Církev je svatá
katechismus katolické církve:
„To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou.“ Tyto čtyři znaky, nedílně navzájem spojené, označují podstatné rysy církve a jejího poslání. Církev je nemá sama od sebe; je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své církvi, aby byla jedna, svatá, katolická (všeobecná) a apoštolská; on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků.
Jen vírou lze poznat, že tyto charakteristické rysy církve pramení z jejího božského původu. Nicméně jejich dějinné projevy jsou znameními, jež jasně mluví k lidskému rozumu. „Církev,“ připomíná 1. vatikánský koncil, „pro svou vynikající svatost … pro svou všeobecnou jednotu, neotřesitelnou stálost je sama sebou velkým a trvalým důvodem věrohodnosti a nezvratným důkazem svého božského poslání.“
„Církev … je podle naší víry nezrušitelně svatá. Kristus totiž, Boží Syn — který je oslavován zároveň s Otcem i Duchem jako ‘jediný svatý’ — miloval církev jako svou snoubenku a obětoval se za ni, aby ji posvětil. Spojil ji se sebou jako své tělo a vrchovatě ji obdařil darem Ducha svatého k Boží slávě.“ Církev je tedy „svatý Boží lid“, a její členové jsou nazýváni „svatí“.
Církev, sjednocená s Kristem, je jím posvěcována; sama se skrze něho a v něm stává posvěcující. Všechna činnost církve směřuje „k posvěcení člověka a oslavě Boha v Kristu“ jako ke svému cíli. Jen v církvi je „plnost všech prostředků spásy“, v ní „Boží milostí dosahujeme svatosti“.
„Církev se totiž už na zemi vyznačuje opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.“ V jejích členech je dokonalá svatost teprve předmětem snažení. „Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika a tak velikými prostředky spásy, volá Pán — každého jeho vlastní cestou — k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec.“
Láska je duší svatosti, k níž jsou všichni povoláni: „řídí všechny prostředky posvěcení, je jejich duší a dovádí je k cíli.“ „Pochopila jsem, že má–li církev tělo, složené z různých údů, nechybí jí ten nejpotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy církve v činnosti. Kdyby láska vyhasla, přestali by apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev … Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa … jedním slovem, že je věčná!“
„Kristus byl ‘svatý, nevinný, neposkvrněný’, nepoznal hřích a přišel jen usmířit hříchy lidu: v církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy.“ Všichni členové církve, včetně jejích služebníků, musí uznávat, že jsou hříšníci. Ve všech je ještě až do konce časů smíšen plevel hříchu s dobrým zrnem evangelia. Církev tedy shromažďuje hříšníky, dotčené Kristovou spásou a nacházející se stále na cestě k posvěcení: „Církev je svatá, i když má v sobě hříšníky, protože sama nemá jiný život než život milosti: její členové se posvěcují tím, že žijí z jejího života; jestliže se od jejího života odkloní, upadají do hříchů a zmatků, které znemožňují působení její svatosti. Z toho důvodu církev trpí a dělá pokání za tyto hříchy — má však moc uzdravit z nich své děti Kristovou krví a darem Ducha svatého.“
Svatořečením některých věřících, to je slavnostním prohlášením, že tito věřící hrdinsky uskutečňovali ctnosti a ve svém životě byli věrni Boží milosti, církev uznává moc Ducha svatosti, který je v ní, a posiluje naději věřících tím, že jim je dává za vzor a přímluvce. „V nejtěžších situacích církevních dějin vždy stáli u počátku obnovy světci.“ Vždyť „skrytým zdrojem a neomylnou mírou apoštolské účinnosti a misijního úsilí církve je její svatost“.
„Církev už došla v blahoslavené Panně k dokonalosti bez poskvrny a vrásky. Věřící se však stále ještě snaží přemáhat hřích a růst ve svatosti. Proto pozvedají oči k Marii“; v ní už je církev celá svatá.
„To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou.“ Tyto čtyři znaky, nedílně navzájem spojené, označují podstatné rysy církve a jejího poslání. Církev je nemá sama od sebe; je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své církvi, aby byla jedna, svatá, katolická (všeobecná) a apoštolská; on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků.
Jen vírou lze poznat, že tyto charakteristické rysy církve pramení z jejího božského původu. Nicméně jejich dějinné projevy jsou znameními, jež jasně mluví k lidskému rozumu. „Církev,“ připomíná 1. vatikánský koncil, „pro svou vynikající svatost … pro svou všeobecnou jednotu, neotřesitelnou stálost je sama sebou velkým a trvalým důvodem věrohodnosti a nezvratným důkazem svého božského poslání.“
„Církev … je podle naší víry nezrušitelně svatá. Kristus totiž, Boží Syn — který je oslavován zároveň s Otcem i Duchem jako ‘jediný svatý’ — miloval církev jako svou snoubenku a obětoval se za ni, aby ji posvětil. Spojil ji se sebou jako své tělo a vrchovatě ji obdařil darem Ducha svatého k Boží slávě.“ Církev je tedy „svatý Boží lid“, a její členové jsou nazýváni „svatí“.
Církev, sjednocená s Kristem, je jím posvěcována; sama se skrze něho a v něm stává posvěcující. Všechna činnost církve směřuje „k posvěcení člověka a oslavě Boha v Kristu“ jako ke svému cíli. Jen v církvi je „plnost všech prostředků spásy“, v ní „Boží milostí dosahujeme svatosti“.
„Církev se totiž už na zemi vyznačuje opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.“ V jejích členech je dokonalá svatost teprve předmětem snažení. „Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika a tak velikými prostředky spásy, volá Pán — každého jeho vlastní cestou — k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec.“
Láska je duší svatosti, k níž jsou všichni povoláni: „řídí všechny prostředky posvěcení, je jejich duší a dovádí je k cíli.“ „Pochopila jsem, že má–li církev tělo, složené z různých údů, nechybí jí ten nejpotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy církve v činnosti. Kdyby láska vyhasla, přestali by apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev … Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa … jedním slovem, že je věčná!“
„Kristus byl ‘svatý, nevinný, neposkvrněný’, nepoznal hřích a přišel jen usmířit hříchy lidu: v církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy.“ Všichni členové církve, včetně jejích služebníků, musí uznávat, že jsou hříšníci. Ve všech je ještě až do konce časů smíšen plevel hříchu s dobrým zrnem evangelia. Církev tedy shromažďuje hříšníky, dotčené Kristovou spásou a nacházející se stále na cestě k posvěcení: „Církev je svatá, i když má v sobě hříšníky, protože sama nemá jiný život než život milosti: její členové se posvěcují tím, že žijí z jejího života; jestliže se od jejího života odkloní, upadají do hříchů a zmatků, které znemožňují působení její svatosti. Z toho důvodu církev trpí a dělá pokání za tyto hříchy — má však moc uzdravit z nich své děti Kristovou krví a darem Ducha svatého.“
Svatořečením některých věřících, to je slavnostním prohlášením, že tito věřící hrdinsky uskutečňovali ctnosti a ve svém životě byli věrni Boží milosti, církev uznává moc Ducha svatosti, který je v ní, a posiluje naději věřících tím, že jim je dává za vzor a přímluvce. „V nejtěžších situacích církevních dějin vždy stáli u počátku obnovy světci.“ Vždyť „skrytým zdrojem a neomylnou mírou apoštolské účinnosti a misijního úsilí církve je její svatost“.
„Církev už došla v blahoslavené Panně k dokonalosti bez poskvrny a vrásky. Věřící se však stále ještě snaží přemáhat hřích a růst ve svatosti. Proto pozvedají oči k Marii“; v ní už je církev celá svatá.