První neděle adventní
Vánoční cyklus má za úkol připomenout nám radikální transformaci, jaká se uskutečnila v lidském pokolení skrze vtělení Slova. Pravý Boží Syn se stal nejen jedním z nás, ale otevřel nám možnost, abychom i my se stali skutečnými Božími dětmi, novým lidem, svatou radostí, kterou oživuje svým božským životem a vede k nebi. Vtělení ustanovilo nový řád, jehož důsledkem je naše definitivní spojení s Bohem na onom světě.
O Vánocích tedy církev slaví tuto transformaci našeho života. V lidství Božího Syna získáváme pramen nadpřirozeného života a je nám současně oznámen jeho příchod na tento svět.
Celá adventní liturgie je nesmírná oslava příchodu Spasitele. Církev používá horoucí výzvy po Mesiáši, které zazněly ve Starém zákoně, a opakuje je tím naléhavěji, čím více se Vánoce blíží. (viz)
Spasitel již přišel, ale my ho ještě čekáme. Očekáváme jeho milosti vykoupení a posvěcení, které mají proměnit náš život, aby se mu stal podobným. Všechny generace lidí, které přijdou na svět, budou čekat na konec časů a jeho slavný příchod jako Spasitele světa, který nás uvede se všemi vyvolenými do království svého Otce.
Perspektivy adventu jsou tedy nesmírné. Církev nám dává rozjímat o všech tajemstvích vykoupení. V adventu oslavujeme z celého srdce dvojí Kristův příchod: ten přítomný jako milost pro tento život, a budoucí pro slávu na onom světě.
Liturgie této doby nám představuje tři velké postavy: proroka Izaiáše, svatého Jana Křtitele a nejsvětější Pannu. Prozřetelnost jim svěřila úkol, aby nám ukázali božské plány spásy jak bezprostřední, tak vzdálené, které nám po hříchu našich prarodičů připravují slíbené vykoupení a věčnou blaženost.
Izaiáš je velkým prorokem adventu. Od VIII. století v dobách velkého smutku izraelského národa povzbuzuje důvěru v Boha a naději na příchod Mesiáše, který spasí svůj lid a zjeví pravého Boha všem národům.
Jan Křtitel je poslední z proroků a první svědek Mesiáše, který nám představuje Krista a vyzývá, abychom ho následovali jako Beránka, který snímá hříchy světa. Zdůrazňuje potřebu pokání a obrácení.
Panna Maria se představuje jako Matka Spasitele, ve které se uskutečňuje tajemství vtělení díky plnosti milosti, jaké nemá obdoby, dříve, než se milost rozlije na celé lidstvo. Maria svou vírou a pokorným přijetím Božích záměrů je obrazem a zosobnění Církve, která očekává a přijímá Spasitele.
Naléhavé výzvy velkého proroka, napomenutí Předchůdce a přímluvy nejsvětější Panny Marie nás připravují, abychom přijali Spasitele s horoucí láskou, a tak přijali uskutečnění Božího plánu spásy lidstva.
V adventní mešní bohoslužbě dominují čtyři žalmy: 24. 79, 84 a 18. Úryvky z těchto žalmů budou zaznívat od první neděle až do Vánoc.
Píseň naděje ze žalmu 28 tvoří Introit , graduale i offertorium 1. neděle adventní. Zaznívá z ní hluboká důvěra a pokorná prosba. Tento introit je jako ranní modlitba na prahu nového ročního období. K tobě pozvedám svou duši; můj Bože, v tebe doufám, nedopusť, abych byl zahanben a aby nade mnou jásali moji nepřátelé. Vždyť nikdo, kdo v tebe doufá, nepozná zahanbení (1-3) . Ukaž mi cesty, Pane. Nauč mě chodit po svých stezkách (4).
Zpěv Gloria zazní v adventu jen o velkých svátcích. Ráz doby je totiž kající a to vyjadřuje i fialová liturgická barva. Dříve se přísnou kajícnosti adventní doba přibližovala době postní. Radostné Aleluja však zaznívá dále. Jsme vykoupeni a žijeme v době mesiánské. Zkroušeností pokání odstraňujeme překážky Pánovy milosti.
Orace je projevem vroucí adventní touhy: Probuď, Pane, svou moc a přijď, abychom si zasloužili, že nás tvoje záštita vytrhne z nebezpečí, kterým nás ohrožují naše hříchy, a tvé vykoupení nám udělí spásu.
Epištola udává úvodní programové kázání adventní doby. Slovy svatého Pavla církev mohutným voláním budí všechny v Božím táboře ze spánku. Podle sv. Augustina tímto spánkem je zapomínání na Boha. Vychladla láska, opadla horlivost, zbožnost zvlažněla. To má za následek nestálost a lehkomyslnost, pasivitu a lhostejnost. Opět se přiblížil den naší věčné odplaty, a je proto čas, abychom se probudili. Náš život je vigilií věčnosti. Čas se začíná krátit a přibližuje se den věčnosti. Skutky temnosti jsou skutky hříchů. Je čas se odít do světla – obléci se v Pána Ježíše Krista, neboť takový je také smysl jeho vtělení a příchodu mezi nás.
Graduale posiluje naši důvěru verši žalmu 24 z Introitu, k nimž připojuje verš z žalmu 84: Ukaž nám Pne, své milosrdenství a uděl nám svou spásu. Aleluja. To proto, abychom neklesali na mysli při slovech o posledním soudu.
Evangelium (Lk 21, 25 – 33) navazuje na poselství z poslední neděle církevního roku. I na začátku nového nám připomíná velký den konečné parusie. Pánova slova však posilují naši důvěru a radostné očekávání: Zvedněte hlavu, neboť se přiblížilo vaše vykoupení. Neobrací se tedy k zavrženým, neboť to, co je přivádí k zoufalství, je naopak velkou útěchou pro ty, kteří jsou jeho. Pro ně bude jeho opětovný příchod požehnáním a vrcholem radosti. I když i oni se polekají, opět se vzpamatují a poznají, že nadešel čas odměny.
Secreta je prosbou, aby nás posvátné dary zbavily vší poskvrny a přivedly k našemu Pánu.
Preface o adventních nedělích je o Nejsvětější Trojici.
Communio přirovnává naše srdce k požehnané půdě, která o Vánocích přinese svou úrodu. Tak se připodobní požehnanému lůnu Matky Boží.
Závěrečná modlitba prosí: Kéž se nám, Pane, uprostřed tvého chrámu dostane tvého milosrdenství, abychom se na slavnost našeho vykoupení připravovali s náležitou úctou.
Pán přijde, kdy se nenadějete
Mít na paměti stále onu věčnost, naprostou nekonečnost budoucího definitivního života patří k podstatné složce oné „bdělosti“, ke které nás Pán vybízí. Zatím všechno to, co prožíváme, směřuje ke svému konci, ať už nastane brzy, nebo později. Ale oním posledním „koncem“, kterým je smrt, všechny „konce“ pro nás definitivně skončí a nastane to, čemu říkáme věčnost. Kdo někdy zkusil představit si věčnost, poznal, že při takovém pokusu pojmout nekonečno je vlastně stále „v koncích“. Věčnost je kategorie, která se ničím časným vystihnout nedá. Jsme zatím v zajetí časnosti, ale to nic nemění na skutečnosti, že tuto omezenou časnost máme k dispozici jedině na to, abychom se dobře připravili na neomezenou věčnost.
Dokud přímo vězíme v časnosti, mohou se nám zdát její rozměry velké. Ale jakmile z ní vystoupíme, začnou se nám ztrácet, podobně jako když nás letadlo vynese do výšky několika kilometrů, pak všechno na zemi se stává malé až titěrné. Z hloubky vesmíru se nám dokonce celá naše Země stane kuličkou, bodem, až zcela nepozorovatelnou skutečností. A do takové, ve vesmíru zcela ztracené reality sestoupil nekonečný Bůh, tak nekonečně se „scvrkl“ jen proto, že mu nesmírně záleží na tom, abychom ze své ztracenosti mohli vstoupit do jeho nekonečnosti bez času i prostoru a žili s Ním a v Něm jeho zcela jiný a naprosto nekonečný a nepředstavitelný život nevýslovné blaženosti.
Není to doslova bláznovství, tak se zabydlet v časnosti, že nedbáme o tuto věčnost a pramálo se nestaráme o to, co s námi bude, až se zcela nečekaně, v hodinu, kdy se toho vůbec nenadějeme, v ní nenávratně ocitneme, aby nás pohltila buďto nekonečná blaženost, nebo nekonečné zoufalství? V nové ritu se zpívá nebo recituje: „Na tvůj příchod čekáme!“ Jak upřímná jsou tato slova? Nedodává se k nim v duchu: „Ale teď ještě ne, přijď až někdy později!“?
Zdá se nám, že teď máme důležitější a neodkladnější starosti a zájmy, a otázku své věčné existence vidíme z perspektivy své časnosti jako zatím vzdálenou a nepatrnou a na její řešení zatím nemáme čas ani pomyšlení. Ale onen pro nás rozhodující přechod z časnosti do věčnosti vůbec nemusí být záležitostí nějaké vzdálené budoucnosti. My přece opravdu nevíme dne ani hodiny. Nemusí se ani před expresem zřítit most, nemusí nastat zemětřesení, vždyť se kácejí nečekaně lidé zcela zdraví na vrcholu své aktivity. Běžte se zeptat do nemocnice! Jsou dny, kdy sanitky nestačí svážet náhlé případy a postižení musí ležet na chodbách, protože v pokojích už není místa. Žádnou újmu neutrpí člověk, který se snažil, aby byl každý den připraven předstoupit před věčného Soudce, i když se dočká Pánova příchodu třeba až za devadesát let. Ale běda člověku, který si myslí, že ve svých dvaceti s tímto příchodem ještě nemusí počítat, a přepočítá se. V onom rozhodujícím okamžiku se stane zcela bezpředmětným všechno, co investoval do své fit-kultury a do svého mladistvého vzhledu, kterým chtěl imponovat svému okolí, nic mu nepomůže, jestliže získal třeba celý svět na svůj účet. Jakou dá výměnu za svou duši?
Až pro nás nastane doba, kdy se náš duch zcela odpoutá od časnosti a tělesnosti, přestane vnímat vše jen jako v zrcadle, smysly a rozumem. Jak říká apoštol Jan, uvidíme Boha tak, jak je, a v jeho světle spolu s ním uvidíme také všechny pravdy víry jako jasně zářící a zcela evidentní realitu, která nepřipouští žádnou pochybnost a žádný subjektivní výklad. Uvidíme v přesvědčující názornosti, co všechno pro nás Bůh vykonal a podstoupil, aby nás mohl na věky přijmout do své náruče. Uvidíme všechny jeho milosti a dary, které nám poskytoval, abychom k němu skutečně došli. A v tomto světle uvidíme také všechny své myšlenky, slova i skutky takové, jaké v Božích očích skutečně jsou, tedy tak, jak jsme je také měli vždy vidět. Uvidíme nejen všechny věci, slova a skutky, ale uvidíme zcela názorně a evidentně všechny jejich důsledky a následky, dobré i zlé, že ani nejmenší trocha dobra nebude zapomenuta. Tím více nám však bude líto všeho dobrého, co jsme mohli vykonat, ale nevykonali. Zhrozíme se, jak velké je množství času, který jsme nevyužili k dobrému, nebo dokonce použili ke zlému. Zhrozíme se nesmírného množství slov, která neměla být vůbec vyslovena. Zhrozíme se velkého množství svých soudů, které neměly být nikdy vyřčeny. Zhrozíme se, jak velké je množství těch, kterým jsme zůstali dlužni svou lásku.
Všechno bude tak zřejmé ve své podstatě, že nás ani nenapadne něco vysvětlovat nebo se obhajovat, na někoho nebo na něco se vymlouvat. Naopak, v celé nahotě uvidíme všechny své levné výmluvy a vytáčky, kterými jsme za života omlouvali sami sebe. Ale nic už se nedá změnit, nic opravit. Uvidíme v plné hodnotě všechny hřivny, které nám byly propůjčeny. Uvidíme, co všechno se s nimi dalo vytěžit, kde všude s námi Pán počítal, a bude sečteno, co jsme skutečně vytěžili. A tak bychom mohli pokračovat a uvědomovat si, jak vážná a rozhodující bude chvíle, kdy budeme, možná zcela nečekaně a nepřipraveni, povoláni, abychom složili účty ze svého správcovství.
Čím větší bude naše povrchnost a nepřipravenost, tím větší to bude příležitost pro našeho Nepřítele, který ví, že naše poslední chvíle jsou také jeho poslední příležitostí připravit nás o všechno. Šťasten, kdo je na tento poslední a rozhodující zápas, ze všech životních zápasů nejtěžší, skutečně připraven. Svatí kněží a duchovní vůdci to velmi dobře věděli, a proto „příprava na smrt“ byla podstatnou součástí jejich apoštolátu, duchovních cvičení a duchovních obnov. Svatý Jan Bosco zavedl pro své chlapce a pro své řeholníky každý měsíc zvláštní příležitost, kdy se mohli nad touto skutečností vážně zamyslet. Ten den večer šla stranou všechna zábava, zaměstnání a studium. Duchovní promluva uvedla všechny do takové dispozice, aby dali veškeré své záležitosti, vztahy a především své svědomí do takového stavu, jako by měli za chvíli opustit tento svět. Boskova „příprava na dobrou smrt“ (v dřívějších dobách ještě výstižněji nazývaná „cvičení šťastné smrti“) a s ní spojené modlitby jsou velmi moudrým a účinným prostředkem a pomocí, jak anticipovat něco z oné nejkritičtější fáze lidského života a zamyslet se, zda náš život a dosavadní duchovní pokrok nám dává vyhlídky na šťastnou věčnost, anebo je to život více než riskantní.
Stejně důležité jako znát zásady a praxi první pomoci v případě ohrožení života, je nezbytné znát a mít takříkajíc „nacvičeno“, jak si počínat v posledních chvílích života a také jak pomáhat druhým, kteří tyto chvíle prožívají. Nevzpomínám si, že bych posledních čtyřicet let slyšel kázání na toto téma. Příprava na šťastnou smrt nebývá už ani součástí exercicií a duchovních obnov. Mluvit o „posledních věcech člověka“ už není bohužel populární ani v kostele. I zde jsme zřejmě poplatní současné mentalitě. Je příznačné, že svět, ačkoliv propadl kultuře smrti, o smrti nechce raději nic slyšet. Dokonce ani s mrtvými nechce už mít nic společného. Nechce, aby mu připomínali, co ho nevyhnutelně čeká. I my jsme liturgii za mrtvé „vylehčili“ (i barevně), a to často ke škodě zemřelých. Když jsme dříve zpívali a modlili se v úchvatné sekvenci: „A když Soudce k soudu vstane, odhalí vše ukrývané, nic bez trestu nezůstane. Co mám, chudák, promluviti, na koho se obrátiti, když i ctnostný úzkost cítí?“, prožívali jsme něco z toho, v jak těžké situaci se zesnulý nachází, a burcovalo to k vroucí modlitbě. Liturgie věděla, že pozůstalé může nejvíce utěšit tím, když se naléhavě modlí za spásu jejich drahých. Teorie o prázdném pekle škrtla prakticky celé stránky evangelia a oslabila povážlivě naši nezbytnou starost o spásu vlastní i o spásu bližních. Ale bohužel, do nebe nadále tam vede jen velmi úzká cesta a těsná brána a málo je těch, kteří ji nacházejí.
Naše bezstarostnost o věčnost dělá naopak velké starosti našemu Pánu. Není sporu o tom, že Bůh chce spásu všech lidí, ale ani ve své všemohoucnosti je nemůže spasit proti jejich vůli. Proto si vyhledává ty, kteří jsou ochotni uprostřed bezstarostných sdílet jeho starosti a myslí nejen na sebe, ale také na obrácení a záchranu hříšníků. Halasně se mluví o sbratření a lásce mezi všemi lidmi, ale jaká by to byla láska k bližnímu, které by neležela na srdci především a nade všechno starost o jeho jediné a rozhodující blaho, o jejich věčný život v Bohu? Známí světci i neznámé duše se odevzdávají Pánu jako dobrovolné oběti za jejich záchranu. Aby bylo zřejmé, s kým a v kom trpí, zpřítomňuje na nich Kristus své rány z kříže jako naléhavou výzvu ke spoluvykupitelské oběti. Uprostřed světa, který si myslí, že už se bez Krista obejde, Kristus se nechce obejít bez lidí a hledá ty, kteří by svou bezmeznou láskou a obětí zachraňovali ty, kteří už Boha – Lásku nemilují.
Když už ne za všechny, obětujme se alespoň za své nejbližší. Není vůbec samozřejmé, že se všemi, s nimiž se zde na zemi rádi stýkáme, budeme také sdílet blaženou věčnost. Nehrozí i našemu rodu nebezpečí, že budeme v něm tou předposlední nebo poslední generací, která ještě „chodí do kostela“? Co jsme ochotni udělat a obětovat, abychom my i naši potomci mohli kladně odpovědět na vážnou Pánovu otázku: „Najdu ještě víru, až přijdu?“
