Neodpustitelné rouhání Duchu Svatému bylo reakcí na 3 mesiášské zázraky Ježíšovy

Dr. Arnold G. Fruchtenbaum (pisatel článku) se narodil v roce 1943 na Sibiři. Jeho rodiče, polští Židé, tam uprchli před Němci. Po válce rodina emigrovala do USA. Po přijetí Ježíše Krista jako Mesiáše studoval na různých univerzitách, v současnosti je vedoucím jedné misijní společnosti v USA.
Dávno před příchodem Ježíše Krista na zem rabíni rozdělili zázraky do dvou skupin. Do první patřily zázraky, které mohl učinit každý, kdo byl zmocněn Duchem svatým. Druhou skupinu tvořily takzvané mesiášské zázraky, které může učinit jen Mesiáš. Ježíš Kristus tvořil zázraky, které patřily do obou skupin. Proto vždy, když Pán Ježíš učinil mesiášský zázrak, kněží reagovali jinak než v ostatních případech. Tato studie hovoří o třech Jeho mesiášských zázracích, o jejich účinku a výsledku.
I. PRVNÍ MESIÁŠSKÝ ZÁZRAK
Uzdravení malomocného
A. Úvod
Prvním mesiášským zázrakem bylo uzdravení malomocného. Podle Mojžíšova zákona se člověk stal nečistým, pokud se dotkl malomocného nebo mrtvého člověka či neživého nebo nečistého zvířete (např. prasete).
Od přijetí Mojžíšových zákonů se nikdy nestalo, že by se člověk - Žid uzdravil z malomocenství. Ve Starém zákoně jsou zaznamenány dva případy uzdravení: Mojžíšova sestra Miriam a Náman syrský. Miriam se uzdravila ještě před přijetím Zákona a Náman nebyl Žid, ale Syřan.
Malomocenství bylo jedinou nemocí, kterou rabíni neuměli vyléčit. V 3. knize Mojžíšově 13.-14. kapitole čteme, jak měli kněží postupovat v případě, že někdo přišel a řekl: "Byl jsem malomocný a jsem zdráv." Kněz měl obětovat dva ptáky a během následujících sedmi dní měl důkladně prověřit tři věci: jestli byl dotyčný skutečně malomocný, jestli je skutečně zdráv a pokud ano, jak byl uzdraven. Pokud bylo sedmidenní vyšetřování pozitivní, mělo osmý den následovat přinášení obětí. Nejprve oběť za vinu, potom oběť za hřích a pak zápalná a obilná oběť. Potom měl kněz pokropit uzdraveného krví oběti za vinu a nakonec ho pomazat olejem. Přestože kněží měli podrobné pokyny, jak postupovat při uzdravení malomocného, neměli příležitost je použít v praxi. Od přijetí Mojžíšových zákonů nebyl ani jeden Žid zbaven této nemoci. Proto rabíni učili, že to může učinit jedině Mesiáš. Uzdravení malomocného tak bylo prvním ze tří mesiášských zázraků.
B. Uzdravení malomocného
O uzdravení malomocného se píše ve třech evangeliích: Matoušově 8,2-4, Markově 1,40-45 a Lukášově 5,12-16. Matouš a Marek pouze konstatují, že člověk byl malomocný - Lukáš, povoláním lékař, tuto událost popisuje podrobněji. Podle Lk 5,12 měl muž pokročilé malomocenství. To znamená, že se nemoc tak rozšířila, že byl blízko smrti. Takto nemocen přišel ten člověk k Pánu Ježíši a řekl: "Pane, chceš-li, můžeš mě očistit." Nemocný muž byl přesvědčen o mesiášské autoritě Pána Ježíše, v níž měl moc malomocenství uzdravit. Měl jen jedinou otázku: zda je Pán Ježíš k tomu ochoten. Čteme, že se ho Pán Ježíš dotkl a malomocenství z něj hned zmizelo (Lk 5,13). Všimněme si, co Pán Ježíš říká tomuto člověku.
Přikázal mu, aby nikomu nic neříkal: "Ale jdi," pravil, "ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal - jim na svědectví." (Lk 5,14)
Slovo "jim" označuje vůdce Izraele. Ježíš posílá muže přímo k jeruzalémským kněžím, aby splnili podmínky zákona (Lv 13-14). V den, kdy se do té doby malomocný postavil před kněží a prohlásil, že je zdráv, museli obětovat dva ptáky. Dalších sedm dní celý případ velmi důkladně zkoumali a zjistili, že člověk byl skutečně malomocný. Potom potvrdili, že je úplně zdráv, a nakonec zjistili, že ten, kdo ho uzdravil, je Ježíš z Nazareta. Jelikož oni sami učili, že uzdravení z malomocenství je mesiášský zázrak, museli uznat, že ten, kdo to dokázal, tím potvrdil, že je Mesiáš. Pán Ježíš úmyslně poslal uzdraveného ke kněžím, aby je donutil uvažovat, zda jsou Jeho prohlášení o tom, že je Mesiáš, pravdivá. Nabádal je tak, aby zaujali nějaké stanovisko k Jeho osobě. Dal jim šanci poznat, že On je Mesiáš, který Izraeli nabízí Boží království, tak jak to předpovídali proroci. Ježíš Kristus poslal uzdraveného k vůdcům Izraele. "On však odcházíval na pustá místa a tam se modlil." (Lk 5,16) Šel tam, kde kdysi strávil 40 dní v postu a satan Ho pokoušel. Nyní se šel modlit. Za co asi prosil? Jeho modlitba se pravděpodobně týkala postoje izraelských vůdců k tomuto mesiášskému zázraku.
C. Reakce Židů
Události, které se odehrály po tomto zázraku, jsou popsány na třech místech: v evangeliu podle Matouše 9,1-8, Marka 2,1-12 a podle Lukáše 5,17-26. Marek píše o místě události. Bylo to Kafarnaum v Galileji, které leží několik mil od Jeruzaléma. Lukáš v 5.kapitole 17. verši píše: "Jednoho dne učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. Moc Páně byla s ním, aby uzdravoval." Nemluví pouze o několika židovských vůdcích z Kafarnaum. Lukáš tvrdí, že se sešlo mnoho židovských vůdců z celé země. Proč museli tak naléhavě svolat setkání v Kafarnaum? Byla to jejich reakce na první zázrak. Věděli, že Ježíš Kristus uzdravil malomocného. Podle vlastního učení věděli, že moc uzdravit malomocenství bude mít pouze Mesiáš. To by tedy znamenalo, že Mesiášem je On. Proto se sešli, aby Ježíše pozorovali.
Podle zákona sanhedrinu (velerady) se každé mesiášské hnutí, jež vzniklo, muselo prošetřit dvěma způsoby. Prvním bylo pozorování. Určili vyslance, kteří pouze pozorovali, co se děje. Museli sledovat, co zakladatel hnutí říká, dělá a učí. Nesměli mu klást otázky ani oponovat. Po uplynutí určeného času se vyslanci vrátili do Jeruzaléma, podali hlášení veleradě a vyjádřili se, zda je případ vážný, nebo ne. Pokud hnutí považovali za bezvýznamné, dál se jím nezaobírali, když uznali, že je důležité, následovala druhá fáze: vyslechnutí zakladatele či členů hnutí. Kladli jim otázky a oponovali jim, aby si ujasnili, jestli se mají novým myšlenkám věnovat, nebo je zamítnout. Lukáš v 5.kapitole 57. verši popisuje první způsob vyšetřování. Vůdcové tam byli proto, aby pozorovali, co Ježíš říká a dělá. Ještě mu nemohli klást otázky ani mu oponovat. Jelikož se stal mesiášský zázrak, sešli se v Kafarnaum vůdcové z celé země.
Zatímco Ježíš vyučoval, pokoušeli se čtyři muži k němu přinést svého ochrnutého přítele, aby ho uzdravil. Židovských vůdců bylo tolik, že zaplnili celou místnost, takže se k němu nedostali. Přátelé proto vyšli na střechu, rozebrali ji a spustili nemocného k Ježíšovým nohám. Pán Ježíš se v tomto případě odchýlil od běžného způsobu - neuzdravil nemocného hned. V Markově evangeliu 2,5 čteme:
Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy.
Namísto uzdravení člověka dramaticky prohlásil: "Odpouštějí se ti hříchy." Přitom velmi dobře věděl, že tímto prohlášením přítomné pobouří. To se také stalo. V Markově evangeliu čteme toto: "Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali... "Jelikož to byl první způsob pozorování, mohli události pouze sledovat a uvažovat o nich, ale nemohli klást otázky ani oponovat.
Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh? (Mk 2,7)
Jejich teologie byla správná. Nikdo nemůže odpouštět hříchy, pouze Bůh.
Když Ježíš vyhlásil, že má právo odpouštět hříchy, mohlo to znamenat pouze dvě věci: buď se rouhá Bohu, nebo je skutečně tím, za koho se vydává - Mesiášem. A tehdy se Ježíš obrátil na vůdce Izraele s otázkou:
Je snadnější říci ochrnutému: 'Odpouštějí se ti hříchy', anebo říci: 'Vstaň, vezmi své lože a choď'? (Mk 2,9)
Tak co je tedy snadnější? Ujistit člověka, že jsou mu odpuštěny hříchy, nebo mu povědět "Uzdravil jsem tě, proto vstaň a choď!"? Rozhodně to první, protože pravdivost této výpovědi se nedá zkontrolovat, zatímco tvrzení, že předtím ochrnutý člověk je zdravý, musí být viditelné.
Ježíš vyslovil to, co je "snadnější": odpouštějí se ti hříchy. A učinil to, co bylo "těžší": uzdravil nemocného. Podal okamžitý, viditelný důkaz. Člověk vstal a chodil a navíc i nesl své lůžko. Tak Ježíš dokázal, že má právo učinit i to "snadnější" - odpustit hříchy. To, že může odpouštět hříchy, dokazuje, že je skutečně tím, za nějž se prohlašuje - Mesiášem.
Po prvním Ježíšově mesiášském zázraku - uzdravení malomocného - začalo intenzivní pozorování Ježíše jako Mesiáše. Židovští vůdcové slyšeli na vlastní uši, že Ježíš má právo odpouštět hříchy. To může jen ten, kdo se rouhá Bohu, nebo Mesiáš. Je zřejmé, že židovští náboženští vůdci po návratu do Jeruzaléma vyhlásili, že Ježíšovo hnutí není bezvýznamné. Přistoupili proto k druhé fázi - k vyslýchání. V době mezi prvním a druhým mesiášským zázrakem farizeové všude chodili za Ježíšem a už nemlčeli. Kde byl Ježíš, tam byli i oni. Kladli mu otázky a oponovali mu. Hledali důkazy, aby přijali, nebo popřeli Jeho mesiášská práva.

II. DRUHÝ MESIÁŠSKÝ ZÁZRAK

Uzdravení posedlého démonem němoty
A. Úvod
V době mezi prvním a druhým mesiášským zázrakem zkoumali vůdcové Izraele případ Ježíše Krista. Ať šel kamkoliv, sledovali, co dělá, a ustavičně se ho na něco vyptávali. Vedení se dovědělo několik informací. Nejdůležitější z nich bylo, že Ježíš nebyl zastáncem farizejského judaismu. Neuznal farizeje za nejvyšší autoritu. Jeho učení a farizejský výklad Mojžíšových zákonů si protiřečily. V kázání na hoře to zaznělo dokonce dvakrát: 1. jak důležité je správně pochopit spravedlnost v Mojžíšově zákoně, 2. jaká forma spravedlnosti je podmínkou vstupu do Božího království.
B. Uzdravení posedlého démonem němoty
Okolnosti druhého mesiášského zázraku jsou zaznamenány ve dvou evangeliích: podle Matouše 12,22-37 a podle Marka 3,19-30.
Když to uslyšeli jeho příbuzní, vyšli, aby se ho zmocnili, neboť říkali: "Pomátl se." (Mk 3,21)
Evangelista se tu zaobírá jedním z vrcholných bodů služby a všeobecného uznání v životě Pána Ježíše. Dokonce i Jeho příbuzní viděli, že ho musí chránit před ním samým. Podle nich Jeho horlivost hraničila s pomatením.
Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: "Je posedlý belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony." (Mk 3,22)
I když se to stalo v Galileji, vyšetřoval Ježíše jeruzalémský vyslanec. Nakonec sanhedrin rozhodl o Ježíšově mesiášství. Pomohla jim událost, o níž čteme v Mt 12,22:
Tehdy k němu přivedli posedlého, který byl slepý a němý; a uzdravil ho, takže ten němý mluvil i viděl.
Tento text je důkazem, že Ježíš vyhnal z člověka démona, který mu způsobil slepotu a hluchotu. Vyhánění démonů nebyla v té době u Židů neobvyklá událost. Dokázali to farizeové, rabíni i jejich následovníci. V rabínském judaismu probíhalo vyhánění démonů podle zvláštního rituálu, který se skládal ze tří etap. Vyháněč nejprve navázal kontakt s démonem. Když démon mluví, používá řečové ústrojí posedlého člověka. V druhé fázi se měl vyháněč dozvědět jméno démona; jen tak mohl v poslední fázi démona vyhnat. I Pán Ježíš postupoval tímto židovským způsobem. Například v Markově evangeliu 5,9 čteme: A zeptal se ho: "Jaké je tvé jméno?" Odpověděl: "Mé jméno je 'legie', poněvadž je nás mnoho." Byl to jeden z těch druhů démonů, proti kterým byl židovský způsob vyhánění bezmocný. Dalším byl démon němoty. Posedlý nemohl mluvit, takže nebylo možné navázat s démonem kontakt a dozvědět se jeho jméno - judaismus byl tudíž bezmocný. Rabíni učili, že takového démona bude moci vyhnat jedině Mesiáš. A Pán Ježíš to udělal. To byl druhý ze tří mesiášských zázraků. Jedním z účelů zázraku bylo vyvolat v davu Židů otázku:
Zástupy žasly a říkaly: "Není to Syn Davidův?" (Mt 12,23)
Není to Mesiáš Židů? Činil přesně to, o čem se každý Žid už od dětství učil, že to bude činit Mesiáš. Pán Ježíš vyhnal i jiné démony, ale ještě nikdy si nepoložili tuto otázku. Nyní, když šlo o démona němoty, věděli podle učení rabínů, že jde o mesiášský zázrak. Jenže židovský dav měl sklon následovat vůdce. Kam šli vůdcové, tam je určitě následoval zástup. Ze Starého zákona víme, že když král konal podle Boží vůle, lid ho následoval. Ale i tehdy, když král podle Boží vůle nečinil, byl lidem následován. Tak je to i dnes. Když věřící Židé vydají svědectví o své víře v Pána Ježíše svým známým, dostanou otázku: "Pokud je Ježíš Mesiáš, jak je možné, že rabíni v Něj nevěří?" V novozákonní době byl rabínský judaismus velmi populární. Proto bylo následování vůdců přirozené. A tak i když si Židé položili otázku, zda Ježíš je, nebo není Mesiáš, nebyli ochotni si na ni sami odpovědět. Čekali na své vůdce, aby rozhodli za ně.
C. Reakce Židů
Na základě druhého mesiášského zázraku a zvědavosti davu si židovští vůdcové uvědomili nutnost zaujmout konečné stanovisko k Ježíšovu mesiášství. Měli dvě možnosti. Na základě důkazů mohli vyhlásit, že Ježíš je Mesiáš, anebo ho odmítnout. Pokud by se rozhodli pro druhou možnost, museli by vysvětlit, jak je možné, že Ježíš učinil zázraky, o nichž sami učili, že je bude činit pouze Mesiáš. Proto se rozhodli pro takovéto řešení:
Když to slyšeli farizeové, řekli: "On nevyhání démony jinak, než ve jménu Belzebula, knížete démonů." (Mt 12,24)
A tak definitivně odmítli Ježíše jako Mesiáše. Aby vysvětlili zástupu, jak mohl tyto zázraky učinit, tvrdili, že je sám posedlý démony, a to ne ledajakými, ale samotným Belzebulem, vládcem démonů. Jméno Belzebul vzniklo kombinací dvou hebrejských slov, která znamenají Pán much. Na tom založili odmítnutí Ježíšova mesiášství. Nemůže být Mesiáš, když je sám posedlý. Na první mesiášský zázrak reagovali zkoumáním, na druhý odmítnutím. Toto stanovisko izraelských vůdců položilo základy krvavé historie Izraele na následujících 2 000 let.
D. Soud
Ježíš na obvinění reagoval nejprve vysvětlením. Předložil čtyři argumenty (Mt 12,25-29):
Nemůže být pravda, že spolupracuje s Belzebulem, protože to by znamenalo rozdělení Satanova království;
I farizeové věděli, že vyhánění démonů je darem milosti, který pochází od Ducha svatého, a dokážou to i jejich následovníci - kromě vyhnání ducha němoty;
Tento zázrak potvrdil Jeho práva a poselství;
Dokázal, že je silnější než Satan, takže nemůže být jeho služebníkem.
Druhou reakcí byl soud (Mt 12,30-37). Ježíš vyhlásil, že toto pokolení má neodpustitelný hřích, a to hřích proti Duchu svatému. Tím, že ho charakterizoval jako neodpustitelný, vyřkl nad tímto pokolením soud. A ten nebylo možno zmírnit. Naplnil se o 40 let později, v roce 70 po Kristu, když byl zbořen jeruzalémský chrám i celé město.
Co vlastně tento neodpustitelný hřích znamená? Nejde o hřích jednotlivce, ale o hřích celého pokolení. Dopustili se ho lidé žijící v době Pána Ježíše, ale nepřenesl se na budoucí židovská pokolení. Neodpustitelným hříchem bylo to, že na základě obvinění z posedlosti démony Izrael jako národ odmítl Ježíše Krista, když byl ještě mezi nimi.
Byl to hřích pokolení, nikoliv jednotlivce, byli jednotlivci, kteří tomuto soudu unikli (například apoštol Pavel). Nejde o hřích, který může spáchat kdokoli i dnes. V tomto případě je Bible velmi důsledná. Bůh odpustí každému, kdo k němu přijde v pokání skrze Pána Ježíše, bez ohledu na to, jaký hřích spáchal. Bůh odpustí každému, kdo k Němu přistupuje ve víře v Pána Ježíše jako Mesiáše. Ale národu a jeho pokolení jako celku Bůh tento hřích odpustit nemohl.
V další části naší studie se budeme střetávat s výrazem toto pokolení, které zhřešilo zvláštním hříchem. To znamená, že pokolení žijící v době Ježíše Krista bylo odsouzeno. Jak jsme již vzpomněli, tento soud se naplnil v roce 70 po Kristu zbořením chrámu a Jruzaléma. Mesiášské židovské království nebylo vybudováno.
Farizeové svůj útok zopakovali:
Tehdy mu na to řekli někteří ze zákoníků a farizeů: "Mistře, chceme od tebe vidět znamení." (Mt 12,38)
Žádali od Ježíše další znamení, jako by už dostatečně svoje mesiášství nedokázal. Od začátku své služby učinil mnoho různých zázraků, včetně těch, které sami farizeové označili za mesiášské, a přesto mu odmítli přiznat mesiášská práva. Proto Ježíš řekl, že nedostanou znamení kromě znamení Jonášova, což bylo předpověděním zmrtvýchvstání. Pravda, Pán Ježíš i po této události činil zázraky, ale nyní již kvůli něčemu jinému. Nyní již nebylo účelem dovést Izrael k správnému rozhodnutí ohledně Jeho mesiášských práv, ale vystrojit dvanáct učedníků do práce, která na ně čekala. Pro izraelský národ měl už jen znamení zmrtvýchvstání.
Když oznámil nový účel svých znamení, pokračuje ve zvěstování soudu nad tímto pokolením:
(Ježíš Kristus): "Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání - a hle, zde je víc než Jonáš. Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, protože ona přišla z nejzazších končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu - a hle, zde je víc než Šalomoun." (Mt 12,41-42)
Pán Ježíš uvádí dva příklady lidí víry: Ninivské a královnu ze Sáby. Byli to pohané, měli méně poznání, ale byli poslušní. Před soudnou stolicí Boží tak mohou tito pohané obstát a soudit židovské pokolení, které zhřešilo neodpustitelným hříchem.
Slova soudu končí příběhem o nečistém duchu (Mt 12,43-45), kterého nikdo nevyhnal, ale odešel sám, aby si našel lepší místo. Chvíli hledal, ale když nenašel volné místo, rozhodl se vrátit do domu, odkud vyšel. "Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší, než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením." Na začátku v člověku přebýval pouze jeden nečistý duch. Jelikož však místo zůstalo prázdné, nastěhovalo se do něj osm duchů. V době mezi odchodem jednoho a příchodem osmi v něm nebyl žádný duch; ani nečistý, ani Svatý. To platí i o tomto pokolení. Klíčový bod je na konci 45. verše: Tak bude i s tímto zlým pokolením. Když začínal příběh tohoto pokolení, Jan Křtitel hlásal příchod Krále. I když žili pod římskou nadvládou, měli svou národní identitu, měli Jeruzalém a chrám. Čtyřicet let po těchto událostech vtrhli do země římští vojáci, zbořili Jeruzalém a chrám srovnali se zemí, takže nezůstal kámen na kameni. Stav tohoto pokolení byl horší než předtím.
E. Změna v Ježíšově službě
Od té doby Ježíšova služba zaznamenala čtyři zásadní změny, které je možno pochopit pouze ve světle neodpustitelného hříchu Židů, jehož se dopustili svou reakcí na druhý mesiášský zázrak.
První změna se týkala záměru Jeho zázraků. Jak jsme již řekli, Ježíšovy zázraky už nesloužily jako znamení pro Židy, kteří měli učinit rozhodnutí. A to učinili. Odmítli ho. Ježíšovým záměrem nyní bylo připravit dvanáct učedníků na práci, která byla důsledkem odmítnutí. Je popsána ve Skutcích apoštolů.
Druhá změna se týkala lidí, kteří byli aktivními účastníky Jeho zázraku. Dosud každý zázrak učinil ve prospěch lidí, aniž by od nich požadoval víru. Nyní činil divy jen ve prospěch jednotlivců a od každého víru vyžadoval. Dříve, když někoho uzdravil, přikázal mu jít a hlásat, jaké skutky mu Bůh učinil - nyní ale uzdravenému říkal, aby nikomu nevyprávěl, co s ním Bůh udělal.
Třetí změna se týkala poselství, které Ježíš a Jeho učedníci zvěstovali. Předtím procházeli celou izraelskou zemí a hlásali Jeho mesiášské poslání, ale když Petr prohlásil "Ty jsi Kristus, Syn Boha živého" (Mt 16,16), Ježíš mu přikázal, aby nikomu neříkal, že je Mesiáš.
Čtvrtá změna se týkala způsobu Jeho učení. Předtím učil zástupy tak, aby mu rozuměli. Příkladem je kázání na hoře (Mt 5-7). Matouš svědčí o tom, že když Ježíš skončil, lidé tomu, co říkal, nejen rozuměli, ale bylo jim jasné i to, v čem Ježíš nesouhlasil s farizeji a zákoníky. Nyní učil v podobenstvích. Když začal, učedníci se ho zeptali: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" Ježíš odpověděl, že účelem podobenství je skrýt pravdu. "Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k nim vůbec nemluvil." (Mt 13,34) Před odmítnutím Ježíše to tak nebylo (Mt 12).
Nepochopíme, proč Ježíš změnil způsob služby, pokud nepochopíme, jak vážný byl neodpustitelný hřích představitelů národa. Bylo to odmítnutí Ježíše, jež bylo založeno na obvinění, že je posedlý démony. To byla bezprostřední reakce na Jeho druhý mesiášský zázrak. Měli dost světla, ale odmítli ho. A tak víc světla nedostanou.
F. Jiný démon němoty
V evangeliu podle Matouše 17,14-20, Marka 9,14-29 a Lukáše 9,37-43 čteme o tom, co se stalo, když Pán Ježíš sestoupil se třemi učedníky z hory proměnění. Byl tam muž, jenž přivedl k učedníkům svého syna posedlého démonem, ale oni z něho nemohli démona vyhnat. Je zajímavé, že tento případ projednali i s farizeji a zákoníky.
Když přišli k ostatním učedníkům, spatřili kolem nich veliký zástup a zákoníky, kteří se s nimi přeli. (Mk 9,14)
Zákoníci zde byli proto, aby vyhrotili situaci. Byli svědky neschopnosti Ježíšových učedníků vyhnat z posedlého chlapce démona. Ale Ježíš to dokázal. I to potvrdilo Jeho mesiášství. Co bylo zvláštní na tomto případě? Ačkoliv učedníci měli moc vyhánět démony, tohoto vyhnat nemohli. Proč?
Jeden člověk ze zástupu odpověděl: "Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha a nemůže mluvit." (Mk 9,17)
Byl to démon němoty a jeho vyhnání bylo mesiášským zázrakem. Proto to učedníci nedokázali. Svou neschopností vlastně dokázali, že Pán Ježíš je Mesiáš. Neboť když přišel, vyhnal démona a učinil tak druhý mesiášský zázrak.
Když Ježíš vešel do domu, jeho učedníci se ho o samotě ptali: "Proč jsme ho nemohli vyhnat my?" Řekl jim: "Tento rod nemůže vyjít jinak, než v modlitbě a půstu." (Mk 9,28-29 NS)
Všimněme si, jak ho Pán Ježíš nazval: tento rod. Tímto prohlášením potvrdil poznání farizeů, že démoni němoty jsou jiní než ostatní, a proto není možno je vyhnat běžnými způsoby. Pán Ježíš řekl svým učedníkům, že nepoužili vhodný způsob. Zatímco ostatní démony je možno vyhnat ve jménu Ježíše Krista, démona němoty je možno přinutit k odchodu pouze prostřednictvím modlitby a půstu. To, co měli učedníci udělat, nebyl běžný způsob. Jednoduše měli důvěřovat Bohu Otci, že to učiní.

III. TŘETÍ MESIÁŠSKÝ ZÁZRAK
Uzdravení slepého od narození
A. Úvod
Třetím mesiášským zázrakem bylo uzdravení slepého od narození. Něco jiného je uzdravit někoho, kdo viděl a pak oslepl. Uzdravit někoho, kdo se narodil slepý, je mesiášský zázrak. Jan nás o tomto mesiášském zázraku informuje podrobně (9,1-42). Tuto kapitolu je možno rozdělit na pět částí.

B. Tělesné uzdravení slepého od narození (J 9,1-12)
Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?" Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa." (J 9,1-5)
Tato událost se odehrála v sobotu. A nebyla to obyčejná sobota. V ten den byla slavnost stánků, tedy zvláštní, svatá sobota.
Velmi zajímavá byla otázka apoštolů: "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?" Kdo se dopustil tak hrozného hříchu, že se v jeho důsledku narodil slepý člověk? Otázka na hřích rodičů, který by případně způsobil slepotu syna, nebyla ničím nezvyklým. V Ex 34,6-7 je napsáno, že Bůh trestá za hřích otců děti do třetího až čtvrtého pokolení. Bylo tedy možné, že se rodiče dopustili hříchu, za nějž je Bůh potrestal slepotou syna.
Učedníci však šli ještě dále. Zeptali se, zda snad on sám nezhřešil, a proto se narodil slepý. Je to velmi zvláštní otázka. Jak může zhřešit někdo ještě před narozením? Judaismus nikdy neučil o reinkarnaci. Jak tedy může někdo zhřešit před svým narozením?
Podle rabínského judaismu byla vrozená vada, například slepota, důsledkem konkrétního hříchu rodičů nebo postižené osoby. Znovu se ptám: jak může někdo zhřešit před narozením? Podle tohoto učení má plod při početí dvojí sklony. Hebrejsky se nazývají jecer hara a jecer hatov. První označuje sklon ke zlému a druhý k dobrému. Během devíti měsíců probíhá v matce zápas mezi dobrem a zlem. Může se stát, že v plodu během vývoje zesílí sklon ke zlému a v hněvu matku kopne. Pro tento hřích se dítě může narodit slepé. Otázka učedníků tak prakticky odrážela učení rabínského judaismu: "Zhřešil tento člověk ještě v těle matky, anebo zhřešili jeho rodiče, a proto se narodil slepý?"
Učedníci se mýlili ve dvou věcech. Za prvé, že přijali učení farizeů, podle něhož plod mohl zhřešit ještě v těle matky. Druhým omylem byla víra, že vrozená vada, jako například slepota, je nutným důsledkem mimořádně velkého hříchu. Pán Ježíš oba omyly rázně odmítl: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží." (J 9,3) Samozřejmě, každé tělesné postižení je důsledkem Adamova hříchu a celkového pádu lidstva. Lidé musí zemřít, protože jsou hříšní. Jsou Adamovými potomky. Ale je velký omyl tvrdit o konkrétní vrozené vadě, nemoci nebo úrazu, že je důsledkem hříchu nebo posedlosti. Pán Ježíš toto učení vyvrátil prohlášením, že ani tento člověk, ani jeho rodiče nezhřešili. Naopak. To, že se ten člověk narodil slepý, zařídil Bůh. On učiní něco velikého, aby byl oslaven.
Pán Ježíš opravil nesprávné názory svých učedníků. Potom zvolil takový způsob uzdravení, kterým by se slepý nikdy neuzdravil. Co udělal? Plivl na zem a ze slin a prachu udělal bláto, kterým slepému potřel oči. Potom mu přikázal, aby šel k rybníku Siloe a umyl si bláto z očí.
Je důležité, že si Pán Ježíš z několika jeruzalémských rybníků vybral právě Siloe. Z centra Jeruzaléma k němu byl těžký přístup a kdo se k němu chtěl dostat, musel sestoupit po strmém svahu. Byla právě slavnost stánků. Její součástí byl obřad zvaný vylévání vody. Během něj kněží z chrámu sestoupili po svahu k rybníku Siloe, naplnili svoje džbány vodou a opět vystoupili do chrámu, aby vylili vodu do umyvadla na chrámovém nádvoří. Tento obřad byl provázen radostným pokřikováním. Během slavnosti stánků byla tedy pozornost Židů soustředěna na rybník - shromáždili se kolem něj a stali se svědky třetího mesiášského zázraku.
Slepec tedy sestoupil k rybníku Siloe, umyl si oči a když je otevřel, poprvé v životě viděl. Jelikož ho lidé znali, věděli, že je od narození slepý, takže nastal velký rozruch.
Sousedé a ti, kteří jej dříve vídali žebrat, se ptali: "Není to ten, kdo tu sedával a žebral?" Jedni říkali: "Je to on." Jiní pak: "Není, ale je mu podoben." (J 9,8-9)
Jedni ho poznali a druzí nemohli uvěřit, že by slepý od narození viděl. Proto vznikl velký rozruch. Nakonec se ozval uzdravený: "Jsem to já." Na otázku "Jak to, že se ti otevřely oči?" odpověděl: "Člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím." Řekli mu: "Kde je ten člověk?" Odpověděl: "To nevím." (J 9,11-12)
Nezapomeňme, že když ho Pán Ježíš poslal k rybníku, byl ještě slepý, takže ho neviděl. A nyní, i když už viděl, stále ještě nevěděl, kdo je Ježíš a jak vypadá.
C. První výslech uzdraveného (J 9,13-17)
Jelikož se stal mesiášský zázrak, přivedli uzdraveného k výslechu k farizeům, aby jim vyprávěl, co se stalo. Pán Ježíš učinil tento zázrak v sobotu, což vyvolalo rozruch. Farizeové velmi dobře věděli, že musí něco udělat. Když jim člověk od narození slepý vyprávěl, jak byl uzdraven, došlo mezi nimi k roztržce.
Někteří z farizeů říkali: "Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu." (J 9,16)
Podle jejich názoru bylo uzdravení v sobotu jejím porušením. Proto nevěřili, že by Ježíš mohl pocházet od Boha, natož aby byl Božím Mesiášem. Ale i mezi farizeji se našli tací, kteří si položili otázku:
Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení? (J 9,16)
Všimněme si, že důraz je na slovech taková znamení. Tedy ne běžná, která dokáží učinit i falešní proroci, ale pravý mesiášský zázrak. Když se zeptali uzdraveného člověka, co si myslí o tom, kdo Ježíš je, odpověděl, že "je prorok" (J 9,17). Jenže podle učení farizeů proroci sice uměli činit zázraky (Eliáš, Elíša), ale ne mesiášské. Ty byly výsadou Mesiáše. Proto byl první výslech neúspěšný!
D. Vyslechnutí rodičů (J 9,18-23)
Farizeové měli pochybnosti. Co když je to všechno podvod? Co když se vůbec nenarodil slepý a celé je to jen trik? Rozhodli se proto vyslechnout jeho rodiče. Ti dosvědčili dvě věci. Za prvé, že tento muž je jejich syn, a za druhé, že se narodil slepý. Tak rodiče vyloučili možnost podvodu jak ze strany syna, tak i ze strany farizeů. Když se jich farizeové i nadále ptali, jak je možné, že jejich syn nyní vidí, rozhodli se, že nic neřeknou. Ať to poví on sám. Jaký k tomu měli důvod?
To řekli jeho rodiče, protože se báli Židů, neboť Židé se usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagogy." (J 9,22)
Došlo k rozhodnutí: pokud někdo vyzná Ježíše jako Mesiáše, bude vyloučen ze synagogy. Je zřejmé, že rodiče měli strach. Chtěli věřit Ježíšovi (pravdě- podobně také věřili), protože viděli mesiášský zázrak právě na svém synovi, ale báli se.
V rabínském judaismu mělo vyloučení tři stupně. První, nejnižší, byl hezipak, což bylo jednoduché pokárání, které trvalo 7 až 30 dní. Mělo výlučně výchovný cíl a mohlo být realizováno pouze na základě jednotného rozhodnutí tří rabínů. Příklad můžeme najít v 1. Tm 5,1. Druhý stupeň se jmenoval nidduj, který znamenal vyloučení. Trval 30 i více dní a měl rovněž disciplinární charakter. Nidduj mělo vypovědět deset rabínů, příklad najdeme v 2. Te 3,14-15 a Tt 3,10. Třetím, nejpřísnějším stupněm vyloučení byl cherem, t.j. vyloučení ze synagogy. Kdo byl takto potrestán, toho považovali za mrtvého a proklatého. Nikdo se s ním nesměl stýkat - příklad: 1. K 5,1-7; Mt 18,15-20.
V tomto případě se farizeové museli rozhodnout, který stupeň vyloučení zvolí. Zvolili ten nejpřísnější: cherem. Farizeové tedy Žida věřícího v Pána Ježíše nejen napomenuli nebo na čas vyloučili, ale vyloučili ho definitivně. Jelikož rodiče o tomto rozhodnutí farizeů věděli, rozhodli se víc neříkat. A tak byl i výslech rodičů neúspěšný.
E. Druhý výslech uzdraveného (J 9,24-33)
Při tomto výslechu začali farizeové ztrácet smysl pro logiku. Uzdraveného pozvali podruhé a řekli mu: "Vzdej Bohu slávu! Víme, že ten člověk je hříšník." (J 9,24) Všimněme si, jak je to nelogické. Těžko se totiž najde člověk, který by řekl: "Sláva Bohu, víme, že XY je hříšník." To přece není důvod k oslavě. To, že se někdo dopustí hříchu, je smutné. Ale farizeové už nedokázali střízlivě uvažovat. A do toho uzdravený slepec klidně prohlásí:
Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím. (J 9,25)
Toto jednoduché prohlášení bylo pro farizeje výzvou, na kterou museli reagovat. Neboť to, co jim tento člověk pověděl, znamenalo asi toto: "Narodil jsem se slepý, neoslepl jsem později; vy sami jste mě učili, že pouze Mesiáš bude schopen uzdravit slepého od narození. Člověk jménem Ježíš mě uzdravil. Myslím si, že byste na základě své teologie měli vyhlásit, že On je Mesiášem Izraele. Místo toho ho prohlašujete za hříšníka. Prosím, vysvětlete mi to." Farizeové přijali výzvu a zeptali se ho:
Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči? (J 9,26)
Uzdravený člověk to již několikrát farizeům vyprávěl, proto nyní odpověděl takto:
Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky? (J 9,27)
Přirozeně to nebylo velmi moudré. "Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?" To bylo to poslední, co by udělali. Uzdravený už na ně nebral ohled a odpověď, kterou dostal, také podle toho vypadala:
Osopili se na něho: "Ty jsi jeho učedník, ale my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je." (J 9,28-29)
Farizeové mu s posměchem řekli: "Asi jsi Ježíšovým učedníkem." Viděli, že není ochoten přijmout jejich tvrzení, že Ježíš je hříšník. Připustili, že se stal Jeho stoupencem, ale oni se od něj oddělili: "Když chceš, buď si Jeho učedníkem, ale my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je." Tím vyhlásili, že k Ježíšovi Bůh nemluvil, a proto je správné být Mojžíšovým učedníkem, nikoliv Ježíšovým. Ale uzdravený nemlčel.
To je právě divné: Vy nevíte odkud je - a otevřel mi oči! (J 9,30)
Vy jste náboženští vůdci Izraele. Vy jste mě učili, že jen Mesiáš může otevřít mé slepé oči - nyní vidím, a vy, duchovní vůdci Izraele, to neumíte vysvětlit. Potom jim připomněl jejich teologii.
Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ho ctí a činí jeho vůli. Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. (J 9,31-32)
Jsou záznamy o uzdravení slepých, ale ani jeden o uzdravení slepého od narození. Poprvé v historii lidstva někdo učinil takový zázrak. Byl to mesiášský zázrak. Neměli tedy žádný důvod popírat Ježíšovo mesiášství. Odpověď farizeů čteme v 34. verši:
Celý ses narodil v hříchu a nás chceš poučovat?
Proč to řekli? Už jsme připomněli, že podle jejich teologie byla vrozená slepota trestem za nějaký velký hřích spáchaný ještě v těle matky, nebo za hřích rodičů. Jejich odpověď znamenala asi toto: "Ty ses narodil v hříchu, my ne, protože jsme se nenarodili slepí."
A vyhnali ho.
Udělali to, o čem čteme ve 22. verši. To znamená, že ho vyloučili ze společenství synagogy.
F. Duchovní uzdravení (J 9,35-41)
Ježíš se doslechl, že uzdraveného slepce vyloučili ze synagogy. Přišel k němu a zeptal se ho: "Věříš v Syna člověka?" Odpověděl: "A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?" (J 9,35-36) Musíme si uvědomit, že tento člověk Pána Ježíše ještě neviděl. Proto mu Ježíš řekl: "Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví." Na to člověk odpověděl: "Věřím, Pane," a padl před ním na kolena. Když viděl Pána Ježíše, padl před ním na kolena. Tak vyznal, že Ježíš je Bůh. Uzdravený slepec přijal tělesné i duchovní uzdravení...
Výsledkem:
1. mesiášského zázraku bylo zahájení intenzivního získávání informací o Ježíšově mesiášství.
2. mesiášského zázraku bylo prohlášení, že Ježíš nemůže být Mesiáš, protože je posedlý démony.
3. mesiášského zázraku bylo rozhodnutí vyloučit ze synagogy každého, kdo nazve Ježíše Mesiášem.
IV. POSLEDNÍ SVĚDECTVÍ O MESIÁŠSTVÍ
Pán Ježíš učinil ještě jeden mesiášský zázrak, kterým podal vůdcům Izraele o sobě jasný důkaz. Když po druhém mesiášském zázraku odmítli Jeho mesiášské poslání, vyřkl nad jejich pokolením soud, protože zhřešili neodpustitelným hříchem - hříchem proti Duchu svatému. Pro toto odmítnutí odmítl dát další znamení, kromě znamení Jonášova, jež je symbolem zmrtvýchvstání. A toto znamení poskytl vzkříšením Lazara. To, že Lazar byl čtyři dny mrtvý, bylo velmi důležité. Podle rabínského judaismu byl duch mrtvého ještě tři dny v blízkosti jeho těla. Během těchto tří dnů byla ještě možnost vzkříšení, ale čtvrtý den sestoupil duch mrtvého do Šeolu neboli Hádu, takže již nebylo možné ho vzkřísit. Leda zázrakem. To, že Pán Ježíš čekal čtyři dny, bylo důkazem, že Lazar byl skutečně mrtvý. Proto jeho vzkříšení vyvolalo tak velký rozruch. Farizeové a zákoníci svolali veleradu, aby se poradili.
Podle evangelisty Jana (J 11,45-54) posunuli odmítnutí Ježíšova mesiášství o další krok. Už předtím Ježíšovo mesiášství odmítli, ale na Lazarovo vzkříšení zareagovali tím, že odsoudili Pána Ježíše na smrt. Veleradě předsedal velekněz Kaifáš. On navedl sanhedrin, aby Pána Ježíše odsoudili na smrt.
Co následovalo po této události, popisuje Lukáš (17,11-19). Při jedné příležitosti přišlo k Ježíšovi deset malomocných (ne jen jeden) a prosili ho, aby je uzdravil.
Když je uviděl, řekl jim: "Jděte a ukažte se kněžím!" A když tam šli, byli očištěni. (Lk 17,14)
Poslal je právě k těm kněžím, kteří ho pod Kaifášovým vedením odsoudili na smrt. To znamená, že místo jednoho mesiášského zázraku jich učinil deset. První mesiášský zázrak se zdesateronásobil. Kaifáš s kněžími museli sedm dní pozorovat deset lidí. Museli vynést deset rozhodnutí. Museli o deseti lidech jednotlivě vyhlásit, že jsou čistí a uzdravení z malomocenství. Desetkrát museli uznat, že Ježíš učinil zázrak.

(Cristo Pantocratore. Cattedrale di Cefalù, c. 1130)
Můžeme to od Pána Ježíše brát jako určitý druh židovského humoru.
Jen co nad ním židovští vůdci vyřkli rozsudek smrti, poslal k nim deset uzdravených malomocných. Jeho mesiášství nepotvrdili jen tři svědci v průběhu určité doby, ale deset svědků najednou. Tak znovu dokázal, že vůdcové Izraele neměli žádný důvod ani podklady k popření Jeho mesiášství.
(z časopisu Zápas o duši)