SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 18-40

SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.

18.

Když se sv.Jan Pavel zamýšlel v 18.článku Centesimus annus nad poměry po druhé světové válce, uvedl: „V některých zemích se po skončení II.sv.války projevovala příznivá snaha o budování demokratické společnosti. Řídila se sociální spravedlností. Tak brala komunismu jeho revoluční náboj. Tuto snahu podporovaly metody svobodného tržního hospodářství. Zároveň se však usilovalo o to, aby se tržní mechanismy nestaly jediným měřítkem veškerého života společnosti.“ (Centesimus annus,II,19)

Přitom však dodal, že i tyto snahy, které unikly komunistické diktatuře, se uchylovaly ke krajnostem. Trpěla přitom lidská práva, důstojnost osobnosti člověka byla přehlížena, duchovní hodnoty se zanedbávaly.

Už během II.sv.války se zrychlilo vyhraňování dvou mocenských bloků. Vyhranil se blok demokratických mocností proti bloku mocností totalitních. Současně se ustavilo rozsáhlé pásmo třetího světa, mladých či zaostalých národů. Západní spotřební demokracie přiznávaly čerstvě osamostatněným národům právo na samosprávu. Sledovaly přitom posílení závislosti zaostalých národů na výrobcích vyspělé spotřební demokracie, zejména dodávkami zbraní pro zadržování komunistického vlivu, a zmocňovaly se místních zdrojů nerostných látek.

Vlastní příznivý účinek násilného zadržování komunismu se dá těžko posoudit, natož změřit. Výsledné zadržení nebylo vždy shodné s vojenským vítězstvím jako v Koreji, Vietnamu,aj. Už tehdy se jasně ukázalo, že v takových válkách nelze dosáhnout politicky zužitkovatelného vítězství.

Přesto si násilné či výhružné zadržování komunismu vyžádalo rostoucí výdaje z kapes daňových poplatníků.

Zatímco v roce 1954 vydaly všechny státy (NATO) na zbrojení 56,3 miliardy dolarů, v r.1979 už je to stálo 200,7 mld. dolarů. Jestliže se v prvé polovině 20. století vydalo na světě na zbrojení asi 4 bilióny dolarů, tak od r. 1948 do r. 1980 dosáhly výdaje skoro 7,5 biliónu dolarů. A tyto výdaje byly lidstvu ´logicky´ důkladně zdůvodněny: na jedné straně utopií o historické nutnosti vítězství komunismu, na druhé straně sebevědomím těch, kdo chtěli zachránit lidstvo tím, že se komunismus zbrojením hospodářsky podlomí. Bylo na tom kus pravdy: jedni zbrojili ze svého nadbytku a blahobytu: ve zbrojní výrobě poskytovali živobytí nezaměstnaným, a tak stavěli zcela zbytečnou hladovou zeď. Druzí zbrojili z nedostatku, z bídy a z podněcování nenávisti.

Nejvíce na to začaly doplácely zaostalé národy. Dostaly se mezi mlýnské kameny komunistických a demokratických sil. Zaostalé národy se tomu musely přizpůsobovat. Jejich výdaje na zbrojení pak vzrůstaly ještě nepřiměřeněji, než v průmyslově rozvinutých zemích. Vývoz zbraní do zaostalých zemí se pro spotřební demokracie stal nesmírně výnosný. Zaostalé národy se zadlužovaly a jejich bídy zneužívaly podvratné snahy cizozemských tajných služeb, podněcujících občanskou válku v zaostalých národech.

V rozporu se všemi halasných proklamacemi pravdo-láskových blouznivců, kteří se vynořili po rozpadu komunistického bloku a bájili o světovém míru, zbrojení spotřební demokracie prudce vzrůstalo, přes nějaké dočasné poklesy. Podle Stockholmského mezinárodního mírového institutu rozpočet USA na zbrojení v roce 2013 činil 640 miliard dolarů,tj. 3,8% hrubého domácího produktu. Zbrojní výdaje Číny činily tehdy 188 mld.dolarů, tj.2%HDP., Ruska 87,8 mld.dolarů,tj,. 4,1 HDP.

Tehdy začaly masmédia chrlit do celého světa poplašné zvěsti o hrozícím ruském nebezpečí pro záp. spotřební demokracii,

Vzhledem k tomu, že k vysněné blahobytné společnosti, jaká si rozmařile hospodářsky dovolovala takový přepych, jako je zbrojní výroba, má Česká republika nesmírně daleko, hrozí nám v Evropské unii jiné riziko. Sv.Jan Pavel o tom prorocky vyslovil v 19.článku Centesimus annus tato slova: „Existují jiné společenské síly a hnutí, jež se postavily marxismu vytvořením systémů ´národní bezpečnosti´. Jejím cílem je řídit celou společnost až do těch nejjemnějších vláken, aby se zabránilo pronikání marxismu. Velebí a posilují moc státu a myslí, že tak uchrání své národy před komunismem. Přitom se ale dostávají do nebezpečí, že zničí ty lidské svobody a hodnoty, ve jménu kterých se má komunismu čelit. (CENT.ANNUS,19)

Tato slepá ulička, ve které uvázla EU, se jmenuje fašismus. Po II.sv.válce zosobňoval fašismus v Evropě generál Franco, Salazar. Mimo Evropu Perón, Pinochet. Také u nás se ozývají hlasy těch, kdo volají po vládě tvrdé ruky. Některé okolnosti v české společnosti jim poskytují pádné argumenty: nevyhraněnost státní politiky, rostoucí zločinnost, výstřelky nacionalismu, ateismus, zakrývané korupční aféry, nepoddajnost hospodářských a správních úřadů vůči demokratizaci společnosti, časté zvrhání se demokracie v demagogii a sílící samovlády hromad. sděl.prostředků.

Tato slepá ulička společenského vývoje je svůdná nejen pro široké masy, které se snadno podřizují zjednodušujícím heslům, ale i pro inteligenci, dokonce katolickou inteligenci. Tito hazardéři připouštějí fašismus jako dočasnou léčebnou kůru společnosti, vystavené po nějakou dobu nákaze či otravě komunismem. Tak chápal své poslání generál Franco ve Španělsku, který snad ani nebyl fašista, nýbrž falangista a praktikující katolík. Namlouvají si, že současný fašismus evropské unie prý nemusí být tak strašný, jako byl ten, který doprovázel německý nacismus, ale že se prý dá udržet v jistých mezích, takže ho nemusely doprovázet např. koncentráky k vyhlazování všech nepřizpůsobivých. Jenže svědectví amerického Guantanáma ukazuje, že takové koncentráky, kde jsou ve spotřební demokracii úplně běžné. V Guantanámu jsou jedinci zbavováni lidských a lidské důstojnosti, vystavováni mučení, a to jen kvůli pouhému, neprokázanému podezření. Tak je v západní demokracii úplně popírána zásada presumpce neviny. K farizejským právnickým trikům pohlavárů vyspělé spotřebné demokracie patří, že si takové koncetráky budují nikoli na domácí půdě, nýbrž v mladých demokraciích jako je polská, česká, slovenská, kde tyto státoprávní zásady nejsou morálně příliš zažité.

V evropském prostředí se k tomu vždy přidružuje velkoněmecký nacismus. Ten se od začátku 21.století prosazuje hospodářským nátlakem či sankcemi. Jako by trh neměl žádná omezení, prosazuje se s průbojností nacistických tanků.

Ještě strašlivější je fakt, že tito lidé prosazují odrůdu fašismu postupně pomocí důmyslných masmediálních triků, zneužívajících ideu lidských práv k násilným vojenským zákrokům. Jejími prosazovateli mohou být také mocní jedinci, stavící se navenek jako velcí obhájci lidských práv a demokraté, usilující o postupné získání co nejvíce pravomocí pro hlavu státu na úkor parlamentu, atd. To je velké nebezpečí pro tak slabou a křehkou demokracii, jako je v nových skladbách EU.

Zodpovědné veličiny úplně přehlížejí jakékoli hranice trhu, ačkoli na jeho meze už dávno poukázal sv.Jan Pavel.

Sv.Jan Pavel pojednal ve 40.článku encykliky Centesimus annus o souvislostech, spjatých s životním prostředím člověka. Přitom zdůraznil novou hranici trhu. Uvedl, že „je úkolem státu starat se o obranu a ochranu společných statků jako je přirozené a lidské životní prostředí. Stejně jako měl stát v dobách starého kapitalismu povinnost hájit základní práva práce, má nyní vzhledem k novému kapitalismu povinnost hájit společné statky, které tvoří rámec, v němž jedině může jednotlivec spravedlivě uskutečňovat své cíle.

Zde se setkáváme s novou hranicí trhu. Některé významné lidské požadavky se vymykají jeho logice. Některé statky na základě své povahy nemohou a nesmějí být prodávány ani kupovány. Tržní mechanismy nabízejí jisté výhody, avšak skrývají v sobě nebezpečí ´zbožštění´ trhu, který přehlíží přítomnost statků, jež podle své povahy nemohou a nesmějí být brány jako zboží. (CENTESIMUS ANNUS,IV,40)

To je sice známá myšlenka, že jsou hodnoty, které člověk na trhu nemůže koupit. Jsou pravdy, které nejsou v žádné soudobé deklaraci přirozených lidských práv. Jsou to pravdy srdce. Když Sv.Jan Pavel mluvil modlitbě sv. růžence, tak řekl, že růženec je modlitba srdce. To je něco, co přesahuje meze trhu, a to je to, co člověk velmi potřebuje. Jenže jsou ještě další hodnoty, které se vymykají trhu, jako je pravda, krása, láska. Právě o to musí stát pečovat a starat se. Přitom stát sám není způsobilý vytvořit ani jedinou z těchto hodnot, ani nemůže příkazem nařídit její zavedení, ale má vytvářet vhodné společenské podmínky, v jakých se tyto hodnoty svobodně rozvíjejí a uchovávají.

Stát musí pečovat o to, aby nedocházelo k přehnanému vyvyšování významu trhu, k upřednostňování požadavků tržního hospodářství na úkor kulturních hodnot národů. Jinak by se občané jenom honili za penězi, za ziskem, a využívání mnohých základních přirozených práv člověka, by zůstávalo opomíjeno. Vzpomeňme třeba to, že už Mojžíš připomenul v zákoně důležitost svátečního a nedělního klidu, (EX,20,8,DT,5,15) a není pochyb, že by to mělo být více zdůrazněno i v naší době,. Kdyby tohoto nebylo, tak by člověk byl vlastně v jednom zapojení, což by ohrožovalo i jeho zdraví a vnitřní život. Navíc by to bylo člověka nedůstojné, protože by se stal otrokem okolního, hříchem narušeného životního prostředí. A co nejvíc, bylo by to urážkou samotného Stvořitele, který si přeje, aby mu jeden den v týdnu byl zasvěcen. Stát by měl uložit velké daně těm podnikatelům, kteří ve snaze o co největší zisk, neberou ohled na nedělní klid. Samozřejmě, že ne proto, že by samotná lidská práce byla něco škodlivého, ale proto, že lidé kvůli ní opomíjejí svůj vnitřní život, a duchovní život svých rodin.

Nejde však jen o meze práce, ale především o hranice trhu, a to trhu jak se zbožím, tak se službami. Je povinností státu zabránit, aby ti, kdo obchodují se zbožím, které ohrožuje duchovní a mravní růst národa, a zejména mládeže, byli nejen zatíženi vysokými daněmi, ale v mnoha případech, aby …