Napoleon tak porazil všechna království a do čela kdysi křesťanských národů jmenoval své příbuzné a přátele, podepsal konkordáty s církví a získal nebývalou autonomii, podobnou „tyranii“. Znenadání se však stalo, že jeho podivuhodné vojenské kvality zmizely. Byl špatně informován, generálové jej neposlouchali a „v rozhodujících momentech byl zbaven podpory početných vojsk“.
„Ve chvíli nebezpečí – píše dále neapolský kněz – byl opuštěn a zrazen těmi, které hojně odměňoval“. Parascandolo vyjmenovává tyto antibonapartistické konspirátory, z nichž nejznámější jsou Gilbert Motier de La Fayette a Benjamin Constant. Co se stalo? „Napoleonskému despotismu přestalo platit konto otevřené u lóží“. Stal se příliš mocným a byl odstraněn. Úkol, který mu byl svěřen, splnil: množství legitimních panovníků bylo svrženo. Nic to však nezměnilo na tom, že císař zodpovědný za do té doby nevídaný masakr zvláště mladých lidí ze všech zemí Evropy nebyl nikdy odsouzen, ale pouze dvakrát poslán do exilu.
Jak je to možné? Protože spolčení v některých případech své adepty chrání před smrtí. Nepřímo to dokazuje epizoda arcivévody Ferdinanda Maxmiliána, který se nečekaně stal císařem v Mexiku. Byl zabit Benitem Juárezem, kterému pak „bratři“ vyčítali nedostatečné dodržování pravidel: „Maxmilián a jeho generálové byli odsouzeni k zastřelení. Zednáři pak bratrovi Benitovi Juarézovi vyčetli, že nerespektoval císařovu zednářskou příslušnost“, píše Ricardo de la Cierva.
googleusercontent.com/search?q=cache:gQiFnPjVIigJ:radiovaticana.cz/…=16733&cd=2&hl=cs&ct=clnk&gl=cz&client=firefox-b-d