Hereze v “Misericordiae Vultus” (1-10)
«Milosrdenství je poslední a svrchovaný čin, kterým nám Bůh vychází vstříc» (2).
Poslední čin, kterým nám Bůh vychází vstříc, je spravedlnost. Protože je Bůh spravedlivý, je milosrdný, ale poslední slovo má, logicky, spravedlnost, ať už na konci našeho života, nebo na konci tohoto věku.
«Milosrdenství je základním zákonem, který přebývá v srdci každého člověka hledícího upřímným zrakem na bratra, kterého v životě potká» (2).
Milosrdenství není základní zákon, který přebývá v našem srdci, člověk má v sobě úplně jiný zákon; není od přírody milosrdný a upřímnost nepomáhá. Svatý Pavel sice mluví o zákonu těla, ale ten jde proti zákonu mysli, tedy proti duchu, ne proti srdci. Falešný prorok ignoruje dědičný hřích a jako vždy vytváří dojem, že máme všichni dobré srdce. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne (Ř 7,18).
«Milosrdenství je cesta, která sjednocuje Boha a člověka, protože otevírá srdce naději, že jsme milováni navždy
i přes omezení svého hříchu
» (2).
Toto pan Glaser špatně přeložil, Falešný prorok v originále říká, že nás Bůh miluje navzdory tomu, jak moc hřešíme – navzdory tomu, že náš hřích nemá hranic. Napsal to schválně tak, aby to bylo zavádějící. On předkládá Boží milosrdenství jako bezbřehou toleranci, takže opět, Bůh nás miluje, hřešte jak chcete, tak se o to víc projeví Boží milosrdenství (něco takového snad říkal Luther).
«Jsou chvíle, kdy jsme ještě silněji voláni upřít svůj zrak k milosrdenství…» (3).
Nejsou chvíle, kdy má církev upírat zrak k milosrdenství slaběji, a jiné, kdy silněji.
«Proto jsem vyhlásil Mimořádné jubileum Milosrdenství jako dobu příhodnou pro církev, aby umožnila věřícím vydávat silnější a účinnější svědectví» (3).
Bergoglio nikdy nedává žádné teologické argumenty pro své jednání, protože nejsou. Když vyhlásil rok milosrdenství, teprve umožnil církvi pořádně vydat svědectví, v jeho slovech.
Viz. bod 4: «Byly zbořeny hradby, které bohužel příliš dlouhou dobu uzavíraly církev v privilegované pevnosti, a nadešel čas zvěstovat evangelium nově»,
nebo bod 10: «Možná, že jsme dlouho zapomínali ukazovat cestu milosrdenství a žít ji. [...] Pro církev znovu nadešel čas chopit se radostné zvěsti o odpuštění. Je čas návratu k podstatnému, abychom na sebe vzali slabosti a těžkosti svých bratří».
Podle Bergoglia byly doby, kdy Církev nebyla Církví, tedy kdy nebyla.
«Proto [Bůh] zamýšlel a chtěl Marii svatou a neposkvrněnou v lásce (srov. Ef 1,4), aby se stala Matkou Vykupitele člověka» (3).
Tady dává Pannu Marii na roveň nám všem, kteří máme být bez poskvrny, ale kteří jsme se nenarodili bez poskvrny. Výrazem “neposkvrněná v lásce”, který už použil vícekrát, neguje zázrak neposkvrněného početí.
«…
projděme
projdeme Svatou Branou v plné důvěře, že nás provází Zmrtvýchvstalý Pán, který je nám v našem putování stálou oporou» (4).
Bergoglio vždy mluví jen o Kristu vzkříšeném, protože ten ukřižovaný pro něj neexistuje. «V dějinách spásy vždy prožíváme současně Velký pátek a neděli Velikonoční», ozřejmoval Benedikt v proslovu z předchozího článku. Na stejné falešné notě napsal Bergoglio svou modlitbu k “roku milosrdenství”: «dej, ať je církev pro svět tvou viditelnou tváří, tváří svého Pána, vzkříšeného a oslaveného». Kříž nemá místo ve Vatikánu, a právě bez kříže nelze světu pomoci. «Ježíš nevykoupil svět prostřednictvím hezkých slov, nýbrž svým utrpením a svou smrtí. Toto jeho utrpení je nevyčerpatelným zdrojem života pro svět; utrpení uděluje sílu jeho slovu», říkal dále prefekt Ratzinger v roce 2000. My kážeme Krista ukřižovaného (1K 1,23).
«Svěříme život církve, celé lidstvo a nezměrné veškerenstvo
Kristu Pánu
moci Pána, aby udělil své milosrdenství jako jitřní rosu
dějinám, o jejichž plodnost budou všichni usilovat
pro plodné dějiny, které jsme všichni zavázáni teprve vybudovat v blízké budoucnosti» (5).
Kromě toho, že víme, že buduje novou éru dějin s Antikristem, katolického kněze nezajímají žádné komunistické dějiny, ale nadčasové Boží království – a to ne jen a výhradně to, které je již v omezené formě mezi námi (poslední věta bodu 5).
«Odpuštění je síla, která křísí k novému životu a vlévá odvahu hledět do budoucnosti s nadějí» (10).
Zase zaměření na budoucí Novou éru, místo na to, aby lidé žili přítomností. «Naděje je interpretována jako “důvěra v budoucnost” a jako práce zaměřená na budoucnost», vysvětloval Ratzinger principy teologie osvobození v knize Rapporto sulla fede.
2016 FEBRUARY 4
Posted by Gloria Olivae
gloriaolivae.blog.com/…/hereze-v-miseri…