Titulky ve videu: V hlavním městě Sovětské socialistické republiky Gruzie, v Tbilisi,
v nejateističtějších 60. letech 20.století se objevil jurodivý
mnich. Chodil v hadrech, či klobouku, či sbíral almužnu,
nebo rozdával peníze chudým. Přímo na ulicích kázal křesťanství.
Hlasitě volal lidi k pokání.
Říkali mu otec Gabriel, gruzínsky "Mama Gabrieli."
Otec Gabriel často chodil s tabulkou na prsou: "Člověk
bez lásky je jako džbán bez dna". A nosil s sebou
děravý džbánek - díval se skrze něj
na lidi jako dalekohledem. (Tak hledal hynoucí duše).
Věřící viděli, že otec Gabriel Urgebadze je muž Boží.
Chodili ho prosit o modlitbu a radu.
Oficielně byl bláznem, měl na to papíry.
Dostával invalidní důchod, předepisovali mu léky.
Často jsem vyzvedávala ty léky, neboť to bylo povinné.
Kostel, kde je hrob svaté Shushaniky, předělali na divadlo.
Chodil tam a nejodpornějšími slovy jim nadával.
Vy víte, jak nadával. Nemohl to dál snášet. Vyháněli ho odtud: "Hle, blázen
přišel a co tu tropí... "
Řval: "Jak se opovažujete dělat v kostele divadlo!
Vždyť to je rouhání Bohu!" Bála jsem se a říkala mu:
"Co to děláš? Můžou tě uvěznit !"
"Ne, Emmo, civěli na mě jako mrtvé modly."
Neustále kázal o Bohu. I mezi sousedy.
Chodil kázat do jejich domu. Někteří byli takoví ateisti
a někdy ho vyhnali. Ale on řekl, co děláte, věřte,
věřte v Pána Boha. On je jeden, který byl, je, a vždycky bude!
Městský blázen, nebo velký hrdina ?
Pro všechny, kteří se byť jen 1x potkali s otcem Gabrielem, byla odpověď
jasná. Vždyť starec viděl lidi skrz naskrz, znal jejich minulost,
i budoucnost. A co je nejdůležitější, byl džbánem
bez vady - člověkem naplněným láskou.
U slavné budovy parlamentu v Tbilisi, bývalého Nejvyššího sovětu
proběhly všechny pro Gruzii osudné události.
Ale úplně 1. vzpoura se odehrála zde na třídě Rustaveli
už v dávném r.1965. Připravil ji
otec Gabriel Urgebadze během prvomájového průvodu.
Byl tu vyvěšen velký obraz, portrét Lenina.
Otec Gabriel pronikl zezadu k tomu portrétu,
nalil petrolej na portrét a potom sirkami podpálil.
Vzplál celý ten portrét Lenina.
Žárovky také začaly explodovat a zvuky
byly takové, že to okamžitě tehdejší mocipány vyděsilo.
Mysleli si na nějaký druh teroristického útoku. A pak ihned povolali 8. pluk.
8. pluk zde stál, tehdejší specnaz.
1.5.1965 má sestra Julieta přichází k nám
na návštěvu a říká: Nemáte tušení, co se děje
na třídě Rustavelle ! - Někdo tam zapálil portrét Lenina !
Oh, co to mluvíš?, řekla jsem.
Viníkem je náš bratr Gabriel.
Když se 8. pluk přiblížil k manifestaci,
tak tam otec Gabriel kázal o tom, že sláva nepatří Leninovi, ale našemu Bohu Hospodinu.
který nám dává Ducha svatého.
Ducha, kterým se přibližujeme k věčnosti. A během toho kázání
ho zatkli.
Jen několik let předtím, Chruščov slíbil ukázat
sovětskému lidu "posledního kněze", a náhle na hranicích
veleříše jednoduchý gruzínský mnich veřejně zničil
ateistickou modlu - portrét toho, kdo je na věčné časy.
Moskva požadovala popravu.
Urgebadze byl šťastný, že ukázal svou nebojácnost - jako v prvních
staletích, kdy křesťané bořili pohanská obětiště, on zbořil pohanské obětiště.
V nejvýznamnější modloslužebný svátek zničil modlu.
Při výslechu KGB otec Gabriel řekl, že nelze zbožňovat člověka.
Že místo sláva Leninovi, je třeba vždy psát:
"Sláva Pánu Ježíši Kristu !"
Vládnoucí měli podzemní úkryty.
Tam byl umístěn po určitou dobu, jak vyprávěl.
Řekl, že Ševarnadze a celý jeho doprovod,
v noci po 12. hodině, aby nikdo neviděl
a nikdo nevěděl, ho pozvali a ptali se ho:
"Co jsi za člověka, cos to udělal, proč jsi to udělal?"
On se pokusil tento malý plamének
Svatého Ducha vložit do jejich srdcí. Dle mého názoru se mu něco povedlo.
Protože se rozhodli, že je to neobyčejný člověk
a nedovolili ho zastřelit.
Poslali ho do blázince.
Inu blázen, po šílenci nelze nic požadovat.
Byl poslán do blázince, což bylo údělem mnohých disidentů.
svobodně myslících lidí a začali ho tam trýznit.
Dlouho ho mučili, ale nemohli ho zlomit.
Když ho propustili, byl ještě odvážnějším, pevnějším.
ve své duchovnosti a pokračoval ve svém hrdinském sebezáporu.
S diagnózou "psychopatická osobnost, protože věří v Boha a anděly"
otec Gabriel dostal bílý lístek, ale
tím jeho trestání nebyl konec. Aby se zalíbily státní moci, církevní úřední
hierarchové se zřekli mnicha disidenta.
Dlouhé roky nesměl sloužit, a ani nesměl přijímat sv. eucharistii.
Když chtěl jít do kostela, kvůli jeho mnišskému oděvu
ho vyhazovali. A on tak toužil
po Kristu ve sv. eucharistii. Toužil po tom, víte? Ale nedovolili mu.
A kolikrát plakal hořké slzy, kolikrát
jsem ho viděla plačícího.
Z mnoha zkoušek v jeho životě, tato byla
nejtěžší. Dokázal se obejít bez jídla celé dny,
bez postele celé roky - ale nemohl žít bez eucharistie církve.
Chodil po všech vsích, kde byly staré kostely
a snažil se obnovit tyto kostely svýma rukama.
Velmi mnoho kostelů obnovil svýma rukama.
Zadarmo, neboť peníze on nikdy neměl.
Peněz nikdy neměl. Kapsu měl prázdnou.
Ještě dlouho předtím, než se měl stát mnichem a dostat nové jméno,
si tbiliský chlapec Goderdzi Urgebadze
zamiloval církevní život.
Seděl na dvoře a z malých kaménků postavil kostel (církev).
Vzal mé panenky a postavil je dovnitř
a říká: "ikonka".
Už v mládí se definitivně rozhodl zasvětit jen Bohu
a odmítl se ženit.
Když musel do armády, již tehdy
v jeho mysli měl místo pouze Bůh.
Jeho sestry, starší Emma, mladší Julieta
si dobře pamatují, jak si Goderdzi vystavěl pro sebe
na dvoře rodičovského domu malinkou mnišskou celu a usadil se tam.
Cela pro něj byla, víte, gruzínský gauč.
To znamená nízký stolek, dřevěný,
ručně vyrobený. Zdá se, že si ho udělal sám.
Byl asketou, ne menším než Athosští starci.
Protože když moje maminka přikrývku nebo polštář
do jeho cely, tak tiše, tichounce ji někde dala,
aby se přikryl v noci, tak jsme uviděli,
že přikrývka a polštář se válely ve dvoře, jakmile vstoupil do cely.
V 26 letech přijal mnišský postřih a stal se otcem Gabrielem.
Ve dvoře domu započal novou stavbu
z domácích materiálů a za několik let postavil
opravdový chrám. Takže teď má rodina Urgebadze
takový neobvyklý domácí kostel. Pokud půjdete dovnitř,
neuvidíte zdi - jsou zcela pokryty ikonami,
z odpadků městských smetišť.
Navštěvoval smetiště, bral si hůlku, nasadil klobouk, hrozný,
nějaký plášť a jde na smetiště. A nám říkají,
že byl opět na smetišti. A my říkáme, Gabrieli,
co tam hledáš? Vše potřebné máme doma. Avšak
on z těchto smetišť přinášel tyto nádherné ikony.
V předsíni měl dílničku. Takže šel na smetiště,
přináší tyto ikony, obnovuje je, opravuje je, restauruje.
A ony zkrásněly - to je přímo div Boží, tyto ikony ...
Je to pravda - div Boží je každá ikona.
Celé dny hledal tyto ikony, sousedé mu je také přinášeli.
Pak vše čistil svýma rukama.
Jako klučina jsem často utekl ze školy
a přicházel k otci Gabrielovi. Tu přijdu - a vidím, že
jeho oči zářily vzrušením. Řekl, že časně zrána
se probudil a něco ho nutilo utíkat z domu
nevědouce kam. Běžel a běžel - a najednou
a náhle se objevil na skládce, kde právě v té chvíli vysypávali odpadky
popelářský vůz. A viděl, že z vozu spolu s odpadky
padá ikona Iverské Matky Boží.
Chytil ji ve vzduchu - a to byla ta jediná sekunda,
kdy bylo možné zachránit ikonu - jinak by
byla navždy ztracena pod hromadou odpadků.
Sovětské úřady opakovaně požadovaly zbořit tento domácí chrám.
Jednou místní biskup poprosil otce
Gabriela, aby odstranil aspoň věžičku.
Mnich odpověděl: dobře, ale jen až vy
odhodíte svůj biskupský oděv.
Vidíte, tady má cara Mikuláše II. (bolševiky zavražděného)
Říkala jsem mu: Schovej tyto fotografie, komunisti to uvidí
a budeš mít problémy s úřady." "Ne, Emmo, ony musí viset jako ikony.
Mikuláš II. je svatý, sv. je celá rodina a bolševici je zabili."
Uprostřed nádhery domácího chrámu, sám sobě otec
Gabriel oddělil pro sebe zde temný kout. Tam vykopal
jámu a často spal v ní na studené vlhké zemi.
Bylo nám ho velmi líto, bylo bolestivé vidět, jak sám sebe mučí.
V 80. letech se otec Gabriel přesídlil do ženského kláštera
Samtavro, do centra starobylé Mtskhety.
Sestry se dlouho děsily z jeho výstředností, dokud v nich neuviděly sebezápor starce.
Přišel otec Gabriel a začal žít v kurníku.
Byl takový pozdní podzim, a hle takové velké praskání, obrovské praskání.
A celý od trusu. Začal tam žít a neměli jsme tušení
zda je mu zima, nebo má hlad. Natolik byl jakoby z jiného světa.
V zimě chodil bos ve sněhu, křičel, někomu vynadal.
Vycházela z něj jakási energie lásky, měl rád každého.
Nešlo ho nikam zařadit. Stále požadoval
abychom Boha ze srdce milovali. On mohl políbit Ježíše Krista,
když byl v televizi. Např. když byl film o Ježíši Kristu.
Šel přímo k televizoru, a políbil ho.
Pro monašky (jeptišky) měl svéráznou tvrdou techniku
výuky v pokoře - nadával sestrám,
poroučel jim jíst a pít ze špinavé nádoby.
Dle mě byl velmi podivným, divně se choval.
Často křičel, nadával, byl opilým, ale i tehdy, když
nadával, jeho oči zářily láskou, takže nikdy
to nebylo děsivé, a vždy se chtělo být v jeho blízkosti.
Nedal vám čas odpočinout, když už byl odpočinkový čas a já si chtěla
posedět, počíst nebo se i pomodlit.
Náhle vtrhl a nutil mě vařit polévku nebo se starat o hosty ...
Sestru Theodoru bral s sebou do Tbilisi, aby žebrala.
Začal prosit o peníze, žebrat. Když začal
dávat vyžebrané peníze do mých rukou, náhle jsem uviděla své známé.
Jejich tváře a oči vyjadřovaly odpor, co to dělám.
Už když jsem odešla do kláštera, považovali mě za nenormální, teď žebrám i o peníze !
On mohl potom ty peníze rozdávat chudým.
Nikdy si peníze neponechával.
Když jsme se posadili do taxi, pomyslela jsem, že řidič
neví, co ho čeká. Šokoval - nemusel dát taxikáři nic.
Nedát peníze, nebo mohl zaplatit 50x víc.
Sám otec Gabriel se objevoval v hlavním městě bos
a v hadrech, s měděnou korunou na hlavě. Říkal:
"Když se mi všichni smějí, vidím, že jsem nikdo."
Bláznovství (jurodivost) bylo jen 1 ze sebezáporů starce.
Po celý Strastný týden bylo z jeho cely slyšet pláč.
Tak vroucně se modlil.
Vyprávějí, že se během modlitby
vznášel 40-50 cm ve vzduchu a vycházelo z něj světlo.
Otce Gabriela, považovali věřící za velkého asketu (sebezapřence).
Často k němu přicházeli jako k živému světci.
Hosty starec přijímal u prostřeného stolu.
Při jídlu byl povinně "profesor".
Tak otec nazýval červené víno.
Zároveň otec Gabriel téměř nic nejedl.
Stačilo mu několik kousků cukru za den.
Říkali otci Gabrielovi, aby si také vzal něco k jídlu.
Odpovídal, že zde jí něco jiného.

Krmil se láskou. On říkal, že je nutno se krmit láskou, Boží láskou,
a ne pouze hmotou.
Metropolitovi Danielovi se poštěstilo bezprostředně po postřižení
na mnicha, dostat se ke starci Gabrielovi.
Když mě postřihli na mnicha, tak mi mátušky radily,
pobýt v Samtavro několik dní u oltáře.
Otec Gabriel přichází a praví: Popijme si !
Říkaly: Kam ho vedete? Nemohl jsem ho neposlechnout.
Nepiji, ale šel jsem od oltáře. Seděl jsem s ním a cítil,
že být s ním, to znamená být s Bohem.
A je to stejné jako být u oltáře, protože on byl naplněn velkou vírou. "Národ prosvítí jen duchovní pastýř, morální vítěz."
Film "Pokání" od Tengiz Abuladze byl natočen v r.1984.
Snad jen v gruzínském kině ještě před začátkem Perestroiky
mohla zanít taková věta:
K čemu je cesta, která nevede ke kostelu?
V tomto kultovním filmu hrál David Giorgobiani
roli umělce, protestujícího proti zničení chrámu.
Sám herec se ve svém duchovním hledání nejednou ocitl
v té klášterní věži, v cele otce Gabriela.
Přijel jsem do Tbilisi, abych se setkal s otcem Gabrielem.
Jakmile mě uviděl, začal plakat.
Slzy mu tekly proudem, bylo i slyšet, jak padají.
Co se stalo, otče? Zeptal jsem se.
Synáčku, ty tu umíráš. Objal mě a vzal do své cely.
On četl naše myšlenky a v tu chvíli viděl
můj vnitřní stav. Já tehdy chtěl všude vydobýt
spravedlnosti, všem něco dokazoval, přel se, nadával.
Toho dne se mnou velmi dlouho mluvil a poučoval mě.
Učil mě pokoře.
Otar Nikolaishvili se již dlouho snaží o svatořečení
otce Gabriela tady na Zemi. Tiskne sborníky
vzpomínek na něj, jeho portréty podobné
ikonám. Otar byl mnoho let duchovním dítětem starce.
Často strávil večery v jeho cele a osobně byl svědkem zázraku.
Jednou jsme seděli s otcem Gabrielem a náhle
on říká: "Jeďme do kláštera Martkopi. Okamžitě !"
Já na to: Otče, mám rozbité auto. Do hor
určitě nedojede. Ale trval na svém, a vyjeli jsme.
Jak začalo strmé stoupání, cítím, že se auto zastavuje.
Otec Gabriel říká: Synku, nezkoumej to.
S námi na zadním sedadle jede sám sv. Antonín Martkopský.
Náhle auto plnou rychlostí vyletělo vpřed.
Dokonce jsem musel šlápnout na brzdu,
ač jsme jeli do kopce. Prostě jsme letěli !
Jen co jsme vjeli za klášterní bránu, auto se hned zastavilo.
Do kláštera v tu chvíli přišli muži ze sousední vsi
se zbraněmi, začali ho rozbíjet a vyhrožovali mnichům.
Starec Gabriel vystoupil kupředu a řekl: "Zastřelte mě!"
Banditi okamžitě vystřízlivěli a všichni padli na kolena před starcem.
Otec Revaz slouží coby zpovědník v ženském klášteře.
Předtím býval šťastným otcem rodiny. Jeho manželka
čekala 1. dítě, když je navštívil starec Gabriel
a prorocky předpověděl budoucnost.
Otec Gabriel nám požehnal, a najednou se rozplakal.
Smutné je, řekl, že se po 12 letech rozvedete.
Byli jsme šokovaní. Manželka se také rozplakala.
Otec Gabriel jí tehdy řekl: Porodíš holčičku, pak budete mít
2 syny a ještě 1 dceru.
Potom se zamyslel: Ne, 2. dcera už nebude. Tak řekl.
Opravdu se nám narodili: 1. holčička, 2. chlapeček, 3. opět chlapeček.
Když žena čekala už 4. dítě, radoval jsem se, že
se slova otce Gabriela nevyplnila.
Že budeme stále šťastnou rodinou. Ale došlo k samovolnému potratu.
A přesně po 12 letech jsme se rozvedli.
Jeho prorocký a modlitební výkon byl mimořádný.
Starec Gabriel předpovídal i globální otřes,
který očekávala země v 90. letech 20.století.
Kázal na shromážděních, volal k pokání a křičel,
na náměstích, že vidí Gruzii v krvi.
Lidé mu věřili. Mohl zajít do kostela, tam plakat.
Přerušit tím oficielní modlitby, zastavit sv. liturgii. On říká:
"Musíme brečet, všichni na kolena!" Všichni poslechli.
Měl takovou moc, mimořádnou moc.
Jednou jsem se ho zeptala:
Otče, obvykle starci nesou specifický kříž. Jaký kříž vy nesete?
Odpověděl: Můj kříž je celá Gruzie a 1/2 Ruska.
V každém jeho kázání bylo to hlavní,
že v posledních časech spasí lidi láska.
Představme si, že jsme v lese v zimě a v dáli vidíme oheň.
Abychm se zahřáli, musíme se přiblížit k ohni.
Stejně s láskou. Musíme se přiblížit k Bohu.
Přibližujeme-li se k Bohu, zahřejeme se a naplníme láskou.
Duch Sv. byl v něm. Ducha šlo cítit v jeho řeči.
Teď mluvím, ale nic ze mě necítíte.
Ale když on mluvil, bylo to živé Slovo.
Ohnivé slovo vycházelo z jeho úst.
Když jsem vstoupila do jeho cely a on se mnou mluvil,
vždy mě to zvedalo, neboť jsem cítila, že Duch Sv. je tu.
Nemohla jsem sedět. Rozumíte?
Posledním dnem pozemského života starce byl 2.11.1995
Dle poslední vůle tělo zabalili do podložky a spustili do hrobu.
Starec Gabriel našel odpočinutí v klášteře Samtavro.
Tam kde nesla svůj kříž sv. Nina, apoštolka Gruzie.
Pro oddanost a za víru, Bůh udělil otci i po smrti úkol.
Jeho hrob a lampada (olejová lampa) dostaly Božské vlastnosti.
Ony léčí lidi z takových nemocí,
před kterými je medicína bezmocná.
Vano Tsilikishvili byl hospitalizován v r.2003.
Fibrózu jater a hepatitidu C lékaři označili za nevyléčitelné.
Evropské kliniky potvrdily nevyléčitelnost.
V jejich analýzách ... z Německa přišly z Berlína, z Anglie.
Lékař vzkázal: "Nechte ho zemřít!
Přežije už jen pár dní! "O týden později jsem byl již
na morfiu, kvůli nesnesitelné bolesti.
Vzpomíná na nejhorší dny svého života - Vano to prožívá
a přechází do gruzínštiny.
Byl jsem poslán domů zemřít.
Ale má rodina se rozhodla odvézt mě ke hrobu otce Gabriela.
Od klášterní brány Samtavro ke hrobu jsem se vlekl po nohou 1/2 hod.
Monaška dostala zkumavku s nezetlelou krví starce Gabriela.
Pokřižovala mě s ní a přiložila ji
k různým částem těla. A tu mi po rukách a nohách
proběhlo mravenčení. Myslel jsem, že je to konec !
O 5 min později jsem bez cizí pomoci odcházel z kláštera!
O 10 dní později jsem prošel laboratorními testy. Lékaři prostě
odmítali věřit těm výsledkům!
Proto dodnes skladuji tyto papíry - tj. mé beznadějné analýzy.
Zde beznadějně nemocný, a pak zdravý (pak normální čísla).
Od té doby se výsledky jen zlepšují. Otec Gabriel udělal
se mnou opravdový zázrak, ač jsem ho neznal zaživa.
Možná, že Vanovo svědectví vstoupí do nového sborníku
příběhů věřících o asketickém životě starce Gabriela.
A o pomoci, kterou poskytuje lidem dodnes.
Takových svědectví se v Gruzii i za jejími hranicemi
nashromáždilo už velmi mnoho - a tak 20.12.2012
Synod gruzínské pravoslavné církve, přiřadil archimandritu
Gabriela Urgebadze mezi svaté. Takže celý úžasný
životopis starce se zachraňováním vyhozených ikon,
se stavbou chrámu z opotřebovaného zboží,
se spálením portrétu Lenina a s kázáním na náměstích,
se nyní stane jedinečným životem jurodivého tbiliského světce.
Do češtiny přeložil Libor Serafím Halík, kněz.

Prorokoval i o době Antikrista:
Svatý Gavriil Ugrebadze (Gruzie, +1995)
Stoupenci Antikrista budou chodit do církve, budou se křtít a budou kázat přikázáním evangelia. Poznáte je jen dle zlých skutků. Přijetí pečeti Antikrista 666 na pravou ruku a čelo bude zpočátku dobrovolné. Až bude Antikrist světovládcem, bude povinné. Kteří pečeť nepřijmou, označí za zrádce. Tehdy musíte utéci do lesa ve skupině 10-15 lidí. Bůh vás tam bude zázračně živit. V čase světovlády Antikrista Iverská ikona Panny Marie opustí Athos, zvony samy zazvoní-bude to v televizi. Věrní mniši s ní opustí Athos. Boj z nebe sestoupivších Enocha, Eliáše proti Antikristu bude v televizi.
Ďábel má 666 sítí. V době Antikrista lidi budou čekat na záchranu z vesmíru. To bude největší trik ďábla: lidstvo bude žádat pomoc od mimozemšťanů, nevěda, že jsou to démoni.
Nebojte se, hlavní věc je, nemít pečeť Antikrista na pravé ruce a na čele. Nejez chleba člověka, který přijme pečeť Antikrista.
V posledních časech se lidé zachrání láskou, pokorou a laskavostí. Soucitem se otevře brána ráje, pokora tam vstoupí, a Bůh bude milovat."