8.8.2022 Klaus: Existují cesty, jak inflaci snížit, jen je třeba je využít.
Je nutno, aby byl vynulován i předcházející nadměrný růst množství peněz v oběhu, k němuž docházelo v průběhu prakticky celého minulého desetiletí (viz následující graf) – nejen v období „kursového závazku“ 2013-2017, ale i v období 2020-2021, kdy i při covidovém pádu ekonomiky rostly měnové agregáty více než desetiprocentním tempem (ref. 9).
Jak ukazuje graf, ekonomika rostla daleko pomaleji než množství peněz a v posledních letech dokonce klesala. (Ani dnes nejsme na úrovni předcovidové, nadměrné peníze tady však zůstávají.) Tam a tehdy vznikl náš „inflační potenciál“. Nákladové tlaky jen přispívají k výběru oborů a odvětví, kde ceny nejvíce vzrostou.
Při zvyšování V a snižování Q (nebo alespoň jejich temp růstu) by zabránění inflace vyžadovalo výrazný zásah do množství peněz v oběhu, do M. Může tento pokles u nás, při pokračujícím obřím deficitu státního rozpočtu, vůbec nastat? Nebude i nadále centrální banka – a díky její politice komerční banky – kupovat státní dluhopisy? Odváží se foukat proti větru?
Nikoli bez úmyslu zdůrazňuji roli množství peněz v oběhu, a tedy i roli centrálních bank v celém západním světě. Ty více než desetiletí v podstatě na boj s inflací zapomněly (protože bojovaly s deflací a protože si kladly jiné cíle než cenovou stabilitu), což se projevovalo tím, že „potichu“, bez velkých fanfár, nakupovaly státní dluhopisy, které vlády ve snaze bránit jakémukoli ekonomickému zpomalení masivně vydávaly.
Rozsáhlá recese, – jak každý pozorný pozorovatel vidí – „ťuká (v EU a ČR) na dveře“. Musí dojít k rozsáhlé fiskální restrikci!
Monetizované rozpočtové dárečky inflační potenciál zvyšovaly řadu let. Ten proto v naší realitě existuje již delší dobu. Jeho rozsah se špatně odhaduje. V každém případě je ale jasné, že pro zastavení inflace musí dojít k rozsáhlé fiskální, rozpočtové restrikci. V zajímavém článku (ref. 11) v časopise Bankovnictví argumentují zcela identicky Mandel a Dvořák, že „zkrocení deficitů státního rozpočtu hraje v boji s inflací klíčovou roli“ (str. 40).
Významný americký ekonom John Cochrane (ref. 12) přirovnal souhru měnové a fiskální politiky k fungování automobilu: „fiskální politika je plynovým pedálem, měnová politika zajišťuje množství pohonných hmot“ (str. 18). Souhra těchto dvou politik pak vytváří nebo eventuálně brzdí inflaci. Motor se rychle, bez absolutní přestavby automobilu, změnit nedá. (Je zajímavé, že se v dnešní glose na Cochrana odvolává i guvernér Michl. Jeho krátký článek se jmenuje „Klíč ke snížení inflace“ (ref. 13). Já s jeho výzvami vůči vládě více než souhlasím, ale ještě mocnější klíč než vláda má v ruce Michlova centrální banka.) Cochrane a stejně tak všichni další mainstreamoví ekonomové nikoli náhodou nemluví o nabídkových nebo nákladových impulsech, což neznamená, že je nevidí. Stejně tak je vidíme i my, kteří přesto polemizujeme s konceptem nákladové inflace. Naplněná nádrž benzínem a dostatečně nezodpovědný řidič s nohou na plynu žádný růst nákladů k vyvolání a prodlužování inflace nepotřebují. Nebo ještě jinak – nadměrné nákladové tlaky a růst cen vstupů všeho druhu by nemohly existovat, kdyby se dříve nešlapalo na plyn a kdyby nádrž nebyla nepřetržitě doplňována. Bude-li nádrž doplňována pořád, inflace zastavena být nemůže. (Podotýkám, že jsem si vědom toho, že je u nás (v ČR) základním problémem ohromná přebytečná likvidita komerčních bank, zatím nikoli přímé úvěrování státu centrální bankou.)
Poučení z toho je jasné. Akcelerátor v rukou vlády (plynový pedál) musí přestat vytvářet obří rozpočtové deficity.
Zkrátil jsem. Celý text je na: Inflace je poptávková, nelze se na nic vymlouvat
