Nejnovější vyjádření arcibiskupa Vigana a dalších teologů a církevních právníků k resignaci Benedikta a nelegitimitě Bergogliova papežství (český a anglický překlad).
Arcibiskup Viganò: Tajné dopisy vrhají nové světlo na Benediktovu rezignaci, titul „emeritní papež“
Herci Ratzinger a Bergoglio nám byli v mediální dramatizaci představeni jako nositelé protikladných teologií, i když ve skutečnosti představují dvě po sobě jdoucí etapy téhož revolučního procesu.
Arcibiskup Carlo Maria Viganò
( LifeSiteNews ) — Následuje esej, kterou napsal arcibiskup Carlo Maria Viganò, publikovaná 30. listopadu 2024.
„DEMONTOVANÉ“ PAPEŽSTVÍ
Emeritus, munus, ministerium
Nekonečná sága Rezignace Benedikta XVI. nadále podněcuje stále odvážnější a surrealistické vyprávění o událostech, kterých jsme byli svědky v posledním desetiletí. Mnoho věřících a dokonce i některé kněží uvěřili rozporuplným teoriím, které nebyly podepřeny žádnými důkazy, což zvýšilo zmatek a dezorientaci. Ale pokud to bylo možné, je to také z velké části zásluhou těch, kteří, znajíce pravdu, se přesto bojí o ní mluvit kvůli důsledkům, které by mohly být pravdivé, jakmile se jednou odhalí. Ve skutečnosti jsou i tací, kteří věří, že je lepší podepřít hrad lží a podvodů, než muset čelit otázkám o minulosti plné shovívavosti, mlčení a spoluúčasti.
Výměna dopisů
Během setkání v hotelu Renaissance Mediterraneo v Neapoli s katolíky z místního Cœtus Fidelium, které se konalo letos 22. listopadu 2024, Mons. Nicola Bux zmínil výměnu dopisů s „emeritním papežem Benediktem XVI.“, která se datuje do léta 2014 a která údajně představuje definitivní popření různých teorií, které existují o neplatnosti Benediktovy renunciace. Obsah těchto dopisů – prvního, který napsal Msgr. Bux 19. července 2014 (tři strany) a druhý, od Benedikta XVI., 21. srpna 2014 (dvě strany) – nevyšel před deseti lety, jak by bylo více než žádoucí. Místo toho se o jejich existenci sotva zmiňuje až dnes. Náhodou jsem si vědom jak této výměny dopisů, tak i jejich obsahu.
Proč se Msgr. Bux rozhodl neprozrazovat odpověď Benedikta XVI., když byl Benedikt ještě naživu a mohl ji potvrdit a dosvědčit, a místo toho odhalit pouze její existenci, aniž by odhalil její obsah, téměř dva roky po jeho smrti? Proč by před církví a světem skrýval toto autoritativní a velmi důležité prohlášení?
Permanentní revoluce
Abychom odpověděli na tyto legitimní otázky, musíme odložit fikci, kterou nám sdělují média. Nejprve musíme pochopit, že protikladná vize „santo subito“ [bezprostředního svatého] Ratzingera a „ošklivého a zlého“ Bergoglia je pro mnohé pohodlná. Tento zjednodušený, umělý a falešný přístup se vyhýbá řešení jádra problému, tedy dokonalé koherence jednání „koncilních papežů“ od Jana XXIII. a Pavla VI. až po samozvaného Františka, včetně Jana Pavla II. a Benedikta XVI. . Cíle jsou stejné, i když jsou sledovány různými metodami a jazykem. Obraz postaršího, elegantního a vytříbeného teologa v římském ornátu a červených botách, který „udělil občanství“ tridentskému obřadu, kontrastoval s nestřídmým globalistickým heretikem, který neslavil mši a zrušil Summorum Pontificum, zatímco hlásal mayskou liturgii s bouřlivými ženami, což je součástí operace nucené polarizace , kterou jsme také viděli přijatou v civilní sféře, kde podvratný projekt byl uskutečněn upřednostňováním ultraprogresivních sil na jedné straně a umlčováním hlasů disentu na straně druhé.
Ve skutečnosti Ratzinger a Bergoglio – a to je přesně to, co konzervativci nechtějí uznat – tvoří dva momenty revolučního procesu, který uvažuje o střídání fází, jež jsou jen zdánlivě protichůdné jedna ke druhé, podle hegelovské dialektiky teze, antiteze a syntézy. Proces, který nezačal Ratzingerem a neskončí Bergogliem, ale spíše se vrací k Roncallimu a zdá se, že je předurčen pokračovat, dokud bude hlubinná církev nadále nahrazovat katolickou hierarchii uzurpováním její autority.
V ratzingerovské vizi se teze Vetus Ordo a antiteze Novus Ordo spojují v syntéze Summorum Pontificum díky úskoku „jednoho ritu ve dvou formách .“ Ale toto „mírové soužití“ je produktem německého idealismu; a je nepravdivé, protože je založeno na popření neslučitelnosti mezi dvěma způsoby pojetí církve, z nichž jeden odpovídá dvěma tisícům let katolicismu, a druhý je vnucený Druhým vatikánským koncilem díky práci heretiků, kteří do té doby byli odsouzeni římskými papeži.
„Redefinice“ papežství
Stejný modus operandi nacházíme v záměru vyjádřeném nejprve Pavlem VI., pak Janem Pavlem II. a nakonec Benediktem XVI. – „redefinovat“ papežství kolegiálním a ekumenickým způsobem, ad mentem Concilii , kde božské zřízení Církve a papežství ( teze ) a heretické požadavky neomodernistů a nekatolických sekt ( antiteze ) se spojují v syntéze redefinice papežství ekumenickým způsobem, navrženým encyklikou Ut Unum Sint vyhlášenou Janem Pavlem II v roce 1995 a nedávno formulovanou ve Studijním dokumentu Dikasterie na podporu jednoty křesťanů, vydaném letos 13. června 2024: Biskup Říma. Primát a synodalita v ekumenických dialozích a v odpovědích na encykliku „Ut unum Sint“. Nebude překvapivé, když se dozvíme – jak se mi v lednu 2020 v odpovědi na mou konkrétní otázku svěřil kardinál Walter Brandmüller – že profesor Joseph Ratzinger rozvíjel teorii emeritního papeže a kolegiálního [sdíleného] papežství se svým kolegou Karlem Rahnerem v 70. letech, kdy byli oba „mladými teology“.
Během telefonického rozhovoru, který jsem měl v roce 2020, mi velmi důvěryhodná asistentka Benedikta XVI. potvrdila záměr papeže Benedikta – který jí několikrát zopakoval – odejít do soukromého života ve své bavorské rezidenci, aniž by si zachoval své apoštolské jméno nebo papežské oděvy. Ale tato eventualita byla považována za nevhodnou pro ty, kteří by ztratili svou moc ve Vatikánu, zejména pro ty konzervativce, kteří měli Benedikta XVI. jako referenční bod a mytologizovali jeho postavu.
Nevíme jistě, zda o řešení, které s Rahnerem teoretizoval mladý Ratzinger, stále uvažoval postarší papež, ani zda bylo emeritní papežství „vzkříšeno“ těmi, kteří chtěli Benedikta ponechat ve Vatikánu, a to i s využitím externích tlaků na Svatý stolec, který se zhmotnil odstavením Vatikánu ze systému SWIFT, který byl, a to je důležité, obnoven ihned po oznámení rezignace. Rezignace ve skutečnosti vytvořila v církevním orgánům nesmírný zmatek a předala Petrův stolec jeho ničiteli, čehož byl v každém případě Joseph Ratzinger součástí.
Benedikt se tak uchýlil k vynálezu „emeritního papežství“ a v rozporu s kanonickou praxí se snažil udržet naživu obraz „znamenitého teologa“ a obhájce Traditionis , který jeho doprovod vytvořil. Navíc analýza událostí, které se týkají epilogu jeho pontifikátu, je nesmírně složitá, jak kvůli zvláštnostem Ratzingerova intelektu a charakteru, tak kvůli neprůhlednosti jednání jak jeho spolupracovníků, tak kurie, a konečně kvůli absolutní ἅπαξ jeho Renunciace, jak ji provedl Benedikt XVI., t.j. zcela nový způsob, který v dějinách papežství nikdo nikdy předtím neviděl.
Na druhou stranu tato vsuvka „mozzet a camaur“ měla být zastíněna předáním moci již vybranému arcibiskupovi z Buenos Aires, který byl od konkláve v roce 2005 nominován Saint Gallen mafií na Benediktovo místo. Role Benedikta XVI. jako emeritního papeže měla funkci podpory určitého druhu konzervativního papežství (munus) , které bude bdít nad progresivním papežstvím ( ministerium ) Bergoglia, aby udrželo pohromadě mírně konzervativní ratzingerovskou složku a násilně progresivní bergogliovskou složku, čímž by podpořilo veřejné vnímání domnělé kontinuity mezi „emeritním papežem“ a „vládnoucím papežem“.
V podstatě se našel způsob, jak udržet Benedikta ve Vatikánu, aby se jeho přítomnost v Leoninských zdech jevila jako forma schválení Bergoglia a úchylek jeho „pontifikátu“. Argentinec ze své strany viděl v tomto kanonickém monstru – protože to je „emeritní papežství“ – nástroj pro zničení papežství koncilním, synodálním a ekumenickým způsobem; což, jak víme, byla touha, kterou sdílel sám Benedikt XVI.
Kanonické „monstrum“ emeritního papeže
Je třeba říci, že instituce emeritního episkopátu je zároveň kanonickým monstrem , protože v něm diecézní biskup vidí svou jurisdikci „zamrzlou“ na základě věku (po dosažení 75 let), což je v rozporu se staletou praxí církve. Instituce kategorie emeritních tím, že přiměla biskupy, aby ztratili povědomí o tom, že jsou nástupci apoštolů, má také okamžitý důsledek v totálním zbavení odpovědnosti a odsouvá je do role pouhých úředníků a byrokratů. Institucionalizace biskupských konferencí jako vládních orgánů, které zasahují do výkonu moci (potestas) jednotlivých biskupů a brání jim v jejich vykonávání, jistě představovala útok na božskou formaci katolické církve a její apoštolství.
Emeritní episkopát, představený těsně po koncilu v roce 1966 Motu Proprio Ecclesiæ Sanctæ a poté přijatý Kodexem kanonického práva z roku 1983 (kán. 402, § 1), odhaluje významnou shodu s Ingravescentem Ætatem z roku 1970, který zbavuje 75-leté kardinály jejich funkcí kurie a 80-leté kardinály práva volit papeže v konkláve.
Kromě právní formulace těchto církevních zákonů lze jejich účel chápat pouze v perspektivě záměrného vyloučení biskupů a vyšších kardinálů ze života církve s cílem podpořit „generační výměnu“ – skutečný reset katolická hierarchie – s preláty ideově blíže novým požadavkům prosazovaným Druhým vatikánským koncilem. Tato umělá očista od nejvyšších členů episkopátu a sboru kardinálů – a proto pravděpodobně méně nakloněná inovacím – skončila deformací vnitřní rovnováhy hierarchie, podle světského a sekulárního přístupu, který je již široce přijat v občanské sféře. A když za pontifikátu Jana Pavla II. tzv. „Montiniho vdovy“ – tedy kardinálové, kteří dosáhli věkové hranice v 80. letech – požádali o zrušení Ingravescentem ætatem, aby nebyli vyloučeni z konkláve, tak se ukázalo, že progresivisté 70. let byli také předurčeni k tomu, aby se stali obětí normy, kterou uplatňovali pro ostatní: Et incidit in foveam quam fecit (Ž 7:16) [Ten jámu kopal, až ji vyhloubil, spadl do pasti, kterou nastražil].
Neunikne povšimnutí, že v perspektivě „redefinice“ papežství v synodálním klíči, kde je římský biskup považován za primus inter pares [prvního mezi rovnými], instituce emeritního episkopátu a normy, které omezují výkon episkopátu a kardinála po dosažení určitého věku, tvoří předpoklad pro institucionalizaci emeritního papežství a oslavování postaršího papeže.
Falešný problém munus a ministerium
Z teze o papežství (jsem papež) v rozporu s protikladem zřeknutí se (již nejsem papež) vzniká koncept v neustálém vývoji – stejně jako je pro Hegela absolutno stát se – tedy syntéza papežství emeritní (stále jsem papež, ale nejednám jako papež). Tento filozofický aspekt myšlení Josepha Ratzingera, který je pro něj hlavní a stále se k němu vrací, by neměl být přehlížen: syntéza je sama o sobě provizorní, vzhledem ke své mutaci v tezi, proti níž bude postavena nová antiteze, která povede k další syntéza, naopak provizorní. Toto neustálé stávání se je ideologickým, filozofickým a doktrinálním základem permanentní revoluce zahájené Druhým vatikánským koncilem na církevní frontě a globální levicí na politické frontě.
Byli jsme tedy svědky jakési umělé separace papežství: na jedné straně se papež zřekl papežství a na druhé se persona Papæ, Joseph Ratzinger, snažil zachovat některé jeho aspekty, které by mu zaručovaly ochranu a prestiž. Vzhledem k tomu, že odstranění z apoštolského stolce by se mohlo jevit jako forma nesouhlasu s linií řízení církve vnucenou bergogliánskou hlubinnou církví, osobní sekretář i státní sekretář vyvinuli silný tlak na Ratzingera, aby zůstal „na částečný úvazek“, takříkajíc hraní na fiktivní oddělení mezi munus a ministerium – což bylo navíc rázně popřeno v emeritní odpovědi Mons. Buxovi.
Prof. Enrico Maria Radaelli ve svých hloubkových studiích zdůraznil, že toto svévolné rozdělení petrinského mandátu mezi munus a ministerium činí renunciaci neplatnou. Protože Petrův primát nelze rozdělit na munus a ministerium, jelikož je to potestas , které Kristus Král a Velekněz uděluje tomu, kdo byl zvolen za římského biskupa a nástupce Petra, Ratzingerovo popření prohlášení, kde píše (v citovaném dopise ), že nechtěl oddělit munus a ministerium, je v rozporu s Benediktovým vlastním přiznáním, že založil emeritní papežství na modelu emeritního episkopátu, který je založen právě na tomto umělém a nemožném rozdělení mezi bytím a konáním papeže, mezi bytím a konáním biskupa. Absurdnost tohoto dělení je zřejmá: pokud by bylo možné mít munus bez výkonu ministerského úřadu , bylo by také možné vykonávat ministerium bez toho, aniž by člověk vlastnil munus , tedy vykonávat funkci papeže, aniž by jím byl: To je poblouznění, které radikálně zneplatní svolení s přijetím samotného papežství. A v určitém smyslu jsme viděli tuto neskutečnou dichotomii mezi munus a ministerium uskutečněnou, když emeritus byl papež, ale nevykonával papežství, zatímco Bergoglio jednal jako papež, aniž by byl papežem.
Desakralizace papežství
Na druhé straně proces desakralizace papežství, který začal Pavlem VI. (vzpomeňme na scénické uložení diadému), pokračoval bez přerušení i za pontifikátu Benedikta XVI. (který diadém také odstranil z papežského erbu) . To lze přičíst především nové heretické ekleziologii Druhého vatikánského koncilu, která se ztotožnila s požadavky sekularizované a „demokratické“ společnosti tím, že do lůna církve přijala pojmy jako kolegialita a synodalita, které jsou jí ontologicky cizí, což je překroucení monarchické podstaty Církve, kterou si přál její božský zakladatel. Člověka jistě zanechá zmateného a nesmírně zarmouceného, když vidí, jak horlivě koncilní a synodální hierarchie prosazuje rozvrat v katolické církvi. Sled reforem, norem a pastoračních praktik po dobu více než šedesáti let systematicky ničil to, co bylo před Druhým vatikánským koncilem považováno za nedotknutelné a nereformovatelné.
Je třeba také připomenout, že po rezignaci Benedikta XVI. nenásledovalo normální konkláve, ve kterém by si elektoři klidně vybrali kandidáta na nástupce na Petrův trůn; ale skutečným státním převratem, který provedla ex professo mafie ze Saint Gallen – tedy podvratná složka, která v předchozích desetiletích pronikla do církve – prostřednictvím manipulace a porušováním standardního volebního procesu a domáháním se na vydírání a nátlaku na kolegium kardinálů. Nezapomínejme, že významný prelát se známým svěřil, že to, čeho byl osobně svědkem v konkláve, by mohlo ohrozit platnost volby Jorge Maria Bergoglia. I v tomto případě bylo nepochopitelně odsunuto stranou dobro církve a spása duší ve jménu farizejského zachovávání papežského tajemství, možná ne zcela oproštěného od vydírání a hrozeb.
Existuje zřejmý rozpor mezi cílem, který si Benedikt stanovil (tj. vzdát se papežství) a prostředky, které si k tomu zvolil (na základě vynálezu emeritního papežství). Tento rozpor, v němž Benedikt subjektivně rezignoval, ale objektivně vytvořil kanonické monstrum , představuje čin tak podvratný, že činí renunciaci neplatnou. Tento rozpor bude muset být včas napraven autoritativním prohlášením, ale nevyhnutelným faktem zůstává, že forma, v níž byla renunciace umístěna, neodstraňuje následné nesrovnalosti, které vedly Bergoglia k uzurpaci Petrova trůnu se spoluúčastí hlubinné církve a hlubinného státu. Není také možné si myslet, že by se renunciace neměla číst ve světle podvratného plánu, jehož cílem bylo sesadit Benedikta XVI. a nahradit ho vyslancem globalistické elity.
Hrad lží, ve kterém laici, kněží a preláti spolupracují, byť v dobré víře, zůstává klecí, ve které se uvěznili. Herci Ratzinger a Bergoglio nám byli v mediální dramatizaci představeni jako nositelé protikladných teologií, i když ve skutečnosti představují dvě po sobě jdoucí etapy téhož revolučního procesu. Ale zdání, simulakrum , na kterém je založena masová komunikace, nemůže nahradit podstatu Pravdy, ke které je katolická církev neomylně vázána božským pověřením.
Závěr
K mnoha pohoršeným věřícím, mnoha zmateným a rozhořčeným kněžím a řeholníkům, a k těm nemnoha – alespoň prozatím – kteří pozvedají svůj hlas k odsouzení převratu spáchaného proti Svaté církvi jejími vlastními ministry, obracím své povzbuzení, aby vytrvali věrnost našemu Pánu, věčnému veleknězi, hlavě mystického těla. Odolejte pevně ve víře , napomíná nás Kníže apoštolů (1. Petrova 5:9), protože ví, že vaši bratři rozptýlení po celém světě podstupují stejná utrpení jako vy. Spánek, ve kterém se zdá, že nás Spasitel ignoruje, zatímco Petrova loď je zmítána bouří, pro nás musí být podnětem k tomu, abychom se dovolávali Jeho pomoci tím více, protože jedině tehdy, když se k Němu obrátíme, pomineme-li lidskou úctu, rozporuplné teorie a politické kalkulace, uvidíme Ho probudivšího se a přikázujícího větrům a moři, aby se uklidnily. Vzdor ve víře vyžaduje zápas o to, zůstat věrný tomu, co Pán učil a přikázal, právě ve chvíli, kdy Ho mnozí, zvláště na vrcholu Hierarchie, opouštějí, popírají a zrazují. Odolávat ve víře znamená neomdlévat ve chvíli zkoušky, vědět, jak od Něho čerpat sílu k vítěznému překonání. Vzdor ve víře v konečném důsledku znamená vědět, jak se dívat přímo do tváře realitě passio Ecclesiæ a mysterium iniquitatis, aniž bychom se pokoušeli zakrýt podvod, za kterým se skrývají Kristovi nepřátelé. Toto je význam slov Spasitele: Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí (J 8,32).
+ Carlo Maria Viganò, arcibiskup
30. listopadu 2024
S.cti Andreæ Apostoli
Benedikt XVI. udělal kolosální chybu, když vymyslel roli „emeritního papeže“
Pravdou je, že ta nejjednodušší vysvětlení jsou ignorována. Měli bychom dojít k závěru, že papež Benedikt XVI. udělal kolosální chybu, nebo že se ve skutečnosti neplatně vzdal papežství – se všemi důsledky, které takový závěr pro jeho nástupce přináší.
Dr. Francesco Patruno a Gaetano Masciullo
( LifeSiteNews 2. prosince 2024) — Nedávný příspěvek Luiselly Scrosati, zveřejněný na italském katolickém fóru La Nuova Bussola Quotidiana 31. října, se zaměřuje na rezignaci papeže Benedikta XVI., téma, které více než deset let od té doby, co se stalo, stále vyvolává debaty – a pravděpodobně bude pro nadcházející roky.
Jak učenci kanonického práva vědí, je-li rezignace pochybná, jak poznamenal jezuitský kanonista otec Francisco Leytam na konci 17. století při své obhajobě papežství (Impenetrabilis Pontificiae Dignitatis Clypeus , Romae, 1695, Disceptatio VIII, Sectio VI, § 59, str. 314): „V důsledku toho budou i druhé volby pochybné, a druhý zvolený papež bude pochybný; budou tedy dva pochybní papežové: někteří se budou držet prvního, zatímco jiní budou následovat druhého, což povede ke schizmatu v církvi.“ Přesně tohoto scénáře jsme dnes svědky.
Scrosati ve svém článku představuje studii dvou italských kanonistů, profesorů Geraldiny Boni a Manuela Ganarina (viz zde), ve které badatelé analyzují argumenty karmelitánského teologa otce Giorgia Maria Farého. V neděli 13. října během dlouhé homilie Faré vysvětlil, proč je podle jeho názoru rezignace Benedikta XVI. neplatná, nebo dokonce žádná, a proto by byl papež František antipapež.
Není mým záměrem ponořit se do sporu nebo poskytnout podrobné úvahy o spisech dvou významných kanonistů. Místo toho se omezím na diskusi o dvou bodech, které mě obzvláště zasáhly.
Právní postavení papeže
Ponecháme-li stranou otázky o munus / ministerium / officium – v nichž souhlasím s postřehy obou vědců – zdá se mi, že jedno slabé místo v jejich vyvracení Farého tezí souvisí s pojetím rezignace jako actus legitimus nebo čistě právní úkon. Kanonisté píší: „On [Faré] se domnívá, že by to nebylo možné před „čistým právním aktem“ […], který kvůli [své] důležitosti a aby se předešlo možným nejistotám a nejasnostem [nepřipouští ] přítomnost nahodilých prvků, kterými jsou obvykle podmínka a termín,“ jinak by samotný akt také „neexistoval“ (s. 5).
Za předpokladu, že se zdá být obtížné, ne-li nemožné, podle zásad obecné teorie práva, že přítomnost nahodilého prvku může sama o sobě určovat neexistenci právního úkonu, a tím přehlušit jeho podstatné prvky, se opět nepřihlíží k neaplikovatelnosti některých kodicilních ustanovení na papežovy činy, vyplývající z výkladu normativního diktátu v souladu s ius divinum, což opět nebylo vzato v úvahu. Toliko z provizorního bádání může vskutku být vydedukováno z textu kán. 189 § 3 CIC, že resignace by měla mít „okamžitý účinek“, protože „neexistuje žádné ustanovení o možnosti odkladu“ (str. 5).
Ale to, co není výslovně uvedeno v kanonickém právu, neznamená, že je to implicitně zakázáno: účinnost by naopak mohla být legitimně odložena v čase, vzhledem k tomu, že resignace je vládním aktem, kterým se určuje pouze zánik vlastnictví vrcholného úřadu jurisdikce v církvi, aniž by se obecně nezjišťovalo božské udělení úřadu a to, že papežství nepředstavuje čtvrtý stupeň svátosti řádu.
Otázkou uvalení časového limitu se již dříve do hloubky věnovala sama profesorka Boni. V minulých letech prosazovala návrh reformy kanonického práva, jejíž cílem bylo zaplnit mezeru v právním řádu církve v případech, kdy je dočasně nebo trvale a nezvratně bráněno působení Apoštolského stolce (viz zde).
Boni také obhajovala regulaci časových účinků rezignace a ponechala otevřenou možnost odložení jejích účinků; pro objasnění postavení odstupujícího papeže (včetně titulů, zachování nebo ztráty kardinálské hodnosti, výsad, funkcí, účasti na budoucích konklávech nebo ekumenických koncilech, oděvu, rezidence atd.); a pro zamezení záměny mezi munus a ministerium . Navrhla právní domněnku, že rezignace římského papeže zahrnuje všechny pravomoci, duchovní úřady, povinnosti, práva, výsady, oprávnění, milosti, tituly a insignie – bytostné i čestné – týkající se úřadu.
Tento profesorčin návrh, podpořený příspěvky různých kanonistů a vyvolávající zajímavou doktrinální debatu, byl papežem Františkem zamítnut. Během rozhovoru pro španělské noviny ABC v prosinci 2022 vyloučil možnost regulace právního postavení odstupujícího papeže. Na otázku, zda má v úmyslu upravit záležitost emeritního papežství, František (zde) odpověděl: „Mám pocit, že Duch svatý nemá zájem na tom, abych se těmito problémy zabýval“ (El Papa Francisco: «He firmado ya mi renuncia en caso de impedimento medico» , prosinec 18, 2022).
Toto stanovisko zopakoval během své apoštolské cesty do Konga a Jižního Súdánu:
Je pravda, že jsem dva měsíce po svém zvolení napsal svůj rezignační dopis a předal jej kardinálu Bertonemu. Teď nevím, kde ten dopis je. Napsal jsem to pro případ, že bych někdy čelil zdravotním problémům, které by mi bránily plně vykonávat svou službu. To však neznamená, že by se odstoupení papežů mělo stát „trendem“. Benedikt k tomu měl odvahu, protože se kvůli svému zdraví cítil neschopen pokračovat. Pokud jde o mě, zatím žádné takové plány nemám. Věřím, že papežská služba je ad vitam . Nevidím důvod, proč by to tak nemělo být. Služba velkých patriarchů byla vždy celoživotní. Historická tradice je důležitá. Kdybychom však poslouchali drby, měnili bychom papeže každých šest měsíců! (A. Spadaro, La Chiesa non è una multinazionale della spiritualità. Francesco con i gesuiti del Congo e del Sudan , La Civiltà Cattolica , 2023, I, quad. 4144, s. 322).
Vrátíme-li se k argumentům těchto dvou kanonistů, jsou skutečně zajímavé, i když ne nové, protože podobné body v posledních letech zmiňovali různí autoři.
Tichý host
Tento argument se však míjí účinkem tím, že nebere v úvahu posvátný rozměr Petrova úřadu, který jej odlišuje od ostatních církevních úřadů. Jinými slovy ignoruje, že papežství, na rozdíl od jakéhokoli jiného církevního úřadu, zahrnuje dva subjekty, z nichž jeden – ten často přehlížený – nazývám „tichým hostem“. Kdo je tento host? Pán Ježíš Kristus, předmět systematicky vynechávaný z těchto analýz. Proč záleží na Kristu a do jaké míry?
Když mluvíme o papežství, musíme začít pozorováním, že Bůh – nebo konkrétněji Kristus – je účinnou příčinou svátostí a toho, aby někoho učinil papežem. Jak napsal kardinál Cajetan (De comparatione auctoritatis Papæ et Concilii cum apologia eiusdem tractatus , kap. XXI, č. 305-306, v JVM Pollet (a cura di), Scripta theologica , I, Roma 1936, s. 13635), papežova rezignace (nebo přijetí volby) není účinnou příčinou, ale pouze příčinou dispoziční, což je v souladu s Židům 5:4: „Nikdo si tuto čest nebere na sebe, ale pouze když je povolán Bohem, stejně jako byl Áron.
Jinými slovy, ten, kdo rezignuje, by byl disponován ke ztrátě papežského úřadu (předložením rezignace), zatímco sám Pán Ježíš by byl tím, kdo zapříčiní oddělení člověka od úřadu. Je to Pán, kdo je účinnou příčinou, nikoli čin samotný.
Jinými slovy, stejně jako by se zvolený jednotlivec po přijetí Nejvyššího úřadu připravil na přijetí od Krista všeobecné, plné a bezprostřední autority nad celou církví, podobně by se papež prostřednictvím zřeknutí připravil na to, že Kristus tuto autoritu od něj odejme. K předání i odnětí dochází okamžitě po provedení příslušných úkonů (přijetí nebo vzdání se), bez jakéhokoli přerušení nebo možnosti odložení účinků na budoucí a nejistou událost (podmínky) nebo pozdější či konečný čas (termín).
To je analogické tomu, co se děje – podle krásného obrazu, který si uchovávalo starověké kanonické právo – při eucharistickém zasvěcení: „Papež, dokud v něj zůstává souhlas a víra, je vždy papežem; jakmile se však zřekne nebo se stane heretikem, přestane *ipso facto* být papežem; stejně jako ve svátosti je tělo Kristovo přítomno, dokud zůstávají druhy chleba; jakmile však druhy zmizí, Tělo Kristovo okamžitě přestane být přítomno“ (A. Montanari, Dizionario istruttivo per la vita civile, t. I, lett. A, B e C, Verona, 1776, str. 370, nt. 55).
Je-li tedy účinek vzhledem k provedenému úkonu ipso facto okamžitý, vyplývá z toho, že ze své podstaty nemůže tolerovat přidávání podmínek nebo úprav.
Abychom to jasně viděli, stačí se zamyslet nad absurditou přijetí papežství vyjádřeného tímto způsobem: „Přijímám volbu, ale vstoupí v platnost od 10:00 toho a toho dne. Podobně zvažte absurditu prohlášení o zřeknutí se formulované takto: „Drahý Pane, zůstanu papežem až do 20:00 v daný den X; od 20:01 toho dne již nebudu papežem a můžete mi odejmout papežskou pravomoc."
Člověk nemusí být teolog nebo kanonista, aby pochopil zvláštnost takového řešení, protože je snadné pochopit, že by to ve skutečnosti podřídilo Pána Ježíše naší vůli a lidským konvencím (jako je čas a datum), čímž by se z něj stal jakýsi sekretář nebo notář ve službách lidských rozmarů a konvencí. Abychom si vypůjčili slova žalmu 2: „Ten trůnící v nebi se směje; Pán se jim vysmívá."
Stručně řečeno, ačkoli pozitivní kanonické právo výslovně nezakazuje přidávat podmínky ani k přijetí papežství, ani k jeho zřeknutí (druhé je opakem prvního), stejně tak platí, že samotná povaha těchto aktů nepovoluje zahrnutí takových náhodných prvků.
Abychom byli přesní, můžeme identifikovat některé indicie v rámci pozitivního kanonického práva. V případě přijetí jsou tyto indikace hojnější.
Kánon 332 § 1 (obdobně jako kánon 44 CCEO) říká: „[Osoba zvolená do nejvyššího pontifikátu, která je označena biskupským charakterem, získává tuto moc od okamžiku přijetí. Pokud však zvolený člověk postrádá biskupskou hodnost, má být okamžitě vysvěcen na biskupa.
Jak latinská, tak východní kanonická kodifikace tedy spojují udělení autority s okamžikem přijetí.
Kánon 178 dále dodává: „Volený, který přijal volbu, která nepotřebuje potvrzení, získává úřad plným právem ihned; jinak osoba nabývá pouze práva na úřad.“
Obecné kanonické právo tedy jasně ukazuje, že po přijetí určený jedinec okamžitě získává úřad s plnou mocí.
Zvláště pronikavý a specifický pro papežství je článek 88 apoštolské konstituce Universi Dominici Gregis : „Po svém přijetí je zvolená osoba, pokud již přijala biskupské svěcení, okamžitě biskupem římské církve, pravým papežem a hlavou kolegia biskupů. Tím získává a může vykonávat plnou a nejvyšší moc nad univerzální církví.“
Rád bych zdůraznil příslovce používané kanonickým zákonodárcem: „ihned“. Co to znamená? Je tu prostor pro doplnění podmínek? Udělovalo by podmíněné nebo časově omezené přijetí funkce platnost?
Podle mého skromného názoru ne. Kategoriální povaha výrazu naznačuje, že prohlášení o přijetí nemůže být podrobeno přidáním vedlejších prvků, protože účinek by měl nastat „okamžitě“ a nemohl by být opožděn. Toto jasné označení v kanonickém právu potvrzuje, že jak přijetí, tak rezignace spadají do kategorie actus legitimi .
V analogickém smyslu musíme myslet na to, že účinek v případě rezignace je také okamžitý, neboť jde o contrarius actus přijetí. Pokud přijetí okamžitě uděluje určené osobě moc, obdobně by ji rezignace okamžitě zbavila tohoto charismatu. Jinými slovy, nemůže-li být přijetí papežství podmíněné nebo časově omezené, proč by měla být rezignace? Logika kanonického práva naznačuje, že přidání podmínky k rezignaci by podkopalo její právní a duchovní povahu. Toto přímé spojení mezi přijetím a rezignací znamená, že obě akce musí respektovat božský rozměr papežství.
Jedno potvrzení o tom se nachází v § 3 kánonu 189, který obecně upravuje akty rezignace na církevní úřady. Podle kanonického ustanovení: „Aby byla rezignace platná, musí být učiněna u orgánu, jemuž přísluší poskytnout dotyčný úřad, ať už vyžaduje přijetí nebo ne“.
I zde je jasně patrná právní povaha odstoupení jako čistého aktu, jehož účinek je okamžitý a následný po komunikaci učiněné v souladu se zákonem.
Je příznačné, že ta samá Boni v eseji staré téměř deset let potvrdila neschopnost připojit k aktu rezignace vedlejší prvky. V komentáři k Ratzingerovým slovům na rozloučenou při audienci dne 27. února 2013 a jeho papežské emerici napsala:
Nevěříme – nechceme věřit –, že Benedikt XVI. při svém emocionálním rozloučení s Božím lidem zamýšlel nějakým způsobem deformovat papežskou instituci a přijal technický jazyk, který má podpořit transformaci takového rozsahu v kanonickém řádu: jazyk, navíc, jak bylo prokázáno, že pro tento účel by byl nevhodný, nebo přinejmenším záhadný a nejednoznačný, daleko od právní jistoty, kterou by tak důležitý akt vyžadoval. Vždy za předpokladu, že je to přípustné, čemuž nevěříme, protože většina kanonistů vždy zastávala názor, že rezignace papeže pod podmínkou, například ve prospěch jiného nebo s vyhrazením některých kompetencí, by nebyla platná (Due Papi a Roma? , in Stato, Chiese e pluralismo confionale , 2015, č. 33, s. 69).
Zaměřme se na to, že „nebyla platná rezignace papeže pod podmínkou, například ve prospěch jiného nebo s vyhrazením některých kompetencí“.
Ve skutečnosti byli velmi důležití autoři kánonu, kteří připustili podmíněnou rezignaci (ačkoli nikdy nemluví o přidání časového limitu). Mezi ně, pokud vím, patří i služebník Boží otec Felice Maria Cappello, který ve svém díle De Curia Romana juxta Reformationem a Pio X sapientissime inductam hovoří o papežské rezignaci:
Nic nebrání tomu, aby k rezignaci mohlo dojít podmíněně. Ve skutečnosti to nezakazuje ani božský, ani přirozený zákon. Z podmíněného odstoupení by však mohlo snadno vzniknout mnoho nepříjemností; dobro církve proto bezpodmínečně vyžaduje, aby papež nepodmíněně rezignoval na papežskou důstojnost (De Curia Romana atd. , sv. II, De Curia Romana „Sede Vacante“ , Romae, 1912, str. 7, Quaest IV).
Benedikt IX. a Celestýn V.
Autoritativní kanonista se pak odvolával na případ Benedikta IX., který se poté, co rezignoval na papežský úřad, snažil jej znovu získat:
Zdá se, že Benedikt IX. poslal zprávu papežské autoritě v roce 1045 a pokusil se ji získat zpět v roce 1047. Ať už je pravdivost této historické skutečnosti, o níž někteří autoři pochybují nebo ji vysvětlují zvláštním způsobem, jakákoliv, můžeme s jistotou říci jednu věc: papež, který svobodně odstoupí, ztrácí na to veškeré právo, takže k opětovnému výkonu papežského úřadu by byla nutná nová volba kolegiem kardinálů, a pokud by se odstupující papež odvažoval uplatňovat papežskou důstojnost bez nové volby, určitě by měl být považován za antipapeže. To je jasně zřejmé z pojmu církevní jurisdikce a vyplývá to z její povahy a způsobů, jimiž se tato jurisdikce obvykle ztrácí ( tamtéž , s. 7–8, Quaest. V).
Papež Benedikt IX. se totiž poprvé vzdal papežství poté, co znovu získal papežský stolec, pak se jej vzdal podruhé výměnou za značnou částku peněz vyplacenou jeho kmotrovi, s výhradou návratu na papežský stolec potřetí se zpětnou platností. Případ Benedikta IX. je klasickým příkladem toho, jak podmíněná (nebo časově omezená) rezignace vytváří nepořádek a krizi legitimity, protože nehodný Theophylactus III (jeho sekulární jméno) z hrabství Tusculum je poprvé považován za legitimního papeže a za pravděpodobného vzdoropapeže další dvě éry.
Aby se předešlo pochybnostem o legitimitě, v historickém případě Celestina V. rezignace nabyla okamžité účinnosti (papež po přečtení [nahlas] odložil papežský oděv, oblékl si mnišský hábit Petra z Morrone a posadil se k nohám papežského trůnu).
Také, aby se předešlo nejistotám, Fr. Cappello dodal, že rezignace by měla být zveřejněna papežskou bulou nebo apoštolskou konstitucí předanou celému katolickému světu („Kardinálové také nemohou přistoupit k novým volbám, pokud rezignace nebyla veřejně prohlášena bulou nebo konstitucí zaslanou odstupujícím papežem celému katolickému světu“: tamtéž , str. 6).
V roce 2015 proto náš kanonista z Alma Mater Studiorum v Bologni tvrdil, že podle většiny kanonistů by rezignace pod podmínkou (a evidentně i časově omezená) nebyla platná. Ale dnes, téměř o deset let později, má Boni stejný názor?
Další možnou námitkou proti této rekonstrukci by bylo, že papež je nejvyšším lidským zákonodárcem, a proto by se mohl svou vůlí odchýlit, a to i ve svém osobním případě, od pozitivního kanonického práva. Bylo by to na základě jeho plenitudo potestatis , jak je stanoveno v kánonu 331.
Je nepochybné, že by to dokázal. Jak by to někdo mohl popřít? Ačkoli však nelze popřít, že papež je vykladačem Božího práva a může se ze své vůle odchýlit od běžných kanonických norem, stále je nad jeho mocí inovovat božské právo, což může provést pouze Božský zákonodárce. Stručně řečeno, výklad nebo úprava božského zákona provedená papežem, který jej inovuje nebo změní, by ze své podstaty byl neplatný a bez účinku.
Proto, zatímco papež může vydávat zákony, může regulovat ty aspekty, které se týkají lidského práva, ale ne ty, které se týkají Pána, tedy božského zákona. Může objasnit, co je implicitní, nebo poskytnout doplňující pravidla týkající se sekundárních aspektů, ale nemůže jednostranně změnit božský zákon nebo Boží výsady nebo podřídit Pána své libovolné vůli stanovením časů nebo podmínek pro udělení nebo odebrání moci. Přijetí papežství (stejně jako rezignace, jak jsme si řekli, je oboustranný akt, kdy jedním ze subjektů je Pán, který po přijetí uděluje moc, nebo při rezignaci ji odejme.
Zdá se tedy, že axiom, na který se oba významní kanonisté odvolávají, že co není výslovně zakázáno, je dovoleno, neplatí v případech, které se dotýkají povahy, podstaty aktu, který by byl zkreslen a pozměněn, nebo v případech, které se dotýkají Božích výsad, jako je připoutání Pána k lidskému náhodnému prvku (ať už jde o termín, podmínku nebo způsob).
Na rezignaci tedy nelze pohlížet pouze z lidské právní perspektivy, ale musí se také respektovat posvátný a božský rozměr, do něhož papež nemá moc zasahovat.
Papež František, který si byl vědom této obtížnosti, mohl nechat projít legislativní návrh, který předložila profesorka Boni a její tým.
Závěrem, v tomto prvním bodě se zdá být jasné, že akt odstoupení nemůže pod trestem neplatnosti obsahovat náhodné prvky, podobně jako je tomu ve svátostných věcech, zejména v případě manželství. Proč mluvíme o manželství? Protože teologie a kanonické právo, aby reprezentovaly intimní spojení mezi papežstvím a církví, často používaly analogii manželství, což znamená, že papež se v určitém smyslu při přijímání nejvyššího úřadu ožení s církví a odděluje se od ní prostřednictvím rezignace.
Je důležité poznamenat, že například v případě manželství zákonodárce kanonického práva výslovně nezakazuje uložení podmínky, takže v souladu s logikou, že co není zakázáno, je dovoleno, tak co potom, pokud bychom dospěli k závěru, že by bylo možné uložit počátek nebo konec platnosti manželství? Evidentně ne, protože pokud by byla stanovena lhůta, povaha manželského svazku by byla zmařena.
Takzvaný „emeritní papež“
Přejděme k druhému aspektu. Týká se to nové pozice vytvořené Benediktem XVI.: takzvaného „emeritního papeže“.
Dva kanonisté píší:
Výňatek z Violiho příspěvku nám navíc umožňuje zaměřit pozornost na další aspekt, týkající se právního postavení „emeritního papeže“, který, přestože je „v dějinách církve naprosto bezprecedentní“ (s. 9), se vyznačoval určitými podobnostmi se stavem emeritního biskupa, který řídil diecézi, až do sdělení o přijetí zřeknutí se předloženého poté, co dosáhl 75 let věku (srov. kán. 185 a 402 § 1 CIC). V obou případech si ve skutečnosti papež a zříkající se biskup již neponechávají pravomoc jurisdikce nad univerzální a partikulární církví, ale zůstává zachována moc řádu, tedy „milost a svátostný charakter episkopátu, na němž řádně spočívají možné úkoly a poslání [jim] vlastním s důvěryhodností“ (Kongregace pro biskupy, The Bishop Emeritus , cit., str. 4; srov. obšírně Geraldina Boni, Nad renunciací a zákonem Benedikta XVI. , cit., passim).
A Benedikt XVI. znovu opakoval toto neměnné uspořádání, když upřesnil, že instituce „emeritního“ by odvrátila diarchii na vrcholu církve: protože „slovo „emeritní“ neoznačovalo úřadujícího držitele určitého biskupství, ale bývalého biskupa který měl i nadále zvláštní vztah ke svému bývalému stolci“ (Peter Seewald, Benedict XVI. A Life , cit, str. 1205), a zvláštní pouto z titulu munus přijatého s biskupským svěcením, které s vtisknutým nesmazatelným charakterem nezaniklo ani zřeknutím se Petrova úřadu.
V komentáři ke studii právničky Estefaníi Acosta, jak ji citoval otec Giorgio M. Faré, podle níž „papež v žádném případě nemohl, vzhledem k podobnosti mezi kanonickým statusem ‚emeritního biskupa‘ a ‚emeritního papeže‘, odmítnout úřad římského pontifa; při zachování munus dochází k závěru, že „to vše neodpovídá konzistentní a soudržné tradici církve ani skutečným záměrům Josepha Ratzingera, který chtěl opustit trůn Petrův a připravit půdu pro zvolení svého nástupce, přičemž si ponechal, stejně jako jeho bratři v episkopátu, munus vyplývající ze třetího stupně svátosti řádu“ (tamtéž).
Tato perspektiva oběma kanonistům pomáhá porozumět slovům papeže Benedikta při audienci 27. února 2013, kdy sice použil „jazyk, který není právně nezpochybnitelný“, ale určitým způsobem předznamenal „charakteristické rysy statutu „emeritního papeže“, do kterého by „vstoupil“ následující den, což znamenalo ztrátu úřadu římského pontifa a zachování pouta duchovní povahy, ve skrytosti a modlitbě, s Římským stolcem, a tím s všeobecnou církví“ (tamtéž).
Musím upřímně říci, že argument dvou kanonistů mě poněkud zarazil. Ačkoli svátostná povaha papežského úřadu není výslovně zmíněna, je implicitně naznačena prostřednictvím paralely s postavou emeritního biskupa: „V obou případech si ve skutečnosti papež a zříkající se biskup již neponechávají jurisdikci nad všeobecnou a partikulární církev, ale zůstává zachována síla řádu, tedy „milost a svátostný charakter biskupství, na nichž správně spočívají možné úkoly a poslání příznačné pro [ně] jsou stále spolehlivé."
Odstupující papež si zajisté zachovává moc řádů a rozhodně se nevrátí do laického stavu a zůstane knězem a biskupem. Papežství však nepatří do moci řádů; jde o církevní úřad, nikoli o svátost, a odstoupením nezůstává s Petrovým úřadem žádné právní ani svátostné spojení.
Tezi o svátostnosti papežství zastává menšinový proud v kanonickém právu, ke kterému patří kardinál Ghirlanda, důvěryhodný kanonista papeže Františka a emeritní profesor kanonického práva na Papežské Gregoriánské univerzitě. Tvrdí, že „v případě, že by papež přestal vykonávat svůj úřad ne kvůli smrti, nikdy by takovou moc neztratil, protože je udělována svátostným aktem, který zahrnuje nesmazatelný charakter“ (G. Ghirlanda, Cessazione dall'ufficio di Romano Pontefice , in La Civiltà Cattolica , 2013, I, s. 459-60).
To je ale neudržitelná teze.
Zdá se nám, že papež Ratzinger pravděpodobně navázal na své „teologické rámce“, jimiž se výrazně distancoval od ustálené tradice kanonického práva, jak poznamenal například profesor C. Fantappiè v jednom ze svých esejů ( Reflexe historicko-právní otázky týkající se papežské resignace a jejích důsledků, v Chiesa e Storia Journal of the Italian Association of Professors of Church History , č. 4, 2014, s. 91-118. str. 110 a násl.).
Stvořením ex nihilo bezprecedentní postavy emeritního papežství jistě dosáhl, když se chtěl nakonec podle našeho skromného názoru řídit návrhy svého (bývalého) přítele Karla Rahnera, s nímž v mládí sdílel založení a vedení časopisu Concilium, od kterého se později z akademických důvodů distancoval a založil s teologem Hansem Ursem von Balthasarem časopis Communio.
Vtiskne papežství nesmazatelný charakter?
Jak jsem vysvětlil v rozhovoru, který jsem poskytl Gaetanu Masciullo a který jsem uvedl na konec knihy Federica Michielana Non era più lui, vydané nakladatelstvím Fede & Cultura v únoru 2023, str. 159 a násl., na který odkazuji pro další podrobnosti, Rahner, od konce 60. let a znovu v roce 1974 v malé knížce o asi 90 stranách (Vorfragen zu einem ökumenischen Amtsverständnis , Freiburg im Breisgau, 1974), navrhl myšlenku, později prosazovanou v Itálii teologickou školou v Bologni pod Alberigo, že papežství bylo nejvyšším stupněm svátosti řeholí (čtvrtým), takže svěcení papež na primaciální stolici by bylo specifické biskupské svěcení, které by mu udělilo nesmazatelný charakter.
To by jasně znamenalo, že by se Římského stolce dalo zříci, ale ne takového druhu svátostného otisku, jaký se předpokládá u papežství.
Proti této rekonstrukci zareagovala v jedné ze svých esejů jedna podezřelá osoba a ve skutečnosti legitimista papeže Františka, jako je profesor Roberto de Mattei, a komentoval:
Jestliže si papež, který se zřekl pontifikátu, ponechá titul emeritní, znamená to, že nějakým způsobem zůstává papežem. Je jasné, že v definici převažuje podstatné jméno nad přídavným jménem. Proč je ale po své abdikaci stále papežem? Jediným možným vysvětlením je, že mu papežská volba vtiskla nesmazatelný charakter, který se neztratí ani resignací. Abdikace by v tomto případě předpokládala ústup od výkonu moci, nikoli však zánik papežského charakteru. […] Je možné, že Benedikt XVI. sdílí tento postoj, […], ale možnost, že přijal tezi o svátostnosti papežství, ještě neznamená, že je pravdivá ( Uno e uno solo è il papa , in Roberto De Mattei , 15. září 2014).
Ve stejné eseji dodal: „Teolog Joseph Ratzinger, ačkoli nesdílí pohled Hanse Künga na charismatickou a deinstitucionalizovanou církev, se distancoval od tradice, když v Petrově primátu viděl plnost apoštolské služby, spojující služební charakter vůči svátostnému“.
Nemohu říci, jako právník a ne teolog, zda tyto volitelné afinity – nazvěme je tak – v Rahnerově uvažování o Ratzingerově pojetí papežství jsou v souladu s katolickou vírou. Nepřísluší mi soudit. Je však jisté, že zvolený papež ve skutečnosti žádné pomazání ani svěcení nepřijímá.
De Mattei pokračuje ve výše uvedené eseji:
Papež není […] superbiskup, ani konečný bod svátostné linie, která stoupá od prostého kněze, procházejícího biskupem, k nejvyššímu pontifovi. Biskupství představuje svátostnou plnost řeholí, a proto není nad biskupem žádný vyšší charakter. Jako biskup je papež stejný jako všichni ostatní biskupové. To, co činí papeže nadřazeným každému jinému biskupovi, je božské poslání, které přechází z Petra na každého z jeho nástupců nikoli dědictvím, ale prostřednictvím legitimně provedené a svobodně přijaté volby. […] Primát papeže není svátostný, ale právní. Spočívá v plné moci živit, řídit a vládnout celé Církvi, tedy v nejvyšší, běžné, bezprostřední, univerzální jurisdikci, nezávislé na jakékoli jiné pozemské autoritě.
V jiném, novějším příspěvku tentýž autor sice považuje resignaci Ratzingera za platnou, nicméně dodává:
Benedikt XVI. si po zřeknutí se pontifikátu ponechává jméno, ponechává si bílá roucha, uděluje apoštolské požehnání, které náleží pouze nejvyššímu pontifikátu, a znovu prolamuje mlčení, ke kterému se zavázal rezignací. Jedním slovem se považuje za papeže, i když „emeritního“. Tato situace je důsledkem vážného teologického omylu kardinála Ratzingera. Tím, že si ponechal titul emeritního papeže, jak se to děje biskupům, se zdá, že si myslí, že nástup na papežský stolec vtiskuje vyvoleným nesmazatelný charakter, podobně jako kněžství.
Ve skutečnosti jsou svátostné stupně kněžství pouze tři: diakonát, kněžství a episkopát. Papežství patří do jiné hierarchie církve, do jurisdikce nebo vlády, jejíž vrchol tvoří. Když je papež zvolen, dostává úřad nejvyšší jurisdikce, nikoli svátost s nesmazatelným charakterem. Kněžství není nikdy ztraceno, dokonce ani se smrtí, protože existuje in aeternum . Papežský úřad však může být „ztracen“ nejen smrtí, ale také v případě dobrovolné rezignace nebo zjevné a notoricky známé hereze. Pokud se papež zřekne funkce pontifa, přestane být papežem: nemá právo nosit bílé roucho ani udělovat apoštolské požehnání. Z kanonického hlediska již není ani kardinálem, ale vrací se k prostému biskupovi ( Il vero pasticcio è la coabitazione dei due Papi , v Corrispondenza Romana , 15. ledna 2020).
Podle rekonstrukce legitimisty, jako je De Mattei, jistě kvalifikovanější než já, tedy nemůže být pochyb o tom, že odstupující papež si nemůže ponechat nic kromě svého biskupského řádu (když přijal biskupské svěcení, a je to skutečně uloženo kánonem 332 § 1).
Protože papežskému úřadu nelze přisuzovat žádnou svátostnou hodnotu, ale pouze právní, je buď papež, nebo ne. Jak prohlásil francouzský teolog Jean-Philippe Goudot, jednou se zřekl, nelze zůstat „malým papežem“ nebo „skrytým papežem“ ( Benoît XVI: quels modèles pour une renonciation? , Nouvelle revue théologique , 2014, s. 58), zachovávající některé výsady charakteristické pro papežský úřad.
Je důležité si připomenout, že v precedentu, k němuž by se Benedikt XVI. inspiroval, totiž v případě Petra z Morrone, později Celestina V., žádal – jakmile se vzdal papežství –, aby při slavení mše i nadále nosil papežské roucho, žádost, kterou odmítl kardinál protoděkan Matteo Rosso Orsini (jak připomíná V. Gigliotti, La tiara deposta. La rinuncia al papato nella storia del diritto e della Chiesa , Florencie, 2014, s. 417-422, A. Frugoni, Celestiniana , Řím, 1954, s. 94-99, s. 94-99, v Enciclopedia dei papi , Řím ; díl II, str. 467; Bello, Quando un papa si dimette, La storia di Celestino V , Řím, 2019, s. 59), právě proto, aby nevznikla pochybnost, že zřeknutí se nebylo plena .
Boni ve zmíněné eseji z roku 2015 symbolicky potvrdila, že „biskupská kvalifikace vzniká svěcením, které vtiskuje nesmazatelný charakter, zatímco papežství není stupněm svátosti řeholí. […] Teze – ve skutečnosti značně menšinová – že papežství je nejvyšším stupněm svátosti řeholí a že související svěcení papeže na primaciální stolici by bylo specifickým biskupským svěcením, které by mu propůjčilo nesmazatelný charakter, nutno odmítnout: to by mimo jiné bránilo resignaci. Argumenty se opakují v nedobytném kruhu“ ( Due papi a Roma? , citováno, str. 52).
Pokud by tedy, jak před deseti lety sama Boni přiznala, nebylo přípustné představit si papežství jako konečný stupeň svátosti řeholí, lze vyvodit pouze dva závěry.
Protože se papež zřeknutím se papežství neredukuje na laický stav, neztrácí svátostný charakter přijatého biskupského svěcení (což je nesmazatelné), ale vrací se k tomu, že je prostým biskupem (a nikoli kardinálem, vzhledem k tomu, že kardinálská hodnost není svátost ani svátostná), nebylo absolutně potřeba vytvořit emeritního papeže. K čemu slouží s tímto bezprecedentním titulem, aby zdůraznil, že tím, že se vzdal svého úřadu, se nezbavil svátostného munus přijatého biskupským svěcením 27. května 1977 z rukou biskupa Josefa Stangla z Würzburgu?
Jeho užitečnost je nejasná, vzhledem k tomu, že nikdo nezpochybnil, že díky své rezignaci bude nadále biskupem. Stručně řečeno, představa, že papež Ratzinger měl v úmyslu znovu potvrdit svůj biskupský charakter tímto titulem – jak se zdá, co naznačují oba kanonisté – se zdá být skutečně nadbytečná.
Pravdou je, že ta nejjednodušší vysvětlení jsou ignorována, což přisuzuje teologickému papeži spletitý, nadbytečný a zvláštní myšlenkový směr.
Místo toho je třeba mnohem realističtěji a přímočařeji dojít k závěru, že papež Benedikt udělal kolosální chybu, nebo že se ve skutečnosti neplatně vzdal papežství – se všemi důsledky, které takový závěr pro jeho nástupce přináší.
Této logice nelze uniknout. Proto je třeba buď připustit, že se Ratzinger mýlil (s důsledky pro jeho pověst „velkého teologa“, která by byla oslabena), anebo že se chtě nechtě nikdy platně nezřekl papežství.
Stručně řečeno, podle mého skromného názoru vzbuzuje esej obou kanonistů, propagovaná novinářem Scrosati, více pochybností než jistoty, protože se rozhodla lézt po velmi klikatých a nejistých cestách.
Napsal Francesco Patruno, právník a Ph.D. v kanonických a církevních vědách. Z italského originálu přeložil Gaetano Masciullo, filozof, esejista a novinář.
Archbishop Viganò: Secret letters shed new light on Benedict’s resignation, ‘pope emeritus’ title
In the media dramatization, the actors Ratzinger and Bergoglio have been presented to us as bearers of antithetical theologies, when in reality they represent two successive stages of the same revolutionary process.
Archbishop Carlo Maria Viganò
(LifeSiteNews) — The following is an essay written by Archbishop Carlo Maria Viganò published November 30, 2024.
THE ‘DISASSEMBLED’ PAPACY
Emeritus. munus, ministerium
The never-ending saga of the Resignation of Benedict XVI continues to fuel an increasingly bold and surreal narrative of the events we have witnessed in the last decade. Inconsistent theories not supported by any evidence have taken hold of many of the faithful and even some priests, increasing confusion and disorientation. But if this has been possible, it is also largely due to those who, knowing the truth, nonetheless are afraid to speak about it because of the consequences that the truth, once revealed, could have. In fact, there are those who believe it is preferable to shore up a castle of lies and deceit, rather than having to face questions about a past of connivance, silence, and complicity.
The exchange of letters
During a meeting at the Renaissance Mediterraneo Hotel in Naples with Catholics from the local Cœtus Fidelium held this past November 22 [2024], Msgr. Nicola Bux mentioned an exchange of letters with “Pope Emeritus Benedict XVI,” dating back to the summer of 2014, which supposedly constitute the definitive denial of the various theories that are out there about the invalidity of Benedict’s Renunciation. The content of these letters – the first, written by Msgr. Bux on July 19, 2014 (three pages), and the second, by Benedict XVI, on August 21, 2014 (two pages) – was not released ten years ago, as would have been more than desirable. Instead, only today has their existence been barely mentioned. It so happens that I am aware of both this exchange of letters as well as their content.
Why did Msgr. Bux decide not to promptly disclose Benedict XVI’s response when Benedict was still alive and able to confirm and corroborate it, and instead to reveal only its existence, without disclosing its content, almost two years after his death? Why would he hide this authoritative and very important declaration from the Church and the world?
The permanent revolution
To answer these legitimate questions, we must put aside the fiction given us by the media. We must first understand that the antithetical vision of a “santo subito” [immediate saint] Ratzinger and an “ugly and bad” Bergoglio is convenient for many. This simplistic, artificial, and false approach avoids addressing the heart of the problem, that is, the perfect coherence of action of the “conciliar popes” from John XXIII and Paul VI to the self-styled Francis, including John Paul II and Benedict XVI. The goals are the same, even if pursued with different methods and language. The image of an elderly, elegant, and refined theologian, in a Roman chasuble and red shoes , who granted citizenship to the Tridentine Rite, contrasted with an intemperate globalist heresiarch who does not celebrate Mass and has nullified Summorum Pontificum, while promulgating the Mayan liturgy with thurifying females, is part of that operation of forced polarization that we have also seen adopted in the civil sphere, where a similar subversive project has been carried out by favoring ultra-progressive forces on the one hand and keeping the voices of dissent quiet on the other.
In reality, Ratzinger and Bergoglio – and this is precisely what conservatives do not want to recognize – constitute two moments of a revolutionary process that contemplates alternating phases that are only apparently opposed to one another, following the Hegelian dialectic of thesis, antithesis, and synthesis. A process that did not begin with Ratzinger and will not end with Bergoglio, but rather that goes back to Roncalli and seems destined to continue as long as the deep church continues to replace the Catholic Hierarchy by usurping its authority.
In the Ratzingerian vision, the thesis of the Vetus Ordo and the antithesis of the Novus Ordoare combined in the synthesis of Summorum Pontificum, thanks to the subterfuge of “a single rite in two forms.” But this “peaceful coexistence” is the product of German idealism; and it is false because it is based on the denial of the incompatibility between two ways of conceiving the Church, one corresponding to two thousand years of Catholicism, the other imposed by the Second Vatican Council thanks to the work of heretics who until then had been condemned by the Roman Pontiffs.
The ‘redefinition’ of the papacy
We find the same modus operandi in the intention expressed first by Paul VI, then by John Paul II, and finally by Benedict XVI to “redefine” the Papacy in a collegial and ecumenical way, ad mentem Concilii, where the divine institution of the Church and the Papacy (thesis) and the heretical demands of the neo-modernists and the non-Catholic sects (antithesis) are combined in the synthesis of a redefinition of the Papacy in an ecumenical way, proposed by the encyclical Ut Unum Sint promulgated by John Paul II in 1995 and more recently formulated in the Study Document of the Dicastery for Promoting Christian Unity issued this past June 13 [2024]: The Bishop of Rome. Primacy and Synodality in Ecumenical Dialogues and in the Responses to the Encyclical ‘Ut Unum Sint’. It will not be surprising to learn – as Cardinal Walter Brandmüller confided to me in January 2020 in response to a specific question of mine – that Professor Joseph Ratzinger was developing the theory of the Pope Emeritus and a collegial [shared] Papacy with his colleague Karl Rahner in the 1970s when they were both “young theologians.”
During a telephone conversation I had in 2020, a very trusted assistant of Benedict XVI confirmed to me Pope Benedict’s intention – which he reiterated several times to her – to retire to private life in his Bavarian residence, without maintaining either his apostolic name or his papal vestments. But this eventuality was considered inopportune for those who would lose their power in the Vatican, especially those conservatives who had Benedict XVI as their point of reference and had mythologized his figure.
We do not know for sure whether the solution theorized with Rahner by the young Ratzinger was still contemplated by the elderly Pontiff, nor whether the Papacy Emeritus was “resurrected” by those who wanted to keep Benedict in the Vatican, also by making use of external pressure on the Holy See that had materialized with the suspension of the Vatican from the SWIFT system, which, significantly, was restored immediately after the announcement of the Resignation. In fact, the Resignation has created immense confusion in the ecclesial body and has handed over the See of Peter to its destroyer, which in any case is something Joseph Ratzinger has been a part of.
Benedict thus resorted to the invention of the “Papacy Emeritus,” trying, in violation of canonical practice, to keep alive the image of the “fine theologian” and the defensor Traditionis that his entourage had constructed. Moreover, an analysis of the events that concern the epilogue of his Pontificate is extremely complex, both because of the peculiarities of Ratzinger’s intellect and character, and because of the opaqueness of the action both of his collaborators and of the Curia, and finally because of the absolute ἅπαξ of his Renunciation, as carried out by Benedict XVI, a completely new modality never seen before in the history of the Papacy.
On the other hand, this parenthesis of mozzettas and camauros was supposed to have been eclipsed with the handover to the already-selected Archbishop of Buenos Aires, who was nominated by the Saint Gallen Mafia to take Benedict’s place ever since the Conclave of 2005. The role of Benedict XVI as Emeritus had the function of supporting a sort of conservative Papacy (munus) that would keep watch over the progressive Papacy of Bergoglio (ministerium), so as to keep together the moderately conservative Ratzingerian component and the violently progressive Bergoglian component, thereby favoring the public perception of a supposed continuity between the “pope emeritus” and the “reigning pope.”
In essence, a way was found to keep Benedict in the Vatican, so that his presence within the Leonine Walls would appear as a form of approval of Bergoglio and the aberrations of his “pontificate.” For his part, the Argentine saw in this canonical monstrum – because this is what the “Papacy Emeritus” is – an instrument for the destructuring of the Papacy in a conciliar, synodal, and ecumenical way; which, as we know, was a desire shared by Benedict XVI himself.
The canonical ‘monstrum’ of the Pope Emeritus
It must be said that the institution of the Episcopate emeritus is also a canonical monstrum, because with it the diocesan Bishop sees his jurisdiction “frozen” on the basis of age (upon reaching the age of 75), contrary to the centuries-old practice of the Church. The institution of the category of emeritus, by making the Bishops lose their awareness of being Successors of the Apostles, has also had as an immediate consequence a total de-responsibility, relegating them to the role of mere officials and bureaucrats. The institutionalization of the Episcopal Conferences as organs of government that interfere with and hinder the exercise of the power (potestas) of individual Bishops has certainly constituted an attack on the divine constitution of the Catholic Church and its Apostolicity.
The Episcopate Emeritus, introduced just after the Council in 1966 with the Motu Proprio Ecclesiæ Sanctæ and then adopted by the Code of Canon Law of 1983 (can. 402, § 1), reveals a significant consistency with Ingravescentem Ætatem of 1970, which deprives seventy-five-year-old Cardinals of their Curia functions and eighty-year-old Cardinals of the right to elect the Pope in Conclave. Beyond the juridical formulation of these ecclesiastical laws, their mens [purpose] can only be understood in a perspective of deliberate exclusion of Bishops and senior Cardinals from the life of the Church, aimed at favoring the “generational change” – a real reset of the Catholic Hierarchy – with Prelates ideologically closer to the new requests promoted by Vatican II. This artificial purge of the most senior members of the Episcopate and of the College of Cardinals – and therefore presumably less inclined to innovation – has ended up distorting the internal balance of the Hierarchy, according to a worldly and secular approach already widely adopted in the civil sphere. And when, under the pontificate of John Paul II, the so-called “Montini widows” – that is, the cardinals who had reached the age limit in the 1980s – asked for the revocation of Ingravescentem ætatem so as not to be excluded from the Conclave, it became evident that the progressives of the 1970s were also destined in turn to fall victim to the norm they had invoked for others: Et incidit in foveam quam fecit (Ps 7:16) [he is fallen into the hole he made].
It will not escape notice that, in a perspective of “redefinition” of the Papacy in a synodal key, where the Bishop of Rome is considered primus inter pares [the first among equals], the institution of the Episcopate emeritus and the norms that limit the exercise of the Episcopate and the Cardinalate to the attainment of a certain age, constitute the premise for the institutionalization of the Papacy emeritus and the jubilation of the elderly Pope.
The false problem of munus and ministerium
From the thesis of the Papacy (I am Pope) in conflict with the antithesis of Renunciation (I am no longer Pope) there emerges a concept in continuous evolution – just as becoming is the absolute for Hegel – that is, the synthesis of the Papacy emeritus (I am still Pope but I do not act as Pope). This philosophical aspect of Joseph Ratzinger’s thought, which is principal and recurrent to him, should not be overlooked: the synthesis is in itself provisional, in view of its mutation into a thesis which will be opposed by a new antithesis that will give rise to a further synthesis, in turn provisional. This incessant becoming is the ideological, philosophical, and doctrinal basis of the permanent revolution inaugurated by the Second Vatican Council on the ecclesial front and by the global Left on the political front.
We have therefore witnessed a sort of artificial separation of the Papacy: on the one hand the Pope renounced the Papacy and on the other the persona Papæ, Joseph Ratzinger, tried to maintain some aspects of it that would guarantee him protection and prestige. Since the removal from the Apostolic See could appear as a form of disapproval of the line of governance of the Church imposed by the Bergoglian deep church, both the Personal Secretary and the Secretary of State put strong pressure on Ratzinger to remain “part-time” so to speak, playing on the fictitious separation between munus and ministerium – which moreover was vigorously denied in the Emeritus’ response to Mons. Bux.
Prof. Enrico Maria Radaelli has highlighted in his in-depth studies that this arbitrary bipartition of the Petrine mandate between munus and ministerium renders the Renunciation invalid. Since the Petrine Primacy cannot be broken down into munus and ministerium, since it is a potestas that Christ the King and High Priest confers on the one who has been elected to be Bishop of Rome and Successor of Peter, Ratzinger’s denial (in the cited letter) stating that he did not want to separate munus and ministerium is in contradiction with Benedict’s own admission that he has based the Papacy emeritus on the model of the Episcopate emeritus, which is precisely based on this artificial and impossible split between being and doing the Pope, between being and doing the Bishop. The absurdum of this division is evident: if it were possible to possess the munus without exercising the ministerium, it would also be possible to exercise the ministerium without possessing the munus, that is, to carry out the functions of Pope without being one: which is an aberration such as to radically invalidate the consent to the assumption of the Papacy itself. And in a certain sense we saw this surreal dichotomy between munus and ministerium realized, when the Emeritus was Pope but did not exercise the Papacy, while Bergoglio acted as Pope without being Pope.
The desacralization of the papacy
On the other hand, the process of desacralization of the Papacy that began with Paul VI (think of the scenic deposition of the tiara) continued without interruption even under the pontificate of Benedict XVI (who also removed the tiara from the papal coat of arms). This is to be attributed principally to the new heretical ecclesiology of Vatican II, which made its own the demands of secularized and “democratic” society by welcoming into the bosom of the Church concepts such as collegiality and synodality that are ontologically alien to her, thus distorting the monarchical nature of the Church willed by her divine Founder. It certainly leaves one bewildered and immensely saddened to see how zealously the Conciliar and Synodal Hierarchy has promoted subversion within the Catholic Church. A sequence of reforms, norms, and pastoral practices for over sixty years have systematically demolished what until before Vatican II was considered intangible and unreformable.
It should also be remembered that Benedict XVI’s Resignation was not followed by a normal Conclave, in which the Electors serenely chose the candidate to succeed the Throne of Peter; but by a real coup d’état carried out ex professo by the Saint Gallen Mafia – that is, by the subversive component that has infiltrated the Church during the preceding decades – through the tampering with and violation of the regular elective process and the recourse to blackmail and pressure on the College of Cardinals. Let us not forget that an eminent Prelate confided to acquaintances that what he had personally witnessed in the Conclave could jeopardize the validity of the election of Jorge Mario Bergoglio. Also in this case, incomprehensibly, the good of the Church and the salvation of souls have been set aside, in the name of a pharisaical observance of the pontifical secret, perhaps not entirely free from blackmail and threats.
There is an obvious contradiction between the goal Benedict set for himself (i.e., to renounce the Papacy) and the means he chose to do so (based on the invention of the Papacy Emeritus). This contradiction, in which Benedict subjectively resigned but objectivelyproduced a canonical monstrum, constitutes an act so subversive as to render the Renunciation null and void. In due time, this contradiction will have to be remedied by an authoritative pronouncement, but the inescapable fact remains that the form in which the Renunciation was placed does not remove the subsequent irregularities that led Bergoglio to usurp the Throne of Peter with the complicity of the deep church and the deep state. Nor is it possible to think that the Renunciation should not be read in the light of the subversive plan that aimed to oust Benedict XVI and replace him with an emissary of the globalist élite.
The castle of lies in which lay people, priests, and prelates cooperate, even in good faith, remains a cage in which they have imprisoned themselves. In the media dramatization, the actors Ratzinger and Bergoglio have been presented to us as bearers of antithetical theologies, when in reality they represent two successive stages of the same revolutionary process. But appearance, the simulacrum on which mass communication is based, cannot replace the substance of Truth to which the Catholic Church is indefectibly bound by divine mandate.
Conclusion
To the many scandalized faithful, to the many confused and indignant priests and religious, to the few – at least for now – who raise their voices to denounce the coup perpetrated against the Holy Church by Her own Ministers, I address my encouragement to persevere in fidelity to Our Lord, the Eternal High Priest, the Head of the Mystical Body. Resist strong in faith, the Prince of the Apostles admonishes us (1 Peter 5:9), knowing that your brothers scattered throughout the world are undergoing the same sufferings as you. The sleep in which the Savior seems to ignore us while the Barque of Peter is tossed by the storm, must be for us a spur to invoke His help all the more, because only when we turn to Him, leaving aside human respect, inconsistent theories, and political calculations, will we see Him awaken and command the winds and the sea to calm down. Resisting in faith calls for the struggle to remain faithful to what the Lord has taught and commanded, precisely at the moment in which many, especially at the top of the Hierarchy, abandon Him, deny Him and betray Him. Resisting in faith implies not fainting in the moment of trial, knowing how to draw from Him the strength to overcome it victoriously. Resisting in faith ultimately means knowing how to look straight into the face of the reality of the passio Ecclesiæ and the mysterium iniquitatis, without trying to conceal the deception behind which the enemies of Christ hide. This is the meaning of the words of the Savior: You will know the truth, and the truth will set you free (Jn 8:32).
+ Carlo Maria Viganò, Archbishop
November 30, 2024
S.cti Andreæ Apostoli
Benedict XVI made a colossal mistake by inventing the role of ‘pope emeritus’
The truth is that the simplest explanations are being ignored. One should conclude either that Pope Benedict XVI made a colossal mistake or that he, in truth, invalidly renounced the papacy – with all the consequences such a conclusion entails for his successor.
Dr.Francesco Patruno and Gaetano Masciullo
(LifeSiteNews Dec 2, 2024) — A recent contribution by Luisella Scrosati, published on the Italian Catholic outlet La Nuova Bussola Quotidiana on October 31, focuses on Pope Benedict XVI’s resignation, a topic that, over a decade since it happened, continues to spark debate – and likely will for years to come.
As canon law scholars know, if a resignation is dubious, as noted by Jesuit canonist Father Francisco Leytam in the late 17th century in his defense of the papacy (Impenetrabilis Pontificiae Dignitatis Clypeus, Romae, 1695, Disceptatio VIII, Sectio VI, § 59, p. 314): “Consequently, the second election will also be dubious, and the second elected pope will be doubtful; there will thus be two doubtful popes: some will adhere to the first, while others will follow the second, resulting in a schism in the Church.” This is precisely the scenario we are witnessing today.
In her article, Scrosati presents a study by two Italian canonists, Professors Geraldina Boni and Manuel Ganarin (see here), in which the scholars analyze the arguments put forth by Carmelite theologian Father Giorgio Maria Faré. On Sunday, October 13, during a lengthy homily, Faré explained why, in his view, Benedict XVI’s resignation was invalid, or even non-existent, and therefore Pope Francis would be an antipope.
It is not my intention to delve into the controversy or provide detailed reflections on the writings of the two eminent canonists. Instead, I will limit myself to discussing two points that particularly struck me.
The juridical status of a pope
Setting aside the questions about munus/ministerium/officium – on which I agree with the observations of the two scholars – it seems to me that one weak point in their rebuttal of Faré’s theses relates to the notion of resignation as an actus legitimus or a purely juridical act. The canonists write: “He [Faré] considers that this would not be possible before a “‘pure juridical act’ […] which, because of [its] importance, and in order to avoid possible uncertainties and ambiguities, does not [admit] the presence of accidental elements, which are usually the condition and the term,” otherwise the act itself would also be “non-existent” (p. 5).
Premised on the fact that it seems difficult if not impossible, according to the principles of the general theory of law, that the presence of an accidental element can in itself determine the non-existence of a legal act, thus overwhelming its essential elements, the inapplicability of some codicil provisions to the pope’s acts, resulting from an interpretation of the normative dictate in accordance with the ius divinum, is again not taken into account. Only through a rough investigation, in fact, can it be inferred from the text of can. 189 § 3 CIC that the renunciation should produce an “immediate effect,” since “no provision is made for a possibility of deferment” (p. 5).
But what is not explicitly stated in canon law does not mean that it is implicitly forbidden: efficacy, on the contrary, could legitimately be deferred in time, given that renunciation is an act of government by which one determines only the cessation of the ownership of the apex office of jurisdiction in the Church, not detecting in any way the divine investiture of the office and on the understanding that the papacy does not represent the fourth degree of the sacrament of order.”
On the issue of imposing a time limit, Professor Boni herself has previously addressed this matter in depth. In past years, she promoted a proposal for canon law reform aimed at filling a gap in the Church’s legal system in cases where the Apostolic See is impeded, whether temporarily or permanently and irreversibly (see here).
Boni also advocated for regulating the temporal effects of a resignation, leaving open the possibility of deferring its effects; for clarifying the status of the resigning pope (including titles, retention or loss of cardinalatial dignity, prerogatives, functions, participation in future conclaves or ecumenical councils, attire, residence, etc.); and for avoiding confusion between munus and ministerium. She proposed a legal presumption that the resignation of the Roman Pontiff entails all powers, ministries, duties, rights, privileges, faculties, graces, titles, and insignia – both substantive and honorary – pertaining to the office.”
This proposal by the professor, supported by contributions from various canonists and sparking an interesting doctrinal debate, was dismissed by Pope Francis. He excluded the possibility of regulating the juridical status of a resigning pope during an interview with the Spanish newspaper ABC in December 2022. When asked if he intended to regulate the matter of the emeritus papacy, Francis (here) replied: “I have the feeling that the Holy Spirit has no interest in me dealing with these issues” (El Papa Francisco: «He firmado ya mi renuncia en caso de impedimento médico», December 18, 2022).
He reiterated this position during his apostolic journey to Congo and South Sudan:
It is true that I wrote my resignation letter two months after my election and handed it to Cardinal Bertone. I don’t know where that letter is now. I wrote it in case I ever face health issues preventing me from fully exercising my ministry. However, this does not mean that resigning popes should become a “trend.” Benedict had the courage to do it because he felt unable to continue due to his health. As for me, for now, I have no such plans. I believe the papal ministry is ad vitam. I see no reason why it should not be so. The ministry of great patriarchs has always been lifelong. Historical tradition matters. If we listen to gossip, though, we’d be changing the pope every six months! (A. Spadaro, La Chiesa non è una multinazionale della spiritualità. Francesco con i gesuiti del Congo e del Sud Sudan, La Civiltà Cattolica, 2023, I, quad. 4144, p. 322).
Returning to the arguments of the two canonists, they are indeed interesting, though not new, as similar points have been raised by various authors in recent years.
The silent guest
However, this argument misses the mark by failing to consider the sacred dimension of the Petrine office, which sets it apart from other ecclesiastical offices. In other words, it ignores that the papacy, unlike any other Church office, involves two subjects, one of whom – the one often overlooked – I refer to as “the silent guest.” Who is this guest? The Lord Jesus Christ, the subject systematically omitted from these analyses. Why does Christ matter, and to what extent?
In discussing the papacy, we must begin with the observation that God – or more specifically, Christ – is the efficient cause of the sacraments and of making someone pope. As Cardinal Cajetan wrote (De comparatione auctoritatis Papæ et Concilii cum apologia eiusdem tractatus, cap. XXI, nn. 305-306, in J.V.M. Pollet (a cura di), Scripta theologica, I, Roma 1936, pp. 135-136), the pope’s resignation (or acceptance of election) is not an efficient cause but only a dispositive cause, aligning with Hebrews 5:4: “No one takes this honor upon himself but only when called by God, just as Aaron was.”
In other words, the one who resigns would be disposed to lose the papal office (by presenting his resignation), while the Lord Jesus Himself would be the one who causes the separation of the man from the office. It is the Lord who is the efficient cause, not the act itself.
In other words, just as the elected individual, upon accepting the Supreme Office, would prepare to receive from Christ the universal, full, and immediate authority over the entire Church, similarly, through renunciation, the Pope would prepare for Christ to withdraw this authority from him. Both the conferral and the withdrawal occur immediately upon the respective acts (acceptance or renunciation) being performed, without any interruption or the possibility of postponing the effects to a future and uncertain event (conditions) or a later or final time (term).
This is analogous to what happens – according to a beautiful image cherished by ancient canon law – in the Eucharistic consecration: “A Pope, as long as assent and faith remain in him, is always Pope; but as soon as he renounces or becomes a heretic, he ceases *ipso facto* to be Pope; just as in the Sacrament, the Body of Christ is present as long as the species of bread remain; but once the species perish, the Body of Christ immediately ceases to be present” (A. Montanari, Dizionario istruttivo per la vita civile, t. I, lett. A, B e C, Verona, 1776, p. 370, nt. 55).
If, therefore, the effect is immediate, ipso facto, with respect to the act performed, it follows that by its very nature, it cannot tolerate the addition of terms, conditions, or modifications.
To see this clearly, one only needs to reflect on the absurdity of an acceptance of the papacy expressed in the following manner: “I accept the election, but this will take effect starting at 10:00 a.m. on such and such a day.” Similarly, consider the absurdity of a declaration of renunciation phrased as: “Dear Lord, I will remain Pope until 8:00 p.m. on a given date X; from 8:01 p.m. on that day, I will no longer be Pope, and You may withdraw the papal authority from me.”
One does not need to be a theologian or canonist to grasp the oddity of such a solution, as it is easy to understand that it would, in effect, subordinate the Lord Jesus to our will and to human conventions (such as time and date), turning Him into a kind of secretary or notary at the service of human whims and conventions. To borrow the words of Psalm 2: “The One enthroned in heaven laughs; the Lord scoffs at them.”
In short, although positive canon law does not explicitly forbid the addition of terms or conditions to either the acceptance of the papacy or its renunciation (the latter being the opposite of the former), it is equally true that the very nature of these acts does not permit the inclusion of such accidental elements.
To be precise, we can identify some indications within positive canon law. In the case of acceptance, these indications are more abundant.
Canon 332 §1 (similarly to Canon 44 of the CCEO) states: “[A] person elected to the supreme pontificate who is marked with episcopal character obtains this power from the moment of acceptance. If the person elected lacks episcopal character, however, he is to be ordained a bishop immediately.”
Thus, both the Latin and Eastern canonical codifications link the conferral of authority to the moment of acceptance.
Canon 178 further adds: “The person elected who has accepted an election which does not need confirmation obtains the office in full right immediately; otherwise, the person acquires only the right to the office.”
General canon law, therefore, clearly shows that upon acceptance, the designated individual immediately obtains the office with full authority.
Particularly incisive and specific to the papacy is Article 88 of the Apostolic Constitution Universi Dominici Gregis: “After his acceptance, the person elected, if he has already received episcopal ordination, is immediately Bishop of the Church of Rome, true Pope and Head of the College of Bishops. He thus acquires and can exercise full and supreme power over the universal Church.”
I would like to emphasise the adverb used by the canon legislator: “immediately.” What does it mean? Is there room for the addition of terms or conditions? Would a conditional or time- limited acceptance validly confer the office?
In my humble opinion, no. The categorical nature of the term suggests that the declaration of acceptance cannot be subjected to the addition of incidental elements, since the effect should take place “immediately” and could not be delayed. This clear indication in canon law confirms that both acceptance and resignation fall under the category of actus legitimi.
In an analogous sense, we must think that the effect in the case of resignation is also immediate, as it is a contrarius actus of acceptance. If acceptance immediately grants the designated person the power, similarly, resignation would immediately deprive them of this charism. In other words, if the acceptance of the papacy cannot be conditional or time-limited, why should resignation be? The logic of canon law suggests that adding a condition to the resignation would undermine its juridical and spiritual nature. This direct connection between acceptance and resignation implies that both actions must respect the divine dimension of the papacy.
One confirmation of this is found in § 3 of canon 189, which generally governs acts of resignation from ecclesiastical offices. According to the canonical provision: “to be valid, a resignation, whether it requires acceptance or not, must be made to the authority to whom it pertains to make provision of the office in question.”
Here, too, we have a clear indication of the juridical nature of resignation as a pure act, with the effect being immediate and consequent upon communication made in accordance with the law.
It is significant that the same Boni, in an essay dating back almost ten years, confirmed the inability to attach incidental elements to the act of resignation. Commenting on Ratzinger’s farewell words at the audience on February 27, 2013, and his papal emeritation, she wrote:
We do not believe – we do not want to believe – that Benedict XVI, in his emotional farewell to the people of God, intended to somehow distort the papal institution and adopted a technical language meant to promote a transformation of such magnitude in the canonical order: a language, moreover, as it has been proven, that for this purpose would have been inappropriate, or at least cryptic and ambiguous, far from the certainty of law that such an important act would have required. Always assuming this is admissible, which we do not believe, as the majority of canonists have always held that a resignation of the pope under condition, for example in favour of another or reserving some competences, would not be valid (Due Papi a Roma?, in Stato, Chiese e pluralismo confessionale, 2015, no. 33, p. 69).
Let us focus on that “would not be valid a resignation of the pope under condition, for example in favour of another or reserving some competences.”
In fact, there have been very important canon authors who admitted conditional resignation (although they never speak of adding a time limit). Among these, as far as I know, is the Servant of God Father Felice Maria Cappello, who, in his work De Curia Romana juxta Reformationem a Pio X sapientissime inductam, speaking about papal resignation, says:
There is nothing to prevent that the resignation may happen conditionally. In fact, neither divine nor natural law prohibits it. However, many inconveniences could easily arise from a conditional resignation; therefore, the good of the Church absolutely requires that the Pope should not make a conditional resignation to the papal dignity (De Curia Romana etc., vol. II, De Curia Romana “Sede Vacante”, Romae, 1912, p. 7, Quaest. IV).
Benedict IX and Celestine V
The authoritative canonist then referred to the case of Benedict IX, who, after resigning the papacy, sought to regain it:
Benedict IX seems to have sent a message to the papal authority in 1045 and attempted to regain it in 1047. Whatever the truth of this historical fact, which some authors doubt or explain in a particular way, we can say one thing with certainty: a pope who freely resigns loses all right to it, so that, in order to exercise the papal office again, a new election by the College of Cardinals would be required, and if the resigning pope dares to exercise the papal dignity without a new election, he should certainly be considered an antipope. This is clearly evident from the concept of ecclesiastical jurisdiction and flows from its nature and the ways through which this jurisdiction is usually lost (ibid., pp. 7-8, Quaest. V).
Pope Benedict IX, in fact, renounced the papacy for the first time, then, after regaining the papal throne, he renounced it a second time in exchange for a considerable sum of money paid to his godfather, with the reservation of returning to the papacy a third time with retroactive effect. Benedict IX’s case is a classic example of how a conditional (or time- bound) resignation creates disorder and a crisis of legitimacy, as the unworthy Theophylactus III (his secular name) of the Tusculum counts is considered the legitimate pope the first time, and a probable antipope the other two times.
To avoid doubts about legitimacy, in the historical case of Celestine V, the resignation took immediate effect (the pope, after reading it [aloud], laid down his papal garments, put on the monk’s habit of Peter of Morrone, and sat at the foot of the papal throne).
Also, to avoid uncertainties, Fr. Cappello added that the resignation should be made public with a papal bull or apostolic constitution transmitted to the entire Catholic world (“Nor can the Cardinals proceed to a new election unless the resignation has been publicly declared through a Bull or Constitution sent by the resigning Pope to the entire Catholic world”: ibid., p. 6).
In 2015, therefore, our canonist from the Alma Mater Studiorum in Bologna maintained that, according to the majority of canonists, a resignation under condition (and evidently also time-bound) would not be valid. But today, nearly ten years later, is Boni of the same opinion?
Another possible objection to this reconstruction would be that the pope is the supreme human legislator and, therefore, could by his will derogate, even in his personal case, from positive canonical law. This would be in virtue of his plenitudo potestatis, as established in Canon 331.
It is undoubted that he could do so. How could one deny it? However, although it cannot be denied that a pope is the interpreter of divine law and may, by his will, derogate from ordinary canonical norms, it is still beyond his power to innovate in divine law, which can only be done by the Divine Legislator. In short, an interpretation or modification of divine law made by a pope that innovates or changes it would, by its very nature, be invalid and without effect.
Therefore, while the pope may legislate, he can regulate those aspects pertaining to human law, but not those involving the Lord, that is, divine law. He can clarify what is implicit or provide supplementary rules regarding secondary aspects, but he cannot unilaterally change divine law or God’s prerogatives or subject the Lord to his discretionary will by setting times or conditions for the granting or withdrawal of power. The acceptance of the papacy (as well as the resignation), as we have said, is a two-way act, where one of the subjects is the Lord, who, upon acceptance, grants power, or upon resignation, withdraws it.
Therefore, the axiom – to which the two distinguished canonists refer – that what is not explicitly prohibited is permitted, does not seem to apply in cases that affect the nature, essence of the act, which would be distorted and altered, or in cases that touch on God’s prerogatives, binding the Lord to a human accidental element (whether it be a term, condition, or manner).
The resignation, then, cannot be viewed solely from a human legal perspective, but must also respect the sacred and divine dimension, over which the pope has no power to intervene.
Perhaps aware of this difficulty, Pope Francis himself might have let go of the legislative proposal advanced by Professor Boni and her team.
In conclusion, on this first point, it seems clear that an act of resignation cannot contain accidental elements, under penalty of invalidity, similarly to what occurs in sacramental matters, particularly in the case of marriage. Why do we refer to marriage? Because often theology and canon law, to represent the intimate union between the papacy and the Church, have made use of the analogy of marriage, implying that the pope, in a certain sense, marries the Church when accepting the supreme office, and separates from her through resignation.
It is significant to note that, in the case of marriage, for example, the canon law legislator does not explicitly prohibit the imposition of a term, so following the logic that what is not prohibited is permitted, should we conclude that it would be possible to impose a beginning or end term for the validity of marriage? Evidently not, because if a term were imposed, the nature of the marriage bond would be frustrated.
The so-called ‘Pope Emeritus’
Let’s move on to the second aspect. It concerns the new position created by Benedict XVI: the so-called “Pope Emeritus.”
The two canonists write:
The excerpt from Violi’s contribution, moreover, allows us to focus attention on a further aspect, relating to the juridical status of “pope emeritus,” which, although it is “absolutely unprecedented in the history of the Church” (p. 9), has been distinguished by certain similarities with the condition of the bishop emeritus who governed the diocese until the communication of the acceptance of the renunciation presented once he had reached 75 years of age (cf. can. 185 and 402 § 1 CIC). In both cases, in fact, the pope and the renouncing bishop no longer retain the power of jurisdiction over the universal and particular Church respectively, but the power of order remains, that is, “the grace and sacramental character of the episcopate, on which rest properly possible tasks and missions peculiar to [them] still reliable” (Congregation for Bishops, The Bishop Emeritus, cit., p. 4; cf. extensively Geraldina Boni, Above a Renunciation. Benedict XVI’s Decision and the Law, cit., passim).
And Benedict XVI reiterated this unchangeable arrangement when he specified that the institution of the “emeritus” would avert a diarchy at the top of the Church: since “the word ‘emeritus’ indicated not the incumbent holder of a certain bishopric, but the former bishop who continued to have a special relationship with his former see” (Peter Seewald, Benedict XVI. A Life, cit, p. 1205), a peculiar bond by virtue of the munus received with episcopal consecration which, imprinted with an indelible character, would not cease with the renunciation of the Petrine office.
Commenting on the study of lawyer Estefanía Acosta, as cited by Father Giorgio M. Faré, according to whom “the pope could in no way, given the similarities between the canonical status of ‘bishop emeritus’ and that of ‘pope emeritus,’ renounce the office of Roman pontiff;” while retaining the munus, they conclude that “all this does not correspond to the consistent and cohesive tradition of the Church as well as the actual intentions of Joseph Ratzinger, who wanted to leave the throne of Peter, paving the way for the election of his successor, while retaining, like his brethren in the episcopate, the munus deriving from the third degree of the sacrament of order” (ibid.).
For the two canonists, this perspective helps us understand the words of Pope Benedict during the audience of February 27, 2013, when, although he used a “language that is not legally unimpeachable,” he had in some way foreshadowed “the characteristic features of the status of ‘pope emeritus,’ into which he would ‘enter’ the following day, implying the loss of the office of Roman pontiff and the preservation of a bond of a spiritual nature, in hiddenness and prayer, with the See of Rome and thus with the universal Church” (ibid.).
I must honestly say that the argument of the two canonists left me rather perplexed. Although the sacramental nature of the papal office is not explicitly mentioned, it is implicitly suggested through the parallel with the figure of the emeritus bishop: “In both cases, in fact, the pope and the renouncing bishop no longer retain the power of jurisdiction over the universal and particular Church respectively, but the power of order remains, that is, “the grace and sacramental character of the episcopate, on which rest properly possible tasks and missions peculiar to [them] still reliable.”
Certainly, a resigning pope retains the power of orders, and certainly does not return to the lay state, remaining a priest and bishop. However, the papacy does not belong to the power of orders; it is an ecclesiastical office, not a sacrament, and with the resignation, no legal or sacramental link remains with the Petrine office.
The thesis regarding the sacramentality of the papacy is upheld by a minority current in canon law, to which Cardinal Ghirlanda, a trusted canonist of Pope Francis and Emeritus Professor of Canon Law at Pontifical Gregorian University, belongs. He argues that “in the event that the pope ceases from his office not due to death, he would never lose such power, as it is conferred by a sacramental act that involves an indelible character” (G. Ghirlanda, Cessazione dall’ufficio di Romano Pontefice, in La Civiltà Cattolica, 2013, I, pp. 459-60).
But this is an untenable thesis.
It seems to us that, probably, Pope Ratzinger followed his “theological frameworks,” with which he distanced himself significantly from the established canon law tradition, as noted, for example, by Professor C. Fantappiè in one of his essays (Riflessioni storico-giuridiche sulla rinuncia papale e le sue conseguenze, in Chiesa e Storia. Rivista dell’Associazione italiana dei professori di Storia della Chiesa, No. 4, 2014, pp. 91-118, particularly pp. 110 et seq.).
He certainly accomplished with the creation ex nihilo of the unprecedented figure of the emeritus papacy, wanting, in the end, to follow, in our humble opinion, the suggestions proposed by his (former) friend Karl Rahner, with whom he shared the founding and direction of the journal Concilium in his youth, from which he later dissociated for academic reasons, founding, with the theologian Hans Urs von Balthasar, the journal Communio.
Does the papacy imprint an indelible character?
As I explained in the interview I gave to Gaetano Masciullo and included at the end of Federico Michielan’s book, Non era più lui, published by Fede & Cultura in February 2023, pp. 159 et seq., to which I refer for more details, Rahner, since the late 1960s, and again in 1974 in a small book of about 90 pages (Vorfragen zu einem o¨kumenischen Amtsversta¨ndnis, Freiburg im Breisgau, 1974), proposed the idea, later promoted in Italy by the Theological School of Bologna under Alberigo, that the papacy was the supreme degree of the sacrament of orders (the fourth), so that the ordination of the pope to the primatial see would be a specific episcopal ordination conferring an indelible character.
This would imply, in plain terms, that the See of Rome could be renounced, but not that sort of sacramental imprint, which one assumes with the papacy.
Against this reconstruction, a figure above suspicion, and in fact a legitimist of Pope Francis, such as Professor Roberto de Mattei, reacted in one of his essays, commenting:
If the pope who renounces the pontificate retains the title of emeritus, it means that he remains in some way pope. It is clear that in the definition, the noun prevails over the adjective. But why is he still pope after his abdication? The only possible explanation is that the papal election has impressed an indelible character upon him, which is not lost with the renunciation. Abdication in this case would presuppose the cession of the exercise of power, but not the disappearance of the papal character. […] It is possible that Benedict XVI shares this position, […], but the possibility that he has adopted the thesis of the sacramentality of the papacy does not mean that it is true (Uno e uno solo è il papa, in Roberto De Mattei, September 15, 2014).
He added, in the same essay: “The theologian Joseph Ratzinger, although not sharing Hans Ku¨ng’s view of a charismatic and de-institutionalized Church, distanced himself from tradition when he saw in the primacy of Peter the fullness of the apostolic ministry, linking the ministerial character to the sacramental one.”
I cannot say, being a jurist and not a theologian, whether these elective affinities – let us call them that – in Rahner’s thought regarding Ratzinger’s conception of the papacy are in line with Catholic faith. It is not for me to judge. It is certain, however, that an elected Pontiff does not, in fact, receive any anointing or consecration.
De Mattei continues in the aforementioned essay:
The pope is not […] a super-bishop, nor the endpoint of a sacramental line that ascends from the simple priest, passing through the bishop, to the supreme pontiff. The episcopate constitutes the sacramental fullness of orders, and therefore there is no higher character that can be impressed above the bishop. As a bishop, the pope is the same as all other bishops. What makes the pope superior to every other bishop is the divine mission that passes from Peter to each of his successors, not by inheritance, but through a legitimately carried out and freely accepted election. […] The primacy of the pope is not sacramental, but juridical. It consists in the full power to feed, govern, and rule the whole Church, that is, in the supreme, ordinary, immediate, universal jurisdiction, independent of any other earthly authority.
In another, more recent contribution, the same author, while considering the renunciation of Ratzinger valid, nonetheless adds:
Benedict XVI, after renouncing the pontificate, retains the name, keeps the white vestments, imparts the Apostolic Blessing, which belongs only to the Supreme Pontiff, and once again breaks the silence to which he had committed himself upon resigning. In one word, he considers himself pope, albeit “emeritus.” This situation is the consequence of a grave theological error by Cardinal Ratzinger. By retaining the title of emeritus pope, as happens for bishops, he seems to think that the ascent to the Papacy impresses an indelible character on the elected, similar to the priesthood.
In reality, the sacramental degrees of the priesthood are only three: diaconate, priesthood, and episcopate. The papacy belongs to another hierarchy of the Church, that of jurisdiction, or government, of which it constitutes …