SVĚDOMÍ ZÁKON A DUCH J.M.Veselý OP 06-10 KRÁSA ZACHRÁNÍ SVĚT
Krása zachrání svět.
Jsou to slova M. F. Dostojevského, ale mají kořeny ve zdravé lidskosti. Podle Aristotela krása musí být «skutečná, pravdivá, dobrá a viděna musí se líbit,- libost, líbivost ji činí příjemnou, přijatelnou,- a přijatá dává štěstí, oblažuje, činí nás blaženými. Dostojevskému se přičítá i výrok: „A nejvyšší Krása je Kristus“. V tomtéž smyslu říká Andělský Učitel, že «milost Boží neničí lidskou přirozenost, nýbrž ji zdokonaluješ.
Kristus však vítězí ukřižovaný z lásky pro lidské štěstí. Na cestě ke Kristu bude duše stále víc žíznit po kříži, aby se podobala své ukřižované lásce a prožívala i rozdávala své křižované štěstí: «Přistupte ke mně, kdo po mně toužíte, a nasyťte se mými plody. Vždyť vzpomínka na mě je sladší než med, a mít mě je nad plástev medu. Kdo mě požívají, tím více lační, a kdo mě pijí, ještě víc žízní. Kdo mě poslouchá, nebude zklamán, a kdo o mě usiluje, nezhřešíš (Sir 24,18-21,- Summa I, 1,22,2/46,3).
Podle řeckého filozofa Platona, jenž byl do značné míry Aristotelovým učitelem, „podstata a poslání dobra znamená dávat se“, a to platí tím více o kráse, která je dobro, jež se líbí, obšťastňuje. Také podle Otců východní církve není obraz Boží dobroty a krásy v člověku pouze vnější vtisknutou podobou, nýbrž je to vnitřní ustavující proměna bytosti, jež se stává současně životodárným zdrojem. Není to ani pouhá mravní napodobenina Boha, nýbrž vnitřní duchovní jiskra - nous - rozum - která se neomezuje jenom na možnost pouhého pochopení, ale i ke vzájemnému prolínání světla. Z chápání se rodí horoucí, pudová touha po zjevující se Kráse: ještě jíst - ještě pít! To však znamená touhu po nesmrtelnosti, jež se nedá zjistit v žádném jiném tělesném tvoru.
Východní křesťanská teologická škola v maloasijské Alexandrii zdůrazňovala rozdíl mezi tím, co znamená OBRAZ - El KÓN a PODOBNOST - HOMOIÓSIS, o čemž jsme se již zmínili. Boží obraz je v nás vrozený, kdežto podobnost, spodobení s Bohem, se získává naším úsilím o dobrý, krásný život. Zároveň se ovšem učilo, že nakonec se oba pojmy musí spojit v jediné osobní svatosti, z níž pramení jediné osobní štěstí z našeho přiblížení se k Bohu. Ponořen do krásy nevýslovného tajemství Trojice, člověk se stává nepochopitelný i sám sobě, překonává přirozené rozumové i citové rozměry, život se promění v eschatologický hymnus: «V hukotu tvých vodopádů propast k propasti volá, a všechny tvé příboje se přeze mne valíš (Ž 42,8).
Spasitel prohlásil, že nepošel zrušit ani Zákon, ani Proroky, nýbrž doplnit je a naplnit (Mt 5,17). Apoštol Pavel ve své proslulé řeči v Aténách na Areopagu prohlásil: «Bůh chtěl, aby lidé hledali Boha, zdali totiž by se ho snad vůbec mohli dohmatat a nalézt ho. Vždyť od nikoho z nás není daleko. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme. Tak to vyjádřili i někteří z vašich básníků slovy: Jsme dokonce z jeho rodu"» (Sk 17, 27-29). To znamená, že kladná náboženství před Kristem byla přípravou na evangelium. A v evangeliích mohou najít své doplnění. A plněním evangelia pokřtěný člověk jako by znova přijímal prvotní příkaz Stvořitele z ráje: «Rozplozujte se a rozmnožujte se, naplňte zemi a podrobte si ji (Gn 1,28). To znamená, že země jednou má být naplněna lidmi, čili «přelidněna». Omezovat tedy zločinně plození a množení lidí je proti výslovnému Božímu příkazu. To může jenom oddálit, ale nikoli znemožnit «poslední soud. Svatí mají právo na konečné uvedení do věčného rajského štěstí. Dosavadní nabídky zbudovat ráj zde na zemi lidskou prací se zhroutily.
Že «krása spasí svět není objevem Dostojevského. Je to příznačný rys ducha východního křesťanství. Podle latinského překladu hebrejské zprávy Genese o stvoření. Bůh je factor- činitel,- fecit- udělal,- vidit- viděl,- že je to bonum - dobré. Naproti tomu řecký překlad užívá: stvořitel- /tvoření - poiésis-, stvoření jako činnost i jako tvorstvo - poiéma. Podle praktického latinského smýšlení - zřejmě poněkud přeháníme - výrobce vyrobil prostě «dobrou věc. Převedeme-li řecké výrazy do dnešního ducha, poiétés je poeta, básník,- poiésis je poezie,- poiéma je hudební poém: krása.
Viděli jsme, že Stvořitel svěřil pokračování ve stvoření člověku (Gn 1,28). Každý člověk je tedy poeta, žít znamená poezii, a závěr, ovoce života je poém, a trvání vesmíru je «kosmická píseň. Člověk vykoupený Kristem a posvěcený Svatým Duchem zpívá jakousi «píseň novou - píseň Mojžíše, Božího služebníka, a píseň Beránkovu (Zj 5,9,- 14,3,- 15,3).
Podle latinského překladu Bůh «viděl, kdežto podle řečtiny «hleděl s úžasem, jak všechno je velmi, nadmíru krásné (Gn 1,31). Ani Bohu nestačí ke štěstí pouze «vidět». Pravou krásu je nutné pít očima - zírat (kontemplace), a zpívat: závrať.
Božský poiétés vytvořil poém - Božskou komedii - o třech dějstvích: stvoření, vykoupení, posvěcení. Každý úsek je samostatným tvůrčím zásahem jednotlivých božských osob. O úkolech Svatého Ducha «v těchto posledních dnech jsme mluvili. Volá: «Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije. Kdo ve mě věří - jak říká Písmo - i z jeho nitra potečou proudy živé vody» (Jan 7,37-39). Řekl to Vykupitel, ale o Duchu.
A DUCH SVATÝ! V den seslání o letnicích «ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit cizími jazyky» (Sk 3,3-4). Duch Svatý tedy dává svůj dar každému z apoštolů zvlášť. Jedná však takto s každým pokřtěným: «Kdo zvítězí, tomu dám díl skryté manny,- a dám mu také bílý kamínek a na tom kamínku bude vyryto nové jméno, které nezná nikdo jiný než ten, kdo je dostane» (Zj 2,17). Skrytá manna a nové jméno naznačují výlučně osobní společenství ve štěstí se samým Bohem: «Hle, stojím u dveří a tluču. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst, já u něho a on u mne» (Zj 3,20).
Přesto, že vykoupené lidstvo bude tvořit tajemné tělo Kristovo, církev, neztratí se tím osobní snoubenecké spojení s každým vykoupeným. Nové jméno bude odpovídat stupni lásky a věrnosti a bude šeptáno po celou věčnost mezi Kristem a duší. «Bílý kámen» se dával vítězi ve hrách a sloužil ke zproštění viny u soudu, kdežto «čemý» znamenal odsouzení. V bazilikách v Ravenně na bílém rouchu spasených jsou písmena, symboly a tajemné znaky těchto nových jmen. Přes osobní výlučnost štěstí, podle Andělského Učitele, spasení mohou přizvat do svého šťastného soukromí koho chtějí, vidí-li v tom své štěstí.
3. Slyšet svou vlastní řeč.
Prvním viditelným znamením přítomnosti letnicové závrati byl oheň. Druhým znamením bylo, že oheň sestupoval v podobě jazyků za velkého hukotu, jako když vichr otřásá domem. Byl to náznak, že slova apoštolů budou otřásat světem! Když se hukot ozýval, lidé se sběhli a slyšeli, jak apoštolé mluví vlastní řečí každého z přítomných (Sk 2,1-13). Podle Skutků zázrak se stal v apoštolech. Oni mluvili cizími jazyky, řečí posluchačů. Podobné zázraky v misijních dějinách církve nabyly vzácné. Ovšem, nikdy nebude stačit, aby slovům rozuměl pouze rozum, nýbrž především srdce.
V tomto smyslu se dá chápat např. «Kontakion», zpěv o svátku «pravoslaví», ustanoveném po porážce obrazoborectví, jež odsuzovalo obrazy svatých: «Slovo pravdy vrátilo uráženému obrazu jeho dávnou důstojnost a spojuje jej znovu s božskou Krásou». Čistě lidské slovo však může o Bohu říci spíše jen to, co Bůh není. Pouze ze zjevené pravdy víme, že Otec je Láska, že Syn je Milost, placená krví, a že Duch je Dar, sdílení.
Pavel Eudokimov, hluboce věřící žák Dostojevského, píše: «Jestliže tedy nazírané, mysticky viděné Boží království, je Krása, odhaluje to třetí Božskou Osobu Nejsvětější Trojice jako Ducha Krásy». A pokračuje, že Duch Svatý podle zákona dobra a krásy «sdílet se», je nutně i Duchem sdílení a tedy DAR. sám. Žít v Duchu Svatém znamená «kontemplaci», nazírání, vidění, ano, duchovní vnímání, podmanění a proměňování Krásou. Krása má také svou určitou záři, svůj tajemný odlesk. Její sdílení znamená proto vyzařování. Na čele svátého Dominika svědkové viděli zářit jakoby hvězdu. Přítomnost krásy působí radost a úžas. Proto podle svátého Řehoře Palamy, pokračuje Eudokimov, v lůně Trojice je Duch věčná Radost, ve které a ze které se ti Tři - Otec, Syn a Duch - věčně a nekonečně oblažují. Proslulá ikona Trojice, namalovaná mnichem Rublevem, nám poskytuje pouze částečný, ale hluboký náznak štěstí Trojice z Krásy.
O závěru stvoření světa «šestého dno říká bible: «Tak bylo dokonáno nebe i země a všechno, co je oživuje (Gn 2,1). Český překlad je od Josefa Hegra (1958, Charita, Praha). Latinská Vulgata překládá: «lgitur perfecti sunt caeli et terra et omnis omatus eorum - tak byla dokonána nebesa i země i každá jejich složka. Heger se omezil při překladu výrazu „omatus eorum" na «všechno, co je oživuje. Slovo omatus však má i význam výstroj, oblek, ozdoba, ve smyslu řeckého KOSMOS, což se postupně bralo jako uspořádaný svět, vesmír plný řádu a krásy (Vulgata, Vaticano, 1946). V tomto smyslu užívali Řekové slova KOSMOS již od 6. století př. Kristem. Židé rozptýlení v diaspoře po celém helenistickém Středomoří, převzali slovo kosmos do posvátných knih psaných řecký - Moudrosti a Makabejské - ale i do překladu z hebrejštiny do řečtiny, do Septuaginty. Tento židovský překlad Starého Zákona byl zahájen v egyptském městě Alexandrii za krále Ptolemaia II. (285-247 př. Kr.) a dokončen až ve 2. století po Kristu. Překládalo jej «sedmdesát» - latinsky «septuaginta» - odborníků. Křesťané jej převzali. Ze Starého Zákona přešlo tak slovo KOSMOS i do evangelií, ale význam byl rozšířen. Začal znamenat prostor - scénu dějin lidstva vyhnaného z ráje,- lidstvo samo, čekající na spásu, svět někdy i proti Bohu,- a nakonec prostor posledního soudu, závěrečného rozdělení lidstva «po Boží pravici a levici (Mt 25,31-46). Kosmos se stane původní rajská zahrada - EDEN (Gn 2,8-15,- 3,23-24). Štěstí spasených bude spočívat v nevýslovné harmonii nesčíslných věrných. Je možné, že právě tato harmonie bude příčinou zoufalého utrpení zavržených! Tentýž koncert může být zdrojem blaženosti pro člověka, jenž vnímá soulad hlasů, ale je trýzní pro poslouchajícího psa, jehož sluch je bičován jen spoustou zvuků, ale nechápe jejích souladu.
„Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). Dokonalost působí krásu a krása působí štěstí, blaženost, blahoslavenost. Dokonalost tedy není cíl, ale jen podmínka. Má nějaký význam, že hlava katolické církve je Jeho Svatost, kdežto cařihradský patriarcha Jeho Blaženost.
V zahajovacím projevu na hoře Spasitel slibuje osmerou blaženost za věrnost,- a kdykoli představuje vzor křesťana, vždycky používá slova «blahoslavený» - «blažený» - beatus, řecký makarios. Blaženost je vlastní řeč každého srdce. A pokoj spaseného srdce je nejvyšší oslavou Boha Stvořitele-Vykupitele-Posvětitele. Proto andělé zpívali v Betlémě: «Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle, ve kterých má zalíbení (Lk 2,14).
Dostojevský nadšeně volá: «Nemůže být a také není nic krásnějšího, nic dokonalejšího než Kristus! Avšak pozor, nabádá Eudokimov. Čistě přirozené, estetické nazírání na krásu, a to i na Krista, nedostačuje! Předpokládá a vyžaduje zbožný úkon nadpřirozené víry, osobní činorodou spolupráci s Duchem a přivtělení do tajemného Těla Kristova, do církve. Jenom jako ůd Těla Ježíše Krista může být pokřtěný člověk účasten krásy Hlavy. Krása Syna je odleskem krásy Otce a ten jediný je nejenom Pramen, nýbrž Pramenitost, Zdrojovost veškeré krásy - non solum fons, sed fontalitas - říká Andělský Učitel. A tatáž krása jako DAR, je Duch Svatý. Jde tedy vždycky a výlučně o krásu trojičnou, vtělenou v Bohočlověku: «Kdo viděl mě, viděl Otce... já jsem v Otci a Otec je ve mně (Jan 14,9-13). Úžas.
Východní ikonografie, východní duchovní malířství zdůrazňuje přítomnost vola a osla u jeslí v Betlémě, do nichž Panenská Matka uložila Dítě (Lk 2,7 a 16). Podle Eudokimova nás přítomnost volka a oslíka odkazuje na proroka Izajáše: «Slyšte, nebesa, poslouchej, země! Mluví Pán: „Syny jsem si vychoval, odpadli ode mne. Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána. Izrael mě nezná, lid můj nemá rozum. Běda, národe hříšný..." (Iz 1,2-3).
«Až přijde Syn člověka, myslíš, najde na zemi víru! (Lk 18,8). Tato teskná otázka Ježíšova platí především každému z nás...
ZÁVĚR
V dějinách lidstva od pravěku se nenajde národ bez náboženství, bez «boha». A ještě do nedávné doby misionáři v pohanských zemích nepotřebovali dokazovat, že Bůh je, nýbrž prostě KDO je. Dnešní evropský, nebo jak se též říká «atlantský» člověk, zápolí s otázkou: «Je vůbec Bůh?» Náboženství je soustavně nahrazováno technikou a antropologií, a boží práva si přivlastňuje člověk, hlavně práva nad životem a mravní svobodou lidské osobnosti. Podle ikony, kde oslík a volek zahřívají svým dechem novorozeného Bohočlověka, evropsky myslící vzdělanci nejsou zdaleka na jejich úrovní. Jakým jazykem by se jim mělo mluvit o Bohu, aby tomu rozuměli jako «své řečí»?
Zatím co L. N. Tolstoj zapadá, díla Dostojevského jsou stále hledána. Tak v románě Bratři Karamazovi říká nevěřící Ivan věřícímu Aljošovi: «Hleď, můj drahý, jeden starý hříšník v osmnáctém století (Voltaire) říkal, že kdyby Bůh nebyl, bylo by potřeba ho vynalézt. A skutečně, Boha vynalezl člověk! Ale co je zvláštní, co udivuje, není to, že by Bůh mohl opravdu být, ale skutečnost, že podobná představa, že totiž Bůh je nutný, potřebný, mohla vůbec vstoupit do hlavy takového divokého a zlého živočicha, jako je člověk! Tak je posvátná, tak dojemná, tak moudrá je tato představa a takovou čest dělá lidem! Pokud však jde o mně, rozhodl jsem se už dávno, že se nebudu trýznit myšlenkou, zdali člověk stvořil Boha, anebo Bůh člověka.»
A jejich otec Fjodor Karamazov dodává: «Můj Bože, když se pomyslí, jenom kolik víry, kolik energie všeho druhu vyplýtval člověk zbytečně kvůli tomu snu a už po tolik tisíciletí! Ale kdo to jen je, kdo si tropí výsměch z člověka! - Vím, co bych udělal tomu, kdo si první vymyslil Boha! Pověsit ho na strom by bylo málo!» A Ivan: «Ale kdyby si byli nevymyslili Boha, nebyla by civilizace, vzdělanost...».
Ve své strhující ^Legendě o Velkém lnkvizitorovi» popisuje Dostojevský, co se může stát, kdyby se v křesťanství místo lásky nastolila autorita. Po třináctém století se začaly objevovat bludařské sekty, které na jedné straně zdůrazňovaly jednu část, ale odmítaly jinou, čímž podrývaly nejen církevní kázeň, nýbrž i občanské soužití. Byly zřizovány soudy, jimž prověřovatelé-inkvizitoři posílali lidi podezřelé z podvratných sklonů. Byli-li usvědčeni, mohli být i upáleni na hranici. Jeden takový vrchní inkvizitor sledoval delší dobu jakéhosi chudáčka, který hlásal svobodné rozhodnutí pro Boha z lásky. Dal ho zatknout a při prověřovacích pohovorech zjistil, že je to sám Ježíš Kristus. Protože nemohl Ježíše přemluvit, aby uznal správnost kardinálova postupu, nemohl než skončit na hranici, a to prý podle ustanovení samotného Krista: „Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno i v nebi, a co rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi“ (Mt 18,18).
V noci před upálením sestoupil kardinál do vězení, sám a potají, a šeptá Ježíšovi: «Není trvalejší ani trýznivější starosti pro člověka, který se osvobodil od Boha, než aby nalezl co nejdříve někoho, před kým se sklánět. Ale člověk se chce sklánět před něčím, co je mimo pochybnost, tak, aby všichni lidé byli ochotni se před tím sklánět, všichni bez výjimky. Protože starostí těchto ubohých tvorů není jenom, aby hledali něco, před čím se prostě sklonit, ale v co by věřili všichni, a před čím by se sklonili všichni, a to všichni dohromady, společně! A právě tato potřeba společenství v úkonu klanění je největší trýzní každého jednotlivého člověka i celého lidstva, od začátku věků. Pro tuto potřebu se hubili mečem, dělali si bohy, a pak v tom soupeřili jeden s druhým. A tak tomu bude až do konce světa..., i když bohové zmizí ze země. To nevadí, padnou na kolena před modlami. A tys to věděl - obviňuje kardinál Ježíše - tys nemohl neznat toto základní tajemství lidské přirozenosti! Ale místo abys zavazoval člověka tím, že mu dáváš chleba a moc, a že mu děláš zázraky - ty ho chceš přitáhnout svobodnou vírou a bratrskou láskou! ...Svoboda, svobodné myšlení a poznání však zavedou člověka do mnoha bludišť!.
Místo odpovědi Ježíš hledí na Inkvizitora pohledem pronikavým, ale milým a laskavým, zatímco stařec by chtěl odpověď vyslovenou, i trpkou a hroznou. Ale Ježíš se k němu přiblíží, skloní se a sladce ho políbí na staré, bezkrvé rty. Starý hodnostář se zachvěl a šeptá Ježíšovi, aby odešel - ihned, dokud je noc...
Pokušení chleba, zázraků a moci odmítl Mesiáš ihned na počátku, na poušti, kam byl zaveden od Ducha, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec dostal hlad. Tu k němu přistoupil pokušitel a řekl mu: «Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby. On však odpověděl: «Je psáno: „Ne jenom chlebem žije člověk, ale každým slovem, které vychází z úst Božích." Potom ho vzal ďábel do Svatého Města, postavil ho na střechu chrámu a řekl mu: «Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: „Svým andělům přikáže o tobě a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou na kámen". Ježíš mu odpověděl: «Je také psáno: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha". Znova ho vzal ďábel - na velmi vysokou horu, ukázal mu všechna království světa a jejich slávu a řekl mu: «Toto všechno ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět». Na to mu Ježíš řekl: «Klid se, satane! Neboť je psáno: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jenom jemu sloužit". V té chvíli ho ďábel nechal - a přistoupili andělé a obsloužili ho» (Mt 4,1-11).
Legenda o Velkém Inkvizitorovi je obšírný souhm možností, jak si koupit člověka poskytnutím «dobrého místečka - možností udivovat svět «zázračnými výkony - mocenskou kariérou. Dostojevský prohlásil, že Legenda byla napsána proti taktice šířícího se marxistického socialismu, ne proti katolické církví. Ježíš Kristus nekupuje duše. On je naopak «vykupuje» a osvobozuje ke štěstí z lásky. Svatý Augustin to vysvětluje slovy: «Stvořil jsi nás, Bože, obrácené k tobě a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v TOBĚ.
MARIA PANNO, TY V NAŠEM HOŘI
JSI JAKO HVĚZDIČKA NA ŠIRÉM MOŘI,
DOVEĎ NÁS K PÁNU JEŽÍŠI,
BY NÁS Z VIN OPROSTIL,
V RADOSTI SVOJI NEJVYŠSÍ
NA VĚKY UHOSTIL