Pobyt ve vězení jako trvalé svědectví o posvátnosti života
4. 8. 2023 Hnutí pro-life, Miller, Překlady Lucie Cekotové, Pronásledování křesťanů, Společnost
Autorka tohoto článku je odsouzená kriminálnice. Na „dráhu zločinu“ mě v roce 1978 nalákal někdo, kdo byl sám kdysi obviněn z federálního trestného činu zločinného spolčení. Soudci mě nazvali „nebezpečnou osobou, před níž je třeba společnost chránit“, „recidivistkou“ a newyorský nejvyšší státní zástupce nejnověji dokonce „teroristkou“. Za své „zločiny“ jsem byla ve vězení.
Naposledy jsem dostala trest odnětí svobody na 45 dnů v Oaklandské okresní věznici v Pontiaku v Michiganu, z něhož jsem si odseděla třicet čtyři dnů. Dne 31. března jsem byla zařazena do bloku F1. První, co jsem chtěla udělat, stejně jako většina spoluvězenkyň, bylo navázat kontakt s vnějším světem. Proto jsem se posadila na židli ve frontě čekajících na možnost si zavolat z jednoho ze čtyř telefonů, které mají šedesát čtyři vězeňkyně k dispozici.
„Nováčci“ obvykle přitahují pozornost, a já jsem nebyla žádnou výjimkou – až na to, jakému zkoumání jsem byla podrobena. Přistoupila ke mně mohutná černá spoluvězeňkyně ještě se dvěma dalšími a řekla: „Nevypadáš na někoho, kdo se dostává do malérů. Za co jsi tu?“ Nebyla jsem ve vězení ještě ani hodinu a spoluvězeňkyně už chtěly vědět, jak to, že sdílím jejich osud. Trochu jsem se bála, jak se ke mně budou chovat, až se dozvědí můj „zločin“, nicméně jsem jim to řekla. „No, zatkli mě, když jsem se pokoušela v zařízení, kde se dělají potraty, mluvit se ženami o potratu a říkat jim, že jejich nenarozené děti jsou také lidé. Když přišla policie, řekla jsem, že nemůžu odejít, protože v sázce jsou lidské životy.“ „Cože! Děláš si srandu?“ zněla reakce spoluvězeňkyně, která se ptala. Mezitím mě obklopila skupinka dalších žen – všechny s podobnou reakcí. „A za to jsi tady? Proč je to zločin?“ Nebo: „To je směšné!“ Jedna spoluvězeňkyně se zeptala: „A kolik jsi za to dostala?“ Odpověděla jsem: „Pětačtyřicet dnů.“ „Ty jo!“ řekla další. „To jsi dostala víc než já, a já jsem tu za … no, to je jedno!“
Po počátečním šoku ohledně mého „zločinu“ okamžitě následovala intenzivní diskuse o potratu jako takovém. Byla jsem dotazována, jestli si myslím, že v některých případech je potrat odůvodněný. Jedna štíhlá černoška se ptala: „Hele, a co třeba třináctiletá znásilněná holka?“ Moje vysvětlení, proč má i dítě počaté při znásilnění právo na život, bylo počátkem mého čtyřiatřicetidenního svědectví o posvátnosti života v Oaklandské okresní věznici.
Nebyla jsem jediná. Spolu se mnou byla uvězněna další obránkyně života, Laura Giesová, a naštěstí ji rovněž přidělili do bloku F1. Dne 23. dubna 2022 jsme se spolu se čtyřmi dalšími – Elizabeth Wagiovou, Matthewem Connollym, Jacobem Gregorem a P. Fidelisem Moscinskim z kongregace Bratří františkánů obnovy – zúčastnily akce Red Rose Rescue. V době, kdy jsme byly ve vězení, byl za akci Red Rose Rescue na Long Islandu v New Yorku odsouzen ke třiceti dnům odnětí svobody John Hinshaw.
K naší záchranné akci v Michiganu došlo v zařízení Northland Family Planning v Southfieldu v Michiganu, kde se zabíjejí nenarozené děti až do čtyřiadvacátého týdne těhotenství. Členové Red Rose Rescue vstupují do potratových zařízení a hovoří se ženami, které už sedí v čekárně. Snažíme se je přesvědčit, aby své děti přivedly na svět, dáváme jim poslední příležitost rozhodnout se pro život, nabízíme slova povzbuzení, praktickou materiální pomoc, brožurky o potratu a samozřejmě rudé růže. Ke každé růži je připevněna kartička s telefonními čísly místních středisek pro pomoc těhotným a dalšími povzbudivými slovy.
Pokud ženy trvají na úmyslu své děti zabít, někdo z ochránců života alespoň zůstane s nenarozenými dětmi, které se brzy stanou oběťmi potratů. Zůstáváme s nechtěnými, nadále prosíme za jejich životy, a dokud to jde, svědčíme o posvátnosti života těchto odvržených, opuštěných lidských bytostí. Nemůžeme nechtěné děti jen tak opustit: musíme být vyvedeni.
A tak, když policie nakonec dorazila, byli jsme spoutáni a vyvlečeni pryč. Obvinili nás z přečinů nedovoleného vniknutí, narušování obchodních vztahů a kladení odporu policii – z posledně uvedeného „zločinu“ jen proto, že jsme neuposlechli „zákonného“ příkazu zatýkajících policistů, abychom potratové středisko opustili.
V únoru 2023 se konalo hlavní líčení u 46. obvodního soudu soudkyně Cynthie Arvantové. Zdatně nás hájil velmi odhodlaný a zkušený advokát Robert Muise z organizace American Freedom Law Center. Muise přednesl Arvantové náš návrh, podložený veškerými právními i morálními argumenty, který se dovolával „obrany jiného“. Tak bychom mohli porotě vysvětlit, že naše „nedovolené vniknutí“ do soukromé budovy bylo odůvodněno bráněním větší škodě – smrti jiných osob – a že jsme tedy jednali na jejich obranu. Návrh byl zamítnut.
V Americe po rozhodnutí v případu Roe vs. Wade, ve státě Michigan, nejsou nenarozené děti uznávány jako „jiné osoby“ – a určitě to platilo v době, kdy se naše akce konala. Pro účely soudních řízení nenarozené děti v podstatě prostě neexistují. Dokonce jsem slyšela soudce v jiných případech obránců života tvrdit: „Provedením potratu nevzniká žádná škoda.“ Soudkyně Arvantová charakterizovala škodu způsobenou zařízení Northland Family jako „právní škodu“. Takže „návrh se zamítá“.
21. února jsme byli odsouzeni a vynesení rozsudku bylo naplánováno na 30. března. Arvantová doufala, že z její soudní síně odejdeme spokojení, že jsme dostali jen osmnáctiměsíční podmínku. Avšak podruhé v dějinách prolife aktivismu kromě jiných podmínek zkušební doby uložila i to, že se budeme zdržovat nejméně pět set stop od všech potratových středisek v okrese, včetně nemocnic, které provádějí potraty. Soudce Marc Barron v procesu s členy Red Rose Rescue v roce 2018 nám uložil tutéž podmínku, kterou jsme o několik měsíců později úmyslně porušili. Na rozdíl od Barrona však Arvantová zašla o důležitý krok dál. Vyžadovala, abychom slovně potvrdili, že „souhlasíme se splněním“ této podmínky. To jsme podle svého svědomí nemohli udělat.
Ve svém závěrečném prohlášení jsem k dodržování hranice pěti set stop Arvantové řekla: „Je to jako chtít po někom, aby nedal najíst chudému, aby nepomáhal lidem v nebezpečí. To je podstata toho, co žádáte. Jsem přesvědčena, že kdyby byl váš život v nebezpečí, kdyby bylo z nějakého důvodu legální vás zabít, chtěla byste, aby někdo ,porušil zákonʼ a bránil vás. Zákon je špatný; zákon, který říká, že určitá skupina lidí, v tomto případě nenarozené děti, může být vystavena zabíjení, je prostě špatný. Je to nespravedlivý zákon. A zde, Vaše Ctihodnosti, máte příležitost postavit svět obrácený vzhůru nohama aspoň trochu zpátky na nohy. Vy, paní soudkyně, máte teď příležitost udělat něco správného v systému, který je založen na lži … že nenarozené děti neexistují. V tomto rozsudku, kde máte mnohem větší prostor to zvážit, můžete na tuto lež nebrat zřetel.“
Arvantová trvala na tom, že podle zákona nemá jinou možnost než vynést rozsudek, který nás bude držet dál od míst a okolností – jinými slovy potratových středisek –, kde bychom pravděpodobně zákon porušovali znovu. Porota složená z lidí nám rovných nás koneckonců shledala vinnými ze zločinů. Řekla jsem: „Ale já nejsem vinna. V objektivním světě toho, co je správné a co špatné, nejsem vinna.“ Arvantová odpověděla: „V objektivním světě já nepůsobím.“ (Přepis byl zpřístupněn díky tomu, že ho Lynn Millsová pro LifeSiteNews zakoupila.)
A v tom to je! Když se nepůsobí „v objektivním světě“, jsou nenarození odsuzováni k smrti a ospravedlňují se všemožné druhy skutečných zločinů. Soudkyně Arvantová a další jí podobní svou „realitu“ raději opírají o lež a organizují ji na základě lži. Jediná „realita“, na níž záleží, je ta, kterou kodifikuje zákon a Arvantová a jí podobní skutečně věří, že takového právně zakotvené lži jsou základem společenského řádu.Konec formuláře
Renee Chelianová, majitelka Northland Family Planning, dokonce přečetla vyjádření „poškozené“. První, co řekla, bylo: „Vaše Ctihodnosti, tito obžalovaní nemají žádnou úctu k právu.“ Evidentně ji ani nenapadlo, že ona zase nemá úctu k životu. Avšak protože „nepůsobí v objektivním světě“, je její činnost dovolená.
Byli jsme okamžitě spoutáni na rukou a na nohou a odvezeni do Oaklandské okresní věznice k výkonu trestu odnětí svobody, kde jsme strávili Svatý týden a Velikonoce. Je snadné dospět k závěru, že ať je člověk vinen nebo ne, je pobyt ve vězení zkrátka utrpení, které je třeba přestát. Ano, jídlo je strašné, takzvané lůžko tvrdé a blok plný nepříjemných zvuků práskajících železných dveří, hlučných spoluvězeňkyň a přísných a ostrých povelů bachařů. Avšak uprostřed strádání a ponižování bylo naše zatčení, soud a vězeňská zkušenost ustavičným svědectvím o posvátnosti života v kultuře smrti. Blok F1 se stal naším misijním polem.
Naše uvěznění bylo naplněno obrovskými požehnáními. Prvním požehnáním byla téměř jednomyslná úcta, jíž se nám dostávalo od našich spoluvězeňkyň. Skoro všechny byly přesvědčeny, že za náš „zločin“, snahu zachraňovat děti před potratem, nepatříme do vězení. Jejich úcta byla až zahanbující. Mohu s jistotou říci, že devadesát procent našich spoluvězeňkyň bylo ve vězení v souvislosti s alkoholem nebo drogami – rozvrácené životy. Když se dozvěděly, že jsme věřící křesťanky, mnohé z nich si s námi chtěly promluvit. Některé se dokonce svěřovaly s vlastními potraty, jichž litovaly. Radily jsme jim, modlily se s nimi a dokonce je evangelizovaly.
Vězeňkyně si mohly u kaplana objednat růženec. Jednou z prvních věcí, jichž jsem si po příchodu do bloku F1 všimla, vlastně bylo to, kolik vězeňkyň nosí kolem krku nebo na zápěstí plastový růženec. Růžence se dodávaly s letákem o tom, jak se modlit, ale zajímalo by mě, kolik žen, které „korálky“ nosily jako vězeňskou bižuterii, to skutečně dělalo. Moje spoluvězeňkyně na cele, odsouzená za trestný čin související s alkoholem, byla velká katolička a velmi pro život – je to neuvěřitelné, ale opravdu jsem ji znala z dřívějška, protože jsme spolupracovaly na prolife projektech! Obě jsme byly překvapené, když jsme se potkaly ve vězení!
Ona, Laura a já jsme se začaly společně modlit růženec v hlučné denní místnosti. Pozvaly jsme další spoluvězeňkyně, o nichž jsme věděly, že jsou katoličky, aby se k nám přidaly. Udělaly to. Několik dalších se pak přidalo spontánně – dokonce některé nekatoličky! I to byla zahanbující zkušenost, slyšet nekatoličky, z nichž některé neměly vyšší vzdělání než základní školu, s takovou upřímností se prokousávat modlitbami. Kupodivu jsme nikdy nemusely vysvětlovat, proč se katolíci modlí k Panně Marii. Měly jsme tedy pravidelnou skupinku a každé ráno se s obyvatelkami bloku F1 modlily růženec.
V prvním týdnu našeho uvěznění měla Laura Giesová spolubydlící, která byla těhotná. Jmenovala se Moniesha. Když se tato mohutná černoška dozvěděla, proč je Laura ve vězení, chtěla si promluvit. Teprve před třemi měsíci porodila a byla znovu těhotná. Řekla Lauře, že uvažuje o potratu. Ironií osudu bylo děťátko, které se narodilo v prosinci, zachráněno díky terénním poradcům, kteří stáli na kraji velkého parkoviště u Northland Family Planning a podařilo se jim k Monieshe dostat! Laura samozřejmě se spoluvězeňkyní hovořila – byla to dlouhá a intenzivní debata o Bohu, o jejím životě a o kráse nenarozeného dítěte, které v ní roste. Moniesha se rozhodla dítě porodit. Byl Velký pátek.
I obránci života-muži měli napilno. Matthew Connolly na bloku G2 zaslechl spoluvězně, jak křičí do telefonu na přítelkyni a evidentně se ji snaží přimět k potratu slovy: „Zbav se toho dítěte!“ Matthew pracoval jako chodbař a jeho úkolem bylo donášet spoluvězňům jídlo. Když přišel k cele tohoto muže, usmál se na něj a potichu mu řekl: „Bůh ti žehnej. Rozhodni se pro život.“ Tak to šlo po větší část týdne. Jednoho dne však tento muž Matthewa zastavil a chtěl s ním mluvit. Matthew využil příležitosti a hovořil s ním o tom, že dítě je velikým požehnáním, a o neuvěřitelné důležitosti otcovství. Po jejich rozhovoru muž Matthewovi řekl, že byl ke své těhotné přítelkyni sobecký a nespravedlivý. Rozhodl se, že ji nebude nutit k potratu a dokonce mluvil o svém vzrušení nad tím, že bude mít synáčka nebo dcerušku! Později spoluvězeň Matthewovi pověděl, že přítelkyni zavolal a řekl jí, že ji a jejich dítě bude podporovat, a ona ho ujistila, že si dítě nechá.
Když jsme byly ve vězení tři týdny, jedna spoluvězeňkyně fyzicky napadla druhou. Bachaři kvůli tomu okamžitě na celý blok uvalili „lockdown“ – všechny vězeňkyně dostaly příkaz vrátit se do svých cel. Jakoby odnikud se v bloku F1 se najednou vyrojili další bachaři. Já už jsem byla v cele; celé to pozdvižení mě vytrhlo ze soukromé modlitby. Vešla moje spolubydlící, aby splnila příkaz omezující volný pohyb. Obě jsme stály u kovových dveří, které zůstaly asi na dva palce pootevřené, zmatené tím, co se děje. Náhle se objevila bachařka a vztekle křičela: „Millerová, když je nařízen lockdown, musíte zavřít dveře cely!“ a hned to také udělala. S hlasitým prásknutím je zabouchla, aby svým slovům dodala důrazu. Moje spolubydlící stála tři stopy ode mě, ale bachařka si překvapivě vybrala jen mě. Pořádek byl brzy obnoven, a když přišel bachař, který měl večerní službu, sdělil mi, že mi byl uložen trest za přestupek, konkrétně osobní lockdown – že musím následujících 24 hodin zůstat zavřená v cele. Okamžitě se mě zmocnil hněv. Také mě překvapilo, jak rychle mě tato emoce ovládla. Zlobila jsem se sama na sebe za svou hněvivou reakci na nespravedlivý trest. Chtěla jsem všechna svá soužení obětovat Bohu na smír za nespravedlnost a hřích potratu – spojit své utrpení s Ježíšovým utrpením na kříži. A zatím jsem v tomto případě duchovní plody tohoto postoje promarnila. Místo abych trest přijala, bouřila jsem se proti němu, protože jsem hluboce pociťovala nespravedlnost celého systému, který mě prohlásil za zločince kvůli tomu, že jsem se snažila hájit nevinné lidské životy – a lockdown, který mi teď byl uložen, byl součástí celého systému.
Asi půl hodiny po jeho začátku jsem uslyšela bachaře nahlas strohým hlasem vyvolávat „Millerová, 22” (22 bylo číslo mojí cely). Pomyslela jsem si: „Co zas chtějí?“, slezla z horní palandy a vydala se do kanceláře. Když jsem stála před bachařem a nevěděla, co mám očekávat, najednou mi podal knihu. Netušila jsem, odkud se vzala, ani proč mi ji dává. Ano, vězeňkyně si mohly nechat posílat knihy, a několik jsem jich už dostala i já, ale vždycky chodily s papírem, kde bylo uvedeno, kdo je posílá. U této knihy žádný takový papír nebyl. Podívala jsem se na titul a okamžitě užasla. Byla to kniha On mne vede, duchovní životopis P. Waltera Ciszeka – pokračování jiného jeho díla, S Bohem v Rusku. Ciszek byl po druhé světové válce obviněn ze špionáže pro Vatikán a strávil přes dvacet let v sovětských věznicích a pracovních táborech, včetně několika let na samotce. To, že jsem tuto knihu dostala právě teď, byl Boží vzkaz pro mě. Určitě nebylo náhodou ani shodou okolností, že se objevila právě v době, kdy jsem sama pociťovala tíži vězení! A jistě i mou vězeňskou zkušenost uvedla do správné perspektivy. Utrpení P. Ciszeka mě poučilo, jak málo si mám na co stěžovat. Vzala jsem si drahocenný svazek zpátky do cely a začala jsem hned číst. Můj hněv se rozplynul. Smířila jsem se se vším.
Osobní lockdown byl pro mě něco naprosto nového. Nevěděla jsem, co se od vězně v této situaci očekává. Snídaně byla v pět ráno. Co mám dělat v časech jídla? Mám jít dolů, vzít si tác, najíst se se spoluvězeňkyněmi a pak se vrátit do cely? Neměla jsem představu, jak se chovat. Moje ochotná spolubydlící řekla: „Až bude snídaně, půjdu dolů a zeptám se bachaře, jaká jsou pravidla.“ Když byly vězeňkyně volány na snídani, odešla z cely. Neklidně jsem čekala na její návrat. Za několik minut byla zpátky a vyhrkla: „Jsi volná! Dnešní bachař o tvém lockdownu nemá žádný záznam!“ Nesmírně jsem se zaradovala, a také mě to ohromilo. Měla jsem pocit, jako by mě přišel vysvobodit anděl jako svatého Petra.
Co pro obránce života znamená být ve vězení? Pro nás to opravdu má smysl. V této kultuře smrti, ve světě mravně obráceném vzhůru nohama se obránci života postavili na stranu nechtěných, odvržených lidí. Během našeho procesu nenarození zůstávali vyvrženci – a tak když jsme byli odsouzeni za to, že jsme je bránili, byli jsme „připočteni mezi zločince“ a posláni do vězení. Zůstáváme tedy solidární s odvrhnutými.
Před několika desetiletími byla k pětiletému trestu, z nějž si odseděla dva a půl roku, odsouzena Joan Andrewsová Bellová za samostatnou akci na záchranu nenarozených na Floridě. V dopise z vězení dojemně napsala: „Odmítáte je, odmítáte i mě. Naším cílem, naší metou je smazat dělicí linii mezi nenarozenými dětmi a jejich narozenými přáteli … Čím těžší to pro nás je, tím více se můžeme radovat, že se s námi už tolik nezachází jako s privilegovanými narozenými, ale jako s diskriminovanými nenarozenými … U soudů nečekáme spravedlnost … Před soudy máme popravdě říkat, že my jako obránci a přátelé nenarozených nečekáme žádnou spravedlnost a žádný soucit, protože ani skutečným odsouzeným, nenarozeným dětem, se ničeho takového nedostalo a v den, kdy jsme se je pokusili zachránit, byly bez řádného procesu zabity … Zemřely za zločin, že byly nenarozené a nechtěné. Nečekáme žádnou spravedlnost od soudního systému, který takovéto barbarství kodifikuje, ani od vlády, která ho umožňuje. Je-li být nechtěný zločin, který lze trestat smrtí, snad by zločinem, za nějž lze člověka odsoudit k smrti, měla být i láska k nenarozeným a činy na jejich obranu.“
V jiném dopise se vyjadřuje k tomu, zda má smysl, aby obránci života chodili do vězení: „Žádná vláda nemůže působit bez podpory obyvatelstva. K vynucení změny v justiční, vládní nebo sociální politice není potřeba nic jiného než velmi malá, ale viditelná a odhodlaná menšina ochotná trpět a třeba i umírat za pravdu a spravedlnost. Národ nemůže vydržet tíhu holocaustu, pokud proti němu existují dostatečně silné a hlasité protesty. Obránci života musejí být ochotni trpět a jednat, nebo být připraveni na mnoho dalších desetiletí vraždění.“ (Richard Cowden-Guido, You Reject Them, You Reject Me: The Prison Letters of Joan Andrews, Manassas, VA: Trinity Communications, 1988, s. 126)
Když svá utrpení spojíme s utrpením Ježíše na kříži kvůli tomu, co je správné, je to nakonec ten nejsmysluplnější čin ze všech.
Monica Migliorino Miller, Ph.D.
Překlad Lucie Cekotová
Zdroje:
Red Rose Rescuer: How going to jail served as a continued witness to the sanctity of life - LifeSite
Criminals for the Gospel of Life
Pobyt ve vězení jako trvalé svědectví o posvátnosti života – Duše a hvězdy
Autorka tohoto článku je odsouzená kriminálnice. Na „dráhu zločinu“ mě v roce 1978 nalákal někdo, kdo byl sám kdysi obviněn z federálního trestného činu zločinného spolčení. Soudci mě nazvali „nebezpečnou osobou, před níž je třeba společnost chránit“, „recidivistkou“ a newyorský nejvyšší státní zástupce nejnověji dokonce „teroristkou“. Za své „zločiny“ jsem byla ve vězení.
Naposledy jsem dostala trest odnětí svobody na 45 dnů v Oaklandské okresní věznici v Pontiaku v Michiganu, z něhož jsem si odseděla třicet čtyři dnů. Dne 31. března jsem byla zařazena do bloku F1. První, co jsem chtěla udělat, stejně jako většina spoluvězenkyň, bylo navázat kontakt s vnějším světem. Proto jsem se posadila na židli ve frontě čekajících na možnost si zavolat z jednoho ze čtyř telefonů, které mají šedesát čtyři vězeňkyně k dispozici.
„Nováčci“ obvykle přitahují pozornost, a já jsem nebyla žádnou výjimkou – až na to, jakému zkoumání jsem byla podrobena. Přistoupila ke mně mohutná černá spoluvězeňkyně ještě se dvěma dalšími a řekla: „Nevypadáš na někoho, kdo se dostává do malérů. Za co jsi tu?“ Nebyla jsem ve vězení ještě ani hodinu a spoluvězeňkyně už chtěly vědět, jak to, že sdílím jejich osud. Trochu jsem se bála, jak se ke mně budou chovat, až se dozvědí můj „zločin“, nicméně jsem jim to řekla. „No, zatkli mě, když jsem se pokoušela v zařízení, kde se dělají potraty, mluvit se ženami o potratu a říkat jim, že jejich nenarozené děti jsou také lidé. Když přišla policie, řekla jsem, že nemůžu odejít, protože v sázce jsou lidské životy.“ „Cože! Děláš si srandu?“ zněla reakce spoluvězeňkyně, která se ptala. Mezitím mě obklopila skupinka dalších žen – všechny s podobnou reakcí. „A za to jsi tady? Proč je to zločin?“ Nebo: „To je směšné!“ Jedna spoluvězeňkyně se zeptala: „A kolik jsi za to dostala?“ Odpověděla jsem: „Pětačtyřicet dnů.“ „Ty jo!“ řekla další. „To jsi dostala víc než já, a já jsem tu za … no, to je jedno!“
Po počátečním šoku ohledně mého „zločinu“ okamžitě následovala intenzivní diskuse o potratu jako takovém. Byla jsem dotazována, jestli si myslím, že v některých případech je potrat odůvodněný. Jedna štíhlá černoška se ptala: „Hele, a co třeba třináctiletá znásilněná holka?“ Moje vysvětlení, proč má i dítě počaté při znásilnění právo na život, bylo počátkem mého čtyřiatřicetidenního svědectví o posvátnosti života v Oaklandské okresní věznici.
Nebyla jsem jediná. Spolu se mnou byla uvězněna další obránkyně života, Laura Giesová, a naštěstí ji rovněž přidělili do bloku F1. Dne 23. dubna 2022 jsme se spolu se čtyřmi dalšími – Elizabeth Wagiovou, Matthewem Connollym, Jacobem Gregorem a P. Fidelisem Moscinskim z kongregace Bratří františkánů obnovy – zúčastnily akce Red Rose Rescue. V době, kdy jsme byly ve vězení, byl za akci Red Rose Rescue na Long Islandu v New Yorku odsouzen ke třiceti dnům odnětí svobody John Hinshaw.
K naší záchranné akci v Michiganu došlo v zařízení Northland Family Planning v Southfieldu v Michiganu, kde se zabíjejí nenarozené děti až do čtyřiadvacátého týdne těhotenství. Členové Red Rose Rescue vstupují do potratových zařízení a hovoří se ženami, které už sedí v čekárně. Snažíme se je přesvědčit, aby své děti přivedly na svět, dáváme jim poslední příležitost rozhodnout se pro život, nabízíme slova povzbuzení, praktickou materiální pomoc, brožurky o potratu a samozřejmě rudé růže. Ke každé růži je připevněna kartička s telefonními čísly místních středisek pro pomoc těhotným a dalšími povzbudivými slovy.
Pokud ženy trvají na úmyslu své děti zabít, někdo z ochránců života alespoň zůstane s nenarozenými dětmi, které se brzy stanou oběťmi potratů. Zůstáváme s nechtěnými, nadále prosíme za jejich životy, a dokud to jde, svědčíme o posvátnosti života těchto odvržených, opuštěných lidských bytostí. Nemůžeme nechtěné děti jen tak opustit: musíme být vyvedeni.
A tak, když policie nakonec dorazila, byli jsme spoutáni a vyvlečeni pryč. Obvinili nás z přečinů nedovoleného vniknutí, narušování obchodních vztahů a kladení odporu policii – z posledně uvedeného „zločinu“ jen proto, že jsme neuposlechli „zákonného“ příkazu zatýkajících policistů, abychom potratové středisko opustili.
V únoru 2023 se konalo hlavní líčení u 46. obvodního soudu soudkyně Cynthie Arvantové. Zdatně nás hájil velmi odhodlaný a zkušený advokát Robert Muise z organizace American Freedom Law Center. Muise přednesl Arvantové náš návrh, podložený veškerými právními i morálními argumenty, který se dovolával „obrany jiného“. Tak bychom mohli porotě vysvětlit, že naše „nedovolené vniknutí“ do soukromé budovy bylo odůvodněno bráněním větší škodě – smrti jiných osob – a že jsme tedy jednali na jejich obranu. Návrh byl zamítnut.
V Americe po rozhodnutí v případu Roe vs. Wade, ve státě Michigan, nejsou nenarozené děti uznávány jako „jiné osoby“ – a určitě to platilo v době, kdy se naše akce konala. Pro účely soudních řízení nenarozené děti v podstatě prostě neexistují. Dokonce jsem slyšela soudce v jiných případech obránců života tvrdit: „Provedením potratu nevzniká žádná škoda.“ Soudkyně Arvantová charakterizovala škodu způsobenou zařízení Northland Family jako „právní škodu“. Takže „návrh se zamítá“.
21. února jsme byli odsouzeni a vynesení rozsudku bylo naplánováno na 30. března. Arvantová doufala, že z její soudní síně odejdeme spokojení, že jsme dostali jen osmnáctiměsíční podmínku. Avšak podruhé v dějinách prolife aktivismu kromě jiných podmínek zkušební doby uložila i to, že se budeme zdržovat nejméně pět set stop od všech potratových středisek v okrese, včetně nemocnic, které provádějí potraty. Soudce Marc Barron v procesu s členy Red Rose Rescue v roce 2018 nám uložil tutéž podmínku, kterou jsme o několik měsíců později úmyslně porušili. Na rozdíl od Barrona však Arvantová zašla o důležitý krok dál. Vyžadovala, abychom slovně potvrdili, že „souhlasíme se splněním“ této podmínky. To jsme podle svého svědomí nemohli udělat.
Ve svém závěrečném prohlášení jsem k dodržování hranice pěti set stop Arvantové řekla: „Je to jako chtít po někom, aby nedal najíst chudému, aby nepomáhal lidem v nebezpečí. To je podstata toho, co žádáte. Jsem přesvědčena, že kdyby byl váš život v nebezpečí, kdyby bylo z nějakého důvodu legální vás zabít, chtěla byste, aby někdo ,porušil zákonʼ a bránil vás. Zákon je špatný; zákon, který říká, že určitá skupina lidí, v tomto případě nenarozené děti, může být vystavena zabíjení, je prostě špatný. Je to nespravedlivý zákon. A zde, Vaše Ctihodnosti, máte příležitost postavit svět obrácený vzhůru nohama aspoň trochu zpátky na nohy. Vy, paní soudkyně, máte teď příležitost udělat něco správného v systému, který je založen na lži … že nenarozené děti neexistují. V tomto rozsudku, kde máte mnohem větší prostor to zvážit, můžete na tuto lež nebrat zřetel.“
Arvantová trvala na tom, že podle zákona nemá jinou možnost než vynést rozsudek, který nás bude držet dál od míst a okolností – jinými slovy potratových středisek –, kde bychom pravděpodobně zákon porušovali znovu. Porota složená z lidí nám rovných nás koneckonců shledala vinnými ze zločinů. Řekla jsem: „Ale já nejsem vinna. V objektivním světě toho, co je správné a co špatné, nejsem vinna.“ Arvantová odpověděla: „V objektivním světě já nepůsobím.“ (Přepis byl zpřístupněn díky tomu, že ho Lynn Millsová pro LifeSiteNews zakoupila.)
A v tom to je! Když se nepůsobí „v objektivním světě“, jsou nenarození odsuzováni k smrti a ospravedlňují se všemožné druhy skutečných zločinů. Soudkyně Arvantová a další jí podobní svou „realitu“ raději opírají o lež a organizují ji na základě lži. Jediná „realita“, na níž záleží, je ta, kterou kodifikuje zákon a Arvantová a jí podobní skutečně věří, že takového právně zakotvené lži jsou základem společenského řádu.Konec formuláře
Renee Chelianová, majitelka Northland Family Planning, dokonce přečetla vyjádření „poškozené“. První, co řekla, bylo: „Vaše Ctihodnosti, tito obžalovaní nemají žádnou úctu k právu.“ Evidentně ji ani nenapadlo, že ona zase nemá úctu k životu. Avšak protože „nepůsobí v objektivním světě“, je její činnost dovolená.
Byli jsme okamžitě spoutáni na rukou a na nohou a odvezeni do Oaklandské okresní věznice k výkonu trestu odnětí svobody, kde jsme strávili Svatý týden a Velikonoce. Je snadné dospět k závěru, že ať je člověk vinen nebo ne, je pobyt ve vězení zkrátka utrpení, které je třeba přestát. Ano, jídlo je strašné, takzvané lůžko tvrdé a blok plný nepříjemných zvuků práskajících železných dveří, hlučných spoluvězeňkyň a přísných a ostrých povelů bachařů. Avšak uprostřed strádání a ponižování bylo naše zatčení, soud a vězeňská zkušenost ustavičným svědectvím o posvátnosti života v kultuře smrti. Blok F1 se stal naším misijním polem.
Naše uvěznění bylo naplněno obrovskými požehnáními. Prvním požehnáním byla téměř jednomyslná úcta, jíž se nám dostávalo od našich spoluvězeňkyň. Skoro všechny byly přesvědčeny, že za náš „zločin“, snahu zachraňovat děti před potratem, nepatříme do vězení. Jejich úcta byla až zahanbující. Mohu s jistotou říci, že devadesát procent našich spoluvězeňkyň bylo ve vězení v souvislosti s alkoholem nebo drogami – rozvrácené životy. Když se dozvěděly, že jsme věřící křesťanky, mnohé z nich si s námi chtěly promluvit. Některé se dokonce svěřovaly s vlastními potraty, jichž litovaly. Radily jsme jim, modlily se s nimi a dokonce je evangelizovaly.
Vězeňkyně si mohly u kaplana objednat růženec. Jednou z prvních věcí, jichž jsem si po příchodu do bloku F1 všimla, vlastně bylo to, kolik vězeňkyň nosí kolem krku nebo na zápěstí plastový růženec. Růžence se dodávaly s letákem o tom, jak se modlit, ale zajímalo by mě, kolik žen, které „korálky“ nosily jako vězeňskou bižuterii, to skutečně dělalo. Moje spoluvězeňkyně na cele, odsouzená za trestný čin související s alkoholem, byla velká katolička a velmi pro život – je to neuvěřitelné, ale opravdu jsem ji znala z dřívějška, protože jsme spolupracovaly na prolife projektech! Obě jsme byly překvapené, když jsme se potkaly ve vězení!
Ona, Laura a já jsme se začaly společně modlit růženec v hlučné denní místnosti. Pozvaly jsme další spoluvězeňkyně, o nichž jsme věděly, že jsou katoličky, aby se k nám přidaly. Udělaly to. Několik dalších se pak přidalo spontánně – dokonce některé nekatoličky! I to byla zahanbující zkušenost, slyšet nekatoličky, z nichž některé neměly vyšší vzdělání než základní školu, s takovou upřímností se prokousávat modlitbami. Kupodivu jsme nikdy nemusely vysvětlovat, proč se katolíci modlí k Panně Marii. Měly jsme tedy pravidelnou skupinku a každé ráno se s obyvatelkami bloku F1 modlily růženec.
V prvním týdnu našeho uvěznění měla Laura Giesová spolubydlící, která byla těhotná. Jmenovala se Moniesha. Když se tato mohutná černoška dozvěděla, proč je Laura ve vězení, chtěla si promluvit. Teprve před třemi měsíci porodila a byla znovu těhotná. Řekla Lauře, že uvažuje o potratu. Ironií osudu bylo děťátko, které se narodilo v prosinci, zachráněno díky terénním poradcům, kteří stáli na kraji velkého parkoviště u Northland Family Planning a podařilo se jim k Monieshe dostat! Laura samozřejmě se spoluvězeňkyní hovořila – byla to dlouhá a intenzivní debata o Bohu, o jejím životě a o kráse nenarozeného dítěte, které v ní roste. Moniesha se rozhodla dítě porodit. Byl Velký pátek.
I obránci života-muži měli napilno. Matthew Connolly na bloku G2 zaslechl spoluvězně, jak křičí do telefonu na přítelkyni a evidentně se ji snaží přimět k potratu slovy: „Zbav se toho dítěte!“ Matthew pracoval jako chodbař a jeho úkolem bylo donášet spoluvězňům jídlo. Když přišel k cele tohoto muže, usmál se na něj a potichu mu řekl: „Bůh ti žehnej. Rozhodni se pro život.“ Tak to šlo po větší část týdne. Jednoho dne však tento muž Matthewa zastavil a chtěl s ním mluvit. Matthew využil příležitosti a hovořil s ním o tom, že dítě je velikým požehnáním, a o neuvěřitelné důležitosti otcovství. Po jejich rozhovoru muž Matthewovi řekl, že byl ke své těhotné přítelkyni sobecký a nespravedlivý. Rozhodl se, že ji nebude nutit k potratu a dokonce mluvil o svém vzrušení nad tím, že bude mít synáčka nebo dcerušku! Později spoluvězeň Matthewovi pověděl, že přítelkyni zavolal a řekl jí, že ji a jejich dítě bude podporovat, a ona ho ujistila, že si dítě nechá.
Když jsme byly ve vězení tři týdny, jedna spoluvězeňkyně fyzicky napadla druhou. Bachaři kvůli tomu okamžitě na celý blok uvalili „lockdown“ – všechny vězeňkyně dostaly příkaz vrátit se do svých cel. Jakoby odnikud se v bloku F1 se najednou vyrojili další bachaři. Já už jsem byla v cele; celé to pozdvižení mě vytrhlo ze soukromé modlitby. Vešla moje spolubydlící, aby splnila příkaz omezující volný pohyb. Obě jsme stály u kovových dveří, které zůstaly asi na dva palce pootevřené, zmatené tím, co se děje. Náhle se objevila bachařka a vztekle křičela: „Millerová, když je nařízen lockdown, musíte zavřít dveře cely!“ a hned to také udělala. S hlasitým prásknutím je zabouchla, aby svým slovům dodala důrazu. Moje spolubydlící stála tři stopy ode mě, ale bachařka si překvapivě vybrala jen mě. Pořádek byl brzy obnoven, a když přišel bachař, který měl večerní službu, sdělil mi, že mi byl uložen trest za přestupek, konkrétně osobní lockdown – že musím následujících 24 hodin zůstat zavřená v cele. Okamžitě se mě zmocnil hněv. Také mě překvapilo, jak rychle mě tato emoce ovládla. Zlobila jsem se sama na sebe za svou hněvivou reakci na nespravedlivý trest. Chtěla jsem všechna svá soužení obětovat Bohu na smír za nespravedlnost a hřích potratu – spojit své utrpení s Ježíšovým utrpením na kříži. A zatím jsem v tomto případě duchovní plody tohoto postoje promarnila. Místo abych trest přijala, bouřila jsem se proti němu, protože jsem hluboce pociťovala nespravedlnost celého systému, který mě prohlásil za zločince kvůli tomu, že jsem se snažila hájit nevinné lidské životy – a lockdown, který mi teď byl uložen, byl součástí celého systému.
Asi půl hodiny po jeho začátku jsem uslyšela bachaře nahlas strohým hlasem vyvolávat „Millerová, 22” (22 bylo číslo mojí cely). Pomyslela jsem si: „Co zas chtějí?“, slezla z horní palandy a vydala se do kanceláře. Když jsem stála před bachařem a nevěděla, co mám očekávat, najednou mi podal knihu. Netušila jsem, odkud se vzala, ani proč mi ji dává. Ano, vězeňkyně si mohly nechat posílat knihy, a několik jsem jich už dostala i já, ale vždycky chodily s papírem, kde bylo uvedeno, kdo je posílá. U této knihy žádný takový papír nebyl. Podívala jsem se na titul a okamžitě užasla. Byla to kniha On mne vede, duchovní životopis P. Waltera Ciszeka – pokračování jiného jeho díla, S Bohem v Rusku. Ciszek byl po druhé světové válce obviněn ze špionáže pro Vatikán a strávil přes dvacet let v sovětských věznicích a pracovních táborech, včetně několika let na samotce. To, že jsem tuto knihu dostala právě teď, byl Boží vzkaz pro mě. Určitě nebylo náhodou ani shodou okolností, že se objevila právě v době, kdy jsem sama pociťovala tíži vězení! A jistě i mou vězeňskou zkušenost uvedla do správné perspektivy. Utrpení P. Ciszeka mě poučilo, jak málo si mám na co stěžovat. Vzala jsem si drahocenný svazek zpátky do cely a začala jsem hned číst. Můj hněv se rozplynul. Smířila jsem se se vším.
Osobní lockdown byl pro mě něco naprosto nového. Nevěděla jsem, co se od vězně v této situaci očekává. Snídaně byla v pět ráno. Co mám dělat v časech jídla? Mám jít dolů, vzít si tác, najíst se se spoluvězeňkyněmi a pak se vrátit do cely? Neměla jsem představu, jak se chovat. Moje ochotná spolubydlící řekla: „Až bude snídaně, půjdu dolů a zeptám se bachaře, jaká jsou pravidla.“ Když byly vězeňkyně volány na snídani, odešla z cely. Neklidně jsem čekala na její návrat. Za několik minut byla zpátky a vyhrkla: „Jsi volná! Dnešní bachař o tvém lockdownu nemá žádný záznam!“ Nesmírně jsem se zaradovala, a také mě to ohromilo. Měla jsem pocit, jako by mě přišel vysvobodit anděl jako svatého Petra.
Co pro obránce života znamená být ve vězení? Pro nás to opravdu má smysl. V této kultuře smrti, ve světě mravně obráceném vzhůru nohama se obránci života postavili na stranu nechtěných, odvržených lidí. Během našeho procesu nenarození zůstávali vyvrženci – a tak když jsme byli odsouzeni za to, že jsme je bránili, byli jsme „připočteni mezi zločince“ a posláni do vězení. Zůstáváme tedy solidární s odvrhnutými.
Před několika desetiletími byla k pětiletému trestu, z nějž si odseděla dva a půl roku, odsouzena Joan Andrewsová Bellová za samostatnou akci na záchranu nenarozených na Floridě. V dopise z vězení dojemně napsala: „Odmítáte je, odmítáte i mě. Naším cílem, naší metou je smazat dělicí linii mezi nenarozenými dětmi a jejich narozenými přáteli … Čím těžší to pro nás je, tím více se můžeme radovat, že se s námi už tolik nezachází jako s privilegovanými narozenými, ale jako s diskriminovanými nenarozenými … U soudů nečekáme spravedlnost … Před soudy máme popravdě říkat, že my jako obránci a přátelé nenarozených nečekáme žádnou spravedlnost a žádný soucit, protože ani skutečným odsouzeným, nenarozeným dětem, se ničeho takového nedostalo a v den, kdy jsme se je pokusili zachránit, byly bez řádného procesu zabity … Zemřely za zločin, že byly nenarozené a nechtěné. Nečekáme žádnou spravedlnost od soudního systému, který takovéto barbarství kodifikuje, ani od vlády, která ho umožňuje. Je-li být nechtěný zločin, který lze trestat smrtí, snad by zločinem, za nějž lze člověka odsoudit k smrti, měla být i láska k nenarozeným a činy na jejich obranu.“
V jiném dopise se vyjadřuje k tomu, zda má smysl, aby obránci života chodili do vězení: „Žádná vláda nemůže působit bez podpory obyvatelstva. K vynucení změny v justiční, vládní nebo sociální politice není potřeba nic jiného než velmi malá, ale viditelná a odhodlaná menšina ochotná trpět a třeba i umírat za pravdu a spravedlnost. Národ nemůže vydržet tíhu holocaustu, pokud proti němu existují dostatečně silné a hlasité protesty. Obránci života musejí být ochotni trpět a jednat, nebo být připraveni na mnoho dalších desetiletí vraždění.“ (Richard Cowden-Guido, You Reject Them, You Reject Me: The Prison Letters of Joan Andrews, Manassas, VA: Trinity Communications, 1988, s. 126)
Když svá utrpení spojíme s utrpením Ježíše na kříži kvůli tomu, co je správné, je to nakonec ten nejsmysluplnější čin ze všech.
Monica Migliorino Miller, Ph.D.
Překlad Lucie Cekotová
Zdroje:
Red Rose Rescuer: How going to jail served as a continued witness to the sanctity of life - LifeSite
Criminals for the Gospel of Life
Pobyt ve vězení jako trvalé svědectví o posvátnosti života – Duše a hvězdy