«Vrchní Pastýř vede své stádo do pouště»
Co se děje církvi, že nedokáže vidět, že přišel její čas uklidit se na poušť podle Písma? A být blízko už jenom Bohu a přicházející královské vládě jeho Syna.
Z textu kněze Richarda Čemuse, publikovaného 01-03-13:
«I my se ptejme: Co mi chceš Bože říct tím, že Tvůj náměstek odstupuje z úřadu?
Nejen mně osobně, ale nám, církvi, Evropě, a možná vůbec celému světu?!
A skutečně: celý svět jakoby zatajil dech. Kam se obrátit, než ke slovu Božímu?
Texty této neděle jsou výmluvné.
Už to, že papež učinil toto gesto bezprostředně před vstupem církve do čtyřicetidenní přípravy na Velikonoce modlitbou, postem, zpytováním svědomí, pokáním a dobročinností samo o sobě mnoho vypovídá.
Vrchní Pastýř vede své stádo tak jako Mojžíš do pouště. A za duchovní potravu nám tiskne do ruky své poselství k postní době a kázání na popeleční středu. Tyto texty, samy o sobě naléhavé, nabyly takřka přes noc nebývalou výpovědní sílu. Stávají se závětí. Někdy musí asi člověk odejít, aby to, co nám chtěl říct, mohlo zaznít v plné síle.
Poušť je prostor, kde nic neruší komunikaci mezi Bohem a člověkem. Člověk se tu stává schopným vnímat Boží hlas.
Benedikt jako Mojžíš takovou poušť jistě prožil a s Bohem se tam setkal. Jako Mojžíš se i on bránil Božímu povolání: už jako prefekt Kongregace pro nauku víry se chce vrátit na stáří do svého rodného Bavorska.
Jako apoštol Petr se zřejmě i On pak u bran Říma potkal s Kristem a zeptal se Jej: “Quo vadis Domine? Kam kráčíš Pane?” – “Do Říma, nechat se ukřižovat místo tebe!” A tak se kardinál Josef vrátil, aby sloužil dalších osm let jako servus servorum Dei».
«…připomínka základních událostí dějin spásy, které se rozvíjejí v dynamice vztahu živého Boha s živým člověkem jako událost a setkání, je pozváním se vrátit. Vrátit se – do pouště. Ta je pro Boží lid místem návratu ke kořenům, místem obnovy, očisty a místem zkušenosti totální odkázanosti na Boha. Je evidentní, že nás papež chce uvést do zkušenosti Mojžíše, který “přišel k Boží hoře Chorebu”».
«Jaké je to zvláštní loučení! Benedikt odchází, ale kam vlastně jde? Bude docela blízko. A přesto cítíme, že odchází někam daleko, kam za ním nebudeme moci jít.
Jakoby ozvěnou k nám doléhají Ježíšova tajemná slova: Je pro vás lepší, abych odešel. (J 16,7)
”Malou chvíli a nespatřujete mě, a opět malou chvíli a uvidíte mě, protože se dávám na cestu k Otci” (srov. J 16,10.16). Měl bych vám ještě mnoho co říci, ale teď byste to nemohli unést (J 16,12). A na otázku: “Můžeme jít za tebou?” odpovídá: “Kam jdu já, za mnou teď jít nemůžete, ale půjdete později”».
Z poselství k postní době pro rok 2013:
«V mé první encyklice [...], vycházejíc ze základního tvrzení apoštola Jana: poznali jsme lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni (1J 4,16), jsem připomínal [...] všem věřícím a zvláště “pracovníkům lásky” [...] potřebu víry, “setkání s Bohem v Kristu, které by v nich probouzelo lásku a otevíralo jejich ducha pro druhého tak, že láska k bližnímu pro ně již nebude přikázání uložené tak říkajíc zvenku, nýbrž důsledek vyplývající z jejich víry, která se uplatňuje láskou” (Deus Caritas Est, 31a). Křesťan je člověk, kterého si získala Kristova láska, a hnán touto láskou -caritas Christi urget nos (2K 5,14)- je otevřen opravdově a konkrétně lásce k bližnímu».
«Bůh se nespokojuje s tím, že my jeho zdarma danou lásku přijmeme. Nestačí mu, že nás miluje, chce nás přitáhnout k sobě, přetvořit nás tak hluboce, abychom mohli říct se svatým Pavlem: nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (G 2,20)».
«Víra znamená znát pravdu a přilnout k ní (srov. 1Tm 2,4); láska je “kráčet” v pravdě (srov. Ef 4,15)».
«…je nerozumné zastávat přehnanou svrchovanost lásky a její pracnosti a myslet si, že díla lásky mohou nahradit víru».
«Křesťanská existence spočívá v neustálém vystupování na horu setkání s Bohem a následném vracení se dolů, přinášejíc lásku a sílu, které z toho pramení, abychom sloužili našim bratrům a sestrám samotnou láskou Boha».
«Abych řekl pravdu, někdy je zde tendence redukovat termín “láska” na solidaritu nebo na obyčejnou humanitární pomoc.
Místo toho je důležité připomenout, že největší dílo lásky je právě evangelizace, tedy “služba Slova”. Žádný jiný čin není tak blahodárný, a tedy tak dobročinný vůči bližnímu, jako lámat chléb Božího slova, činit jej účastným dobré zprávy evangelia, uvádět ho do vztahu s Bohem: evangelizace je nejvyšší a nejcelistvější podpora lidské osoby».
«Pokud jde o vztah mezi vírou a skutky lásky, několik slov z listu svatého Pavla Efezským shrnuje snad velmi dobře jejich korelaci: Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil (2,8-10)».
from → Svatý otec (Benedikt XVI.)
Z textu kněze Richarda Čemuse, publikovaného 01-03-13:
«I my se ptejme: Co mi chceš Bože říct tím, že Tvůj náměstek odstupuje z úřadu?
Nejen mně osobně, ale nám, církvi, Evropě, a možná vůbec celému světu?!
A skutečně: celý svět jakoby zatajil dech. Kam se obrátit, než ke slovu Božímu?
Texty této neděle jsou výmluvné.
Už to, že papež učinil toto gesto bezprostředně před vstupem církve do čtyřicetidenní přípravy na Velikonoce modlitbou, postem, zpytováním svědomí, pokáním a dobročinností samo o sobě mnoho vypovídá.
Vrchní Pastýř vede své stádo tak jako Mojžíš do pouště. A za duchovní potravu nám tiskne do ruky své poselství k postní době a kázání na popeleční středu. Tyto texty, samy o sobě naléhavé, nabyly takřka přes noc nebývalou výpovědní sílu. Stávají se závětí. Někdy musí asi člověk odejít, aby to, co nám chtěl říct, mohlo zaznít v plné síle.
Poušť je prostor, kde nic neruší komunikaci mezi Bohem a člověkem. Člověk se tu stává schopným vnímat Boží hlas.
Benedikt jako Mojžíš takovou poušť jistě prožil a s Bohem se tam setkal. Jako Mojžíš se i on bránil Božímu povolání: už jako prefekt Kongregace pro nauku víry se chce vrátit na stáří do svého rodného Bavorska.
Jako apoštol Petr se zřejmě i On pak u bran Říma potkal s Kristem a zeptal se Jej: “Quo vadis Domine? Kam kráčíš Pane?” – “Do Říma, nechat se ukřižovat místo tebe!” A tak se kardinál Josef vrátil, aby sloužil dalších osm let jako servus servorum Dei».
«…připomínka základních událostí dějin spásy, které se rozvíjejí v dynamice vztahu živého Boha s živým člověkem jako událost a setkání, je pozváním se vrátit. Vrátit se – do pouště. Ta je pro Boží lid místem návratu ke kořenům, místem obnovy, očisty a místem zkušenosti totální odkázanosti na Boha. Je evidentní, že nás papež chce uvést do zkušenosti Mojžíše, který “přišel k Boží hoře Chorebu”».
«Jaké je to zvláštní loučení! Benedikt odchází, ale kam vlastně jde? Bude docela blízko. A přesto cítíme, že odchází někam daleko, kam za ním nebudeme moci jít.
Jakoby ozvěnou k nám doléhají Ježíšova tajemná slova: Je pro vás lepší, abych odešel. (J 16,7)
”Malou chvíli a nespatřujete mě, a opět malou chvíli a uvidíte mě, protože se dávám na cestu k Otci” (srov. J 16,10.16). Měl bych vám ještě mnoho co říci, ale teď byste to nemohli unést (J 16,12). A na otázku: “Můžeme jít za tebou?” odpovídá: “Kam jdu já, za mnou teď jít nemůžete, ale půjdete později”».
Z poselství k postní době pro rok 2013:
«V mé první encyklice [...], vycházejíc ze základního tvrzení apoštola Jana: poznali jsme lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni (1J 4,16), jsem připomínal [...] všem věřícím a zvláště “pracovníkům lásky” [...] potřebu víry, “setkání s Bohem v Kristu, které by v nich probouzelo lásku a otevíralo jejich ducha pro druhého tak, že láska k bližnímu pro ně již nebude přikázání uložené tak říkajíc zvenku, nýbrž důsledek vyplývající z jejich víry, která se uplatňuje láskou” (Deus Caritas Est, 31a). Křesťan je člověk, kterého si získala Kristova láska, a hnán touto láskou -caritas Christi urget nos (2K 5,14)- je otevřen opravdově a konkrétně lásce k bližnímu».
«Bůh se nespokojuje s tím, že my jeho zdarma danou lásku přijmeme. Nestačí mu, že nás miluje, chce nás přitáhnout k sobě, přetvořit nás tak hluboce, abychom mohli říct se svatým Pavlem: nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (G 2,20)».
«Víra znamená znát pravdu a přilnout k ní (srov. 1Tm 2,4); láska je “kráčet” v pravdě (srov. Ef 4,15)».
«…je nerozumné zastávat přehnanou svrchovanost lásky a její pracnosti a myslet si, že díla lásky mohou nahradit víru».
«Křesťanská existence spočívá v neustálém vystupování na horu setkání s Bohem a následném vracení se dolů, přinášejíc lásku a sílu, které z toho pramení, abychom sloužili našim bratrům a sestrám samotnou láskou Boha».
«Abych řekl pravdu, někdy je zde tendence redukovat termín “láska” na solidaritu nebo na obyčejnou humanitární pomoc.
Místo toho je důležité připomenout, že největší dílo lásky je právě evangelizace, tedy “služba Slova”. Žádný jiný čin není tak blahodárný, a tedy tak dobročinný vůči bližnímu, jako lámat chléb Božího slova, činit jej účastným dobré zprávy evangelia, uvádět ho do vztahu s Bohem: evangelizace je nejvyšší a nejcelistvější podpora lidské osoby».
«Pokud jde o vztah mezi vírou a skutky lásky, několik slov z listu svatého Pavla Efezským shrnuje snad velmi dobře jejich korelaci: Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil (2,8-10)».
from → Svatý otec (Benedikt XVI.)
