Pozemská rodina nie je absolútna hodnota. Pobúril susedov, lebo odišiel od svojej veľkej rodiny. Výnimočný pustovník a patrón Švajčiarska

Eclesia Dei, divné věci se dejí

Je rodilý Švýcar. Aktivně se účastnil veřejných záležitostí, bojoval ve dvou válkách. Oženil se, měl 10 dětí a v 50 letech se stal poustevníkem. Zůstal však vynikajícím rádcem, který dokázal usmířit jednotlivce i celé kantony a zabránit tak občanské válce. Věrohodnost jeho života ve spojení s Bohem potvrzuje i skutečnost, že po více jak 19 let žil pouze z eucharistie.

HLAVA RODINY, KAJÍCNÍK A OBNOVITEL MÍRU
Narodil se 21. 3. 1417 ve Flüe u Sachselnu v regionu Obwalden (v tehdejší konfederaci osmi kantonů centrálního Švýcarska). U jeho otce Jindřicha Löwenbruggera (Leopontini) je uváděn italský původ. Byl váženým farmářem a měl funkci ve správě kantonu. Matka Emma Roberto (Ruobert) pocházela z Wolfenschiessenu. Mikuláš (Nikolas) od dětství vynikal zbožností a v 16 letech měl na horském útesu Ranft mimořádný mystický zážitek, který v něm zanechal touhou po hlubším duchovním životě v samotě. Ačkoli, snad pro množství práce na farmě, se nenaučil nikdy číst ani psát, byl brzy respektován pro své moudré rady. S otcem se také aktivně účastnil místní politiky.

Vo veku 16 rokov videl vo videní vysokú vežu na mieste v Ranfte, kde si neskôr postavil svoju pustovňu . Existujú aj správy o návšteve troch mužov – podobne ako návšteva troch božských mužov u Abraháma – ktorí mu sľúbili požehnanú smrť a dali mu na znamenie kríž.

Ve věku 21 let se v roce 1438 stal vojákem a zúčastnil se několika bitev. Švýcarsko se v 15. století skládalo z mnoha kantonů, které mezi sebou často válčily. Po vojenských povinnostech se Mikuláš vrátil na farmu, ale později, už jako ženatý, musel v roce 1460 ještě jednou do války. Bylo to proto, že arcivévoda Zikmund Rakouský si dělal nárok na švýcarské území a vyprovokoval tím odvetnou invazi do kantonu Thurgau. Mikuláš velel asi 100 vojákům. Po dobytí Diessenhofenu Tyrolané prchali do nedalekého kláštera dominikánek Katharinentalu. Zde v klášteře měli být podle úmluvy ze Sempachu před nepřátelskou palbou v bezpečí. Přesto se tam střílelo. Mikuláš se proto vrhl ke kříži a modlil se za všechny, kdo tam byli. Se strážci pořádku se pak dohadoval o nezákonnosti jednání a dosáhl toho, že střelba ustala a všichni uvnitř byli zachráněni. Za statečné a spravedlivé jednání se mu prý potom dostalo ocenění zlatou medailí.

V životopise se zde vracíme k Mikulášovu civilnímu životu, v němž pokračoval v úspěšné zemědělské činnosti i v angažovanosti ve veřejných záležitostech. Zvolen byl také do rady obce a za soudce.

Jeho rodiče mu v roce 1445 zřejmě domluvili sňatek a Mikuláš cítil povinnost poslechnout. Jako 29 letý se oženil so 14 r. Dorotou Wyss (či Wissling) pocházející ze Sachselnu. / Presne v tom veku ako sv. Jozef s Pannou Máriou/ Oba si pak rozuměli a měli spolu 10 dětí: Jana, Rudolfa, Waltera, Jindřicha, Mikuláše, Dorotu, Markétu, Kateřinu, Veroniku a jedno další děvčátko, které jako miminko zemřelo. Z jejich synů byl Jan zvolen Landmannem (presidentem vládní rady kantonu) v Unterwaldenu a nejmladší syn Mikuláš studoval na univerzitě v Basileji a pak prý i v Paříži a Padově. Stal se knězem a potom farářem v Sachselnu.

Súčasníci ho opisovali ako prívetivého, komunikatívneho, pohodového, veselého a predovšetkým priateľského . Hovorí sa, že odolal pokušeniu diabla, ktorý ho hodil do tŕňového kríka. Na otázku, čo považuje za najväčší Boží dar pre ľudstvo, odpovedal: rozum .

Otci Mikulášovi se stále více vracely na mysl mystické zážitky z útesu Ranft společně s narůstající touhou po hlubším spojení s Bohem někde v samotě. Cítil jakoby volání ke službě Bohu jiným, asketickým způsobem života. Jako soudce vedl smírná jednání a vynášel spravedlivá rozhodnutí. Po jednom takovém rozhodnutí proti velmi mocné rodině, která se v roce 1465 odvolala k jinému soudu, u kterého pak proti skromnému sedlákovi neprávem zvítězila, se Mikuláš na protest stáhl z veřejného života. Snadněji se pak nechal vést Božím voláním, přičemž k plné odevzdanosti a jako ujištění o správnosti cesty žádal tři zvláštní milosti. Prvním byl souhlas jeho manželky Doroty a jeho nejstarších dětí, aby bylo dobře postaráno o rodinu a vše, za co cítil zodpovědnost. Na druhém místě žádal o to, aby byl ušetřen pokušení vrátit se. Jako o třetí potvrzující milost poprosil, aby byl schopen žít bez přijímání potravy. První přání mu bylo splněno, i když to pro jeho manželku bylo velmi těžké, vždyť se jim před několika měsíci narodilo desáté dítě. Sousedy jeho rozhodnutí rozhořčilo. U Mikuláše šlo prakticky o rozhodnutí říkat Bohu na vše ano a nechat se jím vést. Ovšem i to se musel učit.

manželka po prvotnom vydesení neskôr pochopila, a
z úcty k Bohu a k jeho novej životnej misii mu
ušila tento hrubý pustovnícky hábit

neodišiel od nej a detí s neláskou v srdci ,
ale so sv. chudobným duchom,
čo hľadá najmä originálny Boží plán,
ktorý má Ocko s každým z nás iný

Padesátiletý Mikuláš se 16. 10. 1467, poté co manželku ustanovil hlavou rodiny, oblékl do šedohnědé tuniky od ní, rozloučil se s nejdražšími a vydal se na cestu bos s růžencem v ruce. Vyšel směrem na Alsasko a asi chtěl ke Štrasburku, protože tam bylo sídlo hnutí „Přátel Božích“, založené v minulém století Janem Taulerem a Jindřichem Suso, mezi nimiž si ho kdysi přála vidět jeho matka. Nebylo to ale správné rozhodnutí, jak při cestě poznal od jednoho přítele i z Božího přesměrování. Původně si myslel, že se musí od rodiny co nejvíc vzdálit, a došel proto do Lichstall. Před překročením hranice strávil noc u pohostinného farmáře, který mu vysvětlil, že Švýcaři tam měli pověst divokých vojáků a jsou považováni za nepřátele. V noci měl ještě mystický zážitek, který ho rovněž nasměroval k domovu, a proto se vracel.

Vo veku 50 rokov sa jeho hľadanie zmyslu života zintenzívnilo: Bol som v ťažkej depresii. Moja najdrahšia manželka a spoločnosť detí sa mi stali na obtiaž . Občas ho sužovali záchvaty, keď stál opretý o stenu s prevrátenými očami, otvorenými ústami a skresleným výrazom tváre, a už nereagoval. Na radu kňaza sa viac venoval kontemplácii Kristovho utrpenia ; Napokon sa s výslovným súhlasom manželky a detí, čo považoval za veľkú Božiu milosť , rozhodol odísť do zahraničia. V deň Galla v októbri 1467 Mikuláš opustil svoju rodinu – najmladšie dieťa malo len jeden rok – a vzdal sa všetkých politických funkcií. Najprv smeroval do mystického bratstva v Bazileji , ale krátko pred dosiahnutím cieľa sa cítil povolaný späť do Waldenburgu tromi víziami : cestu mu zablokovali mystické postavy, potom videl celé mesto zaliate krvavočervenou a nasledujúcu noc jeden lúč nebeského svetla zostúpil na neho tak, že ho bolel žalúdok. Odvtedy už nepotreboval jesť.

Na začátku cesty zpět, která prý trvala 13 dní, měl prudkou bolest ve střevech a obklopilo ho světlo. Přesto, že pak už nic nejedl, nedostal hlad a žízeň ani později. Když došel k Obwaldenu ve svém regionu, kde si chtěl udělat přístřešek z větví, přišli ho prý příbuzní varovat, že je na rizikovém místě. Zvolil si proto místo na vlastním pozemku v Ranftu, kde měl v 16 letech mystický zážitek. Zde na osamělém místě nad úzkou roklí si začal stavět poustevnu, kterou měl z prken díky tomu, že mu místní obyvatelé pomohli, a později k ní přistavěli i kapli. Pod hlavu si donesl kámen a spával jen 2 až 3 hodiny denně. Ostatní čas prožíval v modlitbě. V neděli docházel do farního kostela, aby se účastnil mše svaté, před kterou přistupoval ke svátosti smíření a potom i ke svatému přijímání, které tehdy jinak bylo praktikováno pouze čtyřikrát do roka. S rozšířením pověsti o něm přibylo i pochybností a kostnický biskup vyslal svého pomocníka a vikáře Tomáše Weldnera už 27. 4. 1468 na prověření otázky stravy Mikuláše. Poustevník měl odpovědět na otázku, co je nejdůležitější ctností, a když jmenoval poslušnost, bylo mu přikázáno, aby z poslušnosti snědl donesené jídlo. Mikuláš příkaz vyplnil a po chvíli se začal svíjet v bolestech. Tím došlo k přesvědčení biskupa i dalších osob. Faráři Mikuláš vyznal, že Ježíš ve svátosti oltářní je jeho pokrmem, nápojem, zdravím a lékem.

V roku 1469 sa k Nikolausovi ako študent pripojil kňaz Ulrich pochádzajúci z Memmingenu a postavil drevenú pustovňu na opačnej strane údolia v oblasti, ktorá sa dnes nazýva St. Niklausen na mieste kaplnky v Mösli. , ktorý bol potom postavený v roku 1448 . Keď sa aj on prísne postil a následkom toho ochorel, Mikuláš ho upozornil, aby radšej prestal. Ulrich zomrel v roku 1491.

dokument Tvorca pokoja
Až po 5. storočiach pápeži uznali,
že v tomto zdanlivom veľkom čudáctve,
môže byť prítomná Božia vôľa a dobré ovocie

Návštěvníky přijímal v odpoledních hodinách. Vítal je svěží s úsměvem a se zvláštní empatií k jejich potřebám. V podstatě šlo o přijímání modliteb za ně, rozdávání nejen útěchy, ale i slovní pomoci. Hosty naplňoval pokojem, pomáhal likvidovat spory a obnovovat manželství. Poukazoval na to, že milosrdenství má větší cenu než spravedlnost. Mezi jeho charizma patřilo i předvídání ohrožení víry. Mimo cest na bohoslužby prý opustil poustevnu pouze třikrát, vždy když to bylo zapotřebí k dobru své země. Například když se v roce 1481 schylovalo k občanské válce mezi 8 členskými státy Švýcarské konfederace, postaral se o usmíření švýcarských kantonů ve Stansu a za svůj přínos pro Stansův sněm je dodnes připomínán jako „Otec vlasti“. Když v dalším roce byl řešen spor mezi Kostnicí a konfederací ohledně práva v Thurgau, opět dokázal obnovit mír.

K jeho osobní modlitbě vedle svatého růžence patřila slova jeho stálé prosby: „Můj Bože, vezmi ode mne vše, co mi překáží přijít k Tobě, co by mne mohlo od Tebe odvrátit. Dej mi vše, co mne k Tobě vede. Odejmi mé já a mě dej Sobě /Bohu/!"

Keď sa Švajčiarsko obávalo útoku nacistického Nemecka, 13. mája 1940 sa vo Waldenburgu stal ďalší zázrak : na oblohe nad mestom sa objavila veľká svetlá ruka – ochranná ruka patróna krajiny, brata Klausa; Švajčiarsko bolo pred vojnou ušetrené.

V posledním měsíci svého života byl nalezen zcela vyčerpaný kajícím životem v pokání a zmožený utrpením, které obětoval za druhé. Poustevnu přesto odmítl opustit. V posledních osmi dnech velmi trpěl, přijal viatikum (svátosti na cestu do věčnosti) a poté pokojně zemřel ve své poustevně obklopen vlastní rodinou v den 70. narozenin. Pohřbený byl v Sachselnu.

Blahořečený byl 1. 2. 1649 papežem Inocencem X. formou potvrzení kultu a kanonizován 15. 5. 1947 papežem Piem XII. Mikuláš považovaný za mierotvorcu a záchrancu Švajčiarska . V matrike v roku 1488 bol Mikuláš opísaný ako slušný, milý, zbožný a úprimný . Po ôsmich dňoch bolestného utrpenia s kŕčmi Nicholas zomrel v prítomnosti svojej manželky.

s neoverenými waxami opatrne
môže to mať rôzne vedľajšie účinky,
poradil by nám dnes určite svätý brat

vo veľkej jednoduchosti, tichu a odlúčenosti od ľudí
na minimálnom priestore sa dá dosiahnuť maximálny duchovný výkon
paradoxne aj nezištný pre mnohých iných a Bohu milý

Historické priestory – nadčasový obsah – pulzujúca kultúra
Múzeum brata Klausa sa nachádza v honosnom meštianskom dome z roku 1784 a je obklopené rozsiahlymi barokovými záhradami. Stála expozícia rozpráva o živote a diele Niklausa von Flüe - a jeho /asi tiež sv./manželky Dorothee Wyss.

Tematické dočasné výstavy spájajú súčasnosť s minulosťou a lokálne s globálnym. Múzeum jedinečným spôsobom spája históriu, náboženstvo, mystiku a umenie. Múzeum je otvorené pre každého – bez ohľadu na vierovyznanie, pôvod a vek. V stálej expozícii sú k dispozícii audiosprievodcovia v nemčine, francúzštine, taliančine a angličtine. Dom, záhrada, svedectvá o bratovi Klausovi, meniace sa špeciálne výstavy, zbierka Sigrist – päť dobrých dôvodov na návštevu Múzea brata Klausa v Sachselne.
Srdečne Vás vítame!

Ďakovný list Bernskému koncilu pri príležitosti peňažného daru (1482):
Ctihodní!
Meno Ježiš nech je Vaším pozdravom a prajeme Vám veľa dobrého a ďakujeme Vám veľa dobrého a Duch Svätý nech je Vašou poslednou odmenou. Vážne a hlboko Vám ďakujem za Váš milý dar, keďže v ňom spoznávam Vašu otcovskú lásku, ktorá ma potešila viac ako dar. Mali by ste vedieť, že som úplne spokojný, a ak by bol o polovicu menší, bol by som úplne spokojný. A keby som si mohol zaslúžiť Vašu lásku pred Bohom alebo pred svetom, urobil by som to s dobrou vôľou. Posol, ktorému ste ho dali, mi ho v dobrom duchu priniesol. Prosím, nechajte ho odporučiť aj vám.
Píšem Vám viac z lásky. Poslušnosť je najväčšia česť v nebi i na zemi. Preto by ste sa mali postarať o to, aby ste boli jeden druhému poslušní a múdrosť je najsladšia zo všetkých, pretože všetko ona začína viesť k lepšiemu. Pokoj je vždy v Bohu, pretože Boh je pokoj a pokoj nemôže byť zničený, ale nepokoj by ho zničil. Preto by ste sa mali postarať o to, aby ste sa zamerali na mier a chránili vdovy a siroty, ako ste to robili doteraz. A každý, kto zvyšuje šťastie na zemi, by mal byť za to vďačný Bohu ak rastie aj v nebi. Človek by sa mal chrániť pred otvorenými hriechmi a vždy by mal podporovať spravodlivosť. Božie utrpenie by ste mali nosiť aj vy vo svojich srdciach, pretože je to najväčšia útecha človeka na jeho konečnom konci. Niektorí ľudia pochybujú o viere a diabol robí veľa vecí cez vieru a väčšinou cez vieru. Ale nemali by sme o tom pochybovať, pretože je to tak, ako to je, a nepíšem vám, pretože som si myslel, že neveríte správne, nepochybujem, že ste dobrí kresťania; Píšem Vám to to ako výstrahu, že keď to od niekoho pokúša zlý duch, o to rytierskejšie sa treba vzpierať. Nie viac. Boh s vami.
Dané na deň svätej Barbory v 82. roku. Preto som dal na tento list vytlačiť vlastnú pečať.
Ja, brat Klaus von Flüe

Predovšetkým dával rady a varovania týkajúce sa prijatia lokalít a rozširovania Konfederácie:
Ó drahí priatelia , varujem Vás ,nerobte plot príliš široký, aby ste zostali dester bas [vpravo dole ] v mieri, pokoji, jednote a vo svojej ťažko nadobudnutej, chvályhodnej slobode. Nezaťažujte sa cudzími záležitosťami, nespájajte sa s cudzou vládou, dajte si pozor na rozdelenie a vlastné záujmy. Strážte si svoju vlasť a stojte pri nej. Nevyžívajte sa v úmyselnej agresii, ale ak Vás niekto napadne, až potom statočne bojujte za slobodu a vlasť!