26:01
SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 20-40 SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP. …Více
SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 20-40
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.
20.
Encyklika Centesimus annus si všímá také toho, jak od druhé poloviny 20. století probíhá „velkolepý proces dekolonizace, jímž získaly četné země nezávislost a právo na sebeurčení.“ (CA,II,20)
Sv.Jan Pavel připomenul ve 20.článku, že tyto národy sice formálně dosáhly státní svrchovanosti, ale skutečnost byla jiná. Řekl, že „ve skutečnosti zůstávají významné oblasti hospodářství stále v rukou zahraničních podniků, které nejsou ochotny zavázat se k rozvoji hostitelské země.“ Kromě toho těmto zemím „chyběly rámcové podmínky pro účinné a odpovědné řízení ekonomiky“, jakož i příslušní odborníci. Za této situace jim často přicházeli „na pomoc“ tzv. „poradci“. Tito lidé, přicházející z komunistických zemí pod záminkou odborného poradenství, bývali často pověřeni tím, aby navázali spojení s odpůrci stávající mladé, slabé vlády, organizovali jejich odboj, zneužívali místních národnostních třenic ke komunistickému převratu. Tak se to často dělo v Africe pod heslem Afrika Afričanům, ale také v Evropě.
Pokud jde o Evropu, její politická mapa se po II. světové válce pronikavě změnila. Evropa ztratila výsostné postavení. Dostala se do závislosti na dvou velmocech. Podle toho, jak si USA s SSSR na konferenci na Jaltě rozporcovaly Evropu na sféry svého vlivu, tak se její kontinent politicky rozdělil. Z Evropy, dříve aktivně zasahující do světového politického dění, se stala mnohem bezmocnější oblast. Těžiště moci se tu přesunulo hlavně na východ. Změnila se politická mapa světa. Sovětský svaz vyšel z II. světové války silnější a mocnější. Svými komunistickými frázemi totiž zachytil:
- vlnu všeslovansky zabarvené odezvy četných socialistů na velkoněmecký výboj za obou světových válek,
- budovatelské nadšení politicky zaostalých zemí, které získaly nezávislost po zhroucení tradiční koloniální soustavy v Asii, Africe aj.
Po dohodě mezi představiteli oběma světovými velmocemi fakticky nastalo zejména v Evropě komunistické budování nové koloniální soustavy zemí, které upadly do závislosti na východní velmoci. Tak po II. světové válce odpadlo od demokracie ke komunistickým državám 12 států, celkem 750 miliónů obyvatel. Když se však Čína a Albánie vymknuly ze sovětského poddanství, aby živořily v samostatném komunismu, pozbyl s nimi Sovětský svaz přes 650 mil. obyvatel.
Přesto komunisté dokázali do konce 20. století vtáhnout do oblasti svého přímého mocenského dosahu přes 226 miliónů obyvatel ve 13 državách o celkové rozloze 4.157 tisíc kilometrů čtverečních. Byly to Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, východní Německo, Rumunsko, Jugoslávie, Afganistán, Mongolsko, Korea, Vietnam, Kuba, jižní Jemen. Jakmile totiž komunistická velmoc ovládla „srdce Evropy“ - Československo, a pak i další evropské státy, zaměřila své rozpínání do zámoří. Jejich vliv byl dalekosáhlý. Vytvářeli pátou kolonu ve všech zemích z místních nespokojenců. Dodávali jim zbraně, aby pod vedením komunistických „poradců“ mohli při první příležitosti uchvátit moc v zemi. Tak ustavili nejeden policejní stát.
Ve srovnání s rozsahem této nové koloniální soustavy byl rozsah zbytků tradiční koloniální soustavy nepatrný: nedosahoval ani 12 miliónů obyvatel.
Sv.Jan Pavel ukázal na nesnáze mladé, křehké demokracie, se kterými měl český národ možnost seznamovat se déle než čtyřicet roků. Tato péče Jana Pavla II. byla obzvlášť pochopitelná, když koncem 20.století vyvážely obě světové velmoci do zaostalých národů, které ještě nedávno žily v kmenovém uspořádání, místo chleba, léků a vzdělanosti pouze zbraně a vojenští „poradci“. Tak byly tyto národy udržovány v závislosti na obou vyspělejších velmocech. Čas od času bývaly v zaostalých zemích vyprovokovány nějaké ozbrojené boje, na kterých si mohly obě vyspělé velmoci prakticky vyzkoušet své moderní prostředky ničení. Tak se proplétaly síly, které krvavě značkovaly dějiny 20. století. Většinou se to dělo zamaskovaným způsobem.
Rozpad komunistické velmoci před koncem 20. století dal lidstvu příležitost k zlepšení této situace. Přesto zůstávala Evropa na konci 20. století nejednotná, roztříštěná do vzájemně zápolících silových polí a bojišť, takže víc než kdy jindy potřebovala jednotu a soustředení sil. Rostoucí hospodářské sjednocování západních spotřebních demokracií Evropy působilo na východní Evropu jako magnet. Podmínilo to vytvoření volnějšího celoevropského sjednocení národů.
Výstavba evropského domu po stránce mocenské vyžadovala začlenění a přetvoření souboru poměrně soběstačných jednotek do organicky spjatého celku, do jehož politiky by každý přinášel svůj podíl. Lidské rodině však přirozeně nestačí, aby měla příbytek či dům nýbrž potřebuje domov. Lidská rodina potřebuje nejen střechu nad hlavou, ale také kulturní prostředí. A to platí také o celé Evropě.
Předpokladem opravdové evropské jednoty politické a hospodářské je tedy sjednocení lidských srdcí a myslí. Tento jednotící tmel mohl podle záměru sv.Jana Pavla vzejít z Velehradu jako programu, zosobňovaného svatým Cyrilem a svatým Metodějem. Tento úkol vybudování jednotné Evropy byl svěřen všem lidem dobré vůle, ale zejména křesťanů, zvláště katolíkům. Pod vedením sociálního učení Církve měli budovat skutečný mír a usilovat o všestranné vymoženosti pro všechny země, a to i pro ty zaostalé.
Zrada inteligence, zejména křesťanské inteligence, která nereflektovala na výzvy sv.Jana Pavla a nedokázala odpovědět na znamení doby, však v Evropě od začátku 21.století umožnila prosadit se nepřátelům Ježíše Krista a jeho svaté Církve. Místo zdravé integrace došlo ke vzniku nové totality, prostě nového donucovacího zřízení, spoutávajícího evropské národy do nové koloniální soustavy.
Kolik posměchu, stíhání, útisku a omezování přirozených lidských práv zakusili ojedinělí průkopníci, prorocky poukazující např.v týdeníku Světlo z Matice Cyrilometodějské v Olomouci na mobilizaci zednářských loží a ostatních nepřátel Církve v Evropě po rozpadu komunistické soustavy. Pronásledování se často dělo v masmédiích, a to i v křesťanských masmédiích, kde působili bývalí estébáci. Mnozí vedoucí činitelé české katolické církve osobně vyhazovali týdeník Světlo z kostelů a všemožně zabraňovali jeho šíření v kostele. Každou chvíli byl šéfredaktor Světla, statečný bratr Josef Vlček v ohrožení, že olomoucký arcibiskup odebere týdeníku Světlo církevní souhlas. Také přispívatelé a redaktoři Světla, jako ing.Lubomír Štula, Dr.Radomír Malý a další byli stíháni veličinami české katolické církve a byl jim stěžován akademický růst a znemožňováno jejich akademické působení. Tak byla vedena v post-komunistické době v české katolické církvi nová normalizace proti domnělé nebezpečné polarizaci v Církvi. Tohle se dělo v 21.století, kdy už vláda komunismu dávno skončila, tedy v naší fešácké spotřební demokracii. Do vedení české katolické církve jakož i akademických senátů teologických fakult pronikli společně s bývalými agenty StB také členové zednářských lóží.
Začali zhoubně pracovat přes školství, přes masmédia, takže vliv zednářů a nepřátel Krista Církve rostl. Třebaže jsme měli křesťanský rozhlas a televizi, jejich osvětové působení zklamalo. Tato masmédia nekriticky přejímala zprávy hlavně ze světských kruhů a tak se přidržovala oficiálního směru bezbožné masmediální prádelny lidských mozků. Jinak se v duchovní rovině přidržovala spíše nižší úrovně obecenstva, zvyšované ojedinělými pořady, a vyhovovala jeho nižšímu vkusu tak, aby snáze dosáhla jeho hmotné podpory.
Sv.Jan Pavel si přál, abychom si stále hlouběji osvojovali sociální učení Církve tak, jak je vyjádřeno v písemných dokumentech, šířili je a uváděli v život. Šíření encyklik a projevů sv.Jana Pavla bylo u nás v bezbožné demokracii, šířící se od konce 20.století, znesnadňováno, ba i vylučováno, a právě díky týdeníku Světlo se dostávaly na veřejnost na pokračování encykliky sv.Jana Pavla.
Když sv,Jan Pavel navštívil Velehrad a zasvětil český a slovenský národ Panně Marii, tehdy pronesl politik Václav Klaus jedovatou poznámku: Kdo se ho o to prosil?
Ukázalo se, že mnohý přední český politik neměl ani žádné povědomí o nějakém Velehradě, natož pak o významu duchovního Velehradu pro novou Evropu. To už je potom věc nás, Božích dětí, nakolik jsme tuto záležitost, zdůrazňovanou sv.Janem Pavlem dovedli předávat na školách a v masmédiích. Odsud vede přímá cesta nás, Božích dětí, a našich duchovních celebrit k pokání, postu a modlitbám v ústraní
Díky nebeským přímluvám Panny Marie Fatimské a modlitbám a obětem sv.Jana Pavla a mnoha věrných křesťanů se Rusko po rozpadu SSSR a jeho držav vrátilo ke Kristu. Díky tomu se byly v Rusku obnoveny kostely a kláštery a rychle naplněny věřícím lidem. Ruský národ se vydal na obtížnou cestu demokratizace, aniž by slepě kopíroval zpuchřelé a zprofanované vzory západní spotřební demokracie, kterou sv.Jan Pavel při návštěvě USA výstižně nazval civilizací smrti.
Naopak ve státech Evropské unie, tedy také českém a slovenském národě, jakož i v Polsku a jiných bývalých komunistických zemích se do roku 2015 nebezpečně rozšířila bezbožná demokracie. Ve skutečnosti se tu demokracie zvrhla v demagogii a mediokracii. Ještě před koncem 20.století vypuklo dravé tažení zednářů a ostatních nepřátel Ježíše Krista a jeho Církve k rozvrácení manželství a rodiny, k rozbujení homosexualistické ideologie, k rozšíření tajnými službami západní demokracie plánovitě řízených ohnisek války na mnoha místech světa – nesoucích označení světový terorismus, arabské jaro, islámský stát. Tohle všechno usnadnila zrada inteligence, zejména inteligence křesťanské, kde církevní pohlaváři od začátku ignorovali výzvy sv.Jana Pavla, neprovedli žádnou evangelizaci nově se ustavující Evropy a tak připravily duchovní vakuum pro rozbujení eurofašismu.
V prostředí těchto překotných změn rostlo nebezpečí, aby se neroznítilo nějaké ohnisko nenávisti, napětí a ……
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.
20.
Encyklika Centesimus annus si všímá také toho, jak od druhé poloviny 20. století probíhá „velkolepý proces dekolonizace, jímž získaly četné země nezávislost a právo na sebeurčení.“ (CA,II,20)
Sv.Jan Pavel připomenul ve 20.článku, že tyto národy sice formálně dosáhly státní svrchovanosti, ale skutečnost byla jiná. Řekl, že „ve skutečnosti zůstávají významné oblasti hospodářství stále v rukou zahraničních podniků, které nejsou ochotny zavázat se k rozvoji hostitelské země.“ Kromě toho těmto zemím „chyběly rámcové podmínky pro účinné a odpovědné řízení ekonomiky“, jakož i příslušní odborníci. Za této situace jim často přicházeli „na pomoc“ tzv. „poradci“. Tito lidé, přicházející z komunistických zemí pod záminkou odborného poradenství, bývali často pověřeni tím, aby navázali spojení s odpůrci stávající mladé, slabé vlády, organizovali jejich odboj, zneužívali místních národnostních třenic ke komunistickému převratu. Tak se to často dělo v Africe pod heslem Afrika Afričanům, ale také v Evropě.
Pokud jde o Evropu, její politická mapa se po II. světové válce pronikavě změnila. Evropa ztratila výsostné postavení. Dostala se do závislosti na dvou velmocech. Podle toho, jak si USA s SSSR na konferenci na Jaltě rozporcovaly Evropu na sféry svého vlivu, tak se její kontinent politicky rozdělil. Z Evropy, dříve aktivně zasahující do světového politického dění, se stala mnohem bezmocnější oblast. Těžiště moci se tu přesunulo hlavně na východ. Změnila se politická mapa světa. Sovětský svaz vyšel z II. světové války silnější a mocnější. Svými komunistickými frázemi totiž zachytil:
- vlnu všeslovansky zabarvené odezvy četných socialistů na velkoněmecký výboj za obou světových válek,
- budovatelské nadšení politicky zaostalých zemí, které získaly nezávislost po zhroucení tradiční koloniální soustavy v Asii, Africe aj.
Po dohodě mezi představiteli oběma světovými velmocemi fakticky nastalo zejména v Evropě komunistické budování nové koloniální soustavy zemí, které upadly do závislosti na východní velmoci. Tak po II. světové válce odpadlo od demokracie ke komunistickým državám 12 států, celkem 750 miliónů obyvatel. Když se však Čína a Albánie vymknuly ze sovětského poddanství, aby živořily v samostatném komunismu, pozbyl s nimi Sovětský svaz přes 650 mil. obyvatel.
Přesto komunisté dokázali do konce 20. století vtáhnout do oblasti svého přímého mocenského dosahu přes 226 miliónů obyvatel ve 13 državách o celkové rozloze 4.157 tisíc kilometrů čtverečních. Byly to Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, východní Německo, Rumunsko, Jugoslávie, Afganistán, Mongolsko, Korea, Vietnam, Kuba, jižní Jemen. Jakmile totiž komunistická velmoc ovládla „srdce Evropy“ - Československo, a pak i další evropské státy, zaměřila své rozpínání do zámoří. Jejich vliv byl dalekosáhlý. Vytvářeli pátou kolonu ve všech zemích z místních nespokojenců. Dodávali jim zbraně, aby pod vedením komunistických „poradců“ mohli při první příležitosti uchvátit moc v zemi. Tak ustavili nejeden policejní stát.
Ve srovnání s rozsahem této nové koloniální soustavy byl rozsah zbytků tradiční koloniální soustavy nepatrný: nedosahoval ani 12 miliónů obyvatel.
Sv.Jan Pavel ukázal na nesnáze mladé, křehké demokracie, se kterými měl český národ možnost seznamovat se déle než čtyřicet roků. Tato péče Jana Pavla II. byla obzvlášť pochopitelná, když koncem 20.století vyvážely obě světové velmoci do zaostalých národů, které ještě nedávno žily v kmenovém uspořádání, místo chleba, léků a vzdělanosti pouze zbraně a vojenští „poradci“. Tak byly tyto národy udržovány v závislosti na obou vyspělejších velmocech. Čas od času bývaly v zaostalých zemích vyprovokovány nějaké ozbrojené boje, na kterých si mohly obě vyspělé velmoci prakticky vyzkoušet své moderní prostředky ničení. Tak se proplétaly síly, které krvavě značkovaly dějiny 20. století. Většinou se to dělo zamaskovaným způsobem.
Rozpad komunistické velmoci před koncem 20. století dal lidstvu příležitost k zlepšení této situace. Přesto zůstávala Evropa na konci 20. století nejednotná, roztříštěná do vzájemně zápolících silových polí a bojišť, takže víc než kdy jindy potřebovala jednotu a soustředení sil. Rostoucí hospodářské sjednocování západních spotřebních demokracií Evropy působilo na východní Evropu jako magnet. Podmínilo to vytvoření volnějšího celoevropského sjednocení národů.
Výstavba evropského domu po stránce mocenské vyžadovala začlenění a přetvoření souboru poměrně soběstačných jednotek do organicky spjatého celku, do jehož politiky by každý přinášel svůj podíl. Lidské rodině však přirozeně nestačí, aby měla příbytek či dům nýbrž potřebuje domov. Lidská rodina potřebuje nejen střechu nad hlavou, ale také kulturní prostředí. A to platí také o celé Evropě.
Předpokladem opravdové evropské jednoty politické a hospodářské je tedy sjednocení lidských srdcí a myslí. Tento jednotící tmel mohl podle záměru sv.Jana Pavla vzejít z Velehradu jako programu, zosobňovaného svatým Cyrilem a svatým Metodějem. Tento úkol vybudování jednotné Evropy byl svěřen všem lidem dobré vůle, ale zejména křesťanů, zvláště katolíkům. Pod vedením sociálního učení Církve měli budovat skutečný mír a usilovat o všestranné vymoženosti pro všechny země, a to i pro ty zaostalé.
Zrada inteligence, zejména křesťanské inteligence, která nereflektovala na výzvy sv.Jana Pavla a nedokázala odpovědět na znamení doby, však v Evropě od začátku 21.století umožnila prosadit se nepřátelům Ježíše Krista a jeho svaté Církve. Místo zdravé integrace došlo ke vzniku nové totality, prostě nového donucovacího zřízení, spoutávajícího evropské národy do nové koloniální soustavy.
Kolik posměchu, stíhání, útisku a omezování přirozených lidských práv zakusili ojedinělí průkopníci, prorocky poukazující např.v týdeníku Světlo z Matice Cyrilometodějské v Olomouci na mobilizaci zednářských loží a ostatních nepřátel Církve v Evropě po rozpadu komunistické soustavy. Pronásledování se často dělo v masmédiích, a to i v křesťanských masmédiích, kde působili bývalí estébáci. Mnozí vedoucí činitelé české katolické církve osobně vyhazovali týdeník Světlo z kostelů a všemožně zabraňovali jeho šíření v kostele. Každou chvíli byl šéfredaktor Světla, statečný bratr Josef Vlček v ohrožení, že olomoucký arcibiskup odebere týdeníku Světlo církevní souhlas. Také přispívatelé a redaktoři Světla, jako ing.Lubomír Štula, Dr.Radomír Malý a další byli stíháni veličinami české katolické církve a byl jim stěžován akademický růst a znemožňováno jejich akademické působení. Tak byla vedena v post-komunistické době v české katolické církvi nová normalizace proti domnělé nebezpečné polarizaci v Církvi. Tohle se dělo v 21.století, kdy už vláda komunismu dávno skončila, tedy v naší fešácké spotřební demokracii. Do vedení české katolické církve jakož i akademických senátů teologických fakult pronikli společně s bývalými agenty StB také členové zednářských lóží.
Začali zhoubně pracovat přes školství, přes masmédia, takže vliv zednářů a nepřátel Krista Církve rostl. Třebaže jsme měli křesťanský rozhlas a televizi, jejich osvětové působení zklamalo. Tato masmédia nekriticky přejímala zprávy hlavně ze světských kruhů a tak se přidržovala oficiálního směru bezbožné masmediální prádelny lidských mozků. Jinak se v duchovní rovině přidržovala spíše nižší úrovně obecenstva, zvyšované ojedinělými pořady, a vyhovovala jeho nižšímu vkusu tak, aby snáze dosáhla jeho hmotné podpory.
Sv.Jan Pavel si přál, abychom si stále hlouběji osvojovali sociální učení Církve tak, jak je vyjádřeno v písemných dokumentech, šířili je a uváděli v život. Šíření encyklik a projevů sv.Jana Pavla bylo u nás v bezbožné demokracii, šířící se od konce 20.století, znesnadňováno, ba i vylučováno, a právě díky týdeníku Světlo se dostávaly na veřejnost na pokračování encykliky sv.Jana Pavla.
Když sv,Jan Pavel navštívil Velehrad a zasvětil český a slovenský národ Panně Marii, tehdy pronesl politik Václav Klaus jedovatou poznámku: Kdo se ho o to prosil?
Ukázalo se, že mnohý přední český politik neměl ani žádné povědomí o nějakém Velehradě, natož pak o významu duchovního Velehradu pro novou Evropu. To už je potom věc nás, Božích dětí, nakolik jsme tuto záležitost, zdůrazňovanou sv.Janem Pavlem dovedli předávat na školách a v masmédiích. Odsud vede přímá cesta nás, Božích dětí, a našich duchovních celebrit k pokání, postu a modlitbám v ústraní
Díky nebeským přímluvám Panny Marie Fatimské a modlitbám a obětem sv.Jana Pavla a mnoha věrných křesťanů se Rusko po rozpadu SSSR a jeho držav vrátilo ke Kristu. Díky tomu se byly v Rusku obnoveny kostely a kláštery a rychle naplněny věřícím lidem. Ruský národ se vydal na obtížnou cestu demokratizace, aniž by slepě kopíroval zpuchřelé a zprofanované vzory západní spotřební demokracie, kterou sv.Jan Pavel při návštěvě USA výstižně nazval civilizací smrti.
Naopak ve státech Evropské unie, tedy také českém a slovenském národě, jakož i v Polsku a jiných bývalých komunistických zemích se do roku 2015 nebezpečně rozšířila bezbožná demokracie. Ve skutečnosti se tu demokracie zvrhla v demagogii a mediokracii. Ještě před koncem 20.století vypuklo dravé tažení zednářů a ostatních nepřátel Ježíše Krista a jeho Církve k rozvrácení manželství a rodiny, k rozbujení homosexualistické ideologie, k rozšíření tajnými službami západní demokracie plánovitě řízených ohnisek války na mnoha místech světa – nesoucích označení světový terorismus, arabské jaro, islámský stát. Tohle všechno usnadnila zrada inteligence, zejména inteligence křesťanské, kde církevní pohlaváři od začátku ignorovali výzvy sv.Jana Pavla, neprovedli žádnou evangelizaci nově se ustavující Evropy a tak připravily duchovní vakuum pro rozbujení eurofašismu.
V prostředí těchto překotných změn rostlo nebezpečí, aby se neroznítilo nějaké ohnisko nenávisti, napětí a ……