KOHO BŮH MILUJE TOHO ......

Je zajímavé se podívat na názory ohledně této poměrně laciné floskule za kterou se může skrývat mnohem bohatší snaha o vysvětlení něčeho co je uzavřeno do trochu alibistické fráze. Nemluvě o tom, že Bůh má svou lásku nevyčerpatelnou a je nesmyslné se domnívat, že někoho nemiluje či miluje méně či více a nebo snad proklíná. Jen lidé se většinou nemilují a někdy i proklínají ... Viz. nedávný nález: Unikátní artefakt. Českým vědcům se podařilo rozluštit kletbu z doby bronzové

A nyní zajímavý odkaz: Koho Bůh miluje...

Od Martinova odchodu uběhlo skoro sedm let (proč se říká uběhlo, i když se dny tak nekonečně vlečou?), já jsem se nějak naučila se svým smutkem žít a abych se vyhnula nechtěnému soucitu a otázkám, taky ho líp maskovat. Stačilo trochu upravit vnější dojem - bílé vlasy se schovaly mezi blonďatými melíry, smutek v očích přetřely černé linky a namalovaná pusa se asi víc usmívá... aspoň soudě podle reakcí okolí jsem konečně zase normální. Že mě to nenapadlo dřív :-)
Díky tomuhle splynutí s davem mi tu větu už dlouho nikdo neřekl… až v sobotu. Byla jsem v květinářství a poprosila jsem jako vždycky o čtyři bílé růže. Nová, mladičká prodavačka nesouhlasně zavrtěla hlavou a vysvětlila mi: „Sudý počet se dává na hrob. Vezmete si tři nebo radši pět?“ „Já je MÁM na hrob,“ nenechala jsem se rozhodit. „A určitě chcete bílé? To se dává jenom mladým!“ To už se mi trochu třásl hlas: „Je to pro syna.“ „Aha…“ a s tragickým povzdechem procítěně zarecitovala: "Jo, jo. Koho Bůh miluje..." atakdále.
Nezlobím se na ni. Jednak tu kytku uvázala moc hezky - a navíc jsem překvapeně zjistila, že slyšet tuhle větu mě už kupodivu nebolí. Protože já už VÍM, že Bůh mě Martinovou smrtí nechtěl potrestat. Jako jeho máma asi nikdy nepochopím, proč jsme měli na tomhle světě vyměřených jenom 16 společných let... ale upřímně věřím, že mi ho Bůh nevzal z krutosti, pomstychtivosti ani potměšilosti. A protože Bůh dokáže každé zlo proměnit v mnohem větší dobro, určitě ani tohle moje trápení není zbytečné. I když to dobro teď ještě nejsem schopná vidět (a možná, že ho neuvidím nikdy), moje pocity se Bohu díky mění. Ještě to sice není úplné smíření, ale taky už ne to bezbřehé zoufalství...
Můj Pane, prosím, obejmi mého chlapečka - Ty můžeš - a odpusť mi, že pro něj pořád ještě pláču...

KOHO BŮH MILUJE, TOHO KŘÍŽKEM NAVŠTĚVUJE

Je to přísloví, které se tak snadno vyveršovaně pronáší v katolické prostředí, ale jaká je realita? Kdo vůbec na takový veršík přišel a vnesl ho do éteru? Existuje univerzální spravedlnost, existuje jakási vyváženost v odměně, lásce, trestu a spol? Kde se nachází naše víra a jaké máme odpovědi? Proč leckdy prohnaný darebák může obstát ve světě lépe a účelněji a člověk jemný a vnímavý se potácí mezi deziluzí, někdy i chorobami a tvrdý životní otřes jej často smete svou tragičností? Jaké jsou naše vazby na Stvořitele? Prožíváme spíše vazby na rodinné zvyky, rituály, náboženské povinnosti, vychozené cestičky a nebo jsou naše vazby osobní a jsme otevřeni otázkám a vědomě svou víru a vztahy prožíváme? Cítíme víru jako své soukromé bidlo a nebo do své životní cesty vtahujeme jiné? Jakým způsobem? Dokážeme prožívat akt Boží lásky a péče a toto vnímáme jako přirozenost s kterou pracujeme a nebo podléháme spíše demagogickému náhradnímu programu, který je založen na dohadech o vnějších atributech různých církví a povrchních tématech? Uvědomujeme si aktivně své osobní místo před Bohem a nebo podléháme spíš zvykům, poučkám a někdy i floskulím, které se stávají jen mechanismy a nikoli živeným vztahem?
Floskule nás mohou zmrtvovat a vynikají bezobsažností a jakákoli jejich květnatost či starobylost nás neučí vztahu, ale vztah vydatně umrtvuje, konzervuje.

Jak je to s větou : Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje?

Nemá snad tato věta probudit v nešťastníkovi pocit, že není opominut Bohem, dodat mu důvěru a jistotu, že Bůh je mu v utrpení blízko? Slouží to jako potěcha toho, který je v bezvýchodné situaci, zoufalé situaci a že Bůh s ním vždy počítá? V okamžiku, kdy už vše ztrácí a jen Boží láska zůstává? Je to něco co ho je schopno držet "nad vodou" ? S jakou jistotou ale této skutečnosti věříme a jakou pravdivost této představě dáváme a hlavně, věříme ji?

Když poodstoupíme od nás samotných, od svého egoistického rozměru života i víry a posuneme se dále, tak jakou odpověď budeme dávat pacientům na dětské onkologii? Jak mluvit o lásce Boží k těm, kterým nepozorný autobusák přejel děti a nebo tramvaj staré dámě ujela nohy a nebo když mládenec už oslabený metabolickou chorobou je stíhám opakovaně rakovinou a na nějaký vztah a krásné dospívání může rovnou zapomenout? Jak mluvit o nějaké lásce Boží těm, když se jim narodí zdravé dítě a trpí spinální svalovou atrofií, dědičnou chorobou a postupně v průběhu let se snižuje jeho hybnost končetin, polykání, dýchání a při plném vědomí a rozvoji svých rozumových schopností doslova odumírá před očima.... Jak mluvit o Boží lásce těm, kterým nešťastná náhoda odebrala ty nejbližší? Znáte to přece dost dobře - padající větev stromu zabila.... Těch případů je plno, podobně tak cokoli jiného, včetně blesku.... Příroda, hledáme eventualitu a většinou, když se nás to netýká osobně ;) Pokud nás větev nebo blesk mine jen o vlásek, pak odvážně prohlašujeme - "Díky Bože ..." Pokud ale nikoli, co prohlašujeme a co prohlašují pozůstalí? ;)

Bůh má o člověka přece osobní zájem a často se zmiňuje, jak je pánem nad přírodou .... Asi bychom čekali, že nebudeme vystaveni libovolným rozmarům přírody a nahodilosti jako kuželky na dráze kuželkárny... Jak to tedy je? Vrhají se na nás choroby a nahodilosti s libovolnou dravostí a my jako lidstvo se bráníme a bojujeme o přežití? Kde v tomto spletitém kolotoči světa nalézáme Boží lásku a zájem o jednotlivce? S čím počítáme a čemu věříme, jaká je naše odvaha čelit syrové skutečnosti, která leckdy s tvrdostí zasahuje do našich životů? Kde máme místo pro naši víru, pro náš vztah k Bohu?

Mnoho věci spojených s vírou nebo církví jsou spíše povrchní a některé provozní skutečnosti vytvářejí jen polštář pro skutečnosti mnohem hlubšího charakteru, které převažující část aktivních věřících žel ani nehledá. Často tito žijí z prostého funkcionalismu své denominace a svých rodinných vazeb nebo náboženské setrvačnosti. Zajisté to není špatně, protože i vytrvalost, dlouhodobá formace a kultivace ducha je nezbytná a výrazně prospěšná, ale .....

To ale zaznívá v klíčových okamžicích života, když si klademe otázku kam jdeme a proč, jaký smysl má můj život, čím jej naplním a jak jej zakončím... A je vhodné tyto otázky posunout i mimo úroveň našeho zbytnělého věřícího či dosud nevěřícího ega a ptát se kam jdou lidé kolem nás a proč, jaký má smysl jejich život a čím jej naplňují a jak je zakončují... Stále si kladu otázku, zvláště když vidím někdy osudy zmařené a životy trpké a osamělé za které mohou buď samotní nositelé a nebo ignorující okolí. A to okolí i těch věřících, kteří si samolibě nesou svůj věneček k Bohu a nechápou, že na cestě a cestách leží mnoho Samaritánů, kteří čekají na obyčejné slovo a podanou ruku.

Pokora a skromnost se občas potká s moudrostí a láskou a to nám občas umožní pochopit a hlavně překročit floskule běžného života a to i náboženského. Resuscitovat mrtvá slova a činy a objevit i humor a nadhled. Vždyť humor je kořením slov a vztahů a činí nás více lidmi. V životě koneckonců nejde o nás, naše názory, naše přesvědčení, naše úpěnlivé snažení, ale jde jen a jen o pravdivé skutečnosti, které můžeme s určitým úsilím nastolovat a které nám pomohou efektivně překonat zlo, zbytečné rozpory, mezilidskou neuctivost a přibližovat pravdivou skutečnost, která se dotýká Božího světa, cípu Kristova "pláště". Být v blízkosti Krista stojí za to, protože Kristus je bezpodmínečná Láska, která nás může vyučovat, pokud se k tomu rozhodneme.

První krok - usměj se a odpouštěj a kříž bude lehčí.... ;)