Nejsvětějšia Panna Mária
PS: Musel som dať článok lebo sektári mimo Svätej RKC stále budú útočiť a prekrúcať pravdu. Všetko oni musia prekrútiť čo sa týka Svätej Trojici,Panny Márie a Svätej Cirkvi.
Květen – měsíc Nejsvětější Panny Marie.
Drazí bratři a sestry!
V měsíci květnu je den vyhrazený svátku matek. Celý tento měsíc je však zasvěcen jedné Matce, která si to nejvíce zaslouží. Je to Matka největší rodiny na světě, Matka všech pravověrných křesťanů – Nejsvětější Panna Maria. Panna Maria je naší skutečnou matkou v nadpřirozeném řádu věcí. Vždyť sám Pán Ježíš, Syn Panny Marie, nazval po svém vzkříšení učedníky svými bratry. Jsme-li tedy bratry Pána Ježíše, pak je jeho Matka také Matkou naší.
Kdybychom se v duchu přenesli do nazaretského domku, kde bydleli její rodiče, svatí Jáchym a Anna, a kdybychom se zadívali do kolébky na jejich malou holčičku, neviděli bychom nic zvláštního, čím by se dítě odlišovalo od ostatních. A přeci Církev v den jejích narozenin zpívá: Tvé narození, Bohorodičko, zvěstovalo radost celému světu! Jak ale její narození zvěstovalo radost světu? Snad bychom čekali, že Bůh vyznamená Matku svého Syna nějakým bohatstvím nebo nádherou a mohli bychom být zklamaní, že je toto dítě stejné jako ostatní. Ale takový soud by byl ukvapený. Kdyby nám totiž Bůh umožnil vidět duši tohoto dítěte, která nikdy nebyla poskvrněna dědičným hříchem, oněměli bychom úžasem nebo bychom padli na kolena a volali spolu s Duchem Svatým, který o ní už ve Starém zákoně řekl: „Jak jsi krásná, má přítelko, jak jsi krásná!“ Lidé rozdíl nevidí, ale Bůh jej vidí. My lidé totiž oceňujeme bližní podle zevnějšku, ale Bůh se dívá, kolik má duše posvěcující milosti.
Milost posvěcující je vstupenkou do nebe. Je to to největší, co můžeme na zemi získat. A přeci i mnozí křesťané její cenu nechápou. Stačí jim chvilkový požitek nebo kus masa v pátek, aby tento nebeský poklad zaprodali. „Pán Bůh nás za to přeci neodsoudí.“ Ale kde berou lidé tuto opovážlivou jistotu? Kdo zemře bez milosti Boží, toho čeká věčné peklo. Proto ďábel všemožně usiluje o to, aby nás o milost posvěcující připravil. Jeho síly jsou proti našim nepoměrně větší, takže sami se mu nikdy nemůžeme ubránit. Ale to není důvod k zoufalství. Bůh nás totiž přeci neopustil! Když Israelité táhli do boje, brali s sebou vždy archu úmluvy. A naší ochrannou archou úmluvy je právě Nejsvětější Panna Maria.
Svatí otcové odedávna nazývají Matku Boží Prostřednicí všech milostí. Kdyby nebylo jejího svobodného souhlasu, Syn Boží by nikdy nepřišel na svět a nebe by zůstalo pro nás všechny navěky zavřené. Proto nazýváme Matku Boží Bránou nebeskou. Proto se také Bůh rozhodl, že všechny milosti a dobro bude lidem rozdělovat právě rukama Nejsvětější Panny Marie. Skrze ni tedy přichází začátek, vzrůst i završení duchovního života, skrze ni dává Bůh vytrvalost v dobrém, skrze ni přichází věčná radost. Kdo již přišel do nebe, přišel tam díky Panně Marii, nikdo se do nebe nedostal bez ní a nikdo se tam bez ní nedostane. Svatý Bernard říká: „Víme, že každá milost, kterou uděluje nějaký král, prochází branou jeho paláce. A každá milost, kterou uděluje Bůh, prochází rukama Matky Boží.“ A svatý Antonín dodává: „Kdo prosí o milost bez Panny Marie, ten chce létat bez křídel.“
Proto na svou nebeskou Matku nezapomínejme. Milujme ji, uctívejme ji a prosme ji o pomoc v každé naší potřebě, vždyť sám Bůh chce, abychom mu své prosby předkládali rukama jeho Matky, jak to krásně ukázal při prvním zázraku v Káně Galilejské.
Když chce ďábel někoho odloučit od Boha, snaží se nejdříve zničit jeho lásku a úctu k Nejsvětější Panně Marii. K tomu vypráví svatý Alfons tento příběh:
Kdysi žil bohatý, ale rozmařilý šlechtic, který hříšným životem prohýřil celý svůj majetek a octl se v bídě. Aby si zase pomohl k penězům, prosil o pomoc samotného ďábla. Ten mu slíbil, že mu dá ještě větší bohatství, než měl dříve, ale pod jednou podmínkou: musí se odříci Boha. Šlechtic nejdříve váhal, ale nakonec ďáblovo rouhavé přání splnil. Ďábel však nebyl spokojen ani s tím. Žádal ještě, aby se šlechtic odřekl i Panny Marie. V tu chvíli se však pobloudilý šlechtic vzpamatoval a zvolal: „Té se neodřeknu! Matku nezapřu! Ona je mojí poslední nadějí. To raději budu do smrti žebrákem!“
A tak, drazí věřící, kdykoliv vidíte, že někdo bojuje proti úctě k Nejsvětější Bohorodičce, vězte, že stojí ve službách ďábla. Snad si toho není ani vědom, ale nevědomky plní jeho přání. Jak krásný je to titul – Nejsvětější Bohorodička. Nikdo z lidí a dokonce ani z andělů se nemůže pochlubit tím, že by se sám Bůh stal na něm závislým, že by žil v jeho těle jako dítě. Proto byla Panna Maria uchráněna dědičného hříchu, proto byla potom s tělem i duší vzata do nebe, proto je nyní povýšena nad všechny anděly a je pravou královnou nebe i země. Máme tedy v nebi mateřské oči, které se na nás s láskou dívají, máme tam mateřské ruce, které nám přímluvou pomáhají a máme v nebi mateřské srdce, které nás miluje jako své děti. Vzpomínka na Matku Boží dokáže proto vyvolat v duši každého dobrého křesťana bezmeznou důvěru v její přímluvu u Boha. Je totiž nepředstavitelné, že by Bůh zamítl prosbu, kterou mu předkládá jeho Matka.
Kdo tedy za svého života upřímně uctívá Matku Boží a často se k ní modlí, ten se nemusí obávat ničeho, protože ví, že nebeská Matka ho nikdy neopustí. Pro toho ani smrt nebude hrozná, protože mu vyjde naproti Královna nebes obklopená andělskými zástupy a odežene ďábla, který nemůže snést pohled na tu, jež zmařila jeho plány.
Kéž je tedy naše duše živou ikonou Nejsvětější Panny Marie, Matky Boží. Pro ni žijme tento život na zemi, abychom jednou mohli s ní žít věčným životem v nebi.
P. Andrij Tihány
Kráľovná pokoja a zároveň Kráľovná nebies.
Mária, Matka moja, aby som poznal Ježiša Krista a Jeho Božiu vôľu a ch…
Sv. Maxmilián Maria Kolbe: Neposkvrněné početí.
Níže uvedený text sv. Maxmiliána vystihuje středobod jeho apoštolátu, jímž je neposkvrněné početí Nejsvětější Panny Marie, a stručně shrnuje hlavní myšlenku jeho mariologie o dokonalém sjednocení Matky Boží s Duchem Svatým. Syrovost a jistá neučesanost textu, který měl být patrně později ještě rozvinut, pramení z okolností, za nichž byl sepsán. Sv. Maxmilián jej v ranních hodinách 17. února 1941 nadiktoval bratru Arnoldovi, v 11:50 pak gestapo odvezlo otce Kolbeho spolu s dalšími kněžími (Bartosikiem, Bajewskim, Nazimem a Cieślakiem) do nechvalně proslulého varšavského vězení Pawiak. Sv. Maxmilián se už nikdy do svého milovaného kláštera Niepokalanów nevrátil.
Ta slova vyšla z úst samotné Neposkvrněné; musejí tedy nejdokonaleji, nejpodstatněji poukazovat na to, kým je.
Jestliže lidská slova nejsou většinou schopna vyjádřit Boží věci, tak i v tomto případě musí být význam oněch slov daleko hlubší, nesrovnatelně hlubší, krásnější a vznešenější než věci, které navenek označují nebo k nimž by mohl sám dospět i ten nejpronikavější rozum.
I zde platí: „Co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani lidskou mysl nenapadlo…“[1]
Avšak lze, ba je to dokonce nutné, přinejmenším natolik, nakolik jsou toho náš rozum a slova schopny, o Neposkvrněné přemítat, mluvit, psát a číst.
Kým jsi, ó Neposkvrněné Početí?
Ne Bohem, neboť Ten počátku nemá, ani andělem stvořeným bezprostředně z ničeho; ne Adamem uhněteným z hlíny země, ne Evou vzatou z Adama, ani vtěleným Slovem, které bylo už od věků a je spíše zrozené, než by bylo početím. Dětí Eviných před početím nebylo, mohou se tedy spíše nazývat početím, ale také od nich všech se různíš, jelikož oni jsou početí poskvrněná prvotním hříchem, a Tys jedna jediná Neposkvrněným Početím.
Cokoli mimo Boha, poněvadž je od Boha, a to zcela a každým ohledem od Boha, nese na sobě a v sobě odraz Stvořitele, a není ničeho ve stvoření, co by tuto podobu nemělo, neboť vše je následkem oné prvotní příčiny.
Je pravdou, že slova, popisující věci stvořené, nám vyprávějí o Boží dokonalosti pouze způsobem nedokonalým, omezeným, analogickým. Jsou více či méně vzdálenou ozvěnou, jako různorodá stvoření, které popisují, božských vlastností.
Je snad početí výjimkou? To není možné, protože zde není žádných výjimek.
Otec rodí Syna, a Duch z Otce a Syna vychází. V těchto několika slovech se skrývá tajemství života Nejsvětější Trojice a všech dokonalostí v tvorech, kteří nejsou ničím jiným než různorodou ozvěnou, chvalozpěvem v pestrých tónech onoho prvního nejkrásnějšího tajemství.
Musejí nám posloužit slova ze slovníku tvorů, jelikož jiná nemáme, třebaže je nutno mít neustále na paměti, že jde o slova velmi nedokonalá.
Kým je Otec? Co je Jeho podstatou? Rození, neboť rodí Syna, od věků na věky stále rodí Syna.
Kým je Syn? Rozeným, neboť je stále a od věků rozený Otcem.
A kým je Duch? Plodem lásky Otce a Syna. Plodem stvořené lásky je stvořené početí. A plodem lásky a pravzorem oné stvořené lásky není nic jiného než opět početí. Duch je tedy nestvořené početí, odvěké, pravzor veškerého početí života ve vesmíru.
Otec tudíž rodí, Syn je rozen, Duch je počínaný, a to je Jejich podstatou, kterou se navzájem liší. Sjednocuje Je pak stejná přirozenost. Božské bytí.
Duch je tedy nejsvětější početí, nekonečně svaté, neposkvrněné.
Ve vesmíru vidíme všude akci a reakci rovnou oné akci, avšak opačnou, odchod a návrat, vzdálení a sblížení, rozdělení a sjednocení. A rozdělení je vždy pro sjednocení, které je tvůrčí. Není to nic jiného než obraz Nejsvětější Trojice v působení tvorů. Sjednocení je láska, tvůrčí láska. A nejinak se projevuje působení Boha navenek; Bůh tvoří celý svět – jakoby oddělení. Tvorové se pak přirozeným zákonem daným jim Bohem zdokonalují, k tomuto Bohu připodobňují, k Němu navracejí, a rozumní tvorové vědomě milují a onou láskou se stále více s Ním sjednocují, k němu navracejí. A tvorem zcela plným této lásky, božskosti, je Neposkvrněná, prostá jakékoli poskvrny hříchu, která se v ničem neodklonila od Boží vůle. Nevýslovným způsobem se sjednotila s Duchem Svatým jako Jeho Snoubenka, ale ve významu nesrovnatelně dokonalejším, než jaký to slovo v tvorech může vzbuzovat.
Jaké je to sjednocení? Je především vnitřní, sjednocení Její podstaty s podstatou Nejsvětějšího Ducha. Nejsvětější Duch v Ní přebývá, v Ní žije, a to od prvního okamžiku Jejího bytí, stále a na věky.
V čem spočívá Jeho život v Ní? On sám v Ní je láskou, je to láska Otce a Syna, láska, kterou Bůh sám sebe miluje, láska celé Nejsvětější Trojice, láska plodná – početí. Ve stvořených podobách je sjednocení lásky sjednocením nejužším. Písmo sv. praví, že dva budou v jednom těle, a Pán Ježíš zdůrazňuje: „Nejsou tedy již dva, nýbrž jedno tělo.“[2] Způsobem nesrovnatelně užším, více vnitřním, podstatnějším, žije Nejsvětější Duch v duši Neposkvrněné, v Její bytosti, a naplňuje Ji, a to od prvního okamžiku existence po celou její existenci, čili věčně. Odvěké Neposkvrněné Početí v lůně Její duše – Její Neposkvrněné Početí neposkvrněně počíná Boží život. A panenské lůno Jejího těla Jemu vyhrazené a v Něm počíná v čase, neboť vše hmotné děje se v čase, tak i Boží život Bohočlověka.
A tak návrat k Bohu, reakce rovná a opačná, probíhá cestou obrácenou než stvoření. Při stvoření od Otce skrze Syna a Ducha, a zde se skrze Ducha vtěluje Syn v Jejím lůně a skrze Něho se vrací láska k Otci. A Ona vpletená v lásku Nejsvětější Trojice se od prvního okamžiku existence stává navždy, navěky doplňkem Nejsvětější Trojice.
Ve sjednocení Ducha Svatého s Ní spojuje tyto dvě Bytosti nejen láska, ale jedna z nich je celou láskou Nejsvětější Trojice, a druhá celou láskou stvoření, a tak se v tomto sjednocení spojuje nebe se zemí, celé nebe s celou zemí, celá Odvěká Láska s celou stvořenou láskou – toť vrchol lásky.
A Neposkvrněná v Lurdech se již nenazývá Neposkvrněně Počatou, ale jak vypráví sama sv. Bernardeta:
„Paní stála nad šípkovým keřem v poloze jako na zázračné medailce. Po mé třetí prosbě [aby řekla svoje jméno] přijala na sebe vážné vzezření, a jako by se sama pokořovala, sepjala ruce a povznesla je do výše prsou, pohlédla k nebi, pak ruce zvolna rozevřela, sklonila se ke mně a řekla mi zvučným, procítěným hlasem: ‚Que soy era Immaculada Councepciou.‘ (Já jsem Neposkvrněné Početí.)“[3]
Jestliže nevěsta u tvorů dostává příjmení ženichovo proto, že k němu patří, s ním se spojuje, k němu se připodobňuje a stává se ve spojení s ním tvůrčím činitelem života, o co více to platí u jména Nejsvětějšího Ducha. Neposkvrněné Početí je jméno Té, ve které On žije plodnou láskou v celém nadpřirozeném řádu.
Sv. Maximilián Maria Kolbe
Květen – měsíc Nejsvětější Panny Marie.
Drazí bratři a sestry!
V měsíci květnu je den vyhrazený svátku matek. Celý tento měsíc je však zasvěcen jedné Matce, která si to nejvíce zaslouží. Je to Matka největší rodiny na světě, Matka všech pravověrných křesťanů – Nejsvětější Panna Maria. Panna Maria je naší skutečnou matkou v nadpřirozeném řádu věcí. Vždyť sám Pán Ježíš, Syn Panny Marie, nazval po svém vzkříšení učedníky svými bratry. Jsme-li tedy bratry Pána Ježíše, pak je jeho Matka také Matkou naší.
Kdybychom se v duchu přenesli do nazaretského domku, kde bydleli její rodiče, svatí Jáchym a Anna, a kdybychom se zadívali do kolébky na jejich malou holčičku, neviděli bychom nic zvláštního, čím by se dítě odlišovalo od ostatních. A přeci Církev v den jejích narozenin zpívá: Tvé narození, Bohorodičko, zvěstovalo radost celému světu! Jak ale její narození zvěstovalo radost světu? Snad bychom čekali, že Bůh vyznamená Matku svého Syna nějakým bohatstvím nebo nádherou a mohli bychom být zklamaní, že je toto dítě stejné jako ostatní. Ale takový soud by byl ukvapený. Kdyby nám totiž Bůh umožnil vidět duši tohoto dítěte, která nikdy nebyla poskvrněna dědičným hříchem, oněměli bychom úžasem nebo bychom padli na kolena a volali spolu s Duchem Svatým, který o ní už ve Starém zákoně řekl: „Jak jsi krásná, má přítelko, jak jsi krásná!“ Lidé rozdíl nevidí, ale Bůh jej vidí. My lidé totiž oceňujeme bližní podle zevnějšku, ale Bůh se dívá, kolik má duše posvěcující milosti.
Milost posvěcující je vstupenkou do nebe. Je to to největší, co můžeme na zemi získat. A přeci i mnozí křesťané její cenu nechápou. Stačí jim chvilkový požitek nebo kus masa v pátek, aby tento nebeský poklad zaprodali. „Pán Bůh nás za to přeci neodsoudí.“ Ale kde berou lidé tuto opovážlivou jistotu? Kdo zemře bez milosti Boží, toho čeká věčné peklo. Proto ďábel všemožně usiluje o to, aby nás o milost posvěcující připravil. Jeho síly jsou proti našim nepoměrně větší, takže sami se mu nikdy nemůžeme ubránit. Ale to není důvod k zoufalství. Bůh nás totiž přeci neopustil! Když Israelité táhli do boje, brali s sebou vždy archu úmluvy. A naší ochrannou archou úmluvy je právě Nejsvětější Panna Maria.
Svatí otcové odedávna nazývají Matku Boží Prostřednicí všech milostí. Kdyby nebylo jejího svobodného souhlasu, Syn Boží by nikdy nepřišel na svět a nebe by zůstalo pro nás všechny navěky zavřené. Proto nazýváme Matku Boží Bránou nebeskou. Proto se také Bůh rozhodl, že všechny milosti a dobro bude lidem rozdělovat právě rukama Nejsvětější Panny Marie. Skrze ni tedy přichází začátek, vzrůst i završení duchovního života, skrze ni dává Bůh vytrvalost v dobrém, skrze ni přichází věčná radost. Kdo již přišel do nebe, přišel tam díky Panně Marii, nikdo se do nebe nedostal bez ní a nikdo se tam bez ní nedostane. Svatý Bernard říká: „Víme, že každá milost, kterou uděluje nějaký král, prochází branou jeho paláce. A každá milost, kterou uděluje Bůh, prochází rukama Matky Boží.“ A svatý Antonín dodává: „Kdo prosí o milost bez Panny Marie, ten chce létat bez křídel.“
Proto na svou nebeskou Matku nezapomínejme. Milujme ji, uctívejme ji a prosme ji o pomoc v každé naší potřebě, vždyť sám Bůh chce, abychom mu své prosby předkládali rukama jeho Matky, jak to krásně ukázal při prvním zázraku v Káně Galilejské.
Když chce ďábel někoho odloučit od Boha, snaží se nejdříve zničit jeho lásku a úctu k Nejsvětější Panně Marii. K tomu vypráví svatý Alfons tento příběh:
Kdysi žil bohatý, ale rozmařilý šlechtic, který hříšným životem prohýřil celý svůj majetek a octl se v bídě. Aby si zase pomohl k penězům, prosil o pomoc samotného ďábla. Ten mu slíbil, že mu dá ještě větší bohatství, než měl dříve, ale pod jednou podmínkou: musí se odříci Boha. Šlechtic nejdříve váhal, ale nakonec ďáblovo rouhavé přání splnil. Ďábel však nebyl spokojen ani s tím. Žádal ještě, aby se šlechtic odřekl i Panny Marie. V tu chvíli se však pobloudilý šlechtic vzpamatoval a zvolal: „Té se neodřeknu! Matku nezapřu! Ona je mojí poslední nadějí. To raději budu do smrti žebrákem!“
A tak, drazí věřící, kdykoliv vidíte, že někdo bojuje proti úctě k Nejsvětější Bohorodičce, vězte, že stojí ve službách ďábla. Snad si toho není ani vědom, ale nevědomky plní jeho přání. Jak krásný je to titul – Nejsvětější Bohorodička. Nikdo z lidí a dokonce ani z andělů se nemůže pochlubit tím, že by se sám Bůh stal na něm závislým, že by žil v jeho těle jako dítě. Proto byla Panna Maria uchráněna dědičného hříchu, proto byla potom s tělem i duší vzata do nebe, proto je nyní povýšena nad všechny anděly a je pravou královnou nebe i země. Máme tedy v nebi mateřské oči, které se na nás s láskou dívají, máme tam mateřské ruce, které nám přímluvou pomáhají a máme v nebi mateřské srdce, které nás miluje jako své děti. Vzpomínka na Matku Boží dokáže proto vyvolat v duši každého dobrého křesťana bezmeznou důvěru v její přímluvu u Boha. Je totiž nepředstavitelné, že by Bůh zamítl prosbu, kterou mu předkládá jeho Matka.
Kdo tedy za svého života upřímně uctívá Matku Boží a často se k ní modlí, ten se nemusí obávat ničeho, protože ví, že nebeská Matka ho nikdy neopustí. Pro toho ani smrt nebude hrozná, protože mu vyjde naproti Královna nebes obklopená andělskými zástupy a odežene ďábla, který nemůže snést pohled na tu, jež zmařila jeho plány.
Kéž je tedy naše duše živou ikonou Nejsvětější Panny Marie, Matky Boží. Pro ni žijme tento život na zemi, abychom jednou mohli s ní žít věčným životem v nebi.
P. Andrij Tihány
Kráľovná pokoja a zároveň Kráľovná nebies.
Mária, Matka moja, aby som poznal Ježiša Krista a Jeho Božiu vôľu a ch…
Sv. Maxmilián Maria Kolbe: Neposkvrněné početí.
Níže uvedený text sv. Maxmiliána vystihuje středobod jeho apoštolátu, jímž je neposkvrněné početí Nejsvětější Panny Marie, a stručně shrnuje hlavní myšlenku jeho mariologie o dokonalém sjednocení Matky Boží s Duchem Svatým. Syrovost a jistá neučesanost textu, který měl být patrně později ještě rozvinut, pramení z okolností, za nichž byl sepsán. Sv. Maxmilián jej v ranních hodinách 17. února 1941 nadiktoval bratru Arnoldovi, v 11:50 pak gestapo odvezlo otce Kolbeho spolu s dalšími kněžími (Bartosikiem, Bajewskim, Nazimem a Cieślakiem) do nechvalně proslulého varšavského vězení Pawiak. Sv. Maxmilián se už nikdy do svého milovaného kláštera Niepokalanów nevrátil.
Ta slova vyšla z úst samotné Neposkvrněné; musejí tedy nejdokonaleji, nejpodstatněji poukazovat na to, kým je.
Jestliže lidská slova nejsou většinou schopna vyjádřit Boží věci, tak i v tomto případě musí být význam oněch slov daleko hlubší, nesrovnatelně hlubší, krásnější a vznešenější než věci, které navenek označují nebo k nimž by mohl sám dospět i ten nejpronikavější rozum.
I zde platí: „Co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani lidskou mysl nenapadlo…“[1]
Avšak lze, ba je to dokonce nutné, přinejmenším natolik, nakolik jsou toho náš rozum a slova schopny, o Neposkvrněné přemítat, mluvit, psát a číst.
Kým jsi, ó Neposkvrněné Početí?
Ne Bohem, neboť Ten počátku nemá, ani andělem stvořeným bezprostředně z ničeho; ne Adamem uhněteným z hlíny země, ne Evou vzatou z Adama, ani vtěleným Slovem, které bylo už od věků a je spíše zrozené, než by bylo početím. Dětí Eviných před početím nebylo, mohou se tedy spíše nazývat početím, ale také od nich všech se různíš, jelikož oni jsou početí poskvrněná prvotním hříchem, a Tys jedna jediná Neposkvrněným Početím.
Cokoli mimo Boha, poněvadž je od Boha, a to zcela a každým ohledem od Boha, nese na sobě a v sobě odraz Stvořitele, a není ničeho ve stvoření, co by tuto podobu nemělo, neboť vše je následkem oné prvotní příčiny.
Je pravdou, že slova, popisující věci stvořené, nám vyprávějí o Boží dokonalosti pouze způsobem nedokonalým, omezeným, analogickým. Jsou více či méně vzdálenou ozvěnou, jako různorodá stvoření, které popisují, božských vlastností.
Je snad početí výjimkou? To není možné, protože zde není žádných výjimek.
Otec rodí Syna, a Duch z Otce a Syna vychází. V těchto několika slovech se skrývá tajemství života Nejsvětější Trojice a všech dokonalostí v tvorech, kteří nejsou ničím jiným než různorodou ozvěnou, chvalozpěvem v pestrých tónech onoho prvního nejkrásnějšího tajemství.
Musejí nám posloužit slova ze slovníku tvorů, jelikož jiná nemáme, třebaže je nutno mít neustále na paměti, že jde o slova velmi nedokonalá.
Kým je Otec? Co je Jeho podstatou? Rození, neboť rodí Syna, od věků na věky stále rodí Syna.
Kým je Syn? Rozeným, neboť je stále a od věků rozený Otcem.
A kým je Duch? Plodem lásky Otce a Syna. Plodem stvořené lásky je stvořené početí. A plodem lásky a pravzorem oné stvořené lásky není nic jiného než opět početí. Duch je tedy nestvořené početí, odvěké, pravzor veškerého početí života ve vesmíru.
Otec tudíž rodí, Syn je rozen, Duch je počínaný, a to je Jejich podstatou, kterou se navzájem liší. Sjednocuje Je pak stejná přirozenost. Božské bytí.
Duch je tedy nejsvětější početí, nekonečně svaté, neposkvrněné.
Ve vesmíru vidíme všude akci a reakci rovnou oné akci, avšak opačnou, odchod a návrat, vzdálení a sblížení, rozdělení a sjednocení. A rozdělení je vždy pro sjednocení, které je tvůrčí. Není to nic jiného než obraz Nejsvětější Trojice v působení tvorů. Sjednocení je láska, tvůrčí láska. A nejinak se projevuje působení Boha navenek; Bůh tvoří celý svět – jakoby oddělení. Tvorové se pak přirozeným zákonem daným jim Bohem zdokonalují, k tomuto Bohu připodobňují, k Němu navracejí, a rozumní tvorové vědomě milují a onou láskou se stále více s Ním sjednocují, k němu navracejí. A tvorem zcela plným této lásky, božskosti, je Neposkvrněná, prostá jakékoli poskvrny hříchu, která se v ničem neodklonila od Boží vůle. Nevýslovným způsobem se sjednotila s Duchem Svatým jako Jeho Snoubenka, ale ve významu nesrovnatelně dokonalejším, než jaký to slovo v tvorech může vzbuzovat.
Jaké je to sjednocení? Je především vnitřní, sjednocení Její podstaty s podstatou Nejsvětějšího Ducha. Nejsvětější Duch v Ní přebývá, v Ní žije, a to od prvního okamžiku Jejího bytí, stále a na věky.
V čem spočívá Jeho život v Ní? On sám v Ní je láskou, je to láska Otce a Syna, láska, kterou Bůh sám sebe miluje, láska celé Nejsvětější Trojice, láska plodná – početí. Ve stvořených podobách je sjednocení lásky sjednocením nejužším. Písmo sv. praví, že dva budou v jednom těle, a Pán Ježíš zdůrazňuje: „Nejsou tedy již dva, nýbrž jedno tělo.“[2] Způsobem nesrovnatelně užším, více vnitřním, podstatnějším, žije Nejsvětější Duch v duši Neposkvrněné, v Její bytosti, a naplňuje Ji, a to od prvního okamžiku existence po celou její existenci, čili věčně. Odvěké Neposkvrněné Početí v lůně Její duše – Její Neposkvrněné Početí neposkvrněně počíná Boží život. A panenské lůno Jejího těla Jemu vyhrazené a v Něm počíná v čase, neboť vše hmotné děje se v čase, tak i Boží život Bohočlověka.
A tak návrat k Bohu, reakce rovná a opačná, probíhá cestou obrácenou než stvoření. Při stvoření od Otce skrze Syna a Ducha, a zde se skrze Ducha vtěluje Syn v Jejím lůně a skrze Něho se vrací láska k Otci. A Ona vpletená v lásku Nejsvětější Trojice se od prvního okamžiku existence stává navždy, navěky doplňkem Nejsvětější Trojice.
Ve sjednocení Ducha Svatého s Ní spojuje tyto dvě Bytosti nejen láska, ale jedna z nich je celou láskou Nejsvětější Trojice, a druhá celou láskou stvoření, a tak se v tomto sjednocení spojuje nebe se zemí, celé nebe s celou zemí, celá Odvěká Láska s celou stvořenou láskou – toť vrchol lásky.
A Neposkvrněná v Lurdech se již nenazývá Neposkvrněně Počatou, ale jak vypráví sama sv. Bernardeta:
„Paní stála nad šípkovým keřem v poloze jako na zázračné medailce. Po mé třetí prosbě [aby řekla svoje jméno] přijala na sebe vážné vzezření, a jako by se sama pokořovala, sepjala ruce a povznesla je do výše prsou, pohlédla k nebi, pak ruce zvolna rozevřela, sklonila se ke mně a řekla mi zvučným, procítěným hlasem: ‚Que soy era Immaculada Councepciou.‘ (Já jsem Neposkvrněné Početí.)“[3]
Jestliže nevěsta u tvorů dostává příjmení ženichovo proto, že k němu patří, s ním se spojuje, k němu se připodobňuje a stává se ve spojení s ním tvůrčím činitelem života, o co více to platí u jména Nejsvětějšího Ducha. Neposkvrněné Početí je jméno Té, ve které On žije plodnou láskou v celém nadpřirozeném řádu.
Sv. Maximilián Maria Kolbe