To, co se momentálně jeví jako společné pro katolíky a luterány, je pouze situace hluboké krize, i když z rozličných důvodů.

Luther na kolenou po 500 letech

Říkáme to s hlubokou bolestí. Zdá se, že nové náboženství, které vypučelo 31. října v Lundu v průběhu ekumenického setkání papeže Františka a představitelů Světové luterské federace, je náboženství, v němž jsou jasné výchozí body, ale které má temný a znepokojující cíl.

Slogan, který navíc zazníval v katedrále v Lundu, mluví o nutnosti „společné cesty“, která má přivést katolíky a luterány z konfliktu do společenství.

Jak papež František, tak pastor Martin Junge, sekretář SLF, se ve svých projevech odvolávali na podobenství z evangelia o révě a ratolestech. Katolíci a luteráni mají být „suché větve“ jediného stromu, který nepřináší plody z důvodu rozdělení v roce 1517. Ale nikdo neví, jaké by to byly plody. To, co se momentálně jeví jako společné pro katolíky a luterány, je pouze situace hluboké krize, i když z rozličných důvodů.

Luterství se stalo jedním z největších faktorů sekularizace západní společnosti a je dnes v agonii pro důslednost, s jakou od počátku svého zrození rozvíjelo semeno rozkladu, které v sobě neslo. Avantgardou sekularizace byly skandinávské státy a země, které byly dlouho vzorem naší budoucnosti. Ovšem Švédsko, když svou vlast přetvořilo multikulturalismem a homosexuálními právy, je dnes zemí, ve které jsou pouze 2% praktikujících luteránů, zatímco asi 10% populace praktikuje islámské vyznání.

Katolická církev naopak je v sebedemoliční krizi, protože opustila svou Tradici, aby objala proces sekularizace moderního světa, a to právě v době, kdy tento svět je v rozkladu. Luteráni hledají v ekumenismu dech života a katolická církev nevidí, že ona náruč je náručí smrti.

„To, co nás sjednocuje, je spíše to, co nás rozděluje“, bylo řečeno v ceremonii v Lundu. Ale co spojuje katolíky s luterány? Nic, ani křest, jediná ze svátostí, kterou luteráni uznávají. Pro katolíky totiž křest snímá dědičný hřích, od kterého luteráni nemohou být osvobozeni, protože pro ně je celá lidská přirozenost radikálně zkažena a hřích je nepřekonatelný.

Lutherova formule: Hřeš silně, ale silněji věř, shrnuje tuto myšlenku. Člověk je neschopný dobra a nemůže dělat nic jiného než hřešit a svěřit se slepě Božímu milosrdenství. Bůh rozhodne arbitrárně a neodvolatelně, koho zatratí a koho spasí. Neexistuje svoboda, ale jen rigorózní predestinace vyvolených a zavržených.

K „Sola fide“ se druží „ Sola Scriptura“. Pro katolíky existují dva zdroje Zjevení: Písmo s svaté a Tradice. Luteráni vylučují tradici, protože tvrdí, že člověk má mít přímý vztah k Bohu, bez prostředníka. Je to princip „svobodného zkoumání Bible“, z něhož pramení současný individualismus a relativismus. Tento princip přináší popření role církve a papeže, kterého Luther definuje jako apoštola Satanova a antikrista. Luther nenáviděl především papeže a katolickou mši, kterou chtěl redukovat na připomínku, upřel jí charakter oběti a transsubstanciace chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista. Ale pro katolíky zpřítomnění nekrvavé Kristovy oběti ve Mši svaté je jediným zdrojem Boží milosti. Jedná se prostá nedorozumění a zmýlení?

Papež Bergoglio v Lundu prohlásil: »Také my se musíme dívat s láskou a úctou na svou minulost a uznat chyby a žádat odpuštění«. A ještě »je třeba přiznat se stejnou čestností, že naše rozdělení se vzdalovalo od původní intuice Božího lidu, který přirozeně tíhne a zůstává jednotný, a byl historicky realizován lidmi moci tohoto světa více než vůlí Božího lidu«.

Kdo jsou tito lidé moci?

Papežové a svatí kteří od počátku bojovali proti luteranismu?

Církev, která ho po pět století odsuzovala?

Tridentský koncil řekl definitivní slovo o neslučitelnosti katolické víry s protestantskou.

Nemůžeme následovat papeže Františka po jeho odlišné cestě.

Roberto de Mattei, Il Tempo