Dnes 11. 11. zemřel ve věku 96 let kard. Bartolucci, který nikdy nesloužil NOM.
Převzato a přeloženo z Disputationes Theologicae.
Redakce Vendée vřele děkuje za překlad tohoto článku příznivci stránek Lubomíru Š.
Středa 12. srpna 2009
Liturgická reforma sedmdesátých let zaujímá dnes přední místo v teologických disputacích. Protože liturgie a teologie jsou ve vzájemném spojení, které je, můžeme říci, „transcendentálním vztahem“, nelze hovořit o jedné bez druhé, ledaže bychom upadli do oné teologie stojaté vody padesátých let. V rámci širší diskuze, do níž se zapojujeme, se prosazuje odvážná analýza toho, co se odehrálo v minulosti, a hledaní nápravy, která bude praktická a kterou především bude možno uskutečnit, jak opakoval Pius X. Naše redakce se chce, také v důsledku žádostí mnohých čtenářů, tímto námětem zabývat, a to, pokud možno, bez opakování metodologických omylů minulosti. Proto jsme chtěli začít tím, že se opřeme o svědectví někoho, kdo poznal minulost, někoho, kdo svým věkem a věhlasem, je nejen hlasem velmi vlivným, ale také opravdovým prostředníkem autentické Tradice. Vzhledem k tomu, že liturgie je také praktickou vědou, nechtěli jsme začít vznešenými „liturgiky“, kteří říkají, že četli mnoho knih a rukopisů, ale někým, kdo zažil a dotýkal se liturgie jako nikdo jiný, poněvadž připravoval, opakoval, řídil a poznal jak náboženské slavnosti svého toskánského kraje, které se uzavíraly mší sv. a nezapomenutelným procesím s dechovou hudbou, tak také nádheru a jas papežských mší v Sixtinské kapli: Mons. Domenico Bartolucci, který nám v těchto dnech poskytl rozhovor, se narodil v roce 1917 v Borgo San Lorenzo (Florencie). Rodem je Toskáncem, Římanem je díky povolání od papeže, v roce 1952 se stal Perosiho zástupcem v Sixtinské kapli, jejímž doživotním sbormistrem se stal v roce 1956. Současný papež chtěl připravit 24. června 2006 pro tohoto hudebníka zvláštní slavnost (foto níže), při níž posvětil, „ad perpetuam rei memoriam“, svou zvláštní náklonnost velikému mistrovi, k němuž se při této příležitosti obrátil následujícími slovy: „posvátná polyfonie, zvláštním způsobem ta z římské školy, je dědictvím, které je třeba s pečlivostí uchovat (…) autentické přizpůsobení době v posvátné hudbě, může jít jedině ve stopách veliké tradice minulosti gregoriánského chorálu a posvátné polyfonie“.
Rozhovor s Mons. Domenicem Bartoluccim
připravili Pucci Cipriani a Stefano Carusi
Setkání s mons. Domenicem Bartoluccim, velikým mugellanským hudebníkem, emeritním sbormistrem Sixtinské kaple, obdivovatelem, přítelem a spolupracovníkem Benedikta XVI.
Panuje slunečné odpoledne v zelených kopcích Mugella, když přijíždíme do farnosti Montefloscoli, kde na starobylé faře plné vzpomínek žertuje sbormistr Sixtinské kaple; za jeho zády je fotografie objetí mezi současným papežem a Mons. Domenicem Bartoluccim, následníkem Lorenza Perosiho ve svatých palácích.
Na jeho psacím stole je text Mons. Brunera Gherardiniho, který se již proslavil, ačkoliv byl publikován teprve nedávno: „Druhý vatikánský koncil – diskuze, kterou je třeba vést“.
Právě liturgické reformy se týká začátek našeho rozhovoru s mistrem Domenicem Bartoluccim, který měl v liturgických a hudebních záležitostech možnost pracovat s pěti papeži a „radit“ jim, a který je přítelem a spolupracovníkem Benedikta XVI., jehož nazývá „nesmírným darem pro Církev, jen kdyby ho nechali pracovat“.
Mistře, nedávno zveřejněné motu proprio „Summorum Pontificum“ přineslo závan čerstvého vzduchu do skličujícího liturgického výhledu, který nás obklopuje; také vy tedy můžete nyní sloužit „mši všech časů“.
Abych pravdu řekl, já jsem ji stále slavil nepřetržitě od mého kněžského svěcení… měl bych naopak obtíže s celebrováním mše v moderním ritu, protože jsem ji nikdy nesloužil.
Nebyla tedy nikdy zakázána?
To jsou slova Svatého otce, i když se někdo tváří, že to nechápe a přestože v minulosti mnozí tvrdili pravý opak.
Mistře, je však třeba připustit námitku odpůrců staré mše, že nebylo možno se v ní zapojit.
Ale jděte, neříkejme hlouposti, poznal jsem, jaká byla účast v minulosti a to jak v Římě, v bazilice, tak i ve světě, tak také zde dole v Mugellu ve farním kostele této krásné vesnice, který kdysi byl plný lidí veliké víry a zbožnosti. V neděli při nešporách se mohl kněz omezit na to, že zaintonoval „Deus in adiutorium meum intende“ a potom mohl usnout na sedátku a probudit se až na „capitulum“, venkované by sami pokračovali a otcové rodin by mohli začínat antifony!
Mistře, můžete říci nějakou diskrétní polemiku k současnému liturgickému stylu?
Nevím, bohužel, zda jste byl někdy na /„moderním“/ pohřbu: „aleluja“, tleskání rukou, veselé historky, je třeba se ptát, zda tito lidé někdy četli evangelium. Náš Pán sám zaplakal nad Lazarem a nad smrtí. Zde s tímto přihlouplým sentimentalismem se nerespektuje ani bolest matky. Ukázal bych vám, jak se kdysi lid účastnil zádušní mše, s jakou zkroušeností a zbožností se zpívala velebná a hrozná sekvence „Dies irae“.
Reforma nebyla provedena lidmi vzdělanými a formovanými v nauce Církve?
Promiňte, ale reformu provedli suchopární lidé, opakuji vám to, suchopární. A já jsem je poznal. Pokud se týče doktríny, vzpomínám si, že kardinál Ferdinando Antonelli, blahé paměti, mi často říkával: „co budeme dělat s liturgiky, kteří neznají teologii?“
Souhlasíme s vámi, Monsignore, je však pravda, že lidé nerozuměli…
Milí přátelé, četli jste někdy sv. Pavla: „není důležité vědět více než je zapotřebí“, „je třeba milovat střídmé poznání“. Myslíte, že za pár let pochopíme „transsubstanciaci“ takovým způsobem, jak se vysvětluje matematická poučka. Přece ani kněz nemůže pochopit hloubku tohoto tajemství!
Jak je ale možné, že došlo k takovému překroucení liturgie?
Byla to móda, všichni mluvili, všichni „obnovovali“, všichni sloužili pontifikální mše ve šlépějích sentimentalismu, reformy. A hlasy, které se ozývaly na obranu dvoutisícileté Tradice Církve, byly obratně utišeny. Vynalezl se jakýsi způsob „lidové liturgie“… když jsem slýchával tyto opakující se písničky, vzpomínal jsem na slova mého profesora v semináři, který říkal: „liturgie je liturgií kněžstva pro lid“, ona sestupuje od Boha a nevystupuje zezdola. Musím však uznat, že se tento dusivý vzduch trochu zředil. Mladé generace kněží jsou snad lepší než ty předchozí, nemají ideologickou zběsilost ovlivněnou obrazoboreckým modernismem, jsou plny dobrých pohnutek, ale chybí jim formace.
Co tím chcete říci, mistře, „chybí jim formace“?
To znamená, že je třeba seminářů! Mluvím o oněch strukturách, které moudrost Církve jemně vytříbila během staletí. Vy si neuvědomujete důležitost semináře: žité liturgie, okamžiky roku, které jsou prožívány společně se spolubratry… Advent, postní doba, veliké svátky, které následují po Velikonocích. To vše vychovává ani nevíte jak.
Jakási hloupá rétorika rozšířila obraz semináře, který kazí kněze, to jest, že seminaristé vzdálení světu, zůstanou uzavřeni do sebe a vzdáleni od lidu. To všechno jsou bláboly, které mají za cíl rozptýlit staleté formativní bohatství, aby jej pak ničím nenahradily.
Když se vrátíme ke krizi Církve a k zavírání mnoha seminářů, jste Monsignore zastáncem návratu ke kontinuitě Tradice?
Podívejte, bránit starobylý ritus neznamená být milovníky minulosti, ale být těmi „od věčnosti“, hleďte, je omylem nazývat tradiční mši „Mší sv. Pia V.“ nebo „Tridentskou“, jakoby to byla mše nějakého zvláštního období: je to naše mše, římská, univerzální v čase a v prostoru, jediným jazykem od Oceánie po Arktidu. Pokud se týče kontinuity v čase, chtěl bych vám povědět jeden příběh. Jednou když jsme se sešli v jednom maličkém kostele v Mugellu společně s biskupem, na jehož jméno si nevzpomínám, dorazila zpráva o smrti jednoho našeho spolubratra. Navrhli jsme hned, že budeme slavit mši, ale přišli jsme na to, že zde byly pouze staré misály. Biskup kategoricky odmítl celebrovat. Nikdy na to nezapomenu a zdůrazňuji, že kontinuita liturgie předpokládá, až na maličkosti, že je dnes možno sloužit mši s oním zaprášeným misálem, který vezmeme z police a který před čtyřmi staletími sloužil mému předchůdci v kněžství.
Monsignore, mluví se o „reformě reformy“, která by měla omezit pokřivení pocházející ze šedesátých let.
Otázka je dosti složitá. To, že nový ritus má nedostatky, je více než zřejmé všem a papež to řekl a napsal vícekrát, že tento ritus by se měl „dívat do minulosti“; ale chraň nás Pán Bůh před pokušením zmatených hybridů; liturgie s velkým L je tou liturgií, kterou nám byla předána staletími, ona je orientací, není možno ji zfalšovat kompromisy.
Co tím chcete říci, mistře?
Vezměme si například novoty sedmdesátých let. Některé strašné beatové písničky, které byly tolik v módě v kostelích v roce 1968, jsou dnes již archeologickými kousky. Když se zřekneme nepomíjejícnosti tradice, a ztratíme se tak v čase, jsme odsouzeni, že se budeme obracet k tomu, co je v módě. Vzpomínám si na reformu Svatého týdne v padesátých letech, která byla provedena s jistým spěchem za papeže Pia XII., který byl již unavený a vyčerpaný. A přesto mi pouze několik let poté, za pontifikátu Jana XXIII., který byl v liturgii, jak se o něm říká, přesvědčeným tradicionalistou, zavolal papežský ceremoniář Mons. Enrico Dante, který mi řekl, abych připravil hymnus Vexilla Regis pro nadcházející oslavu Velkého pátku. Řekl jsem mu: „Ale ten jste zrušili“. Odpověděl mi: „Papež si to přeje“. Za několik hodin jsme zorganizovali opakování zpěvu, a pak jsme s velikou radostí znovu zpívali to, co Církev v tento den zpívala po staletí. To vše nám říká, že pokud se vytvoří díry ve tkanině liturgie, budou se tyto mezery jen obtížně vyplňovat a budou vidět! Naši mnohasetletou liturgií musíme kontemplovat s úctou a připomínat si, že v dychtivosti po jejím vylepšení, riskujeme, že uděláme jen škodu.
Mistře, jakou roli měla hudba v tomto procesu?
Měla neuvěřitelnou roli z více důvodů. Strojený cecilianismus (reformní hnutí 19. století v katolické chrámové hudbě, usilující o obrodu církevní hudby návratem ke gregoriánskému chorálu a k vokální polyfonii a cappela, jak ji představovala římská škola v čele s G. P. Palestrinou – pozn. překl.), který nebyl vzdálený ani Perosimu, zavedl svými líbeznými áriemi nový romantický sentimentalismus, který neměl nic do činění například s Palestrinovou výmluvnou hutností a trvanlivostí. Jisté podřadné výstřednosti ze Solesmes pěstovali kolotající gregoriánský chorál, který byl také plodem oné pseudorestaurace středověku, která měla veliký úspěch v 19. století. Tehdy byla v módě idea, že je vhodný archeologický návrat, jak v hudbě, tak v liturgii, k dávné minulosti, od níž nás dělila takzvaná „temná staletí“ Tridentského koncilu… Archeologismus celkem vzato nemá nic společného, říkám nic společného, s Tradicí a chce obnovit něco, co snad ani nikdy neexistovalo. Trochu jako obnovené kostely v pseudorománském stylu z Viollet-le Duc.
Tedy mezi archeologismem, který nás chce znovu spojit s apoštolskou minulostí tím, že přeskočí staletí, která nás od ní oddělují, a romantickým sentimentalismem, který opovrhuje teologií a naukou, se připravila půda onomu postoji povýšenosti vzhledem k tomu, co nám předala Církev a naši otcové.
Co chcete říci, mistře, když v oblasti hudby napadáte Solesmes?
Chci říci, že gregoriánský chorál spočívá ve způsobu, nikoli v tónech, je svobodný, není rytmický, není „jedna, dva tři, jedna, dva, tři“. Nemělo se pohrdat způsobem zpěvu v našich katedrálách, který byl nahrazen pseudomonastickým a procítěným šploucháním. Středověký zpěv není možno interpretovat teoriemi dneška, ale je třeba jej vzít tak, jak se dostal až k nám. Navíc gregoriánský chorál byl kdysi také zpěvem lidu, byl zpívaný se silou a touto silou náš lid vyjadřoval svou víru. Toto Solesmes jsem nepochopil, ale toto vše bylo řečeno s uznáním veliké a moudré filologické práce, kterou Solesmes vykonalo pro studium starých rukopisů.
Mistře, v jakém okamžiku se nacházíme při obnově posvátné hudby a liturgie?
Nepopírám, že existují určitá znamení oživení, přesto však vidím, že trvá určitá zaslepenost, skoro zalíbení pro všední, hlučné, nevkusné a také zhoubné po stránce doktrinální… Nechtějte po mně, prosím, abych se vyjádřil ke kytarám a jihoitalským tanečkům, které se ještě nyní zpívají během obětování… Liturgický problém je vážný, ať se nenaslouchá hlasům, které nemilují Církev a útočí na papeže. Chce-li se nemocný uzdravit, je nutno připomenout, že soucitný lékař rozřízne hnisající ránu.
www.vendee.cz/texty/bartolucci.html
