Maria Valtorta Život Pána Ježíše 62
Ježíš přichází do Betánie. Udýchaní apoštolově mu sotva stačí, neboť Ježíš kráčí rychle, jako by ho nesla na
křídlech láska. Tak jak jde v čele, zářivě se usmívá.
A zde už je zahradní mříž. Jsou k ní přivázána četná jezdecká zvířata hlídaná služebníky jejich majitelů. Šuškání
sluhů upoutá pozornost několika židů a ti se otočí k otevřené bráně právě ve chvíli, kdy Ježíš vkročil do zahrady.
„Mistr!" říkají první, kteří ho spatřili, a to slovo běží jako šumění větru od jedné skupiny ke druhé...
Ježíš vchází dovnitř pomalu, zatímco všichni, tak jak sem přibíhají ze všech stran, ustupují z cesty, po které kráčí.
A protože ho nikdo nezdraví, ani Ježíš nikoho nezdraví, jako by neznal nikoho ze shromážděných, hledících na
něho se vztekem a nenávistí v očích s výjimkou malého počtu těch, kteří jsou tajně jeho učedníky nebo kteří aspoň
mají přímé srdce a ctí ho jako spravedlivého. K nim patří Josef, Nikodém, Jan, Eleazar, zákoník Jan viděný při
rozmnožení chlebů, Gamaliel se svým synem, Jáchym, Manaen, Chúza.
Ježíš není pozdravován ani svými přáteli a ani on nezdraví. Jen se neurčitě ukloní a jde dál, jako by v tomto
početném zástupu, který ho obklopuje, byl cizincem.
Z domu vyjde Marta a běží k Ježíšovi a vrhne se mu k nohám, líbe mu je, rozvzlyká se a řekne: „Pokoj tobě,
Mistře!"
Ježíš jí také řekne: „Pokoj tobě!" a pozvedne ruku a požehná ji.
Marta pokračuje: „Ale pro tvou služebnici už není pokoje." Pozvedne svou tvář k Ježíšovi, stále setrvávajíc na
kolenou. A s výkřikem bolesti zvolá: „Lazar je mrtev! Kdybys byl zde, nezemřel by. Proč jsi nepřišel dřív, Mistře?"
V jejím hlase je mimoděká výčitka. „Tolik se tě náš bratr Lazar navolal. Teď vidíš, jak jsem zarmoucena," pláče
Marta a nemůže se utišit.
Rozlehne se mumlání soustrasti k ženě i výčitek k Ježíšovi, jakoby přitakávající nevyjádřené myšlence: „Mohl jsi
nás vyslyšet, neboť jsme si to pro lásku, kterou jsme k tobě měli, zasloužili, ale ty jsi nás naopak zklamal." A běží
tak od skupiny ke skupině, doprovázeno pokyvováním hlavy nebo výsměšnými pohledy. Jen několik tajných
Ježíšových učedníků soucítí s bledým a smutným Ježíšem, naslouchajícím zarmoucené ženě. Gamaliel, stojící
opodál se zkříženýma rukama ve skupině mladých se svým synem, hledí upřeně na Ježíše, bez nenávisti, ale i bez
lásky.
Marta si otře tvář a opět promluví: „Ale i teď doufám, neboť vím, že tvůj Otec ti vyhoví ve všem, oč ho požádáš."Bolestně hrdinské vyznání víry, vyslovené hlasem, chvějícím se pláčem, v poslední naději srdce.
„Tvůj bratr bude vzkříšen. Vstaň, Marto."
Marta vstane, stále se však před Ježíšem v úctě sklánějíc, a odpoví mu: „Vím, Mistře. Bude vzkříšen posledního
dne."
„Já jsem Vzkříšení a Život. Kdo ve mne věří, byť je mrtev, bude žít. A kdo ve mne věří a žije ve mně, nikdy
nezemře. Věříš tomu?"
Marta, do níž Ježíš jakoby vléval stále silnější naději, pozvedne k němu hlavu a odpoví: „Ano, Pane. Věřím tomu.
Věřím, že jsi Kristus, Syn Boha živého, který přišel na svět. A že můžeš všechno, co chceš. Věřím. Teď půjdu
zavolat Marii" a rychle se vzdálí a zmizí v domě. Ježíš učiní pár kroků k bazénu s vodotryskem, jako by se zajímal
o hemžící se rybky.
Židé ho pozorují. Mimoděký se rozdělili do různých skupin. Právě naproti Ježíšovi stojí všichni, kteří jsou mu
nepřátelští, zatímco vedle něho, za apoštoly, je Josef, Nikodém a ostatní příznivci. Gamaliel stojí opodál sám,
protože jeho syn a učedníci se rozdělili mezi obě hlavní skupiny.
Marie vyběhne z domu s rukama vztaženýma k Ježíšovi a se svým obvyklým zavoláním „Mistře!" se mu vrhne k
nohám a se vzlykáním je líbe. K jejímu pláči se s pochybnou upřímností připojí židé, kteří s ní byli v domě a ted
vyšli zároveň s ní. Marii následuje i Maximin, Marcela, Sára, Noemi a ostatní služebníci, a tak se pozvedne silný
nářek. I Marta se silně rozpláče.
„Pokoj tobě, Marie. Vstaň! Pohlédni na mne! Proč tento pláč, tolik se podobající pláči lidí bez naděje? Neřekl jsem
ti, abys doufala až za hranice toho, v co se dá věřit, a tak spatřila Boží slávu?"
Ale Marie se neotvírá těmto slovům, která ji už chtějí připravit na onu velkou radost, a když konečně ovládne svůj
hlas, zvolá: „Ó, Pane! Proč jsi nepřišel dřív? Proč ses od nás tak vzdálil? Věděl jsi, že Lazar je mrtev! Kdybys byl
zde, nezemřel by. Proč jsi nepřišel? Mohl jsi mi ho ponechat, učinit ubohé Marii radost, aby ho mohla utěšovat,
když předtím mu způsobila tolik bolesti. Ó, Ježíši! Můj Mistře! Můj Spasiteli! Má naději!" A opět klesne čelem k
Ježíšovým nohám, které opět omývá svými slzami, a úpí: „Proč jsi to udělal, Pane? I kvůli těm, kteří tě nenávidí a
mají potěšení z toho, co se stalo..." Ale v jejím hlase není výčitka, je v něm jen úzkost někoho, kdo vedle sesterské
bolesti má i bolest učednice, uvědomující si, že mínění o Mistrovi v mnohých očích pokleslo.
Ježíš řekne nahlas: „Marie, neplač! Tvůj Mistr také pociťuje bolest nad smrtí věrného přítele... neboť ho musel
nechat zemřít."
Ó, jaký výsměch a jaké pohledy zlomyslné radosti se objevují na tvářích Kristových nepřátel. Už ho vidí, jak je
poražen, a radují se z toho, zatímco přátelé jsou stále smutnější.
Ježíš řekne ještě hlasitěji: „Ale říkám ti přece, neplač. Vstaň! Pohlédni na mne! Věříš, že jsem toto učinil bez
důvodu? Můžeš uvěřit, že tuto bolest jsem ti způsobil zbytečně? Pojď. Půjdeme za Lazarem. Kam jste ho uložili?"
Odpovídají mu ti, kteří s Marií vyšli z domu: „Pojď se podívat" a zamíří k místu na pokraji sadu, kde se nalézá
hrobka; terén je zde zvlněný a se žílami vápencové skály.
Marta ukazuje rukou, kde se nalézá Lazar, a když se octnou před tím místem, řekne: „Zde je, Mistře, pohřben tvůj
přítel," a ukáže na kámen zasazený do vchodu do hrobky.
Ježíš hledí na těžký kámen a pláče. Pláč sester i příbuzných se zdvojnásobí.
„Odstraňte tento kámen", zvolá náhle Ježíš, když si setřel slzy.
Všichni udiveně posunkují a shromážděním, které se zvětšilo o několik místních obyvatel, proběhne vlna reptání.
Vidím, že jistí farizejové si sahají na čelo a potřásají hlavou, jako by chtěli říci: „Vždyť je to blázen!"
Rozkaz nikdo nevykoná. I ti nejvěrnější váhají a pociťují vůči němu odpor.
Ježíš opakuje svůj rozkaz hlasitěji a tak ještě víc rozruší lidi, zmítané dvěma opačnými pocity; ale přestože nejprve
pomýšleli na útěk, teď se naopak přibližují, aby lépe viděli, navzdory zápachu hrobky, kterou chce Ježíš dát otevřít.
„Mistře, to není možné," říká Marta a snaží se zadržet pláč, aby mohla mluvit: „Je už tam čtyři dny. A víš, na jakou
nemoc zemřel! Jen naše láska ho mohla ošetřovat. A teď je zápach určitě ještě větší, přes nabalzamování. Co chceš
vidět? Jeho hnilobu? To se nemůže... ani kvůli nečistotě z rozkladu a..."
„Neřekl jsem ti, že budeš-li věřit, spatříš slávu Boží? Odstraňte ten kámen, chci to!"
Je to zvolání božské vůle... Ze všech prsou vyjde zdušené »och!«. Tváře zblednou, někteří se chvějí, jako by je
ovanul ledový vítr smrti.
Marta dá znamení Maximinovi a ten poručí služebníkům, aby přinesli nástroje, jimiž by se dalo s těžkým kamenem
pohnout.
Služebníci rychle odejdou a vrátí se s krumpáči a těžkými páčidly. Dají se do práce a nejprve vsunou špičky
krumpáčů mezi skálu a kámen a pak tam místo krumpáčů vloží páčidla a nakonec pozorně odsunují kámen a
nechají ho sklouznout stranou, načež ho opatrně opřou o skalní stěnu. Z temné díry vyjde odporný zápach a
všechny přiměje, že poodstoupí.
Marta se potichu táže: „Mistře, ty tam chceš sestoupit? Chceš-li, pak bude zapotřebí pochodní," ale celá zbledla z
pouhého pomyšlení, že by to mohl učinit.
Ježíš jí neodpovídá. Pozvedne oči k nebi, zkříží ruce a velice nahlas se modlí a jednotlivá slova přitom odděluje:
„Otče! Děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Vím, že mě vždycky vyslyšíš, ale říkám to pro tyto, kteří zde jsou
přítomni, pro lid, který mě obklopuje, aby uvěřili v Tebe, ve mne a že jsi mě poslal!"
Nějakou chvíli takto zůstane a připadá, jako by byl unesen v extázi, tak je proměněn, zatímco aniž by ze sebe vydal
nejmenší hlas, říká tichá slova modlitby. Jako by ztratil svůj tělesný vzhled a stal se světlem...Po nějaké době se opět vrátí do své obvyklé polohy. Přistoupí až k prahu hrobky. Ruce, které předtím měl
rozevřeny do kříže, teď vtáhne před sebe, takže jsou už v otvoru hrobky, pak do této mlčenlivé temnoty vnoří
modrý plamen svých očí, jejichž zázračný třpyt je dnes nesnesitelný, a mocným hlasem, jaký jsem dosud od něho
neslyšela při žádném zázraku, zvolá: „Lazare! Vyjdi ven!" Ozvěna opakuje jeho hlas v dutině hrobky a pak se
rozlehne po celé zahradě. A tak je ze všech stran slyšet: „ven, ven, ven!"
Všichni se silně zachvějí, ve tvářích zblednou, oči se rozšiřují a ústa se bezděky pootvírají...
Marta, stojící po Ježíšově boku poněkud vzadu, je při pohledu na něho úplně oslněna. Marie padne na kolena při
okraji hrobky; jednu ruku má na prsou, aby uklidnila bušení svého srdce, druhou rukou se nevědomky drží za cíp
Ježíšova pláště. A jak se celá chvěje, její ruka tento třes přenáší i na plášť.
Z hlubin sklepení se začne vynořovat něco bílého. Nejprve je to jen jako obrys, pak to dostane oválný tvar. A pak
ten, který byl mrtev, pevně omotaný obinadly, pomalu vychází, stále viditelnější, přízračný, strašidelný.
Ježíš ustupuje, ustupuje, nepozorovaně, ale neustále, tak jak Lazar postupuje vpřed. Vzdálenost mezi oběma tak
zůstává stejná.
Marie je nucena upustit cíp pláště, ale nehýbá se z místa, na kterém je. Radost a dojetí ji drží na jejím místě. Stále
zřetelnější a mocnější „ó" vychází z hrdel, předtím sevřených úzkostným očekáváním.
Lazar je už na pokraji hrobky a tam se zastaví, strnulý, němý, podobný sádrové soše, jen zhruba načrtnuté, beztvaré
jako sama smrt, přízračný bělostí svých fáčů proti temnému pozadí hrobky. Na slunci, kterým je teď zalit, lze vidět,
že na některých místech obinadly prostupuje hnilobný hnis.
Ježíš volá silným hlasem: „Vyprosíte ho a nechejte ho jít. Dejte mu oděv a jídlo."
„Mistře..." říká Marta a snad by toho chtěla říci více, ale Ježíš na ni upřeně pohlédne a podmaní ji svým zářivým
pohledem a řekne: „Zde! Okamžitě! Okamžitě doneste oděv. Oblékněte ho v přítomnosti všech a dejte mu najíst,"
nařizuje a přitom se ani neohlédne po těch, kteří jsou kolem něho a za ním. Jeho oči hledí jen na Lazara, na Marii,
která je hned vedle vzkříšeného, nepociťujíc ošklivost z poskvrněných obvazů, a na Martu, která těžce oddechuje,
jako by sejí mělo srdce rozskočit...
Služebníci si pospíší vykonat tyto rozkazy. Noemi odběhne první a první se vrátí s oděvem, přehozeným přes ruku.
Jedni rozvazují tkanice obinadel, když si předtím vyhrnuli rukávy a podkasali oděvy, aby se neotírali o vytékající
hnis. Marcela se Sárou se vracejí s amforami a parfémy, následovány služebníky s umývadly a nádobami s kouřící
horkou vodou; další nesou podnosy s ovocem a zákusky a džbány s mlékem a vínem.
Úzká a velmi dlouhá obinadla, ztěžklá balzámem a hnilobou, se kupí na zemi. Služebníci je holemi odstrkují. S
odmotáváním začali od hlavy; i tam vyteklo z nosu, uší, úst plno hnisu. Rouška, položená na hlavu, je celá prosáklá
nečistotou a znečištěn je i Lazarův obličej, velmi bílý, vyhublý na kost, s očima uzavřenýma vrstvou balzámu,
namazaného do očních důlků, s vlasy a vousy slepenými. Tak jak jsou obinadla odmotávána, pomalu padá k zemi
plátno rubáše, obalující tělo. Pozvolna se objevují kostnatá ramena, vyhublé paže, bezmasé boky, propadlé břicho.
A odstraňují první vrstvu nečistoty a balzámu a neustále mění vodu, až je pokožka čistá.
Když je obličej vyproštěn a Lazar může otevřít oči, jeho první pohled patří Ježíšovi. Nedbá na nic, co se kolem
něho děje, a s odpoutaným úsměvem lásky na svých bledých rtech a se slzami v očích mlčky zamíří svůj pohled k
nebesům. Lazar porozuměl, a teď pohybuje rty v tiché modlitbě.
Marta myslí, že chce něco říci, ale nemá ještě hlas, a tak se ptá: „Co mi říkáš, můj Lazare?"
„Nic, Marto. Děkoval jsem Nejvyššímu." Výslovnost je zřetelná, hlas silný.
Lidé opět vydají udivené „ó".
Teď už Lazara vyprostili až po kyčle a tak ho mohou obléci do krátké tuniky, jakéhosi druhu košile.
Posadí ho, aby mohli vyprostit nohy a omýt je. Když se nohy objeví, Marta s Marií silně vykřiknou a ukazují na ně
a obvazy. Na obvazech a rubáši jsou hnilobné nečistoty tak hojné, že na plátně zanechávají velké mokvavé skvrny,
ale nohy jsou viditelně docela zacelené. Jen jizvy ukazují, kde byly postiženy gangrénou.
Všichni lidé křičí překvapením. Ježíš se usmívá. A Lazar také, tak jak se na okamžik zahledí na své uzdravené
nohy, ale pak se opět od všeho odpoutá a hledí na Ježíše. Jako by se pohledu na něho nemohl nasytit.
Židé, farizejové, saducejové, zákonici, kněží se opatrně přibližují, aby si neznečistili oděv. Hledí zcela zblízka na
Lazara i na Ježíše. Ale ani Lazar ani Ježíš se o ně nestarají: dívají se jen vzájemně na sebe a ostatní pro ně
neexistuje.
A teď Lazarovi nazouvají sandály. A Lazar vstává, čilý, sebejistý. Bere si oděv, který mu Marta podává, a docela
sám si ho obléká, svazuje si pás, upravuje záhyby. A zde stojí - hubený a bledý, ale podobný všem ostatním. A teď
se hluboce sklání před Ježíšem a líbe mu nohy.
Ježíš se shýbne, pozvedne ho, přitiskne na srdce a řekne mu: "Buď vítán, můj navrátivší se příteli. Nechť je s tebou
pokoj a radost. Žij, abys dovršil svůj šťastný úděl. Pozvedni tvář, abych ti dal políbení na pozdrav." Políbí Lazara
na tváře a Lazar mu polibky vrátí.
Pak Lazar promluví se svými sestrami a políbí je, pak obejme Maximina a Noemi, kteří pláčou radostí, a několik
dalších, patrně příbuzných. Pak obejme Josefa, Nikodéma, Šimona Zelotu a několik dalších.
Ježíš jde osobně za sluhou, který drží podnos s jídlem, a bere medový vdoleček a jablko a pohár vína, obětuje je a
požehná a pak všechno nabídne Lazarovi. A Lazar jí s chutí někoho, kdo se těší dobrému zdraví. Všichni ještě
jednou vydají udivené „ó".
Ježíš jako by viděl jen Lazara, ale ve skutečnosti jeho pozornosti neujde nic, co se děje kolem. Když vidí, že Sadok
s Elchiášem, Kananiou, Felixem, Dorasem a Korneliem a dalšími se s hněvivými posunky chtějí vzdálit, řeknesilným hlasem: „Počkej okamžik, Sadoku. Chci říci tobě a tvým přátelům pár slov."
Zastaví se jako přistižení zločinci.
Josef z Arimatie udělá poděšený posunek a dá znamení Zelotovi, aby Ježíše zadržel. Ale Ježíš už jde k nenávistné
skupině a řekne silným hlasem: „Stačí ti to, Sadoku, co jsi viděl? Jednoho dne jsi mi řekl, že abys mohl věřit, musíš
ty a tobě podobní vidět, jak je rozložený člověk opět složen dohromady a těší se dobrému zdraví. Nasytil ses
hnilobou, kterou jsi viděl? Jsi schopen uznat, že Lazar byl mrtev a že teď je živý a zdravý, jak už nebyl po léta?
Vím to. Chodili jste sem, abyste je pokoušeli a vnášeli do nich více pochyb a bolesti. Chodili jste sem, abyste mě
hledali a doufali jste, že mě najdete schovaného v místnosti umírajícího. Chodili jste sem ne se smýšlením lásky a
pocty k tomu, který zesnul, ale abyste se ujistili, že Lazar je opravdu mrtev, a jak čas pokračoval, stále více jste se
radovali. Kdyby věci proběhly tak, jak jste doufali, měli byste důvod k radosti. Přítel, který uzdraví každého, ale
přítele neuzdraví. Mesiáš bezmocný před skutečnou smrtí. Ale hle: Bůh vám odpověděl. Zde je živé svědectví o
tom, kým jsem. Kdysi byl den, kdy Bůh vzal bláto, dal mu tvar a vdechl do něho ducha života, a to byl člověk. Byl
jsem tam a řekl: »Učiňme člověka k našemu obrazu a naší podobě«, neboť jsem Slovo Otcovo. Dnes Já, Slovo,
jsem řekl tomu, kdo byl ještě méně než blátem: »Žij« a rozklad si učinil nové tělo, celistvé, pulsující. Zde na vás
hledí. A s tělem jsem opět spojil ducha, který už několik dní spočíval v Abrahamově náruči. Přivolal jsem ho svou
vůlí, neboť já mohu všechno, Já, Živý, Já, Král králů, kterému jsou podřízeni všichni tvorové a všechny věci. Co
mi nyní odpovíte?"
Stojí před nimi, jiskřící velebností, opravdový Boží Soudce. Neodpovídají.
Ježíš naléhá: „Ještě to není dost k tomu, abyste uvěřili, přijali nevyhnutelné?"
„Dodržel jsi jen část slibu. Toto není znamení Jonášovo," říká surově Sadok.
„Budete mít i to. Slíbil jsem ho a svůj slib dodržím," říká Pán. „Někdo jiný (Gamaliel), kdo je zde přítomen, čeká
na jiné znamení, a dostane ho. A protože je spravedlivý, přijme ho. Vy ne. Vy zůstanete těmi, kterými jste."
Zahrada se pomalu vyprazdňuje. Židé jsou omráčeni, ale většina všemi póry vypocuje svůj vztek. Odcházejí, aniž
pozdravili Lazara a jeho sestry.
Lazar, obklopený svými, se vzdálí do domu. Josef, Nikodém a ostatní dobří zdraví Ježíše a odcházejí. Služebníci
zavírají mříže. Opět se rozhostí klid. Ježíš se rozhlédne kolem sebe. Vzadu na zahradě u hrobky vidí kouř a
plameny. A Ježíš, sám uprostřed cesty, říká: „Hniloba, která bude zničena ohněm... Hniloba smrti. Ale hniloba
srdcí... tu žádný oheň nezničí... Ani oheň pekla. Bude věčná... Jaká hrůza!... Strašnější než smrt... než hniloba... Ale
kdo tě zachrání, lidstvo, miluješ-li tak svou vlastní zkaženost! Chceš být zkaženo. A já jsem z hrobu vytrhl člověka
jedním jediným slovem... Ale celou záplavou slov... a bolesti nebudu moci vytrhnout z hříchu člověka, lidi, miliony
lidí." Usedne a skryje si hlavu do dlaní...