Každá i dobrá duchovní četba není pro každého. Takže,co je zde,nneí zárukou,že je třeba to číst,to si musíte rozlišit sBohem sám: (navíc ještě špatný překlad,uvedu ještě druhý překlad a originál)Mimo prostor a čas - Dr. RICARDO PÉREZ HERNÁNDEZ
(Kniha Teneramata) Překlad: O. Pablo Martín
20. díl
"Cestování velkou rychlostí je fascinující. Mám na mysli rychlosti tohoto světa, stovky kilometrů za hodinu. Ale jak to, že jsem necítil závrať z rychlosti, a místo toho jsem se najednou ocitl tady?"
"Především proto, že vám v této době pomáhá zvláštní pomoc od Pána. Kdybyste zažili příjemné pocity této závrati, zemřeli byste s chutí. A za druhé proto, že vzdálenost byla minimální. Velmi rychlá zrychlení, o nichž jsem mluvil, odpovídají vzdálenostem bilionů světelných let, zvýšených na mocniny bilionů.
Ale astronomie je opravdu zaostalá," řekl jsem si. Nikdy jsem nečetl, že existuje vzdálenost bilion světelných let! Rád bych pocítil příjemnou závrať z rychlosti světla, ať už byla naše cesta jakkoli krátká. Já jsem však byla nadmíru spokojená s tím, co mi můj mrtvý milý dopřál.
"Chybí ti ta nesmírnost, kterou si užiješ ve vlasti," řekla mi. Doporučuji vám, abyste si za jasné noci lehli na vyvýšené místo, kde vám nebudou překážet stromy ani budovy, a dlouho rozjímali o řece diamantů, tiché a hudební, na obloze. Budete obdivovat a cítit nostalgii nekonečna."
"Kde to jsme?" zeptala se Teneramata.
Moje vzpomínky byly zmatené, ale vzpomněl jsem si na tu dlážděnou cestu. O kousek dál jsem uviděl malé náměstí Liñán. Ano, to jsem udělal. Byli jsme na Independence Street. Muselo být tak pět hodin odpoledne.
Podívala jsem se na své šaty: měla jsem na sobě pantofle, rozepnutý límec a sako, načervenalé a tak obnošené. Nevím, proč mě napadlo, jak byli blahoslavení oblečeni. Teneramatiny šaty, jednoduché a elegantní, byly moderní a kvalitní. Ale co oslavované z jiných dob? Představoval jsem si, že nosí tuniky a pláště jako za časů našeho Pána Ježíše Krista, nebo že se díky svým ohromným schopnostem oblékají, jak se jim zlíbí.
"Nelíbí se ti moje šaty?" zeptal se s přízvukem, který vyjadřoval obavy.
"Je to moc hezké, ale tobě by slušel jakýkoli župan."
"Nedivte se tomu, co vám teď řeknu. My, požehnaní lidé, nenosíme žádné oblečení. Nepotřebujeme je ani k ochraně před špatným počasím, které nás nepostihne, jen abychom si ho užili, ani k zakrytí tělesných vad, které v nebi neexistují, ani kvůli pravdomluvnosti, protože ve Slávě není zloby a všichni jsme bezúhonní. Víš, abych tě mohl navštívit, sám jsem přikázal atomům, aby se spojily a uspořádaly tak, aby vytvořily můj šat, a ony mě s radostí poslechly, samozřejmě svým vlastním způsobem. Ale možná jsem udělala chybu a výsledkem byly směšné šaty..."
Můj smrtelný chtíč samozřejmě povznesl mou představivost a... Nevím, jak říct, že jsem se do své mrtvé milované osoby zamilovala ještě víc. Ona sama, tak krásná a přitažlivá, dokonce i oblečená podle naší světské módy, mi připadala krásnější než nejlepší herečka v kině nebo ideální Helena z Tróje.

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

VE SVĚTĚ PROSTORU A ČASU - Dr. RICARDO PÉREZ HERNÁNDEZ

(Kniha Teneneramata) Překlad P. Pavel Martin

Epizoda 20

“Cestování ve vysokých rychlostech je fascinující. Ve zkratce myslím rychlostí tohoto světa, tedy stovky kilometrů za hodinu. Ale jak to, že jsem necítil rychlostní závratě a najednou jsem tady? "
„Především proto, že v tomto okamžiku máte zvláštní pomoc od Pána. „Kdybyste zažili příjemné vzrušení z této závratě, zemřeli byste chutí. A potom, protože vzdálenost byla minimální. Rychlé zrychlení, o kterých mluvím, odpovídá bilionům vzdáleností světelných let, zvýšených na sílu bilionů".
Astronomie je opravdu obráceně Madisi tra me Ma. Nikdy jsem nečetl, že je to trilion světelných let daleko! Rád bych cítil tu příjemnou závrati při rychlosti světla, jakkoliv krátké to bylo na našem výletě. Ale byl jsem hojně spokojený s tím, co mi dala má milovaná smrt.
„Nevidíš tu rozlehlost, z níž si užiješ v domovině,“ řekl mi. Doporučuji lehnout si, za klidné noci, na velmi vysoké místo, kde není překážka stromů ani budov, a dlouho uvažovat nad diamantovou řekou, tichou a hudební, oblek. Budete obdivovat a cítit nostalgii nekonečna“.
“Kde to jsme? “, zeptal jsem se sám sebe Teneramata.
Mé vzpomínky byly nejasné, ale pamatuju si tu dlážděnou cestu. Podívejte se, kousek dál, malé náměstí Liñán. Jo. Byli jsme na cestě k nezávislosti. Muselo to být pět odpoledne.
Všimněte si mých šatů: Měla jsem pantofle, rozepnutý krk a domácí bundu, červenaná a velmi dlouhá. Nevím, proč mě napadlo, jak byli požehnaní oblečeni. Šaty značky Tenramata, jednoduché a elegantní, byly moderní a kvalitní. Ale ty oslavované z jiných období? Představte si, že nosili tuniky a pláštěnky, jako za dnů našeho Pána Ježíše Krista; nebo že se svými impozantními mocemi oblékli, jak chtěli.
"Nelíbí se ti moje šaty? “, zeptal jsem se znepokojeným přízvukem.
„Je to moc krásné; každopádně, slušelo by ti to v jakémkoliv oblečení“.
„Nenechte se překvapit tím, co vám teď řeknu. My požehnaní nepoužíváme žádné oblečení. Nepotřebujeme to, ani aby nás chránilo před nepřízní počasí, které nás nedosahuje, ale abychom si ho užívali, ani abychom zakryli fyzické vady, které v Nebi neexistují, ani pro verkondii, protože ve Slávě není zloba a všichni jsme bezchybní. Vidíte, abych vás navštívila, sama jsem nařídila atomy kombinovat a uspořádat tak, aby mi vytvořily šaty, a oni mě s radostí poslouchali, po svém, to je jasné. Ale možná se pleteš a já jsem směšný... "
Jasně, můj smrtelný chtíč povýšil moji představivost a nevím, jak říct, že se do mě zamiluješ ještě víc, než do mé milované mrtvé. Ona, sama o sobě tak krásná a atraktivní, dokonce oblečená naším všedním způsobem, mi připadala krásnější než nejlepší herečka kina nebo ideál Elena z Troia.

I messaggi della Madonna nel Mondo

15. dubna v 12:00 ·

AL DI LA' DELLO SPAZIO E DEL TEMPO - Dr. RICARDO PÉREZ HERNÁNDEZ

(Il libro di Teneramata) Traduzione di P. Pablo Martín

20° Puntata

“È affascinante viaggiare a grandi velocità. Insomma, voglio dire alle velocità di questo mondo, cioè a centinaia di chilometri all’ora. Ma, come mai non ho sentito la vertigine della velocità, ed invece tutto a un tratto mi trovo qui?”
“Innanzi tutto, perché in questo paratempo ti assiste uno speciale aiuto del Signore. Se tu avessi sperimentato la piacevole emozione di questa vertigine, saresti morto di gusto. E poi, perché la distanza è stata minima. Le rapidissime accelerazioni a cui mi riferivo, equivalgono a distanze di trilioni di anni-luce, elevati alla potenza di trilioni”.
Ma davvero è arretrata l’Astronomia −dissi tra me−. Mai avevo letto che esistesse una distanza di un trilione di anni-luce! Mi sarebbe piaciuto sentire la piacevole vertigine della velocità della luce, per quanto fosse nella breve distanza del nostro viaggio. Ma mi accontentavo abbondantemente di ciò che mi concedeva la mia amata morta.
“A te manca di scorgere l’immensità di cui godrai nella Patria −mi disse−. Ti raccomando di sdraiarti, in una notte serena, in un luogo molto elevato, dove non ci sia l’ostacolo di alberi o di edifici, e di contemplare per lungo tempo il fiume di diamanti, silenzioso e musicale, del firmamento. Ammirerai e sentirai la nostalgia dell’infinito”.
“Dove stiamo?”, mi domandò Teneramata.
I miei ricordi erano confusi, ma rievocai quella strada selciata. Vidi, poco più in là, la piccola piazza di Liñán. Sì. Eravamo in via dell’Indipendenza. Saranno state le cinque del pomeriggio.
Osservai il mio abito: avevo le pantofole, il collo sbottonato e la giacca da casa, rossastra e tanto logora. Non so perché mi venne alla mente di pensare come erano vestiti i beati. Il vestito di Teneramata, semplice ed elegante, era moderno e di buona qualità. Ma i glorificati di altre epoche? Immaginai che usavano tuniche e mantelli, come al tempo di Nostro Signore Gesù Cristo; oppure che, coi loro formidabili poteri, vestivano come a loro venisse in voglia.
“Non ti piace il mio abito?”, mi domandò con accento di preoccupazione.
“E molto bello; comunque, compariresti bene con qualsiasi veste”.
“Non ti meravigliare per quanto sto per dirti. Noi beati non usiamo nessuna veste. Non ne abbiamo bisogno, né per proteggerci dal cattivo tempo, che non ci raggiunge se non per goderlo, né per coprire difetti fisici, che nel Cielo non esistono, né per verecondia, giacché nella Gloria non c’è malizia e tutti siamo impeccabili. Vedi, per venirti a trovare, io stessa ordinai agli atomi che si combinassero e si organizzassero per formare il mio vestito, ed essi mi obbedirono con piacere, al modo loro, è chiaro. Ma forse sbagliai e mi risultò una veste ridicola...”
Certo, la mia concupiscenza di mortale esaltò la mia immaginazione e... non so come dire che m’innamorai ancor di più della mia amata morta. Lei, per se stessa così bella ed attraente, persino vestita alla maniera nostra mondana, mi pareva più bella della migliore attrice di cinema o della ideale Elena di Troia.