Už niekoľko storočí sa v kedysi kresťanskom svete úspešne šíria mylné názory na to, odkiaľ pramení vládna moc a ako má byť vykonávaná. Tieto omyly zhoršuje aj neporozumenie rozdielu medzi zdrojom moci a spôsobom, akým sa vykonávateľ moci vyberá. Napriek tomu sa dočkali všeobecného prijatia, ba viac, dočkali sa povýšenia do úlohy ideálnej formy spravovania štátu a kto si dovolí nesúhlasiť, stavia sám seba do hľadáčika ideovej polície. Snaha zapáčiť sa svetu, to znamená tým, ktorí svetu vládnu, potom vedie katolíkov k opúšťaniu kresťanských princípov spravovania štátu a nekritickému osvojovaniu si protikresťanských konceptov vlády.
Táto kolaboračná snaha je eufemicky prikrášľovaná nálepkami o umení možného; o hľadaní toho, čo spája; o slobode, zodpovednosti a spolupráci na konzervatívnom základe; hodnotovej politike a mnohými inými. Starozákonný prorok by to najskôr označil ako smilnenie s cudzími bohmi. Guercino (Giovan Francesco Barbieri), Boh Otec a anjel zdroj: wikimedia commons / Google Art Project
Omnis potestas a Deo
Situácia je z katolíckeho pohľadu veľmi jednoduchá. Katolíckeho pohľadu. Konzervativizmus a najmä neokonzervativizmus sú operáciou pod falošnou vlajkou, ktorej cieľom je vystrnadiť katolícke princípy zo spravovania vecí verejných. Takže zvrchovaným vládcom nad všetkým stvorenstvom je Boh. Božie panstvo nad svetom má dvojaký rozmer:(1)
– zvrchovanú vládnu moc – summam jurisdictionem – zvrchované vlastnícke právo – summum dominium proprietatis
Prihliadnime teraz k prvému bodu, k najvyššej vládnej moci. Vládnu moc vykonáva panovník tým, že svojím poddaným udeľuje príkazy a zákazy a ich splnenie resp. nedodržanie odmeňuje a trestá.
Bohu patrí neobmedzená vládna moc už z toho dôvodu, že ako Stvoriteľ sveta je zvrchovaným Pánom stvorenstva a „Kráľom nad všetkými kráľmi, Panovníkom nad všetkými panovníkmi“.(2) Celý vesmír je jediným kráľovstvom a jeho neobmedzeným samovládcom, autokratom je Boh a všetko stvorené živé i neživé poslúcha jeho príkazy.(3) Boh je teda jediným a výhradným zdrojom všetkej moci a vlády ľudskej.(4) Boh má a demonštroval moc z ničoho tento svet stvoriť a bezpochyby má moc ho aj zničiť. To z neho robí prameň všetkej moci a autority.
Z toho plynie, že všetci panovníci, mocnári, králi a vládcovia panujú v len v mene Božom, ich moc a vláda nemá pôvod v nich samotných ani v ich poddaných, ale len v jedinom zvrchovanom Bohu, Pánovi všehomíru. Moc svetských panovníkov je len účasťou na všemohúcej moci Božej a ich panovanie je len odleskom a obrazom zvrchovaného panstva, ktoré výlučným právom náleží len Bohu, ako sveta Stvoriteľovi, Zachovávateľovi a Riaditeľovi. Túto pravdu vyjadrovali kresťanskí králi, nazývajúc sa panovníkmi „z milosti Božej“.
Moc, ktorú mocnári vykonávajú teda nie je ich vlastná, ale je to moc im len dočasne zverená. Voči iným mocnárom môžu byť suverénmi, avšak pred Bohom sú len správcami, miestodržiteľmi či námestníkmi a svojim poddaným rozkazujú a vládnu len mocou Božou a v len mene Božom. Božie panovanie je vecne totožné s Božou podstatou a teda je vždy spojené so svätosťou, múdrosťou, milosrdenstvom a spravodlivosťou a tieto vlastnosti musia zdobiť aj panovanie svetských vladárov.
Pre poddaných z toho plynie samým Bohom uložená povinnosť, podriadiť sa svetskej vrchnosti nie len in foro externo, ale aj in foro interno, teda vo svedomí, a to vo všetkom, čo sa neprieči Božej vôli.
Pretože všetka moc má svoj počiatok v Bohu, preto vo vlastnom zmysle možno iba Boha menovať samovládcom či autokratom. V tomto zmysle hovorí sv. Pavol, že Boh je jediný Vládca, Kráľ nad kráľmi a Pán nad pánmi. A pretože toto meno (Vládca) patrí iba a len Bohu, ľudskí panovníci, ktorí si ho pripisujú, si vždy istým spôsobom osobujú moc, ktorá im nepatrí ani im nikdy patriť nemôže, veď sú len námestníkmi a miestodržiteľmi Toho, ktorý je pôvodcom a zdrojom všetkej moci a vlády.
Panovník, ktorý žiada, aby poddaní jeho vôľu rešpektovali, bez ohľadu na to, či sa zhoduje s múdrou, dobrotivou, milosrdnou a spravodlivou Božou vôľou, vzbudzuje u svojich poddaných oprávnený odpor. Každá vláda a každá moc prechádza z Boha a iba z Boha na panovníkov jednotlivých krajín, nech už majú zriadenie monarchické, republikánske alebo zmiešané.(5)
Bez Boha nemajú vladári autoritu. Pretože len v Božej autorite je obsiahnutý dôvod, pre ktorý sú poddaní povinní in foro interno poslúchať vládnu moc, tak táto mravná povinnosť mizne, akonáhle vládca začne konať, akoby nebol na Bohu závislý, akoby nebol Bohu zodpovedný za svoju vládu a vydáva príkazy, zákony a nariadenia odporujúce prirodzenému či pozitívnemu zákonu Božiemu.
Bez moci a vlády nie je možné vybudovať žiadnu ríšu, štát a ani žiadne spoločenské zriadenie. Ak však táto moc nemá pôvod a počiatok v Bohu, tak ho musí mať len v ľuďoch a to sa môže stať dvojakým spôsobom.
Moc z ľudu?
Alebo má svoj pôvod vo vládcovi samotnom, alebo má svoj pôvod v ľude, z ktorého potom prechádza na vládcu, ako jej vykonávateľa. V oboch prípadoch sa mení táto moc v obyčajnú svojvôľu, ba neraz i v tyraniu. Tyranom je alebo panovník, alebo ľud a ten býva tyranom ešte horším, než akýkoľvek autokratický panovník. Ľud rád a rýchlo zabúda na to, čo píše sv. Pavol: „Každý nech sa podriadi vyššej moci, lebo niet moci ak nie je od Boha…, preto kto sa protiví svetskej moci protiví sa Bohu.“(6) Otvárací deň Generálnych stavov, 5. mája 1789 v sále „Grands Salles des Menus-Plaisirs“ vo Versailles. zdroj: wikimedia commons
Ľud potom pokladá sám seba za zdroj všetkej moci a svoje poddanské povinnosti plní, len ak mu z toho plynie nejaký hmotný prospech. Ak sa mu však jeho povinnosti znepáčia, snaží sa ich zbaviť, zvyčajne revolúciou, čo je úplne pochopiteľné, pretože ak sa človek nebojí postaviť proti Bohu, nebojí sa postaviť ani proti štátnej moci a jej reprezentantom a vykonávateľom. Na druhej strane panovníci a vlády, ktoré vznikli z vôle ľudu, len zriedka, ak vôbec, túto vôľu rešpektujú a vládnu zväčša podľa svojej vlastnej vôle. Mohli sme sa o tom presvedčiť už tisíckrát. Dávajú tým mimovoľne celému svetu na známosť, že moc z ľudu, hoc ich vyniesol k moci, nepochádza a možno sa mu beztrestne smiať. A ani najčírejší výron moci ľudu – revolúcia –, ktorou ľud celému svetu deklaruje svoju moc, nikdy neskončila inak ako brutálnym násilím proti ľudu, ktorý revolúciu vyvolal a nastolením tyranov, ktorí moc ľudu oklieštia a eliminujú.
Odvrátenie sa od Boha má teda za následok revolučný rozvrat celej spoločnosti, čo história nad slnko jasnejšie dokazuje. Odvodenie všetkej moci a práva z ľudu, bez ohľadu na Boha, prvého a posledného zdroja každej moci, vlády a práva znamená na miesto Bohovlády postaviť ľudovládu.
Ak je však ľud naozaj posledným zdrojom všetkej moci a vlády a teda je absolútne suverénny, potom môže svoju moc a vládu vykonávať podľa svojej ľubovôle. Nech už ľud poveril vykonávaním vlády kohokoľvek, sám je stále jej vlastníkom a môže ju preto ľubovoľne odňať a zveriť niekomu inému.
Keď však ľud, národ či štát, začne odvodzovať poslednú normu svojho života zo svojej vôle, potom sa tým dobrovoľne vzdáva snahy a túžby po dobrách vyšších a duchovných, a pokladá zmyslové dobrá a pôžitky za posledný a jediný cieľ svojho života.
Preto demokratická idea z ľudu pochádzajúcej moci, majúca svoj pôvod v odvrátení sa od Boha, je vo svojej podstate tou najhoršou revolúciou a je príčinou nových a nových revolučných zmien, permanentnej revolúcie boriacej všetko. Dejiny demokracie sú dejinami boja proti Cirkvi a proti Bohu. Preto, kým sa ľudstvo opätovne nepresvedčí, kto je jeho najvyšším Pánom a Kráľom, na ktorom závisí všetok jeho život, život rodiny, jednotlivca i štátu vo svojej najvnútornejšej podstate, nebude v srdciach jednotlivcov, rodín, národov či štátov, bohatých, chudobných, zamestnávateľov ani zamestnancov pokoj ani mier.
Pius XI. v encyklike Ubi arcano Dei consilio o tom povedal:
Pokoj a mier v lone jednotlivých štátov, ale i v živote celej spoločnosti vôbec, je len vtedy možný, keď panovníci a ich poddaní vo svojom konaní riadia sa presvedčením, že všetka moc tu na svete je len výronom, obrazom a prejavom onej moci, ktorá Bohu ako Stvoriteľovi, Zachovávateľovi a Riaditeľovi celého sveta patrí, podľa slov sv. Jána, ktorý vo svojom Zjavení hovorí: „A všetko tvorstvo, ktoré je na nebi i na zemi, pod zemou i na mori, a všetko čo je v nich počul som volať: Tomu čo sedí na tróne a Baránkovi chvála, česť a sláva na veky vekov.“(7)
Poznámky: (1) J. Pospíšil, De Deo uno secundum naturam. (2) 1Tim 6,15. (3) Mt 8,26; Ž103,4;148:8; Bar 3,33. (4) Rim 13,1; Ef 3,15. (5) Stockl, Lehrbuch der Philosophie 2. ab 5. auf. Mainz 1881. (6) Rim 13,12; 1Pt 2,13. (7) Zjv 5,13.
O demokracii 5. dubna 2015 v 8:02 Pro nezasvěceného člověka může být zvláštní, že společnost, jakou je Okcident, která se pyšní volnomyšlenkářstvím a svobodným otevřeným dialogem, odmítá ve svém politickém diskurzu vůbec zvažovat možnost nedemokratického státního uspořádání. Pro zasvěceného, který již četl mé předchozí pojednání a je si vědom konceptu Církve, jde o logický důsledek …Viac
O demokracii 5. dubna 2015 v 8:02 Pro nezasvěceného člověka může být zvláštní, že společnost, jakou je Okcident, která se pyšní volnomyšlenkářstvím a svobodným otevřeným dialogem, odmítá ve svém politickém diskurzu vůbec zvažovat možnost nedemokratického státního uspořádání. Pro zasvěceného, který již četl mé předchozí pojednání a je si vědom konceptu Církve, jde o logický důsledek procesů, kterým jsem se již věnoval. Dnes si ukážeme, proč je absolutní vyloučení veškerých jiných způsobů vlády chyba, a proč demokracie ani zdaleka není nejlepší z možných režimů.
To, že demokracie u mnoha myslitelů i státníků nebyla oblíbená je všeobecně známý fakt, nad kterým se dnes z nějakého velmi ignorantského důvodu pousmíváme jako nad artefaktem pokroku (který jsme dekonstruovali zde). Platón viděl demokracii jako degenerovanou formu už tak degenerované oligarchie, kde je svoboda otroctvím a lidem vládnou zbytečné touhy (např. po penězích), jejich životy nemají řád ani prioritu. Edmund Burke, anglický myslitel z dob Velké francouzské revoluce, byl také odpůrcem prvoplánové demokracie za účelem demokracie. Joseph de Maistre, Thomas Carlyle, Nietzsche, Spengler či dnes Hans Herman-Hoppe byli dalšími odpůrci. Ani zakládající otcové USA nechtěli demokracii, ale republiku - kde by právo volby měli jen bílí mužové s pozemky a tudíž přímým zájmem na prosperitě země.
Winston Churchill se údajně nechal slyšet, že nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. Ne, že bych s ním nesouhlasil, ale argumentů je podstatně více. Demokracie je iluze moci Většina náruživých demokratů se brání tím, že v jiném státním uspořádání by ztratili svobodu. Ano, pokud definují lidskou svobodu možností dát jeden hlas z desetimilionů do urny a pak již nemít schopnost cokoliv ovlivnit, pak ano, o svobodu by přišli. Skutečná moc v demokratických státech není na pozicích minsterstev ani nikde jinde ve státní správě. Moci v tomto světě mají více i např. ředitelé nadnárodních bank a lobbisté, pro něž by přestup na pozici premiéra byl downgrade. A ty svým hlasem nevyšachujete, ani svým hlasem neovlivníte jejich agendu. V zastupitelské demokracii je většina rozhodnutí stejně objektem dohody a zákulisních machinací. Volič nemá jediné slovo, jen to slabé, zoufalé úvodní: "Doufám, že se mnou nezameteš, a dávám ti hlas." Koneckonců, jak říká klasik: kdyby demokracie mohla cokoliv reálného změnit, už by ji zakázali. Demokracie vede k nepopulárním vládám Ve volbách do PS roku 2013 byla volební účast 59%. To znamená, že 41% občanů ČR se ani neobtěžovalo užít svého těžce vydobytého demokratického práva uplatnit svůj téměř bezvýznamný hlas, nebo demokracii nepovažují za smysluplnou. Z těch, co volili, 45% hlasovalo pro nyní vládní stranu. To znamená, že jen 27% všech obyvatel ČR souhlasí se současnou vládou, a Sobotku z nich chtělo premiérem jen 12%. Vláda lidu jako vyšitá. Demokracii vládnou peníze A to doslova. Lobbisté a sponzoři politických stran vám naservírují nabídku, ale podpultové strany, s kterými byste možná souhlasili více, nikdy v televizi neuvidíte. Hlas jim by navíc stejně byl v podstatě propadlý. Vybíráte z možností, které vám již byly vybrány předem. V USA může výše zmíněný CEO velké banky lusknout prstem, přilít pár milionů do jistých pokladniček a mít 60 senátorů na drátě. Demokracie rozděluje společnost Žádnou moc nemáte, ale stejně se hádáte s rodiči, prarodiči, strýci a kamarády, pokud volí či míní jinak. Veřejnost se rozděluje na nevraživé tábory, zatímco zákulisní hráči si mnou ruce. Divide Et Impera.
Demokracie jde ruku v ruce s populismem
Z evolučních důvodů je lidská psychika velmi nepřátelská vůči ztrátám, dokonce více, než oceňuje srovnatelné výhry. Pokud byste vyhráli sto tisíc Kč ve Sportce a další den ztratili devadesát, nejspíše byste se cítili hůře, než kdybyste nedostali nic. Dává to smysl - tyto pocity nás nutí chránit si to, co jsme vybudovali a zvládli, a vedou nás k navrhování postupů, které jsou ztrátové pokud možno co nejméně. Na druhou stranu ale mohou podporovat iracionální chování. Každý politik v demokracii musí nabídnout co největší růst a garantovat co nejnižší ztráty. Nemůže si dovolit zpočátku ztrátové a nepopulární, ač možná dlouhodobě prozíravé a inteligentní investice. Proto se většina argumentů politiků točí kolem výhod jejich vlastních opatření a nevýhod těch opozičních, jakoby ty jejich žádnou skrytou cenu (ztrátu) neměly. Utíkají před budoucností do přítomnosti. Po nás ať přijde potopa. Tento rozhazovačný styl mimochodem vyhovuje více levici, což je příčinou, proč je dnešní konzervativec včerejším progresivistou, a proč je celý politický vývoj strháván směrem doleva.
Demokracie vede k vysoké časové preferenci
Časová preference je ekonomický koncept popisující rozdíl mezi hodnotou zboží ihned a později. Jestli je tento rozdíl vysoký, je vysoká i časová preference. Z pohledu jistých ekonomů je civilizace tvořena stavem neustále se snižující časové preference - lidé si jsou přítomností jistí a investují do budoucna, což vede k budoucímu zisku, který vede k dalšímu snížení časové preference, a vytváří pozitivní smyčku zpětné vazby. Demokracie poskytuje politikům jen několik let "moci." Nemohou čekat na ovoce své práce 10 let, musí tu být ihned. Časová preference je vysoká a vzniká negativní smyčka, kdy se časová preference neustále zvyšuje. Za těch několik let musí takový premiér udržet takovou popularitu, aby zůstal u korýtka ještě další období - jak jinak, než rozhazováním? Lidé nemají rádi ztráty. Navíc hrozí, že v příštím období, pokud jej ztratí, opozice jeho změny celé smaže, což vede k incentivě tvořit konstrukce a programy pokud možno co nejhůře odstranitelné - typickým příkladem je např. Obamacare. Opozice však, pokud nechce ztratit hlasy, musí smazání těchto rozhazovačných projektů vyvážit dalšími výdaji. Tento cyklus se opakuje, dokud stát nezbankrotuje.
Demokracie vede k rozkrádání
Absolutní vládce vlastní stát, a tudíž je v jeho nejlepším zájmu, aby jeho země vzkvétaly, a to dlouhodobě. Může si dovolit krátkodobou nepopularitu, která povede k velkým ziskům a prosperitě. Premiér či prezident zemi nevlastní, nemají její kapitální hodnotu - mají jen právo ji dočasně spravovat. Není incentiva snažit se o dlouhodobý růst, jelikož daný stát není jeho, a jelikož cesta k růstu vede skrze nepopulární opatření, nejspíše by se po volbách znovu na trůně neusadil. To vede k rozkrádání, pochybným privatizacím, korupci a úžasně zlodějským státním zakázkám. Jinými slovy: nahrab, co můžeš, příště mít příležitost nebudeš.
Demokracie vede k morálnímu rozkladu
Když si alespoň něco z tohoto uvědomíte, přestanete respektovat náboženskou či státní autoritu nebo jí důvěřovat. Demokracie vede k morálnímu relativismu - nic nemá hodnotu, a pokud ano, pak jen poté, co většina rozhodne, že to má hodnotu. Tato hodnota se pochopitelně střídá, mění, a je napadána ze všech úhlů. Ničemu nelze věřit, nic nelze s jistotou prohlásit. Epistemologický a etický nihilismus vede skrze psychologické a společenské mechanismy k zpochybňování všeho dobrého a užitečného, k feminismu třetí vlny, rozvodům, kriminalitě, vandalství, nízké vzdělanosti, což jsou kategorie, které jsou v podstatně lepším stavu ve většině autoritativně uspořádaných zemích.
Demokracie poskytuje právo volit i těm, kteří nemají žádné znalosti o politice
Nehledě na to, že právo volit žádné skvělé privilegium není, většina voličů je pod vlivem demagogie, populismu, prázdných slibů a netuší ani, kolik komor má parlament. Iracionální a intelektuálně slabší voliči nejsou logicky schopni volit tak, aby jejich rozhodnutí byly pro společnost prospěšné. Toho politikové však rádi využívají, a proto je většina politického boje vedena v rovině PR a sociálního inženýrství, nikoliv v rovině ideologické. Povšimněte si, kolik je dnes stran bez jakéhokoliv ideologického základu. Typickým příkladem je např. strana, která to prostě zařídí, která dosud nevydala žádný tradiční program ani se jasně názorově neprofilovala. Není důvod proč, voliči jim to nechávají projít.
Demokracie degeneruje do chaosu, z kterého se vynoří totalita
To předpověděli jak Machiavelli a Spengler, tak i Platón. Příznakem pozorovatelným již dnes jsou strany jedné tváře, proroků a mesiášů, ke kterým se lidé v trudných časech s nadějemi obracejí, čímž poráží celý princip demokracie. Krásným příkladem v ČR je opět zmíněná koblihová strana.
Demokracie je žalostně neefektivní
Ničí sociální kapitál, ztrácí čas byrokracií, prohlubuje společenské nerovnosti a vytváří nepřátelství mezi občany. Jediný důvod, proč demokracie alespoň z části funguje, je ten, že v Okcidentu jde spíše o rozbitou oligarchii. Přesto jsou podstatně efektivnější státy jako např. Singapur či Brunej, které jsou sice nedemokratické, ale ekonomicky explodují, netrápí je korupce ani dluhy, mají kvalitní soudy, vysokou vzdělanost, nejlepší pracovní sílu a špičkové technologie.
Demokracie stojí na presumpci, že jsou si všichni lidé rovni
Což je zcela samozřejmě hloupost. Lidé jsou různí a prohlásit je všechny za rovné je podlé. Prohlásit je za rovnoprávné potom vede neodvratně k tomu, že některé osoby budou mít práv více, než by jim jejich psychické schopnosti přirozeně zaručovaly. Jinými slovy, budou nekompetentní. Okcident navíc uvažuje tak, že demokracie je všelék, který je dobrý pro všechny lidi na světě. To je, jak jsem již dokázal, lež. Národy jsou různé a každý bude prosperovat v jiném zřízení. Podívejme se na zoufalé pokusy o demokracii v Africe, a pak se podívejme na salazarovské Portugalsko nebo na malé absolutní monarchie v Asii. Neexistuje totiž nic jako "člověk," s čímž pracuje většina demokratických ústav. Jak řekl Burke, existuje Čech, Němec, Ethiopan či Venezuelan, ale "člověka" nikdy nepotkal. Říkat, že všechny tyto národy budou prosperovat v demokracii stejnou mírou znamená říct, že jsou identické, což je zbavuje jejich kulturního dědictví a identity, a dokazuje, nakolik je Okcident arogantní,
Tá bájna grécka demokracia na ktorú sa jeden neznalec a provokatér neustále odvoláva, bola ELITÁRSKY OTROKÁRSKY režim, a ešte ju aj násilne šírili. Podobnosť s dneškom absolútne nenáhodná. To si myslí a myslia že bola všeobecná? .
Moc z ľudu? Alebo má svoj pôvod vo vládcovi samotnom, alebo má svoj pôvod v ľude, z ktorého potom prechádza na vládcu, ako jej vykonávateľa. V oboch prípadoch sa mení táto moc v obyčajnú svojvôľu, ba neraz i v tyraniu. Tyranom je alebo panovník, alebo ľud a ten býva tyranom ešte horším, než akýkoľvek autokratický panovník. Ľud rád a rýchlo zabúda na to, čo píše sv. Pavol: „Každý nech sa …Viac
Moc z ľudu?
Alebo má svoj pôvod vo vládcovi samotnom, alebo má svoj pôvod v ľude, z ktorého potom prechádza na vládcu, ako jej vykonávateľa. V oboch prípadoch sa mení táto moc v obyčajnú svojvôľu, ba neraz i v tyraniu. Tyranom je alebo panovník, alebo ľud a ten býva tyranom ešte horším, než akýkoľvek autokratický panovník. Ľud rád a rýchlo zabúda na to, čo píše sv. Pavol: „Každý nech sa podriadi vyššej moci, lebo niet moci ak nie je od Boha…, preto kto sa protiví svetskej moci protiví sa Bohu.“(6)
Otvárací deň Generálnych stavov, 5. mája 1789 v sále „Grands Salles des Menus-Plaisirs“ vo Versailles. zdroj: wikimedia commons
Ľud potom pokladá sám seba za zdroj všetkej moci a svoje poddanské povinnosti plní, len ak mu z toho plynie nejaký hmotný prospech. Ak sa mu však jeho povinnosti znepáčia, snaží sa ich zbaviť, zvyčajne revolúciou, čo je úplne pochopiteľné, pretože ak sa človek nebojí postaviť proti Bohu, nebojí sa postaviť ani proti štátnej moci a jej reprezentantom a vykonávateľom. Na druhej strane panovníci a vlády, ktoré vznikli z vôle ľudu, len zriedka, ak vôbec, túto vôľu rešpektujú a vládnu zväčša podľa svojej vlastnej vôle. Mohli sme sa o tom presvedčiť už tisíckrát. Dávajú tým mimovoľne celému svetu na známosť, že moc z ľudu, hoc ich vyniesol k moci, nepochádza a možno sa mu beztrestne smiať. A ani najčírejší výron moci ľudu – revolúcia –, ktorou ľud celému svetu deklaruje svoju moc, nikdy neskončila inak ako brutálnym násilím proti ľudu, ktorý revolúciu vyvolal a nastolením tyranov, ktorí moc ľudu oklieštia a eliminujú.
Odvrátenie sa od Boha má teda za následok revolučný rozvrat celej spoločnosti, čo história nad slnko jasnejšie dokazuje. Odvodenie všetkej moci a práva z ľudu, bez ohľadu na Boha, prvého a posledného zdroja každej moci, vlády a práva znamená na miesto Bohovlády postaviť ľudovládu.
Ak je však ľud naozaj posledným zdrojom všetkej moci a vlády a teda je absolútne suverénny, potom môže svoju moc a vládu vykonávať podľa svojej ľubovôle. Nech už ľud poveril vykonávaním vlády kohokoľvek, sám je stále jej vlastníkom a môže ju preto ľubovoľne odňať a zveriť niekomu inému.
Keď však ľud, národ či štát, začne odvodzovať poslednú normu svojho života zo svojej vôle, potom sa tým dobrovoľne vzdáva snahy a túžby po dobrách vyšších a duchovných, a pokladá zmyslové dobrá a pôžitky za posledný a jediný cieľ svojho života.
Preto demokratická idea z ľudu pochádzajúcej moci, majúca svoj pôvod v odvrátení sa od Boha, je vo svojej podstate tou najhoršou revolúciou a je príčinou nových a nových revolučných zmien, permanentnej revolúcie boriacej všetko. Dejiny demokracie sú dejinami boja proti Cirkvi a proti Bohu. Preto, kým sa ľudstvo opätovne nepresvedčí, kto je jeho najvyšším Pánom a Kráľom, na ktorom závisí všetok jeho život, život rodiny, jednotlivca i štátu vo svojej najvnútornejšej podstate, nebude v srdciach jednotlivcov, rodín, národov či štátov, bohatých, chudobných, zamestnávateľov ani zamestnancov pokoj ani mier.
Pius XI. v encyklike Ubi arcano Dei consilio o tom povedal:
Pokoj a mier v lone jednotlivých štátov, ale i v živote celej spoločnosti vôbec, je len vtedy možný, keď panovníci a ich poddaní vo svojom konaní riadia sa presvedčením, že všetka moc tu na svete je len výronom, obrazom a prejavom onej moci, ktorá Bohu ako Stvoriteľovi, Zachovávateľovi a Riaditeľovi celého sveta patrí, podľa slov sv. Jána, ktorý vo svojom Zjavení hovorí: „A všetko tvorstvo, ktoré je na nebi i na zemi, pod zemou i na mori, a všetko čo je v nich počul som volať: Tomu čo sedí na tróne a Baránkovi chvála, česť a sláva na veky vekov.“(7)
