Mons. Athanasius Schneider: Amazonské ceremonie sú rúhaním a mají koreň v druhom vatikánskom koncile
8.11. 2019 Biskup Athanasius Schneider v rozhovoru, který poskytl periodiku The Remnant, prohlásil, že bohoslužebné obřady amazonské synody mají své kořeny ve druhém vatikánském koncilu. »Musíme tyto akty odsoudit jako modloslužbu uvnitř církve a nemůžeme je připustit. Bohužel, papež František toto uctívání model Pachamamy hájí a tvrdí, že nemají modloslužebný záměr. Biskup to však rázně odmítá, protože to, co vidíme, je evidentní uctívání model a my musíme hodnotit vnější akty a nikoliv srdce osob. Jsou to naprosto jasné akty náboženského kultu před dřevěnou modlou. Papež sám připustil, že Pachamama představuje ženské božství, které je vlastní jihoamerické kultuře.
»Zlo chce vždy dosáhnout svého vrcholu a popřít pravdu. Relativismus je jako virus. Když se mu nepostavíme na odpor, zachvátí celé tělo.« Tento naukový relativismus však nacházíme již v některých vyjádřeních 2VK.
Je tomu tak v Nostra aetate, kde se tvrdí, že muslimové s námi uctívají jednoho Boha. Nastupuje to již v Lumen gentium 16. Koncilní otcové prohlašují: Plán spásy se vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele a mezi nimi především na muslimy, kteří se drží víry Abrahámovy a klanějí se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.
Biskup Schneider uvádí, že uvedená idea, podle které člověk je střed a vrchol všeho, co existuje na zemi a podle nauky koncilu o „náboženské svobodě“ je totiž přirozeným právem zvolit si náboženství zakořeněné v lidské přirozenosti. I když je pravda, že nikdo k tomu nesmí být nucen, tato nauka zachází až k bodu, že každý si může svobodně zvolit své vlastní náboženství. Tento bod evidentně protiřečí jiným koncilním textům.
V dokumentu Dignitatis humanae koncil učí, že všichni „mají povinnost hledat pravdu, a ta se nachází v nauce katolické církve“, říká Schneider. Nicméně o něco předtím tentýž dokument říká, že náboženská svoboda je zakořeněna v lidské přirozenosti“. Tato nauka vůbec není jasná, je dvojznačná a v důsledku toho vyvolává po koncilu v seminářích a na teologických fakultách, v episkopátu a dokonce u Svatého stolce názor, že každý člověk má právo zvolit si vlastní náboženství.
V Dignitatis humanae koncilní otcové učí, že „koncil na prvním místě vyznává víru ve skutečnost, že Bůh sám sděluje lidstvu, jakým způsobem mu člověk má sloužit, aby mohl být spasen v Kristu a dosáhl věčné spásy. Věříme, že toto jediné pravé náboženství je v katolické a apoštolské církvi, které Ježíš Kristus svěřil úkol bránit pravdu mezi všemi lidmi. Ale dále se tvrdí: Tento koncil prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda spočívá v tom, že všichni lidé musí být uchráněni před nucením ze strany individuí i sociálních skupin nebo lidské moci, takže nikdo nemůže být přinucen jednat způsobem, který se protiví jeho vlastní víře. na veřejnosti nebo v soukromí, u něho samého nebo společně s druhými. Koncil prohlašuje navíc, že základ náboženské svobody je v samotné lidské přirozenosti tak, jak je vyjádřena ve slově Bohem zjeveném a v samotném náboženství. To, čeho jsme momentálně svědky v Římě, je však pronikání modloslužby do srdce katolické církve a představuje to triumf zla. Bludná nauka je obsažena také v pokoncilním magisteriu: Dialog a misie (1984), v encyklice Redemptionis missio Jana Pavla II. (1991), v Dialog a hlásání Papežské rady pro mezináboženský dialog a Kongregace pro evangelizaci národů (1991) a rovněž v Dominus Jesus Kongregace pro nauku víry (2000). Bludná tvrzení jasou přítomná také v projevech Benedikta XVI. a odvolává se na ně jeho nástupce. Nemůže např. zůstat bez následků papežovo prohlášení: Křesťané a Židé mají velkou část společného duchovního dědictví a modlí se ke stejnému Pánu (Benedikt XVI. při návštěvě synagogy 17. ledna 2010). I když je pravda, že jsme naroubováni na „stejném kořenu“ jako předrabínský judaismus a že Bůh, který se zjevil a přinesl naplnění Dějin spásy v Ježíši Kristu, je tentýž jako Bůh patriarchů a proroků, nemůžeme se zastavit jen u této skutečnosti a ignorovat, že v plnosti času se zjevil Ježíš Kristus, kterého židé odmítli a nadále ho odmítají. Je to Bůh Nejsvětější Trojice, zdroj všech našich náboženských vztahů, kterému se jako křestané klaníme, protože jsme ho poznali skrze zjevení jeho samého i jeho apoštolů. Jsme svědky a spolupracovníci jeho božského a lidského díla spásy až do konce časů. Nejedná se pouze o jedno náboženství, ale o jednu Osobu, o živého Boha, jedinečného v dějinách, který se vtělil v Kristu a přijal dvě přirozenosti: dokonale lidskou a dokonale božskou. A to je pro nevěrce, židy a muslimy pohoršení. V tomto Bohu vtěleném a usmrceném na smíření našeho hříchu a zmrtvýchvstalém pro znovuzrození lidské přirozenosti a znovu uvedení Tvorstva k Otci je propastný rozdíl. Proto modlit se k jednomu nebo druhému Bohu není bez významu. Křesťané se stávají „konformní“ s tím, koho uctívají, a to na základě konnaturality darované skrze víru a uskutečněné i z antropologického zřetele, takže v různých náboženstvích jde o zcela rozdílný proces. To je stejný důvod, proč nemůžeme tvrdit, že se klaníme stejnému Bohu jako islám, jestliže muslimům nejsou „mariologie“ a „christologie“ v Koránu ničím jiným než ďábelskou zvráceností v našich svatých Písmech. Maria je u nich matkou Ježíše, ale Ježíš je jen prorok, a to nižší než Mohamed. Jistě, Bůh Stvořitel člověka a vesmíru je tentýž, ale zcela rozdílný je vztah, který se k němu utváří na základě Zjevení a který je zakotven v obou náboženstvích rozdílným způsobem, jako je rozdílná historie, ve které žijí. Nesmíme zapomínat, že vrcholem všeho stvoření je Kristus a že v křesťanu se uskutečňuje spojení s Kristem podle věčného plánu Otce. Je pravdou, že před zjevením Krista, vtěleného Jednorozeného Syna, který je v náručí Otce (Jan 1, 18) jako «jediný Bůh nebyl poznáván ve třech božských osobách. Ale toto zjevení je důvodem, že právě v Kristu a jeho církvi se překypující život vnitřně váže na tři Osoby dějin spásy až do konce časů, a to skrze jeho přítomnost v těch, kteří ho přijímají: v Synu se nám zjevuje obraz Otce, v Duchu září pečeť Syna; kdo je poznamenán spojením s Nejsvětější Trojicí, již nyní na zemi žije nebeským životem (Ambroziánská liturgie).
Není možno operovat pouhým monoteismem, abychom určili, co je pravé Náboženství – které spíše než náboženstvím je vírou v Osobu Boha a člověka, jak je to shrnuto v Krédu. Je třeba vzít v úvahu základní tajemství zjevené Víry v trojici Božských osob a Vtělení Slova. Mimo Trojici a Vtělení Slova není pravdy ani nadpřirozeného života.
Já jsem cesta, pravda a život (Jan 14, 6). On, (nikoliv v Talmudu nebo Koránu) druhá osoba Trojice, která se vtělila a zemřela pro naši spásu, představuje plnost náboženství: Krédo, Svátosti, Morálku. Mimo Něho není spásy. On je jediná cesta, která vede k nebi. Judaismus ho pokládá podvodníka, který se z člověka dělá Bohem a kterého za to odsoudili k smrti. Islám ho pokládá za proroka, ale popírá jeho božství. Není zde žádná možnost „monoteistického trojdialogu“ za použití nějaké mezináboženské akrobacie.
Skutečnost, že se objevuje víra, jako bychom měli právo si volit způsob bohopocty a kultu, jako je onen v náboženství Pachamamy, protože prý je zakořeněna v lidské přirozenosti, vyplývá z dvojakého výkladu textů 2VK. Příkladem je již mezináboženské setkání v Assisi s papežem Janem Pavlem II. 1986 a jiná setkání s modloslužebnými náboženstvími různých druhů. Proto je vyloučeno nepokládat za svatokrádež účast v modlitbě, kterou pronesl papež František ve Vatikánu.
Nyní pod papežem Františkem jsme svědky nepokrytého šíření herezí a toho, jak popírači katolické víry jsou beze studu prosazováni na vysoká místa v církvi; jedná se přímo i o odměny, jaké získávají za zradu Krista. V rozhovoru z 2. listopadu biskup Schneider mluvil také o vlivu modernistů v katolické církvi a o jejich evidentním popírání „neměnných pravd“. »Také zednáři popírají tyto pravdy a ohánějí se naturalismem a antropocentrismem ve snaze vyloučit „jedinečnost Ježíše Krista“. Smýšlení modernistů je „podobné“ jako u zednářů, i když nechci říct, že modernisté jsou zednáři. Oběma je společný relativismus. Hlavní pilíře zednářů jsou: My lidské bytosti jsme autoři pravdy, a na základě toho můžeme měnit pravdy podle svého přání. To je naturalismus a absolutní antropocentrismus.
Biskup Schneider také prohlásil, že zednářství je zásadně proti jakékoliv nadpřirozenosti a jakémukoliv zjevení. Modernisté jsou infikováni tímto způsobem myšlení. Hnutí modernismu proniklo do církve. Dosáhlo zde svého vrcholu ve 2. vatikánském koncilu a využilo tohoto shromáždění jako nástroje k největšímu rozšíření teorie relativismu, antropocentrismu a naturalistické teologie v liturgickém životě a pastoraci v církvi. Podle biskupa Schneidera po 2VK kromě modernistů také někteří ověření členové masonerie obsadili vysoce postavená místa v církvi. Na otázku, zda k ni patří i Anibale Bugnini, architekt mše Novus Ordo, Schneider odpověděl: »Ano, a s ním i další. Je velmi pravděpodobné, že zednáři jsou mezi biskupy, kardinály a také nuncii. Ti podporovali modernistický klérus, i když nebyl členem masonerie a dopomohli jim na vysoká místa v církvi. „Je evidentní, že se jedná o záměrnou strategii.«
Pramen : Chiesa e post concilio prevzate z lumen de lumine.cz ----------------------------------
