Třetí fatimské tajemství a vize bl. Alžběty Canori Mora

Prorocké vize blahoslavené Alžběty Canori Mora obsahují některé pozoruhodné podobnosti s třetím fatimským tajemstvím, a víc než kdy dřív se jeví důležité pro Církev dnes. Pasáž citovaná níže byla převzata z knihy Mary Elizabeth Herbert z roku 1878 Život ctihodné Alžběty Canori Mora. Za zmínku stojí zvláště vize blahoslavené Alžběty, kdy viděla velmi oslabenou Církev a to, jak byla obnovena poté, co dva andělé ve dvou pohárech shromáždí oběti prosebných modliteb, které pak předají sv. Felixovi z Valois a sv. Janovi z Mathy – zakladatelům řádu Nejsvětější Trojice, který se věnoval vykupování zajatých křesťanů. Zdá se, že se tím naznačuje, že tato vize obnovy Církve, která zobrazuje dva anděly zachytávající krev mučedníků, jak to bylo popsáno i ve třetím fatimském tajemství, se ve skutečnosti vztahuje k závěru období, kdy byl Satan odpoután, jak se píše v Janově zjevení 20.

Jednoho dne ji [bl. Alžbětu] sv. Jan Křtitel během vytržení přivedl do majestátního a tajemného chrámu. Blahoslavená Panna Maria tam položila Ježíška na oltář, začala se modlit za Církev a snažně prosila svého Božského Syna, aby pozdržel přísnost Své spravedlnosti a nerozptýlil služebníky svatyně. Připomínala Mu, že je Jeho Matkou a doufala, že bude vyslyšena.

Ježíšek odpověděl: „Má spravedlnost už nebude podporovat tolik ohavností. Jsi Mou Matkou, ale jsi také Mým stvořením!“

S majestátem Královny prosilo nebe o slitování také velké množství řeholníků sjednocených se svými svatými zakladateli. Sotva co však uslyšeli Ježíškova slova, padli na kolena a uctívali neproniknutelné záměry Nejvyššího. Pak Mu všichni svatí řeholníci obětovali kadidlo dobrých skutků svých příslušných řádů. Ježíšek pozvedl Svou ruku, požehnal jim a spolu s nimi i Svému věrnému služebníkovi. Velmi brzy po této vizi nastal exil Nejvyššího pontifika a rozptýlení kolegia kardinálů.

Jindy tři andělé vzali Alžbětu na podzemní místo, kde bezbožní v tajnosti a temnotě osnovali spiknutí ke zničení Církve. Viděla zde také lidi zahalené maskou přetvářky, kteří pod falešnou záminkou konání dobra tajně napomáhali plánům agentů pekla. Ctihodná matka byla proniknuta pocitem hrůzy v přítomnosti vidění, které by ji nikdy nepřišlo na mysl. Aby ji utišil, ukázal jí Náš Pán díky přímluvě sv. Ignáce z Loyoly znovustavení Tovaryšstva Ježíšova. Viděla také jednoho otce z téhož Tovaryšstva, který vynikal svými vědomostmi a ctnostmi, jak v jednotě s dalšími otci hájí práva svaté Církve, a mnoho dalších, kteří prolili svou krev pro Ježíše Krista.

Podněcovaná pouze svým zanícením pro Církev, adresovala Alžběta ve své pokoře Našemu Pánu vroucí modlitby, aby dosáhla zastavení tohoto pronásledování. V tu chvíli Všemohoucí způsobil, aby zazářila Jeho spravedlnost, a zničil tyto ničemníky tak okamžitým a strašlivým způsobem, že z toho byla její mysl po několik dní zneklidněna. V celém svém těle cítila nanejvýš intenzivní hrůzu a po dlouhou dobu zakoušela ledový chlad, který probíhal všemi jejími údy. Následující vize na ní učinila neméně živý dojem.

Zdálo se jí, že Církev stojí před Božím trůnem a snažně Jej prosí, aby ušetřil její děti a zvláště světské i řeholní kněze. Nejvyšší ji však odmítl naslouchat a řekl jí: „Přijmi podíl na Mé spravedlnosti a posuď svůj vlastní případ.“ Při těch slovech Církev s pomocí tří andělů, vykonavatelů Boží spravedlnosti, sňala všechny své ozdoby. Ponížená do tohoto smutného stavu se stala tak slabou, že nebyla schopná zaopatřit sama sebe. Pak jí Náš Pán dal lidi, o které se mohla opřít, a závoj, aby si zakryla hlavu.

Trpce vzlykala ve své skleslosti a odmítala samotu, ve které ji její děti zanechaly. Náhle ji Duch Páně obdařil jasným a pronikavým světlem, které se šířilo do čtyř směrů a uskutečnilo veliké a úžasné věci. V jemných paprscích této slávy se vynořili ti, kteří dřímali v omylu, znovu vstoupili do jejího náručí a obklopili ji poctami a respektem. Církev se zdála krásnější a oslnivější než kdy dřív. Objevilo se šest hlavních řeholních řádů a mnoho pevných a silných sloupů určených k tomu, aby ji podepřely.

Než se však těšila ze svého vítězství, musela projít zly tak strašlivými, že jimi byl vyděšen i Alžbětin zpovědník. Toužil po tom, aby jim zabránil, a tak nařídil své kajícnici, aby šla do baziliky Panny Marie Sněžné a celá se nabídla za oběť, a také aby nabídla všechny výhody, které obdržela, i ty, které teprve měla obdržet, v jednotě s obětí Ježíše Krista na Kříži. Alžběta zbožně a neprodleně uposlechla a ve chvíli, kdy se nabídla za oběť Našemu Pánu, sestoupili z nebe dva andělé, přijali její oběť ve dvou pohárech, které dali sv. Felixovi z Valois a sv. Janovi z Mathy, kteří je předali Blahoslavené Panně Marii, a ta je předala Nejsvětější Trojici. Tyto dva poháry byly umístěny před trůn Nejvyššího a zde zůstaly, aby tišily Jeho spravedlivý hněv.

Náš Pán jí svěřil Svá tajemství. Ona bez ustání plakala, když Jej viděla připraveného vypustit na svět tíhu Svého hněvu. Za cenu vší své krve si přála zbavit lidi hrůz, které jim hrozily. Její prozíravý zpovědník jí však řekl, aby neodporovala Božím plánům a spokojila se s modlitbou ve shodě s Jeho svatou vůlí. To učinila a Náš Pán jí ukázal, že je pohnutý, a řekl jí: „Toto je modlitba, která je Mě hodná.“ Jednoho dne však její horlivý zápal způsobil, že na toto pravidlo zapomněla. Když viděla, že Bůh se chystá projevit Svou spravedlnost, letěla v duchu k patě Jeho trůnu a nepřetržitě se modlila, aby zadržel Svou trestající ruku. V tu chvíli by trest mnohým přivodil ztrátu těla i duše.

Jednoho dne se bez mimořádné bolesti nemohla dívat na to, jak tolik lidí všeho věku a každého stavu lne ke zvráceným zásadám světa a beze studu pohoršují Boha veškerého majestátu. Aby tento závažný nepořádek napravila, v zápalu své vroucnosti se Bohu nabídla, že bude trpět všemi druhy mučení z rukou lidí a všemi druhy trápení od démonů. Nebeský Otec její oběť přijal a dal jí moc svázat ďábla, který zkazil tolik duší, a uzavřít jej s pomocí dvou otců řádu Nejsvětější Trojice v bezedné propasti.

Mary Elizabeth Herbert, The Life of the Venerable Elizabeth Canori Mora, (London: R. Washbourne, 1878), str. 101–104