Je nadávání hřích?
Nadávání nebo používání vulgárního jazyka se v Písmu svatém zmiňuje mnohokrát a v Katechismu katolické Církve se vysvětluje, že jde o hřích.
Nadávání nebo používání nevhodného jazyka je v dnešní lidové kultuře mimořádně obvyklé. Na první pohled se to nejeví jako hřích, protože ne vždy to někoho zraňuje.
Prakticky vzato se používání takového jazyka v Katechismu katolické Církve neřeší, ale spadá do několika různých kategorií.
Braní jména Božího nadarmo
Především, pokud někdo bere jméno Boží nadarmo při nadávání, je to přímé porušení druhého přikázání.
„Druhé přikázání zakazuje zneužívání Božího jména, to je každé nevhodné užívání jména Boha, Ježíše Krista, Panny Marie a všech svatých.“ (KKC 2146)
To je asi nejzjevnější způsob, jak může být nadávání hříchem, protože nezachází s Božím jménem s úctou.
Nadávání druhým lidem
Dalším způsobem, jak nadávání může být hříchem je skrze vulgární nadávky druhým lidem.
„Bůh volá každého jménem. Jméno každého člověka je posvátné. Jméno je obraz osoby. Vyžaduje úctu jako znamení důstojnosti toho, kdo je nosí.“ (KKC 2158)
Hrubě někomu nadávat je dalším jasným příkladem, jak může člověk porušit druhé přikázání.
Mluvení sprostě obecně
Po příkladech výše existuje šedá oblast, protože Církev v Katechismu nespecifikuje každou jednotlivou nadávku.
Písmo svaté nicméně opakovaně zdůrazňuje potřebu vyhnout se veškerému „mluvení sprostě“.
„Nyní však odložte od sebe i vy to všecko: hněv, prchlivost, zlobu, nactiutrhání a potupné řeči ze svých úst!“ (Kol. 3:8)
„Neposkvrňuje člověka, co vchází do úst, nýbrž co vychází z úst, to poskvrňuje člověka.“ (Mt. 15:11)
Platí totéž, co u všech hříchů. Člověk musí vědět, že je to hřích a říkat tato slova s plným vědomím. Někdy nám něco může uklouznout a není vždy snadné to zastavit.
Klíčové je snažit se, aby naše mluva ostatní lidi pozvedala, namísto, aby je srážela dolů.
Zdroj: Aleteia
Překlad: D. Grof
