Církev a kněžský celibát?
Bezženství katolických kněží latinského ritu je už minimálně od časů protestantské reformace předmětem útoků proti Katolické církvi. Antikatolická propaganda jakéhokoliv ražení neustále tvrdila a dodnes tvrdí, že prý „celibát je proti lidské přirozenosti“, „Církev jej vymyslela až ve středověku kvůli majetku, aby jej kněžské děti nerozkradly…“ atd. Dodnes se lze dočíst v některých internetových médiích, že prý v jistých klášterech se našla zakopaná mrtvá tělíčka kněžských dětí s jeptiškami, posvěcené osoby se údajně plodů své zakázané lásky zbavovaly jejich vraždou atd. Zajímavé přitom je, že dosud nikdo z šiřitelů těchto „informací“ nedokázal ani konkrétně jmenovat byť jeden jediný takový klášter, natož potom aby se namáhal s dalšími důkazy. Jde jednoznačně o osvícenské, komunistické a také nacistické výmysly. Nicméně toto nás přesto nutí k otázce: Jak to historicky bylo s celibátem? Jde skutečně až o středověké nařízení?
Základním argumentem odpůrců celibátu je, že apoštolé byli ženatí a měli rodiny. Omyl! V Novém zákoně nemáme ani jednu zprávu o manželkách, nebo dokonce dětech apoštolů. Pouze sv. Marek (1, 29-31) píše o tchyni sv. Petra, kterou Pán Ježíš uzdravil z nemoci. Přitom je nápadné, že zde chybí jediné slovo o Petrově manželce a rodině. Je dost dobře možné a představitelné, že Petr byl bezdětným vdovcem. Ostatní apoštolé byli vesměs mladí lidé, sv. Jan dokonce v adolescentním věku, takže je mnohem pravděpodobnější, že šlo o neženaté muže. Ostatně manželům a otcům rodin by se daleko obtížněji opouštělo rodný dům a hospodářství než svobodným, kteří měli doma pouze vlastní rodiče. Ani prvokřesťanská literatura neví nic o manželkách apoštolů, snad jen v apokryfních evangeliích existují jakési náznaky o tom, nesmíme však zapomenout, že apokryfy vznikly později než Nový zákon v prostředí gnostických heretiků, kteří odmítali církevní nauku o pohlavní čistotě.
O sv. Pavlovi víme z jeho vlastních slov na řadě míst Nového zákona, že žil v celibátu a tento způsob života kladl výš než manželství (Řím 7,1). Je ovšem pravdou, že v dobách bezprostředně po Kristově nanebevstoupení a seslání Ducha svatého bylo pro apoštoly nemožné světit na své nástupce pouze celibátníky, neboť šlo o nově obrácené křesťany, mezi nimiž mnoho svobodných a současně vhodných k výkonu duchovní služby nebylo. Takové musela prvotní církev napřed zformovat. Nicméně už sv. Pavel v prvním listě Timoteovi (3,2) píše, že představený obce má být „jen jednou ženatý“, to znamená, že v případě ovdovění se nesmí znovu oženit (takový výklad podává ve vysvětlivce k tomuto místu ve svém českém překladu NZ Rudolf Col). Z toho je zřejmé, že už prvotní církev ve svém nejranějším stádiu manželství duchovních omezovala a dávala přednost mužům v celibátu.
První zmínku o povinném celibátu pro duchovní osoby máme ještě z doby Diokleciánova pronásledování. Jedná se o usnesení synody v Karthágu r. 305, kde se říká, že „jáhni, kněží a biskupové mají žít bez ženy, jak je tomu již odedávna zvykem“. Z této formulace tedy jednoznačně vyplývá, že povinný celibát pro nositele církevních úřadů je ještě podstatně starší záležitostí. Dekret karthaginské synody potvrdily ve 4. a 5. stol. i jiné regionální sněmy v západní, tj. latinské církvi.
Východní řecká církev, v té době ještě sjednocená s Římem, však nezaujímala tak jednoznačný postoj. Celibát přikazovala pouze biskupům, na kněze (presbytery) a jáhny mohli být podle usnesení jejich synod svěceni i ženatí mužové. Podobné stanovisko zastávala i církev jakobitského ritu, taktéž sjednocená s Římem, na území dnešní Palestiny. Křesťanský východ měl pro církev ve starověku obrovský význam teologický i organizační, vždyť všech prvních 8 koncilů se konalo právě na východě (4 v Cařihradě, 2 v Nicei, 1 v Efesu a 1 v Chalcedonu)! Proto nakonec převládlo i v západní církvi východní pojetí celibátu. III. cařihradský koncil r. 680 rozhodl přesně v duchu východní praxe, že na biskupy smějí být svěceni pouze mužové žijící v celibátě, na kněze a jáhny však i ženatí s tím, že v případě ovdovění se nesmějí znovu oženit. Přitom ale dotyčný dekret tohoto koncilu umožňoval biskupům západní latinské církve řídit se ustanovením karthaginské synody z r. 305, tj. světit na kněze a jáhny pouze svobodné muže. V praxi ale na to nebylo příliš dbáno a v průběhu 8.-11. stol. se stalo i v latinské církvi běžným, že kněžské svěcení přijímali vedle svobodných i ženatí. K tomu přispělo u nově obrácených národů též prolínání byzantské a latinské misie. Proto nepřekvapuje, že i u nás v raně přemyslovském období se setkáváme se ženatými kněžími, i první český kronikář, kanovník Kosmas Pražský z přelomu 11. a 12. stol., byl ženatý.
Manželství duchovních nepřineslo latinské církvi žádný prospěch. Ženatí kněží, mající rodinu, byli zranitelnější, a proto povolnější vůči nátlaku již sice pokřtěných, v praxi však stále ještě pohanských panovníků. Ti usilovali o obsazení far takovými duchovními, kteří by mlčeli k jejich do nebe volajícím hříchům: krutosti, útisku chudých, znesvěcování neděle, smilstvu atd. Kněží, mající rodinu, se báli, že se vládcové pomstí na dětech, proto projevovali méně statečnosti než kněží celibátníci a stávali se často poslušnými nástroji mocných tohoto světa a nikoli služebníky Ježíše Krista a Církve. Z toho důvodu reformní hnutí 10. a 11. stol., vycházející především z francouzského kláštera Cluny, požadovalo mj. i návrat k původní praxi povinného duchovenského celibátu. Z prostředí clunyjského hnutí vzešel i velký reformní papež sv. Řehoř VII., statečný bojovník za svobodu Církve proti římskoněmeckému císaři Jindřichu IV., jenž usiloval učinit z Církve poslušný nástroj své politiky. Papež sv. Řehoř proslul odvážnými dekrety požadujícími kázeň u kléru a hrozícími exkomunikací za kupčení s církevními úřady, lakotu, nemravný život atd. Právě tento papež nařídil respektovat původní ustanovení karthaginské synody o povinném celibátu duchovenstva. Ten se vztahoval na všechny adepty vyšších svěcení, tj. na podjáhny, jáhny, kněze a samozřejmě biskupy. Pro kandidáty nižších svěcení, tj. akolyty, lektory, kantory, ostiáře atd. nebyl celibát povinný. I. i II. Lateránský koncil (1123 a 1139) pod hrozbou exkomunikace přísně poručil, aby vyšší svěcení byla od biskupů udělována pouze svobodným mužům. To platí až do dnešní doby. Povinný kněžský celibát není tedy produktem „kněžského mamonu“, jak hlásají nepřátelé katolické víry, ale naopak plodem odvážného reformního úsilí vysoké mravní hodnoty, spojeného se jménem svatého papeže Řehoře VII.
Řecký východ se r. 1054 odtrhl od jednoty s Římem. Část biskupů byzantského ritu v Palestině i se svým duchovenstvem však nenásledovala cařihradského patriarchu Michaela Cerularia do schizmatu a zůstala věrna papeži. Ti se nazývají melchité. Řím i po znovuzavedení povinného celibátu sv. Řehořem VII. respektoval jejich praxi svěcení ženatých na jáhny a kněze, rovněž tak i u katolíků jakobitského ritu, tzv. maronitů. Když se část pravoslavných biskupů a kněží byzantskoslovanského obřadu na západní Ukrajině a na Podkarpatsku v 16. a 17. stol. sjednotila s Římem (tzv. uniaté nebo řeckokatolíci), i tady papež povolil připouštění ženatých mužů ke kněžství. Stejný postup papežové zvolili i v případě dalších odloučených východních církví, které v průběhu 17.-19. stol. uznaly svrchovanost Říma (církev chaldejská, arménská, syrská aj.).
Z toho vyplývá logická otázka: Nebylo by lépe, kdyby latinská církev následovala příkladu východních sjednocených církví a umožnila i ženatým mužům přístup ke kněžskému svěcení? Vždyť jde pouze o kázeňskou a nikoli dogmatickou záležitost!
Jenže to je další mýlka. Povinný celibát latinského kléru není sice přímo dogmatem, ale má své závažné věroučné zdůvodnění. Již sv. Řehoř VII. při svém nařízení povinného celibátu vycházel z toho, že kněz slavící Nejsvětější oběť mše sv. je „alter Christus“ (druhý Kristus), neboť Jeho jménem pronáší konsekrační slova. Protože Kristus žil v celibátě, měl by tedy i ten, kdo Jeho jménem vystupuje při proměňování chleba a vína v Jeho Tělo a Krev, následovat Jeho způsob života. To je optimální forma k vyjádření dokonalé jednoty kněze-obětníka s Obětí na oltáři, kterou je Kristus sám.
Je jasné, že ne vždycky v dějinách Církve bylo možné toto realizovat a ne vždycky se to takhle chápalo. Proto latinská církev respektovala a respektuje, když u východních církví se vyvinula poněkud odlišná praxe připouštění i ženatých ke kněžskému svěcení, nicméně i tady platí přísná povinnost celibátu pro biskupy.
Povinný celibát latinského duchovenstva má také své důležité morální aspekty právě v dnešní přesexualizované době. Když se téměř odevšad z médií ozývá volání po maximální sexuální „svobodě“, Církev tu staví jako protiklad službu spojenou s povinnou sexuální abstinencí. Ustanovení o celibátu se tak stává protestním výkřikem proti všeobecné necudnosti a morální hnilobě.
Odpůrci celibátu však namítají, že ne všichni kněží ho dodržují, proto by prý měl být zrušen. Statisticky je však zjištěno, že procentuální počet duchovních, kteří zhřešili proti závazkům celibátu, je podstatně nižší než procentuální počet ženatých a vdaných občanů, co se dopustili manželské nevěry. Však již také lze čím dál více slyšet požadavky, aby manželství bylo „zdobrovolněno“ vedle jiných, prý „alternativních“ forem soužití včetně promiskuity, sodomie nebo dokonce pedofilie. Také se argumentuje tím, že ne všichni manželé dodržují závazek věrnosti.
Obrana kněžského celibátu je tak zároveň i obranou nerozlučitelnosti manželství a manželské věrnosti. Jsou to spojené nádoby. Historie ukazuje, že kde se začalo volat po zrušení alias „zdobrovolnění“ kněžského celibátu – nota bene nejvíce křičeli ti, kterým Církev celibát neukládá a jimž po tom nic není – tam brzy na to následoval i požadavek liberalizace rozvodové praxe, volání po větší „lidskosti“ a „ohleduplnosti“ v posuzování hříchů proti manželské věrnosti atd. Bránit povinný kněžský celibát latinské církve je tedy pro katolíka nejen velkou ctí, ale zároveň i obranou těch hodnot, které jsou vlastní všem slušným lidem celého světa.
Radomír Malý
