Biskup Williamson pochvalne o dubii a 4 kardináloch

Aj najtvrdší tradicionalista Williamson skláňa svoj obdiv pred kardinálmi, ktorí vydali dubiu. V poslednom zamyslení sa k tejto veci vyjadril. Toto je cesta pre celú Cirkev - jednotne brániť katolícku vieru pred herézou a liberalizmom. Katolícka viera je opakom týchto nešvárov. Ak sa jedná o pravú katolícku vieru, Cirkev nachádza spoločnú reč na všetkých frontoch, nastáva jednota! Naopak liberalizmus a odklon od učenia, vnáša do Cirkvi rozdelenie, zmätok, pochybnosti a odpad od viery. Zrekapitulujme si obdobie od koncilu podnes a ľahko zistíme, či Cirkev prišla k poriadku a jednotu, ale k zmätku a chaosu. Prichádza konečne čas, kedy človek pochopil, že dať samého seba miesto Boha do centra (omša, kázne, stretnutia veriacich), prináša temnotu a rozdelenie. Je čas sa vrátiť domov - ako márnotratný syn - k Bohu Otcovi. Cirkev sa dnes stala takýmto nepodareným synom, ktorý si myslel že mu bude lepšie robiť si všetko po svojom - vidíme katastrofálne následky a neustály prepad Cirkvi do najhlbšej temnoty...

PĚT „DUBIÍ“

Když byl papež František konfrontován čtyřmi ctihodnými kardinály ohledně svého domnělého popření samotných základů církevní nauky o morálce, ve skandálu bezprecedentní závažnosti dokonce i za své vlády jakožto katolického papeže, jež je od roku 2013 zmítána skandály, právě veřejně dal odpovědi, které prakticky potvrzují svobodu člověka na mravních zákonech Všemohoucího Boha. S tímto papežovým potvrzením koncilního náboženství člověka jakožto náboženství protikladného ke katolickému náboženství Boha, se v univerzální Církvi o mnoho přiblížilo schizma. Půl století od Druhého vatikánského koncilu se koncilním papežům dařilo svým způsobem zůstat jednou hlavou dvou protikladných náboženství, ale tento rozpor nemohl trvat neurčitě dlouho, a musí brzy vyústit v rozdělení.

V roce 2014 a 2015 František pořádal synody v Římě, aby se s biskupy světa poradil ohledně otázek týkajících se lidské rodiny. 19. března tohoto roku publikoval svou postsynodální Apoštolskou exhortaci o „Lásce v rodině“, přičemž osm z jejich devíti kapitol od samého počátku vyvolávalo kontroverzi. 15. září čtyři kardinálové zvlášť poslali papeži soukromý a dokonale uctivý dopis, v němž jej jako Nejvyššího pontifika žádali, aby vyjasnil pět „dubií“ neboli pochybných bodů nauky, jež zůstaly v exhortaci nejasné. Zde je podstata oněch pěti bodů:

1. Z bodu č. 305 exhortace: Může sezdaná osoba žijící jako muž a žena s osobou, která není jejím zákonným manželem/manželkou, od nynějška obdržet svátostné rozhřešení a Svaté přijímání, i když nadále žije ve svém kvazi-manželském stavu?

2. Z bodu č. 304: Musí člověk stále věřit, že existují absolutní mravní normy, které zakazují vnitřně zlé skutky, a které zavazují bez výjimky?

3. Z bodu č. 301: Může člověk stále říkat, že osoba žijící v přestoupení jednoho z Božích přikázání, např. v cizoložství, je v objektivní situaci těžkého zvykového hříchu?

4. Z bodu č. 302: Může člověk stále říkat, že okolnosti či úmysly provázející skutek vnitřně zlý svým cílem, jej nikdy nemohou změnit v subjektivně dobrý, nebo přijatelný jako volbu?

5. Z bodu č. 303: Musíme stále vylučovat jakoukoliv tvořivou roli svědomí, takže svědomí stále nikdy nesmí povolovat výjimky z absolutních morálních norem, které zakazují svým cílem vnitřně zlé skutky?

Na tyto záměrné otázky typu „ano-ne“ byla odpověď katolické Církve od doby Našeho božského Pána vždy jasná a nikdy se nezměnila: Svaté přijímání se nesmí podávat cizoložníkům; existují absolutní normy, existuje taková věc jako „těžký zvykový hřích“; dobré úmysly nemohou ze zlých skutků učinit dobré; svědomí nemůže učinit ze zlých skutků zákonné. Jinak řečeno, na pět otázek typu „ano-ne“, „černá-bílá“ byla odpověď Církve vždy: 1) Ne, 2) Ano, 3) Ano, 4) Ano, 5) Ano.

16. listopadu, jen před osmi dny, tito čtyři kardinálové svůj dopis zveřejnili (srov. Mt XVIII, 15-17). 18. listopadu papež František v rozhovoru pro italské noviny Avvenire dal přesně opačné odpovědi na tyto otázky typu „ano-ne“: 1) Ano, 2) Ne, 3) Ne, 4) Ne, 5) Ne. (Pokaždé prohlásil, že „takové věci nejsou černobílé, jsme vyzýváni rozlišovat“, čímž se však jen pokoušel zaměnit neměnné otázky principu s proměnlivými otázkami aplikace principu, které následují po otázkách principu.)

Všechno uznání oněm čtyřem kardinálům za opatřování světla a pravdy pro mnohé zmatené ovce, které se chtějí dostat do nebe: Brandmüllerovi, Burkemu, Caffarovi a Meisnerovi. Mohou být pohrouženi v Novus Ordo, neztratili však zjevně všechnu odvahu nebo smysl pro povinnost. Není pochyb, že nejednali z jiných než nejlepších motivů, když tlačili na papeže, aby se jasně projevil. A kde toto ujasnění zanechává Církev? Musí být na pokraji schizmatu.