Když ariánští heretici ve IV. století převzali kontrolu takřka nad celou církví, byl to jen hlas sv. Atanáše, který se pozvedl k obraně katolické pravdy; sv. Atanáš byl však exkomunikován a poslán do vyhnanství.
Musel prchat na poušť, protože byl stíhán ariánským císařem. Kdo měl moc, jako císař Konstans, házel na Atanáše bláto; obviňovali ho ze všech stran a notoricky ho očerňovali, že je v opozici proti míru v církvi, že z jeho intrik se rodí nesvornost (J. H. Newman).
Když pak Atanáš katolickou víru zachránil, byl prohlášen za svatého, za Otce a učitele církve, ale nejdříve musel projít izolací, hanobením a pronásledováním. A především pro něho nejbolestnějším obviňováním, že ROZDĚLUJE církev, zasévá nesvornost a neuznává autoritu.
Nicméně se on a v jiných situacích i jiní velcí světci a Otcové církve nepřestávali stavět se PROTI HEREZI A LŽI, a když čteme jejich zanícené spisy (proti ariánům, proti Pelagiovi), musíme si dobře uvědomit, že jejich terčem byli jiní (domnělí) katolíci,…Více