Druhý vatikánský koncil ve vzpomínkách a nadějích jeho svědka

Promluva Benedikta XVI. na setkání s římskými kněžími, aula Pavla VI.

17.2.2013
Chtěl bych nyní ještě dodat jednu věc. Byl Koncil Otců (biskupů) – pravý koncil, ale byl také koncil medií, který sám byl něco jako koncil a svět vnímal koncil skrze média. Koncil, který s okamžitou účinností dosahoval k lidem, byl mediální koncil, nikoli koncil Otců. Koncil Otců se uskutečňoval v rámci víry a byl koncilem víry, která hledá porozumění, která hledá porozumění sobě samé a snaží se chápat Boží znaky své doby, snaží se odpovědět na výzvu Boží v této chvíli a najít slova pro dnešek i zítřek, a tedy byl to koncil fides quaerens intellectum. Naproti tomu koncil žurnalistů se přirozeně neuskutečňoval v rámci víry, nýbrž v rámci dnešních mediálních kategorií, tzn. mimo víru a v odlišné hermeneutice. Byla to politická hermeneutika. Pro média byl koncil politickým zápolením, bojem o moc mezi různými proudy v církvi. Bylo jasné, že média zaujmou takovou pozici, která se jim jeví jako slučitelná s jejich světem. Byli takoví, kteří usilovali o decentralizaci církve, o moc biskupů a potom také - za pomoci výrazu „Boží lid“ - o moc lidu, laiků.
Byla to trojí otázka: moc papeže a její přenesení na biskupy a na všechny, tedy svrchovaná moc lidu. Přirozeně, že podle médií měl tento přístup být schválen, prosazen a posílen. A totéž platí pro liturgii. Média se nezajímají o liturgii jako o úkon víry, nýbrž jako o něco, kde se dělá něco srozumitelného, jako o nějakou činnost společenství, profánní záležitost. A víme, že existovala také určitá tendence, která byla podložena i historicky, totiž tvrzení, že „Sakrálnost je záležitost pohanů, popřípadě Starého zákona, zatímco v Novém zákoně platí pouze fakt, že Kristus zemřel venku, tzn. za hradbami, v profánním světě.“ Posvátnost (sakrálnost) má tedy údajně vyústit do světskosti, profánnosti také na poli náboženského kultu. Bohoslužba, kult již není kultem, nýbrž úkonem společenství, společnou účastí a účast je aktivita. A tyto výklady, banalizace idejí koncilu, byly zhoubné v praxi a při aplikaci liturgické reformy, zrodily se ve vizi, která stála mimo koncil a jeho klíč, kterým je víra. A podobně tomu bylo v otázce Písma: Písmo je historickou knihou, s níž je třeba zacházet pouze z historického hlediska atd.
Dobře víme, jak byl tento mediální koncil všem dostupný. Byl dominantní a účinný, způsobil četné kalamity, mnohé problémy, mnoho reálného ochuzení: zavřené semináře a řeholní konventy, banalizaci liturgie… Pravý koncil se při své konkretizaci a realizaci potýkal s těžkostmi. Virtuální koncil byl silnější než ten reálný, avšak reálná síla koncilu byla přítomna a postupně a stále více se uskutečňuje a stává se pravou silou, která je také pravou reformou, pravou obnovou církve.
Zdá se mi, že 50 let po koncilu vidíme, že se tento virtuální koncil hroutí, vytrácí a ukazuje se v celé své duchovní síle pravý koncil. A je naším úkolem právě v tomto Roce víry a počínaje Rokem víry, aby se mocí Ducha svatého uskutečnil a církev byla skutečně obnovena. Věříme, že nám pomůže Pán. Já svou modlitbou v ústraní budu stále s vámi a společně půjdeme vpřed spolu s Pánem, v jistotě, že zvítězí Pán.

www.radiovaticana.cz/clanek.php4

Tak takový je přístup k mladým nadějným seminaristům!

Zvlášť účinnými nástroji útlaku byly včera a zůstávají i dnes takzvané skupinové dynamiky v seminářích, psychologická, popřípadě sociologická “supervize” a tak dále. To, že pro normálního, sebejistého mladého muže je povinnost podrobit se takovýmto infantilním praktikám něco zcela nestydatého, mnozí představení seminářů, zdá se, vůbec nevnímají.
Pro nemálo těchto mladíků je rovněž tak nebezpečné, dát se dopadnout s růžencem v ruce nebo v adoraci před svatostánkem. Případy, ve kterých pak tito seminaristé byli propuštěni jako nevhodní kandidáti kněžství, nejsou vzácné. Nezajde-li věc až tak daleko, postarají se vždy představení o to, aby byl takovýto “podezřelý” kandidát poslán na praxi k některému faráři, od něhož se očekává, že už ho “srovná”.
Je-li nakonec takový kandidát vysvěcen na kněze, může se snadno stát, že je přidělen faráři, který s “nasměrováním” svého kaplana vůbec nesouhlasí. Nezřídka se děje, že mu pak zakazuje či znemožňuje třeba i slavení mše svaté, pokud k tomu nebyl přidělen.

Další zamyšlení nad pokoncilním vývojem.Nic není ztraceno.

Nová generace kněží překonává následky neblahého vlivu „osmašedesátníků”

říká kard. Brandmüller o pokoncilním vývoji v církvi
Česká sekce RV
Na církevní scénu vchází nový kněžský typ, zavázaný ryzí katolické tradici. O této skutečnosti je přesvědčen kard. Walter Brandmüller. Ve svém příspěvku pro poslední (prosincové) číslo německého katolického měsíčníku PUR církevní historik pohlíží na tento vývoj vesměs nadějně. V církevních dějinách se totiž periodicky střídá život v nížině a na horských vrcholcích, kde kvetou hloubka a radost nově nabyté víry.
Už více než deset let můžete potkat stále více kněží – a to nejenom v Římě – kteří jsou rozpoznatelní již podle ošacení. V pokoncilních letech bylo dlouhou dobu zcela běžné, že kněz nosil civil, nezřídka s ležérní nedbalostí. Nechtěl být jiný než všichni ostatní, hledal blízkost k lidem, které si nepřál odstrašit vybraným oděvem.
Nyní nastal nepřehlédnutelný obrat. Nejenom kněží a řeholníci se již delší dobu oblékají “klerikálně”. Zvláště si v tom libují také seminaristé. Když dnes potkáte ony kněze, které mnozí s despektem označují jako “kravaťáky”, většinou jsou to prošedlí pánové přes šedesátku. Viditelná je zde tedy generační změna – nastupuje nová a mladší kněžská generace. Samozřejmě přitom nejde o textil, nýbrž o rozloučení s “pokoncilním” kněžským typem a ohlášení typu nového. Kněží, kteří platili za pokrokové, lidem blízké a světu otevřené, totiž ve skutečnosti sami sebe vnímali spíše jako poradce životního stylu a sociální pracovníky než jako hlasatele evangelia a liturgiky, udílející svátosti.
To, co se přitom stalo z evangelia, liturgie a přijímání svátostí, bylo již dostatečně popsáno a přečasto žalováno, než abychom to zde museli opakovat. Nový kněžský typ představují mladíci v kolárkové košili a zálibou v tradičních formách zbožnosti. Je však tento typ opravdu nový? Nikoliv! Je zkrátka ryze katolický.
Čteme-li pozorně příslušné dokumenty II. Vatikánského koncilu – třeba Presbyterorum ordinis vztahující se ke kněžskému životu a službě, či Optatam totius o výchově ke kněžství, s údivem zjišťujeme, že právě tito mladí muži, kteří koncil znají jenom z vyučování církevních dějin, jsou jeho myšlenkám mnohem blíže než ti, kteří jej ještě zažili.
Náhle se opět vysoce cení adorace, slavnostní liturgie, věrnost papeži a biskupovi, souhlas s Kristovým následováním v celibátu. S úžasem se objevuje latina a gregoriánský chorál a tam, kde se od motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI. slaví mše svatá v mimořádné formě římského ritu tyto mladé seminaristy vždy najdete v doprovodu jejich přátel “ze světa”. Tito mladíci se vyznačují rovněž mnohem více než předchozí studentská generace hlubším zájmem o studium teologie, namísto angažovanosti v sociálních aktivitách.
Nový a ryzí katolické tradici zavázaný kněžský typ nastupuje na široké frontě. Příznačné přitom je, že kněžské semináře oněch společenství, která rádi nazýváme “tradicionalistická”, trpí nedostatkem prostor. Většina diecézních seminářů má naproti tomu mnohem více místností než studentů.
Ptáme-li se na příčiny tohoto vývoje, nevystačíme si s pouhou sociologicky či psychologicky zdůvodněnou odpovědí. Ve všech srovnatelných případech obdobná změna vyvstávala z prohloubení, prozíravějšího uchopení, naléhavého zdůraznění a intenzivnějšího osvojení víry církve. Dnes se snad jedná o výroky II. Vatikánského koncilu, které dosud zdaleka nepronikly do každodennosti církevního života.
Mnozí v tomto vývoji, který Benedikt XVI. velkou měrou podporuje, spatřují nadějný příznak nového církevního rozmachu. Generace “otců” na něj však nezřídka pohlíží s nesouhlasnou podezřívavostí a kde může, jej potlačuje.
Zvlášť účinnými nástroji útlaku byly včera a zůstávají i dnes takzvané skupinové dynamiky v seminářích, psychologická, popřípadě sociologická “supervize” a tak dále. To, že pro normálního, sebejistého mladého muže je povinnost podrobit se takovýmto infantilním praktikám něco zcela nestydatého, mnozí představení seminářů, zdá se, vůbec nevnímají.
Pro nemálo těchto mladíků je rovněž tak nebezpečné, dát se dopadnout s růžencem v ruce nebo v adoraci před svatostánkem. Případy, ve kterých pak tito seminaristé byli propuštěni jako nevhodní kandidáti kněžství, nejsou vzácné. Nezajde-li věc až tak daleko, postarají se vždy představení o to, aby byl takovýto “podezřelý” kandidát poslán na praxi k některému faráři, od něhož se očekává, že už ho “srovná”.
Je-li nakonec takový kandidát vysvěcen na kněze, může se snadno stát, že je přidělen faráři, který s “nasměrováním” svého kaplana vůbec nesouhlasí. Nezřídka se děje, že mu pak zakazuje či znemožňuje třeba i slavení mše svaté, pokud k tomu nebyl přidělen.
V obdobných případech již konfliktu nelze zabránit – a když se kaplan obrátí na nadřízený úřad, diecézní kurii? Dovolá se pomoci? Tento scénář není nikterak nový – a to je nám, v jisté míře, útěchou.
Střet mezi pomalou setrvačností a reformátorským vznětem je fenomén vlastní celým církevním dějinám, který se neodvratně opakuje v pravidelných vlnách. Život církve se ubírá údolím a poté vystupuje na horstva nově získané hluboké a radostné víry.
Co jen nalezl sv. Bonifác, když přišel do Německa z vysoce církevně a kulturně rozvinuté Anglie! Na biskupských stolcích seděli opilci, rváči a cizoložníci; kněží neuměli správně odříkat ani křestní formuli. Následoval tvrdý boj, při kterém se sklíčený světec mnohdy obracel na papeže o radu a pomoc. Avšak několik desetiletí po jeho smrti zažívá církev v říši Karla Velikého dobu nebývalého rozkvětu.
Dorostli a prosadili se biskupové a kněží na výši svého povolání. Sotva o dvě století později opět nastalo období úpadku, které bylo nutno překonat. Rozmohlo se obsazování biskupských stolců světskými pány, prodej duchovních úřadů, konkubinát biskupů a kněží. To vše ochromovalo život církve.
Avšak také v souvislosti s tímto zlem se pohnuly mladé reformní síly, které vzaly za svůj program papeže Řehoře VII. a daly se do díla. Na jaký odpor však narazily! Biskupové, horlící pro změnu, byli vyháněni; jeden opat, Řehořův stoupenec, byl synodem protireformních biskupů zpráskán, týrán a uvržen do vězení. Nakonec přece vyšla církev i z této bouře očištěna a posílena.
Něco podobného se stalo – učiníme-li velký skok časem – po Tridentském koncilu a o další dvě století později – v prvních desetiletích 19. století – vzápětí po osvícenství a revoluci. Zejména Francie zažila, v neposlední řadě pod vlivem spisovatelů jako byli Chateaubriand a de Maistre ohromující znovuzrození náboženského života, téměř vyhaslého radikálním osvícenstvím a revolucí. V německé jazykové oblasti této obrodě odpovídalo romantické hnutí, jehož hlásnou troubou se staly časopisy “Katolík” (Der Katholik) nebo mnichovské “Historicko-politické listy” (Historisch-politische Blätter), které spojovaly rozhodnou prořímskou orientaci s rostoucí sociální angažovaností. Vznikl tak klérus, který se dokázal zavázat opětovně aktuálnímu ideálu libertas ecclesiae, tedy církvi nezávislé na státní moci. Když poté v druhé polovině devatenáctého století začal v Bádensku, Prusku a Bavorsku Kulturkampf a v sedmdesátých letech se vyhrotil do nejostřejších střetů, byli to právě tito “ultramontánní” duchovní, kteří šli raději do vězení, než aby se podvolili zákonodárství Kulturkampfu. Pozdější důsledky tohoto postoje dozrály ještě za nacistické diktatury, které se taktéž nepodařilo katolický klérus “zglajchšaltovat”.
Teprve v druhé polovině dvacátého století nastává nová generační změna, která pod vlivem hnutí osmašedesátníků dospívá ke známým koncům. Její následky začala překonávat zprvu zmíněná nová kněžská generace.
Bude jí příslušet, aby naplnila Druhý Vatikán tak, jak to požaduje Benedikt XVI., a vykonala reformu v kontinuitě s církevní tradicí.
Nyní bude záležet na tom, zda tuto generační výměnu zvládneme bez generačního střetu.
To bývá, jak dokládá zkušenost, velice obtížné. Zástupci oné přelomové generace totiž ještě stále drží otěže církevní vlády ve svých rukou. Pokud se k nastupujícím silám nestaví rovnou odmítavě, pohlíží na ně často zcela nechápavě.
Nepůjde-li “starým” pouze o sebeprosazení a “mladým” jen o seberealizaci, nýbrž oběma o příchod Božího království, proběhne i tato generační výměna bez generačního konfliktu.
Přeložila Jana Gruberová

Opožděně reaguji na:
username — 28.12.2012 11:27:13:
"parez je toho moc len som to preletela. ked tak mi stručne vypichni prosím co považuješ za doležité. len jednu poznámku. nikde Panna Maria nerobí tlak na zverejnenie. taká citácia priamo Panny Márie neexistuje..."

Reagoval jsem na Váš názor v (username — 28.12.2012 10:13:46:), že Jan 23. svolal koncil v reakci na seznámení se s 3.FT - z toho, co je uvedeno v knize A.Socciho vyplývá, že tomu tak nebylo - spíš se zdá, že tento papež měl pochybnosti o tom, zda slova 3.FT skutečně pocházejí od Panny Marie.

Vezmeme-li to chronologicky, pak Jan 23. byl zvolen papežem 28. října 1958, 25. ledna 1959 oznamuje úmysl svolat koncil:

Veřejně byl koncil prvně oznámen 25. ledna 1959, kdy Jan XXIII. zcela nečekaně přednesl svůj úmysl před kolegiem 17 kardinálů v bazilice sv. Pavla za hradbami. Zde také oznámil, jaký koncil má na mysli – jeho cílem měla být obnova, větší srozumitelnost poselství církve a posílení svazků jednoty. Papež Jan XXIII. měl od počátku na mysli koncil, který změní církev, tak, aby znovu měla co říci současnému světu. Toto přizpůsobení církve označil Jan XIII. slovem „Aggiornamento“, což je italský výraz pro uvedení účetních knih do stavu odpovídajícího aktuálnímu datu. - citace z
cs.wikipedia.org/wiki/Druhý_vatikánský_koncil

S textem 3.FT, které bylo uloženo v tajném archivu Sv.officia se Jan 23. seznámil 17. srpna 1959:

Sekretář Kongregace pro nauku víru poukazuje, že "podle záznámů tajného archivu jeho komisař Fr. Pierre Paul Philippe OP se souhlasem kardinála Alfreda Ottavianiho předal obálku s třetí částí fatimského tajemství 17. srpna 1959 papeži Janu XXIII. Po jistém váhání papež prohlásil, že je třeba vyčkat a modlit se a dodal, že sdělí své rozhodnutí. Nakonec papež rozhodl zapečetěnou obálku vrátit do archivu a nezveřejnit je. (str.56, pozn. 221)

Je tedy zřejmé, že už z časového hlediska nemohl být záměr svolat koncil vyvolán četbou 3.FT. Jinak dobu zveřejnění (r.1960) napsala sestra Lucie na obálku, ve které bylo uloženo. Sepsáno bylo v lednu 1944. Že pokyn zveřejnit 3.FT v r.1960 pochází od Panny Marie, o tom svědčí sestra Lucie:
"...Nejznámější text byl publikován v roce 1952. Napsal jej kanovník Barthas, který 17. a 18. října 1946 mohl mluvit s vizionářkou o třetím
tajemství. Ve zprávě o tom uvedl: „Kdy bude třetí část Tajemství odhalena? Již v roce 1946 mi na tuto otázku odpověděli Lucie
a biskup Leirie jednohlasně, bez váhání a bez komentářů: V roce 1960. A když jsem nemohl potlačit smělost a otázal se, proč je třeba
čekat tak dlouho, dostal jsem od obou stejnou odpověď: Protože Panna si to přeje...“ (str.14, pozn. 43)

pařez — 29.12.2012 12:39:16:
Alino, buďte tak laskav, a když přijde někdo nový, tak se snažte být alespoň pro začátek trochu ohleduplný, ano?

kapibara — 28.12.2012 22:09:40:
Rád s vámi se všemi budu tvořit Novou Zemi v nastávajícím Novém Věku, kde vládne Stvořitel a hlavně mír, klid, svoboda a blaženost v srdcích všech bytostí, navěky,,,,,,,

Pařízku,
to poučanie si vyprosujem, nechaj si to pre tých, čo nevedia, kde je sever.
- tento kapibara nie je nový, je tak starý ako ľudstvo samo.
Nový iba jeho nový vek ako New Age ktorý tu prezentuje

Z generální audience Benedikta
Nejen následovat Kristovo jednání, ale osvojovat si jeho smýšlení.

Druhou indikací je prostrace, „pokleknutí každého kolena“ na nebi a na zemi, což připomíná výrok proroka Izaiáše, který poukazuje na klanění, které dluží Bohu veškeré stvoření (srov. Iz 45,23). Pokleknutí před Nejsvětější svátostí nebo modlitba v kleče vyjadřují právě tento – také tělesný - postoj klanění se Bohu. Odtud plyne také vážnost tohoto gesta konaného ne ze zvyku a v chvatu, ale v hlubokém uvědomění. Když poklekáme před Pánem, vyznáváme svoji víru v Něho, uznáváme, že On je jediným Pánem našeho života.

Výzva k svatému Přijímání vkleče

Drazí v Kristu a Panně Marii,

„Venite, adoremus Dominum. Pojďte, klanějme se Pánu.“ Těmito slovy nás latinský chorál vybízí, abychom poklekli před Bohem, který se kvůli nám stal člověkem – abychom poklekli spolu s Matkou Boží Pannou Marií a svatým Josefem, s betlémskými pastýři a Třemi králi a s nesčetným zástupem křesťanů v dějinách katolické Církve. Ti všichni v pokorném, bezmocném Dítěti poznali všemohoucího Boha, který se z nekonečného milosrdenství pro naši spásu stal člověkem.

Celý Advent není o ničem jiném, než abychom se znovu očistili a více se stali pokornými, abychom byli schopni se Bohu opravdu poklonit tělem i duší.
My se nemůžeme klanět Ježíškovi v betlémských jesličkách, protože nás od události Narození dělí dva tisíce let a tři tisíce kilometrů, ale tím horlivěji se můžeme klanět Bohu v Eucharistii. Zde Bůh projevuje ještě více pokory, neboť nevidíme ani roztomilé Dítě, ale jen kousek chleba nebo spíše oplatky.
Dnešní krize víry je do značné míry způsobena tím, že lidé a zvláště mladí jsou povyšováni a Bůh je snižován. Odstranění mřížek a klekátek z kostelů se ukázalo jako osudová chyba.
Nejvyšší církevní autority proto bijí na poplach a volají po svatém Přijímání vkleče a do úst. Pro informaci přikládám zprávu o rozhodnutí Svatého Otce podávat Tělo Páně klečícím do úst a vyjádření kardinála prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, že celá Církev má přijímat svátostného Krista vkleče a do úst.
Každého tedy vroucně prosím, pokud mu to zdravotní stav dovolí a pokud tak již nečiní, aby v této adventní a vánoční době začal přijímat Tělo Páně na kolenou. Někdy nebude snadné lišit se od ostatních a být středem pozornosti, ovšem jako křesťané máme být vyznavači. Není pravda, že záleží pouze na vnitřním postoji.
K pokornému klanění před Bohem, který se pro nás stal člověkem, Vám ze srdce žehná
P. Filip M. Ant. Stajner
Rozhodnutí papeže vrátit se k přirozenému projevu zbožnosti bylo v tisku oznámeno následovně: „Australská média publikovala přání Svatého otce, aby všichni, kdo chtějí od něho přijímat svaté přijímání, učinili tak na kolenou a do úst. Médiím to sdělil mluvčí SDM P. Mark Podesta. Řekl, že Svatý Otec si přeje, aby se svaté přijímání přijímalo do úst. Přijímání na ruku a vestoje vede k poklesu potřebné úcty.“
(Podle wdtprs.com/…/the-australian-…)
Lima, Peru, 28. července 2011 / 01:56 (CNA): „Kardinál Antonio Canizares Llovera nedávno doporučil, aby katolíci přijímali svaté Přijímání do úst a vkleče. ‚Máme prostě vědět, že jsme před samotným Bohem a že On k nám přišel a my si to nezasluhujeme,‘ řekl prefekt vatikánské Kongregace pro bohoslužbu a svátosti v rozhovoru s CNA během své návštěvy v Limě v Peru. Kardinálovy poznámky byly odpovědí na otázku, zda mají katolíci přijímat svaté Přijímání na ruku, nebo do úst. Doporučil, aby katolíci ‚přijímali svaté Přijímání do úst a vkleče‘. ‚Přijímat svaté Přijímání tímto způsobem,‘ pokračoval kardinál, ‚je známkou klanění, které je potřeba obnovit.‘ ‚Myslím, že celá Církev potřebuje přijímat svaté Přijímání vkleče.‘ ‚Ve skutečnosti,‘ dodal, ‚pokud někdo přijímá vestoje, měl by předtím pokleknout nebo se hluboce uklonit, což se neděje.‘ ‚Pokud trivializujeme svaté Přijímání, trivializujeme všechno, ale my se nemůžeme připravit o tak důležitý okamžik, jakým je přijetí svatého Přijímání a uznání skutečné přítomnosti Krista.“
(wdtprs.com/…/card-canizares-… Český text byl též zveřejněn českou sekcí Rádia Vatikán.)

P. Filip M. Ant. Stajner, v Poděbradech, 5. prosince 2012

P.Rössler napsal:
1.8.2012 v 19:59
Bylo by dobré prostudovat více II.Vatikánský koncil. Např. nikde nemluví o nutnosti změnit podávání Eucharistie vkleče a do úst za podávání ve stoje a na ruku a to i laiky nebo dokonce ženou, a tak si v tomto bodě může bratrstvo Pia X. nárokovat věrnost II. Vatikánskému koncilu.
cccccccccccccccccccccccccccccccc

Marki
- bratrstvo Pia X jistě ví i toto: - V dnešní době přijímá eucharistii více lidí a častěji než před II. Vatikánským koncilem (na jednom místě) a nemusí být nutně přítomen kněz, který by eucharistii podával. Přijímání v kleče by v tom množství lidí bylo dost těžké, a také by to bylo těžké, kdyby eucharistii ve velkém množství lidí podával jeden kněz.
Kdo věří, že v eucharistii se nám dává Bůh, tak přijímá s úctou ve stoje i v kleče. Členů bratrstva není tak mnoho, aby si nemohli dovolit přijímání v kleče.

Očistěme srdce a klekněme před Bohem. Papež a magisterium církve svaté - tady je vedení Ducha svatého!!

Nová generace kněží se vrací ke Druhému vatikánskému koncilu

Kardinál Walter Brandmüller napsal pro Magazin Pur článek o nové kněžské generaci. Podle Brandmüllera se už přes deset let objevuje stále více kněží v kněžském oblečení. „Kněží – kravaťáci“ (Krawattenpriestern) jsou většinou prošedivělí muži přes 60 let. Nejde jen o oblečení, setkáváme se prostě s novým typem kněze: není to už poradce nebo sociální pracovník, ale zvěstovatel Evangelia, liturg udělující svátosti.

„Ale je to opravdu nové?“ ptá se Brandmüller a odpovídá: „Ne. Je to prostě katolické. Vrátíme-li se ke koncilovým dokumentům Presbyterorum ordinis o životě a službě kněží nebo Optatam totius o vzdělávání kněží, zjistíme, že právě tito kněží, kteří znají Koncil už jenom z výuky církevních dějin, jsou myšlenkám Koncilu bližší než ti, kdo ho zažili. Věnují se spíše teologii než sociálním aktivitám. Nelze to vysvětlit sociologicky nebo psychologicky: jde spíše o prohloubení, o zintenzivnění víry Církve.“

res.claritatis.cz/…/6126

Zajímavý je i názor tohoto kněze :

P.Rössler napsal:
1.8.2012 v 19:59
Bylo by dobré prostudovat více II.Vatikánský koncil. Např. nikde nemluví o nutnosti změnit podávání Eucharistie vkleče a do úst za podávání ve stoje a na ruku a to i laiky nebo dokonce ženou, a tak si v tomto bodě může bratrstvo Pia X. nárokovat věrnost II. Vatikánskému koncilu.

Prečo zosobňuješ monk?
Zina píše pre všetkých a ty priamo na ňu.
To kludne teraz ona môže povedať o tebe,
a potom, že kto vyvoláva spory...

Prečo mi lezieš do postele?
A ešte aj Tulákovi... že sa nehanbíš