, že Bůh nezavrhuje kající. Padla jsem na zem a poklonila se ctihodnému kříži a s rozechvěním jej políbila. Pak jsem vyšla z chrámu, přistoupila k obrazu mé vůdkyně - Bohorodice, padla na kolena a před její svatou ikonou, takto se modlíc: "Milující Vládkyně17 Bohorodice, neopouštěj mne! Neošklivila se ti modlitba mne nehodné. Sláva Bohu, který na tvoje přímluvy přijímá pokání hříšníků. Je čas splnit daný slib. Buď mi vůdkyní. Uveď mne na cestu pokání." Ještě jsem ani neskončila modlitbu, a v tom jakoby zdáli jsem slyšela hlas: "Překročíš-li Jordán, nalezneš blažený pokoj." Okamžitě jsem uvěřila, že tento hlas byl určen pro mne a s pláčem jsem zvolala: "Paní, Bohorodice, neopouštěj mne, poskvrněnou hříšnici, ale pomáhej mi." Hned nato jsem vyšla z chrámové předsíně a rychle se brala vpřed. Kdosi na cestě mi dal tři mince." Vzala jsem peníze, koupila si tři chleby a ptala jsem se prodávajícího, kudy vede cesta k Jordánu. Dozvěděvši se, kterou branou města se tam dostanu, běžela jsem a nepřetržitě plakala. Celý den jsem šla a cestou se ptala jak dál, až kolem třetí hodiny, kdy jsem uviděla svatý kříž Krista na obzoru, už při západu slunce, jsem se zastavila u chrámu svatého Jana Křtitele při řece Jordánu. Pomodlila jsem se v chrámě, sestoupila k Jordánu a omyla si touto svatou vodou ruce i tvář. Vrátila jsem se pak do chrámu a přijala nejčistší a oživující Kristovy Tajiny.18 Potom jsem snědla polovinu jednoho chleba, napila se vody z Jordánu a usnula na zemi. Brzy ráno jsem nalezla malý člun, přeplavila se na druhý břeh a znovu se obrátila k své vůdkyni Bohorodici s modlitbou, aby mne - jak ona sama bude chtít - chránila. Tak jsem se ocitla na poušti, kde putuji do dnešního dne a očekávám spásu, kterou mi dává Bůh v tělesném i duševním utrpení." Zosima se otázal: "Kolik let, paní, uplynulo od té doby, co ses zde v této poušti usídlila?" Odvětila: "Mám zato, že je tomu 47 let, kdy jsem opustila svaté Město." Zosima se zeptal: "A odkud bereš jídlo, matko?" Odvětila: "Když jsem překročila Jordán, měla jsem dva a půl chleby. Zakrátko však ztvrdly, byly jako kámen a já je po kouscích jedla několik let." Stařec: "Jak jsi mohla bez úhony přežít tak dlouhou dobu? Žádné pokušení tě netrápilo?" Ona: "Otče Zosimo, bojím se odpovědět na tvou otázku. Začnu-li vzpomínat na všechna ta soužení, která jsem musela vytrpět kvůli myšlenkám, které mne mučily, bojím se, aby mne znovu nezachvátily." Zosima: "Paní, nic nevynechávej ze svého vypravování, neboť proto jsem tě prosil, abych znal všechny podrobnosti tvého života." Marie: "Věř mi, otče Zosimo, že 17 let jsem prožila v této poušti za ustavičných bojů s chorobnými vášněmi jako v zápase s divými šelmami. Když jsem se chystala k jídlu, snila jsem o mase a rybách, jaké jsem jedla v Egyptě. Měla jsem chuť pít své milované víno. Když jsem byla ve světě, pila jsem mnoho vína, ale zde jsem často neměla ani obyčejnou vodu. Hynula jsem žízní a krutě mne trápil hlad. Někdy přicházelo ještě něco horšího - zmocňovala se mne nesmírně mučivá touha zpívat oplzlé písně, na něž jsem byla zvyklá. Jako bych je přímo slyšela. Tu jsem prolévala slzy, bila se do prsou a vzpomínala na sliby, které jsem dala, když jsem odcházela na poušť. V duchu jsem stanula před ikonou své vůdkyně, nejčistší Bohorodice, a s pláčem ji prosila, aby odehnala ode mne myšlenky, které trýznily a mátly mou duši. Tak dlouho jsem plakala, silně se bila do prsou, až se naplnila míra pokání, a já uviděla světlo rozlévající se všude kolem mne, a bouři vystřídala veliká tišina. Jak mám, otče, vypovědět smilné myšlenky, které mne ovládaly? Odpusť, otče! Žár vášně se ve mně rozhořel, celou mne spaloval a ponoukal k slasti. Jakmile na mne přišlo takové pokušení, padla jsem na zem, zalévala se slzami a jakoby viděla, že přede mnou stojí samotná má Vůdkyně (Panna Marie), soudí moje přestoupení složeného slibu a hrozí mi těžkými mukami. A nevstávala jsem třeba den a noc, pokud nebylo dokonáno pokání a neozářilo mne blažené světlo, odhánějící temné myšlenky a zmatení. Pak jsem zvedla oči ke své záruce a vroucně jsem ji prosila o pomoc v mém utrpení na poušti, a skutečně, ona mi pomohla a zvedla k pokání. Tak jsem strávila na poušti prvních 17 let v ustavičném utrpení. Temnota následovala temnotu, běda a pokušení byly všude kolem. A pak, až do této chvíle je Bohorodice ve všem mou pomocnicí a učitelkou. Zosima se otázal: "Což jsi vskutku nepotřebovala jídlo a oděv?" Světice odvětila: "Když mi došly chleby, živila jsem se po celých 17 let jen rostlinami, tím, co se dalo najít na poušti. Šaty, které jsem měla na sobě při přechodu přes Jordán, stářím se rozpadly. Mnoho mi bylo dáno vytrpět kvůli horku, když mne spaloval žár, nebo zimou, když jsem se třásla chladem. Častokrát jsem padla na zemi jako mrtvá a ležela tak dlouho, až jsem přestála nesčetné tělesné i duševní bědy a pokušení. Avšak od té doby až dodnes Boží moc nepochopitelně a různorodě chránila mne; přetvořila mou hříšnou duši i mé ponížené tělo, a teď už jen vzpomínám na dřívější nedostatek a nacházím pro sebe nevyčerpatelný pokrm v naději na spásu. Živím se a pokrývám všemocným Božím slovem, které je mi vším, neboť "ne pouze chlebem živ je člověk, ale veškerým slovem Božím."19 Ti, co jsou bez přístřeší, skálou se obléknou.20 A ti, kteří svlékli se sebe hříšný oblek, nemají útulku a ukrývají se ve skalních jeskyních."21 Když jsem vzpomínala, od jakého zla a od kolika hříchů mne Hospodin vysvobodil, nalézala jsem v tom nevyčerpatelný pokrm. Jakmile avva Zosima slyšel, že zpaměti cituje slova svatého Písma z Mojžíše, proroků a žaltáře, otázal se ctihodné, kde se naučila žalmům a jiným knihám.
S úsměvem mu odvětila: "Věř mi, člověče Boží, že jsem od chvíle mého přechodu přes Jordán neviděla jiného člověka než tebe. Ani zvířete ani nic živého jsem neviděla. Knihám jsem se před tím neučila, z žádných úst jsem neslyšela čtení nebo církevní zpěv. Cožpak slovo Boží, živé a tvořivé, nenaučí člověka každému poznání?22 Ono stále a stále osvěcuje rozum a proniká až do mne, o které svět nic neví. Leč to stačí; dosti už jsem ti pověděla o svém životě. Jak jsem začala, tím také skončím: zapřísahám tě při vtělení Božího Slova: Modli se, svatý otče, za mne, velikou hříšníci!" Tak to řekla. Stařec se jí vrhl k nohám a se slzami zvolal: "Požehnaný Bůh, který činí věci veliké a strašné, podivuhodné a slavné, jichž počtu není. Požehnaný Bůh, který mně ukázal, jak se odměňuje těm, kteří se ho bojí! Vskutku, Pane, neopouštíš ty, kteří se k tobě utíkají!" Světice nedovolila, aby se jí stařec klaněl a řekla: "Zapřísahám tě, svatý otče, při Ježíši Kristu, našem Bohu a Spasiteli, nikomu neříkej, cos ode mne slyšel, dokud mne Bůh nevezme se země: Teď jdi v míru! Zase mne za rok uvidíš, bude-li nás chránit Boží milost. Splň však pro Boha to, zač tě prosím: Příštího roku v půstu se nevypravuj přes Jordán, jak je vaším zvykem v monastýru!" Zosima se podivil tomu, že i monastýrský řád je jí znám, ač se o tom nezmínil ani slovem, a tak jen řekl: "Sláva Bohu, který odměňuje ty, kteří ho milují!" Ona pokračovala: "Tak, svatý otče, zůstaň v monastýru, jak ti říkám, protože nebudeš moci odejíti, i kdybys chtěl. Až bude svatý a veliký čtvrtek, den Kristovy tajemné večeře, vezmi do svaté nádoby, k tomu určené, oživující Tělo a Krev Boží, přines mi je na váš břeh Jordánu tam, kde začíná poušť. Tam na mne čekej, abych mohla přijmouti svaté Tajiny! Vždyť už od těch dob, kdy jsem před překročením Jordánu přijímala v chrámě Jana Křtitele, dodnes jsem neokusila svatých Darů. Teď po tom toužím celým srdcem. Ty pak neodřekni mou prosbu a určitě mi přines oživující a božské Tajiny v tutéž hodinu, kdy Pán učinil své učedníky účastníky své svaté večeře. Otci Janovi, igumenu monastýru, v němž žiješ, řekni: "Dávej pozor na sebe i na své stádce,23 v mnohém se musíte polepšit, ale neříkej mu to hned, nýbrž až ti Bůh ukáže!" Po těch slovech znovu poprosila starce, aby se za ni modlil, a vzdálila se do nitra pouště. Zosima se poklonil až do země a líbal k slávě Boží to místo, kde stály její nohy, a hned se vydal na cestu zpět, chválil a velebil Krista, našeho Boha. Do monastýru se dorazil v den, kdy se obyčejně vraceli ostatní bratři. O tom, co viděl, pomlčel, neboť nesměl vypravovat; v duši však prosil Boha, aby mu dal ještě jednou příležitost uvidět drahou tvář asketické ženy. Když opět započal první týden Velikého postu, všichni bratři, jak předpisoval monastýrský řád, se pomodlili a za zpěvu vyšli na poušť. Jen Zosima, který onemocněl, musel zůstat v monastýru. Tu si vzpomněl na prorocká slova světice: "Nebudeš moci odejíti, i kdybys chtěl!" Když po několika dnech nemoc ustoupila, zůstal už v monastýru. Jakmile se před strastným týdnem vrátili bratři a přiblížil se den památky tajemné večeře, učinil vše, co mu bylo poručeno. Vložil do malého kalíšku nejčistší Tělo a Krev Krista našeho Boha, vzal do košíku několik sušených fíků a datlí, trochu pšenice namočené ve vodě, a vyšel za pozdního večera z monastýru. Sedl si na břeh Jordánu a čekal na příchod ctihodné. Světice dlouho nepřicházela. Avva Zosima nespouštěl zraky a neustále se díval směrem k poušti, neuvidí-li snad tu, po které tolik toužil. Řekl si: "Může být, že nejsem hoden, aby přišla ke mně anebo už sem přišla dříve, a když mne nezastihla, vrátila se zpět. Při těch myšlenkách se rozplakal, vzdychnul, zvedl oči k nebi a začal se modlit: "Nezbavuj mne, Vládce, té blaženosti znovu uvidět tu tvář, kterou jsem už jednou byl hoden spatřit!" Najednou ho napadlo něco jiného: "I když světice přijde k Jordánu, není tam loďky, která by ji převezla ke mně, nehodnému. Běda mně, hříšnému, běda! Proč jsem připraven o blaho setkat se s ní?"
Jak tak stařec uvažoval, už přicházela ctihodná k řece. Když ji Zosima uviděl na druhé straně Jordánu, s radostí vstal a děkoval Bohu. Ještě se nezbavil myšlenky, že nepřejde Jordán, když uviděl, že světice, ozářená svitem luny, pokřižovala řeku znamením kříže, sestoupila s břehu na vodu a kráčela k němu rychle po vodě jako po pevné zemi. Když to udivený Zosima viděl, chtěl se poklonit, ale světice, která zrovna byla uprostřed řeky, mu to zakázala, volajíc: "Co to děláš, avvo? Vždyť jsi kněz a neseš božské Tajiny!" Stařec uposlechl. Světice vystoupila na břeh a poprosila ho o požehnání. Užaslý podivuhodným viděním rozechvěle zvolal: "Vskutku Bůh vyplňuje své sliby a činí podobny sobě ty, kteří se očišťují, jak je to jen pro smrtelníky možné! Sláva tobě, Kriste, náš Bože, který jsi mně, skrze svou služebnici, ukázal, jak jsem ještě vzdálen dokonalosti!" Potom světice poprosila, aby přečetl symbol víry a modlitbu Páně, a nato přijala nejčistší a oživující Kristovy Tajiny, a jak bývá mnišským zvykem, políbila starce. Pak vztáhla ruce k nebi a se slzami zvolala: "Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého podle slova svého v pokoji, nebo oči mé viděly spasení tvé!"24 Potom se obrátila k starci a řekla: "Prosím tě, otče, neodepři vyplnit ještě jedno mé přání: Teď jdi do svého monastýru a příští rok přijď k témuž vyschlému potoku, kde jsi se mnou rozmlouval poprvé. Přijď, pro Boha, a znovu mne uvidíš. Tak tomu chce Bůh." Svatý stařec jí odpověděl: "Kdyby to bylo možné, chtěl bych chodit za tebou stále a vidět tvou jasnou tvář. Prosím tě, vyplň ty zase mou prosbu: Okus trochu jídla, které jsem přinesl!" Ukázal, co přinesl v košíku. Světice se dotkla konečky prstů pšenice, vzala tři zrnka, dala je do úst a řekla: "To stačí. Milost duchovního pokrmu, který chrání duši neposkvrněnou, mne nasytí. Znovu tě prosím, svatý otče, modli se za mne k Pánu a vzpomínej na mne, bídnou!" Stařec se znovu poklonil až do země a prosil o její modlitby za církev, za císaře a za sebe samotného. Pak se s ní se zármutkem rozloučil, neboť ji nesměl déle zdržovat. I kdyby chtěl, neměl síly, aby ji zadržel. Světice znovu požehnala Jordán znamením kříže, a jak přišla, tak zase přešla řeku jako po souši. Poté zmizela ve tmě pouště. Stařec se vrátil do obydlí rozechvělý bázní i radostí. Jen si vytýkal, že se ctihodné ženy neotázal na jméno; měl však naději, že se je dozví příštího roku. Uplynul rok. Zosima se zase vydal podle monastýrského zvyku na poušť a s modlitbou dorazil k tomu místu vyschlého potoka, kde se poprvé viděl s pouštní světicí. Uviděl jí tam, jak leží mrtvá. Ruce měla složené na hrudi a obličej obrácený k východu. Rychle k ní přistoupil, padl jí k nohám, zbožně je líbal a smáčel její chodidla svými slzami. Plakal dlouho. Potom pročetl žalmy o odchodu spravedlivých a pohřební modlitby; dumal zda chce cithodná, aby ji pochoval do země. V tom uviděl u hlavy blažené tento nápis, napsaný v písku: "Avvo Zosimo, pohřbi na tomto místě tělo pokorné Marie a dej hlínu hlíně. Pros Boha za mne, která skonala v měsíci, který se jmenuje egyptsky Farmuthij a římsky april /duben/, prvního dne, v noci spasitelných utrpení po přijetí Božské tajemné večeře Páně."25 Když stařec přečetl nápis, nejprve se zamyslil, kdo to mohl napsat. Světice, jak sama se přiznala, neuměla psát. Velmi se však zaradoval, poněvadž se dověděl její jméno. Kromě toho mu bylo jasné, že světice poté, co přijímala z jeho rukou na břehu Jordánu, došla na místo, kde skonala, za chvilku, kdežto on tam musel putovat dvacet dní namáhavé cesty,26 a v tu hodinu tam odevzdala duši Bohu. Zosima si řekl: "Je čas, abych splnit příkaz světice. Jenže jak mám, já bídný, vykopat hrob, když nemám žádné nářadí?" V tom uviděl nedaleko na poušti povalený stromek. Vzal jej a začal kopat. Ale suchá zem se nechtěla poddat. Stařec se zaléval potem a nemohl nic udělat. Z hloubi duše si těžce povzdychl. Zvedl oči a vtom uviděl ohromného lva, jak stojí u těla ctihodné a líže jí nohy. Užasl, a to tím spíše, že si vzpomněl na slova světice, že nikdy neviděla zvířete. Zmocnil se ho strach. Poznamenal se znamením kříže v důvěře, že moc zesnulé světice ho ochrání bez zranění. Lev se tiše blížil k starci a začal se k němu lísat. Tu Zosima řekl šelmě: "Veliká spravedlivá poručila mně, abych pohřbil její tělo. Ale jsem už stár a nemohu vykopat hrob. Nemám nářadí, obydlí je daleko a nemám, odkud bych je rychle přinesl. Vyhlub sám svými drápy hrob a já pohřbím tělo ctihodné Marie!" Lev jakoby porozuměl těm slovům, vyhrabal předními tlapami jámu dostatečně velikou, aby mohlo být tělo sv. Marie odevzdáno zemi. Stařec znovu skropil slzami nohy ctihodné, prosil o její modlitby za celý svět a přikryl její tělo hlínou. Světice byla téměř nahá. Starý roztrhaný šat, který jí hodil při prvém setkání, sotva pokryl tělo. Po vyplnění povelu se oba vzdálili: lev, mírný jako jehně, do nitra pouště a Zosima do svého monastýru. Blahoslovil a velebil Krista, našeho Boha. Jakmile přišel do monastýru, nic už netajil a vypravoval igumenovi a všem mnichům, co viděl a co slyšel od ctihodné Marie. Všichni se divili velikosti Boží a rozhodli se, že budou s bázní, vírou a láskou ctít památku ctihodné a slavit den jejího odchodu. Igumen Jan, jak na to upozorňovala sv. Marie avvu Zosimu, zjistil některé nepořádky v monastýru a s pomocí Boží je napravil. A svatý Zosima po dlouhém, skoro 100 letém životě, zakončil svou pozemskou pouť a odešel do věčného života k Bohu.27 Jeho vypravování o ctihodné Marii si předávali dávní asketi onoho monastýru sv. Jana Křtitele u Jordánu. Zpočátku tato pověst nebyla zapsána, ale předávali ji zbožně svatí starci svým učedníkům.« Svatý Sofronij archiep. jerusalemský, který jako první vyprávění zaznamenal, dodává: "A já, uslyšev toto vypravování, zapsal jsem je. Nevím, ale je možné, že také někdo jiný sepsal život ctihodné a zachytil ho lépe než já, který jsem zachytil, pokud jsem mohl, vše, podávaje jenom pravdu. Bůh, který činí podivné zázraky, ať štědře obdaruje ty, kteří hledají poučení v tomto vypravování a kteří je poslouchají a čtou, i ty jež je nám pověst odevzdali. Kéž jim dá podíl s blaženou Marií a se všemi, kteří se kdykoli zalíbili Bohu svými zbožnými myšlenkami a úsilím." Vzdejme i my chválu Bohu, věčnému Králi, aby nám udělil své milosrdenství v den soudu, pro Ježíše Krista, našeho Pána, jemuž přísluší všechna chvála, úcta, vláda i klanění, s Otcem i nejsvatějším a oživujícím Duchem, nyní i vždycky, až na věky věků. Amen.28 Použito dílo archim. Sávvy: Hvězdy na nebi pravoslavné církve Upraveno dle ruského znění
Život sv. Marie nám zaznamenává sv.Sofron, patriarcha Jeruzalémský (viz 11.3.).
Ve 4. st. žil v jednom z palestinských klášterů už padesát tři let starec, jménem Zosima. Ten dosáhl vysoké duchovní úrovně. A tu jej přivedla do rozpaků myšlenka: „Najde se na zemi mnich, který by mě mohl poučit a ukázat mi příklad takového sebezáporu, kterým jsem ještě neprošel? Najde se v poušti člověk, který mě převyšuje?“ Když tak rozmýšlel, zjevil se mu anděl a řekl: „Zosimo, žil jsi ve velkém sebezapírání, nakolik je to člověku možné. Není však člověk, který by o sobě mohl říci, že dosáhl dokonalosti. Abys poznal, kolik ještě jiných cest vede ke spasení, odejdi odtud a jdi do kláštera, který leží u Jordánu.“ Otec Zosima se tedy odebral na určené místo. V klášteře bylo zvykem, že mnichové odcházeli první neděli Velkého postu do pouště, kde setrvávali celý půst, každý sám. Tak i Zosima přešel Jordán a bloudě pouští, konal své modlitby a podle možnosti se zdržoval jídla. Po dvaceti dnech cesty se modlil šestou hodinku a tu z pravé strany zahlédl jakoby stín lidského těla. Polekal se, protože si myslel, že je to satanův přízrak. Přežehnal se a ukončil modlitbu. Pak se otočil k jihu a uviděl nahého člověka, který byl do černa opálen sluncem. Měl krátké vlasy, bílé jako ovčí vlna. Zosima k němu běžel, ale jakmile jej člověk uviděl, dal se na útěk. Po krátké chvíli vyčerpaný Zosima začal volat se slzami v očích: „Proč přede mnou utíkáš, sluho pravého Boha? Počkej na mě. Zastav se, pomodli se za mne a dej mi požehnání!“ Neznámý mu odpověděl: „Odpusť, otče Zosimo, že se před tebe nemohu postavit. Jsem žena, a jak vidíš, nahá. Ale jestli mně, hříšné, chceš dát své požehnání, hoď mi část svých šatů.“ Zosima rychle splnil přání ženy. Ta se oblékla a po dlouhých prosbách starce se začala modlit. V té chvíli se vznesla do vzduchu na loket od země. Zosima se vrhl k zemi a nebyl schopen říct nic jiného než: „Pane, smiluj se.“ Přišlo mu na um, zda to, co vidí, není přízrak. Žena se obrátila a pravila: „Proč se rmoutíš a myslíš si, že jsem duch? Prosím tě, otče, věř, že jsem hříšnice, očištěná jen svatým křtem.“ Tehdy ji Zosima uprosil, aby mu vyprávěla svůj příběh: „Narodila jsem se v Egyptě, ale ve dvanácti letech jsem opustila rodiče a odešla do Alexandrie. Nemohu ani pomyslet na to, jak jsem ztratila panenství a začala se nenasytně oddávat smilství. Sedmnáct let jsem hřešila se všemi, a to ne kvůli darům nebo penězům, neboť jsem od nikoho nechtěla nic brát. Chtěla jsem, aby ke mně co nejvíce chodili, abych ukojila své choutky. Nemysli si, že jsem byla bohatá. Ne, žila jsem v bídě, často hladověla, živila jsem se jako pradlena. Jednou jsem uviděla množství lidí, kteří jeli do Jeruzaléma na svátek Povýšení svatého kříže. Nastoupila jsem na loď a jela s nimi. Ne kvůli svátku, ale jen ze žádostivosti, abych se měla s kým oddávat neřestem. Tak jsem se dostala do Jeruzaléma. V den svátku jsem viděla, jak všichni odcházejí brzy ráno do chrámu. Šla jsem s nimi a vstoupila do předsíně. Když nastal čas povýšení, chtěla jsem s ostatními vstoupit dovnitř. Jak jsem se o to snažila, dav mě odtlačil. Nakonec se mi podařilo dostat se ke dveřím chrámu. Tu mi jakási božská síla zabránila vstoupit. Znovu jsem se snažila vejít a opět mi bylo zabráněno, takže jsem nakonec zůstala v předsíni sama. Myslela jsem, že to pochází z mé ženské slabosti, a tak jsem se zamíchala do další skupiny, ale mé úvahy se ukázaly liché. Má hříšná noha se již dotýkala prahu, všichni vcházeli do chrámu, mě však zadržovala neviditelná síla a opět jsem zůstala v předsíni. Tak jsem se snažila ještě třikrát nebo čtyřikrát, ale opět bez úspěchu. Se studem jsem odstoupila a stála v rohu předsíně. Když jsem se vzpamatovala, začala jsem uvažovat, co mi brání vidět životodárné dřevo Kristova kříže. Tu se mého srdce dotkla boží pravda a poznala jsem, že je to velikost mých hříchů. Začala jsem hořce plakat a bít se v prsa. Když jsem zvedla oči, uviděla jsem na stěně ikonu Bohorodičky a začala jsem se modlit. Po modlitbě mně už nic nebránilo, abych vstoupila. V chrámě jsem se poklonila Pánovu kříži a vrátila se před ikonu. Prosila jsem Bohorodičku, aby mi ukázala, co mám dělat. Tu jsem zaslechla hlas: „Když přejdeš Jordán, najdeš blažený pokoj.“ Uvěřila jsem, že hlas mluví ke mně a odešla jsem z chrámu. Při západu slunce jsem došla ke chrámu sv. Jana Křtitele, blízko Jordánu. Tam jsem přistoupila ke svátostem. V chrámě jsem přespala na zemi a ráno se přeplavila přes Jordán a odešla do pouště, kde žiji čtyřicet sedm let.“ Nakonec žena své vyprávění ukončila: „Zapřísahám tě, svatý otče, při Ježíši Kristu, Bohu a Spasiteli našem, nikomu nevyprávěj, cos ode mne slyšel, do té doby, než si mě Bůh povolá k sobě. Nyní jdi v pokoji. Za rok mě opět uvidíš, jestliže nás boží milost zachová. Učiň však kvůli Bohu to, co ti řeknu. Příští rok během postu nechoď za Jordán, jak to předpisuje váš mnišský zvyk.“ Zosima se podivil, že ví i o klášterním pořádku, ale byl schopen jen slov: „Sláva Bohu, který odměňuje ty, kteří ho milují.“ Žena pokračovala: „Zůstaň, otče, v klášteře, jak ti říkám, protože i kdybys chtěl, nebudeš moci odejít. Na Velký čtvrtek, v den Kristovy tajemné večeře, vezmi do svaté nádobky životodárné tělo a krev Páně a přines je na jisté místo u Jordánu, kde na mě počkej, abych je mohla přijmout.“ Po těchto slovech se vzdálila do pouště. Zosima se vrátil v obvyklý den do kláštera. O tom, co viděl, mlčel, ale celou dobu se modlil za to, aby ještě někdy uviděl svatou ženu. Když opět nastal první týden Velkého postu, Zosima musel kvůli chorobě zůstat v klášteře. Tehdy si vzpomněl na její slova: „I když budeš chtít odejít, nebudeš moci.“ Když nastal Velký čtvrtek, učinil starec vše, jak mu bylo řečeno, a přišel na určené místo. Svatá žena nepřicházela a otec Zosima se modlil k Bohu, aby jej nepřipravil o setkání s ní. Nakonec ctihodná přišla a zastavila se na druhé straně řeky. Starec se potěšil, vstal a vzdával chválu Bohu. Přišla mu však na um myšlenka: „Jak se dostane bez loďky přes Jordán?“ Ctihodná však požehnala znamením kříže řeku, vstoupila na vodu a přišla k němu přes Jordán jako po pevné zemi. Když to překvapený Zosima uviděl, chtěl se jí poklonit, ale světice zvolala: „Co to činíš? Vždyť jsi kněz a neseš boží svátosti!“ Starec ji poslechl. Po vyznání víry a modlitbě Páně přijala ctihodná svátosti. Pak se slzami v očích pozvedla ruce k nebi a modlila se: „Nyní propouštíš, Pane, svoji služebnici podle svého slova v pokoji, neboť moje oči viděly tvou spásu (L.2.29-30).“ Pak se obrátila ke starci se slovy: „Prosím tě, otče, splň ještě jednu moji prosbu. Nyní jdi do svého kláštera a příští rok přijď na místo, kde jsme se poprvé setkali.“ Pak opět učinila znamení kříže, přešla Jordán po vodě a ztratila se v poušti. Starec se vrátil do kláštera, plný radosti i strachu. Rmoutilo jej však, že se ctihodné nezeptal na jméno, ale doufal, že se ho doví příští rok. Rok přešel. Zosima opět podle klášterního zvyku odešel do pouště. Když došel na místo, kde se poprvé setkali, nalezl ji tam ležet mrtvou. Dlouho nad ní plakal a modlil se pohřební žalmy a modlitby. Pak začal přemýšlet, může-li pochovat její tělo. A tu na zemi u její hlavy uviděl nápis: „Pochovej na tomto místě, otče Zosimo, tělo pokorné Marie. Odevzdej prach prachu. Modli se za mne, zesnulou první den měsíce dubna, v noc spasitelného Kristova utrpení, po přijetí božských svátostí.“ (Ctihodná zemřela r. 522). Když to starec přečetl, podivil se, kdo to mohl napsat, vždyť žena nedovedla psát. Byl však rád, že se nakonec dozvěděl její jméno. Kromě toho pochopil, že svatá po přijetí svátostí přešla v okamžiku dalekou cestu od Jordánu na místo své smrti a pak odešla k Bohu. Nyní bylo třeba splnit její rozkaz. Zosima uviděl nedaleko od sebe kus dřeva, vzal jej a začal kopat. Země však byla tvrdá a starec nebyl schopen nic udělat. Z hlubiny duše vzdechl. Pak zvedl oči a uviděl velkého lva, který stál u těla ženy a lízal její nohy. Starec se ulekl. Přežehnal se s vírou, že jej síla světice ochrání. V té chvíli se k němu začal lev tiše přibližovat a hleděl na něj jakoby s láskou. Tu mu Zosima přikázal, aby vykopal hrob pro tělo sv. Marie. Lev jako by pochopil jeho slova, začal předními tlapami vyhrabávat jámu, která byla dostatečná pro pochování těla. Starec splnil poslední vůli svaté ženy a pochoval ji. Pak se vrátil do kláštera. Tam vyprávěl všem, co viděl a slyšel. Všichni byli překvapeni a s bázní a vírou ustanovili svátek ctihodné Marie. Tak se i k nám od starců slavného kláštera sv. Jana Křtitele u Jordánu dostal příběh o životě ctihodné Marie Egyptské. Starec Zosima žil dále v tomto klášteře, kde zemřel r. 523. Jeho památku slaví Církev 4.1. Poznámky:1. Tob. 12,7 (Zpět do textu)
2. Mat. 25,18, 25 (Zpět do textu) 3. To řekl úvodem svatý Sofronij, který napsal tento životopis ctihodné Marie Egyptské. Byl jeruzalémským patriarchou a světlem celé východní církve od r. 634 do 644. Napsal mnoho obranných spisů proti bludařům a prací náboženského obsahu. Sv. Jan Damašský se na něho často odvolává. Jeho památka je 11. března. (Zpět do textu) 4. To není ten Zosima, bludař. (Zpět do textu) 5. Řím 3,10 (Zpět do textu) 6. Gen 12,1 (Zpět do textu). 7. ž. 26,1 (Zpět do textu) 8. Neděle Květná. (Jan 15,13; Mar. 11,8) (Zpět do textu) 9. Hodinky sestávají ze tří žalmů, několika veršů a modliteb a vztahují se ke každé čtvrtině dně, kdy Spasitel prožíval svá utrpení. Na 6. hodince se vzpomíná, jak se Pán ubíral k ukřižování a jak dotrpěl na kříži. (Zpět do textu) 10. Avva (abba), je otec, představený. Od toho je odvozeno slovo "opat" užívané v latinské církvi místo igumen. (Zpět do textu) 11. Služba Božských Tajin (mysterií, svátostí); v daném kontextu se myslí hlavně Božská liturgie a vysluhování svatých Těla a Krve Kristových. (Zpět do textu) 12. To bylo začátkem 6. století, kdy přestalo pronásledování a utichly bludy. (Zpět do textu) 13. Loket je délková míra od hrotu lokte ruky do špičky prostředního prstu, asi 41 a půl centimetru. (Zpět do textu) 14. Podobné podivuhodné jevy překonání přírodních zákonů tíže aj. se vyskytovaly podle vyprávění očividců ještě nedávno (a patrně i dnes) na Svaté Hoře Athos, mnišské republice na severu Řecka. (Zpět do textu) 15. Město v Egyptě na břehu Středozemního moře při ústí řeky Nilu. Založil ji makedonský král Alexandr Veliký. Po Římě bylo prvním městem na světě. (Zpět do textu) 16. Lybijci jsou obyvatelé Lybie, provincie v severní Africe. (Zpět do textu) 17. Tato ikona prý byla podle ruských letopisů přenesena v pozdějších letech do cařihradského chrámu sv. Sofie (velechrám Svaté Boží Moudrosti). (Zpět do textu) 18. Tj. svaté přijímání (Zpět do textu) 19. Deut ,3; Mat 4,4; Luk 4,4 (Zpět do textu) 20. Job 24,11 (Zpět do textu) 21. Kol 3,9; Jan 24,8; Žid. 11,38 (Zpět do textu) 22. Kol 3,16; 2 Petr 1,21; 1 Thes 2,13 (Zpět do textu) 23. Skut 20,23; 1 Tim 4,16 (Zpět do textu) 24. Luk 2,20, 30 (Modlitba sv. Simeona Bohopříjemce) (Zpět do textu) 25. Bylo to roku 522. (Zpět do textu) 26. Není to zdaleka jediný případ, kdy svatý člověk nevysvětlitelnou rychlostí překonával veliké vzdálenosti (i v dobách nedávných či současných se tento jev vyskytuje mezi mnichy na Svaté Hoře Athos). (Zpět do textu) 27. Zemřel v prvé polovině 6. stol. Jeho památka je 4. dubna. (Zpět do textu) 28. Svatá pravoslavná církev ustanovila, aby se ctihodné Marie vzpomínalo mj. vždy pátou neděli velikopostní. Ve čtvrtek 5. týdne Velkého postu na jitřní se čte celý velký kánon sv. Ondřeje Krétského a 18 troparů, věnovaných ctihodné Marii. (Zpět do textu)
