Vytrvejme v naději
Ze starokřesťanské homilie z 2. století
(Cap. 10,1 – 12,1; 13,1: Funk 1,157-159)
Vytrvejme v naději
Nuže, bratři moji, čiňme Otcovu vůli, neboť on nás povolal, abychom žili; a snažme se více o ctnost a zanechme zloby, která vede ke hříchu, a vyhněme se bezbožnosti, aby se nás nezmocnilo zlo. Když se totiž budeme snažit činit dobro, přijde k nám pokoj. Z toho důvodu jej nemohou najít lidé, které ovládají lidské obavy a kteří dávají přednost přítomným požitkům před tím, co je zaslíbeno v budoucnosti. Neboť nevědí, jak velké trápení je spojeno s pozemskou rozkoší a jaká slast je v budoucím zaslíbení. Kdyby to přitom činili jen oni sami, dalo by se to snést. Jenže oni vytrvale kazí nevinné duše špatným učením, jako by nevěděli, že se jim za to dostane dvojího odsouzení: za sebe i za ty, kdo je poslouchají.
My však služme s čistým srdcem Bohu, a budeme spravedliví. Kdybychom ovšem nesloužili, protože bychom nevěřili Božím zaslíbením, byli bychom ubožáci. Vždyť i prorocké slovo praví: „Ubozí jsou pochybovači, ti, kteří v srdci váhají a říkají: ‚Tohle jsme už slýchali dávno, dokonce za časů našich otců, jenže den ze dne na to čekáme, a nic z toho jsme nespatřili.‘ Pošetilí, porovnejte se s nějakou dřevinou, třeba s vinnou révou: nejdřív ztratí listí, potom nasadí výhonky, pak zelené plody a nakonec zralý hrozen. Tak i na můj lid přišly nejdřív nepokoje a tíseň, ale nakonec dostane to dobré.“1
A proto, bratři moji, nepochybujme, ale vytrvejme v naději, abychom také obdrželi odměnu. Neboť věrný je ten, který slíbil, že každému odplatí podle jeho skutků.2 Budeme-li tedy před Bohem činit spravedlnost, vejdeme do jeho království a obdržíme, co bylo zaslíbeno, to jest, co ucho neslyšelo, ani oko nevidělo, nač člověk nikdy ani nepomyslil.3
Očekávejme tedy každou hodinu království Boží, v lásce a spravedlnosti, protože neznáme den, kdy se Bůh zjeví. Měli bychom už, bratři, konečně činit pokání a vzpamatovat se pro dobro, neboť jsme plní všelijakých pošetilostí a zloby. Zbavme se dřívějších hříchů a z hloubi duše čiňme pokání, abychom byli spaseni. Nepodbízejme se lidem ani se nechtějme líbit jen sobě navzájem, ale i lidem mimo nás, a to kvůli spravedlnosti, aby se skrze nás neuráželo Kristovo jméno.4
1 Z (1.) listu sv. Klementa Korinťanům 23,3-4. 2 Srov. Mt 16,27. 3 Srov. 1 Kor 2,9. 4 Srov. Řím 2,24.
zdroj: Denní modlitba církve
(Cap. 10,1 – 12,1; 13,1: Funk 1,157-159)
Vytrvejme v naději
Nuže, bratři moji, čiňme Otcovu vůli, neboť on nás povolal, abychom žili; a snažme se více o ctnost a zanechme zloby, která vede ke hříchu, a vyhněme se bezbožnosti, aby se nás nezmocnilo zlo. Když se totiž budeme snažit činit dobro, přijde k nám pokoj. Z toho důvodu jej nemohou najít lidé, které ovládají lidské obavy a kteří dávají přednost přítomným požitkům před tím, co je zaslíbeno v budoucnosti. Neboť nevědí, jak velké trápení je spojeno s pozemskou rozkoší a jaká slast je v budoucím zaslíbení. Kdyby to přitom činili jen oni sami, dalo by se to snést. Jenže oni vytrvale kazí nevinné duše špatným učením, jako by nevěděli, že se jim za to dostane dvojího odsouzení: za sebe i za ty, kdo je poslouchají.
My však služme s čistým srdcem Bohu, a budeme spravedliví. Kdybychom ovšem nesloužili, protože bychom nevěřili Božím zaslíbením, byli bychom ubožáci. Vždyť i prorocké slovo praví: „Ubozí jsou pochybovači, ti, kteří v srdci váhají a říkají: ‚Tohle jsme už slýchali dávno, dokonce za časů našich otců, jenže den ze dne na to čekáme, a nic z toho jsme nespatřili.‘ Pošetilí, porovnejte se s nějakou dřevinou, třeba s vinnou révou: nejdřív ztratí listí, potom nasadí výhonky, pak zelené plody a nakonec zralý hrozen. Tak i na můj lid přišly nejdřív nepokoje a tíseň, ale nakonec dostane to dobré.“1
A proto, bratři moji, nepochybujme, ale vytrvejme v naději, abychom také obdrželi odměnu. Neboť věrný je ten, který slíbil, že každému odplatí podle jeho skutků.2 Budeme-li tedy před Bohem činit spravedlnost, vejdeme do jeho království a obdržíme, co bylo zaslíbeno, to jest, co ucho neslyšelo, ani oko nevidělo, nač člověk nikdy ani nepomyslil.3
Očekávejme tedy každou hodinu království Boží, v lásce a spravedlnosti, protože neznáme den, kdy se Bůh zjeví. Měli bychom už, bratři, konečně činit pokání a vzpamatovat se pro dobro, neboť jsme plní všelijakých pošetilostí a zloby. Zbavme se dřívějších hříchů a z hloubi duše čiňme pokání, abychom byli spaseni. Nepodbízejme se lidem ani se nechtějme líbit jen sobě navzájem, ale i lidem mimo nás, a to kvůli spravedlnosti, aby se skrze nás neuráželo Kristovo jméno.4
1 Z (1.) listu sv. Klementa Korinťanům 23,3-4. 2 Srov. Mt 16,27. 3 Srov. 1 Kor 2,9. 4 Srov. Řím 2,24.
zdroj: Denní modlitba církve