Boží slovo na den 22.10. A.D. 2023
Mt 22,15-21
Mt 22,15-21
- Nahlásit
Sociální sítě
Změnit příspěvek
Smazat příspěvek
Svatá Publia vyznavačka, diakonisa antiochijská (♰ 363)
památka 9. / 22. října
Svatá Publia (Poplia), žila v Antiochii, v druhé polovině IV. století, za vlády císaře Juliána Apostaty (Julián Odpadlík - Julianus Apostata, byl římským císařem v letech 361 až 363). Byla vdaná a porodila syna jménem Jan, kterého následně zasvětila službě Bohu. Poté, co v mladém věku ovdověla a její syn se …Více
Svatá Publia vyznavačka, diakonisa antiochijská (♰ 363)
památka 9. / 22. října
Svatá Publia (Poplia), žila v Antiochii, v druhé polovině IV. století, za vlády císaře Juliána Apostaty (Julián Odpadlík - Julianus Apostata, byl římským císařem v letech 361 až 363). Byla vdaná a porodila syna jménem Jan, kterého následně zasvětila službě Bohu. Poté, co v mladém věku ovdověla a její syn se stal presbyterem, svatá Publia přijala mnišství. Pro svůj rozvážný a asketický život, byla shledána hodnou být diakonisou. Ujala se vedení vdov a mladých žen, které se také chtěly věnovat službě Bohu, a ve svém domě založila monastýr. Takto nasměrovala na cestu spásy sebe i další, velké množství panen a ctihodných monašek, které veškerý svůj čas trávily v modlitbě a zpěvu chvalozpěvů.
Tehdy však také, tehdy vládnoucí císař Julián Apostata, vynakládal veškeré své úsilí k tomu, aby své poddané přinutil znovu k návratu k uctívání pohanských model. A tak jednou, když císař projížděl městem poblíž monastýru, ve kterém žila Publia, stalo se, že uslyšel zpěv sboru panen, které odvážně zpívali žalm: Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná. Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá (Ž 115, 3 -
. Tehdy rozhněvaný císař, nařídil, aby byl jejich zpěv umlčen, avšak svatá Publia, povzbudila sbor k větší, svaté horlivosti pro Hospodina a nařídila jim, aby zpívali ještě hlasitěji další žalm: Ať povstane Bůh a rozptýleni budou nepřátelé Jeho (Ž 68,2).
Julián pak poslal stráže, aby byla zajata ta, která se osmělila takto ho potupit. Na jeho rozkaz, pak byla Publia bita do obličeje, dokud země nebyla nasáklá její krví. Na smrt ji však nevydal, protože v tu samou chvíli, se musel spěšně vydat na vojenské tažení do Persie. Tam byl nakonec císař poražen a do Antiochie se už nevrátil.
Takto, mohla svatá Publia, skrze Boží Prozřetelnost užít pozemské svobody až do okamžiku, kdy svoji duši, v pokoji odevzdala do Božích rukou. Amen.
Nový Synaxarion Pravoslavné Církve
sestavený jeromonachem Makárijem Simonopetrským
kniha 1.
památka 9. / 22. října
Svatá Publia (Poplia), žila v Antiochii, v druhé polovině IV. století, za vlády císaře Juliána Apostaty (Julián Odpadlík - Julianus Apostata, byl římským císařem v letech 361 až 363). Byla vdaná a porodila syna jménem Jan, kterého následně zasvětila službě Bohu. Poté, co v mladém věku ovdověla a její syn se stal presbyterem, svatá Publia přijala mnišství. Pro svůj rozvážný a asketický život, byla shledána hodnou být diakonisou. Ujala se vedení vdov a mladých žen, které se také chtěly věnovat službě Bohu, a ve svém domě založila monastýr. Takto nasměrovala na cestu spásy sebe i další, velké množství panen a ctihodných monašek, které veškerý svůj čas trávily v modlitbě a zpěvu chvalozpěvů.
Tehdy však také, tehdy vládnoucí císař Julián Apostata, vynakládal veškeré své úsilí k tomu, aby své poddané přinutil znovu k návratu k uctívání pohanských model. A tak jednou, když císař projížděl městem poblíž monastýru, ve kterém žila Publia, stalo se, že uslyšel zpěv sboru panen, které odvážně zpívali žalm: Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná. Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá (Ž 115, 3 -
Julián pak poslal stráže, aby byla zajata ta, která se osmělila takto ho potupit. Na jeho rozkaz, pak byla Publia bita do obličeje, dokud země nebyla nasáklá její krví. Na smrt ji však nevydal, protože v tu samou chvíli, se musel spěšně vydat na vojenské tažení do Persie. Tam byl nakonec císař poražen a do Antiochie se už nevrátil.
Takto, mohla svatá Publia, skrze Boží Prozřetelnost užít pozemské svobody až do okamžiku, kdy svoji duši, v pokoji odevzdala do Božích rukou. Amen.
Nový Synaxarion Pravoslavné Církve
sestavený jeromonachem Makárijem Simonopetrským
kniha 1.
Z listu svatého Augustina, biskupa, Probě
(Ep. 130,8,15.17 – 9,18: CSEL 44,56-57.59-60)
Rozněcujme v modlitbě svou touhu
Nač se rozptylujeme vším možným a klademe si otázku, oč se modlit? Proč se bojíme, že bychom se třeba mohli modlit nepatřičně, a neřekneme raději slova žalmu: Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, …Více
Z listu svatého Augustina, biskupa, Probě
(Ep. 130,8,15.17 – 9,18: CSEL 44,56-57.59-60)
Rozněcujme v modlitbě svou touhu
Nač se rozptylujeme vším možným a klademe si otázku, oč se modlit? Proč se bojíme, že bychom se třeba mohli modlit nepatřičně, a neřekneme raději slova žalmu: Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.1 Tam se přece všechny dny naplňují bez přicházení a pomíjení, začátek jednoho není koncem druhého; všechny jsou zároveň a bez konce, neboť ani život, jemuž ty dny patří, nemá konec.
Abychom dosáhli tohoto blaženého života, sám pravý Život nás naučil se modlit: ne mnohomluvně, jako kdybychom měli být vyslyšeni tím spíš, čím budeme upovídanější – vždyť se modlíme k tomu, který, jak říká Pán, ví, co potřebujeme, dříve než ho o to požádáme.2
Můžeme se ptát, proč nás učí modlit, když zná naše potřeby dříve, než ho o něco poprosíme. Tato otázka by nás mohla dráždit, kdybychom se nedovtípili, že náš Pán a Bůh tím nechce poznávat naši vůli, tu přece nemůže neznat, ale že se v modlitbách rozněcuje naše touha, jíž můžeme obsáhnout to, co se nám Bůh chystá dát. Neboť je to něco ohromného, my však jsme malí a pro přijetí tohoto daru je v nás těsno. Proto se nám říká: Otevřte dokořán srdce, nespřáhejte se s nevěřícími.3
Tímto ohromným darem je něco, co oko nevidělo, neboť to není barva, ani ucho neslyšelo, neboť to není zvuk, ani nevstoupilo do lidského srdce, neboť srdce člověka má naopak vystoupit k němu;4 a my jsme s to jej obsáhnout tím víc, čím víc a čím věrněji v něj věříme, čím pevněji v něj doufáme a čím horoucněji po něm toužíme.
Právě v této víře, naději a lásce se tedy nepřetržitě modlíme svou ustavičnou touhou. Avšak v určitých hodinách a dobách prosíme Boha také slovy, abychom se těmito znameními věcí sami povzbuzovali, abychom si sami uvědomovali, nakolik jsme v této touze pokročili, a abychom se sami ještě více pobízeli k jejímu rozněcování. Neboť čím vřelejší je láska, tím velkolepější je to, co působí. Říká-li tedy apoštol: Bez přestání se modlete,5 neznamená to nic jiného než: bez ustání mějte touhu po blaženém životě, což není žádný jiný život než život věčný, a žádejte si ho od toho, který jediný ho může dát.
1 Žl 27 (26),4. 2 Srov. Mt 6,8. 3 2 Kor 6,13-14. 4 Srov. 1 Kor 2,9. 5 1 Sol 5,17.
zdroj: Denní modlitba církve
(Ep. 130,8,15.17 – 9,18: CSEL 44,56-57.59-60)
Rozněcujme v modlitbě svou touhu
Nač se rozptylujeme vším možným a klademe si otázku, oč se modlit? Proč se bojíme, že bychom se třeba mohli modlit nepatřičně, a neřekneme raději slova žalmu: Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.1 Tam se přece všechny dny naplňují bez přicházení a pomíjení, začátek jednoho není koncem druhého; všechny jsou zároveň a bez konce, neboť ani život, jemuž ty dny patří, nemá konec.
Abychom dosáhli tohoto blaženého života, sám pravý Život nás naučil se modlit: ne mnohomluvně, jako kdybychom měli být vyslyšeni tím spíš, čím budeme upovídanější – vždyť se modlíme k tomu, který, jak říká Pán, ví, co potřebujeme, dříve než ho o to požádáme.2
Můžeme se ptát, proč nás učí modlit, když zná naše potřeby dříve, než ho o něco poprosíme. Tato otázka by nás mohla dráždit, kdybychom se nedovtípili, že náš Pán a Bůh tím nechce poznávat naši vůli, tu přece nemůže neznat, ale že se v modlitbách rozněcuje naše touha, jíž můžeme obsáhnout to, co se nám Bůh chystá dát. Neboť je to něco ohromného, my však jsme malí a pro přijetí tohoto daru je v nás těsno. Proto se nám říká: Otevřte dokořán srdce, nespřáhejte se s nevěřícími.3
Tímto ohromným darem je něco, co oko nevidělo, neboť to není barva, ani ucho neslyšelo, neboť to není zvuk, ani nevstoupilo do lidského srdce, neboť srdce člověka má naopak vystoupit k němu;4 a my jsme s to jej obsáhnout tím víc, čím víc a čím věrněji v něj věříme, čím pevněji v něj doufáme a čím horoucněji po něm toužíme.
Právě v této víře, naději a lásce se tedy nepřetržitě modlíme svou ustavičnou touhou. Avšak v určitých hodinách a dobách prosíme Boha také slovy, abychom se těmito znameními věcí sami povzbuzovali, abychom si sami uvědomovali, nakolik jsme v této touze pokročili, a abychom se sami ještě více pobízeli k jejímu rozněcování. Neboť čím vřelejší je láska, tím velkolepější je to, co působí. Říká-li tedy apoštol: Bez přestání se modlete,5 neznamená to nic jiného než: bez ustání mějte touhu po blaženém životě, což není žádný jiný život než život věčný, a žádejte si ho od toho, který jediný ho může dát.
1 Žl 27 (26),4. 2 Srov. Mt 6,8. 3 2 Kor 6,13-14. 4 Srov. 1 Kor 2,9. 5 1 Sol 5,17.
zdroj: Denní modlitba církve