Maria Valtorta Život Pána Ježíše 54
Ježíš přichází na statek, který Josef vlastní na přímořské rovině. Nalézá se tam široký nízký dům, stojící uprostřed
sklizených polí. Venkovský, ale dobře udržovaný dům. Čtyři mlaty jsou naplněny množstvím snopů. Tento poklad
polí sem svážejí četné vozy na mlaty a mnoho mužů ho vykládá a háže na hromadu. Josef chodí od jednoho mlatu
ke druhému a bdí nad tím, aby bylo všechno uděláno pořádně.Jeden venkovan s vozu, naloženého snopy, oznamuje: „Skončili jsme, pane. Všechno zrno je na tvých mlatech.
Toto je poslední vůz."
„Dobře. Shaž dolů snopy a pak vypráhni voly a odveď je k napajedlu a do stáje. Pracovali dobře a zaslouží si
odpočinek. Vy jste také dobře pracovali a i vy si zasloužíte odpočinek. Ale poslední námaha bude lehká, neboť pro
dobrá srdce je radost bližního oddechem. Teď sem pozveme Boží syny a dáme jim Otcův dar. Abrahame, jdi je
zavolat," řekne Josef jednomu patriarchovi, který je snad předákem venkovských služebníků tohoto Josefova
statku.
A stařec odchází... a vrací se s různorodým zástupem osob všech stáří a všech běd. Jsou zde lidé ztrhaní bídou,
mrzáci, slepci, bezrucí, s nemocnýma očima... Mnoho vdov obklopených četnými sirotky...
Přicházejí s oním zvláštním vzezřením chudáků, kteří očekávají dobrodiní... Děti hledí s rozšířenýma očima na
hromady snopů, vyšší než dům, ukazují na ně a říkají svým matkám: „To je pro nás? Ó, to je krásné!"
Josef, který má tyto nebožáky před sebou, prochází jejich řadami a volá jednoho po druhém a ptá se, kolik je jich
doma, od kdy jsou ženy vdovami a tak podobně, a činí si poznámky. A případ od případu nařizuje služebníkům:
„Dejte jim deset." „Dejte jim třicet."
„Dejte jim šedesát," říká, když vyslechl jednoho poloslepého starce, který přichází se svými sedmnácti vnoučaty...
Služebník k tomu poznamenává, že budou-li dávat tolik snopů, na všechny se nedostane.
„A kde je tvá víra? To snad pro sebe hromadím tyto snopy a rozděluji je? Ne. Pro syny, kteří jsou Pánu nejdražší.
Sám Pán dohlédne, aby jich bylo dost pro všechny," odpovídá Josef služebníkovi.
„Ano, pane, ale počet je počet."
„Ale víra je víra. A abych ti ukázal, že víra zmůže všechno, nařizuji, abys zdvojnásobil množství, které jsi dal těm
prvním. Kdo dostal deset, ať má deset dalších, a tomuto starci dej sto dvacet. Dělej. Udělej to!"
Služebníci pokrčí rameny a poslechnou.
A rozdělování pokračuje za radostného údivu obdarovávaných, kteří vidí, že darované množství překonalo všechna
jejich očekávání.
A Josef se usmívá a hladí děti nebo pomáhá mrzákům...
Hromady, které byly vyšší než dům, jsou teď velice nízké, téměř u země. Ale všichni dostali svůj díl, a bohatě.
Josef se ptá: „Kolik snopů ještě zbývá?"
„112, pane," říkají služebníci, když spočítali zbývající snopy.
„Dobře. Vezměte z nich padesát. Dáte je stranou jako setbu, neboť je to svatá setba, a zbytek dejte každé rodině po
jednom. Je jich zde přesně šedesát dva."
Služebníci poslechnou.
Starý Abraham přistoupí se služebníky k pánovi, a ten se jich ptá: „Nuže? Viděli jste? Bylo dost pro všechny a ještě
zbylo!"
„Ale, pane, zde je nějaké tajemství! Tato pole nemohla dát počet snopů, které jsi rozdělil. Narodil jsem se zde a už
šestapadesát let zde dělám žně.
„A přesto jsme to dali, Abrahame. Snopy lze spočítat, jsou ještě zde."
„Ano, pane, ale není možné, aby ta pole dala takový výnos!"
„A co víra, mí synové? Co víra? Mohl snad Pán prohlásit za lháře svého služebníka, který sliboval v jeho Jméně a k
takovým svatým účelům?"
„Tak ty jsi udělal zázrak?!" říkají služebníci a chystají se zvolat hosana.
„Já nejsem člověk, který by dělal zázraky. Jsem pouhý ubohý člověk. To jednal Pán. Četl v mém srdci a viděl v
něm dvě přání: Prvním bylo, přivést vás na mou víru. A tím druhým, dát hodně mým nešťastným bratrům. Bůh
vyhověl mým přáním... a sám jednal... Nechť je požehnán," říká Josef a uctivě se pokloní, jako by byl před oltářem.
„A jeho služebník s ním," říká Ježíš, který byl až do této chvíle skryt za rohem jednoho domku, obklopeného živým
plotem, a který se teď objeví na mlátě, kde stojí Josef.
„Můj Mistře a můj Pane!" zvolá Josef a padá na kolena a vzdává Ježíšovi úctu.
„Pokoj tobě. Přišel jsem, abych ti požehnal ve jménu Otcově, a tak odměnil tvou milosrdnou lásku a víru. Dnes
večer budu tvým hostem."
„Ó, ty jsi slyšel?"
„Slyšel jsem i viděl. Tento vavřínový plot je velice vhodný k tomu, aby bylo skrze něho vidět, že to, co jsem v tobě
zašil, není mrtvo... Chtěl bych také říci několik slov a učinit dárek. Dovolíš to?"
„Ó, Mistře! Všechno, co si přeješ, přeji si i já! Poroučej." „Řekni jim, ať jdou sem, i tví služebníci..." Lidé se
shromáždí, plní dojmů a údivu.
Ježíš promlouvá: "Zde jste se už poučili, že víra může rozmnožit zrno, když toto přání vychází z přání lásky.
Ale neomezujte svou víru na hmotné potřeby. První zrna pšenice stvořil Bůh a ta od té doby slouží k tomu, aby
člověku dávala chléb. Ale Bůh také stvořil Ráj, čekající na svoje obyvatele. A ten byl stvořen pro ty, kteří žijí podle
Zákona a zůstávají mu věrni navzdory bolestným zkouškám života. Mějte víru a s Boží pomocí se vám podaří
zůstat svatými, stejně jako se Josefovi podařilo vám rozdat zrní v dvojnásobné míře, aby vás učinil dvojnásobně
šťastnými a své služebníky utvrdil ve víře. Po pravdě vám říkám, že kdyby měl člověk víru v Pána a jednalo se
přitom o spravedlivou věc, ani samotné hory, zapuštěné do země svými skalnatými útrobami, by neodolaly a
na rozkaz toho, který má v Pána víru, by se přemístily. Máte víru v Boha?" ptá se a obrací se na všechny.
„Ano, ó, Pane!"„Kdo je pro vás Bohem?"
„Nejsvatější Otec, jak učí Kristovi učedníci."
„A kým je pro vás Kristus?"
„Spasitelem, Mistrem, Svatým!"
„Jen tím?"
„Synem Božím. Ale to se nesmí říkat, neboť farizejové nás pronásledují, říkáme-li to."
„Ale vy věříte, že jím je?"
„Ano, Pane."
„Máte tuto nevývratnou víru v Krista?"
„Ano, Pane. Řekni nám, kde je a my ho poprosíme, aby zmnožil naši víru a my byli šťastni i takto."
„Budete-li mít víru jako hořčičné zrno a uchováte-li si tuto víru ve svém srdci a nedáte-li si ji vzít žádnou zlou
lidskou nebo nadlidskou silou, budete moci říci tomuto mocnému morušovníku, který stíní Josefovu studnu:
»Vykořeň se a přemísti se do mořských vln«."
„Ale kde je Kristus? Čekali jsme na něho, aby nás uzdravil... Chtěli bychom se uzdravit, abychom mohli pracovat,"
říkají nemocní nebo zmrzačení muži.
„A věříte, že to Kristus může?" ptá se Ježíš.
„Věříme. On je Syn Boží. On může všechno."
„Ano. On může všechno... a on chce všechno!" zvolá Ježíš a velitelsky vztáhne pravici jakoby k přísaze. A zakončí
mocným zvoláním: „A nechť tomu tak je, pro Boží slávu!"
A chce odejít do domu. Ale ti, kteří byli uzdraveni, je to asi dvacítka lidí, volají a tlačí se kolem něho, vztahují k
němu ruce, aby se ho dotkli, žehnají ho, hledají jeho ruce, jeho šat k políbení, pohlazení...
A Ježíš se usmívá, hladí je, žehná... Pomalu se vyprostí a zmizí v domě, zatímco k obloze, zabarvující se
zapadajícím sluncem, vystupuje mocné hosana.