sv. Irenej z Lyonu - Tři články naší víry: Otec, Syn a Duch Svatý
Tři články naší víry: Otec, Syn a Duch Svatý sv. Irenej z Lyonu
Úryvek z úvodu ne tak široce známého díla sv. Ireneje z Lyonu (2. stol.), které se nám navíc nedochovalo v řeckém originále, ale pouze v arménském překladu, a které shrnuje křesťanskou víru přijatou od "starších", tj. od apoštolů a jejich nástupců. V tomto úryvku sv. Irenej předestírá fundament, ve kterém se věřící rodí k životu věčnému, jímž je Boží Trojice, Trojjediný Bůh, kdy "naše znovuzrození se uskutečňuje skrze tyto tři články": Otce, Syna a Ducha Svatého.
1. (...) Je totiž jediná cesta, dostupná všem, kteří jsou schopni vidět, osvětlená světlem z nebe, avšak jsou mnohé temné cesty těch, kteří nevidí. Ta (jediná cesta) vede do Nebeského království a spojuje člověka s Bohem, ony (mnohé) však vedou ke smrti a oddělují člověka od Boha.[1] Proto nezbytností pro tebe i pro všechny, kteří se starají o svoji spásu, je, aby po cestě díky víře kráčeli rozhodně a neochvějně, aby se kvůli nedbalosti a lenosti neopozdili tkvějíce v materiálních žádostech nebo aby kvůli bloudění nesešli ze správné cesty. (...)
3. Aby se tedy něco takového nepřihodilo nám, je třeba neochvějně zachovávat pravidlo víry a plnit Boží přikázání, věřit Bohu, v bázni před Ním, poněvadž je Pánem, a milovat Ho, neboť je Otcem. Činit (to) je pak plodem víry, neboť „neuvěříte-li," jak říká Izajáš, „neporozumíte" (Iz 7,9). A víra je plodem pravdy, protože víra se zakládá ve skutečně jsoucích věcech, neboť věříme ve věci, které jsou tak, jak jsou. A když věříme ve jsoucí (věci) tak, jak jsou, budeme vůči nim vždy náležitě zachovávat neochvějné přesvědčení. A protože víra v sobě nese naši spásu, je třeba věnovat mnoho snažného úsilí, abychom dosáhli pravdivého postižení toho, co je. A toto je, čím nás obdarovává víra, ta, kterou nám předali starší, učedníci apoštolů: především nás učí, abychom měli na paměti, že ve křtu jsme obdrželi odpuštění hříchů ve jménu Boha Otce a ve jménu Ježíše Krista, Syna Božího, vtěleného, zemřelého a zmrtvýchvstalého, a v Božím Duchu Svatém; že křest je pečetí života věčného a znovuzrozením v Bohu, takže se stáváme dětmi ne lidí smrtelných, ale věčného a odevždy jsoucího Boha. A tato víra nás učí o Něm samotném, věčném a odevždy jsoucím Bohu, že On je nade vším, co je, že vše bylo uvedeno pod jeho vládu a že vše, co je pod jeho vládou, On stvořil, takže nevládne a není pánem nad něčím jiným nebo někoho jiného, ale nad vlastními tvory. Vše je dílem Boha, a tudíž Bůh je všemohoucím, a vše je z Boha.[2]
4. Je tedy nezbytné, aby stvořené věci měly počátek stvoření od nějaké velké Příčiny. A počátkem všeho je Bůh. Sám totiž nebyl stvořen někým jiným, ale Jím bylo vše stvořeno. A proto se nejprve patří a je třeba věřit, že je jeden Bůh a Otec, který všechno ustanovil a uspořádal a stvořil to, co do té doby neexistovalo, aby to bylo; který obklopuje všechno, ačkoli jeho samotného nic nemůže obsáhnout.[3] A ono „všechno" označuje podle nás to, co je světem, a ve světě i člověka. Svět byl tedy stvořen Bohem.
5. Toto pravidlo tedy ukazuje: Je jeden Bůh, nestvořený, neviditelný, Stvořitel všeho, nad kterým není jiný Bůh a po kterém není žádný jiný Bůh.[4] Bůh je rozumovým a proto skrze Rozum‑Logos učinil to, co stvořil. A Bůh je duch[5], a proto skrze Ducha všechno uspořádal. To říká rovněž prorok: „Slovem Pána byla učiněna nebesa a jeho duchem veškerá jejich vláda" (Ž 33,6). Tak tedy protože Slovo upevňuje, to jest tvoří věci tělesné a obdařuje je bytím, a Duch uspořádává rozličnost vlády, právem je Slovem nazýván Syn a Moudrostí Boží Duch. Příhodně to říká také Pavel, jeho apoštol: „Jeden je Bůh, Otec, který je nade vším a skrze všechny a v nás všech" (Ef 4,6). Nade vším je totiž Otec, skrze všechny pak Slovo, neboť skrze Ně bylo vše stvořeno Otcem, ve všem pak Duch, který volá „Abba, Otče" a který utváří člověka k Boží podobě. Tak tedy Duch oznamuje Slovo a proto (proroci) zvěstovali Božího Syna. Slovo pak, to jest Logos, směruje Ducha, a proto On sám je zvěstovatelem proroků a vede člověka k Otci.
6. A to je řád naší víry a základ (naší) budovy a opora pro (náš) obyčej: Bůh Otec nestvořený, neuchopitelný, neviditelný, jediný Bůh, Stvořitel všeho - to je první článek naší víry. Druhý článek pak je tento: Slovo Boží, Syn Boží, Ježíš Kristus, náš Pán, který se zjevil prorokům v souladu se způsobem jejich prorokování a podle způsobu uspořádání[6] Otcova a skrze Nějž bylo vše učiněno[7] a který se na konci časů, aby vše přivedl k jednotě[8], stal člověkem mezi lidmi, viditelným a hmatatelným[9], kvůli zničení smrti a zjevení života[10] a nastolení společenství člověka s Bohem[11]. A toto je třetí článek: Duch Svatý, díky Němuž proroci prorokovali a otcové učili o věcech Božích a spravedliví byli vedeni na cestu spravedlnosti a který byl na konci časů vylit novým způsobem na lidskou přirozenost k obnově člověka po celé zemi pro Boha.
7. Proto křest našeho znovuzrození se uskutečňuje skrze tyto tři články a uděluje nám znovuzrození v Bohu Otci prostřednictvím Jeho Syna Duchem Svatým. Ti, kteří nesou Ducha Svatého, jsou vedeni ke Slovu, to znamená směrem k Synu. Syn pak (je) vede k Otci a Otec (jim) pak udílí neporušitelnost. Tak tedy bez Ducha není možné vidět Slovo Boží, stejně jako bez Syna není možné přistoupit k Otci[12], neboť poznáním Otce je Syn[13], a poznání Syna Božího (se děje jen) díky Duchu Svatému. Ducha však v souladu se zalíbením Otce uděluje Syn, a to těm, jimž Jej zachtěl (dát) Otec, a tak, jak zachtěl Otec.
8. A Otec je Duchem nazván Nejvyšším a Všemohoucím Pánem moci, abychom poznali Boha, že jedině On sám je tím, který je Stvořitelem nebe, země a celého světa, Stvořitelem andělů a lidí, Pánem všech, jímž bylo vše učiněno, který sytí všechny, milosrdný, laskavý, dobrotivý, spravedlivý, Bůh všech, jak Židů, tak i pohanů, stejně jako i věřících, avšak pro věřící jako otec. A na konci časů odhalil smlouvu synovství: avšak Židům jako Pán a Zákonodárce, poněvadž v prostředních časech[14] je vedl ke službě prostřednictvím Zákona, aby se naučili, že mají Pána a Tvůrce a Stvořitele, který udílí dech života a kterému mají sloužit dnem i nocí; a pohanům jako Tvůrce a Stvořitel a jako Všemohoucí; a všem pak zároveň jako Živitel, Král a Soudce, neboť nikdo neunikne jeho soudu, ani Žid, ani pohan, ani věřící, jestliže hřeší, a ani anděl. Ti však, kteří nyní neuvěří v jeho dobrotu, poznají na soudu jeho moc, jak říká svatý Pavel: „Nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání, avšak podle tvé zatvrzelosti a nekajícího srdce si kupíš hněv pro den hněvu a zjevení se spravedlivého soudu Boha, který dá každému podle jeho skutků?" (Řím 2,4-6) To je Ten, který je v Zákoně nazýván „Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův", „Bůh živých" (srov. Mt 22,32 a par.), a přesto je vysokost a velikost tohoto Boha nevýslovná[15].
[Irenej z Lyonu: Důkaz apoštolského zvěstování (Demonstratio Apostolicae Praedicationis), 1.3-8. Z polského překladu, učiněného z arménštiny (Ireneusz z Lyonu: Wykład nauki apostolskiej, Kraków 1997), a s ohledem na rovněž z arménštiny učiněné překlady latinský (Irenaeus Lungdunensis: Demonstratio Apostolicae Praedicationis, Friburgum Brisgoviae 1917) a anglický (Irenaeus: The Demonstration of the Apostolic Preaching, London 1920) přeložil Lukáš Drexler.]
Poznámky:
[1] K motivu dvou cest, cesty života a cesty do záhuby, viz např. spisy z doby poapoštolské Didaché (např. I,1: „Jsou dvě cesty: cesta života a cesta smrti") a List Barnabášův (např. V,4: „cesta spravedlnosti ... a cesta temnosti", ale zejména pak XVIII.-XXI. kap., kde se v úvodu píše: „Jsou dvě cesty učení, pro něž se je možno svobodně rozhodnout: cesta světla a cesty tmy" /XVIII,1/). Jedná se o motiv, který je přítomný již ve Starém zákoně (viz např. Dt 30,15-20; Ž 1,1-6; Př 12,28; Jer 21,8 ad.) a který najdeme i v Ježíšově kázání (Mt 7,13-14). Pozn. překl.
[2] Sv. Irenej se zde vymezuje proti mylným gnostickým představám, které tvrdily, že je nějaký Nejvyšší Bůh a dále od něho odlišný zlý demiurg, který stvořil tento špatný hmotný svět, ve kterém jsou uvězněny lidské duše. Proti tomu sv. Irenej vyjadřuje židovské a křesťanské přesvědčení, že vše, co je, je stvořeno Bohem a že je to stvořeno jako dobré, byť následně narušené hříchem člověka, což právě přišel napravit Boží Syn svým vtělením, obětí na kříži a svým zmrtvýchvstáním. Pozn. překl.
[14] Sv. Irenej dělí dosavadní dějiny světa na tři etapy: počátek (stvoření), střední časy (dějiny Izraele a vůbec celého světa vč. pohanů) a poslední časy (příchod Krista a naplnění dějin světa skrze Krista). Pozn. překl.
[15] Tzn. že ač se snižuje k člověku a činí se Bohem blízkým lidem, přesto je zároveň všepřesahujícím Pánem. Pozn. překl.
