immaculata.minorite.cz/proti-bohu-proti-cirkvi-ii/

Proti Bohu, proti církvi (II.)

Snahy o zesvětštění
Výbuch bojovného bezbožectví či dokonce satanismu šel bok po boku s trendy usilujícími o zesvětštění, které se více či méně dotkly dalších evropských zemí. Lze zde pozorovat i jakousi přímou úměrnost – čím pevněji byla katolická tradice – duchovní i kulturní – v dané zemi zakotvena, tím drsnější byly metody, jež se s ní chtěly vypořádat.

Proč je mrtvý papež tak nebezpečný?

Ideálním dokladem tvrzení z úvodu jsou italské země (Itálie jako celek až do r. 1870 neexistovala, Apeninský poloostrov byl rozdroben.). Hnacím motorem protikatolických proudů, jež vycházejí na povrch v 50. letech 19. stol., byl Piemont, v jehož čele stáli liberálové, kteří zavedli řadu proticírkevních zákonů, jimiž vypověděli řeholníky, konfiskovali církevní majetek, zavřeli před církví dveře státních škol a omezovali školy církevní. Snahy o sjednocení Itálie, započaté v 60. letech právě úsilím piemontských, doprovázelo šíření tohoto proticírkevního zákonodárství postupně po celém Apeninském poloostrově, přičemž samotný Řím byl v září r. 1870 anektován Piemontem.
Proti katolíkům (osobám zasvěceným i laikům) zaměřené represálie nevycházely toliko z lůna vládních orgánů Piemontu a posléze sjednocené Itálie, ale taktéž z lůna rozličných liberálních a vládě nakloněných protikatolických spolků. Současní badatelé jsou zajedno v tom, že protikatolické vášně tehdejších Italů a pouliční teror obrácený proti katolíkům byly typickými rysy italského Kulturkampfu přelomu 19. a 20. stol. (Kulturkampf, tj. Kulturní boj, má původ v Německu, kde toto heslo „Boj proti církvi“ uvedl do života kancléř Bismarck. Církev se podle něj a řady jiných stala nepřítelkyní kultury, proto je třeba s ní bojovat. Došlo k vypovězení jezuitů, zavírání kněží, kat. škol, cenzuře kat. tisku, zákazu kat. spolků. Aktivní laici z řad katolíků nesměli zaujímat vedoucí místa ve státní správě – pozn. překladatele. Více viz níže.). Jen mezi léty 1870-1881 došlo v samotném Římě ke třiceti případům verbálních i fyzických útoků na duchovní (Byly např. narušovány bohoslužby v jezuitském kostele Il Gesu; útoky na tento chrám ustaly až v r. 1873, kdy byli jezuité z Říma vypovězeni). Takřka pravidlem se staly útoky na procesí při Slavnosti Božího Těla, potažmo jiných slavností. Zmiňme např. jen fyzický útok na věřící během procesí konaného v r. 1877 v Turíně v den 50. výročí biskupského svěcení Pia IX. či útok na božítělové procesí v Janově v r. 1885. Po roce 1870 docházelo na mnoha místech v zemi (nevyjímaje z toho ani papežský Řím) k masovému ničení mariánských obrazů a soch „neznámými pachateli“.
Příznačné je, že boj proti všemu katolickému se nevztahoval jen na živé, nýbrž i na mrtvé. Zvláště se to týkalo těch, kteří za života neohroženě bránili víru a přitom se dostávali do střetu s odpůrci církve a přívrženci protikatolického Kulturkapmfu. Jako např. blah. Pius IX., jenž takto postupoval během celého svého pontifikátu (1846-1878), kdy neochvějně stál na pozicích katolické ortodoxie a odhaloval obludnost liberální ideologie (slavný Syllabus errorum z r. 1864). Když byly jeho ostatky 13. 7. 1881 slavnostně přenášeny ze svatopeterské baziliky do baziliky sv. Vavřince, bylo procesí napadeno protikatolickými bojůvkami vykřikujícími: „Ať žije Garibaldi!“; „Smrt papeži!“; „Pryč s kněžími!“; „Hoďte mrtvolu do Tibery!“. Jen díky rozhodné reakci věřících, kteří obklopili rakev s ostatky blahoslaveného papeže, nedošlo k naplnění poslední z výzev. Jak později informoval katolický tisk, každý z oněch zhruba čtyř set narušitelů pietního aktu měl od italských svobodných zednářů dostat za tento pokus osm tisíc lir.

Satanista s Nobelovou cenou
Podobné projevy rezultovaly z důsledné a desítky let systematicky prováděné protikatolické propagandy na Apeninském poloostrově, jež po roce 1848 ještě nabyla na intenzitě (Liberálové v čele s G. Mazzinim ovládli Řím, prohlásil, že papež je „sesazen“, vyhlásil tzv. Římskou republiku a zahájil vládu teroru, která si nijak nezadala s terorem z časů francouzské revoluce. Pius IX. musel z Říma prchnout a požádat o pomoc Rakousko. To Mazziniho porazilo a papež se mohl vrátit do Říma – pozn. překladatele.). Nejednou se vyznačovala značnou vulgárností a brutalitou. V 70. a 80. letech 19. stol. se v Itálii rodí nespočet „antiklerikálních spolků“, nad nimiž rozprostřeli svá ochranná křídla italští svobodní zednáři (lože Grande Oriente d’Italia). Touto cestou se úspěšně šířil bojovný antikatolicismus.
Je záhodno v této souvislosti zmínit popularitu, jíž se v těchto kruzích těšil svobodný zednář, básník a zapálený satanista Giosuè Carducci. V roce 1863 složil a zveřejnil svůj Hymnus na satana, který se v následujících letech stal hymnou všech přívrženců „pokrokové a antiklerikální Itálie“. V roce 1869, právě ve dnech zahájení I. vatikánského koncilu, otiskla text tohoto satanistického chvalozpěvu italská protikatolická média opět. Dodejme ještě, že v 80. letech byl tento básník jmenován šéfem Výboru pro vzdělání, spadajícího pod italskou liberální vládu a v roce 1906 obdržel za svou tvorbu Nobelovu cenu.

Výše jsme zmínili, že bojůvky usilující o svržení rakve s ostatky blah. Pia IX. provolávaly slávu jistému Garibaldimu. „Ať žije Giuseppe Garibaldi – otec sjednocené Itálie,“ křičely (Dodnes se o Garibaldim jakožto otci zakladateli učí na italských školách.). Garibaldi nebyl jen vůdcem „červených košil“ (jakési partyzánské bojůvky, jíž velel a jejíž členové byli oděni v červených košilích, jemu samotnému se přezdívalo mj. Červený ďábel – pozn. překladatele), leč i vysoce postavený svobodný zednář a přívrženec bojovného antikatolicismu. Zaobíral se rovněž psaním, byl svým způsobem až grafoman. V jednom svém románu, vydaném v roce 1860, napsal: „Smrt kněžím! […] Kdo jiný zasluhuje smrt, když ne členové této zločinné sekty? […] Příčí se mi prolévání krve! Kladu si však otázku, zda by byla Itálie s to osvobodit se od tyranizování svého těla a své duše bez toho, aniž by byli kněží pobiti, aniž by byli pobiti do posledního!“

Němečtí liberálové: je třeba zaútočit na „modlitební průmysl“
Vzájemný vztah protikatolické propagandy a fyzických útoků na katolíky můžeme pozorovat i v německém, resp. pruském Kulturkampfu. Jeho počátky spadají do 70. let 19. stol., avšak jeho kořeny tkví v době mnohem dávnější. K výmluvné události došlo 16. 8. 1869 v berlínské čtvrti Moabit. Po ukončení schůze liberálního Berliner Arbeiterverein (Dělnického svazu) zpustošily tisícovky jeho účastníků dominikánský klášter a sirotčinec, který byl ve zmíněné berlínské čtvrti otevřen právě v tomto roce.
Než došlo k samotným nepokojům, masírovala liberální média několik měsíců veřejné mínění sérií článků o nebezpečí, jaké současné německé kultuře skýtá tmářská a zpátečnická katolická kultura. Za příklad sloužili dominikáni, jimž bylo vyčítáno mj. i to, že v 16. stol. to byli právě oni, kdo byli ještě před jezuity hlavními odpůrci Martina Luthera. Čtvrť Moabit pak byla prezentována jako „Nový Jeruzalém“ – místo moderní průmyslové civilizace a pravý opak „trouchnivějící kultury katolické“.
Na počátku srpna r. 1869 napsaly jedny z nejliberálnější pruských novin Vossiche Zeitung, že „modlitební průmysl zapouští kořeny v Moabitě, aby zde byl odříkáván růženec a rozjímalo se zde nad zázraky Ježíšovými“, v tom Moabitě, který je „centrem čilé hospodářské činnosti“ a který „zajišťuje tisícovkám lidí bohatství a blahobyt“. Než došlo onoho 16. srpna 1869 ke zpustošení dominikánského kláštera, dávali čtenáři liberálních tiskovin (zvláště tehdy nově založených satirických plátků typu Kladderadatsch či Berliner Wespen) sami aktivně najevo své sepětí s „novodobou civilizací“ ohrožovanou útoky„tmářů“. Vtrhávali do chrámů během mší sv., demonstrativně si na hlavě ponechávali klobouky, kouřili a hlasitě se bavili.
Otcové této propagandy úmyslně opomíjeli skutečnost, která se jim nehodila do krámu, a sice markantní nárůst katolické populace v Berlíně. V roce 1821 žilo v pruské metropoli cca 8.000 katolíků, v roce 1868 se jejich počet pohyboval už kolem 56.000 (Lví podíl na tomto navýšení měli Poláci, kteří sem přibyli z oblastí ležících pod pruským záborem.).
Příznačná byla rovněž reakce liberálních novinářů na již zmiňované zpustošení dominikánského kláštera. Moabitská „Klostersturm“ – „Klášterní bouře“ byla interpretována jako „spontánní výbuch hněvu berlínského lidu“. Liberální noviny se sice od násilí jako takového distancovaly, ovšem neváhaly vysvětlit, jako kupř. „Volks-Zeitung“, že je třeba pochopit tu „nevoli, jakou ve čtvrti obývané protestantskými dělníky, vzbuzovala tato instituce (tj. dominikánský klášter – pozn. autora), určená výlučně k zahálčivému rozjímání“.
A stejně jako v Itálii i v Německu sjednoceném Prusy se hlavním terčem útoků uměle živeného protikatolického běsnění stal blahoslavený papež Pius IX. Aby osobu prvního římského biskupa pošpinili co nejvíc, nezastavili se vyznavači „průmyslu pohrdání“ ani před jeho zesměšňováním a opovržlivými komentáři na jeho účet. Tak si např. r. 1872 utahovaly berlínské „Börsenzeitung“ z titulování papeže jako Svatého otce. Prý to odporuje katolickým zásadám o celibátu kněží. Proto navrhly, aby se napříště užívalo označení „Svatý strejda“.
Blah. Pius IX. byl terčem posměchu i kvůli svému vysokému věku (Vidíme tedy, že podobné tendence nám tak dobře známé z posledních let pontifikátu blah. Jana Pavla II. nebyly ničím novým pod sluncem.). Takový Heinrich von Treitschke, přední historik zabývající se Německem 19. století a zároveň liberální politik, hovoří o blah. Piu IX. jako o „nevypočitatelném přihlouplém starci“. Ještě po letech vyvstávaly bojovníkům proti „ultramontánní hrozbě“, jak katolickou kulturu označovali liberálové, v souvislosti s blah. Piem IX. nejhorší asociace, co se estetiky týče.
Na počátku 20. stol. vzpomínal na svou návštěvu Říma v roce 1876, tedy dva roky před smrtí blahoslaveného papeže, německý exjezuita a jeden z nejzuřivějších bojovníků za osvobození německé kultury od „ultramontánního moru“ – Paul von Hoensbroech – takto: „Pius IX., v té době už v notně pokročilém věku, nevypadal dvakrát vábně: malý, shrbený chlapík s odulou tváří a povislými rysy. Měl otevřená ústa a pořád z nich cosi vytékalo. Pod nosem šlo rozpoznat znatelné stopy po tabáku, stejně jako na tváři a bílé sutaně. Nebyl to příliš povzbudivý pohled na takto všeliké důstojnosti zbaveného člověka.“

článok vyšiel na :

immaculata.minorite.cz/proti-bohu-proti-cirkvi-i/

Proti Bohu, proti církvi (I.)

“Opice Boží”
Pro církevní otce nebyl ďábel jen „otcem lži“. Nazývali ho i „opicí Boží“ – podle jeho snahy přivlastnit si kult vzdávaný Bohu. Chtěl bych v tomto krátkém seriálu zmínit několik revolučních hnutí a antikatolických „kulturních bojů“.

Papeži, satan je stále mocnější

Během své homilie, proslovené v den Slavnosti sv. apoštolů Petra a Pavla, pronesl papež Pavel VI. i tato příznačná a otřásající slova: „Máme za to, že do církve pronikl nějakou trhlinou satanův dým. Vidíme pochybnost, nejistotu, relativismus, neklid, nespokojenost a pochyby. Chybí důvěra v Církev, namísto toho získává důvěru první jen trochu lepší světský ›prorok‹, který k lidem promlouvá ze stránek novin, popř. jako mluvčí nějakého společenského hnutí. To od něj se očekává, že lidem dodá nějaký recept na opravdový život. Lidé si přitom neuvědomují, že takový recept již vlastníme.“
Blah. Jan Pavel II. pak řekl ve své homilii z posledního dne roku 1993 proslovené v římském kostele sv. Ignáce z Loyoly: „Antikrist je mezi námi. Začátek nového roku nám otevírá daleké horizonty a jakkoliv se v nich zračí přeci jen nějaký záblesk světla, jsou temné a hrozivé. My ovšem nemůžeme zavírat oči před tím, co nás obklopuje. Musíme toho Zlého nazvat jeho pravým jménem. Nemůžeme nečinně přehlížet tomu, jak souběžně s kulturou lásky a života se světem šíří jiná civilizace, a sice civilizace smrti, která je nejvlastnějším dítětem ďáblovým a je jedním z projevů blížící se Apokalypsy.“
Byl-li kdo ohledně těchto dvou výroků skeptický, musel při sledování událostí ve dvou evropských metropolích v letech 2010 a 2011 změnit názor.
První příklad: Varšava, srpen 2010. Jedné srpnové noci se na Krakovském předměstí uskutečnil manifestační pochod „antiklerikálních sdružení“, který nebyl ničím jiným než aktem otevřené agrese vůči skupině lidí modlících se před křížem vztyčeným před prezidentským sídlem. Vulgární výpady se neomezily pouze na skupinu věřících, ale byl jimi počastován i kříž a následně Ten, který na něm našel smrt. „Pokolení III. Polské republiky” (Polsko po roce 1989, pozn. překladatele) si tropilo žerty z utrpení Páně a kostelních písní. Tvůrci filmu Kříž – E. Stankiewicz a J. Pospieszalski – zachytili tento výbuch civilizační nenávisti, tento satanův dým stoupající na Krakovském předměstí svou kamerou.
Druhý příklad: Madrid, srpen 2011. Hlavní město Španělska bylo prozářeno velkou radostí ze setkání dvou milionů mladých katolíků celého světa se Svatým otcem Benediktem XVI., když tu najednou začala hrstka stoupenců „Zapaterových dětí“, tzn. bojujících bezbožníků, na znamení protestu proti přítomnosti papeže a dvou milionů mladých katolíků ve městě provolávat hesly „Viva satan!“ – „Ať žije satan!“ slávu „opici Boží“.
A ještě jeden příklad: v září roku 2011 vystoupil v polské veřejnoprávní televizi v jedné velkolepé hudební show muž, jenž se otevřeně hlásí k satanismu, veřejně trhá bibli a paroduje uzdravení činěná Kristem Ježíšem. Ve stejné době se přední polské týdeníky liberálního ražení (jeden z nich tehdy dokonce teprve začal vycházet) doslova předháněly v tom, který z nich na své úvodní straně uveřejní „povedenější“ parodii Ukřižování, Svaté Rodiny či Eucharistie.

Revoluční napodobování Pána Boha
O antikřesťanském podhoubí událostí spjatých s revolucemi uskutečněnými po roce 1789 jste již určitě slyšeli mnohé. Pro církevní otce nebyl ďábel jen „otcem lži“. Nazývali ho i „opicí Boží“ – podle jeho snahy přivlastnit si kult vzdávaný Bohu, a to skrze napodobování, opičení se. Chtěl bych se zde zastavit alespoň u těch nejdrastičtějších projevů satanismu, které se dostaly ke slovu během těchto revolučních procesů.

První revolucí, o níž bude řeč (první z hlediska časového, ale i jako vzoru pro všechny budoucí revolucionáře – satanisty), byla revoluce francouzská v roce 1789. Stanovila vzorový rámec jak pro fyzickou likvidaci katolíků (laiků i osob zasvěcených), tak pro veřejné hanobení křesťanské víry a ruku v ruce s tím napodobování katolického kultu pro potřeby nově vytvořené a hlavně pokrokové ideologie, vzešlé z hlav všech příštích revolucionářů.
Historikové zabývající se fr. revolucí si již dávno povšimli, že svátky ustanovené orgány Republiky nejsou ničím jiným než obyčejným okopírováním principů sacrum, jinými slovy zde bylo použito prvků křesťanského kultu pro potřeby revoluce. Dávno před vyvrcholením snah o odkřesťanštění země (1793-1794) a vyhlášením Robespierrova kultu (Jeden z vůdců revoluce, jenž prakticky řídil masové vyhlazování odpůrců i svých souputníků, načež sám skončil pod gilotinou – pozn. překladatele.) Nejvyšší bytosti (Myšlenka byla převzata ze zednářství, jako ostatně další principy revoluce – pozn. překladatele.) máme co do činění s ustanovením celé plejády revolučních svátků, které přímo navazují na liturgický kalendář, resp. jej napodobují. Tak se např. během svátku Federace, slaveném poprvé v červenci 1790 jako připomínka dobytí Bastily, dělí účastníci slavnosti „chlebem bratrství“ a jsou kropeni „vodou svobody“. Text Deklarace práv člověka a občana pak byl coby „nové Písmo svaté“ uložen na tzv. Oltáři vlasti ve speciální „Arše“ – „novém, nejdůstojnějším svatostánku“.
Je známo, že fr. revolucionáři chtěli ovládnout nejen politickou a veřejnou sféru, ale i čas. K tomu měl sloužit nový republikánský kalendář. Tento kalendář usiloval o dvojí – o naprosté oproštění od křesťanského měření a chápání času (sedmidenní týden byl nahrazen desetidenním, aby se „zapomnělo“ na neděli; křesťanské svátky byly nahrazeny revolučními) a pak taky o prostoupení času „revolučními hodnotami“ (neděli nahradil tzv. svátek dekády, slavený každý desátý den). A i zde došlo k opičení se podle křesťanského kalendáře – jako bylo v něm počátkem nové epochy Narození Ježíše Krista, tak bylo za počátek nové epochy v kalendáři republikánském zvoleno prohlášení Francouzské republiky v září roku 1792.
Nutno dodat, že francouzský lid, v jehož jméně revoluční změny probíhaly, se navzdory přísným trestům hrozícím za nedodržování „svátků dekády“ křesťanským kalendářem řídit nepřestal a v mnoha vesnicích i městečkách byly obchody a krámky o nedělích zavírány, přestože úřady přikazovaly v tyto dny normálně pracovat (naproti tomu je otvírali v ony „svátky dekády“). A nebyl to zdaleka jediný případ, kdy francouzský lid odmítal nabízené „dobrodiní“ svých nových „přátel“.

„Nový strom spásy“
Revoluce přišla rovněž s novým „stromem Svobody“. Jedná se o „stromy Svobody“ vysazované v Paříži a stovkách dalších měst a vesnic v zemi Galského kohouta. Veskrze byly vysazovány v místech, kde dříve stávaly kříže, tj. na křižovatkách cest či náměstích), jež byly systematicky strhávány coby „symboly fanatismu“. Dodejme ještě, že poškození „stromu Svobody“ – jako symbolu oficiálního kultu „nové Francie“ – bylo stíháno nejpřísnějšími tresty, počítaje v to i trest nejvyšší.
Nenávist ke Kristovu kříži pak byla speciálním rysem dalších dechristianizačních snah spjatých s revolucí roku 1789. Již po svržení jakobínského režimu (Jakobíni byli nejvlivnějším politickým uskupením, období jejich panování se označuje jako „jakobínský teror“ – pozn. překladatele.) vyslala nová revoluční vláda (Direktoriát) své komisaře, aby jednak zkontrolovali, jednak uspíšili odkřesťanštění provinčních oblastí, neboť příklad Vendeé byl ještě v živé paměti (Departament Vendeé byl znám hlubokou religiozitou, jeho obyvatelé se hromadě vzbouřili proti novým pořádkům, zaměřeným proti Bohu a církvi; jejich povstání bylo nesmírně brutálně potlačeno, odhaduje se, že v této občanské válce padlo až 200.000 lidí – pozn. překladatele.). Zjištění pro Direktoriát nebylo moc potěšující, jeho úředníci totiž mohli číst mj. toto hlášení z departementu Creuse: „Stojí tu dřevěné i kamenné kříže, pověrčiví vesničané věří v jejich moc a uchylují se k nim kvůli ochraně. A fanatismus tak začíná opět kradmo bujet.“
Započala se tedy akce bezohledného ničení křížů, tajně vztyčovaných obyčejnými lidmi (k nelibosti úřadů byly kříže stojící u rozcestí přemísťovány na hřbitovy). Komisař z Neufchâteau se ve své zprávě chlubil: „Uspořádal jsem několikeré žně křížů za velkého pobouření fanatiků.“ Zároveň si však nedělal iluze ohledně dlouhodobého výnosu těchto svých „žní“, připojil totiž poznámku, že „zrno těch křížů klíčí v jejich hlavách a skoro bych řekl, že již vyklíčilo“.
Vlna nenávisti revolučních orgánů smetla i kostelní zvony. Jak známo, církev věří, že jejich hlas kromě toho, že svolává věřící, odhání taky zlé duchy. Ostatně i samo zavěšení zvonu probíhá jako liturgický obřad – zvony jsou pomazány posvěcenými oleji. Pro revolucionáře byly zvony „kněžourskými bubny“ a v roce 1795 bylo jejich užívání ve Francii zakázáno. Nad jeho dodržováním bděli k tomuto účelu povolaní úředníci, kteří se i zde setkávali se zatvrzelým odporem „fanatiků“ – čti obyčejných lidí. Komisař z departementu Somma si povšiml, že „to, s čím se lidé v revolučních časech smiřovali nejhůř, bylo zcela jistě rekvírování zvonů“. A jeho kolega z departementu Aude konstatoval, že obyvatelé Narbonne po zrekvírování jejich zvonů „propadli hlubokému zármutku“.

Tomuto zármutku a také fanatismu měla učinit přítrž (hlavně v letech 1793-1794) opakovaně organizovaná procesí, v nichž byly znesvěcovány předměty katolického kultu. Tak byli k vidění např. osli s biretem či tiárou na hlavách a s nápisy typu „zasluhuji více úcty než kněz“ či „jsem ctnostnější než papež“.Hanobeny byly i podobizny světců. Obzvláštní nenávisti se „těšil“ sv. Ludvík – byl nejen světcem, ale nadto i králem. V roce 1794 vlekl dav jeho sochu ulicemi města Conches a rozbíjel ji palicemi. Nikdo nezastíral, že důvody tohoto počínání byly hned dva: Šlo o „podobiznu Jeho svaté královské Milosti z rodu Kapetovců, představující toho tlustého ›Pana Veto‹, jeho malého a vzdáleného vnuka Ludvíka XVI.“ (Ludvíkovi XVI. se tak přezdívalo proto, že vetoval některé důležité revoluční zákony, jež byly namířeny proti katolickým kněžím – pozn. překladatele.).
A je příznačné, že pro mládež měli organizátoři takovýchto „happeningů“ vyhrazena „V. I. P.“ místa. Tuto praxi ozřejmil jeden z jakobínských ministrů: „Mladí jsou revolučním ideálům mnohem otevřenější než ti, co zestárli v době vlády starých způsobů života“.
Opovržení vším, co se nějak týkalo katolicismu, se projevilo i v novém slovníku, který revolucionáři zavedli. Ve výše citovaných zprávách komisařů se nepíše o kostelích, ale o „budovách, jimž se říká kostely“, nepíše se o Vánocích jako svátcích Božího Narození, ale o „svátcích, jež jsou známy jako tzv. svátky Božího Narození“ a místo o mších svatých můžeme číst o „tom, čemu se říká mše“.

„Nový republikánský Otčenáš a nový ›Ježíš‹“
Rouhavé napodobování křesťanství francouzskými revolucionáři se projevilo i svéráznou „adaptací“ modliteb, počítaje v to i Modlitbu Páně. Její „inovovaná“ revoluční verze zněla takto: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, odkud tak báječně chráníš Francouzskou republiku a sansculoty, jejich nejvěrnější ochránce (Tak se říkalo francozské chudině. Sansculotte znamená bez kalhot – nechodili totiž v krátkých kalhotách po kolena /culotte/ a punčochách jako šlechta, ale v dlouhých kalhotách. Byli radikální a nesmlouvavou složkou revoluce, ostře vystupovali proti králi, šlechtě, církvi – pozn. překladatele.), posvěť se mezi námi jméno Tvé, jak ostatně vždy bylo svaté a požehnané. Buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi, s níž lidem neustále nařizuješ, aby byli volní, rovní a šťastní. […] Odpusť nám naše viny, které jsme učinili, když jsme tak dlouho snášeli vládu tyranů, od nichž jsme očistili Francii, jako i my odpustíme viny nesvobodným národům, až se vydají v našich šlépějích.“
V roce 1794 byl ve vaně zavražděn Jean-Paul Marat, vůdce nejradikálnějšího křídla jakobínů, volající po krvavé lázni, v níž by kromě monarchie utopil i francouzskou církev. Zavraždila jej girondistka M. A. Cordayová

(Girondisté byli pol. uskupením hrajícím důležitou roli v začátcích revoluce, posléze /1793/ byli svými konkurenty zlikvidováni – pozn. překladatele.). Záhy po Maratově smrti vypukla megalomanská kampaň, která z tohoto multivraha učinila mučedníka revoluce a opět použila křesťanských motivů, když Maratovu smrt dávala na roveň s mučednickou smrtí vyznavačů Krista. A nedosti na tom. Revoluční propaganda srovnávala Marata se samotným Kristem! Podle vzoru Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se šířil kult srdce Maratova. V revolučním tisku se objevila zvolání typu „Ó, Srdce Ježíšovo! Ó, srdce Maratovo!“