Znižovanie úcty k Eucharistii
www.tedeum.cz/…/novy-mesni-rad-…Nový mešní řád a reálná přítomnost Krista v eucharistii
Hovoří-li se o nebezpečí nového mešního řádu, zmiňuje se oprávněně nejčastěji oslabení obětní povahy. S tím ovšem bezesporu nutně souvisí i nauka o reálné přítomnosti Pána Ježíše Krista v Nejsvětější Svátosti. Někdy je vznášena námitka, že ať už je nový mešní řád jakýkoliv, dochází v něm k platnému proměnění. Otázka ale nestojí, zda dochází k proměnění, což se ostatně děje i u pravoslavných schismatiků nebo při tzv. černé mši, pokud se k ní propůjčí odpadlý kněz, nýbrž jak ritus vyjadřuje katolické učení ohledně eucharistie.
Toto učení přesně vymezil tridentský koncil, který uvádí: „Kdo by popíral, že ve svátosti nejsvětější eucharistie je pravdivě, skutečně a podstatně přítomno tělo a krev spolu s duší a božstvím našeho Pána Ježíše Krista a tím i celý Kristus, a prohlašoval by, že je v ní přítomen pouze na způsob znamení nebo obrazně nebo svou silou, ten nechť je vyobcován.“ A dále připomíná, že k tomu dochází „obdivuhodnou a jedinečnou přeměnou celé podstaty chleba v tělo [Kristovo] a celé podstaty vína v krev [Kristovu], kdy přetrvávají pouze způsoby chleba a vína, kteroužto přeměnu katolická církev velmi výstižně nazývá přepodstatnění“. Jak k přepodstatnění dochází, vysvětluje basilejský koncil, jenž učí: „Formou této svátosti jsou slova Vykupitele, kterými vykonal tuto svátost. Kněz totiž koná tuto svátost tím, že mluví v Kristově jménu. Neboť mocí samých slov se podstata chleba mění v tělo Kristovo a podstata vína v krev.“ To vše pochopitelně platí, pokud má kněz alespoň dostatečný úmysl činit to, co činí Církev, a je-li použita platná materie, tj. chléb a víno, jaké připouští Církev.
Co měli v úmyslu architekti novus ordo?Záměr autorů nového mešního řádu odhaluje znění „Všeobecných pokynů k Římskému misálu“ (
Instructio generalis), kde byla mše na úvod II. kapitoly v oddíle „Stavba mše“ popsána pouze jako: „Večeře Páně neboli mše je posvátné shromáždění lidu Božího za předsednictví kněze ke slavení památky Páně. Proto o místním shromáždění Církve svaté zcela zvláštním způsobem (
eminenter) platí Kristovo zaslíbení: ‚Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich‘ [Mat 18, 20].“
„Stručný kritický rozbor nového mešního řádu“ (viz
Te Deum 5/2009), který podepsali a předložili papeži Pavlu VI. kardinálové Alfredo Ottaviani a Antonio Bacci, k tomu podotýká: „Nic z toho nenaznačuje ani skutečnou přítomnost, ani skutečnou oběť, ani svátostnou moc konsekrujícího kněze, ani nejvnitřnější hodnotu eucharistické oběti, která naprosto nezávisí na přítomnosti shromáždění.“
Navíc „ve druhé části téhož odstavce (č. 7) se tato závažná dvojsmyslnost ještě zhoršuje tvrzením, že zmíněné zaslíbení Kristovo (‚Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich‘) platí ‚zcela zvláštním způsobem‘ (
eminenter) pro toto shromáždění. Tento příslib, který se vztahuje pouze na duchovní přítomnost Kristovu skrze jeho milost, se tu kvalitativně ztotožňuje s přítomností fyzickou, podstatnou, svátostnou a eucharistickou“. Autoři nového mešního řádu tedy přinejmenším nadmíru zdůrazňovali duchovní přítomnost Pána Ježíše při mši, tedy způsob, jímž je přítomen např. i během rodinné modlitby růžence, přičemž hned v úvodu přehlíželi podstatu mše svaté.
Na nátlak některých biskupů byl odstavec později doplněn o větu: „Neboť při slavení mše, v níž dále trvá oběť kříže, je Kristus skutečně přítomen: v samotném společenství shromážděném v jeho jménu, v osobě služebníka, ve svém slově a podstatně a trvale pod eucharistickými způsobami.“ Tím došlo k zavádějícímu srovnání svátosti oltářní s Kristovou přítomností „v samotném společenství shromážděném v jeho jménu, v osobě služebníka, ve svém slově…“.
V dalším odstavci se hovoří o tom, že se „mše skládá ze dvou částí: z bohoslužby slova a ze slavení eucharistie, jež spolu souvisejí tak těsně, že tvoří jeden bohoslužebný úkon. Ve mši se připravuje stůl Božího slova a těla Kristova; u něho se věřící poučují a živí“. Kardinálové Ottaviani a Bacci to komentují slovy: „To je ovšem naprosto falešné a nelegitimní připodobňování obou částí liturgie, jako by to byly jen dvě znamení téže symbolické hodnoty.“ Mezi Božím slovem a eucharistií totiž existuje podstatný rozdíl. Boží Duch je totiž v Písmu svatém
in usu („v užívání“), zatímco Pán Ježíš Kristus je ve svátosti oltářní přítomen
in esse („bytostně, podstatně“).
Zvýše uvedených nedostatků je patrné, jakým duchem byli vedeni strůjci nového mešního řádu a jakou nauku mělo jejich dílo vyjadřovat.
Výmluvné gestoKatolická liturgie se řídí zásadou, kterou vyjádřil žák sv. Augustina a církevní otec sv. Prosper Aquitanský (cca 390 ‒ cca 455) slovy „lex orandi, lex credendi“, tj. že zákon modlitby je zákonem víry, či ještě jinak, že způsob, jak se modlíme, odráží to, v co věříme.
Církev učí, že „ihned po konsekraci“, tedy po vyslovení slov ustanovení, je přítomno pravé tělo a pravá krev Páně. Tradiční římský ritus tuto pravdu víry vyjadřuje tím, že kněz bezprostředně po vyslovení slov proměňování pokleká, následuje pozdvihování a opět pokleknutí. Prvním pokleknutím kněz uctívá Krista, který je již mocí jeho slov přítomen. V novém mešním řádu bylo první pokleknutí odstraněno a kněz má pokleknout, až když „ukáže lidu tělo Páně“.
Podobnou praxi najdeme u některých konzervativnějších luteránů, kteří rovněž nemají první pokleknutí a pastor, stejně jako kněz v pokoncilní liturgii, pokleká až poté, co „ukáže lidu tělo Páně“. Je to dáno odmítnutím katolické nauky ohledně eucharistie, že se proměnění uskutečňuje ihned po konsekraci. Luteráni chápou slova ustanovení pouze jako určitou nutnou podmínku, přičemž ke sjednocení těla a krve Kristovy s chlebem a vínem (tzv. konsubstanciaci) dochází neurčitě celým obřadem, jehož součástí je i víra věřících v Kristovu přítomnost. Proto pastor pokleká teprve tehdy, až když v sobě shromáždění mohlo při pohledu na pozdviženou hostii onu víru probudit.
V novém mešní řádu tedy kněz neuctívá Pána Ježíše Krista záhy, co vtělený Bůh „sestoupil na oltář“, nýbrž po luteránském vzoru teprve tehdy, když hostii či kalich ukáže věřícím. Ritus v tomto ohledu zastírá katolické učení a může dokonce svádět k bludnému pojetí.
Ohromné maličkostiO postoji k eucharistii svědčí také to, jak se nakládá s chlebem a vínem určenými k proměňování, a tím více s proměněnými způsobami, čili tělem a krví Páně.
V novém mešním řádu už stačí na oltáři jedno plátno, aniž by byl blíže specifikován jeho materiál. Při tradičním římském ritu se používají tři lněná plátna, která kromě symbolického významu mají i praktický účel. Tři lněná plátna totiž mohou důkladně vsáknout nejsvětější krev Kristovu v případě, že by došlo k jejímu rozlití.
Při sloužení nové mše už není nutné, aby byl kalich, v němž bude proměněno víno v krev Kristovu, zevnitř alespoň pozlacen.
Kalich už nemusí být přikryt pallou, aby se do něj nedostaly nečistoty, zejména hmyz. V novém ritu tak kněz může učinit dle své libovůle, „pokud to uzná za potřebné“.
V tradičním římském ritu má kněz při proměňování stále spojené prsty (palec a ukazovák), jimiž se dotýkal těla Kristova, aby nedošlo k případnému zneuctění částeček, které ulpěly na polštářcích prstů. Nový obřad takové obezřetné jednání nevyžaduje. Připomeňme si však katolické učení, že i v „jednotlivých částech každé ze způsob je obsažen celý Kristus“.
Kněz si při novém ritu už nad kalichem neomývá vínem a vodou prsty, ve kterých držel tělo Páně, aby zamezil zneuctění částeček svaté hostie a mohl je přijmout.
K výraznému oslabení víry v reálnou přítomnost Krista v eucharistii bezesporu přispívá i pokoncilní praxe přijímání na ruku, při níž zcela očividně dochází k zneuctění těla Páně (viz
Te Deum 6/2011).
O postoji k eucharistii výmluvně svědčí postup v případě, kdy proměněná hostie upadne na zem. Podle všeobecných pokynů k novému mešnímu řádu „se uctivě zvedne“, čímž vše končí. Tradičně se hostie zvedla a místo, kam spadla, bylo očištěno, obvykle navlhčeným purifikatoriem, dále seškrábáno a oškrabky byly vhozeny do sakrária. V případě, že by takový postup při mši zdržoval, překrylo se místo lněným plátnem nebo táckem používaným pro konvičky a kněz později místo očistil předepsaným způsobem.
Vidíme tedy, že změny, které vnesl nový mešní řád a které s ním souvisejí, se dotýkají i tak bytostné otázky, jakou je skutečná, pravdivá a podstatná přítomnost Pána Ježíše Krista v eucharistii. A pozorujeme-li smýšlení a jednání mnohých současných katolíků, můžeme bez ostychu prohlásit, že podlomily jejich víru, pokud jde o tuto ústřední pravdu Spasitelem zjeveného náboženství.
Martin R. ČejkaVyšlo v
Te Deum 2/2018
