28:17
SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 19-40 SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP. …Více
SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 19-40
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.
19. Když sv.Jan Pavel rozebíral v 19.článku Centesimus annus poválečné poměry ve světě, tak připomněl cestu, kterou se vydaly některé demokracie. Staly se totiž obětí nové obludy. Byla sice nenápadná, ale přesto tak zhoubná, že se stala nebezpečnější, než ta - použijeme-li výrazu Zjevení - rudá šelma. Je to společnost hojnosti, „blahobytná neboli spotřební demokracie. Ta se snaží porazit komunismus materialisticky tím, že ukazuje, že společnost volného tržního hospodářství může zajistit uspokojování člověka lépe než komunismus, přičemž se duchovní hodnoty rovněž pouštějí ze zřetele. (Centesimus annus,II,19)
Tempo hospodářského růstu v těchto demokraciích se po válce zvýšilo. Pokud se objevovaly krize, tedy se podařilo zkrátit dobu poklesu výroby. Došlo sice ke krizím na burzách, jenže ty neprobíhaly současně s krizemi v průmyslu. Rovněž se národohospodářům podařilo docílit, aby nedocházelo k současnému souběhu hospodářských krizí v několika demokraciích naráz.
Zahraniční obchod v těchto demokraciích rostl po válce rychleji než výroba. Došlo k rozšíření mezinárodní dělby práce a specializace výroby. Současně tam došlo ke znehodnocení měn. Projevilo se to růstem cen na mezinárodním trhu. Růst cen na světovém trhu doprovázely tzv. cenové nůžky: tozn. zvyšování cen hotových průmyslových výrobků při současném snížení cen surovin a zemědělských plodin, vyvážených zaostalými zeměmi. Mezinárodní obchod spotřebních demokracií se rozvíjel hlavně na základě obchodu s hotovými průmyslovými výrobky, kdežto objem obchodu se surovinami se zmenšoval.
Zatímco komunistické země hospodářsky uvázly na mrtvém bodě, spotřební demokracie překonaly všechny plány spotřeby, o jakých snili komunisté:
- Vzrostly příjmy námezdních pracujících.
- Vzrostla zaměstnanost žen, což také přispělo k zvýšení úrovně spotřeby rodiny.
- Rozšířily se akciové společnosti, dopřávající pracujícím účast na různých podnicích.
Tak západní spotřební demokracie uskutečnila program blahobytu pro všechny své občany. Je toho dosaženo také pomocí daní - velké dědické daně postupně rozptylují obrovské soustředění majetku v rukou bohatých. Také progresivní důchodová daň ztěžuje bohatým možnost bohatnout dál.
Zvětšující se složitost podniků a jejich činnosti způsobila, že skutečná rozhodovací moc postupně přechází od majitelů podniků na odborné námezdní pracovníky - na manažery.
Vzestup výroby umožnil vzrůst úrovně spotřeby a blahobytu celé společnosti. Ukázalo se, že kapitál už není soběstačný, nezávislý na spotřebě. Spotřeba celé společnosti musí narůstat, aby kapitál mohl něco vynášet. Čím občané žijí blahobytněji, tím více se jejich potřeby utvářejí v procesu, jímž jsou uspokojovány. Velkou roli začala hrát reklama, která lidem podbízí nové potřeby. To vše vtiskuje celé demokracii spotřební ráz. Přitom spotřební demokracie překonávají úrovní spotřeby občanů všechny komunistické sny o blahobytu v komunismu. Tak je komunismus materialisticky překonáván v období vysoké úrovně spotřeby ve spotřební demokracii.
Sv.Jan Pavel uznává, že „na jedné straně je pravda, že tento sociální model odhaluje zhroucení marxismu, který chtěl vytvořit novou, lepší společnost. Na druhé straně se však s ním shoduje v tom, že popírá veškerou samostatnost, veškeré výzvy k mravnímu jednání, k právu, ke kultuře a k náboženství, a že omezuje člověka pouze na oblast hospodářství a uspokojování hmotných potřeb. (Centesimus annus,II,19)
Jak se to stalo? Předně tím, že když se takto hospodářsky všechno zařídí různými neosobními zařízeními - akciovými společnostmi, daněmi a jinak, tak už na samotného jedince skoro nic nezbývá. Tento blahobyt se mu nabízí, aniž by sám měl osobní účast na jeho dosažení, ba dokonce spíše se s jeho zapojením ani moc nepočítá. Hrozí-li někde hospodářská krize, hned různé mechanismy zabudované přímo do hospodářství samočinně vyrovnávají krizi, aby vývoj mohl zdárně a nerušeně běžet dál. To však způsobuje nespokojenost lidí, kteří pak prožívají společnost hojnosti jako ďábelský aparát, v němž mohou mít všechny poklady světa, pokud za to zaplatí, a to nejen penězi, ale koneckonců svou duší.
Mnohým lidem v komunistických zemích připadalo vystoupení hippies v 60. létech jako projev toho, že mládež v blahobytné demokracii už neví rozmařilostí, co by chtěla. Říkali si: my přece máme jaksepatří důvod k nespokojenosti: někdo nám tu něco zavedl, aby nám zajistil růžové zítřky komunismu, a dělal to snad pro nás, ale bez nás, takže my na to doplácíme ztrátou svobody. Ale co tihle hipíci ve spotřební demokracii? Žijí si uprostřed blahobytu, a přece jim to nestačí. Mnozí z těch hipíků odpovídali: o vás někdo rozhodl bez vás, že budete žít v bídě komunismu, a o nás také rozhodl někdo bez nás, že budeme žít v blahobytu spotřební demokracii, kde se další růst zajišťuje vytvářením umělých nepřátel ve světě v podobě teroristů a jejich následným vojenským stíháním. To nás nebaví žít, když je tady všechno na světě hotové. Jsme tu zbyteční. Jsme jen konzumenti.
Navíc zlepšení hospodářských poměrů pracujícího člověka spočívá nejen v růstu osobní spotřeby, ale také ve zvětšování jeho volného času. Volný čas přestal být ve spotřební demokracii výsadou bohatých a je dopřán každému. To je skvělá vymoženost.
Zapomíná se tu však na to, že volný čas je jenom příležitost k něčemu. Přehlíží se to, že si člověk má už od dětství osvojovat hodnoty - duchovní, mravní, estetické a vůbec kulturu.
Tak sice roste ve společnosti hojnosti volný čas mnohých, jenže oni nevědí, čím ho mají smysluplně naplnit. Kultura byla ve spotřební demokracii s vysokou úrovní hmotné spotřeby pro široké masy docela zanedbána, totiž omezena jenom na smyslové požitky. Samo prodlužování volného času, zrovna tak jako pouhý hmotný blahobyt není vyčerpávajícím řešením otázky pracujících lidí. Je třeba, aby se pracující člověk ve volném čase opravdu zotavil a účelně jej vyplnil ušlechtilou radostnou činností.
Růst blahobytu a volného času ve spotřební demokracii sice hospodářsky překonal komunismus, ale přesto se ukázal být stejně bezduchý jako komunismus. Třebaže jsou pracující lidé ve vyspělých demokraciích hospodářsky a společensky zbaveni bídy, většinou zůstávají duchovně prázdní a smutní. Ve volném čase se totiž dobrovolně stávají otroky shonu po smyslových požitcích. Dobrovolně a vědomě upadají do závislosti na smyslových podnětech svého těla a okolního světa. Nabídka smyslových služeb k nim přichází z hromadných sdělovacích prostředků a z celé obrovské oblasti služeb, které si podřizuje výnosný zábavní průmysl. Tak většina lidí ve spotřební demokracii vyměňuje svou nesmrtelnou duši za lákavé a strhující výplody zábavního průmyslu. Tak okrádá Boha o svou duši, a sebe ještě víc - o Boha, který je nekonečné Dobro, nabízí se osobně v Ježíši Kristu.
Při této své odcizenosti se nejlepšímu Dobru zakouší většina občanů dnešní spotřební demokracie hrozný smutek a strašné znechucení sebou samými a celou toto post-industriální společností, protože se dennodenně stávají svědky krvavého divadla. Za udržování a další rozvoj blahobytu spotřební demokracie se platí strašnými oběťmi – lidskými oběťmi. Kvůli zachovávání blahobytu a vyrovnaného hospodářského rozvoje vyhledávají tajné služby slabá místa v zaostalých národech s neodkrytým nerostným bohatstvím a nalezišti ropy a zemního plynu, aby právě tam byl zasazen umělý terč pro válku. Řetěz odhalování a stíhání údajných teroristů a bojových muslimů, postupuje od Bosny, přes Makedonii, Afganistán, Irák, Irán, Sýrii, Lybii, Ukrajinu, Gruzii a dál, aby se moloch spotřební demokracie nasytil krví. Tohle je hlavní úskalí blahobytné spotřební demokracie – přežívání na úkor chudých zaostalých národů a vlastní rozvoj z krve,slz a potu zaostalých národů, které vybavuje hlavně zbraněmi, antikoncepčními a potratovými prostředky. Tím se vyspělá americká a evropská spotřební demokracie potvrzuje jako civilizace smrti, jako docela antikulturní a barbarská.
Jenže jak může mír vyrůstat z kultury?
Terorismus a válka jsou dokladem společenské neúčinnosti nějaké kultury. Zároveň je umlčením pokojné tvorby, jakož i ničením kultury. Odpověď nalézáme v posledním článku 5. kapitoly o státu a kultuře encykliky Centesimus annus.
Sv.Jan Pavel zde důrazně varuje před nebezpečím války, které musí být zažehnáno. Lidé, národy a ti, kdo je vedou, se o to musí přičinit. Když se však řekne budovat mír nebo bojovat za mír, tak to zní příliš všeobecně. Proto sv.Jan Pavel upřesnil v 52.článku zmíněné encykliky způsob, jak má probíhat tato přičinlivost lidí: „Jiné označení míru zní rozvoj. Stejně jako je společná odpovědnost za odvrácení války, tak je i společná odpovědnost za rozvoj.“ (CA,52) Je to pokojná tvorba takové kultury, která není zahleděna sama do sebe v nějaké estetické samoúčelnosti, nýbrž se rozvíjí ve vztahu ke společnosti. Je to kultura, která dovede nejen činorodě, ale také obětavě čelit křivdám, proti utrpěnému bezpráví, proti bídě duchovní i hmotné, proti vykořisťování chudých. Zkrátka je to kultura, která je způsobilá přímo ve společnosti přemáhat samotné skutečné příčiny války a znásilňovat přímo v lidském nitru žádostivost po cizím bohatství, chamtivost, touhu po pomstě, po násilí, ale také vykořenit lenost a lidské ohledy tam, kde jde službu Bohu.
Taková průbojná kultura je způsobilá přivodit náležitou odezvu ve všech oblastech společenského života, hospodářství nevyjímaje.
Je pravda, že technika a hospodářství mohou dnes ve velké míře usnadňovat upevnění mírového soužití, když odstraší všechny rušitele pokojného soužití. Už třeba tím, že modernější výzbroj armád různých zemí může odstrašovat někoho od zahájení války. To jistě není zanedbatelné, protože není možné každého přesvědčit pouze Horským kázáním Ježíše Krista. Pokud se však hospodářský rozvoj mocností a rovnováha vojenských sil mezi státy …
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.
19. Když sv.Jan Pavel rozebíral v 19.článku Centesimus annus poválečné poměry ve světě, tak připomněl cestu, kterou se vydaly některé demokracie. Staly se totiž obětí nové obludy. Byla sice nenápadná, ale přesto tak zhoubná, že se stala nebezpečnější, než ta - použijeme-li výrazu Zjevení - rudá šelma. Je to společnost hojnosti, „blahobytná neboli spotřební demokracie. Ta se snaží porazit komunismus materialisticky tím, že ukazuje, že společnost volného tržního hospodářství může zajistit uspokojování člověka lépe než komunismus, přičemž se duchovní hodnoty rovněž pouštějí ze zřetele. (Centesimus annus,II,19)
Tempo hospodářského růstu v těchto demokraciích se po válce zvýšilo. Pokud se objevovaly krize, tedy se podařilo zkrátit dobu poklesu výroby. Došlo sice ke krizím na burzách, jenže ty neprobíhaly současně s krizemi v průmyslu. Rovněž se národohospodářům podařilo docílit, aby nedocházelo k současnému souběhu hospodářských krizí v několika demokraciích naráz.
Zahraniční obchod v těchto demokraciích rostl po válce rychleji než výroba. Došlo k rozšíření mezinárodní dělby práce a specializace výroby. Současně tam došlo ke znehodnocení měn. Projevilo se to růstem cen na mezinárodním trhu. Růst cen na světovém trhu doprovázely tzv. cenové nůžky: tozn. zvyšování cen hotových průmyslových výrobků při současném snížení cen surovin a zemědělských plodin, vyvážených zaostalými zeměmi. Mezinárodní obchod spotřebních demokracií se rozvíjel hlavně na základě obchodu s hotovými průmyslovými výrobky, kdežto objem obchodu se surovinami se zmenšoval.
Zatímco komunistické země hospodářsky uvázly na mrtvém bodě, spotřební demokracie překonaly všechny plány spotřeby, o jakých snili komunisté:
- Vzrostly příjmy námezdních pracujících.
- Vzrostla zaměstnanost žen, což také přispělo k zvýšení úrovně spotřeby rodiny.
- Rozšířily se akciové společnosti, dopřávající pracujícím účast na různých podnicích.
Tak západní spotřební demokracie uskutečnila program blahobytu pro všechny své občany. Je toho dosaženo také pomocí daní - velké dědické daně postupně rozptylují obrovské soustředění majetku v rukou bohatých. Také progresivní důchodová daň ztěžuje bohatým možnost bohatnout dál.
Zvětšující se složitost podniků a jejich činnosti způsobila, že skutečná rozhodovací moc postupně přechází od majitelů podniků na odborné námezdní pracovníky - na manažery.
Vzestup výroby umožnil vzrůst úrovně spotřeby a blahobytu celé společnosti. Ukázalo se, že kapitál už není soběstačný, nezávislý na spotřebě. Spotřeba celé společnosti musí narůstat, aby kapitál mohl něco vynášet. Čím občané žijí blahobytněji, tím více se jejich potřeby utvářejí v procesu, jímž jsou uspokojovány. Velkou roli začala hrát reklama, která lidem podbízí nové potřeby. To vše vtiskuje celé demokracii spotřební ráz. Přitom spotřební demokracie překonávají úrovní spotřeby občanů všechny komunistické sny o blahobytu v komunismu. Tak je komunismus materialisticky překonáván v období vysoké úrovně spotřeby ve spotřební demokracii.
Sv.Jan Pavel uznává, že „na jedné straně je pravda, že tento sociální model odhaluje zhroucení marxismu, který chtěl vytvořit novou, lepší společnost. Na druhé straně se však s ním shoduje v tom, že popírá veškerou samostatnost, veškeré výzvy k mravnímu jednání, k právu, ke kultuře a k náboženství, a že omezuje člověka pouze na oblast hospodářství a uspokojování hmotných potřeb. (Centesimus annus,II,19)
Jak se to stalo? Předně tím, že když se takto hospodářsky všechno zařídí různými neosobními zařízeními - akciovými společnostmi, daněmi a jinak, tak už na samotného jedince skoro nic nezbývá. Tento blahobyt se mu nabízí, aniž by sám měl osobní účast na jeho dosažení, ba dokonce spíše se s jeho zapojením ani moc nepočítá. Hrozí-li někde hospodářská krize, hned různé mechanismy zabudované přímo do hospodářství samočinně vyrovnávají krizi, aby vývoj mohl zdárně a nerušeně běžet dál. To však způsobuje nespokojenost lidí, kteří pak prožívají společnost hojnosti jako ďábelský aparát, v němž mohou mít všechny poklady světa, pokud za to zaplatí, a to nejen penězi, ale koneckonců svou duší.
Mnohým lidem v komunistických zemích připadalo vystoupení hippies v 60. létech jako projev toho, že mládež v blahobytné demokracii už neví rozmařilostí, co by chtěla. Říkali si: my přece máme jaksepatří důvod k nespokojenosti: někdo nám tu něco zavedl, aby nám zajistil růžové zítřky komunismu, a dělal to snad pro nás, ale bez nás, takže my na to doplácíme ztrátou svobody. Ale co tihle hipíci ve spotřební demokracii? Žijí si uprostřed blahobytu, a přece jim to nestačí. Mnozí z těch hipíků odpovídali: o vás někdo rozhodl bez vás, že budete žít v bídě komunismu, a o nás také rozhodl někdo bez nás, že budeme žít v blahobytu spotřební demokracii, kde se další růst zajišťuje vytvářením umělých nepřátel ve světě v podobě teroristů a jejich následným vojenským stíháním. To nás nebaví žít, když je tady všechno na světě hotové. Jsme tu zbyteční. Jsme jen konzumenti.
Navíc zlepšení hospodářských poměrů pracujícího člověka spočívá nejen v růstu osobní spotřeby, ale také ve zvětšování jeho volného času. Volný čas přestal být ve spotřební demokracii výsadou bohatých a je dopřán každému. To je skvělá vymoženost.
Zapomíná se tu však na to, že volný čas je jenom příležitost k něčemu. Přehlíží se to, že si člověk má už od dětství osvojovat hodnoty - duchovní, mravní, estetické a vůbec kulturu.
Tak sice roste ve společnosti hojnosti volný čas mnohých, jenže oni nevědí, čím ho mají smysluplně naplnit. Kultura byla ve spotřební demokracii s vysokou úrovní hmotné spotřeby pro široké masy docela zanedbána, totiž omezena jenom na smyslové požitky. Samo prodlužování volného času, zrovna tak jako pouhý hmotný blahobyt není vyčerpávajícím řešením otázky pracujících lidí. Je třeba, aby se pracující člověk ve volném čase opravdu zotavil a účelně jej vyplnil ušlechtilou radostnou činností.
Růst blahobytu a volného času ve spotřební demokracii sice hospodářsky překonal komunismus, ale přesto se ukázal být stejně bezduchý jako komunismus. Třebaže jsou pracující lidé ve vyspělých demokraciích hospodářsky a společensky zbaveni bídy, většinou zůstávají duchovně prázdní a smutní. Ve volném čase se totiž dobrovolně stávají otroky shonu po smyslových požitcích. Dobrovolně a vědomě upadají do závislosti na smyslových podnětech svého těla a okolního světa. Nabídka smyslových služeb k nim přichází z hromadných sdělovacích prostředků a z celé obrovské oblasti služeb, které si podřizuje výnosný zábavní průmysl. Tak většina lidí ve spotřební demokracii vyměňuje svou nesmrtelnou duši za lákavé a strhující výplody zábavního průmyslu. Tak okrádá Boha o svou duši, a sebe ještě víc - o Boha, který je nekonečné Dobro, nabízí se osobně v Ježíši Kristu.
Při této své odcizenosti se nejlepšímu Dobru zakouší většina občanů dnešní spotřební demokracie hrozný smutek a strašné znechucení sebou samými a celou toto post-industriální společností, protože se dennodenně stávají svědky krvavého divadla. Za udržování a další rozvoj blahobytu spotřební demokracie se platí strašnými oběťmi – lidskými oběťmi. Kvůli zachovávání blahobytu a vyrovnaného hospodářského rozvoje vyhledávají tajné služby slabá místa v zaostalých národech s neodkrytým nerostným bohatstvím a nalezišti ropy a zemního plynu, aby právě tam byl zasazen umělý terč pro válku. Řetěz odhalování a stíhání údajných teroristů a bojových muslimů, postupuje od Bosny, přes Makedonii, Afganistán, Irák, Irán, Sýrii, Lybii, Ukrajinu, Gruzii a dál, aby se moloch spotřební demokracie nasytil krví. Tohle je hlavní úskalí blahobytné spotřební demokracie – přežívání na úkor chudých zaostalých národů a vlastní rozvoj z krve,slz a potu zaostalých národů, které vybavuje hlavně zbraněmi, antikoncepčními a potratovými prostředky. Tím se vyspělá americká a evropská spotřební demokracie potvrzuje jako civilizace smrti, jako docela antikulturní a barbarská.
Jenže jak může mír vyrůstat z kultury?
Terorismus a válka jsou dokladem společenské neúčinnosti nějaké kultury. Zároveň je umlčením pokojné tvorby, jakož i ničením kultury. Odpověď nalézáme v posledním článku 5. kapitoly o státu a kultuře encykliky Centesimus annus.
Sv.Jan Pavel zde důrazně varuje před nebezpečím války, které musí být zažehnáno. Lidé, národy a ti, kdo je vedou, se o to musí přičinit. Když se však řekne budovat mír nebo bojovat za mír, tak to zní příliš všeobecně. Proto sv.Jan Pavel upřesnil v 52.článku zmíněné encykliky způsob, jak má probíhat tato přičinlivost lidí: „Jiné označení míru zní rozvoj. Stejně jako je společná odpovědnost za odvrácení války, tak je i společná odpovědnost za rozvoj.“ (CA,52) Je to pokojná tvorba takové kultury, která není zahleděna sama do sebe v nějaké estetické samoúčelnosti, nýbrž se rozvíjí ve vztahu ke společnosti. Je to kultura, která dovede nejen činorodě, ale také obětavě čelit křivdám, proti utrpěnému bezpráví, proti bídě duchovní i hmotné, proti vykořisťování chudých. Zkrátka je to kultura, která je způsobilá přímo ve společnosti přemáhat samotné skutečné příčiny války a znásilňovat přímo v lidském nitru žádostivost po cizím bohatství, chamtivost, touhu po pomstě, po násilí, ale také vykořenit lenost a lidské ohledy tam, kde jde službu Bohu.
Taková průbojná kultura je způsobilá přivodit náležitou odezvu ve všech oblastech společenského života, hospodářství nevyjímaje.
Je pravda, že technika a hospodářství mohou dnes ve velké míře usnadňovat upevnění mírového soužití, když odstraší všechny rušitele pokojného soužití. Už třeba tím, že modernější výzbroj armád různých zemí může odstrašovat někoho od zahájení války. To jistě není zanedbatelné, protože není možné každého přesvědčit pouze Horským kázáním Ježíše Krista. Pokud se však hospodářský rozvoj mocností a rovnováha vojenských sil mezi státy …