A neuveď nás v pokušení.

Výklad modlitby Otčenáš podle svatého Tomáše Akvinského, učitele Církve

Prosba VI.

A neuveď nás v pokušení

74. Někteří lidé, kteří ač zhřešili, přesto ve snaze dosáhnout odpuštění svých hříchů, vyznávají se a činí pokání, nepřičiňují se však náležitě, aby znovu neupadli do hříchu. Takový postup je nedůsledný, neboť na jedné straně litují svých hříchů a doplácejí na ně, na druhé straně dalšími hromadí to, čeho litují. A proto se praví: "Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo". (IZ 1,16) A proto, jak už bylo řečeno, Kristus nás učil prosit: A neuveď nás v pokušení, abychom se uvarovali hříchů, totiž abychom nebyli uvedeni do pokušení, v němž upadáme do hříchů.

75. Co se týká této prosby, uvažme tři věci:

za prvé: Co je to pokušení?

za druhé: Jak a kým je člověk pokoušen?

za třetí: Jak se člověk vyvaruje pokušení?

Ohledně prvé je třeba vědět, že pokoušet není nic jiného, než zkoumat či zkoušet. Proto pokoušet někoho znamená vystavovat zkoušce jeho ctnost.

Ctnost je vystanována zkoušce čili zkoušena dvěma způsoby, jako se při lidské ctnosti vyžaduje dvojí: jedno se týká dobra, které má být vykonáno, aby totiž konal dobro; druhé se týká zla, kterého se má vyvarovat: "Vyhýbá se zlu a koná dobro". (Z 34,15) Ctnost je tedy zkoušena někdy v tom, zda koná dobro, jindy v tom, zda se vyhýbá zlu.

Prvním způsobem se zkouší člověk, zda je ochoten k dobrému, jako například k postu nebo k něčemu podobnému. Tvoje ctnost je velká, když jsi ochoten konat dobro. A stejným způsobem Bůh někdy zkouší člověka, ne že by jeho ctnost byla před Ním skrytá, ale aby ji všichni poznali a byl jim všem dán dobrý příklad. Tak Bůh podrobil zkoušce Abraháma (GN 22,2) a Joba. (JOB 1,12) A tak Bůh často dopouští soužení na spravedlivé, aby, když je trpělivě snášejí, ukázala se jejich ctnost, a aby v ní rostli: "To vás zkouší Hospodin, váš Bůh, aby poznal, zda milujete svého Boha", (Dt 13,3) nebo ne. Tak Bůh zkouší povzbuzováním k dobrému.

76. Druhým způsobem se ctnost zkouší sváděním ke zlému. Jestliže člověk dobře odporuje a nepřivolí, tehdy je jeho ctnost velká; jestliže ale člověk podlehne pokušení, pak nemá žádnou ctnost. Takovým způsobem ale Bůh nikoho nezkouší, neboť se praví: "Jako je Bůh povýšen nad všechno pokušení ke zlému, tak ani on sám nikoho nepokouší". (JAK 1,13) Avšak člověk je pokoušen vlastním tělem, ďáblem a světem.

77. Tělem je pokoušen dvojím způsobem. Předně, protože tělo podněcuje k zlému - vyhledává totiž vždy své, totiž tělesné potěšení, často spjaté s hříchem. Kdo takto vázne v tělesných potěšeních, zanedbává duchovní: "Když je člověk pokoušen, vábí ho to a svádí jeho vlastní žádostivost".(JAk 1,14) Potom pokouší tělo, aby se odchýlilo od dobra. Duch se totiž sám od sebe vždy těší duchovými dobry, ale tělo překáží duchu, obtěžuje: "Pomíjivé tělo zatěžuje duši",(MDR 9,15) "Radostně souhlasím s Božím zákonem, když usuzuji jako člověk vnitřní. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který je v rozporu se zákonem, jak mi ho předkládá můj rozum, a dělá ze mne zajatce zákona hříchu, který vládne mých údech". (RIM 7.22-23)

Avšak toto pokušení, totiž způsobované tělem, je velmi těžké, protože náš nepřítel, čili tělo, je s námi spojen a, jak říká Boethius - žádná nákaza neškodí účinněji, než náš domácí nepřítel. A proto je třeba nít se před ním na pozoru: "Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení".(Mt 26,41)

78. Ďábel pokouší nejsilněji. Neboť po ovládnutí těla, povstává kdosi jiný, a to ďábel, proti kterému musíme svést těžký boj: "Vedeme přece zápas ne proti obyčejné lidské moci, nýbrž proti knížatům a mocnostem, kteří mají svou říši tmy v tomto světě." (Ef 6,12) A proto je přiléhavě nazýván pokušitelem: "aby vás snad pokušitel nepokoušel".(I TES 3,5)

Ve svém pokoušení si počíná velmi chytře. Jako dobrý vojevůdce, který obléhá nejsou pevnost, hledá slabiny, jichž by užil k dobytí, tak se snaží udeřit na člověka z té strany, kde je slabý. Proto ho svádí k těm chybám, k nimž lidé po ovládnutí těla nejvíce tíhnou, například k hněvu, k pýše jiným duchovým chybám: "Váš protivník ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by mohl zhltnout". (I PETR 5,8)

79. Ďábel činí při pokoušení dvě věci: nepředstavuje pokoušenému předem nějaké zjevné zlo, nýbrž něco, co se navenek zdá být dobrem, aby jej tím na samém počátku maličko odchýlil od předsevzetí, neboť potom ho snáze svede ke hříchu, když jej, třeba jen o něco odchýlil: "I satan brává na sebe podobu anděla světla". (II KOR 11,14) A poté, když jej svede ke hříchu, spoutá ho tak, že nepřipustí, aby povstal z hříchu: "šlachy jeho jsou propletené".(JOB 40,12) Tak tedy ďábel činí dvě věci: svádí a svedené udržuje v hříchu.

80. Také svět pokouší dvojím způsobem: Předně přílišnou a nemírnou touhou po dočasných věcech: "Kořen všeho zla je chtivost". (I TIM 6,10) Dále zastrašuje pronásledovateli a samovládci: "Jsme obestřeni temnotou"; (JOB 37,19) "Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, musejí podstupovat pronásledování"; (II TIM 3,12) "Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo". (Mt 10,28)

81. Tak je tedy zřejmé, co je pokušení, jakým způsobem a od koho bývá člověk pokoušen. Nyní je třeba si všimnout, jak bývá člověk zbavován pokušení.

Dlužno uvážit to, že nás Kristus učí prosit, nikoli abychom nebyli pokoušeni, ale abychom nebyli uvedeni v pokušení. Jestliže totiž člověk zvítězí nad pokušením, zasluhuje věnec vítězství, a proto se říká: "Velmi se z toho radujte, moji bratři, když se octnete ve všelijakých zkouškách".(JAK 1,2) "Synu, přicházíš-li sloužit Hospodinu, připrav svou duši na pokušení", (SIR 2,1) "Blaze muži, který ve zkouškách vydrží. Když se osvědčí, dostane za odměnu život".(JAK 1,12) A proto nás Pán učí prosit, abychom nebyli uvedeni v pokušení souhlasem: "Ty zkoušky, které na vás přišly, jsou úměrné lidským silám". (I KOR 10.13) Neboť být pokoušen je lidské, ale přivolit mu je ďábelské.

82. Avšak nenavádí nás Bůh k zlému, když se říká Neuveď nás v pokušení?

Odpovídáme: tato slova znamenají, že Bůh na nás zlo dopouští, jestliže pro mnohé hříchy upírá člověku svou milost, bez které člověk upadá do hříchu. A proto zpíváme v žalmu: "Neopouštěj mě, když pozbývám sil". (Z 71,9) Bůh řídí člověka ohněm lásky, aby nebyl uveden v pokušení; neboť i sebemenší láska může vzdorovat jakémukoli hříchu: "Lásku neuhasí ani velké vody". (PIS 8,7) Řídí nás také k tomu cíli světlem rozumu, kterým nás poučuje o tom, co máme konat; neboť jak praví Filozof, každá špatnost je z nevědomosti.(ARISTOTELES, ETHIC.,111Ob) "Dám ti rozum a vyučím tě". (Z 32,8) O to prosil David, když říkal: "Rozjasni mé oči, ať neusnu spánkem smrti, ať nepřítel neřekne: ´Zdolal jsem ho!´" (Z 13,4-5)

83. To dostáváme darem rozumu. Když nepřivolíme pokušení, zachováme si čisté srdce, o čemž se říká: "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha". (Mt 5,8) A následkem toho dojdeme k vidění Boha. Kéž nás Bůh k tomu přivede.